Prosinec 2004

28. říjen: vyléčení z dějin

Vladimír Kučera

Nedávno zesnulý historik Karel Bartošek se od konce roku 1968 zabýval přitažlivým titulem: Češi nemocní dějinami. Nakonec pod tímto názvem loni vydal poměrně útlou knížku esejů, studií a záznamů, které napsal během pětadvaceti let do roku 1993. Citujme jeho myšlenku z devětašedesátého roku minulého století: "Žijeme ve dvojích dějinách, v těch, které se nám zdají, a v těch, jaké skutečně byly."

Spor o smysl českých dějin

Bartošek se jako už mnozí dotkl jednoho z českých problémů: usilovného až křečovitého pátrání ve vlastní historii a jejího vážení. Z toho se pak tvořily všelijaké teorie o místním národním vědomí, charakteru, povaze. V průběhu o něco více než dvou století dostala tato diskuse dokonce vznešený název: Spor o smysl českých dějin. Probíhala na akademické půdě, v knihách, v médiích, ale i u stolů žižkovských hospod. Zúčastnili se jí všeobecně známí mudrci jako Masaryk, Rádl, Pekař, Nejedlý, Havel i anonymní "filozofové z lidu".

Diskutovalo se rozporně. Buď přepjaté sebevědomí: "My Češi vždycky přijdeme s něčím, na co svět jenom zírá!" (Například údajná ojedinělost listopadového převratu, mýtus Občanského fóra coby ideálního uspořádání politického života pro budoucnost, ba i víra v pozitivní novátorství kuponové privatizace...)

Nebo vášnivá sebekritičnost, mnohdy se pohybující kdesi u masochismu: "Jsme národ zbabělců..." či "kolaborantů", případně "zlodějů" atd. Hranice mezi sebeoslavou a sebemrskačstvím se také někdy vymezila na tenounkém vlásku - jak blízko je u sebe sebevědomé: "Na nás pašáky si nikdo s ničím nepřijde..." a sebou opovrhující: "Chceme každého odporně přechcat..." (Odpusťte nesalonní slovo, ale sotva najít charakterističtější.)

A ke všem sebejistým či sebeponižujícím "axiomům" vždy byly přiřazeny dějinné příklady, jichž se pro oba postoje našlo bezesporu hodně. Skeptici se občas posmívali této vášni hledání smyslů historie národa i jeho povahy, a to kupříkladu srovnáním s Finy (a jinými), kteří se dozajista svou historickou identitou tolik nemučí. Prostě jsou.

Výročí vzniku republiky 28. října bývalo vždy významným kompostem pro pěstování podobných "diskusí", někdy i velmi fyzických. Vzpomeňme jenom 28. října 1989 demonstrace odporu a bolševická manifestace loajality s režimem proběhly s odstupem jednoho dne na stejném místě, na Václavském náměstí. Mnozí z nás se zúčastnili obou. Pravda, jednoho vystoupení z přesvědčení, druhého z "pohodlného strachu" nebo trýznivé zvědavosti, nicméně pozoruhodný střet historické zkušenosti to byl.

Kostlivci v národní skříni

Po 17. listopadu jsme se dočkali nápravy věcí veřejných, jejichž součástí byla i oprava chápání dějin a jejich smyslu ve formování "kolektivní povahy". Kostlivci s rámusem padali ze skříní, tanky růžověly, měnila se jména ulic, sochy se potkávaly na cestách z depozitářů na veřejná prostranství a naopak... Vrhli jsme se na historii jako dravci nadržení jednostrannou dietou. Opět jsme začali veřejně trpět chorobou odvěkého sporu o smysl...

Došlo však k radikální léčbě: nezanedbatelná skupina občanů začala otevřeně či skrytě hájit pozici "tlusté čáry". Nejprve vůči těm nejmladším dějinám. Časem se to ovšem dotklo i "historií starších", neboť provázanost je zřejmá. Přispěl i "nový pohled" na svět, tolik připomínající staré římské "carpe diem" - touhu uplatnit se tady a teď a co nejrazantněji. Pro "nového Čecha" stal se problém smyslu minulosti (a ne jen té nedávné) zbytečně zatěžujícím balastem.

Proslulé "zpětné zrcátko" Václava Klause (miniaturní – pozn. red. CS-magazínu) přijala společnost až nad míru. Dokonce se závěrem, který Klaus tak docela nezamýšlel, totiž že je nejspíš vůbec nepotřebujeme na cestě vpřed za individuálním úspěchem. Opovrhovaní intelektuálové si stěžují, že mladí lidé historii nehodnotí, ale také ji vůbec nepotřebují. Jak se ostatně ukazuje, ani ti staří. A lze předpokládat, že cesta k historické nepaměti a nepotřebě dějin bude pokračovat.

Osmdesát šest let od "28. října" a patnáct od "17. listopadu" se zdá, že z onemocnění dějinami jsme se vyléčili. Možná jsme se tak zbavili mudrlantského traumatu či ještě něčeho jiného. Dozajista však Bartoškův názor už neplatí: nechceme žít ani v dějinách, jež se nám zdají, ani v těch, které byly. Nechceme žít v žádných. Chceme bez takových úvah být "in". Zda to jde, uvidíme.

(MFDNES)