Prosinec 2004

Replika k článku Martina Vrby Princezna Republika

Tomáš Krystlík

S autorem lze celkem souhlasit, vyjma jeho tvrzení: “Podle některých je závist naší charakteristickou národní vlastností – a skutečného štěstí pak může pravý Čech dosáhnout hlavně tehdy, když má za to, že mu někdo něco závidí. Takový soud považuji za přehnaně příkrý.”

Omyl, to není v žádném případě příkrý soud, protože závist je jedna z nejvýraznějších českých národních vlastností, která se vynořila již hluboko za c. a k. monarchie, aby pokračovala bez přerušení až dodnes. Nutno podotknout, že vpravdě sžírající. Nemám-li kozu, ale má-li ji soused, tak ať mu chcípne. Pořekadlo plně vystihuje fenomén české závisti.

Dalšími nectnostmi Čechů je sklon k rovnostářství, což je vždy, už i za první republiky, notně přiklánělo k bolševismu, sklon k udávání, který lze odvodit jako výslednici obou předchozích vlastností, antisemitismus, germanofobie a pocit nadřazenosti nad okolními národy. Poslední dvě vlastnosti jsou reziduem lživých obrozeneckých mýtů a falešné interpretace historie počínaje Palackým a Masarykem.

Kdo chce vznést námitky, nechť si nejdříve přečte Klimkův Boj o Hrad, který je dosud v prodeji. Obzvláště by si měl všimnout pasáží o antisemitských a národnostních bouřích, jak relativně často byla první republika blízko bolševickému převratu z vůle vlastního obyvatelstva a navrátivších se zbolševizovaných ruských legií, jak si tatíček Masaryk zřídil udavačskou síť, jak dnes ctěné osobnosti první republiky pilně psaly svá udání pro potřeby TGM, jak parlamentní demokracie existovala po většinu první republiky jen na papíře, protože republice až na krátká časová údobí vládl výbor představitelů nejsilnějších stran, atd.