Prosinec 2004

Šaronův životní risk

Zbyněk Petráček

Je to krok ke skutečnému míru? Nebo snad kamufláž kapitulace? Či naopak definitivní okupace a anexe? Až takto rozporně je interpretován úterní (26. 10. 2004 – pozn. red. CS-magazínu) verdikt izraelského parlamentu. Poslanci schválili plán premiéra Ariela Šarona na jednostranné stažení z pásma Gazy. Odpověď na úvodní otázky ještě nemůže znát nikdo. Jisté je tolik, že jde o nejvýraznější posun na Blízkém východě za posledních 37 let. Je to první stažení z palestinských území obsazených v šestidenní válce v roce 1967. Tato událost zastiňuje i zprávu, která přišla na sklonku týdne, totiž že vůdce Jásir Arafát je v kritickém stavu a Palestinci už debatují o jeho možném nástupci.

Jestřábi se mění

V Izraeli se říká, že tamní levice má nejlepší mandát pro válku (neboť v takovém případě ji spolehlivě podpoří pravice) a pravice pro mír (neboť ji pro změnu podpoří levice). Nynější události to znovu potvrdily. Vždyť hlavním proponentem stažení z Gazy je už rok právě Ariel Šaron, vůdce pravicového bloku Likud. Vyklizení židovských osad v pásmu Gazy prosazuje právě politik nazývaný dlouhá léta „patronem osadníků“. Svůj plán mohl prosadit pouze díky levicové opozici. Jeho vládní koalice i samotný Likud se rozštěpily, tudíž se hovoří o rekonstrukci vlády, ba i o předčasných volbách.

V izraelské historii by se našlo jen málo tak dramatických občanských konfliktů. Jeden zákrok proti osadníkům se odehrál v dubnu 1982, poté co vláda Menachema Begina podepsala mír s Egyptem, což mimo jiné znamenalo stažení ze Sinaje. Kvůli tomu potřeboval Izrael evakuovat osadu – přesněji řečeno desetitisícové město – Jamit. Dodnes jsou známé snímky osadníků lijících ze střech domů kbelíky vody na vojáky, kteří osadu násilím vyklízejí. Pozoruhodná jsou jména velitelů akce: ministrem obrany byl totiž tehdy Ariel Šaron a přímo na místě velel Amram Micna, jeho levicový vyzývatel z loňských voleb.

Nadcházející stažení z Gazy, které Šaron nejprve inicioval a pak prosadil, ale s sebou ponese tvrdší občanský konflikt. Na padesát rabínů podepsalo petici, která žádá vojáky, aby odmítli splnit armádní rozkaz k vyklízení osad. (Až dosud byl znám jiný typ odmítačů, v jistém smyslu právě opačný – šlo o vojáky, kteří z morálních důvodů odmítali službu na okupovaných územích.) Tentokrát se zkrátka osadníci nebudou bránit kbelíky vody. V izraelském tisku se píše o hrozící střelbě, pravicová vláda patrně bude muset osadnické extremisty vojensky přemoci. Dost možná se to neobejde bez občanské války a desítek mrtvých. „Každý, kdo chce mír, se musí připravovat na občanskou válku,“ vyložil Šaronův projev liberální deník Ha´arec.

Mít odvahu jako Lincoln

Premiér se svým krokem stal klíčovou osobností… čeho vlastně? Míru? To se teprve uvidí. Návratu k jednacímu stolu? To záleží na vývoji v palestinském táboře, nyní znejasněném starostmi o osud Arafáta. Nelze ovšem popřít, že Šaron se stal klíčovou postavou vývoje v izraelské komunitě. Proto se také ve světě i tamním tisku objevují analýzy a příměry, kde se Šaronovo odhodlání srovnává s Winstonem Churchillem, Charlesem de Gaullem či Abrahamem Lincolnem, prostě politiky, kteří dokázali překlenout občanské konflikty ve svých vlastních národních komunitách.

Izraelský premiér, který si donedávna tak ošklivil levičáky, udělal ostatně v minulém týdnu i jeden symbolický krok. Den parlamentního verdiktu o stažení z Gazy připadl podle hebrejského kalendáře (12. chešvan) na 9. výročí smrti Šaronova předchůdce Jicchaka Rabina. Tedy premiéra, který přesvědčil národ, že terorismus se musí překonat, Palestincům dát slovo do vlastních věcí – a pak ho zastřelil židovský atentátník. Rabinův někdejší názorový soupeř Šaron promluvil na výročním ceremoniálu u hrobu nezvykle vstřícně. Stejným mu oplatila Rabinova dcera, bývalá poslankyně, která si pro změnu ošklivila pravičáky.

I Šaron nyní slýchá smrtelně vážně míněné výhrůžky. Stačilo se podívat v televizi na bezpečnostní opatření v parlamentu během hlasování, na šestnáct bodyguardů kolem premiéra. Mít politickou odvahu jako Lincoln může také znamenat, že dotyčný i skončí jako Lincoln.

Pokud Arafát zemře

Co na to Palestinci? Ti neříkají nic konkrétního – čekají, jak se vyvine osud Jásira Arafáta. Výmluvný je už samotný fakt, že při hlasování v Jeruzalémě se sedm arabských poslanců zdrželo: vyjádřili tak v podstatě palestinský názor – nic proti stažení z Gazy, ale tento krok celkové řešení spíše zatemňuje. Palestinci zatím čekají na svou osobnost, o níž bude tisk spekulovat jako o možném Churchillovi, de Gaullovi či Lincolnovi. Arafát touto osobností nebyl a ani nebude.

Jistě, Palestinci jsou v nazírání světa v pozici toho slabšího, který nemůže diktovat jednostranné kroky, který se nemůže stahovat z toho či onoho pásma území. Ale nikdo jim nebrání, aby jednostranně řešili své vlastní problémy – s adorací terorismu, se školními osnovami, s výběrem povinné četby pro děti. Aby uznali legitimitu historického příběhu Izraele a jeho práva na existenci. V izraelských školách patří do doporučené četby knížka Chirbet Chiza, fiktivní příběh z roku 1948 líčící osud arabské vesnice vykolejené válkou. Palestinci podobný titul zatím nemají. Jen málo na tom mění zdravotní stav Jásira Arafáta. Ani jeho smrtí se nic zásadního nemění na palestinských sentimentech vůči jednotné vlasti a Jeruzalému coby metropoli budoucího samostatného státu.

Jako opustit Cheb a Jeseníky

Z českého pohledu lze současné dění na Blízkém východě snad přiblížit paralelou s předválečným Československem a jeho německou menšinou. Jakkoli je to zjednodušené, jakkoli se tím pomíjí rozdíl mezi hranicemi mezinárodně uznávanými a neuznávanými, jakkoli přirovnání Izraele k Československu a Palestinců k sudetským Němcům může znít leckomu drasticky, alespoň v jedné věci takové srovnání sedí – a sice pokud jde o emoční náboj na obou stranách.

Představme si tedy ryze hypotetickou situaci. Píše se léto 1938, Berlín tlačí na začlenění tří milionů sudetských Němců a jimi obývaných území do říše a pražská vláda se rozhodne jednostranně stáhnout armádu z části požadovaného areálu. Podrží si území blízko centra státu, například Kokořínsko, a strategicky důležité pohraniční hory, ale pustí například Chebsko a Jeseníky.

Asi takto vidí Izraelci stažení z Gazy: opouští se vojensky neudržitelné území, ale zároveň budou moci tamní teroristé nerušeně odpalovat své rakety. Je to cesta k míru? Možná ne, ale lepší alternativu nemáme, říkají dvě třetiny izraelských občanů i poslanců. Nebo je to výkupné a odměna za teror, jinými slovy kapitulace? Tak to vidí zbývající třetina voličů i zákonodárců.

Ale představme si paralelu také z opačné strany, v jiných historických kulisách. Píše se konec roku 1918 a tři miliony sudetských Němců se proti své vůli – v rámci důsledků první světové války – ocitají pod správou Prahy, kterou nechtěli. Zmíněný jednostranný krok československé vlády o dvacet let později proto chápou jako oklamání světového společenství, jako pokus, jak udržet většinu nárokovaného území pro nadcházející anexi, takže tomuto verdiktu netleskají. Zhruba takto vnímají úterní hlas poslanců v Jeruzalémě tři miliony Palestinců.

Konflikt jako katarze

Má-li nastat ve Svaté zemi postupem času alespoň jakž takž přijatelný status quo, obě strany musí projít občanským konfliktem. Izraelci už do něj vstoupili, na palestinskou stranu tento konflikt ještě čeká a možná ho uspíší případný Arafátův skon. Nicméně už teď lze tvrdit, že cesta takových občanských konfliktů je férovější než se zbavit nepohodlné a rizikové menšiny tím, že ji paušálně odsuneme pod krytím mocností zvítězivších ve druhé světové válce a za celospolečenského konsenzu.

(Respekt, www.respekt.cz)