Prosinec 2004

Bratry Mašínovy potkalo štěstí

Petr Zavoral

Osměluji se touto cestou v předstihu poblahopřát pánům Ctiradu a Josefovi Mašínovým k neudělení státního vyznamenání při příležitosti nadcházejícího 86. výročí vzniku Československa. Informace, že Hrad nápad Senátu ocenit oba hrdiny protikomunistického odboje některým z řádů smetl ze stolu, sice není oficiální, ale jestliže ji středeční (20. října 2004 – pozn. red. CS-magazínu) rudé Právo zveřejnilo jako hlavní materiál na titulní straně, pak je to tutovka. Neb tento vládní list s mizernou pověstí má už zase své lidi dočista všude.

Gratulaci bratrům Mašínovým považuji za případnou hned z několika důvodů. Tím nejčerstvějším je nedávný brutální policejní zásah proti bývalým politickým vězňům v chodbě přerovského soudu. Černooděnci si tam vybíjeli vztek na skupině převážně starších občanů, kteří se jim znelíbili jenom tím, že se dožadovali veřejného procesu s antikomunistou Vladimírem Hučínem, účelově kriminalizovaným z nesmyslných příčin.

Policejnímu násilí tam neunikl ani spolubojovník Mašínových Milan Paumer, s nímž grosstapo zacházelo jako s posledním uličníkem na extremistickém srazu. Už proto by bylo výsměchem vlastnímu svědomí přijmout metál od policejního státu, který zatracuje své skutečné hrdiny a místo nich si otevřeně hýčká bolševické zločince a jejich potomky.

Dalším důvodem k blahopřání je, že budou ušetřeni potřesení rukou se současným českým prezidentem. Neboť Václav Klaus krom toho, že za své zvolení hlavou státu vděčí právě těm, kteří by bratry Mašínovy nejraději viděli na šibenici, je typickým představitelem se vším svolného čecháčkovství. Aby zaimponoval zbabělé občanské většině, oslavuje pasivní rezistenci takových, jako je on sám. To oni prý srazili komunisty do kolen, jim náleží věnec vítězů, zatímco všelijací Mašínové nebo dokonce Havlové ... dejte pokoj s takovou připomínkou totalitní předposranosti.

Zpřeházení hodnot je ostatně příčinou toho, že na Pražském hradě dřepí právě Klaus: z koho jiného mohl sebestředný účetní vytvořit nejsilnější posametové politické uskupení, ne-li z loupeživých korouhvičkářů, šmelinářských prospěchářů a toho druhu »pragmatiků«, kteří za své schopnosti a styky vděčí éře rudého temna? Neexistuje větší paradox, než že zrovna tahle elita dnes rozhoduje o tom, kdo si zaslouží státní vyznamenání a komu naopak náleží stejný nevděk jako za bolševika.

Jediný, kdo měl jakés takés morální právo připnout Mašínům na prsa medaili z blyštivého kovu, byl Václav Havel, který tu příležitost promeškal. Od představitelů současné moci by to už byla potupa, stejně jako třeba Nobelova cena pro Havla v Arafatově společnosti. Gratulujme statečným antikomunistům, že té hanbě unikli.

(Annonce)