Prosinec 2004

Castrovo dolarové loučení

Jiří Sobota, Markéta Pilátová

Sedm desítek vzpurných zaživa hnije v base a na povrchu zuří bitva o tvrdou měnu. Kubánské komunisty drží nad vodou tuhá represe a každoroční tři miliardy dolarů od turistů a emigrantů. Stále úpornější snaha umlčet sebemenší náznak nesouhlasu a shrábnout nenáviděné zelené bankovky je projevem rostoucí paniky před nevyhnutelným pokusem o předání moci. Podaří-li se diktátorské klice ustát odchod Fidela Castra, bude osud disidentů odsouzených celkem ke 1454 rokům nesnesitelného života v lágrech zpečetěn.

O dvojím lidu

Komunismus na Kubě skončil v červnu 1993. Castro tehdy zkoprnělým spoluobčanům oznámil, že vzhledem ke ztrátě finanční podpory ze Sovětského svazu kašle na principy revoluce a otevírá trh země nenáviděné měně arcinepřítele, americkému dolaru. A nejen to: dosavadní „zrádci a zaprodanci“, tedy více než milion Kubánců, kteří před komunisty utekli především do USA, jsou zváni na návštěvu a k zasílání dolarových „výslužek“ svým příbuzným na Kubě a krásy ostrova se otevřou organizovanému velkoturismu valutových cizinců.

Tah zachránil režim před krachem. Příspěvky od uprchlíků se vyšplhaly na více než jednu miliardu dolarů ročně a turisté nalili do kubánské ekonomiky jenom v roce 2003 další více než dvě miliardy – obě skupiny se tak společně postaraly o tři čtvrtiny kubánských příjmů v tvrdé měně. Peníze tečou do státní komunistické kasy buď přímo ze státem vlastněných hotelových komplexů, nebo je režim shrabuje prostřednictvím sítě více než 5000 státních obchodů plných jinak nedostupného zboží. Castro má prostředky na nejnutnější nákupy ropy a potravin, po rovnostářské společnosti je však veta.

Máte-li na Kubě v kapse dolary, jsou tu pro vás supermarkety, fast foody, cukrárny, celá obchodní střediska, ale také speciální benzinové pumpy a restaurace. Nemáte-li, jste prakticky odkázáni na lístkový přídělový systém na potraviny, košile nebo mýdlo a váš týdenní výdělek stačí zhruba na jeden litr stolního oleje. Úkolem dne je tedy sehnat dolary. To se daří zhruba 60 % Kubánců, většině z nich v menších částkách. Cesty jsou různé: rudá knížka proklestí nomenklaturní přístup ke státem ovládanému turismu, příbuzný-emigrant pošle několik stodolarovek, anebo se k tvrdé měně prokšeftujete – učitelé se tak v noci stávají taxikáři turistů, doktoři pronajímají byty prostitutkám, které za noc vydělají více než oni za měsíc. Chce to ostré lokty a podnikavého ducha, být „dobrým komunistou“ je v této chvíli k ničemu.

Volně směnitelný štulec

„Je to pokřivený strom, který musí být vyvrácen z kořenů a znovu zasazen,“ stěžoval si letos na jaře na poměry v turistickém průmyslu Fidelův bratr a nejpravděpodobnější nástupce Raúl na videokazetě, která kolovala mezi kubánskými komunisty. Bylo to troubení k protiútoku: lepkavá chapadla korupce pronikla do nejvyšších pater stranické hierarchie a životně důležité dolary z hotelových komplexů mizely stále častěji do kapes funkcionářů. Strana však zjednala pořádek. Padl ministr turistického ruchu, jeho tři náměstci a celá řídící mašinerie. Na jejich místa nastoupili zaměstnanci Gavioty, jednoho z pěti kubánských hotelových řetězců, shodou okolností právě toho, který řídí armáda v čele s následníkem Raúlem. Také zbývající sítě hotelů čeká v nejbližší době „recentralizace“ v podobě době fúze s vojenskou Gaviotou. Turisté přijíždějící na dovolenou na Kubu – většina z nich z Evropy a Kanady – se tak nevědomky stávají váženými hosty vojenské junty, která se chystá na převzetí moci. Vrchní velitel Raúl ovládl s turistickým ruchem polovinu zahraničních příjmů země a pojistil si svoji pozici proti stranické trojce Carlosu Lagovi. Zároveň mu uštědřil i patřičný ideový štulec – byl to totiž právě Lago, kdo počátkem devadesátých let prosadil nesmělé počátky podnikání.

Zbývá zajistit každoroční miliardu dolarů od exulantů. Tady zkomplikovala kubánským komunistům život Bushova administrativa, když letos v květnu drasticky zpřísnila podmínky, za jakých mohou američtí Kubánci svým rodinám vypomáhat. Samotná definice rodiny se zúžila na nejbližší příbuzné, na návštěvu je možné vyrazit pouze jednou za tři roky na čtrnáct dní a v jejím průběhu je možné místo dnešních 164 dolarů utratit denně pouze 50 (průměrný měsíční plat na Kubě je zhruba 13 dolarů).

Nové sankce byly jako obvykle darem z nebe pro Castrovu propagandistickou kanonádu: vůdce označil Američany za „nelítostné surovce“ bránící rozděleným rodinám ve styku a vládní noviny Granma oznámily, že se oslabující dolar stává pro kubánskou ekonomiku přítěží. Samotný Castro pak hned poté, co absolvoval operaci zlomeného kolena, „aniž jen na sekundu přestal řídit zemi“, s dolarovou ekonomikou jedním dekretem rázně skoncoval.

Tedy tak trochu. Kubánci mohou dolary dále přijímat a vlastnit, jenže si za ně nic nekoupí – nejdříve je musí s desetiprocentní přirážkou vyměnit za „směnitelné peso“, mimo specializované obchody dokonale bezcenný kus papíru. Funguje to skvěle. Vyděšení Kubánci se vrhli i s dolary na směnárny a režimu se podle latinskoamerického tisku citujícího kubánské úředníky na ministerstvu financí podařilo jenom během prvních tří dnů vybrat více dolarů než za poslední čtyři roky.

Odvaha v bílém

„Scénářů, jak to všechno na Kubě dopadne, je mnoho a nelze si představovat, že se uskuteční jeden jediný, jsme přece jen karibská země zvyklá věci kombinovat,“ vysvětlují často kubánští disidenti. Pravděpodobné Raúlovo následnictví na trůnu je velmi nepopulární možnost. Raúl nemá bratrovo uhrančivé charisma, a vládnout by tedy musel jenom hrubou silou. Možný je také přechod k demokracii za pomoci opozice na Miami a disidentů doma. Ti iniciovali petiční akci Projekt Varela, který podobně jako naše Charta 77 požaduje zavedení svobody slova, práva na podnikání, cestování a vypsání referenda. Disidentům se podařilo shromáždit více než deset tisíc podpisů a donutili tak comandanteho zamyslet se nad počtem lidí, jimž si uvykl říkat „nepatrné skupinky“. Nervózní režim vloni zareagoval velmi tvrdě a poslal 75 nejznámějších disidentů do tropických kobek. Marná snaha. Počet podpisů po jejich uvěznění stoupl na 25 000 (jen pro srovnání – signatářů Charty 77 bylo 1886).

Lidé se přestávají bát, riskují dlouhá léta žaláře a připojují k podpisu i adresu a číslo občanského průkazu. Také 14 žen symbolicky oděných v bílém, které protestovaly před několika měsíci proti věznění svých mužů, už nemá strach. Ve vzduchu visí změna a Castrovo utahování šroubů spolu s nedávným škobrtnutím jen stupňuje očekávání.

RÁMEČEK

Luis Alberto Lacalle Herrera: Po Castrovi nic nezbyde

Bývalý prezident Uruguaye LUIS ALBERTO LACALLE HERRERA (63) je dnes členem Mezinárodního výboru pro demokracii na Kubě. Letos na podzim přijel do Prahy na zasedání výboru a na pozvání Společnosti Člověk v tísni.

Má Kuba podle vás šanci obnovit demokracii?

Bude to velmi složité, padesát let diktatury je velmi dlouhá doba, aby zůstala alespoň vzpomínka na něco demokratického. Je potřeba si uvědomit, že v Jižní Americe má Fidel Castro kolem sebe jakousi auru, nechci říci prestiž, ale lidé pořád ještě věří příběhu o malém státu, který bojuje proti velkému nepříteli, tedy Spojeným státům. Věří na spravedlivého revolucionáře bojujícího proti sociální nespravedlnosti. A všichni víme, že to je lež.

Proč má Castro v Latinské Americe přes všechna zvěrstva, která napáchal, pověst spravedlivého revolucionáře?

V Latinské Americe je prostě v módě vymezovat se vůči Spojeným státům. Lidé mluví dobře o Castrovi, což v překladu znamená, že mluví špatně o Američanech. To jsou však dvě věci, co spolu nemají nic společného. Je pravda, že Spojené státy, především v období studené války, mnohokrát ovlivňovaly politiku v nejrůznějších latinskoamerických zemích. Tohle je možné kritizovat, ale neznamená to, že tím podporujete Castra.

Můžete nějak charakterizovat kubánskou opozici?

Jsou to nesmírně odvážní a silní lidé a stojí proti ohromnému totalitnímu aparátu. Ten se naštěstí hroutí a nezbyde po něm nic.

Jak to myslíte?

Myslím to tak, že po Castrovi nic pozitivního v žádném, ani hmotném slova smyslu nezůstane. Existovaly totalitní státy, po kterých něco zbylo, i když to vytvořily za podmínek a způsoby, jaké se nám nezamlouvají. Např. Chile. Samozřejmě, že Pinochet byl diktátor, ale chilská ekonomická transformace začala za jeho vlády. A chilská inteligence pak mohla na něco dobrého navazovat. Na Kubě nic dobrého po Castrovi nezůstane.

Co byste poradil budoucím kubánským politikům?

Především by se měli shodnout na základních věcech, jako jsou volby. Na Kubě budou dva druhy lidí, ti, kteří odešli, a ti, kteří zůstali. Ti, kteří zůstali, budou říkat: My jsme tady trpěli a bojovali, a vy jste utekli. A ti, co utekli, budou říkat: My jsme vám zvenčí pomáhali … to musejí překonat a být jednotní. To je ovšem už jejich problém, hlavně potřebují, aby byli svobodní.

(Respekt, www.respekt.cz)