Prosinec 2004

Americký stav věcí (Část 3)

Ota Ulč

Mexická cesta

V západní Africe Nigérie bez váhání a varování deportovala sto tisíc příslušníků sousedního státu a svět ani nepípnul. Když se Velká Británie mínila zbavit několika tuctů vetřelců, budova OSN v New Yorku se otřásala velikánským rozhořčením.

Mezinárodní konvence zaručuje právo jedince ze své země odejít a odebrat se kterýmkoliv směrem. Tím ale nedotčeno zůstává právo kteréhokoliv suverénního státu rozhodnout, koho si na své území pustit. Někde (například v Japonsku, Singapuru či Nauru) je získání občanství cizincem téměř či zcela nedosažitelné. Jinde převládá tradice přistěhovalce vítat a nikde jich nepřijali víc, než v USA.

A jak daleko a vysoko to mnozí dotáhli! Z maďarského uprchlíka George Sorose je miliardář, víme, odkud přišla Madeleine Albrightová-Korbelová, dřívější ministr či ministryně zahraničních věcí. Jejím nástupcem se stal černošský Colin Powell, syn přistěhovalců z Jamajky.

Již řadu let si ověřuji platnost rovnice, že s rostoucí intenzitou zatracování Ameriky, s nenávistí, ne vždy snadno odlišitelnou od závisti, rovněž roste počet zájemců, kteří se tam chtějí dostat. V roce 2002 vystaveno bylo 1,3 milionu víz k dočasnému pobytu a 475.000 tzv.green cards, které vůbec nejsou zelené a opravňují k trvalému pobytu. Po pěti, respektive třech letech (v případě uzavření manželství s americkým občanem) může žádost být korunována naturalizací a nabytím občanství.

Všemožnými cestami do země pronikají zejména hispánské hordy vetřelců, s batohy a batolaty se valí ke kýženým cílům a tam se dál tuze katolicky množí, s výsledným účinkem, že v porodnicích v oblasti Los Angeles většina robátek vychází z luna ilegálních rodiček. Účet a mnoho dalších účtu nechť hradí stát. Daňovým poplatníkům-voličům se to nelíbí. Úřady odhadují počet ilegálně přítomných v rozmezí sedmi až čtrnácti milionů - nic přesnějšího se nedá zjistit. Odhadem nejvíc - přes dva miliony - jich je v Kalifornii, přes milion v Texasu a k půl milionu se blíží Florida, New York a Illinois, každý z nich.

Dva tisíce mil čili přes tři tisíce kilometrů dlouhá hranice je neuhlídatelná. Přepracovaná pohraniční služba pochytá a zpět pošle miliony ilegálů, kteří se znova pokusí, až se jim to přece jen jednou povede. Přebrodí řeku či spíš říčku Rio Grande, překážku nikterak grandiózní, místy s vodou jen po kolena. V oblasti nejvyššího náporu (Tijuana, směr na San Diego) započalo budování zdi, ztěžující přechod ale jen těm, kterým se nechce zeď obejít. Ač jsem tou končinou podél hranice nedávno jel, do podrobné inspekce se nepouštěl. Prohlížel jsem si fotografie bariéry čtyř metrů vysoké, z neprůstřelného, neprovrtatelného materiálu a přitom se záměrem dělat vlídný dojem. Je totiž provedena v pastelových barvách s okénky, jimiž se lze dívat tam, kam není dovoleno se přestěhovat. Toto novum se prozatím vyskytuje jen na krátkém úseku, zatímco nikterak přátelská šedivá zeď z oceli, z řetězy a ostnatým drátem se táhne na postupně přibývající kilometry. Odhady výdajů (z roku 1996) na vybudování překážky podél celé hranice se značně liší: od 4 metrů vysoké chain link fence, jíž se lze prostříhat - cena 166,8 milionů dolarů, až po luxusní vybavení o tlouštce 6 metrů, zužující se na jeden metr do výše 8 metrů - cena 45,2 miliard dolaru. Tak extravagantní investici ale Kongres neschválí.

Ošidným tématem ilegálního přílivu do země se podrobně zabývá týdeník Time (20. září 2004) a poskytuje řadu tristních údajů: jižní hranici v délce 1.951 mil má k uhlídání na starost 9.900 příslušníků pohraniční služby. V období od října 2003 do srpna 2004 zadrželi téměř 1,1 milion ilegálů. Zadržení, místo do vězení, jsou posláni zpět, s možností znovu se pokusit, jak se věru stává. Rančeři v pohraničních oblastech si stěžují na ztrátu dobytka, koní, krádeže automobilů k přepravě dalších pronikajících hord a přetváření terénu do podoby nevábné latríny. Na každého zadrženého odhadem připadají tři, kteří do země proniknou. Takto pak ročně přibývají aspoň tři miliony nevítaných příchozích, z nichž polovina je negramotná. Do Mexika ročně odesílají 13 miliard dolarů a tak se stávají třetím největším (po ropě a průmyslu) zdrojem příjmů státu.

Kritici zatracují hraniční opatření, jakkoliv žalostně nedostatečná, s tvrzením, že to je stejná hanebnost jakou byla berlínská zeď, právem již zlikvidovaná. Nemíní připustit fundamentální rozdíl v tehdejší východoněmecké praxi bránit v odchodu vlastním lidem a v americké snaze uplatnit právo suverénního státu na vlastním území kontrolovat ty, kteří tam chtějí proniknout. Příhodnější by byla analogie s velkou čínskou zdí - stát bránící se před vetřelci. Jak již dřív poznamenáno, taková opatření jsou zcela v souladu s mezinárodními konvencemi o lidských právech. Ty zaručují tu kterou zemi opustit, aniž ale zaručují právo vynutit si přístřeší a potřebné přijetí v zemi své volby.

Dlužno dodat, že i když američtí pohraničníci nekladou miny a nepálí za tmy kule do poskakujících stínů, takové expedice nejsou bez nebezpečí. Profesionální převadiči zvaní coyotes své klienty nezřídka okradou, třeba i povraždí, nebo aspoň pošlou dál pěšky pouští na americké straně (Arizona, Nové Mexiko, Texas), kde v zoufalém horku a prázdnotě se lze dočkat smrti vyčerpáním a žízní.

Přibývá obětí, jimiž nejsou Mexičané, ale příslušníci jiných národností - nejen ze Střední Ameriky, ale ze vzdálených končin jako třeba Somálsko a Čína. Ti se totiž musí z jihu, z Guatemaly, do Mexika napřed dostat a pak mají před sebou obtížnou, nebezpečnou cestu 1.500 mil, než dorazí k americké hranici. Pokud vůbec dorazí. Hrozí oloupení, znásilnění a případná smrt z rukou pašeráků, početných banditů a též policistů či pohraničních úředníků, mizerně placených, ke korupci za všech okolností náchylných.

Podle prozatím nejposlednějších zpráv (NYT, 5. a 8. 8. 2004), počet ilegálů, usilujících dostat se do USA via Mexiko, vzrostl v roce 2003 o 144 procent. S výjimkou pašování drog je pašování lidí do USA ten nejvýnosnější byznys - jedna miliarda dolarů ročně. Tu profesionální pašeráci získají za službu od zákazníků, jejichž počet se odhaduje na deset tisíc denně. Početní stav pohraniční kontroly na americké straně také vzrostl, ztrojnásobil, již je o síle 14.000 mužů a žen. Ve srovnání, Mexiko na své 700 mil dlouhé hranici s Guatemalou disponuje všeho všudy 329 hlídači. Například přes tuto hranici autobusem přijela z Nikaraguy Etiopanka via Egypt, Moskva a Havana, na cestě do Mexico City a pak dál se záměrem do New York City.

Mnozí zájemci přistávají na mezinárodním letišti v Mexico City, kam je dopravují transoceánské boeingy a airbusy z Frankfurtu, Madridu, Paříže, Amsterodamu a z řady jihoamerických míst, jeden za druhým. Po teroristickém útoku 11. září, mexické úřady, pod zvýšeným tlakem z Washingtonu, musely přidat na bdělosti, s výsledkem, že už v roce 2001 zadržely 150.000 podezřelých pasažérů a letos jich bude ještě víc. Nejpočetnější jsou Jihoameričané, a mezi nimi zejména držitelé brazilských cestovních pasů, kteří smějí do země bez víza. Dostavují se údajní turisté z Arménie, Bosny, Polska, Pákistánu, aniž mohou prokázat sebemenší zájem o turistické pozoruhodnosti Mexika. Přiletěl Číňan turista se zájmem seznámit se se zemí po dobu jednoho dne. Následovala spěšná deportace na letadle zpět do Amsterodamu, odkud se dostavil.

Extra pozornost se poslední dobou věnuje držitelům jihoafrických pasů. Došlo totiž ke krádeži většího množství nevyplněných dokumentů, jichž se údajně zmocnila Al-Kájda. Jedna teroristka takto podezřelá již byla lapena.

Spor, zda mít dveře nadále otevřené či zda je přibouchnout, nelze redukovat na přímočarý konflikt mezi konzervativci a liberály. Dveře míní držet otevřené podivná aliance kapitalistů, mluvčích menšin (které se leckde, jako například v Kalifornii, stávají většinou), církví a politicky korektních intelektuálů z lepších kruhů. Však kdo by jim byl ochoten vařit, uklízet, posluhovat - k takové práci rodilého Američana těžko dostanete. Církve se zastávají politických uprchlíků. A proč kapitalisté, vykořisťovatelé se přidružují? Právě proto, že jsou vykořisťovateli. Z hlediska jejich zájmu, přebytek pracovních sil nikdy nebyl dostatečně velký, stejně jako poskytovaná mzda nikdy nebyla dostatečně nízká.

V předchozích prezidentských volbách jen 35 procent Hispánců hlasovalo pro Bushe a on potřebuje jejich 40 procent hlasů, aby vyhrál. V prvním týdnu roku 2004 se proto představil prezident s první svou předvolební iniciativou - další imigrační reformou zavést tzv. guest workers program. Je to výzva k ilegálně přítomným osobám, aby vylezly z přítmí obdržet doklady hostujícího pracovníka, což ho bude opravňovat k tříletému pobytu, během něhož bude mít plná zaměstnanecká práva, spolu s právem z USA odjet a zpátky se vrátit. Bush ujišťuje kritiky, že tato vstřícnost ale vůbec neznamená nějakou amnestii, že porušovatelé zákonů nebudou odměněni následnou šlechetnou legalizací, vrcholící udělením amerického občanství. Též navrhl sestavení tzv. job registry, seznamu druhů práce, která Američanům nevoní: v zemědělství, stavebnictví, hotelech, drůbežárnách, práce služebné, nekvalifikované, málo placené.

Tím ale neuspokojil opozici Demokratů, odborové předáky, nikterak nevítající konkurenci pracovních sil. Jeden druh kritiků Bushovy iniciativy protestuje, že v době terorismu, zvýšeného nebezpečí a potřeby kontroly hranic, brány se tak ještě víc otvírají.

Do nekonečna se zřejmě potáhnou hádanice odborníků o plusech či minusech, které ilegálové přinášejí této zemi. Nakolik využívají a zneužívají systém sociálního zabezpečení, nakolik je ekonomie potřebuje. Bylo by k většímu prospěchu země je legalizovat nebo raději deportovat tam, odkud se vetřeli? Kolik lidí bude ochotno vyjít z permanentní ilegality za cenu dočasné legality, bez záruky, že by se stala trvalou, bez hrozby deportace? Otázky, otázky.

Na ně Bushova iniciativa odpovědi nemůže poskytnout. Však to je jen prezidentův návrh, on zákony nevytváří, od toho máme dělbu moci. Bude na Kongresu, jak ten rozhodne, pokud se dohodne.

K břehům připlout

Alternativě přistání na mezinárodním letišti, i když třeba s falešnými papíry, dá přednost každý racionálně uvažující tvor se zaječími úmysly. V nejhorším případě mu hrozí deportace tam, odkud se dostavil. Přemnozí ale příležitost k takové cestě nad oblaky nemají. Číňané, zejména z jižní fukienské provincie, po mnohé již generace se rozhodují pro život v zámoří a volí riziko pobytu na palubě či spíš v podpalubí lodí problematické odolnosti zejména v bouřlivých podmínkách.

Jde o drama o několika jednáních a děj se opakuje jen s pramalými obměnami. Začíná transakcí s reprezentantem zločineckého pašeráckého syndikátu. Tento takzvaný snakehead („hadí hlava“) zaručí dodání do Mei-kuo (do „Krásné země“ čili USA) za krutě vysokou cenu ve výši mnohaletého průměrného platu. Na něj se složí rodina, příbuzní, část vesnice, za předpokladu, že jim to šťastný absolvent cesty bude splácet.

V určený den po soumraku se dostaví, řekněme, sto pasažérů na obstarožní loď s jakousi registrací a podivnou posádkou. Před sebou mají asi tak patnáct tisíc kilometrů zaoceánské plavby, trvat to bude pět, šest týdnů. Utrpení pobytu v kontejnerech, které přepravci zvenčí zamknou a bude jen na jejich blahovůli, kdy zas odemknou. K jídlu poskytován příděl vody, rýže, burských oříšků a trocha zeleniny. Spaní na kovové podlaze a k vyměšování bývá k dispozici jeden kbelík pro muže a druhý pro ženy. Za kymácení ve velkých vlnách pak ledacos vyšplouchá. Průměrně jednou za týden smějí nešťastníci z hanebné kobky k zalknutí vyjít v noci na čerstvý vzduch a umýt se ve slané vodě.

Hlídači, nezřídka Kambodžané, veteráni jednotek Polpotových hrdlořezú, se chovají způsobem, příhodným jejich reputaci. Po večerech popíjejí pivo na palubě a k občertsvení si přiberou některou z pasažérek, kterou pak po několika hodinách radovánek navrátí. V kontejnerech bez oken a dostatečné ventilace nezřídka dochází ke smrti udušením a též hladem. Pohřeb se řeší odhozením do vln.

Americké pobřeží je sice hodně dlouhé, ale rovněž značná je výkonnost střežící pobřežní služby. V současné době tato Coast Guard pochytá snad každou pašeráckou loď, dostatečně pošetilou, že by se pokusila proniknout do přístavu. Proto kapitán zastaví v mezinárodních vodách a náklad přeživších pasažérů svěří rychlým člunům, které pak s nimi pílí ke břehu. Ale ani toto řešení se již příliš nedaří a proto loď raději pokračuje v plavbě jižním směrem, podél Mexika a zastaví až ve vodách Guatemaly, kde dojde k vylodění.

Vstupem na pevnou půdu anabáze nekončí. A může trvat ještě další dva, tři měsíce hodně nepříjemné zkušenosti v rukách místních gangsterů téhož syndikátu. Napřed pobyt v bezpečném domě v Guatemale. Poté krušná cesta přes celé Mexiko, zpravidla v nákladních autech, v úkrytu pod dodávkou zboží, nejspíš ovoce. Konečně příjezd k americké hranici a tam vyčkávat třeba týden na správný okamžik, než dojde ke kroku na opačnou stranu. Když to dobře dopadne, tam bude čekat minivan se začerněnými okny a nastává poslední etapa s dodáním na konečnou zastávku do Los Angeles.

Teprve pak hadí hlavy inkasují svou vyděračskou cenu. Poněvadž cestou došlo k některým úmrtím a nebožtíky, jak známo, nelze přinutit k platbě, o to víc se se účtuje přeživším, aby původně plánovaný zisk mohl být dosažen. Zdráhající dlužník je snadno přinucen, jak potvrzují četné hrůzné precedenty. Tedy i takto se množí řady ilegálů, 300 tisíc jich ročně, nikdo přesně ani nepřesně neví.

Došlo k pochytání lodí i na opačném konci Ameriky, u Atlantického břehu. I tam se prosadila čínská mafie s plavidly nevalné kvality. Jak se tam vůbec dostaly? Předpokládám, že neriskovaly - a pokud riskovaly, tak nepřežily – přespříliš bouřlivou trasu kolem Hornova mysu, a tak jim nezbývalo, než se rozhodnout pro cestu panamským průplavem a přitom uniknout podezření.

V roce 1993 loď jménem Golden Venture (čili "zlatý odvážný podnik") objela zeměkouli a po 120 dnech dorazila s 300 pasažéry až do New Yorku, kde v písku uvízla pár kroků od konečné stanice metra. V podpalubí napěchovaní chudáci, krmení jednou denně poloshnilou rýží, se všeho všudy jedním záchodem k dispozici, za tento servis zaplatili gangsterské organizaci jménem Fuk Čing 30.000 dolarů na osobu. A teď je u newyorského břehu pochytali a k zadlužení jim přibyly vyhlídky deportace.

Hledají se méně strastiplné varianty. Například zakoupit letenku na Bahamské ostrovy, teď již i adresu některých významných českých tunelářů. V hlavním městě Freeport vyčkat na příjezd lodí společnosti jménem Discovery nebo Sea Escape, které tam dorazí čtyčikrát týdně z Floridy. Ty jsou totiž zdrojem snadného zisku. Dostaví se pašerák s kumpány, každý z nich zaplatí za cestu něco přes 100 dolarů. Odjezd v osm hodin ráno, příjezd do Freeportu v jednu hodinu odpoledne. Pasažéři se odeberou na souš se žlutou cedulkou, opravňující k návratu na loď. Jeden z takové skupiny s tuctem cedulek se odebere a zájemcům odprodá - až dva tisíce dolarů za kus. Návrat na loď, zpáteční cesta a je to. Zástupce imigračního úřadu vyzve, aby se k němu dostavili k přešetření neobčané USA. Zájemci o ilegální vstup se ovšem nedostaví. Počet pasažérů není kontrolován, všichni dostanou celní prohlášení. Když dorazí do amerického přístavu, vyplněný formulář odevzdají, nikdo se jich na nic nebude ptát a jsou tam, kde chtěli být. Tak to fungovalo ještě v nedávné minulosti a třeba cesta zůstává otevřená dodnes.

Ostrovy Karibiku jsou ovšem značně blíž než je Čína, neputuje se v nedýchatelných kontejnerech, ale pěkně na čerstvém vzduchu. Směrem k Floridě míří přeplněné bárky, dokonce i předpotopní vory. I zde ovšem hrozí nebezpečí, obtíže, zklamání, častá nepoctivost a třeba i zločin.

V Dominikánské republice, poslední teď dobou oblíbené adrese českých turistů, se tento druh pašování stal kvetoucím byznysem. Je to hlavní zdroj obživy pro tucty pobřežních usedlostí, podílí se na něm politici, senátoři, zákonodárci inkasují svůj podíl, takže nelze realisticky předpokládat upřímnou snahu státu takový zdroj příjmů utlumit. Z celé Latinské Ameriky Dominikánská republika se stala největším importérem motorů k pohonu rychlých člunů. Ve vzdáleností pouhých 110 mil úžinou jménem Mona je totiž Portoriko, které sice nemá status státu USA, ale do této federace patří. (Takže tam stačí vlézt do letadla a domácí linkou dorazit do NewYorku.) Žel, tamější vody jsou značně zrádné, obtížně zvládnutelné zejména pro malé čluny. Nezřídka se stává, že lišácký kapitán, poté co inkasoval peníze za přepravu, okruhem – takzvané desecheo - se vrátí k původnímu břehu a pasažéry vysadí, s lživou informací, že cesta se povedla.

Odhadem deset až dvacet procent těchto lodí ztroskotá. Video, pořízené portorikánskými celníky, zaznamenalo hrůzu, jak žraloci pozřeli padesát takových trosečníků.

Americká pobřežní služba (ona Coast Guard), hlídající vody Karibského moře, má plné ruce práce. Jednak pídí po pašerácích drog, jednak po ilegálně pronikajících cizincích. V porovnání s USA, životní úroveň ostrovanů je vesměs podstatně nižší. Zejména v případě černošské republiky Haiti, té druhé nejstarší a stále zdaleka nejchudší v západní hemisféře, se nelze divit iniciativám ubožáků odplout za zlatou vidinou. Bídné bárky, sflastrované vory se ne vždy úspěšně potýkají s velkými vlnami a rovněž s hladovými žraloky. Americké střežící lodě vyloví přeživší trosečníky a odexpedují je zpět: těžko může negramotný ostrovan uplatňovat nárok na poskytnutí azylu z důvodů politického pronásledování, zejména když diktatura na ostrově už pominula, na rozdíl od setrvávající bídy.

Postoj Washingtonu ostře kritizovaly různé organizace, obviňující vládu též z rasismu: černí Haiťané musí zpět, kdežto uprchlíci z Kuby mohou zůstat. Teď už ale ani tato výjimka neplatí. Ve snaze zabránit opakování krize z léta 1994, kdy 30.000 Kubánců připlulo na Floridu, Washington zrušil dosavadní praxi udělování automatického azylu a v květnu 1994 uzavřel dohodu s Castrem, který se zavázal nedobrovolně navrátivší běžence netrestat. Už došlo k navrácení několika set osob. V roce 1997 americká pobřežní služba zadržela ukradené plavidlo a donutila posádku k návratu. Doma se jim Castrův soud revanšoval výměrou trestu v trvání od 8 do 20 let vězení. Přitom zmíněná americko- kubánská vládní dohoda obsahuje klausuli o výjimce v případě oduvodněného předpokladu (deemed likely - "mohlo by dojít") pronásledování. K uplatňování výjimky dochází prapodivně, zejména v případech celebrit, rockových tajtrlíků, hráčů první baseballové ligy. Též dlužno dodat zajímavost, potvrzenou rozhodnutím Nejvyššího soudu, že na rozdíl od trosečníků, vylovených z moře, ten, jemuž se podaří nohou dotknout amerického břehu, automaticky tak získává právo na tzv.due process, justiční proceduru, kterou lze pořádně protahovat.

Cestou přes Dominikánskou republiku se snaží emigrovat nejen místní domorodci či sousední ostrované, ale i zájemci z celé jihoamerické oblasti, z všemožných končin světa, včetně Evropy východní i západní. Pokud je americká pobřežní služba pochytá, udílí jim pokutu ve výši dvou dolarů na osobu. Dotyčné ovšem nominální poplateček neodradí, pokusí se příště.

Snahy o pořádek v domě

V paneláku v Nových Butovicích jsem se potkal s tam pobývajícími Číňany a zeptal se, jak se jim v Čechách líbí. A oni si mou rodnou zem nemohli dost vynachválit. “Tohle je přímo ideální stát!“ tvrdili a specifikovali důkazem, že „Tady neplatí žádné zákony“. Má reziduální patriotická pýcha jaksi splaskla.

Dopouštíme se někdy až bezbřehých generalizací, u každého národa nás něco dovede pořádně překvapit. Například v Německu maximální rychlost na dálnici a jakákoliv snaha aspoň trošku tlumit tuto šílenost se tam považuje za útok na nejzákladnější teutonská práva a principy. Evropan po příjezdu do Ameriky má na vybranou podivností celou řadu. Momentálně pomíjím americký právní systém, výkon justice, a soustředím se na dva národní sklony – lásku ke zbraním a nenávist k občanským průkazům.

Říká se tu, že na otázku, zda by byl ochoten oželet manželku, typický Američan odpoví „ano“, v případě vlastního psa „možná“ a zbraně „nikdy!“ Historie, zkušenost předchozích generací dobývajících Divoký západ, tu nepochybně zanechala svůj punc. National Rifle Association je tou nejmocnější lobby, i jinak racionální lidé se zuby nehty brání registraci a evidenci zabijáckých nástrojů s tvrzením, že stát jim míní pošlapat jejich svaté ústavní právo. Kariéra politika, který by příliš hlasitě nesouhlasil, dlouho nepotrvá. V nedávném televizním interview (Meet the Press, NBC-TV, 29. 8. 2004) senátorka Hillary Clintonová si sice troufla nesouhlasit s absurditou prodeje a vlastnictví tzv. assault weapons, chrlících tucty kulí ve vteřině, aniž ale odpověděla na otázku nutnosti celonárodní kontroly zbraní.

Neméně bizarní mi připadá americký odpor vůči registraci obyvatelstva, tradiční nedůvěra vůči celonárodní moci, proti „Washingtonu“. O to značnější je důraz na decentralizaci jako údajné záruce svobod – a rozhodně i záruce mrhání zdroji, nedostatku spolupráce, konkurenčních šarvátek, vzájemné si šlapání do jurisdikčního zelí. Američané prostě evidenci neradi. Něco takového páchne policejní diktaturou za rohem, v tom si jsou liberálové s konzervativci zajedno. Začátkem devadesátých let padlo slovo ve prospěch evidence na půdě Kongresu. Vyvolalo hurikán rozhořčení a osočení, že občanské průkazy by vedly k totalitní tyranii, že by to bylo jako tetování obětí v nacistických koncentrácích (The New York Times, 1. 4. 1990).

Míníte získat novou identitu, zbavit se starých dluhů, starého manželského partnera, nudného života? Řešení až dětinsky snadné. Firmy, vyrábějící falešné osobní doklady, inzerují své služby v tisku. Nemusím se však obracet k padělatelům, ale přímo k úřadům, aby mi falešné papíry vydaly. Vyhovět mi musí, zadarmo, bez poplatku.

Již zmíněné The New York Times, zdroj z nejsolidnějších, doporučily 14. prosince 1980 v článku Living Underground Presents No Identity Crisis („Život v podzemí nevede ke krizi totožnosti“) tento postup: Začít procházkou po hřbitově vyhlédnout vhodný náhrobní kámen, vybrat si nebožtíka vyhovujícího jména, věku, pohlaví, místa narození. Poté si za pakatel opatřit vládní publikaci Where To Write For Birth and Death Records in the United States and Outlying Areas čili na kterou ze 7.000 odboček se obrátit, aby vydala duplikát rodného listu vyvolené mrtvoly.

Osmdesát procent této agendy – osm milionů případů ročně – se vyřizuje poštou. Některé státy se drží předpisu, že "vital records“ (záznamy narození, sňatků, úmrtí) jsou veřejné listiny, o jejichž kopii má kdokoliv právo zažádat. A úřad má povinnost vyhovět. “Neobjevili jsme jediný předpis v jediném státě, který by opravňoval úředníka listin nevydat duplikát, i když se žadatel odmítne na žádost podepsat“, zjistilo ministerstvo spravedlnosti v málo známé zprávě o šizení (The Report of the Federal Advisory Committee on False Identification).

Což nelze porovnat matriky osob narozených a zemřelých? Nelze. Na to Amerika vybavena není.

S nabytým dokumentem získáme řidičský průkaz a tzv. Social Security card, několikacentimetrový papírek bez podobenky.Vláda odhaduje, že víc než pět milionů osob má průkazy víc než jedné totožnosti. (Snadno se pak šidí a veřejná podpora vybírá na mnohá jména. Jedna černoška v Chicagu se proslavila používáním tuctů jmen a výsledným inkasem v dvojnásobné výši platu amerického prezidenta.. Činila tak po řadu let. Washington odhaduje výši tohoto druhu šizení částkou 16 miliard dolarů ročně.)

Marocký občan Youssef Hmimsa je typický příklad snadného získávání dokladů (NYT, 9. 9. 2003): od Portorikánce koupil rodný list a SSC (Social Security card). To mu umožnilo nejen přijetí na studia inženýrství, ale i získání amerického cestovního pasu k občasným cestám do rodné země a též získání taxikářské licence. Výtečně se obohacoval daty kreditních karet svých zákazníků. Pomocí internetu se též pustil do výroby falešných dokumentů.

Vyšetřovací výbor Kongresu zjistil, že jeden stát vystavil řidičské průkazy na jména osob na seznamu zemřelých. Vyšetřovatelé návštěvou dopravních inspektorátů (Motor Vehicle Department) v řadě států neměli potíže neoprávněně získat řidičské průkazy.

State Department připustil, že každý rok desítky tisíc osob neoprávněně získávají americké cestovní pasy. Jen zlomek případů se vyšetřuje.

Odhaduje se, že velká většina pašeráků omamných drog cestuje na podvodně získané doklady.

Každý rok do USA dorazí milióny návštěvníků, vybavených časově omezeným vízem. Nikdo ale dosud nekontroluje, zda kdy ze země odjeli. Odhaduje se, že 4 miliony cizinců nadále zůstanou. (Což byl také případ oněch devatenácti sebevražedných teroristů.) Není systém, který by to zvládl. (Nikdo se ani nepokusil, taková byla moje osobní zkušenost. Přijela k nám příbuzná z Rokycan, pobyla půl roku, vízum jí vypršelo, chtěli jsme pobyt prodloužit. Já bloud se pustil do komplikovaného telefonování, aniž našel osobu, která by se nedivila, proč se s tím obtěžuji.)

V roce 1996 Kongres přijal nová opatření, která měla zvýšit výkonnost imigračních procedur, což ale ztroskotalo na nedostatku spolupráce vládních složek. Koordinace aktivit F. B. I., C. I. A. a I. N. S. (Immigration and Naturalization Service) je chabá.

A pak došlo k 11. září 2001 a velikému masakru, o který se zasloužili teroristé do země legálně vstoupivší, držitelé studijního víza, aniž by byli studovali. Šejk Omar Abdel Rahman, se zpožděním obdařený definitivou pobytu ve federální káznici, mohl přijet do USA s teroristickými zálusky, ač byl na seznamu nežádoucích osob. „Snadnost, s jakou únosci využili laxního uplatňování imigračních zákonů je vskutku alarmující“, krátce poté (5. 10. 2001) se v úvodníku rozhořčily liberální The New York Times , jakákoliv zpřísnění v minulosti břitce kritizující.

Zákon (Foreign Intelligence Surveillance Act, 1978) zakázal odposlouchávání jakýchkoliv komunikací na území USA, a to i v případě osob oprávněně podezřelých z kriminální činnosti. Vraždící sebevrahové se vyučili pilotnímu umění v amerických školách. „V minulosti jsme neškolili japonské kamikadze, kteří pak potopili 34 našich lodí a poškodili stovky dalších,“ utrousil televizní komentátor. Vyšetřující služba F. B. I. zjistila, že Francií hledaný terorista je v Minnesotě, kde projevil zájem o výuku, jak ovládat velký boeing. F. B. I. ho nejen nesměla zatknout, ale nadřízená složka (Attorney General) zamítla žádost o povolení podívat se teroristovi do kompjútru. Případ bin Ládinem pověřeného muže jménem Nabil al-Marabh: Policie v Bostonu na něj vydala zatykač, nikoliv ve věci konexe s bin Ládinem, ale pro nedodržení podmínek podmínečného propuštění, poté co nožem pobodal svého přítele. Dotyčný násilník uprchl do Kanady a při zpáteční cestě po předložení padělaného pasu byl na hranicích zadržen, ne však zatčen. Vrátili ho zpět do Kanady, kde advokát úspěšně prosadil jeho propuštění do péče údajně velmi nábožensky založeného strýce.

Poplašné zprávy z terénu, některého z víc než padesáti pracovišť, v ústředí ve Washingtonu zůstaly bez reakce. Nikoho tam například nevzrušila informace z Phoenixu v Arizoně o podezřelých muslimech s podezřelým zájmem stát se piloty. Louis Freeh, šéf F. B. I. v době prezidenta Clintona, svědčil, že vzdor předchozím útokům teroristů (1993 World Trade Center, 1998 velvyslanectví v Keně a Tanzánii, 2000 loď Cole v Jemenu), vláda odmítala situaci pokládat za válečný akt, což i znemožňovalo zákaz vstupu tak nebezpečným osobám na americké území! Lapit bin Ládina by vyžadovalo dodržení všech právních ohleduplných nuancí, jejichž nedodržením by sebevětší zločinec byl neodsouditelný - čili ideální výsledek podle představ těch nejpokrokovějších ochránců lidských práv.

Těmto sebedestruktivním nesmyslům je teď za Bushe konec. “Jsme ve válce,“ prohlásil po 11. září a po slovech následovaly činy. Poté, co se podařilo v Jemenu vypátrat skupinu pachatelů, která zasáhla loď Cole, letadlo Predator, bez pilota, ale s raketou Hellfire, zasáhlo jejich automobil a posádku spěšně odexpedovalo na věčnost. Mezi nimi byl i americký občan, což vyvolalo úzkostlivé reakce, že aspoň on měl se těšit ústavním zárukám a předchozího poučení k ničemu se nepřiznávat.

Rovněž už konečně dochází na odstranění všelijakých zákonných překážek komunikace mezi organizacemi, jejichž úkolem je – či, přesněji, měla by být – bezpečnost země. C. I. A., zabývající se špionáží v zahraničí, nesměla F. B. I. s jurisdikcí na domácí půdě předávat informace o teroristech, do USA právě mířících.

Nejsnáze realizovatelné bude zavedení druhu bezpečnosti v letecké dopravě podle vzoru izraelského El Al, jehož ani jednoho letadla se nikdo nikdy nezmocnil, ač mnohá snaha tu věru byla. Na rozdíl od všeobecné praxe v Evropě, americká vláda původně přenechávala bezpečnost letišť jednotlivým leteckým společnostem, které pak uzavíraly smlouvy s privátními bezpečnostními firmami. Smlouvu získal ten, kdo byl nejlacinější a podle toho kvalita služeb bídně placeného personálu vypadala. Zavádí se federální jurisdikce, stejně jako návrat ozbrojeného doprovodu na palubě (tzv.sky marshals) a zabezpečení vchodu do pilotní kabiny.

Obtížněji se budou prosazovat opatření, která zvýší bezpečnost veřejnosti na úkor některých, až frivolně bezbřehých, přesnadno zneužitelných občanských práv, totiž instalace skrytých kamer, namátkové kontroly či ono údajně fašizoidní „profilování“, šmahem zatracované jako rasismus. Jestliže téměř či zcela výlučnými pachateli moderního terorismu namířeného proti západním zemím jsou mladí Arabové, budu se přece ohlížet po mladých Arabech a nikoliv po polynéských babičkách. To není rasimus, ale racionální, statisticky ověřená opatrnost.

V této zemi většina veřejnosti se už snad přiklání k zavedení jednotných, celonárodních průkazů totožnosti. Technologie pokročila natolik, že na případnou national electronic identification card lze napěchovat spoustu užitečných informací, včetně otisku prstů majitele. Krátce po 11. září Larry Ellison, šéf (CEO – Chief Executive Officer) významné firmy Oracle nabídl zdarma poskytnout potřebný software k takovému projektu. American Civil Liberties Union (ACLU), organizace proslulá obhajobou nejabsurdnějšího zneužívání občanských práv ke škodě společnosti, se dostala do dočasné defenzívy. Vzdor zkušenosti, že většina států na světě, včetně těch nejsolidnějších demokracií, má zaveden systém všeobecné občanské identifikace, aniž tam vypukne totalitní inferno, Kongres ve Washingtonu se ještě k akci nerozhoupal, že prý doba ještě není zralá pro vážnou debatu.