Prosinec 2004

Konzervativci a kádrování George W. Bushe

Ota Ulč

Jestliže šiky na levicovém poli nepřekypují přílišnou jednotou, jak bohatě potvrdily prezidentské primárky Demokratické strany, málo harmonický je též tábor Republikánů. Prezidenta Bushe zatracuje na levici nejen nevábný Michael Moore, tvůrce propagandistického paskvilu Fahrenheit 9/11, ale i tvrdošíjný patriot Patrick Buchanan na opačném konci politického spektra.

Existují veletucty definic konzervatismu: například, že jejich stoupencem je nedávno přepadený a okradený liberál. Fundamentálnější je ale důraz na roli státu v porovnání k odpovědnosti jedince v našich životech, zda víc jí nechat na občanovi nebo zda přesunout na stát, ten ať zejména rozhoduje. Však taková priorita poskytuje vysvětlení, kam že tíhnou intelektuální elity, rádoby inženýři našich osudů, s mocnou podporou předáků politické levice, přerozdělovatelů požitků, plodů společnosti.

O takových inženýrech se přece traduje, že s výjimkou sexu jejich největší slastí je jedněm brát a druhým dávat, to vše za podmínek notného zvyšování daňového břemena. (S takovým počínáním velice nesouhlasil například Ronald Reagan, zastánce premisy, že nejlíp si počíná vláda, která vládne nejmíň, jak zdůraznil hned při prvním oťukávání Michaila Gorbačova,. hlavy velestátu, který si osopoval právo rozhodovat o správné délce tkaniček do bagančat.)

Sebeoznačení „konzervativec“ se v USA poprvé objevilo až v padesátých letech v knize Russella Kirka, The Conservative Mind, 1952, dva roky před zrodem časopisu National Review, zdroje a platformy konzervatismu, který založil a až do roku 2004 redigoval vlivný publicista William F.Buckley, Jr. V době předcházející toto označení monopolizovali izolacionisté, tzv. America First Movement, opozice s téměř jedním milionem členů proti vstupu USA do druhé světové války.Ti tehdy tak usilovali, společně se socialisty, pacifisty. Po Pearl Harboru jim však nezbylo, než zmlknout. Později, za války ve Vietnamu, se dostali do neméně problematického spojenectví s radikály Nové levice.

Za studené války, zejména za krátkodobého řádění senátora Joe McCarthyho, konzervativci prosazovali ostře antikomunistickou orientaci. Léta plynula, Sovětský svaz se rozsypal, komunistické chiméry se ztrapnily, v Číně a Vietnamu. se předělaly v konzumní, tržní leninismus (market-leninism) Ve světě zbyla jedna supervelmoc – USA, ta má mnoho nepřátel, ale žádného skutečného rivala.

Nejviditelnější reprezentantem a též nejhlasitějším mluvčím zatvrzeného pravicového konzervatismu – tzv.paleoconservatives – je Patrick J. Buchanan, několikanásobný neúspěšný kandidát na úřad prezidenta. V roce 1991 ostře odsoudil americkou válečnou iniciativu v Kuvajtu proti Saddámu Hussajnovi. Buchanan se definuje jako konzervativec populista, zastánce tradičních hodnot – křesťanství, manželství, žádná přílišná vřelost vůči homosexuálům, právo nosit zbraň, nedůvěra vůči mezinárodním organizacím, nepodřizovat se OSN, nepoklonkovat před Světovou bankou či Mezinárodním měnovým fondem. Raději izolacionismus než internacionalismus, self-interest budiž naší prioritou, ochraňovat vlastní zemi před nekalou hospodářskou soutěží a preferenčními obchodními výhodami jiných států, zabraňovat vývozu pracovních příležitostí do zemí třetího světa, když se pak z indického Bangalore stává konkurenční centrum kalifornskému Sillicon Valley. Omezit zahraniční pomoc nevděčným státům. Přesvědčení, že není v národním zájmu nadále přehlížet masivní pronikání ilegálních imigrantů, zejména z Mexika – což s ohledem na hispánskou lobby Bush činí. Nejen Buchanan, ale mnozí konzervativní publicisté jako třeba Arnaud de Borchgrave či Robert Novak též ostře kritizují současnou politiku hrůzného rozpočtového schodku, utrácení s vervou opilého námořníka v přístavu.

Pramálo nadšení v těchto kruzích vyvolává Bushova zahraniční, údajně příliš proizraelská politika.. Buchanan ve své nejnovější knize (Where the Right Went Wrong: How Neoconservatives Subverted the Reagan Revolution and Hijacked the Bush Presidency) vehementně zatracuje válku v Iráku a druh intelektuálů, snažících se předepisovat morálku pro všechny lidi pro všechny doby. Autor tvrdí, že muslimové nenávidí Ameriku nikoliv kvůli jejímu bohatství a svobodě – názor to Bushův --, ale kvůli hodnotám, pronikání západní kultury, podemílající jejich tradiční hodnoty, a navíc teď potupě nynější okupace.

Značné procento těchto neokonzervativců (Neocons) tvoří sekulární židovští intelektuálové, kteří zhruba před třiceti lety se rozešli s politickou levicí, znechuceni jejím sadomasochistickým bičováním vlastní země – oni tzv. Blame America Firsters, tvrdící, že Amerika je zdrojem všeho utrpení, ta vše nedobré zavinila. Za praotce tohoto mně sympatického hnutí je oprávněně pokládán Norman Podhoretz, dlouholetý editor vynikajícího měsíčníku Commentary. Čelní představitelé jako například Richard Pearle mají svou bázi v American Enterprise Institute, agilní jejich publikací je týdeník Weekly Standard.

Neokonzervativci vyjádřili stanovisko, že Amerika by měla přispět k osvobození zemí Středního východu, zbavit je podmínek, v nichž se daří islámskému radikalismu, tak jak se podařilo zlikvidovat tyranii ve východní Evropě. A teď se jim přisuzuje značná zásluha - a odpovědnost - za válku v Iráku, kde jejich reputace utrpěla nemalé šrámy. To co měla být cesta k úspěšnému uskutečňování pluralistické demokracie mezi Araby, nabývá rostoucícho tvaru a příchuti fiaska, debaklu, kde pro obyvatelstvo kýženou prioritou zdaleka není chiméra osobní svobody, ale záruka osobní bezpečnosti, nebýt třaskavinami roztrhán na kusy.

Paleokonzervativci tvrdí, že Bush, který se dřív vysmíval pošetilostem zavádět nové lepší pořádky podle importovaného mustru, se dal nachytat do těchto židovských neocon tenat. Ač řada významných publicistů jako například Bill Kristol či Charles Krauthammer mají takové kořeny a někteří se uplatnili ve vysokých vládních pozicích, jde o generalizaci v podobě ementálského sýra. Paul Wolfowitz, náměstek ministra národní obrany je sice žid, ale jeho šéf Donald Rumsfeld jim zajisté není, tak jako nejsou černoch Colin Powell či černoška Condoleezza Rice.

Francis Fukuyama, proslavivší se v roce 1989 svou vesměs nesprávně pochopenou studií The End of History („ Konec historie“) v porovnávání realistů a idealistů vyjadřuje oprávněný skepticismus na adresu snílků typu Woodrow Wilsona a iniciativy sociálního inženýrství pokládá za častý zdroj neblahých nepředvídaných následků. (Můj příklad za mnohé: Šlechetný a hrůzně nákladný program “Great Society“ Lyndon B. Johnsona o zvýhodňování černošské menšiny, kromě jiného vedl k rapidnímu růstu počtu nemanželských dětí – však proč se ženit a vdávat, když se o robátko postará štědrý pečující stát.)

Fukuyama ale nezatratil základní princip neokonzervativců, totiž víru v univerzální aspiraci, bažení po demokracii, a pro použití americké moci k jejímu prosazování ve světě. Mně takový předpoklad čpí dost naivním provincialismem. Vzpomínám na první Chruščovův přílet do USA. Jedna z prvních otázek žurnalistů se týkala jeho názoru, kdo že vyhraje mistrovství (velikášsky zvaného World Series) v basebalu. Vida, univerzalizace předpokladu, že to co zajímá Ameriku, aby přece zajímalo celý svět.

Neméně jalová premisa posloužila Robertu McNamarovi jako výchozí strategické uvažování ve Vietnamu, s katastrofálními důsledky. Tento tehdejší ministr národní obrany totiž rozhodl uštědřit komunistům dostatečně silné rány, aby utrpěli „unsustainable losses“ – ztráty neúměrně vysoké, že úsilí zanechají. Zase druh uvažování, že to co je nepřijatelné pro USA, bude i pro protivníka, a dobře víme, jak tomu pak vůbec nebylo.

A příklad nejsoučasnější, totiž předpoklad, že svoboda – freedom – je tou primární prioritou všech. Což může tvrdit jen ten, kdo například nikdy neměl hlad. Že nejžádoucnější forma společenského uspořádání je pluralistická demokracie. Kdyby tomu tak doopravdy bylo, jak si vysvětlit, že naprostá většina lidstva ve své historii nic takového nezažila? Rozhodně neokusila a nedostává se důkazů, že hodlat míní víc než miliarda muslimů v našich dobách.

Ale co kdyby přece jen zabažili? Rozumní lidé dobré vůle se ve svých předpokladech rozcházejí. Idealisté zdůrazní pozitivní precedent poválečné přeměny Německa a Japonska. Realisté zdůrazní samozřejmost, že jde o řešení problému ve zcela jiných podmínkách. Na což lze ovšem odpovědět, že podmínky se vždy a všude nějak liší. Na pochyby o slučitelnosti islámu s demokracií lze pak zareagovat nemenšími pochybami, že by lidé někde dávali přednost chudobě, hladu, ujařmení, libovali si v údělu zuboženého otroka a odmítali změnu k lepšímu, méně potupnému. Průběh prvních demokratických voleb v říjnu 2004 v Afghanistánu může posloužit jako optimistický precedent.

Již zmíněný Norman Podhoretz uveřejnil v Commentary (září 2004) nezvykle rozsáhlou studii o stavu světa, s názvem „World War IV: How It Started, What It Means, and Why We Have to Win.“ Válku studenou (termín, jehož autorství se přisuzuje sovětským propagandistům) Podhoretz pokládá za třetí světovou válku, však příliš studená pro nás nebyla – stála život sto tisíců amerických vojáků v Koreji a Vietnamu. A teď máme tu čtvrtou s mezinárodním terorismem, s islámskými fanatiky. Tu prezident Bush vyhlásil ve svém projevu k oběma sněmovnám Kongresu 20. září 2001, devět dní po útoku na New York a Washington.

Bushova doktrina obsahuje několik zásadních bodů, v duchu Reaganovy verze idealismu Woodrow Wilsona. Prvním je odmítnutí morálního relativismu: my máme pravdu, oni jsou „axis of evil.“ Druhým je odmítnutí ekonomických příčin terorismu: nikoliv chudoba a hlad, ale politická tyranie jsou tou pravou příčinou. Proto odstranění takových režimů je žádoucí. Třetím je právo nečekat na další úder, ale zaútočit včas a na správném místě. Slovy Bushe „Válku proti teroru nelze vyhrát defenzivním způsobem. Bitvu musíme provést u nepřítele, zhatit jeho plány.“

Boj proti teroristům a jejich sponzorům chceme uskutečnit s našimi spojenci a se souhlasem OSN, ale když souhlas nezískáme, uděláme to sami. Hydra unilateralismu tak zrozena, mírumilovní zastánci appeasementu nepřestávají protestovat.

Nejen neokonzervativci pokládají za fundamentální příčinu konfliktu neschopnost muslimských států poctivě, racionálně vládnout. Zaostávají za světem ve vzdělání, životní úrovni, kvalitě života, ve všem, což vede k závisti, nenávisti, pocitům ohrožení vnějšími satanskými vlivy – ona pohodlná, vše racionalizující výmluva. Čím víc neúspěchu v současném počínání , tím urputnější upjetí k minulosti, islámským výdobytkům, romantizaci kalifátu, jehož třeba obnovit. Takže z hlediska optimistických stratégů nejen mezi neokonzervativci, kdyby se demokratizace Iráku povedla, cesta by byla otevřená k vítané změně v celém mohamedánské oblasti. Historie by pak Bushe velebila pro jeho jasnozřivost a odvahu vykročit tak riskantním směrem.

Situace v Iráku je prozatím natolik obtížná, že někdejší optimisté vyjadřují pochyby, zda to tam je zachranitelné (salvagable). The Weekly Standard obviňuje Pentagon, že mnohé zpackal - například rozpuštěním irácké armády, nezajištěním bezpečnosti či nedostatečným počtem nasazení vlastních jednotek. Publicisté jako například výtečný George Will (PhD., Princeton) vyjadřují pochyby až sklíčenost z Bushova odvážného úmyslu zasadit demokracii v takovém prostředí, a National Review tuto politiku nazval „ když ne zcela, tak do značné míry wilsonovským omylem.“

Historie tedy rozhodne. Krátkodobější dopad zaznamená výsledek listopadových prezidentských voleb. Případnou Bushovou porážkou utrpí i neokonzervativci.