Prosinec 2004

Vzniká evropský nacionalismus?

Jiří Pehe

Evropané často kriticky poukazují na přesvědčení Američanů o vlastní jedinečnosti. Popuzuje je zejména neustálé vzývání tzv. amerických hodnot, což je podle některých kritiků vlastně jen výraz amerického nacionalismu. O vlastní jedinečnosti ovšem stále častěji mluví i Evropané. Ta prý vyrůstá ze specificky evropských hodnot, které se prosazují zejména v rámci Evropské unie.

Ačkoliv Evropa prý zatím nemá vlastní démos, což brání vytvoření evropského politického národa, mezi evropskými politickými a intelektuálními elitami lze stále častěji narazit na následující tvrzení: Evropa sjednocená v rámci Evropské unie je postmoderní entita, která - poučena tragickou historií - odvrhla konflikt ve prospěch kompromisu a násilná řešení ve prospěch dialogu. Jsme prý kontinentem míru, který se jednou provždy zřekl válek jako řešení problémů v mezinárodních vztazích a namísto toho spoléhá na mezinárodní právo a mezinárodní organizace.

I uvnitř sebe samé je Evropa prostorem neustálého vyjednávání - lopotného, ale úspěšného posunování evropského projektu kupředu. Evropa údajně jako první pochopila, že v postmoderním světě lze stavět politické struktury horizontálně, jako sítě, v nichž nemusí fungovat převážně vztahy podřízenosti a nadřízenosti. Jinými slovy, smyslem evropského projektu není definitivní struktura vertikálních hierarchií, ale proces neustálého vyjednávání v rámci rovnoprávných horizontálních struktur a tím i opakovaného legitimizování evropského projektu.

Evropa preferuje “měkkou sílu” – přesvědčování - na úkor síly vojenské. Nevěří v politiku založenou na moralizování, ale v proces “reálpolitiky”. Tedy v pluralistické dohadování řešení, která si nečiní nároky na nálepky dobra a zla. Politika má být diskursem a vyjednáváním, nikoliv moralizující vírou (Američanů) v jediné správné řešení.

Pokud bychom snad potřebovali další vymezení evropské identity, tak ta se prý nejlépe projevila před začátkem americké intervence v Iráku, kdy v Evropě demonstrovaly milióny lidí. Francouzský filozof Jacques Derrida a německý filozof Jürgen Habermas z toho usoudili, že se v opozici vůči Americe zrodil evropský politický národ, jehož znakem jsou některé výše vyjmenované vlastnosti.

Mluví-li se občas ve spojení s vzýváním amerických hodnot o americkém nacionalismu, mohli bychom některé definice novodobého evropanství za určitých okolností chápat jako projevy rodícího se (pan)evropského nacionalismu. Projevuje se zejména ve vztahu k Americe. My, Evropané jsme údajně sofistikovanější, mírumilovnější, opatrnější vůči mesianismu - ať už se to týká náboženství, lidských práv nebo demokracie. Když Američané říkají, že to jsou jen projevy naší rostoucí dekadence a slabosti, je to jen výraz jejich vlastní tendence ke zjednodušování.

Ať tak či onak, zůstává otázka, zda jsme svědky něčeho naprosto nového v evropském myšlení. Je současná Evropa skutečně novou kvalitou, v níž rozsáhlá, vzdělaná střední třída jednou provždy odhodila násilí, ideologie i falešné moralizování a namísto toho hledá odpovědi na výzvy současnosti v komplikovaném demokratickém diskursu a vládě (i mezinárodního) práva?

Na tuto otázku se nabízejí různé odpovědi. Jedna z nich je, že vzdělaní, vesměs blahobytní, a sociálním státem zabezpečení Evropané skutečně jednou provždy přijali demokratický pacifismus jako základ nové identity, a že se tato identita stává podložím vznikajícího evropského politického národa.

Jinou odpovědí je, tak jak tvrdí zejména američtí kritici, že jde jen o projev slabosti a dekadence. Tedy neochoty bránit hodnoty, na nichž stojí naše civilizace.

Ještě jiná možnost je, že běsové evropských dějin jsou jen dočasně zamknuti v temné komoře, jejíž zámek je ovšem značně křehký, protože závisí na pokračující ekonomické prosperitě, stabilitě a úspěchu či neúspěchu evropského integračního projektu. Zda máme co činění se skutečně novou kvalitou v evropském myšlení nebo jen s dočasným sebeuspokojením, udržovaným relativním blahobytem, bychom tak poznali až s příchodem nějaké nové krize.

(www.pehe.cz)