Prosinec 2004

Ukazovátko racionality davu

Vlastimil Marek

Ochota k páchání zvěrstev ve jménu různých ideologií je permanentní hrozbou humanity. Pečlivá samozřejmost (např. německých nacistických) úředníků, se kterou „jen“ plnili příkazy nadřízených, nezmizela s koncem 2. světové války. Sarajevo šokovalo a al-Kaida hrozí nadále. Nikdo není imunní - každodenní realita Bushovy Ameriky v mnohém připomíná slavnou Orwellovu utopii. Na individuální úrovni jsme se pak všichni zcela jistě setkali s nějakým tím úředníkem či úřednicí s malou, ale o to krutější mocí. Naše totální bezmoc byla konfrontována s úsměvem byrokrata a naprosto jsme nechápali, jak je to možné.

Ona základní otázka totiž zůstává nezodpovězena: „Čím to, že jsme ve věci všeobecného soucitu, altruismu a vzájemně výhodné spolupráce – přes všechny ty technologické úspěchy naší současnosti – nepokročili?“ Pokusím se nabídnout jiný než běžný pohled a použiji k tomu několika slov v poněkud jiných významech a souvislostech: ukazovátko, racionalita, neuroplasticita a dav.

Politolog P. Barša se zamyslel nad knihou sociologa Zygmunta Baumana (Modernita a holocaust, LN 16. 10. 2004) a v podtitulku své delší recenze to vystihl přesně: „Moderní člověk ztrácí přímý vztah ke konečným důsledkům svého jednání.“ Už ve fejetonu Ukazovátko jsem naznačil, odkud asi vítr vane (tříleté dítě neumí lhát, ale když dostane do rukou ukazovátko, při pojmenovávání různých věcí klidně zalže), a také jsem zmínil jméno psychologa Stanleyho Milgrama, který prokázal, že i zcela normální lidé jsou schopni, když se jim řekne, že to tak má být, velmi krutých činů.

Bauman ale navíc v této souvislosti použil i u nás posledních pár desítek hojně používaného slova, kterým se zaštiťuje a ohání i dnes většina současných sociálních inženýrů nejen naší politiky: racionalita. Kolikrát jsme jen my starší slýchali a stále slyšíme například slovní spojení „proces racionalizace“!? Jakkoli inteligentní traumatickým porodem špatně nastavený a vystavený mozek, systematicky programovaný k „racionalizaci“, totiž zcela postrádá inteligenci emoční a to, oč tu jde, schopnost empatie a soucit.

Neuroplasticita je objev posledních let, prokazující, že nám neurony v mozku nejen neubývají, jak tvrdila „věda“ donedávna, ale naopak, každou novou činnosti, vykonávanou delší dobu, se mozek (jeho propojení a dokonce i některé části) přizpůsobuje tomu, co člověk delší dobu dělá: specializuje, vylepšuje a dokonce i nabývá, jako biceps kulturisty, na objemu.

Co tím vším chci říci? Mozek člena předsednictva nějaké politické strany, bankéře Světové banky (po deseti letech ve funkci) nebo celoživotního diktátora už prostě fyziologicky není schopen vcítění a soucitu s těmi, pro které „to“ všechno dělá. Je cele zformátován, přetvořen tím, co doposud dělal. Nebo, z jiné strany, sociální demokrat, teroristický vůdce nebo prezident světové velmoci to opravdu myslí upřímně (jeho mozek je i takto strukturně a emočně nastaven).

Vezmeme-li to z té pasivní stránky, pokud se nebezpečné trendy nevyřeší co nejrychleji, pak se i mozky příslušníků ohrožené skupiny (národa) za nějakou dobu cele přizpůsobí…„Jakmile jsou lidé zbaveni možnosti konfrontovat příkazy a oficiální názory s alternativními pohledy a kritikou, mohou začít považovat za normální a legální i prostředky zločinecké ideologie typu nacismu a komunismu“, naznačuje Bauman.

Nepřipomíná vám to situaci za protektorátu, ale i za „normalizace“? Nebo současnou situaci v Bělorusku? Jak to, že jsme nepoučitelní a znovu a znovu necháváme diktátory vyrůst a upevnit svou moc? Proč neprosadíme takové mocenské systémy (a jejich pojistky), aby Lukašenkové (a straničtí poradci) nemohli zmanipulovat masy a parlamenty a státy? Proč se o tomto nebezpečí, vyplývajícím z evoluční danosti našich mozků a programů, nevyučuje již na středních školách?

Evoluce nás totiž vybavila programem pro vnímání a jednání v tlupě maximálně o pětadvaceti členech. Jakmile se dnes sejde dav, jakmile jeden generál či politik poroučí (a jeden moderátor se lísá k) desetitisícům, nemá jednotlivec (a jeho mysl) šanci.

„Politickým poučením z holocaustu je nutnost nastavovat hráze sociální produkci zla budováním institucí, které udržují pluralitu názorů, mocí i sociálních prostorů. Jen neustálá konfrontace mnoha různých pohledů na to, co je morálně správné a ve veřejném zájmu, může zabránit sklonu každého pohledu k absolutizaci a k odhození všech zábran při uskutečňování svých cílů“, píše Bauman.

Zatím nikdo nenaznačil skutečnou podstatu a příčinu společenských jevů a tendencí, o kterých psali a píší a před kterými varují, které ale naznačují současné výzkumy mozku a práce Millmana a jiných. Naše mozky se vždy v minulosti, ale i dnes v současnosti, neustále přizpůsobovaly a neustále se přizpůsobují stávajícímu prostředí, ale, zopakujme si, jejich programy (základní operační systémy) jsou stále nastaveny na život v tlupě o maximálně pětadvaceti členech v africké lesostepi.

Musíme si nejprve přiznat, že naše mozky nezvládají emoce (a nemáme brzdy a tak s „ukazovátkem“ v ruce kdokoliv klidně zabije kohokoliv), dav a jakékoliv jiné mega rozměry (jsme, zvláště za pomoci současných médii, překvapivě velmi snadno zneužitelní na jedné straně, a ještě snadněji zmanipulovatelní jakoukoli mocí na druhé straně), a navíc jsou překvapivě snadno (stačí tři měsíce) naprogramovatelné: každý diktátor a prezident politik to skutečně myslí upřímně, mediálně zblblé masy uvěří čemukoliv a komukoliv a ještě nadšeně, na povel, i dnes jásají nebo nenávidí.

Tak jako si cukrovkář prostě nemůže dát tři lžičky cukru do kávy a zákusek k tomu, a všichni snad dnes už víme, jaké nebezpečí plyne z dlouhodobého kouření cigaret nebo braní drog, právě tak si bude muset člověk budoucnosti být vědom nebezpečí davu, ukazovátka, racionalizace a z toho všeho plynoucího potenciálního zneužití moci (viz můj článek Nemoc moci).

Je nejvyšší čas to pochopit, a poté v duchu tohoto zjištění nastavit i společenské (politické, ekonomické, ale i zdravotnické a sociální) systémy. Tedy zabudovat do nich pojistky, brzdy, kontrolní a záchranné mechanismy.

Je to práce na několik generací, ale udělat ji musíme. Jinak nás Velký bratr postaví svým virtuálně masmediálním ukazovátkem do latě s takovou davovou racionalitou, že odhodíme všechny zábrany, nadšeně mu to odhlasujeme a vzájemně se zničíme.