Prosinec 2004

Gulag – příběhy obětí a vrahů

Jan Machonin

Patnáct let po pádu komunismu ve východní Evropě napsala americká historička Anne Applebaumová knihu, v níž sumarizuje dějiny systému sovětských koncentračních táborů známých pod zkratkou GULAG. Stejnojmenný svazek, který v loňském roce získal v USA Pulitzerovu cenu a nyní vychází v českém překladu Petrušky Šustrové, splňuje všechny náležitosti pro to, aby byl v upoutávkách po právu nazýván „vynikající vědeckou prací“. Nicméně vzácnost této knihy spočívá především v tom, že kritéria vědeckosti v mnohém přesahuje.

Lidé za čísly

V rozsáhlé úvodní stati se autorka vymezuje vůči některým rysům dosavadní literatury věnované koncentračním táborům, jíž podle jejího názoru dlouho vévodily emoce a politika. Jinými slovy, snaží se vyvarovat mechanických či apriorních soudů, které by nebyly opřeny o konkrétní materiál. Ze zásady nespekuluje a důsledně se vyhýbá povrchní hantýrce politologů, kteří v dobré snaze pohřbít zločinecký systém leckdy zapomínají, že čísla a termíny mluví především o lidech a jejich utrpení. Applebaumová si dobře uvědomuje, že jediná zaručená metoda, s jejíž pomocí lze systém gulagu odhalit, posoudit či odsoudit, spočívá v intenzivním a co nejrozmanitějším studiu jednotlivých lidských osudů. Proto se ve své práci opírá především o stovky autentických výpovědí, o rozsáhlou publikovanou i nepublikovanou memoárovou literaturu, o rozhovory s pamětníky – vězni, dozorci i náhodnými svědky. Teprve po takto detailním průzkumu terénu si autorka dovoluje další krok. Na rozdíl od Solženicyna, jehož Souostroví Gulag zůstalo vzhledem k nedostupnosti archivů především svědectvím o stovkách tragických lidských osudů a jakýmsi pomníkem jejich utrpení, se může pustit do srovnávací a kritické analýzy.

Krutost se nevyžadovala

Kniha je rozdělena do tří částí, z nichž první a třetí chronologicky mapují vzestup a pád gulagu, prostřední pak jednotlivé aspekty jeho existence – zatčení, věznění, práci v táborech, strategii přežití, umírání, vzpoury, útěky atd. Souběžné studium autentických svědectví a archivních materiálů umožnilo autorce překonat nástrahy, které historikovi klade umělý a účelově zkreslovaný jazyk sovětské byrokracie. Hned od prvních stránek se tak zřetelně rozevírá propast mezi fakty uváděnými v oficiálních dokumentech a skutečným stavem věcí. Čtenář s určitým překvapením zjišťuje, že nejpřímočařeji se o existenci a účelu koncentračních táborů hovořilo v tolik obhajovaných „nevinných“ počátcích revoluce.

Applebaumová shromáždila dostatek důkazů, aby mohla s klidným svědomím napsat: „Rudý teror byl pro Leninův boj klíčový. Koncentrační tábory byly klíčové pro rudý teror.“ Navzdory obecně rozšířené představě, která spojuje existenci táborů teprve se stalinským obdobím, jich podle autorky v Rusku v roce 1919 bylo jedenadvacet a na konci roku 1920 pětkrát tolik: sto sedm. Samotný výraz „koncentrační tábor“ se v pozdějších oficiálních dokumentech přestal používat a Čeka vytvořila celý systém slovních obratů, jakýsi krycí jazyk, který, podobně jako v nacistickém Německu, po celou dobu existence gulagu zastíral jeho pravou podstatu. Snaha o utajení šla tak daleko, že ve třicátých letech byly dobytčáky, ve kterých během transportu umíraly tisíce lidí, běžně vyzdobeny květinami a stachanovskými hesly.

Autorka však v knize upozorňuje na jeden ještě důležitější rozpor. Navzdory zažitým představám, podle kterých byl gulag dokonale fungujícím systémem řízeným z centra, uvádí Applebaumová celou řadu příkladů, jež dokládají, že velitelé táborů i řadoví dozorci a zaměstnanci jednali často zcela svévolně a v rozporu s centrálními pokyny. Aniž by zlehčovala vinu úředníků, kteří podle jejích zjištění dostávali „pravidelná a pozoruhodně otevřená hlášení, v nichž se referovalo o tyfových epidemiích, nedostatku jídla a oblečení“, přenáší část odpovědnosti ze systému na jednotlivce a zdánlivě abstraktní kolektivní zločiny ukazuje jako kriminální delikty, které mají svého konkrétního viníka.

Člověku se ani nechce věřit, kolik lidí umíralo z pouhé pohodlnosti bachařů, kteří nedávali během transportu vězňům napít, aby je nemuseli vodit na záchod. Kolik jich zemřelo hlady kvůli korupci a rozkrádání potravin, kolika přinesla smrt rozhodnutí táborových velitelů, kteří posílali do práce invalidy, aby se mohli blýsknout lepší statistikou. Táboroví dozorci zase vězně naváděli k opuštění pracoviště, protože vězeň zastřelený na útěku jim mohl zajistit služební postup.

Podobných případů uvádí autorka dostatečné množství na to, aby si čtenář uvědomil, že sadismus a ziskuchtivost jednotlivců byly ve své podstatě stejně nebezpečné a vražedné jako systémová opatření diktovaná shora. „Krutost se nevyžadovala“ – toto tvrzení Applebaumová několikrát opakuje jako podstatné. Zaměstnanci gulagu podle ní měli mnohem více možností jednat podle svého než jejich nacistické protějšky. Mohli si vybrat, budou-li se chovat krutě, nebo budou spíš mírní, zda své vězně nechají, aby se upracovali k smrti, nebo zda jich co nejvíc udrží naživu.

Nebezpečně tlustá čára

Důraz, který autorka klade na osobní zodpovědnost a individuální posuzování spáchaných zločinů, není samoúčelný. Applebaumová zná dobře ruské prostředí, ví, na jaké problémy tam narážejí snahy vyrovnat se s minulostí. V něčem se situace v Rusku podobá té naší. „Společnost je lhostejná ke zločinům minulosti, protože na ní tolik jejích členů participovalo,“ svěřuje se Applebaumové předseda ruské rehabilitační komise.

Pověstná tlustá čára za minulostí se za vlády bývalého agenta KGB Putina pomalu stává součástí státní ideologie, která ji potřebuje pro vlastní ospravedlnění. I proto je důležité, že se autorka vyhnula přílišnému systematizování, které se dá snáze napadnout, a vsadila, podobně jako svého času Claude Lanzmann ve filmu Šoa, na věcnost, konkrétnost, dobré prameny a hodnověrné svědky.

Lidé si dokáží snáze uvědomit utrpení jednotlivce než utrpení milionů, a jistě i proto se Applebaumová rozhodla nešetřit místem a předložit čtenáři celou řadu příběhů, věnovat prostor knihy především zkušenostem obětí. Kromě toho však nenápadně sleduje ještě jeden příběh, totiž svůj vlastní. Příběh Američanky, pro kterou byl zpočátku gulag pouhým pojmem, příliš abstraktním na to, aby se vůči němu mohla vymezit. Během své práce na knize si však mezi pamětníky gulagu získala řadu přátel, viděla na vlastní oči místa, kde se kdysi odehrávaly dnes těžko představitelné situace, pochopila leccos z ruské mentality a to vše jí umožnilo popsat dějiny gulagu s velice osobním zaujetím. O to snáze si její kniha najde cestu ke čtenáři, který může být na pochybách, zda je vůbec ještě potřeba taková témata oprašovat.

(Respekt, www.respekt.cz)