Prosinec 2004

Překvapení o Dušičkách

Ota Ulč

V úterý 2. listopadu jsme zažili zajímavý den a pak i večer, který se nám před televizorem protáhl do příštího rána. „Toto jsou ty nejdůležitější volby v našem životě!“ každý čtvrtý rok nám tvrdí kandidáti. Tento primát přiznávám utkání v roce 1980, když se Ronaldu Reaganovi podařilo pokořit a z Bílého domu vypudit světce Jimmy Cartera, ale ani tentokrát zápas Bush versus Kerry nepostrádal na významu. V zahraničí je Bush rekordně nepopulární, hodnocen jako agresivní, světový mír ohrožující primitiv, horší než masový vrah Saddám Hussajn. Však evropské kulturní elity na festivalu v Cannes obdařily tou nejvyšší cenou propagandistický paskvil Fahrenheit 9/11 (například vysvětlující válku v Iráku hanebnou aliancí saúdské monarchie a Bushovy rodiny).

Ani domácí elity - intelektuálové, mediální hvězdy, inženýři duší - netajily své sympatie. Jak upřímně přiznal Evan Thomas, editor týdeníku Newsweek, americký tisk věru držel palce Kerrymu vítězství. A ledacos pro ně byl ochoten udělat, jak dokázal Dan Rather, hvězda televizního kolosu CBS prezentací a následnou patetickou obhajobou podvodných materiálů. Jeho předchůdce Walter Cronkite, televizní nestor z nejváženějších, tvrdil, že Republikáni si u Usámy bin Ládina objednali jeho čerstvý televizní projev, což vyzývá k otázce, na jakou adresu v které jeskyni se s ním spojili a proč tak významnou informaci před světem tutlali.

Tisk – print media – zprávy Bushovi nepříznivé uveřejní na první stránce, a když občas přece jen dojde k opravě, ta bývá pohřbena kdesi hodně dál v textu. Tak si počínají přední deníky jako Los Angeles Times či Washington Post. Kritik medií Howard Kurz v nich našel jen dvě pro Bushe příznivé zprávy, ale zato 96 negativních. Centrum zabývající se medii na univerzitě James Mason ve Virginii napočítalo dvacetkrát víc zpráv příznivějších Kerrymu. Zpravidla po senzacích lačnící zdroje ignorovaly svědectví Kerryho spolubojovníků ve vietnamské válce (Swift Boat Veterans v knize Unfit to Command) a šmahem je odmítly jako nevěrohodné, zdiskreditované, aniž se kdo mohl něco dovědět o údajné diskreditaci. The New York Times, považované za nejlepší noviny v zemi, v úvodníku rekordního rozsahu podpořily (19. 10. 2004) kandidaturu Kerryho a detailně i zdůvodnily zkázonosnost Bushe pro blaho národa. Týdeník The New Yorker, rovněž značně vlivný zdroj, poprvé ve své mnohaleté historii se také zaangažoval výzvou hlasovat pro Kerryho.

Měřením obou kandidátů podle liberálního či konzervativního metru se příliš nepořídí. Bush si přece počíná způsobem děsícím poctivé konzervativce: ať už obrovským rozpočtovým schodkem či idealistickou rétorikou o vývozu svobody a demokracie do končin, kde nikdy nebyla a není důkazu, že domorodci by o ni měli zájem či aspoň ponětí. „Přece nemáme boží poslání,“ například oponuje Chuck Hagel, republikánský senátor z Nebrasky a případný prezidentský kandidát v roce 2008. S takovým idealismem nejde syn ve stopách svého otce, Bushe I., realisty, který respektoval moc a její držitele – například Gorbačova proti aspiracím Litevců či Ukrajinců.

Syn George W. se nedá snadno přesvědčit intelektuálními elitami, není ochoten připouštět vlastní omyly, tvrdohlavě si stojí na svém, projevuje rozhodnost, což přiznávají a třeba i oceňují někteří z jeho odpůrců. Ne každá hlava státu by se byla po 11. září 2001 pustila do potření Talibánu v Afghánistánu, tradičním pohřebišti cizích imperiálních zájmů - od Britů po Sověty. A Bush dobře věděl, že tímto rozhodnutím riskuje svou politickou budoucnost.

Jeho konkurent Kerry, senátor z Massachusetts a vnuk přistěhovalce z Horního Benešova, je ze zcela jiného těsta, ač vzešel z rovněž privilegovaného prostředí a prošel prestižními školami. The National Journal při posuzování zákonodárců na základě jejich hlasování v roce 2003 vyhodnotil Kerryho jako toho nejliberálnějšího ze všech sto senátorů. Během kampaně se ale v otázkách domácí problematiky vyjadřoval spíš jako centrista po vzoru Clintona. Nepodpořil massachusettskou novinku homosexuálních manželství a v zahraniční politice jeho názory spíš připomínaly Bushe staršího: víc pozornosti věnovat mezinárodním organizacím a spojencům, jakkoliv obtížným, respektovat mocenskou realitu okolního světa. Na rozdíl od Howarda Deana, ohniváka konkurenta v primárkách, prohlásil, že bude nutno ve válce v Iráku pokračovat.

Leč nepřehlédnutelná je Kerryho Achillova pata: přímočarý Bush mladší, i když se mýlí, národ nenechává na pochybách o svém stanovisku, kdežto Kerry svými nuancemi je schopen posluchače uondat, včetně nyní již poslulého přiznání „Hlasoval jsem pro, dřív než jsem hlasoval proti“. Takto si u svých odpůrců vysloužil přízvisko flip-flopper – kam vítr, tam plášť a portrét ambiciozního oportunisty, ochotného zdůvodňovat jakoukoliv metamorfozu předchozího stanoviska. Došlo k zrodu poťouchlých volebních vábniček typu „Volte mne - souhlasím s každým vaším názorem“.

Kerry se začal se značným respektem zmiňovat o Republikánu Reaganovi, ač vždy hlasoval proti všem jeho iniciativám podporujícím vojenskou moc. Byl v menšině zákonodárců, kteří v roce 1991 hlasovali proti válce v Kuvajtu, jakkoliv podpořené mezinárodním společenstvím. Je nakloněn názoru, že války způsobuje zejména nedorozumění, a pokud k nim tedy dojde, jejich průběh má být sensitive („ohleduplný“). Nynější, Bushem vyvolaný konflikt v Iráku, charakterizoval jako „nesprávnou válku na nesprávném místě v nesprávnou dobu“, s čímž mnozí z nás budou souhlasit, na rozdíl o přesvědčivosti jeho ujišťování vyřešit ji multilaterálně, získat k tomu spojence, včetně Francie, přece víc rivala než spojence, finančně tuze napojené na bývalý irácký režim a nynější korupční pletichy s pomocí OSN.

Zatímco jiní předáci různých politických odstínů prohlásili, že útok 11. září, který způsobil daleko větší ztrátu životů než Japonci v Pearl Harbor v roce 1941, je podstatně poznamenal, Kerry se o mezinárodním terorismu vyjádřil jako o nuisance – nepříjemnosti, snad něco jako prostituce, podobné neřesti, které nikdy nezmizí, s čímž se musíme smířit a nějak koexistovat.

Kerrymu ublížila inciativa veteránů z Vietnamu, dotčených jeho obviněním, že všichni (tedy i včetně jeho samého) se dopustili hrůzných válečných zločinů - což nikdy nemohl zdůvodnit a ani nebyl ochoten jednoznačně se omluvit - jeho nepravdivá výpověď v Kongresu o své neexistující přítomnosti v Kambodže o vánocích 1968, jeho prapodivné získání medailí za chrabrost, což měl možnost vyřešit pouhým podpisem na formuláři číslo 180 námořnictva, dát tak souhlas k odtajnění záznamů o jeho vojenské službě. Mnozí patrioticky motivovaní voliči odmítli Kerrymu prominout jeho počínání po návratu z Vietnamu, příliš se podobajícího iniciativám Jane Fondové.

V průběhu kampaně oba soupeři na sebe vychrlili řadu nehorázností. Kerry obvinil Bushe, že zamýšlí obnovit povinnou vojenskou službu a rovněž ho obvinil z odpovědnosti, že dovolil bin Ládinovi uniknout z obklíčení v Tora Bora (aniž se kdy prokázala jeho přítomnost v oné končině), že útokem na Irák odčerpal potřebné jednotky z Afghánistánu (ač k jejich odčerpání nedošlo), že spoléhal na bojovníky afghánských kmenů (jejichž spolupráce byla nepostradatelná, však jen ti se dovedli orientovat v jeskyních tamější divočiny).

Došlo k třem televizním debatám s rekordní sledovaností. V prvním střetnutí Kerry jednoznačně zvítězil, diváky přesvědčil, že není mnohomluvná prkenná karikatura, ale presidential timber, schopný kompetentně se ujmout nejvyššího úřadu. Zbylé dvě debaty snad dopadly nerozhodně, dojmy veřejnosti se lišily do té míry, že se dalo pochybovat, zda se účastnila téže události.

Kerry, který se oženil s multimilionářkou a po rozvodu vstoupil do druhého manželství s miliardářkou, svým zjevem, chováním, věru nedělá dojem tuctového chlapíka, s nímž se chodí do hospody na pivo. To spíš dovede rovněž nikoliv nuzácký Bush (jehož daňové reformy jsou nejvíc k prospěchu těch nejbohatších. Ale i tak, 5 procent v nejvyšší příjmové kategorii platí 54% všech daní v zemi.)

New York Times o průběhu voleb na první straně (3. 11. 2004) pod titulkem „ Noví voliči dávají Kerrymu vysokou vlnu podpory“ jásaly, že Bushova snaha o znovuzvolení byla oslabena jeho selháním soutěžit s Kerrym, pro něhož hlasují ženy, příslušníci menšin - 90 procent černochů a rovněž solidní většina Hispánců, též mladí lidé a ti politicky nezávislí a umírnění. Vbrzku po poledni onoho volebního úterý, média vyhlašovala vysoce přehnané výsledky průzkumu voličů (tzv. exit poll) ve prospěch Kerryho. Nejeden komentátor jako například Dick Morris, někdejší přední poradce Bill Clintona, tohle počínání vysvětluje nikoliv jako lajdáctví, ale úmyslnou manipulaci ublížit Bushovi, jako snahu odradit jeho příznivce k volbám se vůbec dostavit.

Realita ale vypadala jinak. Bush, který podle průzkumů a předpovědí měl jen chabou podporu veřejnosti, ve skutečnosti získal zcela největší počet hlasů (přes 59 milionů) v historii země. Přibyly mu hlasy ve 45 státech včetně lidově demokratické republiky Massachusetts. Jestliže v roce 2000 se dostal do Bílého domu pouze zásluhou soudní manipulace, s mankem půl milionu hlasů, tentokrát zvítězil s převahou hlasů tří a půl milionu. Čímž jeho triumf nekončil. Republikánská strana si upevnila svou většinu jak ve sněmovně reprezentantů, tak v senátu. Tamější vůdce Demokratů, senátor Tom Dashle, nedocílil znovuzvolení - druh fiaska poprvé za poslední půl století.

V minulých volbách 2000 se zásluhou televize ujalo rozlišování států na modré (kde vítězili Demokraté) a na červené (doména Republikánů). Na obrazovce tehdy a teď červená barva předvládala nad modrou, jíž zbývaly tři kouty se značnou populací -- severovýchod (New York), Střední západ (Illinois s Chicagem a tři sousední státy) a pacifické pobřeží (Kalifornie). Po letošním utkání komentátoři usoudili, že „Demokratická strana byla decimována“, ztratila schopnost komunikace s venkovem, rurálními oblastmi, neprosadila se ani v jednom jižanském státě, kde dřív měla politický monopol. Prohrála i v Severní Karolině, kterou v senátu reprezentoval John Edwards, multimilionářský advokát s důkladně jižanským přízvukem a tedy i předpokladem úspěchu v tamější oblasti bývalé konfederace.Však proto si ho Kerry vybral jako svého spolukandidáta na úřad viceprezidenta.

Demokratická strana tradičně mívala podporu těch méně majetných vrstev, nedávných přistěhovalců, katolíků, menšin, modrých límečků. Teď jí zbývá loajalita zejména černochů. Ke změně došlo koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let, zásluhou války ve Vietnamu, konfliktů generačních, když se modním stalo odcizení, pohrdat tradičními hodnotami, náboženstvím, manželstvím, vysmívat se patriotismu.Na Harvardově univerzitě (J. F. Kennedy School of Government) intelektuální elity šly tak daleko, že odmítly udělit jakoukoliv poctu osobě v uniformě - ať voják, policista či požárník. Proto na kongresu Demokratické strany, nominujícím Kerryho jako svého kandidáta na prezidenství působilo nepřesvědčivě, ne-li přímo komicky, když se pohlaváři halili do vlajky, prezentovali jako věrní vlastenci, i v uniformách, a Kerry k tomu vojensky salutoval.)

Odcizení radikálové se postavili proti jakékoliv autoritě, s důrazem na postoji pokládat se za oběti státu, společnosti, a pohodlně odmítat odpovědnost za vlastní počínání, zatímco ona Middle America odmítala hédonismus hipíků Woodstocku. Tón začaly udávat elity v mediích, univerzitách, Hollywoodu. Sekulární vedení Demokratické strany úspěšně vytlačovalo náboženské vlivy - v době, kdy třetina všech Američanů se pokládá za tzv. Evangelical Christians. Obyvatelstvo v oněch červeně označených státech má dvojnásobně vyšší návštěvnost bohoslužeb.

Nejeden intelektuál se ztotožnil s globálně populárním principem Blame America First -- Amerika může za všechno, i za katastrofu 11. září 2001. To že vlastně bylo dílo mstitelů utlačovaných mas třetího světa. Průzkum (Pew Survey, srpen 2004) potvrdil přesvědčení dvou třetin (67%) liberálních Demokratů, že 9/11 jsme si přivolali svým nesprávným počínáním. Došlo ke ztrátě kontaktu s průměrnými Američany, zejména těmi, co se živí rukama. Mnozí z nich už podporují Republikány od dob Ronalda Reagana, který si je na svou patriotickou stranu úspěšně přetáhl. Demokratická strana zaznamenala posun od manuálně pracujících, středního stavu, k elitám. V nejbohatších 261 komunitách v roce 1980 pouze čtvrtina voličů podporovala Demokraty, kdežto v roce 2000 už jich byla většina.(U. S. News & World Report, 25. 10. 2004).

Hlavním zdrojem finanční podpory Demokratů přestaly být odborové organizace, jejichž počet členstva již po desetiletí vadne, od 30 procent v roce 1950 se podíl smrštil na pouhých 13 procent. Devět milionů domácností (15% z celkového počtu) s ročním příjmem nad 100.000 dolarů jsou nejštědřejšími dárci Demokratické straně. Hlavním rohem hojnosti se staly nátlakové organizace advokátů, tak si zaručující politickou podporu zabránit tuze potřebné a národem žádané reformě justičního pořádku/nepořádku. V roce 2004 přispěly částkou 80 milionů - rozhodně víc než 15 milionů, získaných od ropného průmyslu. V tomu též připočíst idealistické magnáty jako je George Soros, kteří obdarovali Demokraty mnohými miliony.

Nejeden publicista se teď rmoutí a snaží se analyzovat paradox, proč průměrný Američan, trápící se ekonomickou nejistotou, existenčními problémy, již nehledá útočiště u Demokratické strany. Ta ale se spíš zabývá partikulárními zájmy žen, černochů, homosexuálů. Jakoby ji víc vzrušoval osud flekaté sovy (spotted owl) než ohrožené živobytí dřevorubců v Oregonu. Pro Kerryho hlasovalo 77 procent homosexuálů, lesbiček a bisexuálů. Vlastníci zbraní hlasovali pro Bushe v poměru dvou ku jedné. I senioři , vzdor svým oprávněným starostem jako jsou výdaje na zdravotní péči, dali Bushovi přednost.

Zpravidla platí premisa, že volič se zejména rozhoduje podle stavu své peněženky (It´s the economy, stupid!). Ekonomie se z deprese ještě zcela nevzpamatovala, vzdor jejímu pokračujícímu růstu za posledních třináct měsíců. Onomu tzv. outsourcing - odlivu pracovních příležitostí do zahraničí s lacinější pracovní silou - za nynějšího pokračujícího stavu globalizace nemůže zabránit sebegeniálnější politik. V letošním utkání závažným sporným tématem byl i terorismus a Irák. Jenže, jak přiznáno v prvním povolebním úvodníku NYT (4. 11. 2004), velkým zklamáním byl malý dopad tohoto problematického válečného střetnutí na preference voličů. Zatímco méně než polovina Demokratů souhlasí s Bushovým principem oprávněnosti preventivního vojenského zásahu, mezi Republikány má devadesátiprocentní podporu, aniž se dotyční příliš obtěžují starostí, co tomu řekne cizina.

Prognostici, analytici, rozumbradové teď dodatečně přiznávají, že americká společnost je v podstatě konzervativní, že značně podcenili váhu, dopad oněch „moral values“ -- tradičních hodnot mravních, jejichž důležitost v průzkumech byla vyšší než ekonomie, terorismus či Irák. Tento druh voličů příliš nepřeje legalizaci drog, neomezeným potratům na požádání či kontrole zbraní. V jedenácti státech se též hlasovalo o ústavní novele, definující manželství jako výlučný svazek mezi mužem a ženou. Vzdor velké snaze a výdajům homosexuálů tomu zabránit, iniciativa bez výjimky uspěla. Rovněž značně Bushovi prospěla, neboť přiměla přijít k volbám ten druh lidí, kteří se zpravidla neobtěžují účastnit.

Thomas Frank, autor výtečně časovaného bestselleru What´s the Matter with Kansas? How Conservatives Win the Heart of America po volbách dumal o váze zmíněných hodnot, pokračující válce různých kultur, o pravicové populistické revoltě proti liberálním elitám, a rovněž proti vlastním ekonomickým zájmům průměrného občana. Přemnohé vzdělance, autentické či jen virtuální, zasáhl hodně černý smutek. Radikálové na levici vycházeli z předpokladu, že Bush může vyhrát pouze podvodem a předvídali day of rage („den hněvu, vzteku, zuřivosti“) .Nic takového se prozatím neuskutečnilo, ač nevole, jak vidno v médiích, značně klokotá. Renomovaná publicistka Maureen Dowd (NYT, 4. 11. 2004) se rozběsnila takto: Bush vyhrál, poněvadž zemi polarizoval strachem, intolerancí, ignoranstvím, rozpoutal džihád, náboženskou válku, do níž vtáhl stádo náboženských fundamentalistů , těch tzv. values voters – voličů mravních hodnot. Vyjádřila naději, že takoví cvoci své bláznění přeženou, například ropnými vrty na Aljašce (Bushova to snaha zmírnit závislost na importu strategického zdroje). Gary Wills zdůraznil, že sekulární státy moderní Evropy nepochopí fundamendalismus amerických voličů.

Všechny komentáře v New York Times (5. 11. 2004) měly týž Leitmotiv. Dle Boba Herberta vyhrál Bush taktikou strachu a předsudků a že mimořádná demoralizace, přímo „temné zoufalství“ (dark despair) zasáhlo Kerryho voliče. „Nepochybně jsme se stali menšinovou stranou,“ přiznal Andrei Cherny, zvláštní poradce Kerryho. Nejvášnivěji se vyjádřil Paul Krugman, profesor ekonomie na univerzitě v Princetonu. Pod titulkem „Nevzdáváme se“ (No Surrender) obvinil Bushe, že není konzervativec, ale extrémista, který nenávidí Ameriku. Vyzval Demokraty, aby nepropadali defétismu, v sázce je osud celé Ameriky.

Národ je polarizován, obyvatelé oblastí modrých a červených mají obtíže se dohodnout, domluvit. Lidé už nedovedou vyjádřit stanovisko, aniž by se to pak nebralo osobně, postěžoval si pedagog jménem Bill Chaloupka (Colorado State University).

O Kerrym se traduje, že vždy, už od mládí, chtěl být prezidentem, pokračovatelem svého idola Kennedyho, s nímž má společné i iniciálky J. F. K. (John Fitzgerald Kennedy – John Forbes Kerry). Ještě v poslední předvolební chvíli absolvoval 39 rozhlasových interview. Ubezpečen nepřesnými odhady úterního utkání, v sedm hodin večer začal psát svou victory speech o dosaženém triumfu, což mínil přednést za pouhé tři hodiny. Jenže pak se vše zvrtlo, nevyšla Florida a zejména kriticky důležité Ohio. „Nemohu uvěřit, že jsem prohrál proti takovému idiotovi!“ údajně vybuchl, jak svědci tvrdili. Posléze s jiným textem přistoupil k mikrofonu a Bushovi pogratuloval k vítězství, s přáním úspěchů pro blaho země. Bush vřelá slova, se slibem spolupráce a hojení uštědřených ran, opětoval. Inu, americká tradice.

Volební kampaň stála obě strany spoustu peněz. Podařilo se neopakovat blamáž z roku 2000, kdy stát Florida se úspěšně prezentoval v roli Kocourkova. Za rekordní účasti voličů - přes 110 milionů, zmizela politická apatie a postvietnamský cynicismus - to proběhlo bez podstatného zádrhelu a ony tisíce právníků, připravených zasáhnout a vše notně zkomplikovat, mrzutě odtáhly s prázdnem. Zatímco Demokraté uspěli s registrací nových voličů, zejména z řad mládeže, Bushův hlavní stratég Carl Rove úspěšně zmobilizoval v minulosti spíš letargické náboženské živly. Bush si tentokrát i polepšil mezi Hispánci svým důrazem na rodinu. Ony hodnoty jako rodina, víra, intergrita, důvěra notně přispěly k Bushově vítězství. „Válka? Zaměstnanost? Nikoliv, za nejdůležitější voliči pokládali charakter“(titulek NYT, 4. 11. 2004). Bush zvítězil ne kvůli, ale vzdor Iráku. A tím se mu povedlo docílit znovuzvolení, na rozdíl od jeho otce, k němuž byl spíš nelichotivě přirovnáván.

Přemnoho překážek teď v cestě. Bushův úspěch, republikánská většina v obou komorách kongresu rovněž není důvodem ke značnému jásání. Sam Rayburn, legendární zákonodárce z Texasu, kdysi varoval: „Když získáte příliš značnou většinu, tím budete mít okamžitě problém.“

A útoky muslimských teroristů budou pokračovat. Nebyly by pominuly ani v případě Kerryho vítězství, však započaly v době jeho spolustraníka Clintona.