Prosinec 2004

Příběhy české justice - příběh patnáctý. Veřejně o neveřejném

Milan Hulík

Tento příběh je takřka ústavní – o právu na veřejnost procesu zaručeného v ústavě a o jeho omezení. O právu veřejnosti účastnit se nalézání spravedlnosti a její obavě z toho, aby při jejím tajném hledání z ní neučinil soud „spravedlnost“ takovou, o které Ondřej Neff napsal 22. 3. 2002 v „Neviditelném psu“: „ Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou ,rovná právní spravedlnost´ v České republice.“

Případ kapitána Hučína

Každá doba má své kauzy. Ta totalitní měla Horákovou a Slánského a stovky dalších, stejných a podobných. Ta podivná před ní v letech 1945-48 měla kauzy, ke kterým se bojíme ještě dnes vrátit. Mohou být kolaboranti hrdiny ? Byli přece souzeni lidé z doby protektorátní a v ní se udávalo, kolaborovalo, popravovalo, ale také statečně bojovalo. O některých v této době odsouzených dodnes nevíme, zda jejich odsouzení bylo spravedlivé nebo nespravedlivé.

Ta naše doba, demokratická a právní, má také podivnou kauzu, o které mnozí nevědí co si myslet. Přeložíme-li slovo kauza slovem případ - máme název naší první kapitoly.

Obhájce by neměl komentovat neskončené trestní stíhání svého klienta, měl by zůstat nad věcí a své námitky formulovat procesní formou podle trestního řádu. Proto jsem dosud o případu kpt. Hučína nepsal a zapojoval se do něj mediálně jen nejnutnějšími odpověďmi na otázky novinářů. Když mě však radio BBC pozvalo do studia k duelu s Hučínovým soudcem Mgr. Jelínkem, pochopil jsem, že musím promluvit i mimo jednací síň. Do situace Martina Luthera přibíjejícího své teze na vrata hradu Wartburgu mě však přivedl zásah policie proti veřejnosti na chodbě soudu v Přerově. Po zemi vyvlékaní staří političtí vězni držící se křečovitě za ruce, smutek v očích státní zástupkyně a zjevná otřesenost samotného předsedy senátu, mě nutí k k řečnické otázce – muselo se to stát?

Na pořadu kauzy Hučín nyní není otázka oprávněnosti samotného procesu, ani přesvědčení mnohých nad nespravedlností prvního (zatím nepravomocného) odsuzujícího výroku z trestního stíhání k samostatnému projednání vyloučeného trestného činu podvodu, kterého se Vladimír Hučín měl dopustit spolu se svým lékařem MUDr. Janem Chmelařem vylákáním nemocenských dávek. Na pořadu je nyní ústavou zaručené právo veřejnosti hlavního líčení s obžalovaným V. Hučínem, kterého jeho přátelé a sympatizanti považují za nevinného a jeho trestní stíhání za zmanipulované a účelové. K této problematice se z důvodu svého postavení v procesu nechci vyjadřovat, je však nutné, abych se vyjádřil k otázce veřejnosti, protože tak obhajoba pravidelně činí od začátku procesu, což předseda senátu označuje za obstrukce obhajoby.

Kdy je možné vyloučit veřejnost z hlavního líčení? Jde o citlivou otázku protože kontrola soudu veřejností je zaručena ústavou a omezení tohoto práva dovoluje trestní řád jen ve výjimečných případech. Podle § 200 tr. řádu „může být veřejnost vyloučena, jestliže by veřejné projednání věci ohrozilo utajené skutečnosti chráněné zvláštním zákonem, mravnost nebo nerušený průběh jednání, anebo bezpečnost nebo jiný důležitý zájem svědků. Veřejnost lze vyloučit také jen pro část hlavního líčení.“

S výjimkou v již hlavním líčení projednaného skutku s nemocenskými dávkami, je hlavní líčení v ostatních trestných činech uzavřeno veřejnosti. O účast veřejnosti a tedy i o oprávněnost použití shora uvedeného paragrafu, se nyní rozpoutal boj, který z budovy soudu a přerovského okresu již doputoval do budovy parlamentu, přesněji do poslanecké sněmovny a senátu. Vyjadřují se k němu politici a politické strany a zatím nejvyšším politikem, který se tím zabývá, je druhý muž ve státě – předseda senátu Petr Pithart.

Podívejme se tedy „sine ira et studio“ na trestné činy obviněného V. Hučína, které v odročovaných hlavních líčeních projednává Okresní soud v Přerově.

§ 185, odst. 1, písm. a/, b/ tr. zákona

Prvním z nich je trestný čin nedovoleného ozbrojování. Vladimír Hučín je obviněn, že přechovával určité množství střeliva jiné ráže, než byla ráže jeho služební pistole, několik gramů amatérsky zhotovené výbušniny, elektrickou časovanou milisekundovou rozbušku a některé další věci mající charakter věcí, jež nemohou být drženy bez zvláštního povolení. Jeho obhájci se s tímto bodem obžaloby jistě poperou; o této obhajobě se bude určitě psát v některém z dalších našich příběhů české justice – ta však nyní protestuje proti tomu, že tento obecně kriminální čin je natolik tajný, že jeho projednávání nemůže být veřejnost přítomna. Co je tajného na přechovávání střeliva, bílého prášku, rozbušky, vložné hlavně pro signální pistoli apod.? Jaký zákon tyto věci označuje za utajované? Jak mohou být tajné, když tento bod obžaloby zná každý, kdo se jen trochu o případ kpt. Hučína zajímá. Veřejnost si může nanejvýše klást otázku, měl tyto věci? Proč je měl? Je to trestné, že je měl? Utajené projednávání tohoto bodu obžaloby totiž vyvolává otázku ještě nebezpečnější – proč je projednávání tohoto bodu obžaloby tajné?

§ 273, odst. 1 tr. zákona

Druhým tajným trestním činem je trestný čin neuposlechnutí rozkazu podle § 273, odst. 1 tr. zákona. Vladimír Hučín odmítl splnit rozkaz, který mu nařizoval identifikovat své zpravodajské zdroje. Podstatou obvinění je právě ono odepření rozkazu, obžaloba žádné zpravodajské zdroje neuvádí, V. Hučín také ne, jen se brání tím, že by je prozrazením mohl ohrozit. Přemýšlejme tedy o tom, proč nemůže být veřejnost přítomna projednávání tohoto bodu obžaloby a nepřemýšlejme, odepřel-li V. Hučín rozkaz oprávněně nebo neoprávněně – to je věc posouzení soudu.

§ 158, odst. 1, písm. a/, odst. 2, písm. c/ tr. zákona

Kdo si myslí, že ani druhý bod obžaloby by neměl být pro veřejnost TABU, může postoupit na další políčko naší obžaloby a zahrát si hru „vadí - nevadí“. Jestliže jsem si zde dovolil být ironický, bude se dále držet přesně obžaloby. Stačí seřadit fakta a komentář nechť si udělá čtenář. „Od přesně nezjištěné doby, nejméně od r. 1993 do počátku r. 2001 v Přerově a Olomouci, jako příslušník BIS teritoriálního pracoviště Olomouc, pracovně zařazený pro oblast levicového extrémismu, poté co získal jako informační zdroj J. D., tohoto záměrně instruoval k podněcování akcí se záměrem šířit v BIS, vrcholných a zákonodárných orgánech ČR, sdělovacích prostředcích, Konfederaci politických vězňů, Klubu angažovaných nestraníků, jakož i v široké veřejnosti obavy ze sílícího levicového extrémního hnutí na severní Moravě tak, že jmenovanému předstíral, že jde o akce a plnění úkolů BIS, přestože tímto sledoval pouze svůj osobní zájem a prospěch, a tímto v J. D. nepravdivě vyvolal představu, že jedná v souladu se zájmy BIS, načež J. D. dle jeho podrobných instrukcí předával sdělovacím prostředkům nepravdivé zprávy o sílícím extrémním levicovém hnutí“…

Tento bod obžaloby obsahuje ještě obvinění, že „V. Hučín navedl J. D. s cílem oživit zprávy o sílícím extrémním levicovém hnutí, přičemž za tímto účelem předal J. D. výbušku V-30b, instruoval jej k její iniciaci a vypracoval přesný plán provedení akce s určením místa a času výbuchu, k tomu však nedošlo, protože J. D. od něj upustil…“

Leitmotivem tohoto bodu obžaloby, kterým se měl V. Hučín dopustit trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele má tedy být jeho snaha vyvolat znepokojení a strach vymýšlením fám o sílícím levicovém nebezpečí.

Nejdříve tedy otázka, tajné – netajné? Vadí – nevadí? V případě výbušky jde o obvinění z obecného kriminálního trestného činu a ty „výmysly“ o sílícím levicovém extrémismu – mají být tajné? Veřejné projednání této věci by ohrozilo utajené skutečnosti chráněné zvláštním zákonem? Které utajené skutečnosti to asi jsou? A jak je to může ohrozit ? Nevíme, obhajoba to neví. Ví ale, že je to TABU!

§ 199, odst. 1, 2 tr. zákona

Další tabuizované obvinění je podobné předchozímu. Nyní prosím čtenáře o zvýšenou pozornost, budu citovat přesně podle obžaloby: „ od přesně nezjištěné doby, nejméně od r. 1999 do konce února 2001, v Přerově a Olomouci, šířil v organizacích Konfederace politických vězňů a Klubu angažovaných nestraníků, jakož i prostřednictvím hromadných informačních prostředků, zejména MF Dnes a Hanáckého a Středomoravského dne, články jako např. „Hučín prý nikdy nehodlá polevit v boji proti komunismu“, „Nikdy jsem nebyl teroristou, tvrdí V. Hučín“, „V boji s totalitou jsem neprolil kapku krve“ – nepravdivé informace o sílícím extrémně levicovém hnutí v regionu Severní Moravy, které dokládal články uveřejněnými v týdeníku Nové Bruntálsko a to zejména těmi, které útočí na BIS a jeho osobu v souvislosti s výbuchy v Přerově a Olomouci… ač si je vědom toho, že výše uvedené články vznikají na základě informací, které v prostřednictví redakce šíří J. D., který tak činí na přímý popud V. Hučína, přičemž tímto způsobuje vážné znepokojení části obyvatelstva projevující se mimo jiné tím, že občané vyjadřují své znepokojení nad sílícím extrémně levicovým hnutím, které následně prezentují ve sdělovacích prostředcích, kdy zároveň jsou o tomto znepokojení písemně informováni i vrcholní představitelé Konfederace politických vězňů a ministr vnitra ČR.“

„Tímto jednáním V. Hučín způsobil úmyslně nebezpečí vážného znepokojení části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřoval poplašnou zprávu, ač věděl, že je nepravdivá a může vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa a sdělil ji hromadnému informačnímu prostředku.“

Pokusme se trochu krkolomný text obžaloby zjednodušit. V. Hučín měl šířit články obsahující nepravdivé informace o sílícím extrémně levicovém hnutí, které měly být psány na základě jeho nepravdivých informací, které redakcím dodával prostřednictvím nastrčené osoby.Tím měl spáchat trestný čin šíření poplašné zprávy.

S tímto obviněním se obhajoba vyrovná později při hlavním líčení, možná i poukazem na argument „contradictio in adiecto“, protiklad v obžalobě – obžalovaný „šířil“ články, které předtím v mnohatisícovém nákladu byly publikovány v uvedených novinách. Jistě poukáže i na bohatou tradici, kterou tato země má s podobnými obviněními. „Publikoval, šířil, rozmnožoval, uváděl ve známost a tak znepokojoval, pobuřoval, štval“. Ale řekli jsme na začátku, že budeme polemizovat jen s tajností procesu.

Projednávání tohoto bodu obžaloby je tajné proto, že spis obsahuje tajnou zprávu BIS o nebezpečí levicového extremismu, jejímž byl V. Hučín spoluautorem. Tato zpráva bude zřejmě při hlavním líčení čtena. Ovšem, mezitím již unikla na veřejnost včetně další aktuelnější. O tom píše MF Dnes 1. listopadu 2004, která tuto neveřejnou zprávu získala. Tato zpráva, vypracovaná již bez Hučínových informací popisuje nebezpečí levicového extremismu v ještě černějších barvách, než ta první, kvůli které je projednávání tohoto bodu obžaloby neveřejné. Tato zpráva popisuje pronikání neobolševických extremistů do státního aparátu, tajné členství některých důstojníků policie v extrémních bolševických organizacích, sepisování seznamů nepohodlných lidí a pod.

Obhajoba bude jistě citovat i z nedávného rozhovoru s bývalým důstojníkem StB Ludvíkem Zifčákem, předsedou Komunistické strany Československa, otištěným v LN dne 16. 11. 2004. V něm hovoří o krvavé revoluci, kterou jeho strana připravuje, o správnosti popravy Milady Horákové atd. a kde také říká: „My bychom rozhodně své odpůrce (rozuměj politické) nepopravovali, nechali bychom to na Lidových soudech.“ Obhajoba V. Hučína jistě zdůrazní, že tento staronový komunistický inkvizitor žije a vyvíjí svoji činnost na severní Moravě, kde měl šířit své nepravdivé poplašné zprávy o nebezpečí levicového extrémismu

V. Hučín a způsobovat tak znepokojení obyvatelstva tohoto regionu. A že tak exporučík StB Zifčák činí dnes, několik let potom, co tak podle obžaloby měl činit V. Hučín.

Ruka na klávesnici svrbí, ale zpět k tajnosti. Konstatujme, že projednávání bodu obžaloby o šíření „falešných“ poplašných zpráv o nebezpečí levicového extrémismu je nadále tajné. Dnes již možná proto, aby se obyvatelé tohoto regionu (ještě, že se to týká jen severní Moravy, kde autor tohoto článku nežije) zbytečně neznepokojovali z dřívějších, mnohem mírnějších Hučínových informací, jelikož Lidové noviny určitě nečtou, internet nepoužívají a přátele – informátory v jiných regionech nemají.

§ 106, odst. 1, odst. 2 písm. b/ tr. zákona

Jak se V. Hučín měl dopustit již pátého trestného činu - ohrožování utajované skutečnosti? „Od přesně nezjištěné doby po dobu určitou shromažďoval písemnosti BIS obsahující utajované skutečnosti stupně utajení ,vyhrazené´ a ,důvěrné´, když je bez zamezení přístupu dalších osob přechovával zcela volně v místnostech rodinného domku a nepovolaným osobám dal k dispozici, přičemž těmito písemnostmi disponoval i po 5. lednu 2001, kdy mu bylo odebráno dříve vydané osvědčení u způsobilosti seznamovat se s utajovanými skutečnostmi podle zákona č.148/1998 Sb.“

I zde bude mít obhajoba vůči meritu věci řadu námitek a proto jen konstatujme, že obhajoba souhlasí s tím, aby tento bod obžaloby vzhledem k razítkům „tajné“ a „důvěrné“ na některých písemnostech, byl projednáván s vyloučením veřejnosti.

§ 106, odst. 1, odst. 2 písm. b/ tr. zákona

Posledním bodem obžaloby je obvinění, že V. Hučín zase „od nezjištěné doby do 7. 3. 2001 v Přerově shromažďoval písemnosti, zejména evidenční lístky občanských průkazů, lustrační lístky, originál cestovního pasu, úřední záznamy a výpisy ze služebních evidencí zpracovávané PČR a BIS obsahující jména, příjmení, data narození, rodná čísla, fotografie a další důležité osobní údaje, konkrétních osob a bez zamezení přístupu dalších osob k nim, přechovával a dal k dispozici osobám v místě trvalého bydliště v Přerově, přičemž tyto písemnosti získal v souvislosti s výkonem funkce příslušníka BIS čímž vědomě porušil povinnosti příslušníka BIS…“ takže jako veřejný činitel v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu a takovým činem způsobil jiný zvlášť závažný následek a tak spáchal trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele.

Tajnost kontra netajnost, vadí proti nevadí, má tedy skóre 4 : 2. Zatím vede ale soud, líčení o všech bodech obžaloby prohlásil za tajné a protestující veřejnost byla při posledním jednání soudu za použití hrubého násilí a donucovacích prostředků zčásti vyvlečena (tažena po zemi) a částečně vynesena. Jedna osoba byla hospitalizována v nemocnici na jednotce intensivní péče, druhá zraněna, podle posledních prognóz s trvalými následky. Žijeme však v demokratickém státě s nezávislou justicí a proto doufejme, že se v něm do deseti let nenaplní předpověď předsedy KSČ o novém popravování lidí za politické názory, stejně tak jako výrok Publiliuse Syruse, římského herce a básníka: „Co tají vyšší moc, to bezpečně se nehledá“.