Prosinec 2004

Oba moji prezidenti. Václav Havel - Václav Klaus (Část 3)

Emanuel Mandler

Státnost malého národa

Státnost Česka – kde se vzala?

Státnost České republiky fakticky navazuje na poválečnou revoluci

Státnost znamená zaměření, charakter a smysl státu, jeho vztah k mezinárodnímu okolí, chápání jeho minulosti a základní rysy představy budoucnosti. Značnou část státnosti určuje ústava, ale mnoho důležitých věcí záleží na politice a na obyvatelstvu. Přirozeně také na všeobecné schopnosti interpretovat soupisy práv, které jsou součástí ústavy. Jsou dnes tak široké, že je žádná exekutiva nemůže všechny plnit. Ale to v našem případě není jediná potíž.

Základní potíž je v historii České republiky a Čechů jako národa

Když vydatná podpora západních mocností, zvláště Francie, umožnila po první světové válce vytvoření samostatného státu, Československé republiky (1918), vznikl tak demokratický stát s mnoha vnitřními problémy. Podle ústavy to byl stát národní, údajně československý. Jenomže československý národ byl program, který se nenaplnil. Navíc národní status státu byl v rozporu s jeho národnostním složením: třímilionové německé etnikum obývalo souvislý pás českého a moravského pohraničí a tři čtvrtě milionové maďarské etnikum jižní Slovensko, přičemž obě tyto národnosti (spolu s Poláky a Rusíny) nebyly uznány za státotvorné národy, to znamená, že v národnostním ohledu byly diskriminovány. Byl to rozpor uvnitř československé státnosti.

Tato vnitřně heterogenní československá státnost se za těchto poměrů vyznačovala závislostí na Francii a centralismem, který držel v šachu nečeské národnosti (k nimž brzo přibyli Slováci); vztah první republiky k sousedům charakterizovala nevraživost, protože se česká politika od počátku bála snah o obnovení předchozího stavu (Rakouska-Uherska) a vlivu Německa na Němce v Československu. S odstupem doby lze obdivovat, že československý stát vydržel při ubývající zahraniční podpoře a proti rostoucí přesile celých dvacet let.

Úplná rezignace Západu na podporu Československa proti Hitlerovi (mnichovská smlouva v září 1938, jíž bylo odtrženo pohraničí českých zemí) vedla k traumatu českého obyvatelstva a k proměně státního myšlení, charakteristického od té doby nedůvěrou k Západu a iluzemi veřejného mínění i oficiální české politiky o charakteru a možnostech Sovětského svazu, který měl zabezpečovat československou budoucnost.

Po první republice následovala půlroční okleštěná druhá republika a nacisty okupovaný Protektorát Čechy a Morava. Tyto politováníhodné útvary stěží zanechaly nějaké stopy, vždyť původní český stát neexistoval. Jenže ještě před několika lety existoval a české obyvatelstvo věřilo, že po vítězné válce bude obnoven a vylepšen. Mentalita lidu následovala prosovětský, levicově zaměřený kurs exilové vlády na obnovu vlastního státu, zbaveného nedostatků první republiky.

A tak v poválečné národně socialistické revoluci vznikl nový stát, který podle vůdčích, nevolených představitelů revoluce musel splňovat určité základní požadavky. Zmiňoval jsem se již o něm na počátku celé kapitoly. Především byl – aspoň formálně – odstraněn čechoslovakismus, Československá republika měla být státem dvou slovanských národů, z něhož muselo podle formulace českého národního zájmu Edvarda Beneše být vymýceno německé (původně i maďarské) etnikum. To bylo nejpodstatnější.

Společnost obnoveného státu byla socialistická, to znamená zbavená velkých průmyslových i jiných vlastníků (konfiskace takových majetků se nazývala „znárodnění“), bez vyhnaných Němců a „opřená“ o Sovětský svaz. Byla rovněž zbavena „reakčních stran“, to znamená opozičních vůči stranám, které se chopily moci. Ty se nazvaly Národní fronta. Nová situace přinesla novou státnost. Byla to státnost socialistická, prosovětská, silně protiněmecká a protimaďarská, založená na víře, že demokracie spočívá v omezení jak majetkových rozdílů, tak pluralismu při posílení autokratických prvků (tzv. jednota).

Čtyři desetiletí komunistického režimu po únoru 1948 tradici české (československé) státnosti nezlikvidovala, ale zařadila ji až na druhé místo. Komunistická „elita“ chápala stát čistě pragmaticky jako něco, co tu prostě, protože Sovětský svaz si to tak přeje, a buďme rádi, že to není horší. Brzy po listopadu 1989 přišlo s rozdělením republiky roku 1993 rozčarování – Česko zbylo úplně samo.

Česká polistopadová politika proměny státnosti v podstatě nereflektovala, přestože po rozdělení republiky jí připadl v první polovině devadesátých let úkol vytvořit novou, dnešní státnost. V tomto směru velice záleželo na obou prezidentech. Česká ústava jim nedává příliš „státních“ pravomocí, ale příliš málo také ne a při celkové nevyjasněnosti vystupuje do popředí přirozená autorita prezidentské funkce. Jejich chápání státnosti silně poznamenává pojetí státnosti našeho státu. Neukřivdíme oběma prezidentům, když řekneme, že se právě v této důležité otázce nevyznamenali.

Právě tak jako hlavní politické strany, rovněž čeští prezidenti bez rozpaků přijali pragmatickou státnost, ale tentokrát postavili na první místo – jako něco vlastního, samozřejmého, pozitivního, o čem nemá smysl vést spor – ideologii poválečné národně socialistické revoluce. Po stránce parlamentního zastoupení navazuje Česká republika dokonale na poválečnou lidově demokratickou Československou republiku (pouze národně socialistickou stranu nahradila neméně nacionalistická ODS).

Samostatná polistopadová československá státnost začala již v Občanském fóru, a to nenápadně. Oč však byla nenápadnější, o to byla hrozivější. Šlo o problém, o kterém jsme tu již hovořili, o stranickost/nestranickost. Tentokrát to však byla nestranickost v praxi. Víme již, že Občanské fórum soustředilo (prakticky uzamklo a uvěznilo) vznikající demokratické politické strany do komise, která se posléze nazývala politickou. Byl jsem pasivním účastníkem tohoto dění jako předseda Liberálně demokratické strany (předtím Demokratické iniciativy) a jistě tedy bude lépe, zmíním-li se o této nedobré stránce listopadového a polistopadového vývoje tak, že poukáži na jinou než naši stranu. Jde o stranu, která v politické komisi byla nejvýznamnější, a to KDS (Křesťansko demokratická strana). Jejího předsedu Václava Bendu jmenovalo KC OF předsedou politické komise Občanského fóra se samozřejmým předpokladem, že bude uskutečňovat její instrukce. Neklame-li mne paměť, Václav Benda převzal tuto funkci s poctivým předsevzetím uskutečňovat příkazy „shora“.

Toto předsevzetí mu vydrželo čtrnáct dní, protože natrvalo nedokázal praktikovat v komisi složené ze zástupců politických stran protistranickou politiku. Začal polemizovat s vedením Občanského fóra, a to čím dál tím kategoričtěji. Tyto polemiky se přenesly na půdu sněmů OF, kde se Bendovou zásluhou začalo diskutovat o tom, má-li mít Občanské fórum rovněž vertikální strukturu a členy. Tedy vlastně, má-li se z něho stát politická instituce.

Bendovo úsilí bylo marné, všeobecné mínění vyznívalo v tom smyslu, že se Václav Benda pokouší zavádět zpátečnické manýry. A tak si Občanské fórum vykoledovalo první nepříjemný politický konflikt. Vedení KDS před červnovými volbami r. 1990 usoudilo, že existence strany v rámci Občanského fóra nemá smysl a strana z OF vystoupila. Vytvořila alianci s lidovci, přičemž obě strany byly přesvědčeny, že volby dopadnou stejně jako předtím v německých východních provinciích, to znamená, že zvítězí křesťanské strany. Byly o tom přesvědčeny tak upřímně, že to nenechalo lhostejným ani Občanské fórum. Prezident Havel se svými spolupracovníky těsně před volbami veřejně napadl předsedu lidovců Bartončíka (viz o tom v kapitole Sametový převrat), že spolupracoval s StB. Byl to pokus zdiskreditovat konkurenční politickou stranu těsně před volbami.

Jak se tento pokus zdařil, nikdo neví, protože nelze odhadnout, jak by dopadly volby bez tohoto zásahu. Ve skutečných volbách zvítězilo Občanské fórum s velkou převahou. Faktem je, že jeho vítězství poznamenala také tato první celostátní politická ostuda s likvidací Bartončíka, která navíc vtiskla vznikající československé státnosti rys neserióznosti.

Avšak zatímco se připravoval veřejný skandál s Bartončíkovým agenstvím, uskutečňovala politická komise Občanského fóra další tragikomickou příhodu týkající se budoucí české politické struktury. Rudolf Battěk (člen komise) a Pavel Bergmann chystali ve spolupráci se sociálními demokraty v emigraci obnovení sociálně demokratické strany. Ale v den, kdy mělo být obnovení Československé sociální demokracie vyhlášeno, Battěk od tohoto kroku ustoupil. O něco později zahraničním sociálním demokratům řekl, že couvl na radu Václava Havla. Prý „Vašek řekl, že přes sociální demokracii cesta nevede“. (Tehdy stačilo, aby „Vašek“ něco řekl, a hned se to stalo – nebo nestalo.)

Obnovit sociální demokracii pouze v zahraničí nebylo dost dobře možné, a tak se zakladateli nové sociální demokracie stali jiní lidé. Mezi nimi nechyběli agenti StB (Nedbálek aj.) a na sociální demokracii se dodnes pozná, že nebyla obnovena řádným způsobem.

V podstatě lze říci, že Václav Havel spolu s Občanským fórem zčásti nevědomě, ale zčásti také záměrně vytvořil předpoklady pro pokračování části Národní fronty

Co s demokratickým státem ve světě i doma?

Obecné chápání státnosti a nutnost řešit praktické problémy

Po listopadu 1989 přišli „do politiky“ úplně noví lidé. Z nich ani ti, kteří se tvářili jako náramní političtí světáci – zejména prezident Havel – neměli praktické zkušenosti a pokud jde o českou státnost, v minulosti se jí zabývali pouze v bujném snění. Václav Havel kupříkladu často míchal praktické potřeby s tím, co si vymyslel v Moci bezmocných, a výsledky pak byly tu méně, tu více naivní, jak to odpovídalo skutečnosti, že jejich tvůrce neznal přesně základní problémy. V zahraničí to nevadilo, naopak. Většinou se za našimi hranicemi domnívali, že Havel přichází s krásně odvážnými myšlenkami.

Někdy ovšem Havlovy výroky vedly k problematickým výsledkům, protože tutéž prezidentovu aktivitu chápali odlišně v zahraničí a doma. Jak víme, Václav Havel těsně před tím, než se stal prezidentem, oznámil ohromené, nacionalisticky smýšlející české veřejnosti, že bychom se měli Němcům omluvit za odsun. To se velice líbilo sudetským Němcům; doma vznikl nebývalý poprask.

Jak si dokázal Václav Havel představovat „organizaci“ světa, o tom svědčí jeho projev na jubilejním shromáždění OSN v roce 1995. Komentoval jsem jej takto:

…Český prezident tímto krátkým proslovem potvrdil svou myšlenkovou identitu a „planetárně“ dovršil originální ideje, které zveřejnil koncem 70. let. Základní myšlenka jeho projevu je poměrně jednoduchá: blízká budoucnost by měla potlačit onu dosud převažující funkci OSN, která vytváří prostor pro dohovor a střetání zájmů „jednotlivých států či jejich vlád“. Stále zřetelněji by se naopak měla prosadit funkce OSN jakožto nástroje „služby všem obyvatelům naší planety.“ Tímto způsobem by OSN napomáhalo „vytvářet svět, v němž by každý mohl být sám sebou“. (…) Nikoli organizace rozdělených národů a rozdělených států, nikoli záležitost profesionálních diplomatů vyslaných různými vládami, ale organizace spojených občanů světa. …OSN by se mohla podobat jakémusi parlamentu světa a mohl by na ni „co nejpřímější cestou“ přispívat každý obyvatel planety nějakou mikroskopickou částkou svého výdělku…

Tato utopičnost se odvíjí od proslulé vize nepolitické politiky, obsažené v eseji Moc bezmocných (1978). Václav Havel soudí, že k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe, je zapotřebí morální revoluce, která překoná tradiční parlamentní demokracii. Politickým základem této budoucí společnosti nemá být statický soubor politických stran, nýbrž organizace vznikající ad hoc (a podobně také zanikající), v nichž bude autorita vůdců vyrůstat přímo z jejich osobností.(…)

Kdežto původní nepolitická politika předpokládala, že se to stane ještě v rámci jednoho státu, dnes Havlovi jeho světový věhlas dovoluje navrhnout přímou demokracii v rámci celé planety. … Podle Havlova newyorského projevu by se občané celé planety měli v budoucnosti starat o záchranu ohroženého lidstva bezprostředně pomocí OSN.

Václav Havel přednesl na Valném shromáždění svou vizi o OSN, která je od A do Z utopická … Sám jí využívá pro vytváření protiváhy k tržně jednostrannému konceptu premiéra a největší vládní strany a není ani trochu lhostejné, jsou-li základy tohoto chvályhodného postoje hlavy státu reálné, nebo snílkovsky utopické. Mají-li mít pravda a láska v souboji s neviditelnou rukou trhu vůbec nějakou šanci, nesmějí to být abstraktní principy, nýbrž konkrétní a konkrétně představitelná řešení skutečných problémů.… (ČTD 3. 11. 1995)

Český prezident už v počátcích svého oficiálního působení české státnosti příliš nepomohl. Podobně jako ostatní osobnosti české politiky i on přebíral četné předsudky z poválečné (a dokonce i z předválečné) doby. K předním takovým předsudkům, jejichž praktická účinnost byla nulová, patřil čechoslovakismus. Čechoslovakismem se bohužel ukájel celý český národ. Po válce jej v něm utvrzovala Národní fronta a prezident Beneš, takže na rozdíl od Slováků, kteří už dávno měli za svou vlast své milované Slovensko, zdálo se Čechům jako zcela přirozené, že jejich vlast se táhne od Chebu až za Košice. Tatry, zdálo se nám, patří Čechům právě tak jako Krkonoše. A Václav Havel, těsně po listopadu českou veřejností uctívaný a zbožňovaný, se domníval, že obdobné pocity jako Češi k němu chovají i Slováci.

Brzy se mělo ukázat, jak hluboce se mýlí. Ale ani v letech 1990 a 1991 (to už po něm v Bratislavě házeli vajíčka) o tom ještě nechtěl ani slyšet a snažil se zachovat jednotu českých zemí a Slovenska za každou cenu. Vedlo ho to k akci, která, kdyby byla úspěšná, mohla značně poškodit zárodečnou českou státnost. Předložil Federálnímu shromáždění několik zákonů a ty – pokud by byly přijaty – opravdu mohly, zejména zákon o referendu, oddálit rozdělení republiky – přirozeně že ne nadlouho.

Federální shromáždění všechny prezidentovy návrhy zákonů odmítlo. Tu prezident za pomoci příznivců nepolitické politiky a mnoha čechoslovakistů rozpoutal v českých zemích lidovou pouliční a petiční akci proti Federálnímu shromáždění a za přijetí Havlových návrhů zákonů. Poslanci dostávali předtištěné korespondenční lístky, v nichž odesilatelé vyjadřovali „svou“ vůli. Měli to snadné, stačilo, aby se jenom podepsali. Akce vyvrcholila demonstrací na Václavském náměstí, ale k úspěchu nevedla. Federální shromáždění, jehož personální složení nevynikalo nadprůměrnou kvalitou, v této záležitosti obstálo a uhájilo důležitou část státnosti proti prezidentovi. Svým způsobem to už bylo hodně pozdě, destrukce v jednotném státě Čechů a Slováků působila na plné obrátky.

Již předtím, počátkem roku 1991 si ke mně v zákulisí Federálního shromáždění přisedl význačný člen československé vlády a rozhovořil se, jako bychom se odjakživa znali a sdělovali si důvěrnosti včetně důvěrností politických. Mluvil jsme spolu tenkrát poprvé a naposledy. Ale dověděl jsem se věci významu nemalého. Víte, řekl mi, s tím Mečiarem se nedá už ani mluvit, o nějaké dohodě nemůže být ani řeči. Potřebujeme dělat transformaci celostátně, potřebujeme jednotu státu, a ne, aby si Slovensko dělalo, co chtělo, a vznášelo destruktivní požadavky. Jak to takhle má jít dál? A tak jsme se rozhodli, že to ukončíme. Na otázku jak to chtějí ukončit, řekl, že Mečiar „půjde od válu, počkejte si týden a uvidíte“. To, co sliboval, se také stalo.

Občanské hnutí a vláda se nemohly zbavit nepohodlného předsedy Slovenské národní rady bez požehnání Václava Havla. Všechny parlamentní strany, i docela malé, měly být zpraveny o tom, co my všichni podnikáme ve věci Slovenska. „My všichni“ máme vždy vědět, jak se postupuje proti nepříteli. Samozřejmě ani tehdy nepřicházelo v úvahu, že bychom mohli s postupem proti nepříteli nesouhlasit.

Násilné odstranění slovenského premiéra mohlo mít jen jeden důsledek: Mečiar se stal v očích Slováků národním hrdinou a Československo jako jeden stát Čechů a Slováků nebylo už možné ničím zachránit. Bezradný Václav Havel se o to nicméně pokoušel. Pořádal po českých a slovenských zámcích schůzky českého a slovenského politického vedení, které nikam nevedly. Situace se nezadržitelně sesouvala do beznaděje a došlo to tak daleko, že na poslední dvě schůzky jsem byl pozván i já. První schůzka, které jsem byl přítomen, se konala na Slovensku. Zahájil ji separatistický moravský poslanec Bárta velkým projevem, z něhož vyplynulo, že na Moravě žije roztroušeně pár Čechů a jinak samí Moravané. Pak pohodlně usedl, ale po nějaké době se sesunul na zem. Byl mrtvý. Jeho smrt jako by symbolizovala marnost vnitrostátního usmiřování.

Vraťme se však k další a už poslední jízdě po českých zámcích. Jejím cílem byla Kroměříž. Zde se opravdu jednalo. Byl přítomen prezident, premiér Klaus, Dubček a ze slovenské strany Ján Čarnogurský a František Mikloško. Jednalo se o to, jakou federální podobu má mít Československo. Překvapující bylo chování českých představitelů vůči Slovákům. Jak Václav Havel, tak zvláště Václav Klaus se k Čarnogurskému a Mikloškovi chovali jako k podřadným úředníkům a předpokládali, že to, co oni řeknou, platí. Slovenské námitky je nezajímaly, i když bylo zřejmé, že podoba federace, kterou Slovákům vnutili, se stejně nepodaří uskutečnit.

Tehdy si každý jen trochu nezaujatý pozorovatel musel uvědomit, že Československo už de facto skončilo. Česká politika se o to značně přičinila.

Václav Havel a západní svět

Exprezident vždy usiloval o spojenectví se Západem

Bylo by nevděčné nepřiznat, že Václav Havel vždy usiloval o přijetí Česka do západních mocenských a vojenských struktur. Je pravda, že toto přijetí se pak odehrálo víceméně „samočinně“, ale vztah k Západu a k velkému americkému spojenci není samozřejmý a vždy se musí dbát o jeho obnovu. To vše je zapotřebí Havlovi uznat jako přínos pro českou státnost.

Přenesme se o celé desetiletí do našeho století a všimněme si, jak tyto vztahy posuzuje Václav Havel již jako exprezident. V květnu 2004 o nich hovořil v interview, který poskytl Václavu Kramerovi pro Právo.V té době se už Havel stáhl z české vnitřní politiky a pokud o ní hovořil, šlo o výroky nepříliš nové. Můžeme tu také zaznamenat starou známou vlastnost Václava Havla, zapomínání na činy, které v minulosti provedl a z dobrých důvodů na ně dnes nerad vzpomíná. O typu prezidenta, „který velmi aktivně zasahuje do politického dění“, hovoří jaksi neosobně a z dob vlastního prezidentování připomíná pouze to, jak se postavil proti návrhu volebního zákona. Jakoby zapomněl na své tažení proti polistopadovému Federálnímu shromáždění i na kampaň proti Václavu Klausovi.

Z Havlova interview má nepochybně největší význam to, jak se Václav Havel vyjádřil k našemu vztahu ke Spojeným státům. Jde vlastně o jakýsi dialog s Alexandrem Kramerem, v němž je zřejmý Kramerův (dnes pravděpodobně obecný) kritický vztah k americké válce v Iráku a vůbec k celkové americké politice. Václav Havel zaujímal v této věci jednoznačný postoj.

Tento antiamerikanismus je velice krátkozraký a neprozřetelný. Lidé, kteří jej hlásají, zapomínají, že to byla Evropa, kdo rozpoutal dvě světové války, a že to byla Amerika, kdo musel situaci zachraňovat a komu vděčíme za to, že nakonec zvítězily demokratické mocnosti. Evropa nemá právo se na Ameriku vytahovat. Amerika dělá tisíc a jednu chybu a já bych je mohl dlouze vyjmenovávat, ale rozšířený evropský antiamerický postoj je mi hluboce cizí, stejně jako evropská pacifistická tradice. Nebýt pacifismu, který dovedl evropské státy k politice appeasementu, možná by nebyla druhá světová válka a holocaust.

Dobře, říká jeho partner, to je minulost. Podle Alexandra Kramera není pochyb o tom, že se dnes většina toho, co Havlovi na naší civilizaci vadí – zbožštění peněz, konzumní životní styl, komercializace a bulvarizace kultury, a tak dále – na nás valí hlavně ze Spojených států? Ergo: nezpronevěřuje se vy, Václav Havel svými proamerickými postoji– možná kvůli přátelství s dynastií Bushů – své vlastní životní filozofii? Naprosto ne, odpovídá Václav Havel. A dokonce si myslím, že je velký řečnický a logický podvod, když je Amerika činěna odpovědnou za dnešní civilizaci. Je to podobná etnizace problému, jaké jsme se v jiných kontextech dopustili už tolikrát v minulosti: na jeden národ se svalí veškerá bída tohoto světa. Ano, směr, jímž se naše civilizace řítí - ať už v Hongkongu, v Moskvě, v Paříži, nebo v New Yorku - je dvojsmyslný a Amerika je nejmocnější zemí na této planetě, ale to ještě neznamená, že je hlavním tvůrcem tohoto pohybu. Ten pohyb přece začal u nás, v Evropě! Amerika je mladší bratr Evropy, to my jsme ji učili novověké civilizaci a kultuře. A dnes je naopak mnoho věcí, které bychom se mohli s pokorou učit od ní. Uvědomme si například, že tatáž Amerika, která je pro mnohé symbolem konzumního myšlení, je ve srovnání s Evropou zemí neobyčejně náboženskou a že to je země s nesmírně silným pocitem vlastenectví. Na našem kontinentu je vlastenectví už poměrně vzácným zbožím - možná i proto máme takové problémy, když je zapotřebí dát dohromady vojenskou sílu k nějakému zásahu proti zlu. Kde bereme právo na to, abychom všechno, co je na naší civilizaci nedobré, sváděli na Američany? Vždyť nás, Evropanů, je dvakrát tolik! Pakliže se Amerika snaží exportovat něco pochybného, třeba nějaké hollywoodské kýče, tak je přece nemusíme přijímat. Kdo nás nutí vysílat je v televizi každý den?

Škoda jen, že když Václav Havel dokázal jako prezident veřejně napadat Václava Klause, neuměl přednést takto dovedně zformulované myšlenky, poučné pro naši státnost i pro Evropu. Bohužel bolestí těchto myšlenek je, že pokud by měly být konkretizovány, Havel vstoupí, aniž si je toho vědom, na nejistou půdu. To je dobře vidět na jeho odpovědi na otázku, zda je příznivcem další integrace. Václav Havel odpovídá kladně: proces směřující k těsnější spolupráci by měl pokračovat. Měl by však být založen „na naprosté jednoduchosti a průhlednosti všech struktur a jejich vztahů.“

Dnes to tak není, evropská ústava je nesrozumitelný text, upovídaný, zašmodrchaný. K těmto myšlenkám, s nimiž mnozí budou souhlasit, mnozí nesouhlasit, však dodává cosi bizarního: „Vzpomínám si, že když jsme v opozici dávali dohromady různé materiály, nejlepší bylo, když se jeden z nás zašil někam do kouta, sepsal to a ostatní pak už něco přidali nebo škrtali… Čím víc lidí něco píše, tím horší je výsledek.“

Nejde jen o to, že přirovnání Charty 77 k Evropské unii je groteskní; Ústavu nelze vytvářet tak jako prohlášení občanské iniciativy před listopadem. Bizarní je na Havlových výpovědích rovněž to, že až dosud vždy jakmile chtěl své představy realizovat, činil tak s pomocí nepolitické politiky a výsledek nestál

za řeč. A je-li pravda to, jak tomu skutečnost nasvědčuje, co říká Vladimír Železný o Havlovi, Špalíčku a amerických dotacích, pak to nepochybně vrhá stín na Havlův vztah ke Spojeným státům. Avšak ani s nedůvěrou a podezíráním se to nesmí přehánět. Věřme, že to, co Václav Havel říká o vztahu Spojených států a Evropy, říká upřímně.

Existence státu jako hodnota sama o sobě

Osobnost prezidenta ovlivňuje názory společnosti na státnost

Jak již bylo řečeno, Václav Havel na počátku svého prezidentování uvažoval o jednotlivých otázkách české státnosti. Proti tomu Václav Klaus přijal modifikovanou poválečnou ideologii bez jakéhokoli „ale“ a „kdyby“. Jeho přístup k české státnosti nebyl a není zatížen jakýmikoli jinými úvahami než nacionalistickými (i když jsou v poslední době opentleny ornamenty o pozitivnosti německé kultury).

Musíme ovšem vynaložit určité duševní úsilí, abychom tyto jednoduché názory Václava Klause pochopili. Vyplatí se to, protože jeho názory na státnost nás dovedou k úvahám, které umožňují chápat existenci našeho státu oproštěnou od zcela banálních souvislostí.

V 36. čísle časopisu Prostor Václav Klaus napsal, že vždy jen obtížně chápal „pokusy znovu zahajovat diskuse z počátku tohoto století o smyslu naší historie a naší státnosti, pokusy hledat vyšší smysl její existence.“ Proč? Podle Václava Klause totiž „samostatná existence české státnosti je hodnotou sama o sobě, hodnotou stálou a nezpochybnitelnou, hodnotou, která nepotřebuje další ospravedlňování.“ Tuto státní a společenskou (národní) pragmatičnost Václav Klaus vyjádřil v 33. čísle téhož časopisu. Tam se vyjádřil negativně k hlavní myšlence ankety „Účtování s minulostí – výzva ke spravedlnosti“. Anketa se sice nezaměřuje na státnost jako takovou, ale jak poznáme z obšírných úryvků Klausových odpovědi na anketu (pro přehlednost jsem hlavní myšlenky textu očísloval), úzce s ní souvisí:

1/„Vyrovnávání se s vlastní minulostí a formulování otázky tzv. „viny národa“ jsou témata, která mě, přiznávám se, naplňují obavami. Není mi totiž ani věcně ani metodologicky jasné, jakým způsobem se vůbec dá o těchto otázkách hovořit.

2/ Otázku vyrovnávání se s minulostí a případný pocit viny totiž vidím především jako individuální problém každého z nás a jako individuální morální záležitost, tedy spíše jako věc soukromou a vnitřní než jako příležitost k efektním veřejným vystoupením a prohlášením, k líbivému „sebemrskačství“ či k lacinému moralizování… Hovořit nahlas o morálce druhých, či dokonce dávat v tomto oboru ostatním nějaké lekce mi vždy připadalo tak trochu nepatřičné… Nevěřím, že se s minulostí může vyrovnat abstraktní entita zvaná společnost, nevěřím, že je správné hovořit o jakési národní vině, která by proto nutně musela být vinou kolektivní… Ve své podstatě se jedná o vnitřní záležitost každého z nás, a proto také nelze nalézt shodu o tom, zda jsme se již jako společnost s minulostí vyrovnali nebo ne, zda něco takového vůbec potřebujeme.

3/Tím, co jsem řekl, nechci v žádném případě popřít význam událostí, které se ve vztahu k naší minulosti dosud odehrály. Zdráhám se je však hodnotit způsobem, který jsem zaregistroval ve vašem dopise, tj. zda postupujeme při účtování s minulostí váhavě a nedůsledně či nikoliv. Neexistuje totiž žádné měřítko skutečnost v této oblasti vyhodnocovat či měřit. Někomu se zdá, že s minulostí účtujeme málo, někomu se zdá, že až příliš.

3a/ Nesdílím ani téměř flagelantské názory, že nás všechny… život v totalitním systému výrazně morálně narušil… Spíše bych řekl, že nám individuální konfrontace každého z nás se systémem útlaku a nesvobody, v němž byla hranice mezi dobrem a zlem zřetelná v mnoha směrech, dala určitou výhodu oproti lidem žijícím nepřetržitě ve svobodné společnosti.

4/Je příznačné, že fašismus i komunismus, v jejichž jménu se lidé dopouštěli těch nejstrašnějších zločinů, vytvořili a uskutečňovali lidé, kteří původně žili a byli vychováni ve svobodné společnosti v dobách relativně přísně akcentovaných křesťanských hodnot, zatímco bezprecedentní kolaps komunismu byl způsoben odmítnutím jeho idejí i praxe lidmi, kteří v něm většinou vyrostli a kteří se svobodnou společností neměli žádnou hlubší zkušenost.

5/ Chcete-li znát můj názor na to, co považuji za pozitivní tradice naší společnosti, pak bych chtěl zmínit tradici pracovní střízlivosti a praktického realismu, odpor proti velkým slovům a víru ve vlastní skeptický rozum, které byly a jsou pro příslušníky našeho národa tak typické. Nejsou to sice národní vlastnosti příliš příznivé pro intenzivní zpytování vlastní minulosti a pro pokusy vznešenými hesly napravovat historii, ale mám pocit, že pro budování slušné, spořádané a prosperující společnosti jsou možná naprosto klíčové.

Tyto myšlenky jako by nás obklopovaly, jako by doslova zajaly naši současnost. Začněme posledním úryvkem (5). Zde náš prezident jednak uvádí jako vlastnosti příslušníků našeho národa „odpor proti velkým slovům“ (což je tvrzení velmi problematické), jednak zdůrazňuje neslučitelnost českého realismu a víry ve vlastní „skeptický“ rozum s pokusy vznešenými hesly napravovat historii na straně druhé. Je to pojetí, které nedbá reality, tedy toho, co se v této zemi dělo a děje.

Od Kollára a rukopisných padělků až po báje o oprávněnosti vyhnání Němců česká historiografie a vůbec české historické myšlení nepřípustným způsobem napravuje ne snad historii (ta je ze své podstaty variabilní), ale naši minulost. Činí to několika způsoby: vymýšlením událostí, které se nestaly, zamlčováním událostí nepříjemných, zveličováním toho, co se naopak hodí, i vytvářením či zveličováním důležitých souvislostí. Historizující báje napadají náš „skeptický rozum“ a našeptávají mu, že by samostatným kritickým přemýšlením o minulosti „napravoval historii“. Ale zbytečně si nadržovat není k ničemu dobré. To samozřejmě platí i o našem nynějším prezidentovi.

Pokud tedy poslechneme školský dějepis a rezignujeme na „napravování dějin“ (správněji na kritické myšlení o minulosti), souzní naše vědomí s další stránkou Klausova pojetí státnosti, tou, kterou jsem citoval na počátku odstavce před velkým citátem. Jde o odpor proti pokusům uvažovat „o smyslu naší historie a naší státnosti, pokusy hledat vyšší smysl její existence“. Jinak řečeno jsme tu,“vidíme“ svou historii a státnost jistou optikou, ať už je jakákoli, nelámeme si s tím hlavu a co bylo a je jinde, to nás nezajímá a do ničeho ať nám nikdo nemluví. To je základ české pragmatické státnosti.

V souhlasu s tím Václav Klaus v úryvku (2) odmítá vyrovnávání se s minulostí a případný pocit viny za závažný problém společnosti a omezuje ji především na individuální problém každého z nás. Nevěří, že se s minulostí může vyrovnat abstraktní entita zvaná společnost, a není tedy ani správné hovořit o jakési národní vině. Na tomto místě prezidentových úvah stojí za to se pozastavit.

Vznik národa z abstraktní entity

Význam pohledu na minulost pro existenci národa

Jde totiž o to, jak vlastně kultura, z kultury pak především školské dějiny a literatura vytváří z „abstraktní entity“ zvané společnost národ. Od dětství jsme zaplavováni takovým zpracováním a podání minulosti, které nabádá jednotlivce, aby se ztotožnili s jistými minulými činy a událostmi a od jiných se distancovali, aby vzali za své to, jak se jejich „entita“ chovala v minulosti k jiným národům a jejich příslušníkům. Bez tohoto ztotožnění jednotlivců s minulostí je i národ abstraktní entitou.

Znamená to zajisté, že národ sám sebe často, dokonce pravidelně ztotožňuje s tím, co se v jeho minulosti zvláště vydařilo, ale ovšem také s velkými vinami svých předchůdců. Pravidelně to dělá raději, než aby tyto viny odmítal – když už pro nic jiného, tak proto, že vina obvykle přináší prospěch a bývá zpočátku zdůvodňována jako něco pro národ pozitivního. Toto pozitivní chápání viny se přenáší z generaci na generaci. Odmítnutí viny a distance od ní jsou pak velmi těžké.

Přirozeně že jde především o otázku naší poválečné národně socialistické revoluce. Když teď Václav Klaus tvrdí, že neexistuje měřítko pro posouzení, jak rychle či pomalu se vyrovnáváme s minulostí (3), odříká se měřítka všeobecného a základního, morálky. Sám jako předseda parlamentu se přičinil o to, abychom přijali do svého oficiálního národního a státního pojetí minulosti všechny viny, jichž se český národ po druhé světové válce dopustil. Je pochopitelné, že se celé české politické reprezentaci na tyto skutky jakékoli měřítko nehodí a že zvlášť chápaví jednotlivci z těchto kruhů dávají přednost „nehovořit nahlas o morálce druhých, či dokonce dávat v tomto oboru ostatním nějaké lekce“.

Podle toho bychom tedy neměli nahlas hovořit ani o morálce komunistů, ani loupeživých entuziastů národně socialistické revoluce, a neměli bychom dávat jim či jejich příznivcům lekce z demokratického vidění světa. Václav Klaus je v této věci důsledný; nicméně to, co tolik odmítá, tedy „hovořit“ o historii, o vině, o národu, je základním předpokladem pro vytváření měřítek (která rovněž odmítá), jimiž se národní společenství řídí: bez měřítek se společnost a národ neobejdou. Neobejde se bez nich ani historie jako strukturovaný pohled na minulost (a jak se pozměňují měřítka, historie se neustále „přepisuje“), ani Klausem tak oblíbené „národní zájmy“. Ty je zapotřebí formulovat s ohledem na státnost. Problém je, jak to udělat v českém případě, když klausovská státnost nemá žádné zdůvodnění: „existence české státnosti je hodnotou sama o sobě“.

Ve skutečnosti to není tak horké. Václav Klaus sice ve výše uvedeném textu (tedy verbálně) pro společnost měřítka zavrhuje, v praxi jich však používá. Když nesdílí (3a) „ani téměř flagelantské názory, že nás všechny… život v totalitním systému výrazně morálně narušil…“, musela být přece východiskem taková nejapnosti nějaká „měřítka“. Nedá příliš práce najít je v jeho textech, dokonce i příležitostných. Tak na volebním letáku ODS „Hlavou i srdcem ODS!“ Václav Klaus píše:

Máme své zvyky, tradice, způsob života, kulturní projevy. Ty nám odpovídají a ty nám vyhovují. Chceme žít co nejlépe. Chceme žít podle měřítek, která jsou našimi měřítky. Chceme žít podle hodnot, které jsou našimi hodnotami. Chceme si svou zemi řídit sami…

Taková měřítka jsou zcela v souladu s úvahami nacionálními. Jejich racionálnost je problematická. Cožpak i tak abstraktní entita, jako je společnost, dokáže existovat pět desetiletí pod vládou autoritativních režimů, být předmětem útlaku a sama utlačovat, aniž se jednotlivci i celek morálně nenaruší (uvažme jen korupční prostředí, všeobecné loupežení, touhy udusit svobodu projevu, degeneraci smyslu pro demokratická pravidla…). Aby člověk došel k závěru, že život v autoritativních režimech náš národ a nás jako jednotlivce mravně poznamenal, nemusí být ani intelektuál, ani flagelant. To ovšem staví do otázky „naše“ měřítka a hodnoty. Václav Klaus o nich nepochybuje, ale je zapotřebí o nich pochybovat a také o nich veřejně diskutovat.

Přirozeně že to vše se velmi úzce váže k otázce české státnosti. Zdůvodnění jejího klausovského, zcela pragmatického pojetí, může být buď demagogické nebo dětinské. Útok proti demokraticko liberální společnosti tak, jak jej Václav Klaus podává (4), je ovšem vysloveně demagogický. Srovnávat vytváření a uskutečňování fašismu a komunismu (lidmi, kteří původně žili a byli vychováni ve svobodné společnosti) s bezprecedentním kolapsem komunismu (odmítnutím jeho idejí i praxe lidmi, kteří v něm většinou vyrostli a kteří se svobodnou společností neměli žádnou hlubší zkušenost) je nadmíru nehistorický pohled. Lze přece dokonce s jistou nadsázkou říci, že bezprecedentní kolaps komunismu způsobili hlavně ti nepříliš gramotní lidé na území celé sovětské říše a zejména v hranicích bývalého Sovětského svazu, kteří se věnovali místo práce zahálce a alkoholu. Komunismus, systém preferující a požadující nemyslícího „pracujícího“, prohrál ve studené válce se svobodnou společné společnosti a lidmi, kteří v ní „žili a byli vychováni“.

Politická měřítka v reálném životě

Měřítka, jichž používá současný prezident

Když tedy víme, že Václav Klaus ve skutečnosti (nikoli v pouhých proklamacích) měřítek používá, nezbývá než je posoudit. Za tím účelem se vrátíme k projevu nikoli premiéra, ale již prezidenta Václava Klause 28. října 2003. Zopakujme, že považuje Českou republiku za "zemi, která sice svou velikostí není shodná s původním československým projektem, nicméně… se oprávněně považuje za dědice tradic a hodnot 28. října 1918." 28. říjen pak je dílo, "které bylo vyvrcholením staletého úsilí českého národa o samostatný stát.“

Stanovisko prezidenta republiky vyjadřuje pojetí české státnosti s „měřítky“, podle nichž naše nynější republika je v kladném smyslu dědicem „tradic a hodnot 28. října 1918.“ Zakládajícím obdobím byla doba první republiky, kdy podle Václava Klause se za zřetelného rozkvětu naše země otevřela světu a měla mu co nabídnout v duchovní i materiální oblasti: „Masarykovy demokratické a humanitní ideály ovlivnily české politické myšlení natolik, že vstoupily do nejhlubšího povědomí naší společnosti." Prezident se o těchto hodnotách a ideálech vyjadřoval pozitivně, ale pouze obecně, neřekl, které to byly. Obdobně hovořil o celé první republice.

Původní demokratické a humanitní ideály, připomíná Václav Klaus, se po dlouhé době nesvobody mohly uskutečnit teprve po roce 1989. Tuto zatím nedlouhou dobu demokracie a tržního hospodářství popisoval prezident v uvedeném projevu vzletnými slovy, založenými kupodivu opět na „měřítcích“, a to spíše provozních než humanitních: naše hospodářství si našlo nové trhy, česká koruna je pevná a směnitelná, zvýšil se průměrný věk občanů, republika má výtečné vztahy se sousedy. Klaus se zmínil i o tom, že on jako prezident vzešlý "z pravicové části politického spektra" respektuje levicovou koaliční vládu a ona zase jeho. Česká republika je členem NATO a brzy se stane i členem Evropské unie. V ní, v EU, "nesmí zaniknout dílo, které bylo vykonáno před osmdesáti pěti lety". Není důvodu, proč podlehnout "jisté vlně pesimismu, negativismu, závisti, podezíravosti, nedůvěry v sebe sama, která se u nás řadu let šíří." Prezident tedy uznává přinejmenším měřítka prosperity, optimismu, kladného vztahu ke skutečnosti a občanů vůči sobě navzájem.

Tato měřítka mají dvě strany. Nelze zanedbat stranu pozitivní, protože stavět státnost na základě prosperity, rozvoje hospodářství, důvěry v sebe sama – to vše občanská společnost potřebuje a prezident vychází této potřebě vstříc. Takto sama o sobě mají ovšem nectnost v tom, že nejsou-li v souladu s měřítky kritickými, vedou k idylickému pohledu na Českou republiku. Tradice a hodnoty 28. října mají kromě světlých stránek (kupříkladu záchrana Slováků před odnárodněním, individuální politické svobody, zaručené ústavou) i stránky stinné.

Nejnešťastnější způsob, jak se s nimi vyrovnat, je varovat před "pesimismem, negativismem", prostě před kritickým pohledem. Česká politika včetně prezidenta zřejmě neželí rozpadu Rakouska-Uherska, nicméně v takto zásadním projevu by bylo slušné vzpomenout na tuto říši i v dobrém. Vznikající český stát měl totiž kromě podpory vítězných mocností rovněž „podporu“ zaniklého Rakouska-Uherska, protože mohl navázat na jeho legislativu, hospodářské a sociální instituce i demokratický politický systém.

Základním nedostatkem projevu k 28. říjnu je pak opomenutí toho, čím se ústava nově vzniklého československého státu (pochází z roku 1920) nejvíc liší od nynějšího stavu. Vycházela z koncepce, že republiku spravuje státoprávní československý národ. Toto pojetí bylo možné víceméně jako program, ve skutečnosti se však neuplatnilo a víme již, že záhy se stalo nežádoucí fikcí; Slováci nepřestali být samostatným národem a dnes, kdy se z jedné republiky staly dvě, málokdo o tom pochybuje

Ve svém projevu prezident zvýraznil vinu sympatií sudetských Němců k Třetí říši. Vyhnul se však nepochybné okolnosti, že nečeské národnosti, hlavně Němci a Maďaři, zaujímaly v ČSR nedůstojné postavení a místy byly vystaveny násilnému potlačování (dokonce to přiznává nacionalisticky orientovaný historik Ivan Pfaff: „…sudetští Němci byli v první republice českým centralismem administrativně, sociálně, hospodářsky – nikoli politicky a jazykově – šikanováni a diskriminováni“), což vyústilo po druhé světové válce ve vyhnaní předtím ožebračeného třímilionového německého etnika. Ale již ve dvacátých letech předpovídal Emanuel Rádl, že když se české politice nepodaří znormalizovat česko-německý vztah, povede to k rozpadu Československa. Stalo se. Svalovat dnes vinu na "drtivou většinu našich tehdejších německých spoluobčanů“ (Václav Klaus) je pohodlné a rozhodně ne konstruktivní.

Ale proč pokračovat v této pohodlnosti až do současnosti? Proč prezident nepřizná, že v listopadu 1989 česká politika projevila nesmírně vstřícný vztah k těžce se provinivší komunistické straně, že vytvořila politickou strukturu podle reálně socialistické Národní fronty, že zavedla bankovní socialismus, důkladně nezajistila vlastnická práva a uskutečnila privatizaci pochybeným způsobem? Na to lze namítnout: a to by měl prezident republiky vykládat u příležitosti vyznamenávání 28. října takové horory včetně těch, na nichž se ne vždy nejdůstojněji účastnil? Jistěže ne. Nicméně kdyby si aspoň byl těchto skutečností vědom, jistě by se snažil zbavit své pojetí státnosti toho ukrutného nacionalismu…

A jde ještě o něco podstatně významnějšího. Jde o to, aby česká státnost nebyla vystavěna na písku a nemohla se kymácet ze strany na stranu, ale aby byla pevná. Prezidenti by k ní proto měli přistupovat s pevnějším teoretickým východiskem než spokojit se s tím, že naše státnost je hodnotou sama o sobě…

Česká státnost a vyhnání Němců

Vliv poválečné ideologie na polistopadovou společnost

Česká politika a hodnoty svobodného světa

Na základě značně problematické státnosti se řídí rovněž vztah nynějšího prezidenta i celé oficiální politiky k Evropské unii a k západnímu světu vůbec. Členství v Severoatlantické alianci, včlenění do EU a transatlantické spojenectví jsou jako celek pro ně tvrdým oříškem. Tyto vztahy totiž akceptuje česká politika ne snad proto, že by upřímně považovala hodnoty liberálně demokratického světa za nadřazené české státnosti a českému národu, ale hlavně proto a tehdy, pokud vyhovují české státnosti, která je jim, jak jsme právě o tom hovořili, hodnotou sama o sobě.

Pro nacionalismus ústředních orgánů a ústředních stranických sekretariátů je to hlavně hodnota mocenská: máme moc a nikdo zvenčí nám do toho nebude mluvit. Náš stát se opravdu podvědomě řídí ideologií národně socialistické revoluce: hlavně když máme dostatek životního prostoru, přirozeně sami – Češi – pro sebe.

Neobyčejně zatvrzelé lpění na vlastní národnosti jako základní hodnotě není vysvětlitelné samo ze sebe. Pro pochopení, z čeho vlastně tato zatvrzelost především pochází, je třeba dobře se podívat na mapu. Obklopeni ze severu, západu i jihu německým, popřípadě německy hovořícím obyvatelstvem, jsou Češi nejen odjakživa promíšeni s Němci, ale rovněž – dokonce i bez výslovného německého snažení – neustále vystaveni hrozbě zgermanizování. S „obrozením“ českého národa začala česká obrana a vzniklý konflikt se brzy změnil v oboustranné, hlavně však české útočení. „Válka Čechů s Němci“ brzy nabyla podoby oboustranného úsilí o udržení národní existence. A trvala v českých zemích sto padesát let.

To, co tuto válku činilo tak tíživou (a proč vůbec existovala), byl především nedostatek tolerance. V českém národním vědomí se protiněmecká intolerance zvýšila vyhnáním Němců a dlouhá desetiletí klidu ji nedokázala zeslabit. Naopak, klidná léta v létech studené války, zvláště pak po listopadu 1989, zvýšila „nebezpečí“ dalšího promísení českého a německého živlu. A tak zdaleka ne všechny reakce z české strany jsou racionální.

Za tohoto stavu věcí měl český národní socialismus po roce 1989 na naši společnost dokonce dvojnásobný vliv. Vycházel ještě z komunistické éry, která konzervovala národně socialistickou ideologii, jednak vyplýval ze skutečnosti, že se poválečného českého národního socialismu a jeho jednotlivých revolučních aktů dovolávaly nepoučené demokratické síly jakožto „svobody a demokracie“. To se projevilo také v mezinárodních otázkách. Důsledky zahraničně politické katastrofy, vzniklé rozpadem sovětské velmoci, trvají na celém světě a u nás rovněž.

Samozřejmě, že Sovětský svaz jako naši záštitu nenahradilo Německo. Vztah k Německu byl a zůstal v důsledku vyhnání problematický. Jestli se někdo chce smiřovat, ať se smiřuje, říkal a psal Václav Klaus na adresu sudetských Němců ještě jako předseda vlády, já Václav Klaus nepociťuji nutnost s někým se smiřovat. Publikoval jsem o tom v únoru 1995 v ČTD článek „Falešné tóny smíření“, kde stojí mimo jiné:

„…Václav Klaus kategoricky odmítá potřebu smíření mezi Čechy a sudetskými Němci, popřípadě mezi českým a německým národem, které požaduje společné prohlášení českých a německých biskupů z 9. března t. r. (Klaus říká: ´...v textu se mluví o smíření, ale já opravdu nevím koho s kým´). Proto také odmítá požadavek biskupů, aby Češi i Němci přiznali selhání a vinu, jimiž se provinili příslušníci obou národů, zejména ´vynucené přesídlení a vyhnání´.

Naše oficiální politika jako by chtěla předvést, co vše lze dělat přímo s dějinami. Podle pana premiéra je třeba celou, nesmírně důležitou epochu našich dějin (a kapitolu česko-německých vztahů), s níž by se národ měl vyrovnat, bagatelizovat, jako by v ní o nic nešlo. Oč však šlo a jde, to říkají velmi zřetelně němečtí a čeští biskupové:

´Vynucené přesídlení a vyhnání je bezpráví, ať k němu došlo, či ještě dochází kdekoli. Postihlo mnoho Čechů během německé okupace a postihlo sudetské Němce po skončení 2. světové války. Ani dnes nesmí nikdo vyhlásit takový násilný prostředek za právo. Práva národních menšin a skupin obyvatel je třeba chránit lépe...´

Náš premiér nevidí násilný odsun Němců tak černě. Soudí pouze, že ´odsun není věcí, kterou bychom - jako celek a zejména konkrétnosti v rámci něho - řadili ke světlým stránkám našich dějin...´. (Trochu jsme to přehnali?)

Podobně jako to činí Václav Klaus, ulehčila si zjevně vyrovnání s minulostí většina z nás. Aktuální minulost jako by pro nás končila komunistickým pučem 25. února 1949. ´Vynecháváme´ celé nedemokratické národněfrontovní období lidově demokratického socialismu po roce 1945 - a víme proč… nikde po roce 1945 nekonfiskovali majetek v tak ohromném rozsahu, nikde sami od sebe násilím nevystěhovali tolik lidí. To vše bylo provázeno explozí agresivního, zlého nacionalismu, který zůstal v mysli národa dodnes: plná polovina našeho obyvatelstva (49 %) stojí padesát let po konci světové války bezvýhradně za odsunem, bezvýhradně proti je 1 (slovy jedno) procento! (Současný průzkum IVVM.)

Je logické a pozitivní, že čeští a němečtí biskupové společně varují před starým nacionálním nepřátelstvím a požadují, abychom se zřekli ducha egoismu a nenávisti mezi lidmi a národy. Šéfovi české exekutivy se to ani trochu nelíbí: "Nevím, cítí páni biskupové v sobě nebo kolem sebe nacionální nepřátelství? Cítí dokonce nenávist? Jsou to adekvátní slova naší době a našim zeměpisným šířkám?" Opravdu, Klausova slova se mi zdají velmi nedostatečně korespondovat s liberálním duchem naší doby...

Václav Klaus se cítí usmířen (´já se neusmířen necítím´…). A tak náš premiér může právem silnějšího prohlásit: "Vycházejme z toho, že jsme - aspoň drtivá většina z nás - už dávno usmířeni."

Proč má předseda vlády za zlé duchovním, že jsou schopni sebereflexe? Přece také a především politikové by měli jít do sebe: on, jeho strana, koalice a vláda. Pokud se totiž oni nedokážou vyrovnat s minulostí (a s násilným odsunem Němců, skvrnou na naší minulosti), těžko to čekat od ostatních. A všichni budeme muset překonávat obtíže, kterým bychom se jinak mohli vyhnout.

Ale přestože vztah k Němcům a k Německu má základní význam, zahrnuje jen část mezinárodních vztahů… Bylo tu NATO a Evropská unie; teoretická otázka zněla, zda se k nim má polistopadový stát postavit co nejkladněji a usilovat o přijetí do těchto institucí; beztak nic jiného nezbývalo. Ani euroskeptik Klaus se nedokázal patřičně energicky postavit proti vstupu do Evropské unie, a tak jsme dnes jejími členy.

Havlův ušlechtilý omyl

Dobrý úmysl zahájil období nesnášenlivého nacionalismu

Hovořili jsme již o tom, že na počátku své prezidentské dráhy byl Václav Havel odpůrcem poválečného vyhnání Němců. Že podle jeho slov pronesených v prosinci 1989, těsně před tím než nastoupil do prezidentského úřadu, bychom se měli Němcům za „odsun“ omluvit. Prohlásil to a netušil, co jeho slova způsobí.

Českým pohraničím začaly probíhat vlny strachu z návratu statisíců německých vyhnanců a v Mnichově se funkcionáři Sudetoněmeckého krajanského sdružení začali připravovat na jednání s českou stranou, které by mělo přinést česko-sudetoněmecké usmíření. To zvyšovalo strach na české straně. Na tomto základě se dostaly česko-sudetoněmecké vztahy, podporovány nacionalismem české vlády a rozpačitostí vlády SRN, do patové situace.

Havlovo prohlášení bylo sice hezké, ale netaktické a z politického hlediska dokonale nerozumné. Čeští lidé žili pětačtyřicet let v přesvědčení, že „odsun“ sudetských Němců byl oprávněným trestem za to, jak nás zradili, a zároveň zabezpečením Česka před agresivní silou Germánů. Po celou tu dobu vládly v Československu autoritativní režimy, které neumožňovaly vést o podobných axiomatech české národní existence ani zcela skromnou veřejnou debatu. Po listopadu 1989 bylo třeba poměrně značné doby k tomu, aby vznikly v nevelkých vrstvách české společnosti předpoklady pro racionální uvažování o vyhnání Němců a o vztahu k vyhnancům.

Pomýšlet na něco takového v rámci celé společnosti bylo ovšem po Havlově prohlášení pozdě. Nelze také zapomenout, že na jaře 1990 byl Václav Havel na vrcholu své popularity. Ohlas jeho novoročního projevu jej se vší pravděpodobností ukolébal v přesvědčení, že vděčný lid ho poslechne, ať řekne cokoli.

A tak když 15. března toho roku navštívil Prahu německý prezident Richard von Weizsäcker (datum návštěvy bylo zvoleno záměrně), pronesl Václav Havel hezký, hodnotný projev, naplněný ovšem rovněž hezkými a hodně velkými iluzemi. Domníval se, že tento den bude začátkem „nového dějství v tisíciletém česko-německém dramatu“, že Češi a Němci si mohou podat ruku bez vzájemného strachu jeden z druhého a že mohou společně usilovat o vytvoření demokratické Evropy. Poválečné vyhnání nejen nevynechal, ale pronesl o něm významná slova:

Dokázali jsme … říci za naši stranu všechno, co bychom říci měli? Nejsem si tím jist. Šest let nacistického řádění stačilo například k tomu, abychom se nechali nakazit bacilem zla, udávali se navzájem za války i po ní, přijali najednou za svůj – ve spravedlivém i přehnaném rozhořčení – nemorální princip kolektivní viny. Místo abychom řádně soudili všechny, kdo zradili svůj stát, vyhnali jsme je ze země a potrestali tak trestem, který náš právní řád neznal. Navíc jsme je nevyhnali na základě prokázané individuální viny, ale prostě jako příslušníky určitého národa. A tak v domnění, že dáváme průchod historické spravedlnosti, ublížili jsme mnoha nevinným lidem, hlavně ženám a dětem. A jak to v historii bývá, neublížili jsme jen jim, ale ještě víc sami sobě: účtovali jsme s totalitou tak, že jsme její nákazu vpustili do vlastního konání, a tím i do vlastní duše, což se nám krátce na to krutě vrátilo v podobě naší neschopnosti čelit nové a odjinud importované totalitě. Ba co víc: mnozí z nás jí aktivně pomáhali na svět.

Ale ještě jinak se nám tehdejší rozhodnutí nevyplatilo: tím, že jsme náhle zdevastovali kus své země, vpustili jsme bezděky plevel devastace do celé naší vlasti.

Znám jen útržky z následujícího dění, které svědčí o tom, že na Václava Havla byl vyvíjen silný nátlak ze strany českých národovců, aby své názory na vyhnání Němců změnil. Každý, kdo čte noviny, poslouchá rozhlas a dívá se na televizi, si dokáže představit, jak tento nátlak musel být silný. Havel odolával, ale jak je patrné z jeho projevu o dva roky později, jeho stále ještě silná argumentace byla už skromnější a méně sebevědomá. Déle už nevydržel…

Do roku 1995 se všechno změnilo a Václav Havel už hovořil jinak. Celonárodní ovzduší protisudetoněmecké odvety a nátlak české politiky jej natolik ovlivnily, že neváhal a svým projevem v Karolinu 17. února 1995 zahájil tažení oficiální české politiky proti vyhnancům, jejich nárokům a za uznání oprávněnosti „odsunu“. Tento projev má zásadní význam.

Sešikované řady proti sudetským Němcům

Václav Havel v čele svého lidu proti sudetoněmeckým nepřátelům

Václav Havel projevil své změněné názory státnicky založeným projevem v aule Karolina 17. února 1995. Ten rok byl pro vztah Čechů k vlastní minulosti (a přirozeně zejména k vyhnání Němců) mimořádně významný. Po Havlově projevu, který znamenal jednoznačné vyjádření české politiky vůči Němcům a zejména negativní politiky vůči sudetským Němcům, následoval nález ústavního soudu k případu Dreithaler, který znamenal totéž vyjádření v rovině právní.

Projev Václava Havla obsahuje několik bodů, o které se pak opírala česká zahraniční politika, a část reflektivní. Úvod této reflektivní části je pozoruhodný:

„Především bychom se měli dohodnout na tom, jakou roli vlastně přisoudíme minulosti. Zapomenout na ni v žádném případě nemůžeme… Svou minulost a své dějiny musíme znát a musíme si na ně tvořit svůj názor. To ale neznamená, že se musíme přestěhovat do svých dějin, zkoušet se proměnit ve své předky, znovu a znovu rekonstruovat situace, v nichž se ocitali a napodobovat postoje, které zaujímali, znovu a znovu se trápit jejich utrpením či dojímat jejich úspěchy a z těchto pocitů posléze vyvozovat politické důsledky. Minulost nemůže být naším programem. Trvale se do ní přenášet a jaksi existenciálně se s ní ztotožňovat znamená ztrácet nadhled, schopnost jejího odpovědného posouzení i schopnost poučit se z ní. V posledku takový kompletní sebepřenos do minulosti není ničím jiným než zvláštní formou obnovy kmenového národa jako entity s vlastní ,nadhistorickou´ kolektivní ,nadsubjektivitou´. Kam až toto pojetí vede, víme přece dobře: k principu nikdy nekončícího koloběhu krevní msty, kdy nové a nové generace vnuků trestají jiné vnuky za zločiny jejich dědů na vlastních dědech“.

Věděl tenkrát Václav Havel, že postoje, které tak striktně v obecné rovině odmítá, sdílí většina české společnosti zejména k vyhnání Němců z Československa? Naše národní společnost byla a stále je dojata úspěchy těch, kteří Němce vyhnali („Edvard Beneš se zasloužil o stát“!). My rekonstruujeme situace, které se nám hodí – a zapomínáme na ty, které se nehodí ani za mák – ani nás nenapadá pokoušet se získat nadhled a schopnost odpovědného posouzení minulých činů. Rádi zapomeneme na to, co bylo, protože naši „dědové“ se provinili proti sudetoněmeckým dětem.

A tak přes odmítnutí „sebepřenosu“ do minulosti přednesl Václav Havel čtyři body, jimiž se to vše mělo pro budoucnost takto zakonzervovat. Tyto body, které údajně měly sloužit jako budoucí základ vztahů České republiky k Němcům a sudetským Němcům obzvláště, prezident převzal z arsenálu české nacionalistické historiografie.

V prvním bodu prezident ostře odmítl názor, že vytvoření Československé republiky bylo omylem. Tvrdí-li to občas někdo, „pak tím prozrazuje jen vlastní nevědomost“. Podle Havla totiž založení československého státu bylo hlavně výrazem vytvořit stát moderní, demokratický, liberální; příčina chyb nového státu „netkvěla v hodnotách, které jí byly dány do vínku jako směr, jímž se má ubírat…“

Jakkoli autor těchto řádek považuje založení Československé republiky za pozitivní hodnotu, nedomnívá se, že by tato Havlova teze mohla nabýt i jen částečně nezvratného významu. Jde přece o otázky podléhající historiografické i politické diskusi. Jsou dobře známy určité křiklavé rozpory projevující se hned v prvních letech existence státu vzniklého po první světové válce (národnostní charakter státu versus „národní“ ústava, nevydařený pokus o čechoslovakismus, zábor značné části maďarského území) atd.), takže už z toho důvodu je Havlův názor autoritativní neprávem.

V druhém bodu Václav Havel tvrdí, „že tragický konec tisíciletého soužití Čechů s Němci“ nelze spatřovat pouze „v poválečném vysídlení Němců“ a že toto vysídlení nelze vypreparovat z jeho dějinných souvislostí. Z nich zdůrazňuje „fatální selhání velké části našich občanů německé národnosti, kteří… dali přednost diktatuře, konfrontaci a násilí, ztělesňovanými Hitlerovým nacionálním socialismem“.

Tak to ovšem nebylo. Většina sudetoněmeckého obyvatelstva ovšem, uchvácena rozvojem německého státu, chtěla to, oč obvykle usilují oddělené části národa: „ke svým“. Kromě toho je velmi neplodné hovořit obecně o „historických souvislostech“. Základní historickou příčinou (a tedy i souvislostí) vyhnání sudetských Němců byla vůle české politiky vytvořit národní stát zbavený Němců. Jaké jsou další souvislosti a které? Zejména v tomto bodu zopakoval Václav Havel Košický vládní program a „Benešovy dekrety“ přijetím a zdůrazněním kolektivní viny a msty. Pomohl radikálním národovcům, pro které jsou tyto zásady dosud více než dobré.

V třetím bodu se Václav Havel věnoval hodnocení Mnichova. Jeho teze je opět autoritativní: „Mnichov byla „poslední a svým způsobem rozhodující konfrontace demokracie s nacistickou diktaturou, v níž demokracie kapitulovala… Mnichovskou kapitulaci demokratů pochopil“/Hitler/ „jako znamení, že může rozpoutat válku… Spoluúčast tolika našich bývalých německých spoluobčanů na přípravě i následcích Mnichova nelze tedy redukovat na boj o jejich menšinová práva. Nešlo tehdy… ani o pouhé okleštění Československa jakožto předehru jeho pozdější okupace, ale o zcela nedvojsmyslné a mezinárodně provedené vyhlášení boje lidské svobodě a důstojnosti.“

Nedoložené a nedoložitelné osočení sudetoněmeckého obyvatelstva (nota bene jako celku) z přípravy války, o jejímž brzkém propuknutí přece tehdy ještě neměli tušení, zní v projevu prezidenta republiky jako těžká a neomluvitelná pomluva. Ostatně přímo z Hitlerových vyjádření je zřejmé, že mnichovská kapitulace ho netěšila, že chtěl boj, a to jako předehru dalších válečných akcí.

Čtvrtý bod o česko-sudetoněmeckých vztazích speciálně nepojednává.

Na základě Havlova projevu a výnosu ústavního soudu z 8. března mohla začít aktivita české zahraniční politiky zaměřená proti sudetským Němcům. Stalo se tak v červenci 1995, kdy byla zahájena dvoustranná jednání na úrovni náměstků ministrů zahraničí. Zřejmě s ohledem na přežívající komplex viny v celém Německu a na laxnost německé vlády byla po dvou letech podepsána Česko-německá deklarace, jíž česká strana dosáhla výrazného vítězství. Sám Václav Klaus to tehdy jakožto předseda vlády neopomněl v projevu před Sněmovnou zdůraznit:

Deklarace je – a to z obou stran – projevem zřetelné politické vůle a je politickým závazkem, že budoucí politické vztahy nebudou zatěžovány politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. (…) Deklarace se jasně a srozumitelně vyjadřuje k minulosti, správnými slovy pojmenovává příčiny a následky událostí, které předcházely druhé světové válce a nacistické okupaci, a stejně tak hovoří i o událostech, které následovaly po ní. Jednoznačně říká, kdo tyto věci způsobil. Jasně a srozumitelně hovoří i o našem vlastním příspěvku k pocitům křivdy mezi oběma národy.

Tedy tlustá čára za minulostí. Ovšem, za předpokladu, že k česko-německé deklaraci takto přistupuje i německá strana (vláda), což se dělo a děje. Nicméně i tak nejsou v deklaraci nedávné česko-německé vztahy podány dostatečně učesaně. V bodu II ovšem německá strana přiznává, „že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.“ Rozdělení násilného vyhnání Němců na „útěk, vyhánění a nucené vysídlení“ je značným ústupkem vůči historické realitě. Důvěryhodněji zní bod III:

Česká strana lituje, že poválečným vyháněním (Vertreibung!), jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.

To však bylo na české zákonodárce příliš. Poslanecká sněmovna přijala česko-německou deklaraci s úvodním prohlášením, podle něhož smyslem tohoto bodu není hodnotit samotné akty nuceného vysídlení (transferu), konfiskací či odnětí občanství, ani právní normy nebo akty, na jejichž základě se tak dělo. Úvodní prohlášení Sněmovny deklaraci zcela znehodnocuje, přestože německá strana se dodnes úspěšně tváří, jako že o ničem neví. Nechce se nám věřit, ale toto úvodní prohlášení vychází z důvodové zprávy k deklaraci, jejímž autorem je sám Václav Klaus. Kromě bodu III jde o „amnestijní“ zákon (č. 115/1946 Sb.:„Deklarace neodsuzuje zákon jako celek, je však na místě vyjádřit lítost nad skutečností, že formulace v něm použité umožnily jeho případné zneužívání, a tedy i nepotrestání pachatelů uvedených excesů.“

Pro českou politiku je snadné namlouvat si, že nekorektní postup vůči německým vyhnancům se České republiky netýká, popřípadě že se jí týká pozitivně. Avšak temná skvrna na naší nedávné minulosti, nezůstala omezena na česko-německý vztah, nýbrž šíří se do celé společnosti. To dokládají i následující odstavce, které kromě jiného naznačují, proč a jak nabyla česká státnost té neohrabané nacionálnosti, jak jsme toho dnes svědky.

Václav Havel o českém vztahu k minulosti

Český prezident osvobozuje historiky z područí politiky?

V souvislosti s přijetím česko-německé deklarace pronesl prezident Václav Havel 24. dubna 1997 projev v německém Spolkovém sněmu. Měl zřejmě zdůraznit stabilitu česko-německých vztahů a to se mu zajisté podařilo. Ale neprozřetelně prozradil jisté okolnosti, o kterých se tehdy v Česku nehovořilo, nemělo hovořit a zřejmě se o nich nemá hovořit ani dnes. V článku „Prezidentovo svědectví o české společnosti“ jsem mimo jiné napsal:

„V úvodní části projevu, který přednesl v německém spolkovém sněmu dne 24. dubna t. r., podal český prezident svědectví o důležité oblasti našeho života. Václav Havel tu mimo jiné dovodil, čím a proč nás přijatá deklarace osvobozuje: ´Tím, že jsme svěřili historii nepředpojatému historickému zkoumání, osvobodili jsme za prvé historiky samotné: už se nemusí vyhýbat nepříjemným faktům jen kvůli nedobrým politickým důsledkům, které by jejich popis mohl mít. Osvobozením historiků jsme ... přispěli ... ke svobodě všech našich občanů. Neboť jedině společenství, které může a smí poznat pravdu o svých vlastních dějinách, je společenstvím vskutku svobodným. A jedině ve společnosti vskutku svobodné - čímž se kruh uzavírá - se mohou vskutku svobodně chovat i sami politici.´

Přestože se vztahují pouze na česko-německý vztah, jsou tato slova z úst hlavy státu nebývalá. Nepřímo, ale jednoznačně z nich vyplývá, že se naši historici až dosud museli vyhýbat nepříjemným faktům, že české společenství v důsledku toho nemohlo a nesmělo poznat pravdu o vlastních (rozuměj česko-německých) dějinách, a posléze že v takto nesvobodné společnosti se ani politici nemohli chovat svobodně. (…)

Proč nepsali mnozí historici pravdu, komu chtěli vyhovět, vyjít vstříc? Po deklaraci se to prý změní, říká Václav Havel. Znamená to, že tito lidé dostanou shora nové instrukce? (…)

Na základě citované pasáže z prezidentova projevu lze vidět naši demokratickou společnosti v novém světle. Ukazuje se, že byla dosud v oblasti česko-německých vztahů vnitřně nesvobodná. Chtěla tomu tak její politická reprezentace a rozhodující část intelektuálů (historiků, publicistů, žurnalistů) tomuto přání vyhověla.“

Ponechme stranou, že tehdejší předseda Smíšené česko-německé komise historiků Jan Křen na tyto moje vývody (a na podobně vyznívající komentář Bohumila Doležala) reagoval velmi ostře a že na tomto základě probíhala výměna názorů. Důležité jsou výroky prezidenta Havla. Zkusím navázat, větu po větě, na to, co je napsáno ve výše uvedeném citátu. Václav Havel vyjádřil v pěti větách určité důležité rysy české polistopadové reality a tyto důležité věci neprávem unikly a unikají všeobecnější pozornosti.

1) Pozoruhodné samozřejmě je již to, co prezident řekl o české historiografii a vztahu vlády k ní. Úvodem sděluje, „že jsme svěřili historii nepředpojatému historickému zkoumání“. Je to překvapivé. Bylo nás mnoho, kteří jsme žili v přesvědčení, že od listopadu 1989 – nebo řekněme od prosince téhož roku – se na rozdíl od předlistopadové doby minulostí zabývá právě „nepředpojaté historické zkoumání“. Havlova slova naznačují šokantní skutečnost, že po listopadu 1989 (do roku 1997?) bylo v České republice historické zkoumání předpojaté. Vzniká pochopitelná otázka: kdo tuto předpojatost způsobil?

Jenže taková otázka je v zemi, kde existuje svoboda projevu, více méně akademická. Bylo by obtížné, aby to způsobil někdo jiný než v podstatě všichni. Oficiální vládní a jiná státní místa, vedoucí pracovníci historických pracovišť a ovšem také odborní pracovníci těchto pracovišť; nijak se přece proti této předpojatosti nevzpouzeli (vedoucí pracovníci teprve ne). Nešlo tedy o pouhé služební příkazy, ale o všeobecně přijímanou konvenci.

„Nepředpojaté historické zkoumání“ je jedním ze základů zdravého vývoje národního organismu, výsledky historického zkoumání se promítají do dějepisných a dalších učebnic a vůbec do médií, takže ovlivňují národní, zejména historické vědomí všech členů společnosti. A představit si předpojatost historického vědomí jinak než jako předpojatost proti sokům, nepřátelům, to zajisté nepřipadá v úvahu. Takže tato předpojatost přispívá k udržování hladiny nepřátelství ve společnosti.

2) „…osvobodili jsme… historiky samotné: už se nemusí vyhýbat nepříjemným faktům jen kvůli nedobrým politickým důsledkům, které by jejich popis mohl mít…“. Prezident si tedy byl vědom toho, že historik, který „se musí“ vyhýbat nepříjemným důsledkům, je nesvobodný. A že, ať už je jeho přesvědčení levicové, nebo pravicové, ví, které politické důsledky jsou „nedobré“. Nesvobodná práce s minulostí je špatná práce s minulostí, ať už se to týká profesionálních historiků, učitelů, redaktorů nebo autorů samých. Na této větě udivuje ještě víc než ona sama okolnost, že se proti ní oni historici, jichž se to týkalo, neozvali – ať už kriticky nebo s upřímnou lítostí, že dělali to, co dělat neměli. A když se neozvali, pak je otázka, do jaké míry se po Havlem uvedeném osvobození změnili.

3) „Osvobozením historiků jsme ... přispěli ... ke svobodě všech našich občanů. Neboť jedině společenství, které může a smí poznat pravdu o svých vlastních dějinách, je společenstvím vskutku svobodným.“ Nepochybně je to tak. Ale uvažme. Od roku 1938 a pak znovu od února 1948 po celých čtyřicet let se české společenství nesmělo dovědět pravdu o vlastních dějinách a potom dalších sedm let zase ne. Není to trochu dlouho? Právě proto by měli čelní představitelé státu uvažovat, proč se po listopadu 1989 před národem tutlala pravda o jeho dějinách. Vždyť jedno je nepochybné: existovala obsažná a nesnadno překročitelná celonárodní konvence, složená z mýtů, které společnost respektovala (viz parlamentní jednota z dubna 2002).

Výsledkem je, že v českém národě existují celé generace, které o minulosti vlastní společnosti nevědí skutečného vůbec nic. A není existence těchto zastaralých mýtů výzvou k tomu, aby se všichni, kteří k tomu mají možnost – obrazně řečeno – s velkou vehemencí pustili do lámání historických pout, v nichž je naše společnost zajata?

4. „A jedině ve společnosti vskutku svobodné - čímž se kruh uzavírá - se mohou vskutku svobodně chovat i sami politici.“ Tím se kruh skutečně uzavírá a tím i začíná. „Politici“, nebo přesně řečeno česká politika, úzkostlivě dbala o to, aby národní společnost nepřistupovala k minulosti svobodně – to znamená diferencovaně – každý podle svého, ale podle zmytizovaného oficiálního výkladu. Ten není historický, ale vysloveně politický, protože opakuje teze poválečné revoluce s jejím šovinismem a nenávistí proti majetku. Celkově toho vlastně Václav Havel řekl v pár větách o české společnosti a jejím vztahu k minulosti dost. A jsou to věci nepříjemné a pro nás nikterak pozitivní.

Po několika letech, kdy se držel historické reality, si tehdejší prezident uvědomil, jak mocné jsou základní společenské konvence a že se s nimi dostal do křížku. Tehdy pochopil, že český prezident se buď podřídí těm hlavním ze souboru celospolečenských konvencí, které s nadšením akceptuje velká většina českého politického tábora, anebo přestane být prezidentem. Jeho projev z roku 1995 tedy z tohoto hlediska není třeba komentovat. V každém případě se ovšem jeho názory na svobodu historiků a vůbec svobodu diskuse o vyhnání neobyčejně změnily, jakmile přestal být prezidentem.

Již jako exprezident se vyjádřil v poselství mezinárodní konferenci „Tolerance místo intolerance“ (březen 2004) podstatně jinak než ve svém projevu v roce 1995. Uvádí, že "velmi vzrušená a dramatická poválečná atmosféra plná spravedlivého hněvu a zášti, provázená neomluvitelnou a nespravedlivou pomstychtivostí, pramenící v mnoha ohledech z pocitu špatného svědomí, neměla čas a možnost přerůst, tak jako v západních demokraciích, ve věcnou svobodnou debatu."

Podle Václava Havla přerostla naopak do poměrů, které jí daly podobu národních mýtů, fixovaných předsudků, nezpochybnitelných dogmat a paradigmat. Dlouhá desítiletí se nesměla naše moderní historie - a speciálně naše vztahy s Německem - svobodně zkoumat, analyzovat, hodnotit. „Je tomu tak proto, že mnoho politiků ve snaze reagovat na předpokládané mínění svých voličů vychází vstříc reziduím předsudků či dogmat, která doznívají ve většinové populaci, tuto populaci v nich svými stanovisky utvrzují a po desetiletí udržované archetypy tím vlastně dál upevňují a fixují," uvedl náš exprezident a vyzval k opačnému přístupu - čelit předsudkům a ukazovat cestu ke svobodné reflexi.

Zajisté, je to tak. Škoda že Václav Havel to říká v době, kdy už není prezidentem

Spory o minulost i o současnost

Slova, která míří někam jinam

Václav Klaus odmítá zcela novou interpretaci historie

Pro toho, kdo i jen útržkovitě sleduje činnost prezidenta Klause, není obtížné dojít k závěru, že prezident se snaží vyvarovat nejen chyb a omylů, ale i více či méně obyčejných zvyků svého předchůdce. Mohli jsme se však již přesvědčit, že stát jako takový – a to platí i o České republice – je instituce, která v jistých ohledech přímo vynucuje kontinuitu, ať už vysoce postavení činitelé chtějí, nebo ne. Český stát (myslím tím oficiální politiku) požadoval od prezidenta negativní vztah k sudetským Němcům a bude-li to možné i k Němcům jako národu (i když o negativním vztahu k Němcům se nehovoří). Tyto požadavky splňoval Klaus už v polovině 90. let dokonaleji a upřímněji než Havel a česká odborná publicistika mu tleskala. To je dáno mimo jiné tím, že česká politika je v těchto záležitostech jednotná a prezidenti neporušují jednotu odhlasovanou v poslanecké sněmovně.

Václav Klaus se snaží o těchto věcech pokud možno nehovořit, je-li však k tomu donucen, postupuje, jak jen může, šikovně. Média jsou mu nápomocna. Tak na počátku svého prezidentského období, v pondělí 10. listopadu 2003, kdy byl účastníkem prestižního půlhodinového Hardtalku BBC, diskutoval podle české televize závěrem s moderátorem Sebastianem o sudetoněmecké otázce. Pokud byl televizní divák zvědav, o čem asi hovořili, mohl si nalistovat internetovou stránku BBC, a tam se dozvěděl toto:

V otázce vztahů Čechů s Němci a Rakušany prezident Klaus vyjádřil přesvědčení, že mezi nimi nepanuje politická nenávist. Ta je podle něj uměle vytvářena snahou některých politiků.

To je vše, nic víc. Není podivné, o čem televize referovala, když vlastně Václav Klaus dohromady nic neřekl? Tuto malou záhadu lze rozluštit díky Vojtěchu Kmentovi, který celý rozhovor odposlechl, přeložil, zapsal a otiskl 18. listopadu 2003 v Neviditelném psu („Václav Klaus v Hardtalku“). Tam znějí výše citované dvě věty Václava Klause takto:

Moderátor načal téma „vyhnaných“ sudetských Němců s tím, že Klaus se k tomu již dříve vyjádřil jako o pokusu o přepisování historie /v posloupnosti po romské otázce nepříjemné téma/. Klaus nejprve upřesnil, že mezi Němci a Čechy neexistuje žádná nenávist, že není součástí přirozeného myšlení Čechů a Němců, že se jedná o umělou vnesenou otázku, o nějaké politické ambice nějakých politiků použít tyto karty za účelem získání více voličů. Že 2. světová válka je pryč, že tuto válku jsme nezačali, nikoho neokupovali, na rozdíl od Německa, které okupovalo nás.

Sebastian se ho ještě jednou zeptal, zda tedy vyhnání 2 milionů Němců není vůbec žádná záležitost, zda to je prostě pryč. Klaus se zde poněkud více rozpálil, co že myslí vyhnáním, mluvme o tragické válce, 25 milionech zabitých, (u)mučených nebo zmizelých v koncentračních táborech. Že nemůže akceptovat otázky tak jak jsou položeny, že světová válka proběhla, byla organizována a plánována někým jiným než východními Evropany, poválečná řešení byla přijata tehdejšími supervelmocemi a že o tom odmítá mluvit tímto způsobem jako o záležitosti Česka.

To celé je pozoruhodné. Jednak zřejmě dnes už při vydávání českých písemností včetně internetových dochází k tabuizaci nepříjemných informací tak daleko, že určitá instituce, v daném případě BBC, cenzuruje i to, co sama vyprodukovala, jednak prezidentova řečnická otázka, co vlastně moderátor myslí vyhnáním, je prostě báječná (hlava českého státu to údajně neví…).

Méně brilantní je Klausovo vyjádření, že „světová válka proběhla, byla organizována a plánována někým jiným než východními Evropany.“ Při troše hlubšího pohledu na nedávnou minulost by náš prezident nejspíš zjistil, že druhá světová válka nebyla vůbec plánovaná jako světová: Japonci měli co nejrychleji zpacifikovat USA a Hitler měl vyřídit Sovětský svaz (zbylé Východoevropany) Blitzkriegem. Když se však už z tohoto konfliktu stala světová válka, pak tito východní Evropané (Sověti) měli náramný vliv na její organizaci, o průběhu ani nemluvě. Mimo jiné obsadili Československo a právě oni velmi napomohli tomu, že doba vlády totalitních režimů se u nás tolik prodloužila. Nemluvme o vyhnaných Němcích, říká Klaus, místo toho, říká, „mluvme o tragické válce, 25 milionech zabitých, (u)mučených nebo zmizelých v koncentračních táborech“. Že takové hovory jsou našim státním činitelům příjemnější, o tom nelze pochybovat. Jenže snaha vyhnout se věcné diskusi o závažných státních a národních záležitostech je už ze své povahy značně destruktivní.

I když se zdá, že jde pouze o záležitosti nejvyšší státní povahy, jsou to věci, které od samého počátku až do dneška zasahují až do roviny běžného života. To platí i pro projev prezidenta Klause v Ústí nad Labem 28. března 2004, věnovaný česko-německým vztahům.

Václav Klaus mimo jiné řekl: „Svou konferenci jste nazvali Tolerance místo intolerance. Nemyslím, že je to název zcela výstižný. Nejsem toho názoru, že máme o minulosti a zejména o událostech třicátých a čtyřicátých let minulého století uvažovat v kategoriích dnešní tolerance a netolerance nebo obdobně v kategoriích dnešního vzájemného smíření či nesmíření. To jsou slova mířící někam jinam… Vznešeně znějící slova o nutnosti tolerance a smíření navíc někteří používají jako zástěrku, snažící se zakrýt jejich evidentní snahu minulost změnit či dát jí zcela novou interpretaci. To považuji za nepřijatelné a nejsem ochoten se na tom podílet.“

Srovnejme s těmito větami právě ona slova, která pronesl prezident Václav Havel v dubnu 1997 v německém Spolkovém sněmu, tedy ta, která jsme před chvílí citovali: „Tím, že jsme svěřili historii nepředpojatému historickému zkoumání, osvobodili jsme... historiky samé: už se nemusí vyhýbat nepříjemným faktům jen kvůli nedobrým politickým důsledkům, které by jejich popis mohl mít.“

Oba prezidenti vyjadřují státně autokratické pojetí vztahu k minulosti. Zatímco ve svobodné společnosti je pojetí minulosti v neustálém několikasměrném pohybu, a to podle názoru skupin i jednotlivců, usiluje stát-autokrat o to, aby on sám minulost „řídil“, a to navzdory proklamacím, že minulé události „nemůžeme nechat proběhnout jiným způsobem“, „nemůžeme /je/ vrátit zpátky“ (Václav Klaus).

Zajisté. Ale navzdory tomu praxe českého státu ukazuje, že minulost lze „řídit“. Celkem vzato je u nás „seřízena“ dokonale. Prezident mohl tohoto základu použít a široce se rozmáchnout proti toleranci. Václav Klaus rovněž pokáral organizátory za to, že některé spolky nepozvali… V oficiálně „seřízené minulosti“ jsou tabuizovány události a pojmy, o kterých se státní politice nelíbí hovořit, nebo instituce považované za nám nepřátelské. To, co říkal prezident, zní pro mnohé z nás přirozeně. Nikdo z nás nečeká, že se bude věnovat takovým událostem minulosti, jako bylo vyhnání Němců.

Na světě nic nezůstává beze změny. Také ve státní interpretaci naší minulosti se Klausovým projevem něco mění. Nesmíme si dovolit, říká prezident, „luxus zapomínání na minulost.“ Ani slovo o tlusté čáře za minulostí. Naopak. „Musíme se ji /minulost/ snažit pochopit v celé její komplexnosti. Nesmíme… podléhat jednostranným výkladům, které zejména díky tragickému vývoji minulého století nepříznivě zatížily naše vzájemné vztahy…“.

V tomto duchu prezident pokáral konferenci o česko-německých vztazích, na které pronesl projev. Máme totiž, soudí, před sebou úkol „odstranit z našeho vzájemného vztahu předsudky, zrozené v této neblahé chvíli 20. století“. Hlavně se máme při pojednávání o minulosti a zejména o událostech třicátých a čtyřicátých let vystříhat pojmů tolerance-intolerance a smíření – nesmíření. „To jsou slova mířící někam jinam.“

Náš prezident se zřejmě domnívá, že minulost si opravdu sami řídíme, a takto seřízenou ji nyní budeme komplexně a jednotně vykládat. Místo tlusté čáry za minulostí budeme mít seřízenou minulost, kterou pojmeme komplexně, která však nesmí podléhat jednostranným výkladům. Tedy tomu, co teprve umožňuje, aby byla pozitivním východiskem současnosti.

Odchod jednoho prezidenta

Václav Havel na konci svého funkčního období

Zpočátku se zdálo, že Václav Havel svůj boj proti Václavu Klausovi ani po odchodu z prezidentské funkce nevzdá. Ještě v roce 2002 více než naznačil, že tentokrát jeho novoroční projev bude věnován mimořádně závažným věcem. Byly mezi nimi projevy předvolebních sympatií k tzv. Čtyřkoalici, (o které už dnes dohromady nic nevíme, protože se podobně jako ostatní výtvory nepolitické politiky příliš brzy rozpadla). Významná však byla především pasáž věnovaná vztahu ČR a Evropské unie. Václav Havel v ní v protikladu k nacionalistickému zvýrazňování problematičnosti evropské integrace zdůrazňuje, že bychom hazardovali "s osudem vlastním i s osudem našich potomků, kdybychom sám tento proces problematizovali a naši účast na něm oddalovali." A tak, pokračuje, bychom se neměli uzavírat okolnímu světu, měli bychom nechat do naší země proudit z pokročilejších zemí "svobodného ducha, smysl pro právo a občanskou kulturu", měli bychom se "rovnoprávně podílet na společném pěstování duchovních i materiálních hodnot…" atd. Havlův projev byl nejen předvolební, ale zejména proevpropský.

Nacionalisté ovšem rádi přistoupí na tyto a další obecné proevropské teze. Vidí jejich nedostatek a ten spočívá v jejich dvojí nedostatečnosti. Jsou, jak již řečeno, obecné a budou-li před volbami a ve společenském provozu obzvláště zvýrazňovány, dospějí voliči velmi rychle k závěru, že jde o nic neříkající fráze. Dalo by se tedy říci, že problém spočívá v konkrétnosti? Nejen to. Druhou nedostatečnost těchto tezí poznáme pohledem na opačnou stranu barikády. Zde vyplývá konkrétnost z celkové nacionalistické koncepce a je její součástí.

Tato koncepce tu už dávno byla, vytvořil ji za druhé světové války Dr. Edvard Beneš, účastnily se jí strany tzv. Národní fronty a k dokonalosti ji dovedli komunisté. Samozřejmě, po půl století ji bylo zapotřebí aktualizovat (Sovětský svaz přestal být naší záštitou, Němci jsou již vypuzeni atd.). Nicméně představa ideově autarkického národního státu, do jehož záležitostí nesmí nikdo ani slůvkem hovořit, protože si se vším poradí sám, státu, v němž je český národ nejvyšší hodnotou, tato představa je základnou současného nacionalismu (a jak jsme viděli, sdílí ji i prezident Klaus) právě tak jako byla základnou nacionalismu národně socialistického.

Tato tradice dnes snadno umožňuje konkretizaci. Například: na rozdíl od států EU vší silou a co nejdéle zabránit cizím investicím do české (byť mnohdy zcela zplanělé) půdy. (Ten příklad je svým způsobem zajímavý. Bylo by přece naopak možné a ekonomicky prospěšné požadovat úlevy pro investory do půdy, která zdegenerovala, a podobně postupovat i v ostatních podobných záležitostech.)

Nebereme-li v úvahu období komunismu, vytvářeli až do února 1948 koncepci české státnosti prezidenti: T. G. Masaryk a Dr. Edvard Beneš. Byly to koncepce nacionalistické; Masarykova byla základem první republiky, Benešova pak základem národně socialistické revoluce po 2. světové válce. Po roce 1992 přímo realita vyzývalo k tomu, aby prezident vypracoval koncepci českého státu otevřeného Evropě a světu. Pro Václava Havla bylo skoro tragické, že neexistuje nonnacionalistická česká tradice, na kterou by bylo možno pozitivně navázat, pokud jde o koncepci české státnosti. Kdyby totiž chtěl vytvořit evropsky životaschopnou koncepci, nemohla by sestávat z obecných tezí o tom, jak je užitečná evropská integrace (všechny postkomunistické země chtěly "do Evropy", to není třeba vymýšlet), musela by řešit konkrétní otázky vztahů s našimi sousedy včetně kontroverzních otázek (vztahy s Rakouskem, Benešovy dekrety a mnoho dalšího) a umožnit obyvatelstvu nový, přátelský vztah k cizincům a k menšinovému obyvatelstvu.

Vrátíme-li se k novoročnímu projevu prezidenta republiky roku 2003, pak dojdeme k závěru, že Václav Havel na konci svého funkčního období nebyl schopen vytvořit takový koncept, o jakém se tu hovoří.

Ale Václav Havel se vyjadřoval i k dalším závažným tématům (kupříkladu při přejímání německé Národní ceny 2003). Zejména se jako vždy soustředil na dojem. Zvláště zahraniční posluchač, v tomto případě německý, snadno z projevu českého exprezidenta nazřel, že po Václavovi Havlovi již nemůže nastoupit člověk, který by byl národu tak prospěšný už tím, jak sám sobě klade mučivé otázky a dospívá k upřímně otevřeným odpovědím: “…jen těžko /se/ mohu vyhnout pokusu odpovědět upřímně sám sobě na otázku, zda jsem dosáhl toho, oč mi po celou dobu šlo a co jsem se snažil nejen v době svého prezidentství prosazovat.“

Změny ve vedení státu?

Oč vlastně Václav Havel usiloval?

Úvodní otázka navozuje další: co Václav Havel vlastně prosazoval, oč šlo. Šlo o prosazení zvláštní tradice, která je „velmi dobrá. Od Komenského, Havlíčka, Masaryka, Rádla a Patočky přes vnitřní étos Charty 77 sahá až k étosu Občanského fóra, masového a spontánního antitotalitního hnutí, které bylo v čele naší takzvané sametové revoluce a hlavní silou společenských změn po ní.“

Nebudeme se zabývat pozoruhodnou otázkou, co mají společného Komenský a étos anarchistického Občanského fóra, ale věnujeme se tomu, co získává „v rámci takto daných /pozn.: míněno dnešních, demokratických/ poměrů převahu: politická kultura nezištné služby celku, nebo mafiánského bruslení mezi zákony?“

Odpověď je otevřená a vždy otevřená bude. Václav Havel to se svou typicky prezidentskou upřímností doznává:“…to, oč usiluji, nemá povahu dosažitelného cíle… ale spíš povahu ideálu, k němž se trvale snažíme přiblížit, ale kterého nemůžeme nikdy dosáhnout.“ (Václav Havel v uvedeném projevu.)

Lze tedy předpokládat že vnitřní étos Občanského fóra, podle Havla tak zřetelně navazující na Karla Havlíčka, bude mít pokračování? Jistě. Už proto nemůže škodit, přičiníme-li k oněm pochvalným výrokům několik kritických poznámek.

Masaryk, Rádl, Patočka

Rozmanitá témata a činnosti těchto tří osobností lze spojit v tradici morálkou. Ale teprve Jan Patočka učinil na sklonku svého tragicky završeného života krok, který měl pro další osudy země takřka osudový význam. Přinucen k tomu tlakem totalitního režimu (do jaké míry to tehdy byla pia fraus, těžko odhadnout) přiřkl vznikajícímu politickému hnutí výlučně morální smysl. Ale politika není morálka, o tom jsme tu již hovořili. Morálka jako soubor příkazů může politiku nahradit, a to obvykle v dobách převratových, kdy výsledek nebývá nejlepší („lhal jsi, kradl jsi? Na šibenici s tebou!“ – ne vždy jsou důsledky takto drastické, ale i to se stává, také u nás). V druhé polovině 70. let byl převrat v nedohlednu (i když chartisté se domnívali o opaku), a tak disidentské přijetí záměny morálky za politiku přineslo zcela zvláštní plody.

Politika odcizení

Nejvýznačnějším plodem byla Havlova teorie nepolitické politiky. Morálka v ní úplně vymazala „dosavadní“ politiku včetně existence politických stran. Většinu představitelů nové, nepolitické politiky tvořili ti, kteří byli zásadně proti normalizačnímu režimu – samozřejmě především reformní komunističtí funkcionáři, vyloučení ze strany. Ti všichni se před persekucí režimu uchýlili do ghetta, z něhož už prakticky nebylo možno uniknout. Toto ghetto se nazývalo “život v pravdě” a znamenalo přesvědčení o trvalé převaze jeho obyvatel nad národem, který žil “ve lži”. Opravdu, kdo z obyčejných lidí by mohl říci to, co prohlašoval Václav Havel veřejně už v roce 1990:“

“Budu volit osobnosti, osobnosti, kterým důvěřuji ... Budu volit Jiřího Dienstbiera. Budu volit Petra Millera. Budu volit Václava Valeše ... Budu volit lidi, kteří po léta pracovali v Chartě 77, kteří po léta vzdorovali totalitnímu režimu a kteří se nebáli ani v těžkých dobách říkat pravdu.” (Václav Havel 17. 5. 1990).

Tyto osobnosti disentu jsou tedy velmi úzce spojeny s pravdou: “ ... jsem zvyklý říkat pravdu, a to i v situacích, kdy by bylo pro mne i mé spoluobčany zdánlivě výhodnější lhát nebo aspoň mlčet. Domnívám se totiž, že výhodu čistého svědomí nemůže zastínit jakákoli výhoda jiná” (V. H. ve Štrasburku 10. 5. 1990).

A co ostatní? Normální smrtelníci nebyli vázáni na kladné životní hodnoty? Nebojovali proti režimu a tak jimi ghetto opovrhovalo. A taky se obyčejný smrtelník neustále nehonosí svou pravdomluvností. To obyčejně nebývá příliš – pravdomluvné.

Co tomu řekne cizina

Ghetto disentu, vedené Václavem Havlem, si bylo jisté svou pravdou. Nemýlilo se: teze, že normalizační režim je špatný, byla pravdivá. Ale byla to pravda víc než úzká. A byla nespravedlivá vůči lidem žijícím v dennodenním shonu, kteří uvažovali spíš o tom, jak v tomto režimu přežít. Na druhé straně byla výhodná pro cizinu.

V Evropě i za mořem se brzy rozneslo, že v Československu jsou stateční bojovníci, kteří trpí pro pravdu; bylo dobře, že se Západ dozvídal četné informace o režimu reálného socialismu, horší informace, než o sobě šířil on sám. Na druhé straně – a to bylo důležitější – se stále prohlubovala propast mezi ghettem, jehož sláva se šířila po celé Evropě, a obyvatelstvem. A kromě toho až do dnešních dnů přežívá tehdejší domnění, mezi disidenty značně rozšířené, že zahraničí může být domácímu vývoji víc nápomocno, než je to dáno řádem věcí. Posléze neškodí připomenout, že pozornost, kterou zahraničí věnovalo našim čelným disidentům, napomohla českému premiantství. Ve skutečnosti si české premiantství nevymyslel Václav Klaus. Tehdejší prezident, Václav Havel to byl, kdo už půl roku po sametovém převratu ve Štrasburku suverénně poučoval Radu Evropy, jak to má být s NATO a vůbec s integrací Evropy.

Kořeny mafiánství

Listopadový převrat se podle stručného nynějšího vyjádření Václava Havla odehrál jednoduše. „Pokojnou cestou jsme převzali moc z rukou totalitního režimu a zrušili hlavní nástroje, jimiž ovládal společnost…“. Tato „pokojná cesta“ spočívala v tom, že zatímco davy občanů zaplňovaly česká náměstí a demonstrovaly za demokracii, vedli zástupci Havlem tolik chváleného Občanského fóra tajná jednání s komunisty a spolu s nimi se dohodli nejen na tom, že komunisté zvolí Havla prezidentem a dosavadního nomenklaturního komunistu Čalfu premiérem, ale vůbec na předání moci, které bylo pro komunisty velmi výhodné. Zůstala jim část jejich majetku, zůstal jim i statut politické strany a začali se rychle prosazovat v nových mocenských, politických i hospodářských strukturách.

Představitele disentu, kteří po převratu vstoupili ve význačných státních funkcích do veřejného života demokratické politiky, nenapadlo, že by kabinetní politika, kterou tehdy zavedli, nebyla v souladu s demokratickými zásadami. Avšak hluboko v základech této kabinetní politiky tkví přesvědčení o nedostatečnosti lidu, který nedorostl skutečné pravdy.

V souvislosti s otázkou, zda dnes získává převahu politika nezištné služby celku, nebo politika mafiánského bruslení mezi zákony, položil Havel konečnou otázku: „prohrál jsem svůj zápas, nebo vyhrál?“ Škoda že Občanské fórum nebylo demokratičtější, kvalitnější a že se vyžívalo v kabinetní politice. Celonárodního hnutí, které by se hlásilo k svobodě a demokracii, bylo tehdy nezbytně třeba. A co z toho všeho vyplývá?

Vyplývá z toho, že politická dráha Václava Havla začala a pokračovala nikoli jako činnost poloboha, ale obyčejného smrtelníka. „Lid“ to dobře ví, jak o tom svědčí jeden z mnoha podobných chatů Lidových novin (14. dubna 2004), podepsaný jadrně „fotr“:

„Nic ve zlým proti Havlovi, ale co on vlastně dokázal? A to je vážně míněná otázka. Dnes již snad můžeme Havla začít hodnotit. Opravdu proti Havlovi nic nemám, ale při nejlepší vůli mě nic nenapadá. Vstup do NATO? Nejdřív byl pro, pak zase proti. Ale ve skutečnosti jsme se sklouzli s proudem. Prostě tu byla vůle NATO rozšířit a Havel to nezpůsobil. To samé EU. V kongresu mu v 1990 moc pěkně zatleskali, ale bez hmatatelných výsledků (odstranění celních bariér a víz, jak v proslovu požadoval). Zná se s Rolling Stones. To je fajn, ale co z toho? Zná se s dalajlámou. To je fajn, ale co z toho? Říká se ostříhán na havla. No dobře. Aspoň něco. Částečně otevřel Hrad. Dobře, ale není to trochu málo?

Něco o tom ví i Václav Havel.

Triumf nynějšího prezidenta

Václav Havel ukončil své vnitropolitické působení

Dnes už pro obyvatele existuje jen jeden prezident. Václav Havel mu na to připravil půdu svou účastí večera na rozloučenou, který odcházejícímu prezidentovi uspořádali jeho mediální a antichartističtí odpůrci z předlistopadové doby. Markantní to pak bylo na tiskové konferenci u příležitosti prvního roku po odchodu z funkce prezidenta republiky.

Všechny přítomné, ale i žurnalisty a čtenáře novin překvapil Václav Havel nepochybně vyjádřením, že nebude výrazněji zasahovat do vnitřní politiky České republiky. Vyjádřil se tak přesto, že tím už na místě samém zklamal obec svých politických příznivců. Je obojí opravdu tak velkým překvapením?

Jak totiž víme, exprezident již dávno sám sobě odebral základní prostředek, jímž by mohl do vnitřní politiky zasahovat, normální politiku. Místo toho tvrdošíjně trval na svém vynálezu, nepolitické politice, s povýtce morálním instrumentářem skládajícím se z hezkých slov, přání a proklamací (popřípadě intrik). Mohli jsme v předchozích kapitolách sledovat, jak tato „antipolitika“ nedokázala soutěžit se skutečnou politikou provozovanou politickými stranami, byť bychom jim mohli vyčíst hodně nepěkného. Když byli Havlovi stoupenci při nejrůznějších pokusech proniknout jako výraznější a trvalá síla do parlamentu neúspěšní, mohl se Havel ještě jako prezident alespoň tvářit, jako že jeho se to netýká – od propadu Občanského hnutí až po „Děkujeme odejděte“. Posléze pochopil, že bez prezidentské funkce by prohra osobně postihla i jeho.

Po zvolení prezidentem vycítil Václav Klaus svou příležitost a náramně se činí všude tam, kde Václav Havel zanedbal pozornost a aktivitu. Náš nynější prezident jde na hasičský bál, stojí ve frontě na lyžařský vlek, staví se do viditelného protikladu ke katolické církvi, vydá se na spektakulární jízdu pražským metrem a stejně spektakulárně jede k Masarykovu hrobu historickým vlakem; množstvím námitek vůči EU drnká na osvědčené struny českého nacionalismu. Jeho popularita a obliba strmě vzrostly. V současné době se mu Václav Havel rovnat nemůže, zvláště když nám lichotí tím jak jsme záměrně bojovali proti komunistickému režimu tím, že jsme se flákali a uloupili si ze státního, co jsme jen mohli. V této souvislosti je nutné citovat jeho výrok z léta 1989: „Lidé se dokonce vymlouvají na Sověty a omlouvají tak svoji lenost a lelkování na chatách“ -citovaný článek z chicagských novin.

Výsledek je tedy pro Václava Havla neradostný. Nicméně zdálo by se, že nemusí být zcela nespokojen, nikdo přece nemůže být prezidentem nadosmrti. A jemu se podařilo zasít semínka věhlasu všude po světě, takže by snad stačilo sbírat žeň. To však má dva háčky. První je Havlova ctižádost zasahovat do vnitřní politiky státu, druhou a nesnadno uvěřitelnou nesnází je okolnost, že při přebírání cen v zahraničí se sluší, aby pronesl projev. Tyto projevy se zřejmě budou v Česku setkávat s dokonalým nepochopením.

Dokud byl Václav Havel prezidentem, míchal ve svých projevech sebereflexi a sebeprožívání s důrazem na svůj státnický přehled. Teď přidává vlastní prožitky obyčejného občana a pohříchu vychází najevo, že během svého prezidentování ztratil představu, kdo je a jak žije normální občan tohoto státu a jaké jsou jeho zájmy.

Hned první velký projev při převzetí ceny Mahátmy Gándhího v Dillí zahájil kritikou zlověstné civilizace z pohledu „normálního člověka“, který vykonal turistickou cestu po Evropě. Lidové noviny si toho všimly a v glose Petra Koláře (6. 1. 04) se podivily Havlově zděšení nad tím, že na přeplněných dálnicích vozí kamiony „bez logiky, snad jen podle slepých zákonů trhu“ máslo z Dánska do Itálie a naopak zase z Itálie do Dánska. Autor glosy doporučuje Havlovi, aby na takové cesty vyjížděl častěji, a aby k nim přidal i cesty po Česku. „Možná by se pak tolik nedivil tomu, co lidé za třináct let jeho prezidentování důvěrně znají. Jinak budou jeho projevy i nadále působit jako nevydařená parodie na svého autora.“

Skutečně: slavnostní projev v Dillí naznačil, že pokud se náš exprezident rychle neznormalizuje, bude „duchovní ráz“ jeho proslovů jen zakrývat radikálnost úvah. Civilizací Václav Havel vlastně pohrdá, i když přiznává, že nové přístroje umějí skoro všechno. Tím spíš „soudobá globální civilizace neumí odpovědně zacházet se svými vlastními produkty“. Ale víme přece už od základní školy, že to je jen část pravdy, protože globální civilizace už dnes s některými svými velmi důležitými produkty zacházet umí.

Abychom však zcela neobešli výsledek onoho čtrnáctiletého vývoje od listopadu 1989: Václav Havel odešel z funkce prezidenta doma očividně poražen, v cizině oslavován a osobně nejspíš zcela demoralizován. Když tak dlouhou dobu vykonával prezidentskou funkci, čemu se bude věnovat teď?

Nehledě na to by si však měl být alespoň vědom toho, co tu sice již bylo řečeno, ale co neškodí zopakovat. Že podstatně přispěl k převodu moci z rukou komunistů do rukou demokraticky volených orgánů, že se však také do jisté míry podílel na vzniku politické, hospodářské a mravní krize českého národa. On vpustil totalitně smýšlející KSČM do vývoje demokratické společnosti, on zbavil odpovědnosti provinilé vysoké funkcionáře starého režimu a zaslepeně zaváděl nepolitickou politiku. Jeho pocity při odchodu z funkce prezidenta mu nikdo nemusí závidět. Jeho odpor, který „vyvrcholil“ na přelomu let 2003 a 2004, vypadal spíše jako bezmoc.

Poslední konfrontace obou prezidentů?

„Oba prezidenti“ se naposledy utkali na přelomu let 2003 a 2004

Koncem roku 2003 byl už Václav Klaus Havlovi příliš mocným soupeřem. Platí-li o něčem módní termín „vyvážený“, pak je to nepochybně projev prezidenta republiky na Nový rok 2004. Aspoň podle představitelů parlamentních politických stran splnil to, co se od něho čekalo. Splnil vlastně ještě víc, i když je to vlastně dosti zásluha exprezidenta, který se rozhodl zviditelnit ve státní televizi silvestrovským přípitkem. Vmyslíme-li se do jeho zatrpklosti, je pochopitelné, že to byl přípitek zahořklý. Václav Havel mimo jiné přesvědčoval ty spoluobčany, kteří se někdy probudí s pocitem beznaděje, aby této beznaději nepropadli, a dodal, že také on sám se někdy probouzí s pocitem beznaděje. Po této televizní sprše beznaděje jistě přijali někteří televizní diváci Klausův projev jako jisté osvěžení.

Přemýšlel jsem, kde že se to ve Václavu Havlovi bere. Nikoli jeho beznaděj. Pravda, vnitropolitický vývoj se ubírá úplně jinak, než by byl on chtěl, a žádná existenciální revoluce, o kterou přece podle jeho ideologie šlo, se doma ani v zahraničí nekonala. Kde se však v Havlovi bere přesvědčení, že jisté nezanedbatelné množství normálních lidí sdílí jím vyjádřený pocit beznaděje? Je to přece něco proti živočišné podstatě lidskosti: naděje opravdu umírá poslední.

Myslím však, že dovedu Václava Havla pochopit. První protihusákovští revolucionáři – reformní komunisté i pár liberálů – byli přesvědčeni, že lidé, jimiž jsou obklopeni (poznamenaní „zelinářstvím“), dobře chápou zločinnost reálně socialistického režimu, ale podvolují se mu ze strachu a beznaděje. Nikdy je nenapadlo, že tito lidé jsou živi den ode dne novou nadějí, kterou přežívají tehdejší časy – právě tak jako přežívali jejich předci a budou tak, bohdá, činit jejich potomci.

Václav Klaus koncipoval svůj první novoroční projev úplně odlišně. Dovedně – tak, aby nebylo možno pochybovat o tom, že je prezidentem nás všech. To má ovšem také jisté nevýhody: všem se nezavděčíš. Václav Klaus ve svém novoročním projevu prohlásil: “…žijeme v zemi - která je jako celek poměrně konsolidovaná a funkční, která má vybudované a provozuschopné základní veřejné instituce, která je součástí komunity demokratických a přátelských zemí a která se právě díky tomu nemusí obávat žádných přímých vnějších ohrožení. Tak tomu ve všech částech světa, zejména na Blízkém východě a v Africe, ani zdaleka není. Patříme k té šťastnější části světa, měli bychom to vědět a vážit si toho.“ Víc k tomuto životu v šťastnější části světa neřekl. A právě to, co neřekl, pochopitelně v jeho novoročním projevu chybí.

Šťastnější část světa se ocitá ve vážném ohrožení ozbrojeným východním radikalismem. Spojené státy ji brání a jsou s orientálním radikalismem ve válce na život a na smrt. Některé státy z oné „šťastnější části“ považuje Amerika za své spojence – a Česká republika je to rovněž. Česká politika se však zatím k výslovnému vyjádření, že je v boji s tímto nebezpečným nepřítelem spojencem Spojených států příliš neměla a nemá. Prezident se tomuto „tématu“ vyhýbá, jak jen může, a soudě podle novoročního projevu roku 2004 hodlá se mu vyhýbat i nadále; o terorismu v novoročním projevu nepadlo ani slůvko. Samozřejmě, takový nevyřčený pacifismus je populární. Kdo by si zatěžoval mysl terorismem, když bezprostředně kolem nás nic nebouchá?

Novoročním projevem Klausova komunikace s obyvatelstvem neskončila. Úspěch prezidentova novoročního projevu bylo možno ještě mediálně posílit. O tom aspoň byla přesvědčena televize Nova a zvláště Jana Bobošíková, která do Sedmičky v neděli 4. ledna pozvala Václava Klause. Bez oponenta, samojediného. V poklidně rodinném prostředí byl prezident představen divákům jako osobnost zcela výjimečná, jedinečná a mohl rozvinout svůj nepochybný vyprávěčský talent, na jehož základě dokáže všechno vysvětlit a ze všeho se vykroutit. Na co nechtěl, neodpověděl, co považoval za důležité rozvést, to mohl rozvést bez obtíží.

Klausův předchůdce se nemohl pro samu starost o ceny, věhlas a vyznamenání v zahraničí patřičně věnovat úřadu hlavy státu, o jeho obyvatelstvu ani nemluvě. A tak dnes může Václav Klaus hovořit o samém základu prezidentské agendy (jmenování soudců, spolupráce s vládou, prezidentské milosti, vztah k politickým stranám a další) jako o něčem, co zní divákovi jako cosi nového.

Tento vlídný rozbor prezidentské agendy představil Václava Klause jako úplně jiného politika, než byl předseda strany, s níž pro jeho paličatou autoritativnost nechtěl nikdo vytvořit alianci. Opravdu se změnil? To je první otázka, na kterou se kupodivu paní Bobošíková nezeptala. A ke druhé otázce se oba rovněž nedostali.

Prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil. S tím souvisí to, o čem se, jak již bylo řečeno, ve svém novoročním projevu vůbec nezmínil: boj západní civilizace proti terorismu. Je to přece jeho vlastní věcný resort jakožto vrchního velitele ozbrojených sil. Při malé solidárnosti Česka s protiteroristickou aliancí se ani nelze divit, že o zápase s terorismem prezident raději ani nemluví. Je to ten nejlepší způsob, jak se vykroutit z této léčky, kterou nastražila realita.

Když prezident takto uhýbá v tak významné otázce, je třeba velmi důkladně promýšlet, jakou mají váhu ostatní jeho tvrzení. Co je myšleno vážně, co je pouhá rétorika a co není řečeno vůbec.

Spory o minulost a současnost nejsou výhradou prezidentů. A personální výměnou také nemohou končit – zvláště v naší konfliktní době.

(pokračování)

Zpátky