Prosinec 2004

Tma za okny Bruselu

Marek Švehla

Během debaty o členství Turecka projevila část Evropské unie strach, že jednou budeme sousedit s Íránem a Sýrií, cizími světy, z nichž může vzejít nebezpečí. Dobrá. Jenže už teď EU s jedním cizím světem sousedí – s Běloruskem. Ponurým státem, kde vládne diktátor Alexandr Lukašenko, zarytý nepřítel Západu a vlastních občanů. Češi tuto tíhu dobře znají z časů, jež skončily sotva před patnácti lety, Bělorusové ji mají doma pořád a jen tak se jí zřejmě nezbaví. Podle referenda skončeného minulý týden může Lukašenko šéfovat státu i třetí volební období, a pak další a ještě další. Jako padesátiletý chlapík a nadšený hokejista na to má sil dost. Takže zatímco u jeho staršího souputníka Fidela Castra lze čekat, až jej smrt zastaví, v případě Lukašenka se musí stát něco jiného.

Jiné než za Husáka

Jak se vlastně Bělorusko vymklo osudu ostatních postkomunistických společností a stalo se černou ovcí Evropy? Těžko říci. I tady se daly do pohybu změny vyvolané pádem železné opony. Zformovala se demokratická opozice, vznikl svobodný tisk, zárodky občanské společnosti. Po rozpadu Sovětského svazu sáhli Bělorusové po nezávislosti. Vše bylo slušně rozjeté k tomu být prozápadně orientovaným, slušným sousedem Polska aspirujícím na členství v EU a NATO. Například ve srovnání s Ukrajinou mělo Bělorusko výhodu geografické polohy: od rozšiřující se demokratické Evropy je nedělí pás Karpat ani různé historické resentimenty. Jenže v roce 1994 se stala chyba: v prvních prezidentských volbách kandidoval neznámý mechanizátor a delegát minského parlamentu Lukašenko, sliboval voličům modré z nebe, vyhrál – a najednou bylo po nadějích.

Nejdrsnější období Lukašenkovy vlády probíhalo na konci devadesátých let, kdy několik jeho politických odpůrců záhadně zmizelo. Dnes se v takové míře podobné zločiny neobjevují, režim už jich nemá zapotřebí. Opozice sedí v parlamentu, ale bez možnosti rozhodovat. V zemi vládne strach demonstrovat, stěžovat si, jít proti Lukašenkovi otevřeně. Likvidace nezávislých médií, občanských organizací a všeho, co žije mimo Lukašenkovu kontrolu, neprobíhá automaticky, jako tomu bylo v Husákově Československu. Lukašenko si osvojil jemnější metodu – pošle úřednické slídiče, kteří najdou chybičku (v účtech či záplavě různých formalit) a potrestají ji zákazem.

Když člověk objíždí běloruská města, téměř všude najde skupinku demokratů, aktivistů, jsou ale izolovaní, bez vlivu či peněz, takže organizují třeba jen kroužky pro děti svých přátel, kteří se ještě nebojí.

Evropský úděl

Tihle lidé teď spoléhají na pomoc zvenku. Z Ruska se jí patrně nedočkají. Celá devadesátá léta to přitom vypadalo nadějněji. Rusko mělo své chyby, vynikalo ale jistou schopností demokraticky kultivovat okolní země (Ukrajinu, Moldavsko, Kavkaz, Střední Asii), kde vládly horší režimy než v Kremlu. Za Putina už ale Rusko nikomu lekce z demokracie dávat nemůže. Ruskému prezidentovi vyhovuje Lukašenkova proruská orientace. Tuší totiž, že kdyby v Minsku vládli demokraté, dříve či později by se Unie a NATO posunuly ještě blíž k Moskvě.

K podstatně větší aktivitě než dnes by se ale měla rozhoupat Evropská unie, zvlášť když kritizuje Jižní Ameriku za benevolenci vůči Castrovi a východní Asii za její postoj k barmské juntě. Na rozdíl od Putina nemá na Lukašenka přímý vliv. Kromě tlaku na ruského a ukrajinského prezidenta může však podporovat demokraty a zadělat tak na budoucí běloruskou prozápadní orientaci. Podobně to činí americký Kongres skrze své nadace na podporu demokracie ve světě. Problém je, že EU podobné nástroje nemá.

Bruselské fondy na podporu východní Evropy jsou nastavené tak, že mohou spolupracovat jen s oficiálními organizacemi. Takové dnes v Bělorusku jsou, stát je však rychle ruší a kriminalizuje kvůli tomu, že si dovolily přijmout peníze z ciziny. Také Evropský parlament má účet, z něhož podporuje demokracii, jenže ani tyhle peníze do Běloruska kvůli formálním pravidlům nedojdou. Minimální výše příspěvku je tři sta tisíc eur a alespoň pětinu si musí adresát podpory sehnat sám. To jsou ale sumy zcela mimo představu malých a chudých běloruských spolků, časopisů a organizací.

(Respekt, www.respekt.cz)