Prosinec 2004

Svítání nad Fallúdžou

Matyáš Zrno

Útoku na Fallúdžu dal irácký ministr obrany poetický název al-Fajr (svítání), i když blíže realitě asi stál původní americký nápad „operace Fantom zběsilosti“. Irácký návrh měl nicméně vystihovat fakt, že obsazení centra vzbouřenců a teroristů má symbolizovat úsvit nového Iráku. Zda se tak stane, je zatím ve hvězdách. Američané každopádně město ovládají a jejich ztráty jsou v poměru k vzbouřencům směšně nízké (zhruba čtyřicet proti odhadovaným až patnácti stům mrtvých rebelů). Dobytí města si vyžádalo tvrdé boje. Ale pro početnější, lépe vycvičené a lépe vyzbrojené Američany to přesto byla jen otázka času.

Otázka prestiže

Jenže právě čas hraje svou roli. Jde totiž o prestiž Američanů i prozatímního premiéra Alávího. Američané a irácké vládní jednotky museli dosáhnout rychlého a naprosto přesvědčivého vítězství, za pokud možno co nejmenších civilních obětí. A o počtu civilních obětí nevíme prakticky nic. Podle zpravodaje BBC Paula Wooda, který je přímo ve Fallúdži, jsou mariňáci i pod palbou neuvěřitelně chladnokrevní a nestřílejí, dokud nevidí prokazatelně ozbrojené muže. Jak ovšem dodává, poté spustí palbu ze všech prostředků, které mají k dispozici.

Američané se pro každý pád pojistili tím, že jako první obsadili ve městě nemocnici. Ne proto, že by zrovna nemocnice byla strategicky důležitá, ale aby zabránili srdceryvným (ať už pravdivým či nadsazeným) zprávám o desítkách a stovkách raněných a mrtvých ženách a dětech ve špitále.

Jaké město Američané vlastně dobyli? Město s největším počtem mešit v Iráku. Město, z jehož obyvatel se rekrutovalo mnoho příslušníků Saddámova represivního aparátu. Zároveň ale město radikálních sunnitských imámů, kteří byli Saddámem perzekvováni. Rozdíly jsou ale dnes zapomenuty. Od chvíle, kdy američtí výsadkáři v dubnu 2003 zastřelili ve Fallúdži 13 demonstrujících, se pro ně město stalo horkou půdou. V tom se shodli bývalí baasisté (členové Saddámovy vládní strany Baas), i domácí a zahraniční islamisté, kteří ve Fallúdži nastolili (podle arabského deníku al-Sharq al-Awsat) tálibánský režim.

Mladíci se samopaly získali neomezenou moc prosazovat zákaz alkoholu, cigaret, neislámské hudby a filmů, stříhání vousů a dokonce i hraní karet a domina. Ti, kdo zákazy porušili, byli veřejně bičováni a skuteční i údajní špióni popravováni. Jeden z uprchlíků, majitel obchodu s potravinami Ahmed al-Dulaimi, popsal situaci ve Fallúdži iráckým novinářům slovy: „Vadila mi atmosféra strachu, podezírání a špiclování. Život pod povstalci byl skutečně složitý. Ale nikdo se neodvážil nic říci. Město bylo plné baasistů, islamistů i obyčejných gangsterů.“

Stalingrad na Eufratu

A jaká je taktika povstalců? Rebelové se snaží vyhnout jasné porážce, způsobit koaličním silám alespoň nějaké ztráty, vytvořit mediální obraz bezohledného ničení (Fallúdža coby „Stalingrad na Eufratu“) ďábelskými Američany a dosáhnout pokud možno nejasného výsledku bojů. Zkrátka maximálně vytěžit politickou a vojenskou symboliku města, hájícího se proti přesile okupantů. Každý další den bojů (i když to znamená jen občasný výstřel na americkou hlídku) zvyšuje váhu povstalců. Definice vítězství a porážky je zkrátka u Arabů odlišná než na Západě (jak dokázal Saddám Husajn, když oslavoval své „vítězství“ v „matce všech bitev“ v roce 1991). Jak poznamenal jeden americký důstojník, „Arabové zkrátka nedokáží uznat, kdy jsou poraženi.“

A proč se prozatímní vláda a Američané rozhodli na město zaútočit? Premiér Aláví potřebuje alespoň částečně kontrolovat „sunnitský trojúhelník“ kvůli volbám. A volby potřebuje, stejně jako celý Irák. Jedině z voleb může vzejít legitimní vláda. A jedině za legitimní vládu budou iráčtí vojáci a policisté ochotni umírat v boji proti teroristům, kteří se v Iráku rozhodli – za vydatné mediální asistence televize al-Džazíra – stát zničit. A to útoky na takřka všechny vitální funkce moderní společnosti (politiky, novináře, policisty, rozvody elektřiny, ropný průmysl, volební úředníky atd.). Na troskách státu má pak vzniknout islámský emirát.

Al-Zarkávího teroristé, kteří měli ve Fallúdži bezpečný úkryt, se bezpochyby z místa včas vypařili. S tím se počítalo – kvůli minimalizaci civilních ztrát Američané svůj útok předem oznámili, aby obyvatelům umožnili odejít do bezpečí. Přesto bude Zarkávímu nějaký čas trvat, než najde nové útočiště, a osud rozstřílené Fallúdži má být podle Američanů i prozatímní vlády varováním pro ostatní města, aby teroristům neposkytovala úkryt.

Co na to Iráčané? Drtivá většina z nich odsuzuje teroristy. Na rozdíl od běžných povstalců, kteří bojují proti koaličním silám, totiž teroristické bomby na ulicích zabíjejí obyčejné civilisty, a jejich útoky na státní úřady, ropný průmysl atd., je připravují o práci. Terorismus přisuzují Iráčané zahraničním wahábitům (přívržencům extrémního proudu islámu, jaký panuje v Saúdské Arábii). Přesto nevidí rádi, když Američané město, které teroristům prokazatelně poskytovalo útočiště, bombardují. A wahábismus při své vrozené náklonnosti k teoriím spiknutí pokládá mnoho Iráčanů tak jako tak za britský výmysl, s jehož pomocí chtěli už v 18. století rozdělit a ovládnout islámský svět. Útok na Fallúdžu ale vzbudil mnohem méně veřejného pobouření než boj o Nadžáf.

Americké bajonety

Jak z celé situace vyšel premiér Aláví? Už za akci, k níž dal souhlas, zaplatil první politickou cenu. Je jí odchod Irácké islámské strany, zastupující sunnity, z vlády. Na druhé straně ví, že nemůže organizovat parlamentní volby, pokud v zemi budou města, která jsou mimo jakoukoli kontrolu vlády a kde jsou dokonce politické strany zakázány (jako ve Fallúdži pod vládou rebelů). Je jisté, že dobytí Fallúdže neznamená konec teroru, ale z pohledu vlády i z pohledu Američanů prostě není vyhnutí.

Otázkou je spíše, jak zabránit opakování scénáře z města Sammara. To Američané v říjnu ovládli, ale dnes už jsou zde přestřelky zase na denním pořádku. A jak zabránit tomu, aby se novou Fallúdžou stal severoirácký Mosul, což se zdá podle všech zpráv více než pravděpodobné (s nepříliš povzbudivým rozdílem, že zde půjde navíc o etnický konflikt mezi Araby a Kurdy).

Aláví se snaží nabídnout alternativu. Prezentuje se jako ostrý hoch, který Iráku pomůže ke stabilitě. Jenže zatím se může opírat jen o americké bajonety. Policie je slabá a zastrašená každodenními přepady. Armáda se teprve buduje a je ohrožována útoky rebelů i dezercí.

Zatím stojí přežití Iráku na 135 tisících amerických vojáků a to je pro teroristy ideální výzvou. Mají neomezené finanční zdroje – uprchlíci z Fallúdže vyprávějí o arabských bojovnících, jak bez mrknutí oka platili desetitisícové částky v dolarech za domy, které pak používali jako základny. A v Iráku je dost mladíků, kteří za 100–300 dolarů odpálí pancéřovku nebo položí na cestu minu. Je zde dost kriminálních gangů, které za 10 000 dolarů unesou cizince. Terorističtí šéfové nemusí dělat nic jiného než zaplatit, postavit rukojmí před kameru a nahrávku odeslat vždy ochotné al-Džazíře.

(Respekt, www.respekt.cz)