Prosinec 2004

Nižňanský a jisté souvislosti

Emanuel Mandler

Soudní procesy pojednávající o zločinech za druhé světové války jsou dnes velkou vzácností (od konce války uplynulo skoro šedesát let). Tím spíš vzbuzují všeobecnou pozornost.

Ladislav Nižňanský, který byl za druhé světové války velitelem nacistické protipartizánské jednotky Edelweiss, je souzen v Mnichově za zločiny spáchané za války na Slovensku proti partyzánům. Přímou vraždu, za kterou v Německu hrozí doživotní trest, se sice žalobě nepodařilo prokázat, i tak se však o celé kauze dosti píše.

Nižňanský není souzen poprvé. Čtrnáct členů bývalé skupiny Edelweiss soudil banskobystrický soud v roce 1962. Ladislav Nižňanský byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Přirozeně, tenkrát předem – ještě před soudem – projednal příslušný stranický orgán celý případ a rozhodl o něm. Tím stranickým orgánem byla v tomto případě Komunistická strana Slovenska. Dokument z jejího archivu má nyní k dispozici obhájce Nižňanského. To je jedna zajímavá stránka věci; rádi bychom se dověděli obsah takového dokumentu. Zatím o něm nevíme nic.

Případ má ovšem zajímavých stránek víc. Jedna z nich je tak odvrácená, že si ji neuvědomujeme. Je náležité si ji připomenout. Vycházejme z toho, že zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné a že je třeba jejich soudního projednání, i když viníci jsou ve věku (80-90 let), kdy by mělo jít o pouhé odsouzení a nikoli o skutečný trest na svobodě. Jde-li o zločiny nacistů, pak se naše žurnalistika a publicistika takovým případům pilně věnuje, tak pilně, že vzniká dojem, jako by na naší straně k zločinům proti lidskosti nedocházelo.

Ale tak tomu není. Také Češi se jen o něco málo později v hojném počtu rovněž dopouštěli zločinů proti lidskosti, a to když české Revoluční gardy a vůbec vlastenečtí entuziasté uskutečňovali tzv. divoký odsun, doprovázený hromadnými masakry vyháněných Němců. Oficiální politice vyhovuje, jestliže se nacistickými zločiny co nejvíce zabýváme – mediálně i soudně. Odvádí to pozornost od nás samých.

Poválečnými českými zločiny proti lidskosti se navíc dost dobře zabývat nemůžeme. Brání tomu zákon č. 115/1946 Sb. o právnosti jednání souvisejícího s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Stanoví:

“Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.”

Až dodnes se daří pomocí tohoto neuvěřitelného zákona (ještě půl roku po osvobození mohli různí ničemové páchat na Němcích beztrestně “spravedlivou odplatu”) ututlat množství zločinů. Česká vláda nemá nejmenší snahu tento nemravný zákon zrušit. Platí a bude platit.

Jak je vidět, my, Češi, si v tomto případě neobyčejně nadržujeme. Zákon č. 115/1946 Sb. velmi jasně ukazuje, že vyrovnání s vyhnáním Němců není pouze česko-německá záležitost, ale že jde ve značné míře o to, abychom se vyrovnali se svou minulostí. A tak když naše média referují o regulérním procesu s Ladislavem Nižňanským, který se koná v Mnichově, měli bychom si vždy znovu uvědomit, že u nás se obdobný proces s českými poválečnými vrahy konat nemůže, protože tomu brání zákon č. 115/1946 Sb. Mnichovský proces by měl oslovit i nás a připomenout onen diluviální český zákon č. 115 z roku 1946.