Prosinec 2004

Cesta do Ameriky

Jiřina Urbanová

V roce 1999 mne mí přátelé pozvali do Ameriky. Přesněji do Ohia, města Clevelandu. Nastala doba výměny dopisů,vzájemné telefonování, aby se cesta zdařila. Byl květen a jaro v Čechách bylo jak vymalované. Město Cleveland leží přibližně na stejné rovnoběžce jako Řím, ale na rozdíl od Říma není od polárního kruhu chráněno žádnými horami. Celé to území je jedna velká rovina. Počasí je závislé na tom,odkud právě vane vítr. Zda od severního pólu,nebo od Kalifornie Stává se, že v tuto roční dobu je jeden den 8 stupňů celsia nad nulou a druhý den i 24 stupňů.

Na toto vše jsem se musela připravit.Tedy vzít si oblečení teplé i letní. Navíc mé jazykové vybavení je naprosto nulové. Řeči prostě neovládám. Ale jinak mám řečí dost. Konečně jsem držela v ruce letenku. Když jsem ji přebírala, zmínila jsem se o tom,že mám z cesty strach, protože se nedomluvím. Navíc bylo třeba na letišti v Newarku přestupovat. Ve společnosti, která mi let zařizovala, mi nabídli, že v ceně letenky je též služba, která mne pomocí vozíku pro invalidy převeze bezpečně z jednoho nástupiště na druhé. A protože chodím s hůlkou, nebyl problém tuto službu zařídit.

Jsem člověk vynalézavý a snad i trochu praktický. Moje nejstarší vnučka se tou dobou učila již osmý rok anglicky a tak jsem si od ní nechala napsat dvojmo ceduličku tohoto znění: ”Nemluvím anglicky, mluvím pouze česky, jedu do Clevelandu, prosím doručte mne. Děkuji.” Byl to akt typu SOS, který se snažil brát vše s nadhledem. I když určitá dávka humoru nebyla pochopena. Český humor je dosti zvláštní a v jiném jazyce ztrácí svoji pointu.

Ani nevíte,jak se mi tyto ceduličky hodily. V Newarku na mne čekal u letadla černoch s invalidním vozíčkem a to byla moje záchrana. Toto letiště je velmi veliké. Každou jednu minutu zde vzlétají tři letadla. Jeho rozloha je tak velká, že jsme jeli několik stanic vlakem. Pak mi nezbylo, než čekat na spoj. Nejsem příliš majetná,ale přesto jsem chtěla svým přátelům přivézt nějaký ten malý dárek. V příručním zavazadle/kostkovaná taška od našich vietnamských spoluobčanů/ jsem vezla soupravu na pivo z borského skla. Byla ručně malovaná a v USA,jak jsem později zjistila, drahá. Také jsem přibalila dvě lahve becherovky a 4 plechovky českého piva. To tam bylo obvzlášť vzácné. Konečně jsem seděla v letadle do Clevelandu. Letadlo bylo plné studentů, kteří jeli na neděli domů. Jednomu z nich, který seděl vedle mne se při vzletu udělalo nevolno. Nabídla jsem mu tedy bonbon. Hned bylo v letadle živo. Každý prohlížel obal a začali jsme se vesele bavit. Mládež anglicky,já česky a docela to byla legrace.

Padnul na to jeden sáček bonbónů a dvou a půl hodinový let se nám zdál příliš krátký. Ale to už jsme přistávali. Hned u východu čekali mí přátelé.Vše bylo jak jsme se domluvili. Budu v Clevelandu 14 dnů a potom oni pojedou na dovolenou. Cestou mne vysadí na letišti a budou pokračovat do Virginie, kde si koupili domeček, aby v důchodu žili v krajině,která jim svými zalesněnými horami připomíná domov. Ale o tom až později.

Mí přátelé byli milí a snažili se splnit každé mé přání. Vašek si vzal 2 dny volna,což byla veliká pocta a jeho žena Jana, která byla v domácnosti, se snažila seč mohla mi pobyt zpříjemnit. Mají pěkný podsklepený domek s garáží. V USA jsou od roku 1968 a tak není divu,že se Jana velmi přizpůsobila. Ostatně se říká, že ženy se přizpůsobují snáze.

Snad jak která. Venca je stále český Honza ve světě, i když si udělal doktorát. Na svůj domov nezapomněl. Když jsme přijeli k nim domů, v celé ulici byly vyvěšeny státní vlajky. Ptala jsem se,co mají za státní svátek. Odpověď zněla “Proč?” Nakonec jsem zjistila, že ty vlajky visí na domech stále. Prostě jako poděkování lidí za to, že se mají dobře. Do Ameriky přišli lidé z celého světa a všichni tam více či méně našli nový domov. Není pro ně samozřejmostí sociální síť až příliš vstřícná jako je u nás. Každý si tam musí vše velice tvrdě zasloužit. Nikdo nedostane nic zadarmo.

Tak jsem pomalu a postupně poznávala život v Americe. Vašek pracuje v továrně od 8 hod. a domů přijde po šesté hodině. Pracuje se i v sobotu, a je-li to třeba, i v neděli. Tam jsem objevila, co naši lidé v Česku vlastně chtějí. Socialisticky pracovat a kapitalisticky žít. Jenže to nejde dohromady.

U mých přátel jsem se také setkala s panem Radkem Mašínem. Je to jeden z bratrů komunisty tolik zatracovaných. Poznala jsem, že je to vlastně velice čestný a rozumný pán. Bylo mu tehdy 70 let a právě zaváděl svoji firmu. Přišel na to,,jak vyjetým automobilovým olejem vytápět skleníky. Je to velice ekologické a levné zařízení. Dokonce nás pozval do své malé dílny, kde vše připravuje. Jsem vyučena soustružníkem kovů a tak mi stroje v jeho dílně nebyly cizí. Byl to zajímavý den.

Byla jsem též pozvána na univerzitu v Kentu.Také zajímavé místo a mnoho zajímavých zážitků. Přišla jsem na to, že průměrný Američan nikdy nepochopí,,jak jsme mohli připustit totalitní režim. Jejich myšlení jde úplně jiným směrem než naše. Pokoušíte se jim něco vysvětlit, ale jejich otázky jsou tak jednoduché, že ztrácíte dech. A to jsem ve Vaškovi měla zdatného tlumočníka a znalce našich poměrů.

Po 14 dnech byl můj pobyt v Americe u konce. Dokonce se mi již začínalo stýskat. Teprve tady si člověk uvědomí, že odejít bylo daleko těžší, než zůstat. Požádala jsem Václava,aby mi napsal dvě ceduličky podobného znění,jako vnučka. ”Neumím anglicky,mluvím pouze česky,jedu do Prahy, prosím doručte mne. Děkuji.” Jednu ceduličku jsem si dala do kapsy u kostýmku a druhou cedulku jsem vložila do cestovního pasu,stejně jako při svém příjezdu do USA. Potom Venca naložil do auta všechna zavazadla a jeli jsme na letiště. Zavezl mě až k letadlu, kde mne předal letušce. Odlet měl být ve 14.30 místního času. Když jsem se v letadle usadila, byla jsem nadmíru spokojena. Ve 14.30 začalo letadlo popojíždět a já se těšila, jak mne opět povezou vláčkem na vozíku na letišti v Newarku. Má spokojenost netrvala dlouho. Celou hodinu jsme na letišti v Clevelandu jen popojížděli. Pak se letadlo zastavilo a pilot něco hlásil. Lidé se zvedali brali si svá příruční zavazadla a odcházeli z letadla. Zůstala jsem sedět. Však ono to nějak dopadne. V 18.30 ke mne přistoupila letuška a něco mi povídala. S naprostým klidem jsem sáhla do kapsy a vyndala ceduličku. ”Nemluvím anglicky, mluvím pouze česky, jedu do Prahy, prosím doručte mne. Děkuji.” Zdvořilost nade vše.

Letuška zalapala po dechu.Asi ji vyvedl z rovnováhy můj naprostý klid. Potom vzala mé příruční zavazadlo, podala mi ruku a naznačila, že mám jít s ní. Vzala jsem svoji hůlku a důstojně vypochodovala jako poslední pasažér z letadla. Letenku jsem pevně držela v ruce a nikomu jsem ji nechtěla dát. Věděla jsem,že pokud tento poklad vlastním, nemůže se mi nic zlého stát. V letištní hale hned u nástupiště jsem se posadila do křesla, na klín dala kabelku, před sebe postavila příruční zavazadlo a svoji hůlku. Musela jsem vypadat dosti zvláštně s kloboučkem na hlavě a holí před sebou.

Pak začal cvrkot. Z počátku to nebylo nic moc,,jen pár lidí, kteří se se mnou snažili dorozumět. Mluvte, když nerozumíte ani slovo a jde Vám o cestu domů. Pomalu se kolem mne utvořil hlouček těch nejrozmanitějších lidiček. Každý se snažil na mne mluvit řečí, kterou znal, nebo si alespoň myslel, že ji zná. Nakonec se mi snažili pomoci i Japonci a snad i Číňané. Byla to opravdu krása pozorovat tolik dobrých a snaživých lidí. Až to ode mne nebylo hezké, že jsem se tím docela příjemně bavila. Když už byl hlouček kolem mne asi v počtu třiceti lidí a každý na mne mluvil jinou řečí, bylo to, jako když zkouší orchestr a moc se muzikantům nedaří trefit do té správné melodie. Přesto sedíte a posloucháte, co z toho nakonec bude.

Když jsem se rozhlédla po tolika dobrých lidech zahřálo mne u srdce a mé oči se setkali s očima muže, které se smály. Představte si muže kolem 60 let, statného s plnovousem, vážnou tváří a oči se mu přímo nestydatě smějí. Nemohla jsem odolat a oslovila jsem ho:”Fešáku, Vy mi jistě rozumíte a velmi dobře se bavíte. Ale nic si z toho nedělejte,já se bavím také.” Nevydržel. Přišel představil se a hned kladl otázky. ”Byla jste u příbuzných?” “Ne u přátel.” “Znáte jejich adresu nebo telefonní číslo?” “Znám obojí, ale není mi to nic platné. Posadili mne do letadla a jsou na cestě do Virginie. Lze je najít leda někde na dálnici.”

Dověděla jsem se ,že ve Washingtonu se porouchal počítač a že dnes již žádné letadlo nepoletí. A hned jsem dostala otázku, co budu dělat. Odvětila jsem, že tady počkám na další let. Letenku mám zaplacenou a není moje vina že mají poruchu. Ostatně jsem z našeho komunistického ráje zvyklá na ledaco. To zabralo. Po přetlumočení mých informací jsem dostala já i onen pán zaplacený luxusní hotel /noc 205 dolarů/, též večeři, drink a snídani. Zvláštní auto nás pak i se zavadly dovezlo až do hotelu, odkud nás druhý den v poledne opět vezlo na letiště. V Newarku se opakovala procedura s invalidním vozíkem a když jsem letěla nad Atlantikem, tak jsem si již byla jista, že se do Prahy už dostanu.

Také jsem si ověřila pravdivost slov mé maminky, která říkala, že Čech všude bratry má.