Prosinec 2004

Prezidentské volby v USA vyhráli nejen tamní republikáni

Petr Zavoral

Amerika má za sebou prezidentské volby, které vzrušovaly velkou část světa dávno předtím, než začaly. Je to logické. USA nejsou jen jednou z mnoha zemí, ale díky jejich síle a vyspělosti je takřka pro celou planetu důležité, kdo se na čtyři roky zabydlí v Bílém domě. Je tu však jedna trvalá jistota. Ať se stane prezidentem Spojených států kdokoliv, Amerika nepřestane být Amerikou, protože hodnoty, jež jsou v ní domovem, jsou už od jejího vzniku neměnné: maximální občanská svoboda, demokracie, spravedlnost, ale také pořádek a disciplina. Udržet je při životě v podmínkách multikulturní společnosti a ještě je vyvážet do neklidných oblastí světa je úkol nesnadný, ale Američanům se daří, třebaže často za cenu nesmírných materiálních i lidských obětí.

V letošních volbách obhájil své prezidentství republikán George W. Bush, muž odvážný a přímočarý, pro někoho až příliš. Uspěl v historicky nejnákladnější předvolební kampani, která přilákala k urnám nejvíc voličů za posledních 44 let: šedesát procent Američanů stálo nezřídka dlouhé fronty v čase i nečase, aby mohli dát hlas svému favoritovi, což je úkaz, který jsme v Česku naposledy zaznamenali v prvních letech po pádu totality. Přitom v USA vůbec nešlo o život, nic hrozného by se nestalo, ani kdyby vyhrál senátor Kerry.

Jakkoliv si někteří (zejména evropští) jeho příznivci rvali vlasy, že »kovboj« Bush získal ještě o více než tři miliony hlasů silnější mandát než před čtyřmi lety, John Kerry sám se zachoval jako bytostný demokrat: přiznal porážku ještě dřív, než musel, a byl jedním z prvních gratulantů svému soupeři. Podstatné je, co při té příležitosti vzkázal svým přívržencům: nechci rozdělovat Ameriku, protože tato země teď prochází největší zkouškou v poválečném období. V boji proti mezinárodnímu terorismu není nic důležitějšího než jednota všech občanů a důvěra ve státníka, jehož si přesvědčivá většina lidí zvolila do čela.

Nám doma i ledakomu dalšímu v postkomunistické i západnější Evropě by se chtělo říci - klobouk dolů, pane Kerry. Američanům takových poklon netřeba, protože pro ně je politické džentlmenství naprostá samozřejmost. Vědí, kdy je konec předvolebních show a kdy začíná všední prezidentská dřina, která by neměla smysl, kdyby nebyla podložena všeobecnou úctou a respektem k hlavě státu, ať už je jí kdokoliv.

To je také nejspíš důvod, proč historie nepamatuje, že by se kdy v Bílém domě usalašil vysloveně špatný politik, jehož prezidentské účinkování by bylo možno označit za omyl. Vyskytovali se, pravda, v čele USA mužové více i méně úspěšní, někteří dokonce museli předčasně odejít. Ale jeden jako druhý to byli tělem i duší demokraté, Američané hájící v první řadě zájem své země, který byl zhusta i zájmem svobodomyslných lidí v končinách Spojeným státům na tisíce mil vzdálených.

Je dobré si připomenout, že i taková vietnamská válka, která ulpěla jako nesmazatelná skvrna na pověsti demokrata Lyndona Johnsona (1963 - 1968), měla svůj smysl, třebaže milionům Američanů způsobila celoživotní trauma. Vždyť na vietnamském bojišti si to rozdaly demokratické síly se sovětskou komunistickou hydrou, která se chystala ovládnout svět, stejně jako deset let předtím v Koreji. Zamyslel se už někdo nad tím, k jakým koncům by vedlo, kdyby USA nečinně přihlížely, jak si bolševik podmaňuje zbytek Asie poté, co už měl »v kapse« miliardovou rudou Čínu?

Znovu podtrhuji, že Johnson byl demokrat (po česku levičák), nikoliv republikánský »dobrodruh«. Z demokratického tábora vzešel i John Fitzgerald Kennedy, který neváhal vycenit na Rusa zuby v čase karibské krize, i když jeho zápas s Chruščovem za bezjadernou Kubu hrozil přerůst v třetí světovou válku. Také že za to záhy zaplatil životem za dosud nevyjasněných okolností.

Kdepak, lidé milí. Chce-li se někomu Američanům nadávat do planetárních četníků, nechť si spánembohem uleví. Ale komu zbylo v lebce kousek místa pro mozek, musí uznat, že USA jsou četník spravedlivý a v tomto zblázněném světě užitečný, ba nezbytný, nemá-li zaniknout rukou barbarů, ať již tito pocházejí z komunistického pekla či z Alláhova »ráje«. Houby záleží na tom, kdo zrovna poroučí v Bílém domě. Američané nedovolí, aby se tam uvelebil kdokoliv, kdo by jej mohl znesvětit nepoctivým úmyslem. To není jen vzletný řečnický obrat, to je prostě historická zkušenost.

Amerika nám vyhrála válku horkou i studenou, bez jejího přispění by nebyl poražen ani nacismus, ani bolševismus. Američtí vojáci prolévali krev všude, kde byla v ohrožení demokracie a svoboda, ať byl jejich vrchním velitelem republikán nebo demokrat. Dnes ji prolévají v Iráku, v Afghánistánu a možná přijdou na řadu ještě další líhně mezinárodního terorismu, bude-li toho třeba. Bylo by čiré bláznovství před-pokládat, že by se na tom mohlo něco změnit, kdyby američtí voliči instalovali do Bílého domu Kerryho místo Bushe.

Bohužel tímto bláznovstvím, jak se zdá, ochořeli nejvlivnější evropští státníci, především představitelé Francie a Německa, kteří v Bushově znovuzvolení spatřují holé neštěstí. Sice tu »katastrofu« komentují s diplomatickou zdrženlivostí, ale dělají při tom grimasy, jako kdyby překousli feferonku. Tou papričkou je jim z prstu vycucaný bubák americké světovlády, lépe řečeno trauma ze znicotnění vlastní důležitosti. I zasévají mezi svůj lid dračí setbu žárlivosti na zaoceánského partnera, v soukromém mocenském zájmu se pokoušejí budovat evropsko-americké vztahy na bázi vzájemné nedůvěry až - nebojme se toho výrazu - nevraživosti. A tu bychom si alespoň my, obyvatelé postkomunistických teritorií, měli uvědomit, že je to nejspolehlivější cesta do pekel.

Není k tomu zapotřebí kdovíjaké jasnozřivosti. Takzvaná stará dobrá Evropa po celé dvacáté století dokazovala, že nemá schopnost postarat se o vlastní bezpečnost, naopak že je sama ohniskem válečných požárů, k jejichž hašení jsou nezbytní američtí kovbojové. Dokazuje to ostatně dodnes, jak se můžeme přesvědčit třeba na příkladu Balkánu. Také by nás měla varovat váhavost, s níž Staroevropané přistupují k iráckému maléru, zejména sklon Němců a Francouzů nepálit si prsty tam, kde to za ně může udělat někdo jiný. Jako by - promiňte mi ten drsný příměr - byla doba už zase příznivá pro zápecnické lavírování a mnichovské podrazy.

Asi by to chtělo podobnou porci občanské uvědomělosti, jakou prokázali Američané, když si navzdory ztrátám, jež jim způsobilo irácké »dobrodružství«, do svého čela opětovně zvolili čestného, nekompromisního a každému srozumitelného prezidenta. Neskrývám svoji spokojenost s jejich rozhodnutím a také závist, že u nás jednak není na výběr z ubohých politických kašparů, a kdyby i bylo, o hlavě státu zde beztak rozhoduje bolševik. Jedním dechem však do třetice potvrzuji, že bych s touž pokorou přijal i zvolení senátora Kerryho, protože na rozdíl od mnichovanské Evropy (o Česku pomlčmež) zpoza Atlantiku nehrozí, že by tam dostal šanci mizerný prezident.

(Annonce)