Prosinec 2004

Sedm proti sedmi tisícům

Matyáš Zrno

Srebrenica – místo nejhoršího masakru, který se po druhé světové válce stal v Evropě – se stalo v zemích bývalé Jugoslávie opět jedním z nejskloňovanějších jmen. Za zločiny ve Srebrenici stály minulý týden v soudní síni dvě velmi rozdílné osobnosti z opačných stran barikády. Muslimský velitel obrany enklávy, obviněný ze sedmi vražd srbských zajatců – a srbský plukovník, obviněný z vražd tisíckrát více zajatců muslimských.

Posílám balíky

Oním srbským plukovníkem je Ljubiša Beara, někdejší velitel vojenské kontrarozvědky bosenských Srbů. Je jedním ze třinácti obviněných z přímé odpovědnosti na masakru zhruba sedmi tisíc Muslimů ve východobosenské Srebrenici v roce 1995. I pro otrlé pozorovatele procesů s válečnými zločinci zůstane v paměti jako ten, kdo v létě 1995 v hovorech (odposlechnutých bosenskou armádou) z léta 1995 mluvil o zabitých Muslimech jako o „balících“ (s tím, že posílá ještě „více než tisíc takových balíků“).

Jak v pátek (15. října 2004 – pozn. Redakce CS-magazínu), zatím neoficiálně, přiznala i bosensko-srbská vládní komise pro Srebrenicu, oněch „balíků“, z nichž každý má jméno a příjmení, bude ve skutečnosti o tisíc více, než zatím dokumentují v Haagu. Tedy osm tisíc – ve 34 zatím objevených masových hrobech. Jako jeden z nejvýše postavených bosensko-srbských důstojníků může Beara počítat (prokáže-li se jeho vina) s podobným trestem jako generál Radislav Krstić, velitel Drinského sboru armády bosenských Srbů. Ten si za genocidu odsedí 46 let.

Ironií osudu byl ve stejné době zahájen i soudní proces proti muslimskému veliteli Srebrenice Naseru Orićovi. Je obviněn ze spálení více než 50 srbských vesnic, jejich vyloupení a vyhnání jejich obyvatel a zabití sedmi a mučení devíti srbských zajatců. Pro řadu Bosňanů je tento proces pobuřující – ignoruje prý okolnosti, ve kterých Naser Orić bojoval: po téměř čtyři roky úspěšně hájil proti obrovské přesile malinkou enklávu, přecpanou uprchlíky.

Podle litery mezinárodního práva se skutečně v obsazených vesnicích nemá loupit. Ale jak to vysvětlit tisícům hladem pološílených lidí, kteří se v patách za vojáky vrhali do dobytých vesnic a drancovali zásoby potravin, které jim umožnily přežít další týden? A jak se dá vůbec operovat mezinárodním právem před Srebreničany, které mezinárodní právo, ztělesněné vojáky v modrých přilbách, nechalo nakonec na holičkách?

Z desátníka generálem

Naser Orić je úplně jiný případ než chladný kontrarozvědčík Beara. Jako čtyřiadvacetiletý někdejší policista a vášnivý karatista s nepopiratelným charismatem okolo sebe v chaotickém jaru 1992 seskupil muže ochotné bojovat a osvobodil Srebrenicu. Ubránil ji a pro 20 000 lidí, stísněných na každém metru obklíčeného městečka se stal bohem. „Všichni jsme jím byli fascinováni, v americké uniformě s nášivkou elitní jednotky DELTA vypadal jako ztělesnění hrdiny,“ vzpomíná po letech bosenských novinář Emir Suljagić, který prožil celou válku ve Srebrenici, kde také zahynula celá jeho rodina.

Ale Naser Orić nebyl jen kladným hrdinou. Byl jako tolik jiných mladíků v Bosně, které vojenský talent a charisma vyneslo do role polobohů. Někdejší desátník jugoslávské armády (dnes penzionovaný brigádní generál armády Bosny a Hercegoviny) a absolvent šestiměsíčního policejního kurzu se stal pánem nad životem a smrtí 20 000 zoufalých lidí. Zachránil je svým umem a nepopiratelnou osobní statečností. O nějakých válečných pravidlech však pravděpodobně neměl ani tušení. Plundrování nepřátelských vesnic bylo jedinou nadějí na přežití v situaci, kdy za 13 měsíců přijel jeden jediný konvoj s humanitární pomocí (což znamená 2,5 kilogramu potravin na osobu na více než rok).

Vypálení vesnic do základů je přece logické – nepřítel je v zimě nemůže použít k odpočinku svých vojáků, kteří tak musí stále mrznout v zákopech a zemljankách. A nad tím, že některý z jeho mužů brutálně mlátí před jeho očima zajatce, si v atmosféře každodenního srebrenického kataklyzmatu patrně vůbec nelámal hlavu. Jako velitel si s tím však hlavu lámat měl a jako muž, jehož slovo bylo zákonem, tomu měl zabránit. Stačilo jedno jeho slovo a mohl válku skončit s čistším svědomím a nemusel nyní čelit perspektivě desetiletého trestu.

(Respekt, www.respekt.cz)