Prosinec 2004

Historie historických odkazů

David Jan Novotný

Před půlstoletím nás učívali ve škole o odkazu VŘSR, 28. října, jemuž dali přívlastek Den znárodnění, aby se nemusel připomínat vznik první republiky, vykládali o odkazu 9. května a 28. února, stejně jako o odkazu 17. listopadu. Moji rodiče se nade vším ušklíbali, jen nad posledním datem nikoliv. Pouze podotkli, že "oni" tak mají co mluvit o odkazu 17. listopadu. "Oni", kteří s demokraticky smýšlejícími studenty zametli po osmačtyřicátém stejně jako nacisté! Někteří rodinní známí tak nedostudovali hned dvakrát, jednou za nacionálního socialismu, podruhé za toho internacionálního. Dítě je citlivé, když slyší, že někdo zastřelil jeho staršího spolužáka, a Jan Opletal se pro mne stal symbolem oběti zlolajnosti. Ostatním tak řečeným památným datům jsem nepřikládal význam, naše generace ještě brala vážně to, co říkali rodiče, a věřila jim víc než učitelům.

Existuje zde souvislost s jinými odkazy. První výlet s mými potomky, když pobrali něco rozumu, vedl na horu Říp, další k Lipanům, třetí na Bílou horu, do Mnichova nás bez cestovního pasu nepustili, šli jsme na Staroměstské náměstí pod ten slavný balkon, kde jsem jim četl z bronzové cedule, co už tam patnáct let nevisí. Opletalovu ulici znali, tak jsem jim ukázal parlament, kde Dubček podpisoval pendrekový zákon. Poté jsem je zavedl k těm dvěma sousoším u vstupní brány Pražského hradu. Prý zápasící giganti! Nesmysl! Kain zabíjí Ábela, Přemyslovec ubíjí posledního Slavníkovce. Dvě bratrovraždy jako unikátní entrée do sídla českých prezidentů.

To vše jsem jim ukázal, nikoliv aby se vyděsili, ale aby věděli, kde počínají české dějiny a kudy vedou. Ne aby se s nimi smířili, neboť dějiny o nějaké naše smíření nestojí, ale aby se s nimi naučili žít. Aby věděli, v jaké krásné zemi navzdory tomu všemu žijí. Aby jim bylo jasno, proč jeden ze strýců, evangelický farář, ztratil státní souhlas s výkonem povolání, aby věděli, proč nikdy nemohli spatřit svého dědečka, který se rozhodl žít na Západě a nechtěl si upravovat vztah s totalitním režimem, aby věděli, kdo v tom všem má prsty. A aby se připravili na to, že jim třeba také bude odepřena možnost studovat na vysoké škole, cestovat, žít podle vlastních představ, protože to není v zájmu světového rolnictva, dělnictva a četnictva. Naštěstí se toho díky 17. listopadu '89 nedočkali, stejně jako desetitisíce dalších mladých lidí.

Historická data jsou od toho, aby nám připomínala, nač neradno zapomínat. Aby nám připomínala, že dějiny vytvářejí lidé a píší a přepisují opět lidé. Že třikrát během jednoho půlstoletí si totalitní moc vyšlápla na studenty, kteří chtěli žít svobodně, a že onu totalitní moc pokaždé měli v rukou zase jen lidé.

Patnáct let žijeme ve svobodné zemi, a přece se v poslední době vkrádá myšlenka, že když si nedáme pozor, 17. listopad by se mohl docela dobře opakovat. Nejdřív pomalé vyvlastňování, návrat k socialistickému rovnostářství, dirigování občanů, plánované hospodářství, plánované rodičovství, plánované šťastné zítřky. Hlasatelé světlé budoucnosti vědí vždycky lépe než my, jak si máme budoucnost představovat. Až se tohle všechno mladým lidem, kteří nezažili totalitu, přestane líbit, vyjdou do ulic. Kdy jindy než 17. listopadu, tradice je třeba ctít. A policie si jistě bude chtít zasloužit svůj plat. Republiku, která je k ní tak štědrá, si jistě rozvracet nenechá. Krásná zem, ale strašná vláda, chce se říci. A tak připomenu ještě jeden odkaz, a sice heslo na přezce skautského pásku: Buď připraven! Na to, co lidé, kteří píší dnešní historii, provedou.

(MFDNES)