Prosinec 2004

Zvolí Bushe, nebo Kerryho?

Zbyněk Petráček

Z pohledu Česka, Evropské unie či širší Evropy včetně Ruska je ovšem hlavní otázkou, jaký dopad by mělo zvolení Bushe, respektive Kerryho na bezpečnost a mezinárodní vztahy. Bushe už známe; Kerryho zatím ne. Něco však odhadnout přece jen lze.

Tři s tvrdou rukou

Ve starém světě je Bush mnohem více prezentován v rámci jakéhosi triumvirátu spojeného společným zájmem, konkrétně v rámci trojúhelníku Bush-Putin-Šaron. Tito muži jsou představováni jako vůdci zemí, které se rozhodly tvrdě reagovat na své ohrožení bez ohledu na mezinárodní právo, na většinový hlas v OSN a její Radě bezpečnosti, na názor nevládních organizací a humanitárních skupin, na hlas světové veřejnosti. Řečeno velmi zjednodušeně, trojice je vnímána takto: pod záminkou boje proti terorismu Bush vraždí Iráčany, Putin Čečence a Šaron Palestince. Kerry chce právě toto změnit, jak napovídá i jeho slogan z volebního sjezdu: Síla doma, úcta ve světě. To zní dobře na starém kontinentu, ale jakou má tato idea šanci? Jakým směrem by se ubírala a k čemu by vedla? V tom už tak jasno není.

Bushe pojí s Putinem vyslovená solidarita. Poprvé se jak známo projevila hned 11. září 2001, když Putin jako první zahraniční státník telefonicky kondoloval Bushovi. Na oplátku jel brzy poté na Bushův texaský ranč, což je destinace jen pro věru vážené hosty. Letos se Putin zase zastával Bushe, když argumentoval, že z pramenů ruské rozvědky opravdu vychází najevo Saddámovo sepětí se zbraněmi hromadného ničení. Naposledy pak tvrdil, že terorismus v Iráku slouží k tomu, aby zabránil Bushovu znovuzvolení. Takovou loajalitu – nebo spíš úsluhu – neprojevil ani Tony Blair. S Šaronem je pak Bush úplně jedna ruka. Vždyť letos se jako vůbec první americký prezident vyjádřil o „zelené linii“ (rozuměj o mezinárodně uznávaných hranicích mezi Izraelem a Jordánskem z let 1949–67) jako o „linii příměří“ a zcela explicitně uznal, že tato čára není svatá pro příští řešení v podobě dvou států – Izraele a Palestiny.

A aby se zmíněný trojúhelník uzavřel, je třeba připomenout, jak často a rád se objevuje Ariel Šaron u Putina v Moskvě. Počátkem září, po hrůzném teroristickém útoku v severoosetském Beslanu, byl Izrael jednou z mála zemí, která Rusku projevila plnou solidaritu a účinnou pomoc, místo aby chladnokrevnou vraždu více než tří set rukojmích přičítal na vrub Putinovi a jeho brutální válce proti Čečensku, jak bylo běžné v Evropě.

Jak by v tomto trojúhelníku fungoval Kerry? Podle prognóz by byl vstřícnější vůči spojencům z Evropské unie a zároveň přísnější na Putinovu Moskvu. Ale už tu je první háček. Vstřícnost vůči EU znamená mimo jiné nápravu vztahů s Německem. Ne že by o to Gerhard Schröder nestál, naopak, ale právě německý kancléř nyní rozvíjí velmi nadstandardní vztahy s Ruskem. Doložil to sám adopcí holčičky z Putinova rodného Petrohradu krátce před zářijovou návštěvou ruského prezidenta v Berlíně a rovněž rozladěním nad tím, že hamburská univerzita Putinovi při té příležitosti zatrhla čestný doktorát.

Co se týče Izraele, již počátkem léta se Kerry nechal slyšet, že byl vždy v čele boje o izraelskou bezpečnost, ale zároveň se k izraelsko-palestinskému konfliktu vyjádřil s použitím tradičních evropských klišé o „spirále násilí“ a potřebě „zdrženlivosti na obou stranách“. Nicméně v situaci, kdy Šaron je hlavním proponentem jednostranného izraelského stažení z pásma Gazy, může jen těžko změnit Bushovu orientaci. A o možném přesunu americké vyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma by rozhodl stejně Kongres.

Jenže karty už leží na stole

Bush je politik, který navzdory všem nezdarům má svou vizi a jde za ní buldočím způsobem, ať se to někomu líbí či nelíbí. Kerry sází na blíže neurčenou vstřícnost, ať už povede k tomu či onomu. Jenže předvolební Amerika je v situaci rozehrané partie. Kerry nemůže říci „vraťme se zpět o čtyři roky a udělejme to jinak“ – a nejenom proto, že ještě loni podpořil útok na Saddámův Irák.

Snad si zde lze vypomoci srovnáním s českými poměry. Počátkem 90. let měli různé představy o transformaci jak buldočí vizionář Klaus, tak kerryovsky vstřícnější Havel. Časem se objevovaly a sílily hlasy proti základním pilířům transformace, například proti praxi kuponové privatizace. Jenže když se koncem dekády měnil politický establishment, nikdo nemohl říkat „vraťme se zpátky do roku 1990 a udělejme to jinak“.

Právě proto, navzdory veškerým mediálním konstrukcím, nelze tvrdit, že 2. listopad změní tvář světa. Nový či staronový americký prezident bude muset chtě nechtě vzít karty do rukou v té podobě, v níž leží na stole. Už proto nikdo v Evropě nemůže – na rozdíl například od listu The New York Times – doporučovat, zda volit Bushe, či Kerryho. Americká demokracie si to vyřeší sama.

(kráceno)

(Respekt, www.respekt.cz)