Prosinec 2004

I chudí Maďaři chtějí do Evropy

Petr Morvay

Sotva se panonskou nížinou přehnala národovecká bouře vyvolaná krajanským zákonem, který přiznal Maďarům žijícím v zahraničí několik nepříliš významných výhod, už se nad Dunajem blýská znovu. Tentokrát kvůli nápadu budapešťské národně-konzervativní opozice přiznat příslušníkům maďarských menšin kromě občanství státu, na jehož území žijí, i státní příslušnost k zemi svatoštěpánské koruny.

Lejno a voda

Podobná myšlenka se v různých formách objevuje v rétorice politických radikálů od počátku devadesátých let, serióznější politické síly se jí však dlouhou dobu vyhýbaly. Cestu z politického suterénu do vysoké politiky jí otevřel až dnešní vůdce opozice, bývalý premiér Viktor Orbán, během volební kampaně v roce 1998. Když se však dostal na čtyři roky k moci, na dvojí občanství rychle zapomněl. Místo něj nabídl soukmenovcům žijícím v zahraničí pouze zmiňovaný krajanský zákon, který jim na maďarské půdě zaručuje slevu na vlak a několik dalších privilegií podobného charakteru. Letos však stále populističtější Orbán své oblíbené heslo opět oprášil a jako by se nechumelilo začal prosazovat vypsání referenda k této otázce. Uspěl a za dva týdny (5. prosince) tak budou Maďaři u uren odpovídat na otázku, zda si přejí, aby parlament přijal zákon umožňující jejich krajanům zisk dvojího občanství.

Ačkoli se výsledek takového plebiscitu může zdát dopředu jasný, dá se kolem něj očekávat množství ostrých sporů. Zatímco totiž opoziční Orbánovo hnutí Fidesz a zástupci maďarských menšin přesvědčují občany, aby hlasovali pro, vyzvala je vládní koalice složená ze socialistů a liberálů k přesnému opaku. Nesmiřitelné postoje obou stran už zapříčinily, že zasedání Stálé maďarské konference – jakéhosi vrcholného summitu politických reprezentací domácích i zahraničních Maďarů – skončilo minulý týden poprvé ve své historii bez přijetí společného závěrečného prohlášení.

Místopředseda Strany maďarské koalice (SMK) na Slovensku a vůdce jejího radikálního křídla Miklós Duray se místo něj pouze nechal slyšet, že otázka referenda během summitu „oddělila hovno od vody“. „Na jedné straně je maďarský národ a jeho zastánci; na druhé ti, kteří jej chtějí přimět hlasovat proti,“ vysvětloval své rozhořčení.

Paradoxem přitom je, že konání referenda považují za neodpovědné i přívrženci dvojího občanství. Přesto voliče přesvědčují, aby se k urnám vydali. Kdyby totiž bylo kvůli nízké účasti neplatné nebo v něm převládly hlasy proti, připravilo by to podle jejich mínění zahraničním Maďarům psychický šok – poznání, že se k nim jejich pokrevní bratři a mateřská země nehlásí.

Dejte bratrům pasy

Národně-konzervativní opozice tvrdí, že institut dvojího občanství prosazuje zejména proto, že nebude státní kasu nic stát a umožní krajanům z Rumunska, Srbska a Ukrajiny získat maďarský pas, který jim zajistí nerušený kontakt s mateřskou zemí i po vzniku schengenských hranic. Vláda se ale takovému řešení brání s poukazem na to, že by vyvolalo chaos a nezvladatelný růst výdajů na zdravotnictví a sociální politiku, neboť by do země naráz přilákalo statisíce chudých krajanů.

Experti nedávají za pravdu ani jedné ze stran. Například podle Zoltána Kántora z prestižního budapešťského Institutu László Telekiho neexistují žádné studie o dopadech dvojího občanství a chybí vůbec koncepce toho, jaké mají být priority maďarské politiky vůči krajanům: jestli je hlavním cílem udržet je doma, nebo prostřednictvím jejich migrace řešit domácí demografické problémy. Stejně tak, upozorňuje Kántor, není jasná ani slučitelnost dvojího občanství na etnickém základě s mezinárodním či unijním právem.

Oba tábory však přesto dál trvají na svém. Není divu. Ačkoli totiž nahlas operují především s pojmy, jako je obhajoba či zrada posvátných národních zájmů, jde jim především o vlastní politickou budoucnost. Vládní koalice totiž považuje zahraniční Maďary za přívržence opozice a bojí se, že by jejich voličské hlasy mohly zvrátit politické poměry v zemi, v což opozice naopak vroucně doufá. Na své straně přitom má i politické reprezentace zahraničních Maďarů, jejichž požadavky se v poslední době téměř ve všech zemích radikalizují.

Příčinu tohoto procesu lze dobře ilustrovat na příkladu slovenské SMK. Ta je na jedné straně spolehlivou oporou prozápadní a proreformní bratislavské vládní koalice, na druhé straně má však stále větší problém mobilizovat vlastní voliče. Docházejí jí totiž tradiční chytlavá témata – posledním byla samostatná maďarská univerzita, která už od září jakž takž funguje –, a na síle v ní proto nabírá hlas menšinových radikálů požadujících teritoriální autonomii či zrušení Benešových dekretů.

Straně by mohlo pomoci, kdyby se přeorientovala na problematiku regionů bez menšinového aspektu. Něco takového by si však vyžádalo i změnu rétoriky a návyků a je otázka, zda je něčeho takového garda otců zakladatelů – navyklá na boj o menšinová práva – vůbec schopná. Výše citované výroky Miklóse Duraye tomu zatím moc nenasvědčují.

(Respekt, www.respekt.cz)