Prosinec 2004

Někomu důchod, někomu soud

Radek Palata

Kambodža se rozhodla vypořádat s tíživou minulostí Rudých Khmerů. Po letech váhání a vnitřních třenic parlament 4. října odstranil poslední překážku – souhlasil s návrhem mezinárodního trestního tribunálu pod patronací OSN, před nímž by měly snad již počátkem roku stanout hlavy režimu, který v letech 1975–79 připravil o život téměř dva miliony lidí. Symbolem přerodu Kambodže se má stát i 29. říjen: v pátek bude korunován Norodom Sihamoni, nástupce odstoupivšího krále Norodoma Sihanuka (81), za jehož panování prožívala země své nejtěžší chvíle vzestupů a děsivých pádů. Téměř v každé kambodžské rodině nalezneme příbuzné obětí Rudých Khmerů, ale i po čtvrt století se stále mohou jen ptát: Co se tehdy vlastně stalo, co bylo příčinou? Naleznou v procesech s khmerskými pohlaváry svou odpověď?

Kdo koho soudí

Mnozí se domnívají, že procesy budou příliš pod kontrolou vlády premiéra Hun Sena. Ten se drží v nejvyšších kruzích kambodžské moci od pádu Rudých Khmerů, z jejichž řad coby neznámý člen odešel roku 1978 spolu s odštěpeneckým východním křídlem do Vietnamu, aby se o rok později po vietnamské vojenské intervenci vrátil jako ministr zahraničí.

Při vypracování návrhu OSN na ustanovení tribunálu se neprosadila myšlenka, aby se uskutečnil v zahraničí a s většinou zahraničních soudců (podobně jako haagský tribunál pro bývalou Jugoslávii). Procesy se odehrají v Kambodži s většinou kambodžských soudců, i když jejich verdikt bude muset potvrdit nejméně jeden zahraniční soudce. Zkušení obhájci lidských práv jsou proto skeptičtí.

Brad Adams, ředitel asijské sekce americké nevládní společnosti Human Rights Watch, míní, že vláda bude mít pod kontrolou formování soudu i formulaci žaloby. Stíny minulosti padají i na současnou moc, možná i na samotného Hun Sena. „Může něco tajit. Nemáme ponětí, co dělal, když byl členem Rudých Khmerů, ale řada představitelů jeho strany s největší pravděpodobností má co skrývat. Někteří přední straníci zaujímali vysoké posty u Rudých Khmerů v oblastech země, kde docházelo k rozsáhlému násilí,“ řekl Adams stanici BBC.

Když krev byla ještě čerstvá

Jedním z hlavních svědectví zvěrstev Rudých Khmerů, k jejichž odhalení vietnamská intervence přispěla, je phnompenhská věznice Tuol Sleng, kterou režim označoval tajným kódem S-21. Když vstoupila vietnamská armáda do Phnompenhu, krev v celách bývalé vysokoškolské budovy, o jejíž hrůzné přeměně neměl předtím nikdo tušení, byla ještě čerstvá. Dva vietnamské fotožurnalisty na objekt upozornil pach rozkládajících se těl. Co však bylo důležitější, v objektu se nalezly hromady dokumentů o zvěrstvech výslechů a mučení domnělých i skutečných oponentů režimu určených k likvidaci. Vietnamci si rychle uvědomili důležitost svědectví S-21 a tamní dokumentační středisko dodnes tvoří jeden ze základních zdrojů informací.

Od roku 1980 je S-21 otevřena veřejnosti coby muzeum kambodž-ské genocidy. Věznicí prošlo na šestnáct tisíc lidí, jen hrstka přežila. Ze zatčených cizinců západního světa, obviňovaných prostě ze špionáže, přežil jediný – francouzský učitel François Bizot (www.theconnection.org/shows/2003/04/20030411_b_main.asp). Po výsleších a mučení byli vězni odváženi za město k popravě na neblaze proslulá „vražedná pole“. Exhumované proražené lebky z masových hrobů dokazují, že zde byli lidé doslova umláceni k smrti, často motykami. Zastřelení bylo považováno za plýtvání municí. Přes veškeré úsilí se Vietnamcům do jejich odchodu ze země v roce 1989 nepodařilo nalézt dokumenty prokazující přímé spojení mezi příkazy k likvidaci vězňů v S-21 a vrcholnými představiteli režimu Rudých Khmerů Pol Potem a Ieng Sarym.

Důkazů prý bude dost

Dnes je Youk Chhang, ředitel Kambodžského dokumentačního centra, které shromažďuje svědectví o genocidě prováděné polpotovci, optimističtější. Podle něho už se nyní důkazů k odsouzení činitelů Rudých Khmerů najde dost a dost. Středisko pořídilo na dvacet tisíc interview, shromáždilo sedm tisíc dokumentů, dvacet tisíc fotografií a tři stovky dokumentárních filmů. Identifikovalo 19 541 masových hrobů, 941 věznic a 88 likvidačních táborů. Samo materiály neanalyzuje a budou při procesech k dispozici žalobci i obhajobě. Bude však po tak dlouhé době ještě koho soudit?

Tzv. bratr číslo jedna, tedy vůdce Rudých Khmerů Pol Pot, je již po smrti. Zemřel v roce 1998 ve spánku v domácím vězení, které mu uložila sama strana po jeho sesazení rok předtím. Ta Mok, bývalý velitel na jihozápadě země zvaný Řezník, který Pol Pota sesadil, byl v roce 1999 zatčen a obviněn z genocidy – nyní jako osmasedmdesátiletý čeká ve vazbě na proces. Spolu s ním pak už jen Kang Kek Ieu, šéf věznice S-21, ve svých dvaašedesáti letech nejmladší z exponovaných představitelů Rudých Khmerů.

Ostatní vrcholní představitelé režimu si užívají klidného stáří na svobodě poté, co se oficiálně vzdali vedení Rudých Khmerů a víceméně za to dostali přislíbenou amnestii: bratr číslo dva v hierarchii velení Nuon Chea, bratr číslo tři Ieng Sary (ministr zahraničí Rudých Khmerů) a oficiální hlava státu Khieu Samphan. Podle předběžných odhadů by mělo před tribunálem stanout pět až deset obviněných. Těžko říci, kteří to budou.

Kambodžané však stále čekají odpověď na otázku: Proč se to stalo, proč Kambodžané zabili tolik Kambodžanů? „Toto je velká otázka, o které Kambodžané nemají stále ani ponětí,“ tvrdí Brad Adams, který za Human Rights Watch odpověď v Kambodži pět let hledal.

Rámeček

Od utopie ke genocidě

Když 17. dubna 1975 vstoupila vojska Rudých Khmerů do Phnompenhu, mnozí je vítali s nadšením jako mírotvorce v zemi zmítané letitým konfliktem v Indočíně a znejistělé korupčním režimem generála Lon Nola. „Bylo mi patnáct. Cítila jsem to jako návrat míru, protože už tolik let jsme byli ve válce,“ vzpomíná dnes v australském rozhlase ABC Seda Douglasová.

Rychle však přišla studená sprcha. „Plné ulice, celé davy na útěku – chaos! Lidé křičí, ječí, hledají své známé a příbuzné,“ popisuje Douglasová atmosféru dvoumilionového Phnompenhu, jehož obyvatelé dostali okamžitý příkaz opustit město během několika hodin. Utopie „nového lidu“ rolnické společnosti Rudých Khmerů inspirovaná pravděpodobně Maovou kulturní revolucí se začala realizovat.

Obyvatelé měst byli vyhnáni po celé zemi na venkov mezi „základní lid“, rolníky, kteří tvořili základnu expanze režimu. V zemědělských pracovních táborech museli do úmoru dřít na rýžových polích. Před sklizní rýže na konci roku 1975 Rudí Khmerové soustředili skupinu 800 tisíc městských obyvatel a poslali je na severozápad země, kde se tak náhle zdvojnásobila populace. Desítky tisíc lidí příštího roku zemřely hlady, zatímco režim mohl zahájit export rýže. Mezitím se rozběhly politické čistky, které se zvrhly v krvavé potírání jakéhokoli projevu odporu. Stabilitu režimu měl zajistit teror, strach a nemohoucnost zbídačené většiny obyvatelstva.

Hladomor a represe vrcholily v roce 1978. Podle studie uveřejněné v roce 2002 v magazínu Critical Asian Studies se do začátku roku 1979 stala obětí poprav, hladovění, otrocké práce a nedostatku zdravotní péče přibližně čtvrtina khmerského „nového lidu“ (650 000 mrtvých) a patnáct procent „základního lidu“ (675 000 mrtvých). Režim Rudých Khmerů si vzal na mušku také etnické menšiny – zmizela polovina čínské komunity, čtvrt milionu lidí, přes sto tisíc etnických Vietnamců bylo vystěhováno, deset tisíc zbývajících dopadeno a zabito, sto tisíc příslušníků muslimské komunity Čamů a Malajců nepřežilo nucené přesídlování a čistky po jejich povstání v roce 1975.

Poměry vedly k rozkolu v samotném hnutí a v roce 1978 odešla část Rudých Khmerů na východě země, které vedl Heng Samrin a Chea Sim, do Vietnamu, kde požádali o pomoc armády, jež se už tak utkávala s Kambodžou v pohraničních srážkách. Vietnam přistoupil na intervenci 25. prosince 1978. Se stopadesátitisícovým vojskem překvapivě rychle režim svrhl a 7. ledna 1979 obsadil Phnompenh – do čela země se prosadili zmínění Heng Samrin, Chea Sim a ministrem zahraničí se stal dnešní premiér Hun Sen.

(Respekt, www.respekt.cz)