Prosinec 2004

Právě tak aneb O jemných odstínech (nejen práv autorů)

Vlastimil Marek

Paul Simon kdysi proslul albem, na kterém ho doprovázel jihoafrický sbor. Ten dostal zaplaceno za účinkování, autorská práva (jako autor a aranžér lidových písniček) si ale připsal (a dodnes z toho má peníze) jen Paul Simon a ne např. dědeček jednoho ze zpěváků, který ten největší “hit” před mnoha a mnoha lety složil (nutno ovšem dodat, že na popud rejpalů pak po letech Simon nechal v jedné tamní vesnici postavit školu).

Právě tak původně Sarajevan a dnes Bělehraďan (jenž ovšem žil léta v Paříži) Goran Bregovič, který se svým “svatebním a pohřebním” orchestrem (který ovšem na svatbě nebo pohřbu nikdy nehrál) roztančil balkánskou dechovkou plnou Lucernu. Žena dostala volňásky, a užila si to, ale já nešel. Nelíbí se mi, jak snadno a samozřejmě někdo zužitkovává umění a talent druhých. Viděl jsem před lety Kusturicův film, ke kterému dělal Bregovič hudbu (rozuměj, ve kterém použil typický zvuk a svižné tempo balkánské, rozuměj, cikánské dechovky), zažil jsem jeho orchestr před rokem v Ostravě, ale stále se nemohu zbavit dojmu, že by měl nejméně polovinu honorářů posílat někam do vesnic v Bosně či v Kosovu, kde by se za to postavily a platily hudební školy a vzdělání cikánským dětem.

P

rávě tak podivně zklamán a jaksi ošizen jsem se totiž cítil, když jsem coby dospívající zjistil, že většinu hitů českých zpěváků a zpěvaček v 60. a 70. letech (od Cortéze, Čeřovské a Chladila se Simonovou přes Gotta a Přenosilovou) nesložili ti, kteří je zpívali, a dokonce ani nějací jiní Češi. Jsem si téměř jist, že tehdejší “ochranný stav autorů” autorům na Západ příslušná procenta ze zisku neodváděla.

Právě tak se celá 50. a 60. léta zpívaly a vysílaly “lidové” písničky, např. Vínečko bílé, ale honorář jejich autorovi, Fanošovi Mikuleckému, vyplácen nebyl – byly to přece lidové písničky!

Právě tak když duo Enigma použilo v jedné své nahrávce až primitivně, ale o to působivěji znějící vokál tchajwanského aboridžince. Písnička se vysílala po celém světě, udělala z dua Evropanů boháče, ale na Tchaj-wan a zvláště aboridžincům (a do Afriky a Austrálie a jinam), neproplatily různé ty organizace, zastupující různé ty umělce Západu, kteří dnes zhusta “citují” etnické zvuky a zpěváky či instrumentalisty, nikdy nic.

Právě tak je mi ovšem dnes špatně z praktik Ochranného svazu autorů, který byrokraticky vymáhá poplatky od skautů, kteří si zpívají oblíbené písničky u táboráku. Vím, že členové různých těch výborů a předsednictva tohoto “orgánu” si na konci roku vždy rozdělí obrovské sumy, nevyplacené různým těm buď zemřelým, nebo nezastižitelným autorům (mimochodem, já sám jsem od tohoto “svazu autorů” nikdy v životě nedostal ani korunu).

A bude hůř, protože vstupujeme do věku, kdy rozhodující bude spíše informace než hmota, tedy nápad a původní přínos autora (písničky, knížky, obrázku, prezentace, vynálezu, nápadu). Kdo a jak se bude zabývat těmito a jinými jemnými a stále jemnějšími odstíny práv autorů?

Právě tak se mi totiž dnes nezdá, abychom se vrátili na domácí půdu, když různé ty masérky, kosmetičky a aromaterapeutky používají k vylepšení svých služeb speciální new age hudbu - kterou si ovšem nekoupí. Jen si ji nechají od kamarádek vypálit (a ty je mají zase přepálené od jiných kamarádek).

Jenže, a o to mi v tomto zamyšlení jde především, podvědomí nikdy nelže. Pracuje-li někdo na očistě (těl a duší), měl by i on (ona) pracovat čistými metodami. Mělo by mu (jí) dojít, že použije-li (v tomto případě se neodvažuji napsat přímo zneužije-li, protože mu /jí/ to nedošlo) výsledků práce a talentu někoho jiného, měl(a) by adekvátní část svých výdělků předat dál, někomu potřebnému.

Chápete, o jakých to jemných, ale zvláště v duchovní sféře důležitých odstínech našich postojů píši? My je zatím známe a vnímáme spíše z té “negativní” stránky, tedy že například vyléčený alkoholik je nejlepším terapeutem v protialkoholní poradně. Právě tak to ovšem platí i opačně, tedy i v těch situacích, které vnímáme “pozitivně”.

Na stavu mysli toho, kdo předává dál, setsakra záleží. Chcete ještě jemnější odstín? Právě tak i dula, tedy ta žena, která je školena, aby rodičce svou přítomností, klidem, rozvahou a psychickou podporou pomohla k snadnějšímu a bezproblémovému porodu, by měla být žena, která již jednou či dvakrát bezproblémově porodila. Ne tedy ta, která ještě sama neporodila. Protože ta, ať je sebevíc vzdělaná, v rozhodujících chvílích prostě nemůže (podvědomě) vyslat ty správné signály do těla a mysli rodičky.

Rozhodující je, jako ostatně vždy, úmysl. Koupím-li sekerku, abych nasekal sousedce dříví na zimu, pak je to v pořádku. Pokud ji ale koupím, abych jí pokácel hrušeň, jejíž plody a listy na podzim padají přes starý plot na mou zahrádku, v pořádku to samozřejmě není.

Když ve své knize použiji obrázek, propagující tu kterou nahrávku, aniž se mi podařilo i po měsících pokoušení získat kontakt na autora (a jeho svolení), dělám to rozhodně s dobrým úmyslem posloužit věci (a tedy i autorovi). Vypálím-li si nějakou nahrávku pro svou potřebu, protože není k dostání, a pak o ní povím mnoha přátelům, nebo ji dokonce odvysílám v rozhlase, a někdo si ji pak určitě koupí, je to ještě, s přimhouřenýma očima, v pořádku. Vypálím-li si ale nahrávku, pomocí které pak budu lákat další a nové klienty na svůj masérský stůl (do svých kurzů aromaterapie, šiacu nebo plavání s kojenci), tak docela v pořádku to není (pokud bych ovšem každému klientovi na konci seance nevěnoval i katalog firmy, která to album vyprodukovala).

Co kdybychom tedy, zatím alespoň my, kteří se snažíme zodpovědně jíst, pít, poslouchat, přemýšlet a žít, vždy, když se k nám dostane nějaké vypálené CD, nebo když si je dokonce sami vypálíme, poslali tu část “energie”, kterou jsme získali bez vlastního přičinění, potřebným dál?

Opakuji - rozhodující je úmysl: když se takto rozhodneme, zcela jistě se nám ve správný okamžik zjeví jak správný adresát, tak i ta nejlepší forma, jakou bychom to měli udělat.