Prosinec 2004

Lze se vyznat v nemocnicích?

Emanuel Mandler

České zdravotnictví si lze představit jako gordický uzel. Zvláštností tohoto českého zdravotnického gordického uzlu je, že v zájmu nás všech musí být co nejrychleji rozpleten.

Pokud bychom chtěli od právníka, aby nám vysvětli kauzu Kořistka, dostali bychom ho do nesnází. V tom případu se nikdo pořádně nevyzná. Jinak je tomu s nemocnicemi. Všichni vědí, proč je to s nimi špatné, ale každý to ví po svém. Jinak pracovníci ministerstva zdravotnictví, jinak různí lékaři, jinak laici. Jak se má laik vyznat ve sporu o privatizaci nemocnic? Bylo by lépe, kdyby nemocnice byly neziskovými organizacemi, anebo kdyby je kraje privatizovaly?

Z obou stran se dozvídáme nejrůznější argumenty – a jsem dalek toho se tu jimi probírat. Nicméně nemělo by se mlčet o jisté maličkosti v rámci celého systému zdravotnictví natolik nedůležité, že se o ní v celé velké diskusi o zdravotnictví takřka ani nemluví.

Víme-li, že podniky – velké, malé, průmyslové, peněžní – značně trpěly tunelováním (některé to přivedlo k bankrotu), měli bychom uvážit rovněž, zda nemocnice netrpí zvláštní zdravotnickou obdobou tunelování, rozkrádáním. Pokud vím, je to choroba, která nemocnice značně sužuje.

Nebudu hovořit konkrétně (nechci prozrazovat “informátory”, kterým jsem neřekl, že jejich informace o rozkrádání v nemocnicích budu publikovat), pouze jako jeden případ za mnohé připomenu příhodu jednoho svého příbuzného, který musel absolvovat komplikovanou operaci a když byl propuštěn do domácího ošetřování, rozhodl se vyjádřit svou vděčnost nemocnici, která mu ušetřila zdraví. Řekl primáři: nelze odměnit léčebný ústav penězi, ale něco přece jen mohu. Kdo se má dívat na to, jak tu pacienti jedí aluminiovými příbory? Koupím pořádné příbory a věnuji vám je. Primář se prý vyděsil. To vás nesmí ani napadnout, řekl, ty příbory by tu už druhý den nebyly.

Nemocnice mají kromě léčebných oddělení ještě také technické služby, takže lze brát hodnoty podstatně větší, než jsou příbory. Dovede někdo spočítat, kolik toho už bylo v nemocnicích za posledních patnáct let rozkradeno? Nedovede a konec konců nemusíme to vědět. Podstatné je, že rozkrádání, přestože se o tom nemluví, je podstatnou součástí našeho postkomunistického zdravotnictví.

Takže při rozhodování o tom, mají-li být nemocnice neziskovými organizacemi nebo privátními zařízeními, je třeba přihlížet k tomu, jak je majetek zabezpečen proti odcizení, a to, myslím, víc než se dbá na vzory z nejrůznějších cizích zemí. Není totiž maličkost, hlídá-li si svůj majetek soukromý majitel (společnost), nebo je-li takový majetek “neziskový” a každý podle toho s ním nakládá (jak, to vidíme dnes).

Postkomunismus je nepříjemný stav přechodu k občanské demokratické společnosti. V takovém stavu společnosti je zapotřebí co nejvíc potlačovat přežitky z doby reálného socialismu. To by hovořilo pro privatizaci nemocnic.