Prosinec 2004

O prezidentově poselství ke svátku republiky

Viktor Šlajchrt

Udělování státních vyznamenání k 28. říjnu se už stalo tradiční příležitostí, kdy hlava státu může vyjádřit své pojetí občanských ctností. Jednak projevem, jednak výběrem osobností. Několik osudů je vyzdviženo z milionů ostatních – i proto, aby se staly příkladem. Žádná jiná ze státních ceremonií neapeluje tak přímo na morálku občanů a na jejich představy o dobru a zlu.

Poselství, s nímž letos přišel prezident Václav Klaus, bylo v tomto ohledu pečlivě koncipováno. Působí jasně, přehledně a v jistém smyslu nadosobně, neboť životní příběh každého z vyznamenaných může ilustrovat obecné principy vyslovené v projevu. Pokud nás nějaké jméno zaskočí, pak si můžeme v prezidentových formulacích celkem snadno vyhledat, jaký typ občanského a mravního postoje má být pochválen.

Někdo chybí

U starých veteránů boje proti nacistické i komunistické totalitě, legendárních generálů Františka Fajtla a Tomáše Sedláčka či veřejnosti méně známého Rudolfa Severina Krzáka (zemřel devadesátiletý letos na jaře), nejvíc překvapuje, že svobodná Česká republika jejich zásluhy dosud takto vysoce neocenila. To se týká i protikomunistických odbojářů a dlouholetých politických vězňů Arnošta Kubíka či Otakara Vinkláře a katolického duchovního Josefa Zlámala, který byl po roce 1948 vězněn za čtení pastýřského listu. Éru stalinismu odsoudil Klaus především oceněním těch, kteří se tehdy v ilegalitě připravovali k ozbrojenému odboji a byli za to odsouzeni k dlouholetým trestům.

Ta nejznámější jména ovšem mezi vyznamenanými opět chybí. Stát tak ani letos nevyjádřil jasný vztah k bratrům Mašínům a Milanu Paumerovi, jejichž skupina odpověděla na komunistický terorismus přiměřeně tvrdě: nepřijala úděl mučedníků, jakými se v Čechách rádi dojímáme, a raději se prostřílela na Západ. Předchozímu prezidentovi v jejich ocenění zřejmě bránily humanistické ohledy, nynější bude mít spíš pragmatický důvod: vztah ke strhujícímu příběhu bratrů Mašínů dodnes dramaticky rozděluje českou společnost, kterou si prezident umínil sjednocovat. V jejich případě Václav Klaus hady raději uspává, než aby je probouzel. Jednoznačný postoj k nim by byl jistě mravně impozantnější, v rozhádané české společnosti s nezvládnutými emocemi se však dá jeho mlčení chápat. Ojedinělý příklad vítězné odvahy a vytrvalosti nicméně zůstává nadále nevyzdvižen.

Antihrdina

Nebyl by to ovšem Václav Klaus, kdyby v programu celospolečenského smíření s minulostí, který v projevu nastolil, chybělo čertovo kopýtko slibující konflikt a polemiky. Do letošní galerie vyznamenaných vnáší vzruch ocenění pro Otakara Vávru. Třiadevadesátiletý nestor české kinematografie se v postavení prominentního režiséra udržel bez větších problémů za všech režimů od první republiky přes protektorát, stalinismus, liberalizaci i normalizaci až po návrat demokracie. Na rozdíl od Mašínů by jej nikdo mezi vyznamenanými nepostrádal. Vavřínů v životě sklidil už tolik, že k nim nové věnčení sotva něco přidá, jeho místo v dějinách bylo už před lety poměrně spravedlivě stanoveno historiky filmu a za nezaslouženě opomenutého hrdinu se ani on sám asi nepokládá. Za slušné honoráře natočil s vysokou profesionalitou spoustu příběhů, někdy slabších, někdy silnějších, z nichž mnohé byly bohužel až příliš často poplatné ideologii, která zrovna vládla (normalizační Dny zrady či Temné slunce). Byl za ně odměňován vlivem, platem i postavením.

Medaili Za zásluhy lze vnímat jako ocenění životního příběhu, který sice slabý není, neboť tak přeludnou artistiku na nejvyšších příčkách státní kultury zvládl málokdo, za protagonistu má však typického antihrdinu. Jako by Vávra, tentokrát mimovolně, znovu posloužil aktuální ideologii, jejíž obrys naznačil prezident v nejdiskutovanější pasáži svého projevu.

Silná káva

Pro všechny, jimž komunismus ublížil, ať už se mu vzepřeli, nebo pouze trpěli každodenním ponižováním, našel Václav Klaus vlídná slova. Nejtvrdší výroky však kupodivu neadresoval komunistům, ani bývalým, ani současným, ale jejich odpůrcům, kteří dnes připomínají komunistické zločiny. Vyčítá jim nevěrohodnost, protože tím prý už nic neriskují, zatímco personálu totality se dokonce nepřímo zastal: „Přestaňme se už tvářit tak, že by člověk měl za všechny své názory či postoje nést černé znamení po celý zbytek svého života.“

I tato výzva by se dala v souvislosti s programem celospolečenského smíření chápat, kdyby ji prezident neilustroval právě Otakarem Vávrou. Jeho jméno mezi vyznamenanými je silné kafe i pro ty, kteří se jinak nestaví ke Klausovým snahám zásadně odmítavě. V pečlivě koncipovaném poselství totiž nepůsobí jako výzva ke smíření, ale naopak jako hozená rukavice, furiantsky vyzývající k souboji. Deklarované smíření se zřejmě netýká každého. Kdo Vávru nepřekousne, bude vyloučen.

(Respekt, www.respekt.cz)