Prosinec 2004

Nechte soukromníky na pokoji

Miroslav Zajíček

Špinavé, ošklivé, nepřehledné, komplikované. Takové je dnes newyorské metro. Přesto je v něm vidět, že zažilo mnohem lepší časy. Kdybyste se zeptali náhodného kolemjdoucího, co způsobilo zchátrání sto let starého systému podzemní dopravy, patrně vám odpoví, že nedostatek peněz. Správná odpověď je ale jinde – bylo to znárodnění. Podobné příklady, které ukazují, že obecné představy o fungování konkurence a nutnosti zestátňování nemusí být vždy pravdivé, přitom najdeme i v dalších oblastech lidské činnosti od zavlažování až po vysílání rozhlasu.

Konkurence v tunelu

Na počátku minulého století byl New York se 3,5 miliony obyvatel druhým největším městem na světě hned po Londýnu. Většina obyvatel byla však stísněna na Manhattanu a oblasti, jako je Brooklyn nebo Queens, byly v podstatě prázdné. Dojíždět za prací třeba například z Harlemu na jih Manhattanu bylo nerealizovatelné. Proto přišla společnost Interborough Rapid Transit Company (IRT) s nápadem usnadnit lidem dojíždění a vybudovat v New Yorku metro. S výstavbou bylo započato v březnu 1900 a o čtyři a půl roku později byla otevřena první trasa. Cesta expresem mezi Harlemem a jižním Manhattanem tak najednou místo skoro celého dne trvala 15 minut.

Brzy vznikla konkurenční společnost Brooklyn Rapid Transit Company a v roce 1915 měla i ona vlastní linku. Do třetice městská firma Independent City Owned Rapid Transit Railroad (IND, tehdy vlastněná New York City Board of Transportation) otevřela v roce 1932 trasu Eighth Avenue Line. Město tak mělo ve třicátých letech tři samostatné a konkurenční společnosti provozující metro. V roce 1940 nabyl systém podoby, ve které je dodnes, pokud jde o hlavní trasy a počet stanic. I společnosti provozující podzemní dráhy byly ale zasaženy Velkou depresí, která zachvátila ve 30. letech Spojené státy, a zkrachovaly. V souladu s tehdy vládnoucím názorem o nadřazenosti veřejného vlastnictví nad soukromým byly místo normálního bankrotu a přechodu aktiv na nové vlastníky převzaty městem New York, které tak sjednotilo do té doby samostatné, byť propojené sítě. Ale bez existující konkurence a tlaku na vytváření zisku rozvíjením a zdokonalováním služeb pro zákazníky začalo metro degenerovat.

Od 40. let tak postupně chátralo. V 80. letech byla pravidelně třetina vozů mimo provoz pro technické závady. Od roku 1982 probíhá obnova, která již spolykala necelé čtyři desítky miliard dolarů, ale zásadní změny ještě nebylo dosaženo. Město totiž neobnovilo systém, který metro úspěšně vybudoval a dostal je na světovou špičku – tj. konkurenční soukromé podnikání.

Funguje to, tak proč znárodňovat

Obdobným příkladem je ostrov Madeira a jeho unikátní zavlažovací systém, soustava tzv. levád. Madeira je na rozdíl od vysušených Kanárských ostrovů, které přitom mají stejné podnebí, proslulá svým ovocem a botanickými zahradami. A to právě díky tomuto zavlažovacímu systému, který rozvádí vodu z výše položených vlhkých náhorních planin a ze severních návětrných stran ostrova do suchých oblastí. Systém začal být budován prvními osadníky v 15. století jako soustava kanálů v soukromém vlastnictví kvůli produkci cukrové třtiny (která potřebuje mnoho vody) a později vína. Na ostrově zhruba 30 krát 50 km byla postupně vybudována síť kanálů, tunelů a vodních nádrží, jež dosáhla délky kolem 2000 km (údaje se značně liší). Ve 30. letech 20. století byl však celý funkční systém Salázarovou vládou znárodněn a používán zejména jako zásobárna vody pro provoz několika hydroelektráren. Zpočátku do něj vláda sice vlila z důvodů elektrifikace značné množství peněz, ale od té doby jeho rozvoj stagnuje a systém chátrá. Některé levády jsou dnes již zničeny a obnova ze státních peněz je pomalá a nedostatečná.

Dalším potvrzením toho, že znárodnění nikdy nebylo reakcí na nefunkčnost systému soukromého vlastnictví a vytváření „přirozených monopolů“, je například příběh amerických rádií. V listopadu 1920 začalo v USA rádiové vysílání a během dvou let vzniklo na 576 stanic. Velice rychle se začal vyvíjet systém vlastnických práv, který řešil zásadní problém telekomunikačního spektra – možnost vzájemného rušení signálu neboli interference. Byly vydány zásadní precedenční rozsudky, z nichž nejvýznamnější byl ve věci Chicago Tribune vs. Oak Leaves, který přiřkl vlastnické právo k určité části spektra na základě principu prvního užívání.

Právě hladké fungování systému bylo pak velkým problémem při jeho znárodňování. Tehdejší ministr obchodu a pozdější prezident Herbert Hoover, který svými zásahy do ekonomiky zavlekl USA do Velké deprese, si ve svých pamětech upřímně posteskl: „Největším problémem na cestě k prosazení legislativy pro znárodnění elektromagnetického spektra byl úspěch samoregulačního systému, který se vytvořil. Členové Kongresu se neustále ptali – Když to tak dobře funguje, pak proč se tím zabýváte?“

S podporou některých zájmových skupin z řad provozovatelů radiostanic se však v roce 1927 Hooverovi podařilo spektrum znárodnit a jeho využívání vložit do rukou státních úředníků. Podporovatelé znárodnění spektra pak promptně získali příslušné licence a monopolní práva. Počet rádií řádově klesl.

Zmíněné příklady jsou praktickým důkazem obecného ekonomického pravidla, které říká, že znárodňování nebylo reakcí na nefunkčnost trhu a konkurence, ale naopak snahou získat přístup k majetku soukromých vlastníků, který byl v tržním systému s velkým úsilím vybudován. Za znárodněním a regulacemi nestojí nikdy veřejné blaho, nýbrž ryze soukromé zájmy státních úředníků či neúspěšných konkurentů.

(Respekt, www.respekt.cz)