Prosinec 2004

Richard Perle: Neumíme se chovat jako okupační síla

František Šulc

Spolutvůrce doktríny prezidenta Bushe, americký politolog Richard Perle, hovořil s LN. Diplomacie Francie a Německa je podobná té předmnichovské. Není to ani tak diplomacie jako spíš zástěrka pro nečinnost, tvrdí Richard Perle, který se minulý týden v Praze zúčastnil konference Energie a bezpečnost uspořádané Programem atlantických bezpečnostních studií (PASS).

LN: Jste známý - pro některé nechvalně známý - jestřáb a neokonzervativec. Co si má člověk za těmito výrazy představit?

Občas je za nimi nedostatek argumentů. Je jednodušší jen říci, že někdo je jestřáb nebo neokonzervativec. Neexistuje žádná jednoznačná definice neokonzervativce a termín jestřáb v zásadě užívají ti, kdo si myslí, že bychom neměli využívat všech našich schopností, včetně síly, a to k účelům, se kterými nesouhlasí. Někteří lidé jsou přitom ochotni akceptovat bin Ládina, ale ne Husajna. Jde o identifikování se s něčím, či naopak o odmítnutí něčeho, samozřejmě včetně užití síly. Termíny jestřáb a neokonzervativec nic neznamenají bez kontextu nějaké události.

LN: Na konci 90. let jste spoluvytvářel doktrínu prezidenta Bushe, jak byste ji popsal?

Nejlepší popis je reakce na 11. září 2001. USA byly náhle zasaženy způsobem, jakým nebyly zasaženy nikdy předtím. Byl to šok, protože se zjistilo, že ochrana, kterou USA poskytovaly ozbrojené síly, není proti tomuto typu ohrožení relevantní. Prezidentovi poradci okamžitě pochopili, že může dojít k dalším útokům, včetně útoků zbraněmi hromadného ničení. Prezident po 11. září učinil klíčové prohlášení, že nebudeme rozlišovat mezi těmi, kteří útoky páchají, a státy, jež jim poskytují útočiště. Řekl, že země, které podporují teroristy, budeme považovat za nepřátele. Podívejte se na režim Talibanu. Dostával od USA mnoho peněz a zároveň umožnil Al Kajdě, aby na jeho území připravovala útoky proti USA. Bylo v tom něco divného, když země, která přijímá pomoc, zároveň pomáhá zabíjet Američany. A prezident řekl, že tomu učiní přítrž.

LN: Jak byste oznámkoval prezidenta Bushe?

Odvádí dobrou práci, ale přál bych si, abych mu mohl dát jedničku. Respektive dal bych mu jedničku za formulování politiky, ale dvojku za její uvádění do praxe. Došlo k několika velkým chybám, zvláště po odstranění Saddáma Husajna...

LN: ...myslíte nepřipravenost na situaci po konfliktu?

Ne. Ne, všichni si to myslí, ale problém nebyl v nedostatečném plánování. Chyba byla, že se hned po válce nepředala vláda do rukou Husajnových oponentů, iráckému lidu. Jedině ti byli schopni zvládnout poválečnou situaci, protože jí rozuměli, věděli, kdo jsou hlavní hráči. Místo toho jsme se rozhodli pro okupaci. Ale nikdo není rád okupován a je úplně jedno, jestli se okupační síla snaží zlepšit život lidí, které okupuje. Problémem nebyl plán, existovalo jich několik, jenže zdaleka ne každý se ukázal jako správný. Těžko se tomu dá říkat selhání při plánování. Spíš by se dalo říci, že nastaly neočekávané okolnosti. Například jsme plánovali, že budeme muset nakrmit, ubytovat a ošatit velké množství uprchlíků vyhnaných konfliktem z domovů a válečných zajatců. To se nestalo. Iráčtí vojáci zmizeli a velká část plánů, jež jsme měli připravené, se ukázala jako irelevantní. Je nutné si vždycky říci, co bych naplánoval a udělal já, kdybych byl v té pozici.

LN: Třeba bych se poučil z dřívějších akcí a poválečných situací v Somálsku, Haiti, na Balkáně...

...ale tady bylo úsilí to udělat. Teď je velice populární říkat, že poměr vojáků k populaci v postkonfliktní Bosně byl mnohem vyšší než v Iráku. To má dokazovat, že jsme akci neadekvátně naplánovali. Ano, poměr sil v Bosně byl vyšší, ale v Bosně jsme měli mnohem víc vojáků, než jsme potřebovali. Hlavním nedostatkem operace v Iráku bylo, že součástí jednotek nebyl dostatečný počet Iráčanů, jinými slovy lidí, kteří rozumějí Iráku. Měl být poměr jeden Iráčan na deset Američanů.

LN: Nemyslíte, že by americkým vojákům pomohla koloniální zkušenost?

Například Britové či Francouzi jsou schopni vyjednávat s místním obyvatelstvem, zatímco Američané se drží stranou, což způsobuje problémy. Nejsme dobře připraveni na to, abychom byli okupační silou. A pokud se do této situace dostaneme, přičemž si nemyslím, že by to bývalo bylo nutné, měli bychom odvést lepší práci. Ano. Ale naproti tomu, americké a britské sektory jsou zcela odlišné. Vypadalo by to možná jinak, kdyby byly britské jednotky ve Fallúdži a americké v Basře. Určitě ale vím, že by nám pomohlo, kdybychom měli v našich jednotkách Iráčany. To byla chyba, jíž se dalo předejít.

LN: Váš přítel Bill Martin prohlásil, že válka v Iráku byla pozitivní, protože se díky ní podařilo zabezpečit iráckou ropu...

Bylo důležité zajistit ropná pole kvůli Iráčanům. Schopnost produkovat ropu je v tuto chvíli pro ně prakticky jediným zdrojem příjmů. Pokud by byly ropné vrty zničeny, nastala by humanitární katastrofa. My nezabíráme ropná pole. Jsme silná ekonomika a ropu nakupujeme.

LN: Vyjmenuji několik krizových oblastí. Mohl byste říci, co by bylo nejlepší udělat? Takže Irák.

Dostali jsme se přes důležitý bod. Proběhnou volby, irácká vláda má v zemi značnou legitimitu, a to je důležité. OSN by takovou legitimitu neměla, jenom Iráčané mohou legitimně vládnout sami sobě.

LN: Darfúr.

Mezinárodní společenství snad dostojí své odpovědnosti a zasáhne. Mělo se to udělat ve Rwandě a neudělalo. Máme tendenci respektovat suverenitu natolik, že tolerujeme příšerné věci. To je jeden z důvodů, proč jsem skeptický ohledně OSN.

LN: Severní Korea.

Číňané snad udělají, co je v jejich silách, aby přesvědčili Severokorejce, aby se vzdali zbraní hromadného ničení. Pokud se nevzdají, musíme se nějak vypořádat s možností, že Severní Korea bude mít a bude se snažit prodat jadernou zbraň teroristům. A to nesmíme dopustit.

LN: Izraelsko-palestinský konflikt.

Přál bych si, abych měl řešení, ale nemám ho. Prezident Bush jde správným směrem. Je prvním americkým prezidentem, který otevřeně řekl, že podporuje vytvoření palestinského státu. Problémem je samozřejmě terorismus a to, že Arafat je diktátor a ještě zkorumpovaný.

LN: Írán.

Včera ráno mi tady v Praze zazvonil telefon. Měl jsem dlouhý rozhovor s mladým Íráncem, který je ve vězení. Byl to jeden ze studentských vůdců. Nyní má značně omezený přístup k telefonu. Rozhovor byl velice emocionální. Řekl, že potřebují pomoc, aby mohli osvobodit svou zemi, a hledají ji u USA, jež mají něco udělat k osvobození země od mulláhů, zkorumpovaných kleriků, kteří zavedli v zemi diktaturu. Zároveň se tato malá skupina mulláhů snaží získat jaderné zbraně a využívá neochoty Francie a Německa být silnou opozicí vůči tomuto režimu. Francie a Německo provádějí stejný druh diplomacie, jaký jsme viděli v roce 1938 v Mnichově. Není to ani tak diplomacie jako zástěrka pro nečinnost. Je to velice nebezpečná situace. Kdyby bylo na mně, soustředil bych se na pomoc Íráncům, aby mohli osvobodit svou zemi, například lepší informovaností Íránců.

LN: Co když Írán otestuje jadernou bombu?

Pokud dojdeme k závěru, že už to zašlo příliš daleko, budeme muset přistoupit k nějaké akci. Nemohu říci, o co by přesně šlo, ani co by bylo nejlepší. I když, nejlepší by bylo, pokud by se snahy Íránci sami vzdali, ale nevěřím, že se to stane. Druhou nejlepší cestou by bylo svržení režimu mírově, tedy zevnitř.

LN: Vždy jsem si myslel, že jestli je někdo přirozeným spojencem USA, tak je to Francie. Nyní tomu tak není a vy jste k Francouzům velice kritický. Myslíte, že dojde k usmíření?

Ve francouzské a americké politice jsou velké rozdíly. Jsem příznivcem toho, aby se tyto rozdíly vyřešily, protože je nepřirozené, aby USA a Francie spolu tak silně nesouhlasily. A navíc to není dobré ani pro jednu zemi. Prezident Chirac však zkouší posílit francouzskou pozici uvnitř Evropy a posunout celou Evropu do opozice vůči Spojený státům. Nevím, proč se Chirac po této cestě vydal, i když mnohé napovídá dlouhá gaullistická tradice. Očekával bych ale, jelikož jsou spojenci a nikoli nepřátelé, že budou hledat řešení a cestu k nápravě. V tomto případě ale Francie aktivně podkopává americkou diplomacii. Více než s námi se baví s lidmi, kteří se k nim mohou připojit, a zabránit nám, abychom dělali něco, co je podle nás důležité.

LN: Teď se zdá, že některé francouzské námitky třeba vůči válce v Iráku byly oprávněné.

Ne. S tím nesouhlasím. Nebezpečí ponechání Saddáma Husajna u moci bylo mnohem větší než nebezpečí vyplývající ze svržení jeho režimu. Myslím, že jsme udělali správnou věc. Ale i kdybychom udělali špatnou věc, je samozřejmě právem spojence vyjádřit svůj názor. Ale Francie, když vyjádřila své názory a nemohla nalézt shodu, tak nastoupila cestu blokování akcí.

LN: Souhlasíte s názorem Roberta Kagana, že Američané jsou z Marsu a Evropané z Venuše?

Toto přirovnání není perfektní, ale je dobrým návodem k pochopení, že Evropa je ovládaná slabostí. Evropa je slabá a chová se tak, jak se chovají slabé entity. Podívejte se na rok 1938. Mnichov byl důsledkem slabosti Francie a Británie, které došly k závěru, že nemají jinou možnost než ustoupit. Evropané si zvolili slabost a výsledkem je, že když použití síly dává smysl a oni nejsou schopni k tomu přispět, tak je vždy snadnější najít argumenty pro nepoužívání síly.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)