Prosinec 2004

Princezna republika

Martin Vrba

Konec října je letos příležitostí připomenout si nejen samotný vznik republiky, ale spolu s ním i o deset let mladší blahopřejnou písničku Princezna Republika, jejímž autorem je Karel Hašler; poslední říjnový den totiž oslavíme stopětadvacáté výročí narození tohoto možná nejslavnějšího českého písničkáře.

U blahopřejných či příležitostných písní se jaksi mlčky předpokládá, že nejsou plodem výjimečné invence, ale – v nejlepším případě – dobré vůle. Ani Princezna Republika hranice svého žánru nijak nepřekračuje; jako umělecké dílo může dnes sotva zaujmout, ale jako historický dokument stojí stále za pozornost.

Personifikovaná republika je posluchačům představena jako panenka, kterou má zpěvák rád; na to je obdařena zevrubnější charakteristikou:

To je ta panenka krásná, hezká,

kterou nám závidí svět,

to je ta panenka naše, česká,

barevná jak polní květ.

(...)

To je ta panenka hezká, česká,

princezna Republika.

Opakující se přívlastek “česká” je v tomto kontextu dostatečně výmluvný. Nevím, zda Hašler koncertoval také na Slovensku, ale pokud ano, tento kus do programu zaručeně nezařazoval. I bez sáhodlouhých studií je jasné, proč Češi nemohli prožívat rok 1968 stejně jako Slováci – tedy jako dílčí úspěch. Vznik České socialistické republiky mohl tehdy (1. 1. 1969) sotva někoho nadchnout, neboť pro Čechy tu “česká republika” byla již půl století.

Na ještě zjevnější paradox poukázal už před jedenácti lety sběratel českých písniček Přemysl Rut: autor Princezny Republiky chce u příležitosti desátých narozenin polichotit demokratickému státu, a obdaří jej při tom titulem ryze aristokratickým, neboť tuší, že třeba “poslankyně Republika” by mohla občana spíše odradit. Tento postřeh je však žádoucí rozvést, neboť se tu nejedná o paradox jedné Hašlerovy písničky; jde o paradox většiny evropských republik, v jejichž ústavách lze snadno spatřit pozůstatek monarchie, a to pozůstatek až běda významný. V takové Francii se už několik let přemýšlí o přímé volbě premiéra, neboť silný, přímo volený prezident znesnadňuje vládnutí nad snesitelnou míru, zejména je-li exponentem opozice.

Edmund Burke kdysi napsal, že z monarchie lze snadno udělat republiku, zatímco opačný postup je velmi obtížný. Tuto zdánlivě akademickou úvahu pak použil na obranu svého monarchistického přesvědčení: je vždy lepší zachovat monarchii, neboť zjistíme-li jednoho dne, že už se v ní nedá vydržet, můžeme ji vyměnit za republiku. Rozhodneme-li se však zbrkle pro republiku, mohou na nás pak tvrdě dolehnout její nedostatky – a přitom nebude cesty zpět.

Burke měl zajisté pravdu, ovšem pouze zčásti: ani republiku nelze vytvořit tak snadno, jak by se na první pohled zdálo, a “princezna republika” je toho nepřímým důkazem. Jak se to vlastně mělo s předválečným Československem? Byla zde doživotní hlava státu, která sama určila svého následníka. Následník pak setrvával v čele velevýznamného ministerstva, a to bez ohledu na výsledek voleb, což je praxe nepředstavitelná v leckterém konstitučním království. Není pak lehké rozhodnout, zda šlo spíše o republiku nebo o pseudomonarchii; název Hašlerovy písničky vystihuje tu nejistotu velmi přesně.

Avšak zatímco s pochybnostmi naznačenými v titulu nejsme v Evropě zajisté sami, verš “kterou nám závidí svět” poukazuje na jedno zdejší “specifikum”. Podle některých je závist naší charakteristickou národní vlastností – a skutečného štěstí pak může pravý Čech dosáhnout hlavně tehdy, když má za to, že mu někdo něco závidí. Takový soud považuji za přehnaně příkrý, Hašlerova písnička jakoby mu ale dávala za pravdu. (Slavný písničkář musí vždy vycházet vstříc kolektivním emocím, jinak se nestane slavným písničkářem.) Jeden ze smrtelných hříchů zde navíc narůstá do obludných rozměrů, neboť předmětem závisti zde má být státní útvar. A to už je na pováženou.

Stát totiž potom přestává být poskytovatelem služeb, které nelze zajistit soukromou akcí, ale vývěsním štítem, na který má svět zírat s otevřenou pusou. Zkrátka něčím, “co tu ještě nebylo”. Když náš první polistopadový prezident oznamoval na jedné tiskovce, kterak jsou američtí kongresmani rozhodnuti učit se od Čechoslováků, co je to demokracie, oživil jednu velice trapnou tradici, která spojuje “ukázkovou demokracii” první republiky s “ukázkovým kapitalismem” devadesátých let.

Naše moderní dějiny je možné vyprávět jako příběh o chlapci, který nemohl chodit do školy, protože od útlého dětství pracoval v dolech nebo v nějaké fabrice. Šťastný vývoj událostí způsobí, že je zavedena povinná školní docházka a před chlapcem se náhle otevřou dosud netušené možnosti. Připadá mu to jako zázrak, a je v tu chvíli přesvědčen, že další zázraky na sebe nenechají dlouho čekat: ještě se tedy nezačne ani pořádně učit abecedu, a už rozhlašuje, že napíše největší román všech dob.

Hlavní postavou příběhu může být zajisté i nějaká dívka z lidu; tak jako tak se lze ovšem obejít bez princezen.

(www.bohumildolezal.cz)