Prosinec 2004

Svou pravdu má i padělek

Viktor Šlajchrt

V zásadě nepochybujeme o tom, že výtvarné umění má svůj smysl a že některá díla jsou hodnotnější než jiná, konkrétní ceny nás však někdy šokují. Všude na světě se v nesčetných obměnách vypráví historka o šťastlivci, který ve vetešnictví koupil za babku čmáranici, z níž se vyklubalo dosud neznámé veledílo závratné hodnoty. Nejasný vztah mezi hodnotou, kvalitou, pověstí a cenou patří k nejrozpornějším jevům novodobého výtvarného provozu. Umění se v něm chová zároveň jako duchovní poselství i jako zboží, ovšem svérázné: jeden ze dvou srovnatelných předmětů může mít astronomickou cenu, zatímco druhý je bezcenný, což ovšem neznamená, že se v budoucnosti nezhodnotí.

Praktici říkají, že umění má takovou cenu, jakou je za ně ochoten někdo zaplatit, zatímco teoretici ji v obsáhlých elaborátech odvozují z jedinečných výtvarných kvalit, přičemž se pokoušejí vědecky prokázat jejich objektivnost. Obvykle se však prodává hlavně jméno, potažmo legenda, k níž skoro povinně patří pasáž o umělcově bídném živoření, než byla hodnota jeho tvorby rozpoznána. Český estetik a filozof umění Tomáš Kulka věnuje problematice pozornost v knize Umění a falzum.

Originál a kopie

Na besedě k vydání knihy Umění a falzum v kavárně knihkupectví Academia se opět ukázalo, že pro publikum je kriminalistika poutavější než estetika. „Nevím,“ odpovídal autor na většinu otázek, které se vesměs týkaly množství padělků v dnešních českých galeriích, jmen nejčastěji falšovaných umělců či způsobů, jak nejlépe rozeznat pravá díla od nepravých.

Spis sice začíná vylíčením asi nejslavnější padělatelské aféry s kriminálním dozvukem, ta ovšem slouží jen jako východisko k obecným úvahám. Když se mladý, tradicionalisticky orientovaný holandský malíř Han van Meegeren ocitl s nástupem modernismu v nemilosti kritiků, umínil si, že jim vytře zrak, a namaloval několik obrazů zcela ve stylu Jana Vermeera van Delft, pokládaného tehdy za absolutní vrchol malířství. Padělky kritika vskutku prohlásila za nejlepší díla starého mistra. Žert se vydařil, jenže malíř si z něj udělal živnost a produkoval nové a nové staré mistry. Nikdo by na nic nepřišel, kdyby za okupace neprodal jeden falzifikát také Hermannu Göringovi. Když mu kvůli tomu hrozil po válce patnáctiletý trest za kolaboraci, přiznal se k padělatelství, ale nikdo mu nevěřil. Svého posledního Vermeera namaloval ve vězení, aby soudcům i znalcům dokázal, že to opravdu umí.

Ze skandální historky, jež nepostrádá humor, vyvozuje Kulka několik vážných odborných otázek: Mohou mít obrazy, které vypadají úplně stejně, různou estetickou hodnotu? Je esteticky podstatné, je-li jeden pravý a druhý nepravý?

V následujících kapitolách pak zkoumá, jak na ně až dosud uměnověda odpovídala. Podle formalistů záleží jen na tom, co vidíme, a pokud se padělek navenek neliší od originálu, jsou si esteticky rovnocenné. Sémiotici naopak tvrdili, že mezi kopií a originálem musí být vždycky nějaký fyzický rozdíl, který má zásadní význam, i když je třeba nepostřehnutelný. Objevil se také názor, že se padělek s pravým dílem nedá srovnávat, protože jde o jevy různých kategorií, nesouměřitelné kupříkladu jako krása Roberta Redforda s krásou Tádž Mahalu. Podle jiných zase obraz odráží autorův výkon, k němuž patří nejen malování, ale také dosahování slávy a úspěchu, jenž je při určování ceny rozhodující, a proto i ten nejdokonalejší padělek pouze parazituje na cizím věhlasu.

Laik, jemuž budou zmíněné teorie připadat výstřední, jistě uvítá, že je Tomáš Kulka vyvrací celkem srozumitelnou argumentací na základě běžných zkušeností. Všechny podle něj mají společnou vadu, jež tkví v předpokladu, že hodnota uměleckého díla spočívá čistě v hodnotě estetické, bezezbytku obsažené v díle samém.

Snad každý přece ví, že o významu uměleckého díla nejvíc vypovídá to, co se na jeho kráse příliš nepodílí – podpis a datace, z níž lze vyčíst, zda dílo v okamžiku zrodu znamenalo žhavou novinku nebo jen rozmělňovalo principy už dříve objevené, ať už autorem nebo někým jiným. Pro tyto aspekty razí Kulka pojem umělecká hodnota, jež se nikterak nemusí shodovat s hodnotou estetickou. Picassův obraz Slečny z Avignonu je prý i podle znalců sám o sobě mimořádně šeredný, v dějinách umění však znamenal revoluci.

Podezřelý diskurz

Kulkovo nahrazení estetického monismu estetickým dualismem, který spočívá v zohlednění dalšího kritéria hodnocení, působí celkem rozumně, sotva by však mimo úzký okruh odborníků stálo za pozornost. Kniha se však svým stylem i stavbou s dráždivým meegerenovským motivem v úvodu zřetelně obrací k širší veřejnosti. Chce ji autor opravdu přesvědčit jen o své celkem krotké hlavní tezi, jež vychází ze všeobecně sdílených pocitů a navenek vypadá jen jako teoretická hra s pojmy?

Spíš se zdá, že tu logické vyvozování zmíněné teze slouží především jako pomocná konstrukce k tomu, aby čtenářům předvedl, že se o umění dá uvažovat i rozmlouvat trochu jinak, než se stalo zvykem mezi znalci, snoby a krasoduchy. Tedy věcně a bez romantických příkras, jež z umění činí jakési sekulární mystérium.

V britském exilu, kam odešel dvacetiletý po roce 1968, studoval Tomáš Kulka filozofii (u sira Karla Poppera) a ekonomii. Na Jeruzalémské univerzitě později přednášel filozofii vědy, logiku a estetiku. Svou erudicí je zřetelně rozkročen mezi dvěma světy, které se v poslední době rozhádaně vzdalují, mezi snivým světem kultury a exaktním světem praxe. Umělecké falzum je téma, kde se vzácně dotýkají.

Ve svých analýzách jako by Kulka skrytě kroužil kolem onoho příslovečného dětského zjištění, že král je nahý. Úplně se s ním však neztotožňuje. Spíš jen vnáší trochu logiky, empirie a zdravého rozumu do rozporného diskurzu, v němž se obvykle zamlžuje skutečnost, že i nejvznešenější projevy kultury mají svou ekonomiku a finanční strategii.

Tomáš Kulka: Umění a falzum. Academia, Praha 2004, 182 str.

(Respekt, www.respekt.cz)