Prosinec 2004

Nový symbol státu

Emanuel Mandler

Není nic nového, řekneme-li, že v naší tradici samostatného státu nahrazuje prezident do značné míry monarchu. Tuto funkci plnil za první republiky svrchovanou měrou Tomáš G. Masaryk, který byl chápán jako prezident Osvoboditel. Nepodařená nacistická manipulace se „státním prezidentem“ (dr. Emil Hácha) jen zvýraznila význam osobnosti poválečného prezidenta dr. Edvarda Beneše. Tím tato tradice prezidentské výjimečnosti nezmizela.

Zvláštní lesk zastíral dokonce i osobnosti komunistických prezidentů, zejména Ludvíka Svobody, ale svět se rychle mění. Po listopadu 1989 byl obklopen jakousi prezidentskou aureolou Václav Havel. Byl dokonce považován za symbol československého, potom českého státu. Jenomže právě jako symbol státu byl Václav Havel nečekaně pomíjivý. Skončil své poslední funkční období milován početnými obdivovateli, ale naopak také v nemilosti značné části obyvatelstva; zbývajícím zůstal lhostejný. Symbolem státu a národa se už jen pro četné konkrétní okolnosti stát nemohl, zejména pro laxní vztah k vyhnání Němců, ale také pro velice světské záležitosti milostí a vyznamenávání a pro zahleděnost k celoplanetárním problémům.

Již delší dobu se prosazuje mínění snad všech parlamentních politických stran, že symbolem státu se má stát nikoli současný či právě minulý prezident, nýbrž ten, který již nežije a kolem jehož osoby lze spřádat legendy. Jde o dr. Edvarda Beneše, státníka, který se nepochybně zasloužil o vznik prvního samostatného československého státu, stanul v nerovném boji s Hitlerem, za války prosadil obnovení samostatného Československa a posléze musel po únorovém převzetí vlády komunisty odstoupit.

V podstatě v tomto smyslu vyzněl pořad o Edvardu Benešovi, který vysílala Československá televize 28. října hned po projevu Václava Klause. Divák viděl, jak na základě více než mezerovité obecné faktografie byla dokonale uspořádána sentimentální moderní legenda se záběry z Benešova soukromí, se zajímavými údaji o jeho zdraví (dr. Kotík) a dokonce i s náznaky, že realita se nevyvíjela tak, jak by si by pan prezident Beneš přál („po válce se ocitl v jiném světě, než na který byl zvyklý“).

Tuto legendu představili posluchačům historici (Dejmek, Klimek, Kuklík i Zbyněk Zeman – tomu však, zdá se, většinu věcných tvrzení vystřihli), kteří soudí, jak o tom hovořil Antonín Klimek, že Benešovo působení bylo štěstím pro nás a možná i pro Evropu. A tak se aktualizovala stará otázka, zda snad česká historiografie bude opět sloužit vytváření, oprašování a osušování oficiálních mýtů. Vždyť všechna ta obecná faktografie, kterou historici o Edvardu Benešovi předložili, je součástí otevřené historické materie a jako taková je dnes otázkou diskuse, která není jednoznačně „řešitelná“.

Vytvořením našeho prvního moderního samostatného státu vznikl okamžitě středoevropský problém, a to jak zahraničně politicky, tak z hlediska vnitřního vývoje státu. Tvrzení historiků, že Beneš si byl dobře vědom ožehavosti této v podstatě národnostní otázky, vyvrátil sám pořad (ale to si musel divák dávat pozor) mapkou dokumentující, jak podle Benešových představ v první republice ubyde samo od sebe Němců; tvrzení, že po druhé světové válce se ocitl v jiném světě, než na jaký byl zvyklý, je více než problematické. Vždyť za války Edvard Beneš tento poválečný svět, alespoň československý, sám naprojektoval (znárodnění, vyhnání Němců).

Dnes už jsou publikovány a známy takové Benešovy výroky z května 1945, jako že Němce je třeba „vylikvidovat“. A tak to, co jsme slyšeli v pořadu o Benešovi, že on sám byl proti etnickým čistkám, zní jako nevydařený vtip. Bohužel to diváci většinou nevědí.

Je pochopitelné, že se našim politikům benešovská legenda líbí. Vidět, jak tuto legendotvornou činnost vyvíjejí renomovaní historici (Klimek!) je velmi velmi smutné. Pletou lidi, kteří nemají důkladnější znalosti o naší minulosti, a těch je většina. To historici opravdu chtějí zatušovat, jakým způsobem dr. Beneš vtáhl obnovený stát do vazalského poměru k Sovětskému svazu? Neměla by historiografie sloužit k něčemu jinému než k vytváření legend a mýtů?