Prosinec 2004

Báječná léta s Lukašenkem

Václav Nekvapil

Bělorusku nesvítí zrovna šťastná hvězda. Tři miliony jeho obyvatel nepřežily druhou světovou válku a osudy milionů dalších krutě poznamenala komunistická hrůzovláda. Už bezmála dvacet let je navíc pětina jeho území prakticky neobyvatelná – kvůli následkům černobylské katastrofy. Nevypadá to přitom, že by se Bělorusům mohlo v dohledné době začít dařit lépe. Už deset let v jejich čele stojí poslední evropský diktátor Alexandr Lukašenko a po minulém týdnu je jasné, že ještě nějaký čas stát bude. V parlamentních volbách totiž neuspěl ani jediný kandidát opozice a Lukašenko navíc zaznamenal souběžné vítězství i v referendu, které mělo rozhodnout o tom, zda bude moci navzdory ústavnímu omezení potřetí za sebou kandidovat na úřad hlavy státu. Ač měly oba akty k demokratickým standardům více než daleko, otevřená zůstává jiná otázka: Co bude s touto zemí a přístupem Evropy k ní dál?

Triumf elegance

Není divu, že pravou rukou Lukašenka je šéfka Ústřední volební komise (ÚVK) Lidia Jermošinová. Ta má všechny páky k tomu, aby zařídila výsledek podle jeho přání. Před pár měsíci vůdce pronesl, že by si „představoval“ podporu tří čtvrtin voličů. A získal 77 %! Podle Jermošinové to bylo „elegantní vítězství“. „Ukažte mi jinou zemi na světě, kde by národ vyslovil takovou podporu svému prezidentovi!“ rozplýval se Lukašenko.

„Elegantního vítězství“ dosáhl několika statistickými triky. Od posledních voleb ubyl milion voličů. ÚVK snížila počet občanů zapsaných ve volebních seznamech ze 7,9 na 6,9 milionu – kvůli snazšímu dosažení 50% kvóra nutného pro platnost referenda. Pokud tito vyškrtnutí přišli volit, bylo jim to většinou (tedy za přítomnosti pozorovatelů) umožněno, ale jejich účast se nezahrnula do oficiálních statistik.

Nejsilnějším nástrojem manipulace je institut předčasného hlasování. Studenti, vojáci a lidé v továrnách byli nuceni či režimem motivováni jít volit předčasně (studenti mohli například mít volno až do konce týdne, pokud odvolili dříve). „Volební komise v pátek či v sobotu otevře urny, a pokud zjistí, že opoziční kandidát má příliš mnoho hlasů, je pod nějakou administrativní záminkou vyřazen,“ říká Aleš Michalevič, místopředseda Běloruské lidové fronty. On sám proklouzl volební registrací, ale byl vyřazen v sobotu (pátý den voleb) kvůli nálezu KGB podvržených volebních letáků (obsahovaly na své jediné stránce 22 gramatických chyb v běloruštině).

Další z kandidátů se spletl ve svém přiznání příjmů o 25 rublů (asi 0,25 Kč), jinému představiteli opozice prý našli na jeho chatě střelnou zbraň a v Soligorsku neměl jeden člověk z tisíce podepsaných pod kandidátkou opozičního představitele Markotka běloruské občanství, tudíž ani tento kandidát nebyl zaregistrován.

Demokratické standardy byly pošlapány už samým nastavením volebního systému. Nejenom že opozice neměla přístup do masmédií, ale ani sám volební proces není v Bělorusku oddělen od státní administrativy, členové volebních komisí byli tak v drtivé většině státními zaměstnanci, tedy lidmi závislými na Lukašenkově systému. Zastoupení opozice v těchto komisích dosahovalo pouhých 3 %.

Pod obrazem knírku

Na pondělí 18. října svolaly hlavní opoziční síly demonstraci na Říjnové náměstí v centru Minsku. Na obrovskou reklamní obrazovku nad hlavami účastníků pustily úřady přesně v šest hodin, kdy měla demonstrace začít, zprávy státní televize, aby přehlušily jediný megafon protestujících. Lukašenkův knírek dominoval celé relaci.

Do davu prolezlého fízly se vmísily dvě stařenky, jež začaly protestujícím nadávat do chuligánů, kteří si neváží všeho dobrého, co pro ně jejich prezident dělá. Stejným tónem komentovala demonstraci státní televize. Kdosi, kdo se ujal megafonu, zavelel k pochodu k několik set metrů vzdálenému prezidentskému paláci. Policie si počkala, až čelo průvodu přejde šestiproudý bulvár, a během několika okamžiků oddělila zbytek průvodu a pustila mezi obě části zase auta.

Nejradikálnější aktivisté byli tedy odříznuti v úzké ulici a pro speciální jednotky OMON již nebyl problém je pozatýkat. Pokud se všechny skupiny, roztroušené náhle po čtyřech chodnících, chtěly spojit, musely projít podchodem pod bulvárem, kde však na ně čekali policisté.

Slabá reakce opozice na tak drtivé vítězství totality je dnes bohužel skutečností. Jeden či dva tisíce lidí, kteří vyšli do ulic v Minsku, jsou chabou reakcí na tak flagrantní porušení všech zásad demokracie ve srovnání se statisícovými demonstracemi z druhé poloviny 90. let. Lukašenko má nyní téměř dva roky na to, aby si připravil půdu pro další vítězství v prezidentských volbách v roce 2006. Lze tedy očekávat, že pokud se rozhádaná opozice nesjednotí a nezíská silnou podporu západu – především Evropské unie – další léta s diktátorem Bělorusko neminou. První náznak toho, že si režim nyní nebude brát vůči svým oponentům servítky, byla pravděpodobně politicky motivovaná brutální vražda nezávislé novinářky listu Solidarnosť Veroniky Čerkasovové.

Ticho v Bruselu

Lukašenkův režim opět prodloužil sérii zfalšovaných voleb a referend. Pozorovatelská mise OBSE vydala překvapivě ostré stanovisko, jež pojmenovalo všechny klíčové problémy těchto voleb. Český poslanec Svatopluk Karásek přečetl na pondělní demonstraci prohlášení Václava Havla a dalších představitelů Výboru pro svobodné Bělorusko, ve kterém tato organizace vyzývá „Evropskou unii a všechny demokratické státy, aby neuznaly výsledky těchto nedemokratických hlasování a zaměřily se na efektivnější podporu nezávislých iniciativ v Bělorusku“.

Evropská unie se však dosud oficiálně k situaci nevyjádřila. Přitom mohou-li Bělorusové odněkud získat naději na světlejší budoucnost, pak jedině z Evropy.

(Respekt, www.respekt.cz)