Prosinec 2004

Strhávání sametové opony.

Ivo Patta

Motto: Národ, který nezná svoji minulost, nemá budoucnost.

Blíží se 15. výročí tzv. sametové revoluce a mnozí si stále v souvislosti se 17. listopadem 1989 kladou otázky kdo, co, kde, čí pomocí, proč, jak a kdy. Aniž to možná mnozí z nich tuší, kladou si vlastně tytéž otázky, jako Marcus Fabius Quintillianus. Jmenovaný uvedené otázky doporučoval aplikovat při vyšetřování zločinů. Pokusím se, seč mé síly stačí, na tyto otázky v cause Sametová revoluce odpovědět.

Kde hledat kořeny sametové revoluce?

Musíme se vrátit ještě o 12 let zpátky, do počátků Charty 77 a podívat se na složení signatářů tohoto dokumentu. Z 217 lidí, kteří Chartu v první vlně podepsali, bylo 156 bývalých členů KSČ, to je 72%. Byli to ti hyperaktivní komunisté, kteří horlivě přikládali ruku k dílu v letech padesátých, ať šlo o likvidaci vyspělé československé ekonomiky a třídních nepřátel, nebo “jenom” o psaní veršů oslavujících masové vrahy bratrského i vlastního národa. Vzhledem k té okolnosti, že jim hyperaktivita vydržela i v roce 1968 až 1969, byli při čistkách začátkem let sedmdesátých ze strany vyloučeni.

Tím došlo z jejich pohledu ke “křivdě” spočívající zejména ve ztrátě výhodné existence. Z toho důvodu se najednou cítili být spřízněni se skupinou lidí, kteří skutečně trpěli v letech padesátých a první polovině let šedesátých a přes veškerou perzekuci se nedali zlomit. Ke spolupráci těchto nesourodých skupin došlo na společné platformě lidských práv, patrně proto, že právě skupina bývalých komunistů, v srdcích stále nesoucích odkaz Marxe, Lenina, Stalina a Gottwalda, byla tou akceschopnější částí členské základny, ze které Charta v té době vznikala. Přitom těch 28% chartistů – nekomunistů nutně potřebovali jako fíkový list, k zakrytí svého skutečného původu.

Proč se tak stalo v daném čase?

V průběhu 70. let, přes vysoké ambice komunistických režimů, nebyly splněny vytyčené cíle. Nešlo o nic menšího, než je získání vojenské převahy spojené se snahou o dobytí západní Evropy a převzetí rozhodující iniciativy v bývalých koloniích. 80. léta nástupem nových technologií jen potvrdila, že chybně orientované a centrálně řízené ekonomiky nejsou schopny čelit novým konkurenčním výzvám.

Připočteme-li k těmto evidentním neúspěchům na vnitropolitické scéně 21. srpen 1968, kdy se spřátelené armády a režimy identifikovaly jako jasný nepřítel (přes bratrskou rétoriku), následné podpisy československé delegace v Moskvě s jedinou čestnou výjimkou, přesto následované vnitrostranickým pučem, máme v Československu kolaborantskou vládu a stranu, držící se u moci jen za pomoci cizí mocnosti.

V druhé polovině osmdesátých let si stále více lidí, včetně mladší a vzdělanější části komunistických funkcionářů, uvědomovalo, že je nutná zásadní změna politické a hospodářské orientace Československa. Stalo se tak i pod tlakem událostí v Gorbačovově Sovětském svazu. Navíc konec 80. let byl již ve znamení sílících protestů vlastního obyvatelstva. Připomeňme si jen horký začátek roku 1989, kdy komunistický režim tvrdě zakročil při potlačování demonstrací v Palachově týdnu.

Kdy se tak stalo a proč?

Nejdříve si odpovíme, kdy se nemohla sametová revoluce konat. Nemohlo k ní dojít při demonstracích na jaře 1989. Kladné datum, do budoucna historické, se v době jarní hledá jen těžko (25. únor, 15. březen), navíc převratový scénář ještě nebyl vypracován. Musel se nejdříve hledat a najít způsob přechodu od socialismu ke kapitalismu, což znamenalo zbourat železnou oponu bez oděrek a přebrodit se z jednoho břehu na druhý bez namočení. Že něco takového není možné, jistě nenamítnete, vždyť jste toho byli všichni až na nejmladší generaci svědky. Přišel 17. listopad 1989.

Čí pomocí se tak stalo?

Prvním kamínkem mého pochopení listopadu 1989 je výrok předsedy Senátu PČR, pana Petra Pitharta. Jmenovaný dne 4. června 2003 při příležitosti prezentace “Zprávy o lidském rozvoji” v diskusi řekl, že listopad roku 1989 byla dohoda.

Druhým kamínkem do mozaiky je kniha “Labyrintem revoluce”, která si zejména všímá úlohy tehdejších vládních špiček při ustavení pana Václava Havla prezidentem republiky.

Třetím kamínkem je informace pana Petra Cibulky o časově selektivním propuštění disidentů z komunistického vězení, což svědčí o existenci scénáře revoluce.

Tyto tři kamínky již dostatečně definují plochu v prostoru, v daném případě československou politickou scénu. Na jedné straně vysocí funkcionáři strany a státu s aparátem StB, na druhé straně disent, který se skládal z velice různorodého společenství lidí, politicky bojujícího proti společnému nepříteli, Husákově KSČ, avšak bez společných východisek a dokonce bez společných cílů.

Z hlediska důsledků lze jednoznačně říci, že rozhodující skupinou disentu byli komunisté, vyhození ze strany, někteří i z funkcionářských pozic, v důsledku srpnové okupace a následujících stranických prověrek. To byla skupina disidentů s velkou politickou zkušeností a tedy skupina nejakceschopnější.

Kdo vyvolal listopadové události?

Rozhodující jsou vždy lidé. Pokusme se scénu zalidnit, odpovědět na otázku, kdo byli lidé, kteří udělali “sametovou revoluci” a jaké cíle sledovali? Pokud uvedená fakta ještě doplníme o člena StB v čele průvodu studentů, které evidentně vedl do střetu se zmobilizovaným a tedy připraveným pohotovostním plukem SNB, pak je zřejmé, že šlo o předem promyšlenou a naplánovanou akci. Bylo při ní zneužito evidentní nespokojenosti radikalizujících se studentů, reflektujících politickou a společenskou nehybnost v zemi a slavného data uznávaného jak komunisty, tak mezinárodním společenstvím, spojeného s bojem proti fašismu, což politicky vyhovovalo.

Na první pohled tedy iniciovali sametovou revoluci studenti. Jaké lepší datum si také pro studentskou demonstraci zvolit? Jádro demonstrujících studentů se do značné míry skládalo z dětí disidentů a jejich kamarádů. Demonstraci vedl člen StB s předem připravenou, dnes by se řeklo virtuální mrtvolou včetně svědkyně. Den D byl připraven a to se všemi detaily “velkého dramatu”, který musel zabrat a přitom v případě nekontrolovatelného přehřátí sametové revoluce a hrozícího výbuchu šlo “oběť” okamžitě oživit. Skutečně inteligentní scénář, mnohem lepší než u akce Asanace nebo akce Klín, i když její název ještě stále neznáme.

Co se vlastně následně stalo a proč?

Opět se uchýlím k negativnímu vymezení, vzhledem k existujícím rozšířeným fámám. Nedošlo k dohodě, jak se často traduje, mezi vládnoucími komunisty a politickou moc přebírajícími nekomunisty s podmínkou, že zločinci z řad KSČ nebudou potrestáni. Taková podmínka byla totiž zbytečná. Dohoda byla uzavřena mezi komunistickou vládnoucí špičkou a komunisty - disidenty. Lidé, pečlivě předem vybraní a v pravý čas propuštění z vězení, jako např. Václav Havel, se stali dobře zataženou sametovou oponou, za kterou si podali ruce rudí bratři.

Důsledky

Nefunguje řádně státní správa, soudnictví, státní zastupitelství, policie. Jsme z hlediska korupčního prostředí v popředí pelotonu, posledním lékem má být “práskačská” linka Ministerstva spravedlnosti ČR.

Úloha státu se spíše upevňuje a to politicky i ekonomicky. Zhruba půl roku pracujeme pro stát, nikoliv pro sebe a tato doba se každoročně o několik dní prodlužuje. Společnost žije na dluh, jehož přírůstek je vyčíslený v posledním období řádově na sto miliard korun ročně. Nespokojené jsou téměř všechny vrstvy obyvatelstva, dělníky, lékaři, učiteli počínaje a skutečnými podnikateli, kteří vykazují zisk a jsou progresivně zdaňováni, konče. Spokojeni mohou být a to i v době nemoci, snad jen soudci, státní zástupci, politici a ředitelé podniků se státní účastí. V dohledné době se k těmto oporám státní moci přiblíží svými platy i policie.

Z uvedeného výčtu faktů plyne jasný rozpor, nejlépe placení lidé pracují nejhůře, vypovídají o tom jasně průzkumy veřejného mínění i tzv. “blbá nálada”. To přece není cesta k demokracii a ekonomické prosperitě. Nezačínám odstavec otázkou, ale otázkou resp. klasickým citátem jej ukončím: “Jak dlouho ještě budeš Cato zneužívat naší trpělivosti?”

Srovnání s únorem 1948.

Tehdejší nekomunističtí ministři podali demisi s cílem vytlačit komunisty z vlády a evidentně po demisi pouze vyčkávali, aniž se snažili události řídit a ovlivňovat, s jakýmsi přesvědčením, budiž jasně řečeno zcela mylným, že demokracie musí automaticky zvítězit. Demokracie ale není něco, co společenství lidí dostává darem. V únoru 1948 demokracie nezvítězila, po listopadu 1989 snad ano ?

V Praze dne 20. října 2004

Ing.Ivo Patta

Na Šafránce 11

101 00 Praha 10