Prosinec 2004

Začínáme tušit aneb Co mne napadlo nad novinami v minulém týdnu

Vlastimil Marek

Stav světa a lidské společnosti, zvláště je-li nazírán prizmatem médií, neskýtá zrovna přívětivý pohled. Jsme nepoučitelní a ekologové a moderní proroci (prognostici a sociologové) varují, že včera již bylo pozdě. Konečně ale začínáme tušit, že ta základní chyba je někde v nás, ve způsobu, jakým myslíme a jednáme, tedy v našem mozku.

Začínáme tušit, že “základní rozměry lidské osobnosti a inteligence sice ovlivňují geny”, jak píše dr. Koukolík, “ale dnes již víme, že jen z 50%. Druhých 50%, které určují naši osobnost, mohou být náhodné vlivy, a to zejména v průběhu nitroděložního vývoje mozku.”

Pro ty, kterým to nedošlo, zopakuji naplno a natvrdo: to, jak se budoucí maminka v těhotenství cítí, co a jak jí, pije a dýchá, jaké toxické látky se vyskytují v prostředí, ve kterém žije (a co následně způsobí kolísání hladin ženských hormonů a cosi náhodně, ale nevratně, a stále častěji než by bylo záhodno, ve stavbě budoucího mozku negativně změní), je setsakra důležité pro zdravý vývoj a celoživotní emoční naprogramování jejího dítěte. Jedna cigareta ve třetím měsíci těhotenství, nebo médii stále ještě blahosklonně doporučovaná občasná sklenka červeného vína může znamenat celoživotní poškození mozku budoucího dítěte!

Začínáme tušit, že tak jako se snažíme vyrábět čipy do počítačů v dokonale čistém prostředí, měli bychom obrátit pozornost také na to, v jakém prostředí “stavíme” mozky našich dětí. Začínáme tušit, že např. nedostatek bílkovin (nebo válečné strádání) v těhotenství matky nebo v raném v dětství ve svém důsledku znamená špatně postavený mozek (a například v Indii a v Pákistánu jsou oblasti, kde je podvyživeno 50% tamních dětí, a většina dětí, které se narodily za války v Bosně, Kosovu, Čečně, Afghánistánu, Iráku aj., má a bude mít obrovské a celoživotní zdravotní a psychické problémy).

Začínáme tušit, že svou bezohlednou ignorancí vůči rostoucímu počtu důkazů, že naše “medicínské” porodnictví systematicky vyrábí zmetky, negativně programujeme své další generace. A že je to individuálně i celospolečensky nejen obtížnější, ale i dražší. “Angličtí psychologové vypočítali, že skupina dětí s (antisociální) poruchou chování stála daňové poplatníky do věku svých 28 let desetkrát víc než skupina, která poruchy chování neměla…” (citáty jsou z knihy dr. Koukolíka Homo sapiens stupidus).

Začínáme tušit, co právě zesnulý profesor Matějček věděl již před třiceti lety, že děti, které se narodí nechtěné a jsou vychovávány v kojeneckých ústavech a dětských domovech, jsou tak systematicky vychovávány pro kariéry kriminálníků a vrahů. A že trest nevychovává a je kontraproduktivní (a že nárůst dětské agresivity – máme 38% dětských recidivistů - úzce souvisí i s tím, že u nás je nejvyšší počet dětí v ústavech a dětských domovech v Evropě – více jak 20 000, a loni z nich uteklo 40% dětí a 50% z nich se dostalo a dostane do konfliktu se zákony - a soudy o adopci jsou trestuhodně pomalé): přesto vláda a ministerstva dál plánují a staví další vězení (i pro děti!).

Začínáme tušit, že děti zrozené v dobách války a hladu jsou také předem (stavbou svého mozku) naprogramované k násilí. Začínáme tušit, že zvláště chlapečci, kteří nebyli první vteřiny a minuty svého života v šeru a teple na bříšku své maminky (byli tedy naopak, jako ostatně naprostá většina z nás, po sérii zbytečně necitelných vyšetření zabaleni a odvezeni pryč od maminky), mají zaděláno na celoživotní komplexy, maskované vnější agresivitou.

Začínáme tušit také to, že v době, kdy se “násilí stalo normou” a stále více dětí vraždí své vrstevníky, není jedno, co máme (každý z nás, a především ženy) v krvi. Odborníci z různých těch Spolan a (ne)zodpovědných ministerstev nám léta suverénně tvrdili, že různých těch škodlivých chemikálií je tak malé množství, že to na naše zdraví nemá vůbec žádný vliv. Vida. Český ministr životního prostředí, jak ukázalo nedávné vyšetření, má v krvi 55 ze 103 sledovaných škodlivin, včetně DDT (které se u nás přestalo vyrábět v roce 1973), polychlorovaných bifenylů (výroba zakázána v roce 1984) nebo zpomalovačů hoření (které jsou např. v krytech počítačů)! A taky již víme, že za změnou pohlaví u ryb (ze samců jsou dnes samice) a pravděpodobně i snížením potence můžu stojí neuvěřitelně malá množství umělých ženských hormonů v potravním řetězci.

Jinak řečeno, tyhle a podobné škodliviny máme v krvi každý z nás a mělo by to i ty naše “špatně postavené mozky” setsakra zajímat a alarmovat! “Dobrou” zprávou (i když jen) pro ministra bylo zjištění, že neměl v krvi ftaláty, protože si jako dítě hrával s dřevěnými hračkami a ne s těmi dnes tak obvyklými z PVC. Ale co ty všechny holčičky, které si s takovými hračkami hrály a stále hrají a které v budoucnu budou těhotné a porodí?

Začínáme tušit, že například obrovské rozdíly mezi procentem císařských řezů v našich porodnicích (zatímco samotní porodníci “doporučují” maximálně 10%, v 21% našich porodnic byl použit “císař” v počtu nad 20%, a ve čtyřech porodnicích se vyskytoval od 30 do 63%!) jsou způsobeny spíše snahou lékařů více si vydělat než skutečnou potřebou. A přitom víme, že dítě porozené “císařem” je daleko náchylnější k celé dlouhé řadě nemocí a zdravotních komplikací (včetně atopického ekzému, alergií, ale také dyslexie nebo dysgrafie a hyperaktivity), a pravděpodobně bude mít, právě protože nebylo porozeno přirozeně, v pubertě a v dospělosti velké potíže s navázáním a udržením partnerských vztahů (a média pak jen konstatují nárůst domácího násilí).

Začínáme tušit, že české porodnice jsou nepoučitelné továrny na celoživotně poškozené výrobky. A že tedy současná celospolečenská krize (a nejen u nás, protože války a hlad a nakonec i “móda” císařských řezů a medicínských porodů se v minulém století nevyhnula ani těm nejvyspělejším zemím) je jen důsledkem špatných rozhodnutí špatně postavených mozků lidí, kteří dnes rozhodují (dr. Koukolík to nazývá “fosilním politickým myšlením” a “cílenou debilizací společnosti”).

Co že je na tom všem pozitivního?

No přece (v duchu rčení “Nemůžeš z pasti, dokud nevíš, že jsi v ní”) - že už začínáme tušit!