Prosinec 2004

Vedeme boj s vlastní pamětí

Pavel Žáček

Krátce po prezidentských volbách, které zřejmě změní nejen USA, ale na jejichž výsledek by - jak to tu vnímám - leckdo rád zapomněl, popíjím čaj v Los Angeles a přemítám o 17. listopadu 1989. Zvláštnost času i místa podtrhuje fakt, že jsem se tu potkal kamarádku, s níž jsem se před patnácti lety v Praze účastnil studentské stávky i jejích příprav. Aby se před několika měsíci mohla stát Američankou, osm let zde tvrdě pracovala. Přesto mě překvapila její reakce: co pořád máte s tím Listopadem?

Americký přístup

Kulturní rozdíly, stabilní demokratický systém, méně složitý vztah k minulosti, jiná politická východiska, schopnost vstřebat a ovlivnit nově příchozí, individualismus, to se v USA pokládá za přednosti. Ale jaké to nastavuje zrcadlo nám, střední Evropě?

Není toho mnoho, na co můžeme z naší moderní minulosti navazovat, co můžeme připomínat. Právě proto si myslím, že 17. listopad 1989 a proces, který tento den odstartoval, je nutné si připomínat a rozebírat ze všech možných úhlů. To se však u nás příliš neděje. A přitom pozitivní přínos prvních dní občanského odporu proti totalitní moci, které postupně probudily a vyprovokovaly zbytek československé společnosti z normalizační letargie, jsou událostmi, na jejichž pozitivní roli v našich dějinách se většina české společnosti shodne.

Americký přístup k vlastní nedávné minulosti je hodný pozornosti: na jednu stranu společné překonávání krizových situací a neustálé směřování do budoucna, na straně druhé důkladná katarze společenských událostí a procesů, a to i z úhlů pohledu pro nás v Evropě těžko představitelných.

Květiny a pohled kupředu

Na příkladu 17. listopadu 1989 můžeme srovnat, jak se k tomuto výročí stavíme v Česku: institucionalizujeme tento den jako den boje za demokracii, političtí představitelé se obvykle sejdou se "studenty" a položí květinu do podloubí na Národní třídě. Pak už se jen divíme, jak události interpretuje společnost, jak se jich zmocňují média (vzpomínám na rozhovory falešného studenta - příslušníka StB Zifčáka k 10. výročí v roce 1999).

Za patnáct let našeho přechodu od totalitního systému k demokracii překvapivě nevznikla - až na výjimky společenská a politická potřeba řádně zpracovat tehdejší události (stejně tak je podceňována potřeba akademické reflexe komunistické éry). Zvítězil pohled kupředu, směrovaný do Evropské unie, NATO... Pak se jen všichni divíme, že naše politická realita legitimizuje komunistickou stranu, jejíž propaganda relativizuje předchozí totalitní režim. Stejně tak jsme spolu s našimi partnery na Západě překvapeni, že spolu s představiteli demokratických politických proudů získávají v mezinárodních organizacích a orgánech pozice komunisté.

Chybí společenské zadání

Tento rozpolcený vztah společnosti a pochopitelně i elit k minulosti je problémem, který nelze vyřešit jen politickými prostředky. Zůstává tu široké pole pro akademickou obec, společenské vědy. Aktivizace historiků, politologů a sociologů však musí vycházet z jednoho předpokladu: společenského zadání. Pak budeme více vědět o stavu společnosti před listopadem '89, o mocenských strukturách totalitního režimu, o politice komunistické strany, snaze armády konzervovat totalitní režim a podobně. Teprve pak budeme schopni v úplnosti analyzovat procesy iniciované studentskou demonstrací, které profilovaly nejprve politickou situaci v Československu a posléze i v Česku.

Ač se to tak dlouho zdálo, při překonávání totalitní minulosti nebylo nejtěžší vybudování demokratických politických institucí, rekonstrukce armády a bezpečnostních složek či reorientace zahraniční politiky, ale souboj s vlastní pamětí, vytěsňující nepříjemné prožitky a vzpomínky. Obdobně je tomu s dobou po 17. listopadu '89, kdy přehnaná očekávání podstatné části společnosti nebyla naplněna, což ovlivňuje nemálo hyperkritického občanstva. Není výjimkou ani názor, že před listopadem 1989 bylo lépe. A jsme zpět u přístupu k naší neslavné minulosti a pozornosti, kterou jí věnujeme. Čím dříve ho změníme, tím lépe.

(MFDNES)