Prosinec 2004

Blahodárnost současné jednoty

Emanuel Mandler

Říjen a listopad jsou jako dělané pro oslavy. Oslavy někdy také znamenají posunutí společenského vývoje. Je vždy otázkou, kam.

Naše bezprostřední současnost začala listopadovým převratem 1989, alespoň si to povědomě myslíme. Tehdy nastalo všeobecné smiřování a krátké období národní jednoty. Ta byla pozoruhodná vyjadřováním nepřátelství vůči komunistům, ovšem obecně, komunisté, dokonce i význační funkcionáři se do této jednoty pozoruhodně vešli. A to podle vymezení Václava Havla v jeho novoročním projevu roku 1990: „ Všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinérie odpovědní, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci“.

Toto všenárodní objímání brzy skončilo, nastala éra transformace a zdálo se že z národní jednoty nic nezůstalo. Byla to ovšem také zásluha prezidenta Havla, který sice napomohl do národní jednoty komunistům, ale pokud jde o vyhnání Němců, poměrně dlouho zastával stanovisko, že je nelze ospravedlnit; za tohoto stavu věcí národní jednota možná nebyla. Ale příliš mnozí politici a pracovníci médií o její vytvoření usilovali. Tehdy jednota záležela na vztahu k vyhnání. Prezident Havel uznal, že nemůže vytvoření této jednoty bránit, a karolínským projevem 17. února 1995 zahájil tvrdý postup české politiky proti sudetským Němcům. Když po dvou letech byla podepsána česko-německá deklarace, rozjelo se vytváření národní jednoty plnou parou.

Proč vlastně? Ponecháme-li stranou úmysly těch, kteří se na národní jednotě podílejí, dozvíme se dost z jejího postupného vzniku:

a) v dubnu 2002 odhlasovala česká Poslanecká sněmovna jednomyslně, že výsledky druhé světové války jsou trvalé a nelze je měnit. Přirozeně jde hlavně o vyhnání Němců

b) letos potvrdil tuto jednotu opět parlament, když odhlasoval „Lex Beneš“: prezident Beneš se zasloužil o stát.

c) u příležitosti letošního 28. října pronesl Václav Klaus projev, v němž silně zproblematizoval otázku vyrovnání s komunistickou minulostí. „Přestaňme se tvářit tak, že by člověk měl za všechny své názory či postoje nést černé znamení po celý zbytek života.“ Řekl mimo jiné: „Nebudeme-li schopni smířit se se svou vlastní minulostí, nesmíříme se ani s dneškem, ani se zítřkem. Nesmíříme se tak ani se sebou samými. Naše dnešní neuróza bude přetrvávat. Bude nás brzdit, bude nás oslabovat.“

Smířit se s minulostí má dva protichůdné významy. První znamená zpracovávat minulé události, vyrovnávat se s nimi. Druhý význam znamená vzít na vědomí, že to, co bylo, bylo, berme to tak. A aby bylo zřejmé, oč jde, vyznamenal Václav Klaus řadu zasloužilých občanů, v níž tentokrát zcela chyběli disidenti. Řadu vyznamenaných uzavíral Otakar Vávra, spolupracovník všech možných režimů, včetně nedemokratických, filmový harcovník proti reformnímu hnutí roku 1968 atd. – jeho vyznamenání bylo natolik výrazným mementem, že si toho okamžitě všiml tisk.

Nyní si již mohu dovolit napsat, co z dosavadního vytváření národní jednoty vysuzuji. Je nepochybné, že od počátku je zaměřena proti sudetským Němcům. Avšak už tím, že do ní ostatní strany přijaly KSČM, daly rovněž najevo, že nastal počátek faktického smíření s komunisty. Z toho je vidět, že vytváření národní jednoty pokročilo, ale nedospělo ke konci.

Další cihlu na tuto skoro dohotovenou stavbu přidal tedy nyní Václav Klaus. Úplně všichni jsme na jedné lodi, dokonce i ti, kteří neváhali spolupracovat s nejrůznějšími nedemokratickými režimy. Jsme nyní totiž součástí Evropské unie a musíme držet při sobě, aby někdo neublížil našim národním zájmům.

Národní jednota už dnes přerůstá ve společnost řízenou jednak dohodami politických stran, jednak starými a stále zdokonalovanými konvencemi. Představuje značné nebezpečí pro svobodu projevu a – bůhví, možná i pro další svobody. Zatím je naše společnost ve stavu, kdy prezident pouze říká, co bychom měli a co bychom neměli. Měli bychom, ale stále ještě nemusíme. A přestože se to panu prezidentovi příliš nelíbí, můžeme – a měli bychom – se s minulostí českého národa vyrovnávat dovedněji a důsledněji, než se to děje dnes. Takže si nelze než přát, aby se vývoj vytváření národní jednoty zastavil alespoň v nynějším stadiu.