Prosinec 2004

Tomáš Zahradníček o tlusté čáře a společném jmenovateli

Zbyněk Petráček

Václav Klaus vyrukoval k 28. říjnu s požadavkem odpoutat se od minulosti, jinými slovy s myšlenkou jakési tlusté čáry.

Nejsem si jist, jestli „tlustá čára“ a „odpoutání se od minulosti“ je totéž. Myšlenka tlusté čáry se týká spíše státu a práva – do jaké míry převzít za východisko stav, který v jednotlivých zemích panoval koncem roku 1989. Úplně jiná věc je společenská debata o minulosti či morálně-historické vyrovnávání se s tím, co všechno se stalo.

Srovnáme-li ohledně tlusté čáry Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko a necháme-li trochu stranou bývalou NDR, která po sjednocení převzala spolkovou legislativu, jaký obraz se naskýtá?

I když Československo odstartovalo revoluci na poslední chvíli a zpočátku to vypadalo jako několikadenní festival, kterým se dožene zpoždění, začalo na počátku 90. let tyto věci řešit na místní poměry dost radikálně. Tlustou čáru už na začátku roku 1990 zpochybnilo a zpochybnění několika právními akty uzákonilo. Tyto zákony tvoří jeden ze sloupů současného režimu, ať už jde o restituce, které jsou pilířem malého a středního podnikání, nebo o lustrační zákon, který dodnes tvoří jednu z důležitých norem pro fungování státní správy. Vzpomeňte si na nesouhlas, který lustrace vyvolávaly na Západě, na liberální komentáře v Británii, Francii či Německu, které lidi znalé poměrů přiváděly trochu k šílenství: psalo se v nich o mstě, a my jsme hovořili o budování nosných struktur nového režimu.

Proč se vlastně v Polsku a Maďarsku nepodařilo prosadit restituce a lustrační zákon?

Náš model restitucí by u sousedů nebyl snadno realizovatelný. Tam se totiž dramatické majetkové změny většinou datují již začátkem 2. světové války a to už je klubko opravdu k nerozpletení. Zvláště když k tomu v polském případě připočteme válečné zničení velkých měst, poválečnou změnu hranic a posun milionů lidí o stovky kilometrů. Lustrace je jiný případ. I když v ostatních zemích není uzákoněna jako u nás, i tam se určitým lidem komplikuje státní, stranická nebo i společenská kariéra.

Lze najít společný jmenovatel pro naše země, spjaté společně sdílenou zkušeností?

Je otázka, nakolik byla ta prožitá zkušenost společná. Neřekl bych, že na konci roku 1989 platilo, že do nového začátku vstupují Češi, Slováci, Poláci a Maďaři se stejnou zkušeností. Poláci byli deset let po povstání, Maďaři měli zkušenost z krvavé likvidace povstání v roce 1956 a pozvolných změn, Češi a Slováci zkušenost rychlého pádu režimu, který vypadal nekonečně… Něco podobného platí i pro bývalé elity. Generál Jaruzelski říká: jsem pyšný na to, že jsem spolutvůrcem dnešního Polska, jsem rád, že vidím zemi v NATO a EU. Zkuste najít našeho normalizačního státníka, který by si něco takového i jen myslel.

Najdeme společný jmenovatel alespoň v tom, jak se chovají opory bývalého režimu?

Jeden společný jmenovatel tu určitě je. Lidé nejmladší generace, kteří začali působit aktivně v 80. letech, v komunistické straně nebo na stranou přísně střežených technokratických postech, změnu nechápali tak, že je vedena proti nim, chápali ji jako báječné místo pro pokračování své kariéry. U nás vše do jisté míry komplikoval lustrační zákon a atmosféra kolem něj, ale například v Maďarsku se etablovali technokratičtí straníci, kteří už dříve vyjížděli na Západ a vykazovali se specializovanými dovednostmi. Polsko a Maďarsko, na rozdíl od nás, nezažily ani výraznější čistky například v diplomatickém sboru.

Takže za společný jmenovatel můžeme pokládat něco jako „model Vlastimil Tlustý“?

Ano, model Tlustý – komunista coby ambiciózní mladý muž, který začínal kariéru v 80. letech a dnes nemusí být vůbec na levici. V Polsku se takto periodicky objevuje údiv nad Kwaśniewským a v Maďarsku nad mladým vedením socialistů.

Zkusme srovnat naše země z hlediska kontinuity komunistických stran: v Polsku a Maďarsku pokračují jako vládní socialisté, v bývalé NDR jako nejsilnější regionální seskupení. U nás a na Slovensku kontinuita chybí, leč do demokratických stran vlezla spousta bývalých komunistů. Který z těch modelů fungoval lépe?

Zajímavější je otázka, co nyní i pro budoucno bude znamenat fakt, že protirežimně naladěné voličstvo u nás obsluhuje partaj hlásící se k tomu, že je komunistická. Komunisté jsou – na rozdíl od populistů, kteří se odvíjejí od nějakého mafiánského základu – svázáni tím, že u svých počátků vycházeli ze socialistických ideálů. Budoucí nebezpečí pro tento region nevychází z komunismu, ale z něčeho jiného. A komunistická strana se může ukázat jako lepší parta než xenofobní populisté k pravděpodobně klíčovým otázkám budoucnosti, jako jsou migrace, cizinci, jiné etnické a náboženské skupiny.

Čeští komunisté jsou symbolem protiněmectví. Jak mohou působit hodnověrně vůči přistěhovalcům?

Jenže právě proto, že pozornost komunistické strany je upoutána na de facto neexistující problém s Němci, nejde do čelného střetu tam, kde by to bylo opravdu bolestné – Romové, slovenská menšina, Ukrajinci… Strana, která by se orientovala tímhle směrem, by byla velmi nepříjemná a bůhví, co by začaly dělat ostatní partaje, kdyby se zjistilo, že to funguje. Takže v určitých situacích může mít silná komunistická strana i svoje klady. Jde také o určitý navyklý a pochopitelný rámec, a to i v měřítku celé Evropy. Když se řekne komunistické nebezpečí, je to v podstatě válka, kterou všichni znají a dovedou si představit její půdorys. Naproti tomu aktivity haiderovské či lepperovské představují první vlaštovky té budoucí války, o které nevíme, jak se povede. V tomto kontextu se nemusí existence komunistické strany jevit jako až tak velké neštěstí, jak to vypadá, když se debata obrací jenom do minulosti.

Publicista a historik TOMÁŠ ZAHRADNÍČEK (33) vystudoval Filozofickou fakultu UK. Pracuje jako šéfredaktor časopisu Dějiny a současnost.

(Respekt, www.respekt.cz)