Leden 2005

Události od 19. listopadu 2004 do 14. prosince 2004

Bohumil Doležal

Denní komentáře politologa Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pátek 19. listopadu

Podle průzkumu STEM většina lidí nevěří sociálním demokratům ani ODS. Ovšem, jen menšina dává ve volbách hlasy té či oné straně, když to vztáhneme ke 100% oprávněných voličů. Drtivá většina těch nevěřících ale nejde vůbec volit. Strana, která by při volbách s 60% účastí (a o moc víc si pro volby do PS slibovat nemůžeme) získala 50% hlasů (a tolik hlasů žádná strana nedostane), bude představovat 30% oprávněných voličů. Průzkum je zavádějící.

V některých krajích vznikají přes původní odhodlání sociálně demokratického vedení koalice ODS - ČSSD a je to dobře. Demokratická politika není pokračování třídního boje jinými prostředky a stojí na předpokladu, že partner není služebník ďáblův, ale že mu jde o dobrou věc, pouze jeho cesta k ní má vady. Když nyní, po zuřivé předvolebním kampani a nesmiřitelném volebním klání, otvíral Bill Clinton svou prezidentskou knihovnu, zúčastnili se slavnostního aktu jak jeho demokratický předchůdce Carter, tak oba Bushové. Politický život v USA nedeterminuje jako v postkomunistických zemích nenávist až za hrob (dědictví po bolševické ideologii). Problém je, že dobré záměry nelze předpokládat u našich komunistů. To je ale jen důkaz, že v demokratickém politickém systému nemají co pohledávat.

Neúspěch ve volbách oživil v ČSSD touhu po návratu Miloše Zemana. Ti, kdo si myslí, že se s ním vrátí staré zlaté časy, se velmi mýlí. Zeman už dávno vyčerpal všechny své politické možnosti a za normálních okolností (zachování demokracie) by po jeho návratu propad ČSSD pokračoval dvojnásobně rychle, zvlášť pokud by znovu posadil ke korytům své někdejší panoptikum (Grégr, Šling, Kavan, David a další). Zemanovu koncepci menšinové vlády, která pragmaticky hledá podporu, kde to jde (předem se dá říci, že to půjde u komunistů), chce realizovat taky Škromach. Panika z možné ztráty stranických postů a zhroucení politické kariéry už zjevně v ČSSD zachvacuje širší kruhy. Problém je, že Zemanovi stoupenci příliš nevěří Škromachovým schopnostem, zázraky jsou zvyklí očekávat jen od svého guru. Nicméně – na příštím sjezdu strany může být pořádná mela. Že by to sociální demokracii pomohlo, si dost dobře nedovedu představit.

Jiří Hanák dal v Právu opět jednou průchod své patologické nenávisti ke Klausovi a k ODS. Ten člověk by se měl léčit, to, co provádí, nemá nic společného s věcnou kritikou, kterou si Klaus i ODS zaslouží. Navíc mu dělá velké starosti Grebeníček: tak rád by ho objal a poceloval, jen kdyby slůvko lítosti ztratil nad některými přehmaty minulosti – rázem by se stal zařaditelným na levé křídlo Pravdy a Lásky v boji s pravicovým Leviatanem. Jenomže kdyby to Grebeníček udělal, bude sice k nerozeznání od pana Hanáka, komunisty, nyní socialisty s lidskou tváří, ale zároveň přijde o všechny voliče, kteří si přejí pravý opak. A navíc je známo, že Pravda a Láska je schopna o voliče přicházet, ne je získávat.

Poslanec-komentátor Práva, Jičínský (je to hezké, že i my komentátoři máme zastoupení v Poslanecké sněmovně) tvrdí, že podle ODS znamená neúspěch ČSSD ve volbách ztrátu legitimity vlády, což neodpovídá pravdě. Nešel bych tak daleko jako ODS podle Jičínského a řekl bych jen, že vzhledem k posledním výsledkům voleb a vývoji stranických preferencí je legitimita jednotlivých politických subjektů zpochybněna a bylo by ji třeba potvrdit nejpřirozenějším způsobem, totiž předčasnými volbami. Úspěch sociální demokracie z roku 2002 pramenil z toho, že pro ni hlasovala řada dezorientovaných voličů, co předtím preferovali čtyřkoalici a ta se během cesty k volbám potupně rozsypala. Tito lidé rozhodně nechtěli dát papalášům z ČSSD mandát, aby se paktovali s Grebeníčkem. Což je taky důvod, proč jsou předčasné volby korektním řešením.

Ruský prezident Putin udělil vysoké státní vyznamenání někdejšímu ministru obrany SSSR Jazovovi, jednomu z iniciátorů neúspěšného pokusu o puč proti Gorbačovovi. Dnešní Rusko nápadně připomíná Výmarskou republiku a prezident Putin je rusky vyčuraná varianta von Hindenburga.

Sobota 20. listopadu

Velký rozruch je kolem neskrývaných ambicí Zdeňka Škromacha ucházet se o předsednické místo v ČSSD. Škromach chce prosazovat zemanovskou koncepci menšinové vlády, která by hledala podporu „případ od případu“ ve všech částech politického spektra a nevyhýbala by se v tomto rámci ani spolupráci s komunisty. Taková koncepce ovšem fakticky znamená nepsanou opozičně-koaliční smlouvu s komunisty. Škromach může počítat s podporou těch sociálně demokratických politiků, kteří jsou frustrováni výsledky voleb a vývojem stranických preferencí a začínají se bát o svou politickou kariéru. Zatím jich, jak se zdá, není mnoho. Škromacha ovšem podpořil i Miloš Zeman. V regionech jeho vystoupení zatím velkou podporu nemělo a Škromach sám dnes v Brně radikální představy (menšinová vláda) zrelativizoval jako jednu z možností, pokud se ČSSD nepodaří posílit svou dominanci ve stávající koalici.

Zatím se tedy zdá, že panu Škromachovi velký triumf nehrozí, za tři měsíce se může leccos změnit. Škromach sní o Zemanově návratu do velké politiky, ale konkrétně mluví jen o jeho kandidatuře v příštích prezidentských volbách, vypadá to, že se expředsedova návratu se vším všudy a ve vší parádě přece jen trochu bojí. Jeho představy jsou trochu naivní: chce, aby se ČSSD „rozkročila od středu do leva a vytlačovala na jedné straně komunisty, na druhé tlačila lidovce doprava“. Pokud chce vytlačování komunistů dosáhnout spoluprací s nimi, předpokládá vlastně, že budou na své eliminaci spolupracovat, a považuje je tedy za hlupáky: neměl by zapomínat, že má co do činění s mazanými profíky s velkou politickou zkušeností (i když je to zkušenost svého druhu). Jenže má pan Škromach rozlišovací schopnosti tak vyvinuté, aby to poznal? Předseda KDU-ČSL Kalousek není pro rozpad koalice, protože by hrozily předčasné volby.

Ve skutečnosti dosáhnout předčasných voleb je velmi obtížné, pravděpodobnější je rozpad koalice bez předčasných voleb (lidovci sami hrozí odchodem, pokud vláda a parlament nezajistí dostatečné financování krajů, kde má KDU slušné pozice) s tím, že sociální demokraté podlehnou vábení možné většiny 111 hlasů v PS při spolupráci s KSČM. Je to něco jako upsat duši čertu. Vznikl by problém, jak zabránit tomu, aby za ten pakt v červnu 2006 nemuseli zaplatit drtivou volební porážkou.

Spolkový kancléř Schröder ujistil premiéra Grosse, že posudek německých a polských právních expertů, podle nichž jsou majetkové žaloby odsunutých Němců zcela nepodložené, se vztahuje i na žaloby proti České republice. O tom, zda je nějaká žaloba podložená nebo nepodložená, nerozhodují vládní experti, ale soud. Majetkové restituce vyhnaných jsou ovšem neuskutečnitelné a je nepředstavitelné, že by se daly politicky prosadit. Žaloby zároveň poskytují laciné alibi těm Čechům a Polákům, kteří nechtějí uznat, že vyhnání německého obyvatelstva bylo hnusné zvěrstvo. Lze se ale těm vyhnaným, co se svého zkonfiskovaného majetku domáhají, divit? S restitucemi jsme začali my.

Dolní sněmovna britského parlamentu po bouřlivém jednání zakázala hony na lišky, zajíce a jeleny. Jde o štvanice, kdy ubohé zvíře pronásledují desítky psů a lidí na koních. Připadá mi to barbarské skoro jako gladiátorské zápasy a nikdy bych se ničeho podobného nezúčastnil. Jen se bojím, aby jednou v Evropě, bude-li se důsledně ubírat tímto směrem, nezakázali kočkám chytat myši. Kočky se k chyceným hlodavcům taky nechovají právě gentlemansky.

Vláda rozhodla, že lidem vězněným během komunistické diktatury budou zvýšeny penze. Týká se to však jen těch, co byli ve vězení do roku 1968. Ministr Bublan, jeden z iniciátorů odškodnění, tvrdí, že prý všechno odškodnit nikdy nejde (pěkný postřeh, všechno odškodnit umějí a musejí jen Němci) a lidé věznění před rokem 68 žili ve vězení v daleko horších podmínkách než ti, co se v base octli za „normalizace“. Snad by si vláda mohla pro tuto zvláštní formu skrblictví vymyslet důvod méně nejapný: v šedesátých letech (a možná že už na konci padesátých let) se podmínky ve vězení od těch z doby normalizace nijak výrazně nelišily.

Pondělí 22. listopadu

Ministr Škromach své tažení za předsednickým postem zřejmě malinko přepískl, respektive má asi takový pocit, protože od původní teze (pravicová svoloč ven z vlády, menšinová vláda ČSSD s podporou napříč politickým spektrem, rozuměj od komunistů) couvnul do jakéhosi mlžení. Grossovi se dostalo podpory od několika okresních konferencí (mám dojem, že šíři této podpory tisk trochu přeceňuje, bude třeba ještě počkat) a od ministra Sobotky, který přímo v Brně, kde Škromach s mírným úspěchem obhajoval svoje představy, koncepci menšinové vlády označil za nevýhodnou, vyjádřil svou nedůvěru ve Škromacha jako člověka schopného dovést k volebnímu vítězství ČSSD jako nekomunistickou levicovou stranu, a následně oznámil svou kandidaturu na místopředsedu strany. ČSSD ovšem možná čeká střet s lidovci ve sněmovně – bude se rozhodovat o platech policistů a o převodu finančních prostředků na kraje. V druhé záležitosti vláda nejprve převod odsouhlasila, po volebním neúspěchu se nyní ČSSD vzpírá ho ve Sněmovně odhlasovat. KDU může Grossovi pořádně zatopit, ale může to taky přehnat a podrazit si pod sebou vládní křesla. Vzhledem k posledním událostem v ČSSD se pohybuje na hodně kluzkém terénu.

Petr Uhl vytýká v Právu Havlovi, že dnes odchází z jednací síně, když hovoří předseda KSČM Grebeníček, ale v listopadu a prosinci 1989 zasedl s komunisty za jednací stůl. Uhl sice tehdejší Havlovo jednání schvaluje, ale právem exprezidentovi vytýká nedůslednost. Bezprostředně po převratu nebylo možné s komunisty nejednat – ale mělo se s nimi jednat výlučně o harmonogramu úplného předání moci, jehož nedílnou součástí bude rozpuštění KSČ. Protikomunistická fronta na to měla dost síly, její protivník byl na kolenou. Bezprizorní komunisté by si pak sice byli nějakou stranu založili, ostatně proč ne, ale byli by začínali na zelené louce a byli by jasně postaveni před otázku, jak se vztáhnout k minulosti.

Václav Havel zato už zase jezdí po světě a trousí moudra. Jeho možnosti jsou nyní o něco skrovnější než v době, kdy trůnil na pražském Hradě (tribunou se mu staly Times nikoli londýnské, nýbrž jen Tchai-pejské), ale záběr je opět globálně přemýšlivý: západní společnost je v krizi! Jde o „určitou krizi demokratického étosu a aktivního občanství… Globální korporace, mediální kartely a mocné byrokracie přeměňují politické strany na organizace, jejichž hlavním úkolem už není veřejná služba, ale ochrana konkrétních klientů a zájmů… Politika se stává bojištěm pro lobbisty; média zjednodušují vážné problémy; demokracie často vypadá spíš jako virtuální hra pro konzumenty… Byrokratizace, anonymní manipulace a důraz na masovou konformitu - hrozby, které komunismus přivedl do dokonalosti - jsou s námi i dnes."

Krize politických stran, krize médií… tytéž myšlenky, které před padesáti a něco lety hlásal dr. Edvard Beneš, ovšem v o něco méně „globálním“ hávu, to se tehdy nenosilo, a dovedl nás zdárně k únoru 1948. Přitom Havel, stejně jako Beneš, je revolucionář: „Nenechme se přesvědčit, že pokusy změnit 'zavedený' pořádek a 'objektivní' zákonitost nemá smysl.“ Všechny tyto kýčovité pseudoúvahy, v nichž chybí jakýkoli náznak toho, čím by exprezident manipulátorské politické strany a média nahradil, mají ovšem jeden jediný cíl, který lidé na Tchai-wanu bohužel asi nedocení, protože jim nedojde a taky je vůbec nezajímá: vyřizování si účtů s jeho věčným rivalem Václavem Klausem: „Podle některých lidí bylo před lety nejlepší pasivně počkat, až komunismus sám padne… Ti samí lidé často věří tomu, že život ovlivňuje neviditelná ruka trhu. A protože v tomto názoru nemá místo morální akcent, kritici takového myšlení pak bývají posměšně označováni za pouhé naivní moralisty a elitáře.“ Když se takové myšlenky odrážely jako pumlíče zpátky do ČR od takových zdí, jakými byly renomovaná západoevropská a americká média, mělo to svůj efekt. Dnes působí komunikace s nepřítelem přes Tchai-wan poněkud senilním dojmem. A to přesto, že o něm obratem informuje zpravodajství MfD.

Na Ukrajině probíhají prezidentské volby. Ranní české noviny informovaly poněkud uspěchaně o možném vítězství proevropského kandidáta Juščenka, nyní podle zpráv volební komise vede Juščenkův proruský oponent Janukovyč po sečtení přes 99% hlasů skoro o tři procenta. Opozice běsní, přerostou snad prezidentské volby organicky v občanskou válku? Báťuška Stalin a jeho nástupce Chruščov si kdysi pojistili Ukrajinu tím, že do ní zahrnuli vydatný kus Ruska. To usnadňuje jejich dnešním nástupcům manipulaci s veřejným míněním.

Úterý 23. listopadu

Senát poslal do sněmovny časovanou pumu v podobě zákona, kterým se jednak odkládá zvýšení platů pro příslušníky policie, hasiče a vězeňskou stráž, jednak odmrazují platy ústavních činitelů. Nálož v senátu zkonstruovala virtuální koalice ODS – KDU, předseda KDU Kalousek se sice zlobí kvůli tomu, že odklad zvýšení platů policistů atp. byl spojen s populisticky málo nosným faktickým zvýšením mezd mj. i pro poslance a senátory, ale KDU-ČSL podle něho zákon podpoří. Teprve potom bude usilovat o zvláštní zákon, jímž se platy ústavních činitelů opět zmrazí. To, co ústavní činitelé dostanou navíc po dobu mezi odmrazením a opětnou hibernací finančních požitků, by měli věnovat na charitu. Zajímalo by mne, jak toho chce dosáhnout, a po jak dlouhé období budou platy odmrazeny – Parlament ČR má zjevně šanci stát se na pár let jednou z nejbohatších charitativních institucí v ČR.

Zároveň znovu opakuji: je těžké uvěřit, že premiéra Grosse, když prosadil masivní zvýšení platů policistů, nevedla snaha si policii zavázat. To by bylo politicky krajně nekorektní. Policisté si ovšem zaslouží být slušně placeni, a když se jim teď naslibovala pečená holoubata od Nového roku, a v zápětí jim bude řečeno, že přiletí až za rok, je to lidsky neslušné a dovedu si představit, že je to většinou pořádně rozladí. Nemohli navrhovatelé zvýšení platů rozložit třeba na tři roky s tím, že něco by policisté dostali už teď?

I lidovecká horlivost má populistický šmrnc (nahrál jim ovšem premiér), a komunisté prohlašují, že se hlasování o zákonu nezúčastní. Zjevně by jim toho musela ČSSD slíbit opravdu hodně, pokud by chtěla, aby jí tentokrát pomohli. Pokud komunisté odejdou, bude to na druhé straně – přes porážku při hlasování – znamenat pro ČSSD jakýsi zisk: prokáže se, že zatím ještě není v komunistickém vleku.

Lidovci se zjevně smířili s tím, že kraje nedostanou 28 miliard na školství. Vláda jim to totiž kdysi slíbila, ale dnes je ČSSD proti, protože její pozice v krajských samosprávách jsou velmi skrovné. KDU-ČSL zřejmě tímto malým ústupkem vyvažuje velkou ťafku, kterou Grossovi uštědřila, když v senátě pomohla zablokovat zvýšení platů pro ozbrojené složky.

Volby prezidenta na Ukrajině byly zjevně vydatně zfalšovány ve prospěch proruského kandidáta. Není pochyb, že Moskva a Putin, velmi mírně řečeno, není v této věci neutrální. Zatímco západní pozorovatelský tým poukazuje na neregulérní průběh voleb, paralelní tým SNS shledal, že je všechno v pořádku, a Putin už „vítězi“ Janukovyčovi blahopřál. To známe. „Poražený“ protikandidát Juščenko prý vyjednává s představiteli ekonomické sféry a mocenských orgánů, západoukrajinská města a opatrně i Kyjev problematizují volební výsledky. V Kyjevě probíhá statisícová demonstrace, opozice očekává nad ránem pokus o její brutální rozehnání. Janukovyč a jeho ruští protektoři se možná pokusí o jakousi mírnější variantu toho, co kdysi provedli čínští komunisté v Pekingu. Ukrajinci si budou muset v nelehké situaci znovu vybojovat svou svobodu. Je nepředstavitelné, že by porážka opozice neměla dalekosáhlé důsledky v přilehlých evropských státech (a tedy i u nás). Ruský imperialismus by slavil faktické vzkříšení – nezapomínejme, že KSČM, jeho tradiční pátá kolona u nás, je v tuto chvíli druhou nejsilnější českou stranou a že ČR je rejdiště ruských tajných služeb, a držme tedy Ukrajincům palce, víc pro ně bohužel asi udělat nemůžeme.

Zemřel Bohuslav Blažek, dlouholetý spolupracovník Tváře a člen její redakční rady. Jen malou poznámku k nekrologu Zdeňka Vašíčka z Lidových novin: Blažek údajně psal do „Havlova sborníku Podoby“. Sborník Podoby byl sborníkem Tváře (jméno „Tváře“ nám cenzura zakázala), připravovali jsme ho v době, kdy Tvář nesměla vycházet, vzhledem k dlouhým nakladatelským lhůtám však podruhé vyšel až v roce 1969; jeho editorem jsem byl já, což je v prvním sborníku (z roku 1967) uvedeno, v druhém vydání formálně zaštítil Václav Havel coby osobnost z nutnosti uznávaná i ve „Svazu československých spisovatelů“ – jinak by asi druhý sborník nemohl vyjít.

Středa 24. listopadu

České ministerstvo zahraničních věcí si povolalo na kobereček ukrajinského velvyslance a náměstek ministra mu vyjádřil znepokojení nad vývojem politické situace v zemi. To je docela na místě, v obdobném duchu reagují i evropské země, Holandsko jako předsednický stát EU a USA, kde na ministerstvu zahraničí sdělili ruskému velvyslanci politování nad překotnou Putinovou gratulací Janukovyčovi. Putin se do ukajinské krize zamotal takovým způsobem, že to kritizují i ruské Izvěstije, odkud před časem vyhodili šéfredaktora pro malou loajalitu k vládě. Má vůbec ještě nějakou cestu zpátky? A jak daleko půjde? Z Ruska zaznívají „obavy“ nad rozpadem Ukrajiny, lze to chápat tak, že by se Rusko spokojilo úpravou hranic podle etnického principu?

Poslanci odňali politikům, soudcům a státním zástupcům čtrnácté platy. Senát předtím navrhl vyjmout z úpravy soudce a státní zástupce, ale sněmovna ho velkou většinou přehlasovala. ODS se zdržela, protože souhlasí s ústavní verzí. Nyní je osud zákona v rukou prezidenta Klause: pokud by ho podepsal až na konci vymezené patnáctidenní lhůty, zákon se nepodaří vydat ve sbírce zákonů do 30. ledna a všem výše jmenovaným vznikne nárok na čtrnáctý plat. Bude velmi zajímavé sledovat, jak se starý populista zachová: věcně správné by bylo zákon nepodepsat, senátní úprava je rozumná.

V druhé sporné a populistické záležitosti, v rozhodování o platech policistů a o odmrazení platů ústavních činitelů, je situace nepřehledná. Deset sociálně demokratických poslanců bude zjevně hlasovat s ODS a lidovci pro odložení platové úpravy o rok, KČM se původně nechtěla hlasování zúčastnit, teď uvažuje o podpoře sociálních demokratů. Pokud se pro ni rozhodne, bude to zajímavý experiment, jakási zkouška na to, jak by v budoucnu fungovala menšinová vláda ČSSD s podporou napříč spektrem, totiž od komunistů.

V České lékařské komoře probíhá boj mezi prezidentem Rathem a místopředsedkyní (viceprezidentkou?) Fouskovou. Poměry v ČLK jsou jakousi miniaturní obdobou poměrů na Ukrajině. Je velké neštěstí, že v době, kdy se hroutil Klausův hospodářský zázrak, se do vlivných pozic v různých významných organizacích dostali lidé jako dr. Rath nebo odborářský předák Dušek, a ty organizace od té doby fungují jako bezohledné, čistě zájmové a nátlakové skupiny. Což především v případě ČLK neodpovídá jejímu poslání.

Poslanec Karásek přišel do sněmovny s kravatou, na níž se skvěl nápis „Fuck the KSČM“. Tím zasadil komunistům opravdu smrtelný úder. Vzpamatují se ještě?

Zatímco ministr Šimonovský připravuje novou verzi trestního zákona, v němž má být zakotveno, že požití jakéhokoli množství alkoholu před jízdou autem bude trestným činem (viník by měl být na místě upálen), namazal se tajemník jeho náměstka, jak zákon káže, vydal se s 1,75 promile v krvi na přetíženou a nebezpečnou brněnskou dálnici, narazil ze zadu do kamionu, z místa nehody ujel a byl dostižen až po čtyřiceti kilometrech. Nevím, jaký trest by mu příslušel podle představ jeho ministra, asi by měl být zahrabán za živa hlavou do mraveniště. Je zajímavé, jak policie v podobných případech už od komunistických časů používá termín „podnapilý“. Podnapilý znamená „mírně opilý“ a nikoli „ožralý jako prase“ (což odpovídá těm 1,75 promile).

Erazim Kohák píše v Právu o registrovaném partnerství: „registrované partnerství není nic víc než náš civilní sňatek, tedy právně vymahatelná smlouva o závazném dlouhodobém vztahu dvou osob, které si podle pravidel stanovených společností něco slibují a k něčemu se zavazují. Společnost pak poskytuje osobám, které do takového vztahu vstupují, privilegia i povinnosti. V tom se u nás v Evropě shodneme.“ Obávám se, že se na tom u nás v Evropě vůbec neshodneme. Registrované partnerství (pro jehož uzákonění jsem) není totéž co civilní sňatek. Vztah mezi mužem a ženou není totéž jako vztah mezi dvěma muži nebo dvěma ženami, stejně jako být jednonohý nebo slepý není totéž jako mít obě nohy a vidět. Být slepý nebo jednonohý není ovšem ani nemoc, ani hřích. Tito lidé jsou handicapovaní a zaslouží si jakési vyrovnání jejich handicapu, které zároveň omezí promiskuitu a bude podporovat sociální chování, protože mohu být svým bližním, společnosti užiteční stejně jako heterosexuálové. Sňatek je slib ženy a muže před Bohem (za nějž u ateistů jaksi zaskakuje stát), který pak (u ateistů zase) stát bere na vědomí.

Komunisté vzpomínali buď výročí úmrtí nebo narození Klementa Gottwalda (spíš asi narození, zemřel někdy v únoru nebo březnu, ostatně to individuum mi nestojí za to, abych vstal a podíval se do encyklopedie). Jeho jmenovec a místopředseda pražské organizace strany citoval na pietním aktu nebožtíkova slova a tom, jak se jezdí učit do Moskvy. Je hezké, že se KSČM hlásí k této pěkné tradici, tradici věrné páté kolony ruského imperialismu. Dnes se tedy budou jezdit učit od Putina. Jeho spolustranice Semelová zase prohlásila: „Vše je třeba posuzovat v historických souvislostech, na toto jsou tady experti a historici“. A poslanec Kováčik, který ovšem na Olšanech nebyl: „Kdokoliv by byl na postu prezidenta Gottwalda, tak by se choval stejně. Odsuzovat jej z dnešního pohledu mi připadá nízké.“ Je zajímavé, jak se komunistické argumenty podobají argumentům českých šovinistů z ČSSD, ODS a Hradu, když jde o vyhnání sudetských Němců: minulost je třeba ponechat historikům, z dnešního pohledu by se to dalo odsoudit, ale tenkrát to bylo OK. Rozdíl je jen v tom, že na rozdíl od Klause, Nečase, Zahradila a Zaorálka to mají komunisté o hodně lehčí. Mohou si dovolit být daleko důslednější.

Vláda hodlá přijít s návrhem, aby tajné služby v ČR byly postaveny pod kuratelu „všeobecně uznávaných a vážených osobností“. Zatím je kontrolují jen obyčejní a otravní politici, státní úředníci a bezpečnostní experti. To je obludně vyčuraný nápad bolševické provenience: svěřme starost o tuto citlivou věc lidem, kteří jsou populární, ale v tomto oboru ignoranti, budeme to mít snadnější. Navrhuji komisi ve složení: Karel Gott, Jiřina Bohdalová, Halina Pawlowská, Michal Viewegh, Roman Šebrle, Aleš Valenta, Lucie Bílá. A bude o problémech.

Čtvrtek 25. listopadu

Nejnovější průzkum veřejného mínění, s nímž přišla agentura STEM, je opravdu zvláštní. ODS má nyní (průzkum proběhl v týdnu po krajských volbách a prvním kolem voleb senátních, ale před druhým kolem senátních voleb) 33,8% (o pět víc než před volbami), KSČM 16,9% (o 0,3% více), ČSSD 13,5% (o pět méně než před volbami), KDU-ČSL 9% (o 1,6% více). US-DEU spadla pod 1%, nikdo jiný by se do parlamentu nedostal. Výsledky tedy potvrzují to, co vyplynulo z krajských a vlastně nepřímo i senátních voleb, ale zásadně se liší od průzkumu před volbami. Ten drasticky ubral ODS, drasticky přidal ČSSD a zařadil ji před komunisty. Kdybychom jej měli brát vážně, vyplynulo by z jeho srovnání s tím nejnovějším, že během voleb se 3 až 5% voličů přesunulo od ČSSD k ODS, což považuji za velmi nepravděpodobné. Těžko se ubránit přesvědčení, že v předvolebním průzkumu STEM bylo přání otcem myšlenky. Napadne to každého, napadlo to už i předsedu ODS.

Ukrajinská nejvyšší volební komise prohlásila za vítěze prezidentských voleb Janukovyče. Stalo se tak po delší bouřlivé diskusi, dva její členové odmítli konečné rozhodnutí podepsat. V politických kruzích na Západě (i u nás) panuje nikoli nepochopitelné rozhořčení (není důvod pochybovat o věrohodnosti zpráv ohledně falšování voleb, s nimiž přišli pozorovatelé OBSE). Prezident Kučma hovoří o státním puči a o útoku na suverenitu a celistvost státu, varuje před občanskou válkou a obvinil mezinárodní společenství, že se vměšuje do záležitostí Ukrajiny (to známe), ITAR-TASS přišla se zprávou o tom, že Juščenko jednal s představiteli západních zemí a USA „ve snaze dosáhnout vítězství v druhém kole prezidentských voleb“ (to známe ještě lépe, pamatujeme se, jak v r. 1968 podle podobné agentury s o něco kratším jménem operovaly americké jednotky v Davli).

Je zajímavé, že náš pan prezident a známí obhájci národních zájmů z ODS mlčí jako ryby: je v našem národním zájmu, aby Ukrajina zůstala samostatná, zachovala si vazby na Západ a nestala se něčím jako Bělorusko v sametovém vydání. Jinak se může stát, že se „tábor míru a socialismu“ dá zase pomalu dohromady. Nezapomeňme, že si to přeje přinejmenším každý pátý občan ČR (zbytku je to možná fuk) a že je tu mohutná instituce, která od svého vzniku nedělá nic jiného, než že slouží ruským imperiálním zájmům (mám na mysli KSČ, vystupující nyní pod pseudonymem KSČM). A nedělejme si iluze, že nás Západ ubrání před námi samými. V Kyjevě může docela dobře jít i o Prahu.

Jak se dalo čekat, PS PSČ odkývla novelu o rozpočtovém určení daní s tou úpravou, že 28 miliard Kč na školství zůstane v kompetenci státu (ministerstva školství). Podpora byla velmi výrazná (133 poslanců z 191). Odpůrci z KU-ČSL a ODS se možná chystají v senátu převést peníze na školství znovu do kompetence krajů, je ale nepravděpodobné, že by se PS PSČ nevrátila k tomu, co už jednou odhlasovala. Je to malé pohlazení, které věnuje KDU-ČSL svému sociálnědemokratickému partnerovi poté, co ho mocně nakopla do zadnice ve věci policejních platů.

Vláda se nakonec rozhodla zvýšit důchody i těm, co byli vězněni z politických důvodů po roce 1968. Prý to nebude nákladné, protože drastického zacházení s odpůrci režimu v 70. a 80. letech minulého století ubylo. Proboha, to to nevěděli hned? Hranice 1968 je na první pohled absurdní a vláda si mohla tuhle ostudu odpustit. Teď to vypadá, že odškodnění na ní způli vynutili.

Po Benešových dekretech a Temelínu se vynořil další problém, který otravuje česko-rakouské vztahy. Jedná se o dvě stě židlí, které za války uklidily německé úřady z Hofburgu a Schönbrunnu ve strachu, že by mohly být zlikvidovány během náletů, na jakýsi zámek na Moravě. Majitel zámku byl po válce prohlášen za Němce a židle zkonfiskovány (rozuměj: uloupeny). Zámek pak připadl „československé lidové armádě“, která dovršila dílo zkázy. Asi třetina židlí byla dílem zničena, dílem rozkradena (pozoruhodné: jedná se o krádež na druhou). Zbytek je devastován. Rakušané od padesátých let požadují židle zpátky, ministr Svoboda jim chtěl vyhovět, ale zjistil, že ve vládě není k takovému kroku vůle, tak návrh ani nepředložil a těžko se mu divit. K věci se kupodivu sympatickým způsobem vyjádřil ministr Dostál („co bylo ukradeno, má být vráceno“), ušlechtilá zásada bude bohužel minimálně z třetiny neuskutečnitelná, protože třetina židlí patrně dnes zdobí přilehlé soukromé vinné sklípky bývalých lampasáků. Jinak je zajímavé, jak je nacionalistická ČSSD neústupná i v takové prkotině. A pan prezident ji jistě podpoří, přece nebudeme přepisovat historii, když už nám jednou ty židle přiklepla.

Publicista Milan Daniel tvrdí v Lidových novinách, že čas zakázat KSČM nastal nyní, protože na přelomu let 1989 a 1990 měla milion a půl členů a tak to zjevně nešlo. ODS ji prý ovšem nezakáže, a tak by to měla udělat ČSSD. Je to totiž v jejím zájmu, zbavila by se nevítané konkurence. Tento nápad je nepochybně blbina roku. KSČ bylo možné zakázat právě na přelomu roku 1989 a 90, protože to byla revoluční doba a komunisté byli na kolenou. Členové ji v obrovském počtu rychle opouštěli a nebylo problémem tento proces ještě přiživit a urychlit. Respektive jaképak zakázat: dohodnout s poraženými komunisty takovou transformaci společnosti, jejíž součástí bude dobrovolné rozpuštění KSČ. S tím, že když to nepůjde po dobrém, stane se tak po zlém. Teď je revoluční doba ta tam, žijeme v sice nevábném, ale přece jen konsolidovaném ústavním a politickém systému, a zakázat druhou nejsilnější stranu v zemi už není možné, aniž například nevznikne nebezpečný precedens. Respektive stranu by bylo možné zakázat např. tenkrát, pokud by se jí prokázalo zločinné spolčení s cizí mocností za účelem likvidace demokracie v ČR (tou mocností rozumím pochopitelně atol Nauru). Jenomže to půjde ztuha, dotyčná mocnost má bohaté zkušenosti s manipulací na pomezí špionáže, sabotáže a politiky.

Pátek 26. listopadu

Nejvyšší soud Ukrajiny zakázal zveřejnit výsledek prezidentských voleb, dokud se neprošetří Juščenkova stížnost na postup volební komise. Volební komise znejistěla, její mluvčí prohlásila, že zveřejněný výsledek byl „pouze předběžný“. Do Kyjeva zamířilo několik vyjednavačů (mj. současný polský prezident Kwaśniewski a exprezident Wałęsa). Zdá se, že policie a armáda je ideově rozložena (tím situace trochu připomíná první dny maďarské revoluce z roku 1956). Jedno je nepochybné – na rozdíl od Bělorusů se Ukrajincům daří hmatatelně přesvědčovat Rusy i svět o tom, že Ukrajina opravdu existuje, je třeba ji brát vážně a stojí za to, aby si velké a silné demokratické státy daly práci jí pomoci (tím nechci nijak snižovat úctyhodné úsilí běloruské opozice, jen konstatuji významný politický rozdíl). Snaží se i ruský ministr obrany Sergej Ivanov. Rozhodně popřel, že by se po Ukrajině potulovalo tisíc příslušníků speciální ruské vojenské jednotky, převlečené do ukrajinských uniforem. Prý je to hloupost a „vědomý výmysl“. Rozhodné odmítání tohoto druhu dobře známe z jara 1968.

Po STEM přilezlo kde křížku i CVVM a potvrdilo listopadovým průzkumem volební výsledky. I tady preference ODS proti říjnu zázračně stouply (rovněž o 5%, na 34,5), zatímco preference sociálních demokratů propadly o celých 6,5% (na 12,5). KDU mírně přibrala, má teď 9%, KSČM coby druhá nejsilnější strana setrvává na 14,5%. Připomínám, že v krajských volbách dostala ODS 36,4%,KSČM 19,7%, ČSSD 14% a KDU 10,7%. Kdyby se dnes konaly volby do PS, získala by podle CVVM koalice ODS – lidovci ústavní většinu (98 + 26 = 124 mandátů). Proč naše agentury pro průzkum veřejného mínění podléhají před volbami tak intenzivně svým politickým přáním a tužbám? Nedalo by se s tím něco dělat?

Ministr a místopředseda Škromach má zřejmě ze svého nepříliš úspěšného startu do volební kampaně na předsednické místo ve straně poněkud pocuchané nervy. Ve sněmovně si v ministerské lavici hlasitě vyřizoval jakýsi telefonát, a když se proti tomu poslanec, který právě mluvil, ohradil, řekl mu nahlas „nezdržuj a vypadni, blbečku“. Tím se mu podařilo o třídu přetrumfnout předsedu ODS Topolánka, který neřekl o poslanci Kořistkovi, že je kretén na veřejnosti a dotyčnému tváří v tvář. Úroveň našich zastupitelů je děsivá. Zdá se, že brzy dospějeme do situace, kdy se bude o zákonných předlohách rozhodovat v PS nikoli hlasováním, ale zápasem, připomínajícím rugby nebo americký fotbal.

V rozpravě nad návrhem (kolikátým už!) zákona o registrovaném partnerství prohlásil poslanec Jaroslav Plachý z ODS: „Rodina je nenahraditelná. Budeme-li všichni žít v homosexuálních svazcích, národ v průběhu jedné generace, ať už po meči nebo po přeslici, zcela jistě vyhyne.“ Pan poslanec vychází z předpokladu, že se každý na prahu dospělosti rozhodujeme, zda budeme žít v homosexuálním či heterosexuálním svazku, a je třeba nás pozitivně dopovat pro ten správný, abychom jako druh nevymřeli. Musím se přiznat, že životní zkušenost pana poslance mi je dosti cizí.

Spor o židle z Hofburgu pokračuje. Největším problémem je, že jsou v zuboženém stavu, odpovědní činitelé se stydí je takto vrátit a rekonstrukce by přišla bratru na šest milionů (tj. rekonstrukce těch, co byly ukradeny pouze státem a ne ještě následovně privatizovány za pět prstů některými jeho vykutálenými občany). Nehrozí opět prolomení Benešových dekretů?

US-DEU hodlá investovat patnáct milionů Kč na záchranu své strany. Apeluji na její vedení: pánové, nevyhazujte zbůhdarma takové hříšné peníze a věnujte je raději na podporu útulků pro opuštěné štěkáče a mňoukáče! Uděláte dobrý skutek, já o vás přestanu psát, že neexistujete, protože se pro mne zhmotníte daleko sympatičtějším způsobem, než když jste šířili Pravdu a Lásku, a budu vás volit aniž mě v tomto případě bude vadit, že budu jediný v ČR.

Tím jsme se dostali ke zvířátkům. Pan Jan Jireš polemizuje v Lidových novinách s článkem mého jmenovce o zákazu honu na lišky. Prý kritikům této zábavy jde o ideologii, ne o věc samu, prý pro lišku je smrt během štvanice daleko normálnější věc, než když ji někdo zastřelí, prý pod koly automobilů skončí čtyřikrát víc lišek než při napadaných honech. Analogicky by se dalo říci, že při dopravních nehodách zahyne víc lidí než při teroristických útocích. Znamená to, že by se neměli zrušit teroristé, nýbrž dopravní prostředky? Schopnost vcítit se do liščí duše natolik, že pozná, jaká smrt je pro zvíře snesitelnější, panu Jirešovi opravdu závidím. Tradici je třeba ctít, ale ne každou a ve všem. Lovy tohoto typu mají v sobě (podobně jako býčí zápasy) něco zbaběle brutálního. Už slyším, jak mi nějaký pitomec vyčítá, že mám na věc levicový názor. Budiž. Pomocí argumentů pana Jireše by se s jistou licencí daly obhájit i gladiátorské zápasy.

Václav Klaus je na tom špatně. Každý si o něho pucuje boty. Naštěstí tu je pan Ladislav Jakl, který si občas přes své velké pracovní vytížení najde volnou chvíli a ubohého párii se nezištně zastane: „S názory Václava Klause ve věcech budoucnosti integračního procesu lze nesouhlasit, lze je vyvracet, polemizovat s nimi. Je třeba je ale slyšet a brát vážně. Palata navrhuje jiný postup: zesměšnění, ignorování, umlčení. Jenže si neuvědomuje, že zadupáváním Klause se v tomto případě zadupává strašně důležité přemýšlení o životních problémech naší budoucnosti.“ Novináři, neumlčujte a nezadupávejte nám prezidenta!

Sobota 27. listopadu

Poslanecká sněmovna schválila výraznou většinou (109 z 188 přítomných) senátní návrh, odkládající od rok zvýšení platů pro policisty, hasiče, celníky a příslušníky vězeňské stráže a „odmrazující“ platy ústavních činitelů. Proti byli komunisté a část sociálních demokratů, pro 27 sociálních demokratů (většinou těch, co by rádi Grossovi zavařili), dva komunisté, všichni lidovci a většina US-DEU. Pro návrh hlasoval též ministr financí Sobotka, ovšem s tím, že vláda později formou vládního nařízení přidá policistům aspoň část toho, co měli dostat (sociální demokraté to ve vládě prosadí proti vůli svých koaličních partnerů). Koaliční partner Kalousek ovšem navrhuje, aby prostředky, vyhrazené na platy policistů a další, byly přesunuty do jiných kapitol rozpočtu. Tím by vláda neměla z čeho přidávast. Koalice předvedla nejednotnost, sociální demokracie předvedla nejednotnost, rozumný kompromis se podaří prosadit jen oklikou a za cenu konfliktu v koalici. Permanentní vládní krize pokračuje.

Pokračuje i krize na Ukrajině. Na stranu opozice se prý postupně přidává řada členů vládní garnitury, policejní kadeti, kyjevská městská policie a prokuratura, příslušníci armády a tajné policie. I to připomíná maďarskou revoluci. Vládní kontrole se zjevně vymkla státní televize, což je zase podobné jako u nás v listopadu 1989. Který z obou scénářů se naplní? Podle našich posledních informací doporučil parlament prezidentovi, aby (mimo jiné) nařídil opakování druhého kola voleb. Vliv parlamentu je v tom politickém systému, který na Ukrajině panuje, nevelký, prezidenta nezavazuje, ale svůj význam to má. S opozicí hlasovali i komunisté.

Plzeňské biskupství zavedlo jednou za týden v největším plzeňském kostele pravidelnou bohoslužbu v němčině. Tento komplot katolické reakce s odvěkým německým nepřítelem vyprovokoval Právo k projevům velké nelibosti. V Plzni se prý oficiálně nijak nezvýšil počet Němců, takže pokud biskupství zdůvodňuje svůj proněmecký postoj růstem počtu Němců, musí jít o ilegály (Němci jsou pověstní tím, že se k nám tajně stěhují za lepším). Bude je třeba vyhnat, a předtím jim podle Benešových dekretů zkonfiskovat majetek. Zato, upozorňuje Právo, je v Plzni daleko více slovanských Ukrajinců a na ty německým vetřelcům přisluhující biskupství kašle. Ukrajinci jsou v drtivé většině bud řečtí katolíci nebo pravoslavní. A konečně, píše Právo, německé bohoslužby nadšeně přivítaly „německé krajanské spolky“. V tomto případě nejde o spolky sudetoněmecké, nýbrž o menšinové organizace českých občanů německé národnosti. I s nimi bychom měli zřejmě zatočit.

V podobném duchu píše rovněž v Právu Pavel Kohout o „bývalých rodácích ze Sudet“. To je pozoruhodná formulace. Vyplývá z ní, že dříve platilo, že tito lidé se narodili v Sudetech, ale dnes už to neplatí. Bude třeba zatlačit na Německo, aby jim koukalo přepsat rodné listy. Když budeme důsledně trvat na svém, Schröder to při své pověstné vstřícnosti nakonec nepochybně udělá.

Západoevropská média kritizují Berlusconiho, Chiraka a Schrödera za přílišnou velkorysost k Putinovi v souvislosti s ukrajinskou krizí. Snad by bylo dobré si počkat na to, jak krize skončí. Putin není v jednoduché situaci, na Ukrajině žije hodně Rusů, její východní hranice byly kdysi Nikitou Chruščovem vytyčeny hodně velkoryse (Nikita byl ovšem jednak přesvědčen, že obdarovává sám sebe, a jednak je přítomnost silné ruské menšiny vhodný manipulační prostředek).

Ministryně Buzková vnímá jako problém stereotypní zobrazování žen v učebnicích pro děti. Proto vznikla příručka, která se zabývá tím, jak dosáhnout rovností pohlaví v učebních textech. Ty dosud trpí nejrůznějšími vadami. Podle slov jedné specialistky na rovnost pohlaví „velmi časté je například zobrazování upracovaných žen v zástěře, zatímco muž se dívá na televizi“. Jiný příklad stereotypu: „Jack pracuje v exportním oddělení, ale nesmí o tom mluvit se svou dívkou Suzan. Zamilované dívky nemají rády příběhy o zahraničním obchodu.“ Dokonce rodina se do budoucna nemá tradičně zobrazovat jako otec, matka a děti, je nutno připustit, že dnes jsou i jiné varianty (např. dva tatínkové nebo dvě maminky, doplňuji já). Příručka dosud nevyšla, vydavatel trpí hlubokým stresem, že nebude připadat sufražetkám z ministerstva dost košer a on skončí jako kdysi nešťastný Ctirad. Určitých úspěchů bylo už dosaženo, např. loni prý vyšel slabikář, „v němž jsou ženy postaveny na roveň mužům“. Většina škol však o něj nejeví zájem, zřejmě ho čeká osud pohádek Járy Cimrmana, které měly jedinou vadu, totiž tu, že je děti upřímně nenáviděly. Proboha!

Tři evropské „osobnosti“, Giuliano Amato, Ralph Dahrendorf, Valéry Giscard d´Estaing napsali opovědný list americkému prezidentovi. Upozorňují ho, že v globálním světě po 11. září potřebují Američané přátele (jinak to s nimi špatně dopadne). „Navzdory všem současným nedostatkům s Vámi sdílíme základní hodnoty“, ujišťují přitom amerického prezidenta (zde byl text nepochybně Lidovými novinami zkomolen, původní formulace nepochybně zněla „navzdory všem Vašim současným nedostatkům“). Ve skutečnosti přátele potřebuje nafoukaná a emancipační vášní zasažená Evropa.

Pondělí 29. listopadu

STEM testovalo popularitu českých politiků. Prezident zůstal stranou, funkce má u nás sakrální charakter, je to něco jako Dalajláma, a proto nesmí být znesvěcen poměřováním s obyčejnými smrtelníky. Výsledky jsou jako u všech žebříčků popularity irelevantní – to, že je politik u nás populární, signalizuje, že nic kloudného nedělá. Příznačný je jen trend – takřka všichni sociálně demokratičtí ministři tratili, většina čelných politiků ODS přibrala. Pád preferencí ČSSD a vzestup ODS musí být mohutný, když zasahuje už i takovéto málo relevantní průzkumy.

Ruský východ (a severovýchod a jih) Ukrajiny hrozí, že se v případě Juščenkova vítězství odtrhne. Východní oblasti jsou průmyslové a relativně bohaté, etnicky ukrajinský západ chudý. Pokud je mi známo, něco jako historická východní hranice Ukrajiny neexistuje, dnešní linii mají na svědomí bolševičtí mocipáni (ještě Chruščov kdysi Ukrajinu podaroval Krymem, odkud jeho předchůdce Stalin vyhnal krymské Tatary). Jsou to pro Ukrajince danajské dary. Je lépe být chudý, ale mít od Rusů pokoj, než být (zdánlivě) bohatý v Rusku. A ruští politici jsou při všech imperiálních ambicích navíc v složité situaci, proč by měli vydávat jen tak miliony svých krajanů cizím zemím? Ukrajinci by se neměli bát, že se jejich země trochu umenší, udělá ji to životaschopnější. Tam, kde neexistuje historická hranice, je třeba respektovat etnickou hranici (ostatně někdy se vyplatí respektovat etnickou hranici i tam, kde existuje hrance historická). Na východě Ukrajiny schvalovali rezoluci o sebeurčení kromě starostů měst i šéfové velkých podniků, to je vypečené, politickou reprezentaci tam zjevně spoluutváří i průmyslová mafie: další důvod, proč by se Ukrajinci měli těchto oblastí zbavit. I bez nich budou stále ještě velcí a silní a hlavně nezůstanou sami.

US-DEU se pokouší o seberesuscitaci tím, že navrhuje přidělit peníze, které nedostanou policisté, hasiči ad. vysokým školám. Velmi ušlechtilé, jen kdyby z toho netrčel populismus zvláštního ražení, totiž toho pravdoláskovního. Normální český člověk možná přivítá, když místo policistů dostanou přidáno univerzitní docenti (policisty náš lid příliš nemiluje), ale nikdy nepochopí, proč mají dostat přidáno spíš učenci než hasiči. Alma mater je velmi užitečná instituce, ale když chytne, jsou docenti odkázáni na hasiče.

Miloš Zeman si nemůže stěžovat na nedostatek publicity, o víkendu se producíroval na všech třech hlavních televizních kanálech. Létala slova jako podrazák, imbecilní atd. Miloš Zeman je pro veřejnost atraktivní, typ politika, který pasuje k pořadům jako Tele Tele.

V Maďarsku pokračuje válka mezi koalicí a opozicí. Opozice si vynutila referendum o dvojím občanství pro Maďary ze sousedních zemí. V sousedních zemích se ocitli Trianonskou mírovou smlouvou, která byla Maďarsku jako součásti poraženého Rakousko-Uherska vnucena v roce 1920. Od Maďarska byly odděleny etnicky čistě maďarské oblasti většinou (s výjimkou tzv. Sikulska v dnešním Rumunsku) při hranicích dnešní Maďarské republiky. Předpoklad, že se tito lidé nakonec stanou byť jen v politickém smyslu dobrovolně Slováky, Ukrajinci, Rumuny, Srby (v Chorvatsku a Slovinsku žije jen nepatrná maďarská menšina), se nenaplnil. V Rumunsku a na Slovensku mají vlastní relativně silné strany a bývají součástí vládních koalicí, ale „většinové“ obyvatelstvo se na ně dívá s nedůvěrou a nenávistí: tuší, že kdyby to jen trochu šlo, trhli by se. Proč taky ne. Jenže to ani trochu nejde.

Trianon je skutečné prokletí středovýchodní Evropy. Ve Vojvodině (Severní Srbsko) jsou maďarští obyvatelé v poslední době vystaveni fyzickému násilí. Výsledkem latentního napětí jsou pak na maďarské straně projekty jako Zákon o statutu zahraničního Maďara nebo nyní dvojí občanství. Není jasné, co to bude znamenat, zvyšuje to napětí mezi Maďarskem a sousedními státy (které nemají čisté svědomí). Trianonský problém je otevřená a živá věc a země, které se v roce 1920 napakovaly na účet svých maďarských sousedů, by měly být schopné si to připustit. Hranice zjevně už měnit nelze, ale tvářit se, že se nic neděje, taky ne.

ODS prezentuje veřejnosti před nadcházejícím kongresem nosné pilíře svého programu: jednotnou patnáctiprocentní daň, větší individuální účast (a taky kompetenci) občana ve zdravotním pojištění, zrušení sociální plateb a zavedení daňových úlev, atd. Člověk může mít k tomu všemu spoustu výhrad, ale těžko popřít, že je to výrazné a znamenalo by to dost velkou změnu. Lidé mají kam investovat své naděje – škoda, že tahle banka je v minulosti už jednou zklamala.

Úterý 30. listopadu

Podle svědectví přímého účastníka (předsedy poslaneckého klubu ČSSD Ibla, viz rozhovor v dnešním Právu) se poměry ve straně, pokud jde o intriky, podobají těm, jež ve středověku panovaly na čínském císařském dvoře. Ministr financí Sobotka hrozí, že pokud by předseda KDU-ČSL Kalousek prosadil přesuny peněz z kapitoly ministerstva vnitra jinam (aby nebylo možné přidat policistům peníze aspoň formou vládního rozhodnutí), mohla by ČSSD hlasovat proti schválení rozpočtu a způsobit pád vlády. Ibl zdůrazňuje, že poslanecký klub ČSSD o takové možnosti nejednal a nic o tom neví. Zároveň naznačuje (vlastně víc než naznačuje), že se Sobotka se Škromachem shodli na protlačení senátní verze ve věci odměňování policistů ad. a přesvědčili část poslaneckého klubu strany, aby pro ni hlasovali. Byl to prý podraz proti nepřítomnému předsedovi ČSSD Grossovi, pokud ovšem Gross nebyl do celého plánu zasvěcen a nebyl nepřítomen schválně, z alibismu. Podobné spekulace dělají sociálním demokratům mimořádně dobrou reklamu. V příštích měsících se máme na co těšit. Sebedestrukce ČSSD se zdárně rozvíjí, a jak se ukazuje, Miloš Zeman je jen jeden z jejích aktérů.

Na aféře Kulínský je něco divného. Proč si obtěžované dívky rozpomínají na příkoří tak pozdě? Že měl sbormistr charisma a ony by jinak nemohly jezdit na zájezdy do arabských emirátů? Když se někdo chce vzepřít proti ponižujícímu zacházení, musí projevit aspoň minimum odvahy, odřeknout se zájezdů a vyjít s pravdou na veřejnost hned. Jinak vznikají pochybnosti, kterým se je těžko divit. A nedělá dobrý dojem, když osoba, která to vše dnes zveřejňuje a vznáší velmi závažná obvinění (viz rozhovor v Právu), zůstává v anonymitě. Člověk se má svých zájmů zastávat veřejně a jmenovitě, jinak je nedůvěryhodný.

Exředitel boleslavské automobilky Kulhánek byl rozhodnutím soudu prohlášen za ne-agenta. Dosvědčili mu to jeho řídící důstojníci. Přiznali, se, že jeho údajné zprávy ve skutečnosti psali sami. Podivná organizace, tahle StB! Měla vůbec nějaká skutečné agenty? Asi měla, ale jiné, než kteří jsou uvedeni v registrech svazků. Napadá mne, že být bývalým řídícím důstojníkem není zase až tak špatné: kolika lidem může (ale taky nemusí) prokázat jejich nevinu! Každopádně by měli být ti bývalí estébáci, kteří přiznají falšování zpráv, být okamžitě obžalováni z trestného činu. Možná, že by pak nepravých agentů dramaticky ubylo.

¨

Prezident Klaus otevřel společně s primátorem Bémem v pražské ZOO pavilon „Indonéská džungle“. To má skoro symbolický nádech.

Středa 1. prosince

V Ostravě se konala konference „osobností“ pod názvem „Dny EU a USA“. Organizovala ji firma Teleaxis Petera Kovarčíka, který kdysi proslul úzkými vztahy s Václavem Klausem, „mediálním partnerem“ bylo Právo (politickým by nejspíš měla být KSČM, ale nebyla). Zúčastnila se jí mj. americká exministryně zahraničí Albrightová a zjevně tam excelovala. Vyjádřila lítost nad výsledkem nedávných amerických voleb: „Prohrál kandidát lépe chápající dnešní svět, navíc s československými kořeny.“ Vykutálené pojetí českoslovenství! Dědeček pana Kerryho byl německý žid, který měl to štěstí, že se do USA vystěhoval ještě před první světovou válkou, tedy v době, kdy po nějakém Československu nebylo ani stopy. Kdyby byl místo toho setrval a přežil holocaust, byli by ho zkoumali, zda se nedopustil nevěry na ČSR, a pak případně obrali o majetek a vyhnali. A co má dědeček pana Kerryho společného se Slovenskem! Paní exministryně kritizuje prezidenta Bushe, který československé kořeny nemá. Choval se prý v irácké záležitosti zbrkle, „vždyť ani neznáme všechny příčiny, které stojí za vznikem terorismu“. (Za vznikem terorismu nestojí příčiny, ale docela konkrétní darebáci, s nimiž je třeba zatočit, dřív než oni udělají totéž s námi). A paní Albrightová vlastenecky podotýká, že USA už nejsou modelem ideální demokratické společnosti, kterou by se ostatní části světa měly snažit napodobit“. Za ztrátu důvěryhodnosti může především irácká válka. Myslím si, že USA jistě nejsou ideál, co je ideální na tomhle nedokonalém světě, ale jsou v současné době jednou z nejvyspělejších demokracií, máme se od nich neuvěřitelně mnoho co učit a to, že se president Bush pustil do irácké války přesto, že ho velká část zpohodlnělé Evropy nepodpořila, byl projev politické odvahy. A myslím si dále, že paní Albrightová nemístně generalizuje. Dobrou pověst USA a zdravý rozum zjevně na konferenci hájil předseda Evropských demokratů Kasl, jeho vystoupení se pokusíme sehnat.

Vláda chce dát větší šanci diskriminovaným, lidem omezovaným kvůli rase, etnickému původu, věku, náboženství, víře, sexuální orientaci, zdravotnímu postižení či pohlaví. K tomu má sloužit chystaný antidiskriminační zákon, existuje v současné době ve dvou verzích, jedna předpokládá zřízení jakéhosi antidiskriminačního centra za 9 milionů (provoz by stál každoročně 22 milionů), druhá rozšíření působnosti ombudsmana (za 4 miliony, provoz ročně navíc za 11 milionů). Ministr financí souhlasí za podmínky, že předloha nebude obsahovat nárok na státní rozpočet (předsedovi rozpočtového výboru Kalouskovi tedy nezbude než obrátit se s prosbou o profinancování přímo na Hospodina, KDU-ČSL jako klerikální strana by k němu měla mít úzké vztahy). Kolem zákona se rojí feministky a Svatopluk Karásek. Je doufat, že se budou zabývat nejkřiklavějším případem diskriminace v ČR, totiž poloprávným postavením českých občanů německé národnosti. Špidlova i Grossova vláda od toho zbaběle utekla. Mnoho štěstí v boji proti českému šovinismu, milé modré punčochy a milý pastore.

Národní galerie hodlá podat trestní oznámení na šest výtvarníků, kteří se na protest proti řediteli Knížákovi a vedení instituce kolektivně vydělali ve Veletržním paláci. Předtím bude ovšem třeba obohatit trestní zákon o paragraf „znesvěcení Národní galerie“. Vzhledem k tomu, že jde o národní klenot a rodinné stříbro, mohla by být sazba mastná.

Sbormistr Kulínský je obviněn z toho, že drbal dívky z Bambini di Praga na zádech, chodil s nimi do sauny a dával jim polibky na dobrou noc. Kromě toho měl údajně pohlavní styk s několika nezletilými, které to ovšem daly k dobru až teď, kdy už dávno nezletilé nejsou. To se pak špatně dokazuje. Jakýsi otec tvrdí, že o zneužívání dívek věděl, ale přesto svou dceru do sboru posílal, „aby se nezhroutil její velký sen“. Je-li to pravda, pak očividně patří za mříže. A jsou-li pravdivá všechna obvinění, vydává to smutné svědectví nejen o sbormistrovi, ale o celém jeho ansámblu včetně rodičů těch dětí.

Čtvrtek 2. prosince

Grossova vláda odsouhlasila (s lehkým brbláním vnitřní opozice, KDU-ČSL a US-DEU) zvýhodněné půjčky pro mladé lidi, kteří si chtějí opatřit byt. Budou se týkat mladých manželství i jednotlivců, kteří pečují o dítě. Horní věková hranice je (aspoň u jednoho z partnerů) 36 let. Půjčku lze použít na koupi bytu či domu do osobního nebo družstevního vlastnictví. Vzhledem k tomu, že dvoupokojový byt v Praze stojí cca 1,5 milionu (pokud ovšem není v novostavbě, pak je ještě minimálně o půl milionu dražší), jde zjevně o populistické gesto, z něhož se budou radovat ti, co mají možnost si nějak sehnat ještě těch jeden a čtvrt milionu, ostatní si nabídku mohou strčit za klobouk. Na úpravu stávajícího bytu (kde by měla smysl) půjčku použít nelze.

Podle CVVM Václav Klaus plní funkci prezidenta dobře: podle 89% respondentů dbá o vážnost a důstojnost funkce, podle 86% dobře reprezentuje ČR v zahraničí, podle 84% plní funkce svěřené ústavou, podle 72% působí jako autorita u občanů, podle 55% pozitivně ovlivňuje vnitropolitický vývoj (jenže v tomhle posledním případě je opačného mínění jen 13%). Horší známku dostal jen za kontakt s občany a obeznámení s jejich problémy (44%). Aby ho v této věci hodnotili lépe, musel by víc chodit mezi lid, tj. např. s lidem do hospod, a to by mu zas pokleslo hodnocení č. 1 (péče o vážnost a důstojnost funkce). Jednomu se nezavděčíš. S potěšením konstatuji, že i tady (ostatně stejně jako ve všech důležitých věcech někdy od roku 1960) jsem jiného mínění než drtivá většina populace, nemyslím si, že Klaus dělá svou funkci dobře, myslím, že se to projeví jasně v situaci nějaké tvrdé zkoušky a že Klaus se takové tvrdé zkoušky dočká (život je zlomyslný). Radost z toho nemám, odneseme to pak všichni. Jinak výsledky nejsou (pro mne) zase až tak depresivní, jak by to vypadalo na první pohled. Ještě čtvrt roku před volbou prezidentem měl expředseda ODS popularitu pouhých 42%, hned během prvního měsíce po zvolení mu ovšem stoupla o 20%. Havel měl na konci svého vládnutí popularitu 58%. Z toho zjevně plyne, že vážnost, ba přímo posvátnost prezidentského úřadu je u nás tak mohutná, že i kdyby byl prezidentem zvolen kůň, měl by svých padesát procent jistých. Dnešní Klausova popularita je v podstatě součtem tohoto základního vkladu, 50%, a jeho popularity před zvolením (osobní složka), tedy 42% . Jen něco málo se při slévání obou faktorů ztratilo. Naproti tomu Václav Havel byl v posledních měsících své funkce už natolik obehraný a zkompromitovaný, že 8% „osobní složky“ odpovídá realitě.

V senátě vznikla, zdá se, neformální, zato však mohutná koalice ODS s KDU-ČSL. Má ústavní většinu (51 hlasů, stačilo by 49). Senát hraje v našem politickém systému brzdnou a destruktivní úlohu (náš ústavní systém tak připomíná trakař, opatřený brzdami z pendolina), senátní většina není k tomu, aby změny ústavy umožňovala, ale aby jim spolehlivě bránila. Celý nejvyšší zákonodárný sbor bude nyní fungovat následovně: co lidovci jako součást koalice v PS PČR odhlasují, to lidovci jako součást koalice v senátu neodhlasují a vrátí Poslanecké sněmovně PČR, čímž budou vládní koalici, jejíž jsou součástí, připomínat její křehkou smrtelnost: bude nutno mobilizovat všech 101 koaličních hlasů, a tak sanitky uzpůsobené pro převoz umírajících poslanců k hlasování budou opět v permanenci. (Tím nechci kritizovat shodu mezi oběma stranami na tom, že předsedou senátu se má stát Přemysl Sobotka: to je korektní rozhodnutí odpovídající stavu věcí).

Pátek 3. prosince

Aféra Kulínský nabývá na šíři. Někdejší sboristky si údajně stěžují už i na otce dnešního delikventa: nutil je prý, aby si mu sedaly na klín a hladily ho. Pokud tak někdo neučinil, hrozilo mu, že bude vyhozen. Kdyby mu hrozilo, že bude napíchnut na kůl, chápal bych, že si na věc stěžuje až po čtvrt století. Co všechno jsou lidé schopni udělat pro svůj úspěch a slávu!

Pražský zastupitel Michael Hvížďala si zaslouží uznání za to, že se vyslovil jednoznačně proti paranoidně ctižádostivému plánu zažádat, aby se Praha stala pořadatelem letních olympijských her. „Máme vždy prezentovat pouze to, co skutečně zvládneme. Olympiáda je nad naše současné možnosti a síly… Většina lidí, která dnes tvrdí, že tu hry uspořádá, tady už za 15 let nebude. Je to z jejich strany taková kafkovsko-futuristická vize. Připadá mi velmi zvláštní.“ Zlatá slova, bez jakékoli ironie.

Stínový ministr spravedlnosti Pospíšil navrhuje, aby se v případě méně závažných trestných činů mohli žalobce a obžalovaný dohodnout na výši trestu, soudce by to pak jen schválil. Soud by dále neměl povinnost zdůvodňovat rozsudek v případě, že by se všichni účastníci sporu vzdali práva na odvolání. A konečně, u soudu by bylo možno použít jako důkaz výpovědi, získané formou „podání vysvětlení“. Ministr spravedlnosti chystá v novém trestním řádu ještě radikálnější variantu téhož. Prý se tak ulehčí soudů. Věřím, ale je tu nebezpečí, že spravedlnost přitom dostane na frak. Ovšem, všeho se dá zneužít. Ale tohohle se dá zneužít až příliš snadno.

Prezident Klaus sice nejprve odsoudil volební podvody na Ukrajině, teď se ale vrátil ke svému oblíbenému zvyku, totiž k udělování hraběcích rad: situace na Ukrajině se nedá vyřešit zvenku, svět nemá integrovat a intrikovat a řešit krizi za Ukrajince. Na tom se dokonale shodne s ruským prezidentem, který bude po ruském způsobu hlásat tyto ušlechtilé zásady a zároveň intrikovat a integrovat (totiž Ukrajinu do Ruska), až se budou hory zelenat. Zároveň český prezident navrhuje, aby se obě strany sporu zavázaly, že v případě vítězství svého protivníka nezlikvidují. Všichni máme zažitou zkušenost, že ruští politici (a totéž platí pro jejich úzké spojence) jsou ochotni slíbit cokoli, ale splnit jen něco. Nebo taky nic, jak se to nejlíp hodí. Václav Klaus není takový hlupák, aby to nevěděl.

Alexandr Mitrofanov zase píše v Právu: „Rusko v nedávné době přišlo o Pobaltí, pak o Gruzii, teď se cítí ohroženo na Ukrajině. Pomsta za 40 let komunismu se daří náramně“. Jak to, že Rusko přišlo o Gruzii? Jeho spojenci kontrolují významné části země, Ruská federace tam má své vojáky, Gruzie je stále členem SNS. A v případě Ukrajiny nejde o pomstu za komunismus, ale spíš o to, aby se Rusové v budoucnu nemohli mstít těm, co jim pokazili jejich komunistický sen o třetím Římu. Věc je strašně jednoduchá: Rusko se na Ukrajině pokusilo podloudně změnit statut quo. K statutu quo patří, že Ukrajina má specifické vztahy s Ruskou federací a že je členem SNS. Rusům to nestačilo. A ukázalo se, že na Ukrajině se velmi, velmi mnoha lidem tenhle ruský plán nelíbí. Ukrajina zjevně není Bělorusko. Proto je jí možné – a dokonce nutné – pomoci. Vytvoření SNS byl svého času šikovný a dobrý tah. Bohužel to vypadá tak, že Rusko z něho teď chce udělat zpátky SSSR. A to není, jak říkával pan prezident a jeho věrný souputník Zahradil, „v českém národním zájmu“.

Prezident Kučma upekl (a v Moskvě si zjevně nechal požehnat) pozoruhodný plán: není proti opakování voleb (ovšem celých voleb), jakmile parlament ústavou omezí pravomoci prezidenta a zvětší pravomoci své a pravomoci vládní. Čili: napřed se prezidentský úřad politicky vytuneluje a pak se o něj můžete poprat.

Děti z Beslanu, které přijely do ČR na léčení, se tu nepochybně cítí jako doma. Jen autobus dorazil do Karlových Varů, které jsou už dávno jakousi neformální součástí Ruské federace, vlezl do autobusu ruský „podnikatel“ a pokoušel se šoféra zmermomocnit, aby celou výpravu odvezl do jeho hotelu. Pokus zatím nevyšel. Ale co! Hlavně, že už tam nejsou sudeťáci, že.

Sobota 4. prosince

Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se volby v Praze 11 musí zopakovat: kandidát KDU-ČSL Zápotocký se cítí být poškozen způsobem, jak o něm psali bezprostředně před volbami v Uhříněveském a Petrovickém zpravodaji. Představitelé ODS i prezident Klaus reagovali podrážděně, rozhodnutí soudu je samozřejmě závažné (i jako precedens). Ke zprávě se vrátíme, velmi ostrá reakce prezidenta je problematická, ale psát o věci tak tendenčně, jak to dělá dnešní Mladá fronta Dnes, mi nepřipadá korektní. Tím, že se kandidát ODS před volbami sám pochválil, neporušil ještě volební zákon a taky kvůli tomu volby nevyhrál. Ostatně si myslím, že úkolem novin není v první řadě bojovat za Pravdu a Lásku, ale věcně a objektivně informovat čtenáře.

Ukrajinská opozice oslavuje rozhodnutí nejvyššího soudu o zopakování druhého kola voleb. Problém je v tom, že soud se bude ještě zabývat Janukovyčovou stížností, a ta se týká prvního kola. Může tedy (v souladu s přáním prezidentů Kučmy a Putina) rozhodnout o opakování celých voleb. Kučma by mohl v tom případě volby pozdržet a nominovat místo zkompromitovaného Janukovyče nějakého kandidáta, který by odlákal část Juščenkových příznivců. Jeden takový je už prý na obzoru. Parlament by měl nyní přijmout novelu volebního zákona, umožňující opakování druhého kola voleb (bude to zapotřebí?) a novelizovat ústavu, totiž zvýšit pravomoci vlády a parlamentu a snížit pravomoci prezidenta. Opozice z pochopitelných důvodů žádá, aby novela ústavy platila až od příštích parlamentních voleb (budou v roce 2006), jinak by jí prezidentská funkce mohla být k ničemu a její vítězství by se velmi zrelativizovalo.

V Maďarsku proběhne referendum o dvojím občanství pro zahraniční Maďary, o němž jsme už psali. Zajímavá je rozzuřená reakce Rumunska (budoucí prezident Nastase prohlásil plán za „nebezpečné šílenství“), přičemž Rumunsko bez rozpaků uděluje své občanství občanům Moldavska (a celkem se mu nelze divit, velká většina jich jsou etničtí Rumuni). Zajímavý je taky způsob referování českých médií: pokud jde o Trianonskou smlouvu, vesměs se upozorňuje na to, že na jejím základě ztratilo Maďarsko dvě třetiny území i s obyvatelstvem. Jenže v tom není problém: to, že ztratilo např. etnicky chorvatské nebo slovenské oblasti, bylo úplně v pořádku. Problém byl v tom, že nová hranice nebyla vedena podle etnického hlediska (sebeurčení národů), takže se v bezprostředním sousedství okleštěné země octly oblasti obývané drtivou většinou maďarského obyvatelstva. Etnicky zcela spravedlivé hranice ovšem nebylo možné vytyčit, bylo však možné vytyčit o hodně spravedlivější hranice než ty, které byly v roce 1920 ve Versailles stanoveny a v roce 1946 v Paříži stvrzeny. S hranicemi se dnes nedá hýbat: ale je tu problém, který předpokládá vstřícnost těch, co se kdysi ve Versailles napakovali.

Jedna ze dvou žen, kterou údajně zprznil v nezletilém věku sbormistr Kulínský, odmítá svědčit u soudu. Buď to neměla vůbec říkat, nebo to dovést až do konce. Takhle se celá záležitost logicky obrátí proti ní a obvinění se stane dosti nevěrohodným.

Pondělí 6. prosince

Předsedou ODS se stal na kongresu strany s velkou převahou Mirek Topolánek (na převaze se podílel i fakt, že neměl protikandidáta). Funkci prvního místopředsedy překvapivě nezaujal pražský primátor Bém, který měl podporu Václava Klause, byl zjevně dohodnut s Topolánkem a podporoval ho i odstupující první místopředseda Zahradil, ale Petr Nečas. Nečas je zjevně nejschopnější ze špičkových politiků ODS (v tom smyslu zareagovali účastníci kongresu správně), je otázka, zda je s to se samostatně rozhodovat ve vypjatých situacích: viz zjevné selhání v roce 1997, kdy se chystal na funkci ministra vnitra, ale pak ji z rodinných důvodů“ odmítl (vypadá to, že pravým důvodem byl Befehl ze samotné špičky odéesáckého Olympu). Navíc už za Klause (po sarajevském atentátu) se zavedlo, že k image nejbližších spolupracovníků zakladatele ODS nutně patří jakési arogantní hulvátství: symbolem může být, pokud se čtenáři pamatují, pes Raťafák z filmu o Méďovi Béďovi. V tomto směru se pan Nečas nevymyká. Regionální lobby uspěla jen částečně (Bendl a Bém zaujali „obyčejná“ předsednická místa). Topolánek nezíská dominantní postavení, a to je taky dobře. Špatně je, že v ODS jsou jakási zájmová uskupení, ale není jasné, co si jejich představitelé myslí, v čem se navzájem programově odlišují. Vzbuzuje to podezření, že jde jen o mocenské kliky, a všichni budou, až se dostanou k moci, dělat to, co jim odkázal Zakladatel, totiž bojovat květnatými frázemi proti hydře socialismu a svou politiku uzpůsobovat těmto frázím. Což nemůže skončit dobře.

Ostatně Klaus: na kongresu označil, ovšem zpola žertem, pití z plastových lahví za typicky levicový zvyk. Levicové je rovněž nosit batůžek a jezdit na snowboardu. Atributů levičáctví je ovšem víc, připustil, a některé jsou významnější. Přiznám se, že taky piji z plastové lahve: když sporadicky cestuji do ciziny, beru si s sebou do vlaku láhev mattonky nebo magnézie. Na to, abych si pití kupoval v jídelním voze nebo snad dokonce létal letadlem, totiž nemám peníze, což je typicky levicové.

Druhá největší česká strana, komunisté, přikročili k zásadnímu přehodnocení vlastní minulosti. Grebeníček napadl pražskou organizaci za kult Klementa Gottwalda. Je třeba přiznat zločiny padesátých let a problematičnost roku 1968 (myslí „Pražské jaro“, nebo ruský zásah?). Nelze už dělit společnost na rolníky, dělníky a bohatce, svět je dnes dál. Nevím, kdo si vymyslil tu hloupost, že komunisty bude možné vzít do slušné společnosti, až se distancují od své temné minulosti. V první řadě záleží na tom, co chtějí dělat do budoucna, zhodnocení minulosti je jen menší, i když jistě nutnou části tohoto projektu. A pak tu ještě zbývá věrohodnost. Základní vlastností komunistické strany bylo, že to, co říkala, se zásadně odlišovalo od toho, co dělala, a to, co slibovala, od toho, co pak uskutečnila. Její sliby nemají velkou váhu. A konečně: prakticky od počátku byla prodlouženou rukou ruského imperialismu. Dnes se bude samozřejmě zaklínat všemi komunistickými svatými, že něco takového nepřichází v úvahu. Jenže o tom, jakou věrohodnost mají komunistická zaklínání, jsme měli možnost se přesvědčovat kontinuálně skoro sedmdesát let.

A do třetice všeho zlého, ČSSD: Stanislav Gross pojal své vystoupení na ústředním výkonném výboru strany velmi originálně: nejprve členům vynadal za to, jak zvorali volby, pak přednesl svou koncepci (pokračování koalice, žádná spolupráce s KSČM a ODS), vyzval oponenty, aby ji odmítli, a protože to neudělali, dal jim najevo, že pokud budou nadále remcat, tvrdě po nich půjde. Odmítl jakékoli další smiřovačky se Zemanem (těžko se mu divit). „Zemanovská“ opozice je zjevně úplně dezintegrovaná. Škromach se ani nepřihlásil o slovo. Přitom nešlo o to, přednést ucelenou konkurenční koncepci, ale jen dát najevo, že tu je: ani na to se nezmohli.

Na Ukrajině probíhá tahanice mezi vládou a opozicí: vláda chce napřed ústavními změnami oklestit funkci prezidenta, a pak ji znehodnocenou přenechat opozici. Opozice chce nejdřív novelizovat volební zákon a provést volby, a pak se z pozice prezidentské síly bavit o změnách pravomocí. Logické a korektní by přitom bylo provést po ústavních změnách, které posílí funkci parlamentu a vlády, předčasné parlamentní volby.

Právo má starosti: na německou katolickou mši do kostela sv. Bartoloměje v Plzni nechodí lidé. Když se jim nepodařilo rozpoutat v duchu svých tradic z padesátých, šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let vlasteneckou kampaň, která by v součinnosti s „orgány činnými v trestním řízení“ zabránila nastupující germanizaci Plzně, roní krokodýlí slzy.

Taktéž Právo píše o Leni Riefenstahlové, která se (ideově) spustila s Hitlerem. Myslím, že to u nás není úplně aktuální. My máme svého Otakara Vávru, který se uplatnil ve všech režimech počínaje rokem 1936 a dnes dostává státní metály. Kam se na něj hrabe Riefenstahlová, aby ho triumfla, musela by žít ne sto, ale přinejmenším čtyři sta let.

Předseda Nejvyššího správního soudu prohlásil v souvislosti se zrušenými volbami na Praze 11: „nejsme orgán činný v trestním řízení, abychom zkoumali trestný čin pomluvy. Zkoumali jsme způsobilost těch výroků ovlivnit férovost volební kampaně“. Z volebního zákona ovšem vyplývá, že by se pravdivostí výroků zabývat měli.

Úterý 7. prosince

Mirek Topolánek, poté co byl triumfálně potvrzen ve své předsednické funkci, se zjevně chystá obklopit novými lidmi. Elegantně vypoklonkoval hlavní manažerku Benešovou. Do svého týmu chce zapojit lidi z komunální politiky, z regionů a ze Senátu. Je to pokus o emancipaci od zakladatele a čestného předsedy strany. Topolánkovi nic jiného nezbývá. Není divu, že mu pan prezident dosud nepogratuloval. Nebude to s ním asi mít lehké.

Grebeníček se vyjádřil kriticky ke Klementu Gottwaldovi a mluví o tom, že se komunistická strana už nemůže jako v minulosti orientovat výlučně na „dělníky a rolníky“. Spekuluje se, proč to dělá. Pavel Verner uvádí v Právu několik důvodů, nezmiňuje však ten nejobvyklejší, který provází komunisty od dob vzniku jejich strany: totiž Befehl z Moskvy. Vztah k Moskvě je dnes složitější (Putin není žádný komunista), ale ruské politice se může hodit takovéhle želízko v ohni, už jen pro svou schopnost destabilizovat společnost, vyvolávat konflikty, podporovat nacionalismus panslavistického ražení atp. Aby to KSČM teď mohla dělat účinněji, musí si vylepšit image a oslovit širší okruh lidí.

Vítěz senátních voleb v Praze 11, jejichž výsledek byl zrušen verdiktem Nejvyššího správního soudu, Jan Nádvorník, se obrátí k Ústavnímu soudu, a totéž učiní ODS. Vůbec se jim nedivím. K tomu, co jsem o případu napsal, zbývá dodat, že šlo o divokou diskusi mezi příslušníky dvou předměstských zájmových skupin, kterou otevřel starosta Křeslic Zápotocký v září v Kurýru jihovýchodní Prahy, což je zpravodaj městské části Křeslice. Zpravodaj vyšel údajně v padesátitisícovém nákladu (Křeslice mají 424 obyvatel). Na to pak reagovali napadení, starostové Petrovic a Uhříněvsi, ve svých obdobných tiskovinách. Petrovický zpravodaj (který vydali podle laťky, již údajně nastavil Zápotocký, taky v padesátitisícovém nákladu) jsem neviděl (t. č. není na internetu). Uhříněveský zpravodaj, kde vyšel anonymní dopis očerňující Zápotockého, má náklad i úpravu daleko skrovnější než Kurýr (sama Uhříněves má přitom přes tři tisíce obyvatel, s přilehlými obcemi sedm a půl tisíce). Ani inkriminované číslo Kurýra jihovýchodní Prahy, ani následující číslo Uhříněveského zpravodaje nemají ráz volební tiskoviny. Nejvyšší správní soud má jistě právo rozhodnout a jeho rozhodnutí je třeba respektovat. Mohu si však myslet, že je problematické. A taky si to myslím.

Fidel Castro nechal před časem uvěznit sedmdesát čtyři odpůrců svého vykutáleného režimu. Byl kolem toho trochu poprask, ale co se dá od starého bandity čekat. Teď je po jednom propouští (zatím je propuštěných čtrnáct), aby v očích dobromyslného Západu, odkud zřejmě potřebuje peníze na přežití, získal image lidumila (když Castro zavírá, je to normální, když propouští, je to neobvyklé, že by se polepšil?). Doufám, že mu tenhle vyčuraně primitivní plán nevyjde.

V českých novinách vycházejí élože na Adolfa Hoffmeistera. Byl to jistě velmi talentovaný člověk. Zároveň cynický a bezcharakterní podavač Gottwaldova režimu. Životopis, který si údajně sám napsal do jakéhosi výstavního katalogu z roku 1948, by mu dnes lehce upraven mohl s trochou ironie sloužit jako náhrobní nápis: "Narodil se za požehnané vlády Jeho Apoštolského Veličenstva Františka Josefa I., nepravidelná slovesa latinská a consecutio temporum začal za úřadování prezidenta Masaryka, pomohl zvolit prezidenta Beneše, nadával s miliony svých spoluobčanů na Háchu, Hitlerova bráchu, do vězení byl uvržen vládou presidenta Lebruna, válečné zaměstnání našel v kanceláři prezidenta Roosevelta, toto zaměstnání opustil za prezidenta Trumana a pro mír a bratrství národů dnes pracuje v jednom z úřadů vlády Klementa Gottwalda."

V Mladé frontě Dnes polemizuje s mým článkem o názorech paní Sommerové Nejvyšší česká Modrá Punčocha, paní Zdeňka Ulmanová. K jejímu textu mám jen dvě poznámky: Za prvé: autorem „dobového komiksu“ o dívčí válce není Alois Jirásek, ale kronikář Kosmas. Za druhé: nenapsal jsem, že ideologie paní Sommerové je zhoubná jako španělská chřipka. Nýbrž jsem napsal, že ideologie paní Sommerové je směšná.

Středa 8. prosince

Miroslav Kalousek pokračuje v lidovecké ofenzívě: navrhuje úpravu zákona, z níž by vyplynulo podstatné omezení různých finančních požitků pro poslance. Iniciativy tohoto typu jsou dobré jen k tomu, že podporují zaběhanou představu o poslancích zvlášť a politicích obecně jako o parazitech. Tyto záležitosti by se měly posuzovat věcně a případ od případu: např. diety pro služební cesty do zahraničí ve výši 112 euro jsou přiměřené. Proč by měl český poslanec vystupovat v zahraničí jako holoprdelník, který nemůže svého partnera v jednání pozvat ani na kafe?

Prezidenti Klaus a Kwaśniewski si v Praze notovali, pokud jde o odpor k Centru proti vyhánění. Kwaśniewskému vadí, že má být zřízeno v Berlíně a má se týkat jen vyhnaných Němců. Tu je třeba jasně říci, že panu Kwaśniewskému není vůbec nic do toho, co stojí v Berlíně, pokud se to týká jenom Němců (a ne například taky Poláků, vyhnaných z ruského záboru po roce 1945). V druhém případě by mohl právem žádat, aby byl hlas Polska brán v potaz. Poláci si poslední dobou zvykli zacházet s Německem jako se svým protektorátem (žádosti o válečné reparace, které odhlasoval polský Sejm), Češi po nich obdivně šilhají, Němci a svět jim to trpí. Mám hrůzu z toho, až Němcům dojde trpělivost a začnou vyvádět podobným způsobem.

O zrušení senátních voleb, jak se ukazuje, rozhodoval Ústavní soud už jednou, v roce 1998: tehdy výsledek v obvodě Brno-město napadl sociálně demokratický kandidát Božek, který ovšem prohrál v druhém kole s vítězkou Lastoveckou o pouhých 263 hlasů. A Ústavní soud mu tehdy nevyhověl. Podle toho by pan Zápotocký vůbec neměl mít šanci.

Podle zprávy Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu zahynulo na „střežených“ československých hranicích v letech 1948 –1989 celkem 282 lidí. Jsou v tom zahrnuty i otřesné případy jako zabití německého turisty na německém území nebo zastřelení otce před očima rodiny. Jeden z prchajících byl roztrhán služebními psy. „Pohraničníci“ , kteří se na tomto řádění podíleli (nikoli vojáci z povolání, ale „normální“ lidé odvedení k PS), vyvázli v drtivé většině bez jakýchkoli trestů. Bere se to tak, že prostě měli smůlu. Jenže: střílet po prchajících ovšem museli. Ale mohli to dělat bez problémů tak, aby se nestrefili.

Čtvrtek 9. prosince

Náš Bobřík vyčuranosti není jedinou poctou, které se v posledních dnech dopracoval předseda KDU-ČSL Kalousek. Za svůj důsledný boj proti drogám (a proti odlišování „tvrdých“ a „měkkých“ drog) dostal nyní ocenění „frajer roku“ od sdružení s vlezlým jménem „Rodiče proti drogám“ (pojmenování podpásově útočí na city veřejnosti podobně jako název Jihočeské matky – ovšem, kdyby si říkaly např. Jihočeské ježibaby, nemělo by to tu přitažlivou sílu). Sdružení zaujímá tvrdý postoj nepochybně z fundamentalismu – prosazuje např. aby se uchazeč o zaměstnání ve státním sektoru musel vykázat potvrzením, že nedroguje (doporučuji, aby navíc musel prokázat, že je abstinent, vegetarián a žije v celibátu). Pan Kalousek – proto taky dostal naše ocenění – to ovšem dělá z populismu.

Podle toho, co píše Mladá fronta Dnes, se ministru Dostálovi jeho choroba vrátila. Obnovujeme tedy svůj někdejší závazek psát o něm jen tenkrát, pokud ho budeme moci pochválit.

Pátek 10. prosince

Senát včera pozměnil novelu zákona o veřejnoprávní televizi. Radu ČT by měla napříště z třetiny jmenovat poslanecká sněmovna, z třetiny senát a z třetiny prezident. To je realizace někdejšího snu televizních revolucionářů a jejich politické lobby. Jenže je už pozdě: prezident už se nejmenuje Havel, ale Klaus, v Senátě sedí 37 zástupců ODS a KDU-ČSL se tam s ní zdá žít v zatím ještě neregistrovaném partnerství. Proto také senátoři ODS návrh se zlomyslnou radostí podpořili. V co ještě doufají povzbuzovatelé někdejší televizní revoluce? Své Waterloo až mají dávno za sebou. A nová úprava v dnešním politickém kontextu nezávislosti ČT nijak neprospěje.

Místopředseda KSČM Exner velkoryse připustil, že Klement Gottwald má na triku možná až dvě stě čtyřicet justičních vražd. Je však podle něho pouhý žabař: „Jenže nyní umírá 240 lidí nesmyslně každý týden a často za jeden jediný den kvůli politice současných politiků.“ Drzost pana Exnera se dotýká nebes. Měl započítat ještě oběti globalizace a kapitalistického vykořisťování v třetím světě, oběti amerických imperialistů v Iráku a sionistů v Izraeli a Klement Gottwald by byl se svými 240 obětmi zralý na svatořečení. Exnerův šéf Grebeníček reagoval na tyto výroky vyhýbavě: až jednou bude kulaté výročí, zasednou historici a budou dumat „na základě kritického posuzování pramenů“. Tuhle fintu odkoukal od Klause a Zieleniece, oni si před časem podobným způsobem obstarávali alibi za vyhnání českých Němců. Čeští historici mají v obstarávání alibi velkou praxi, řada z nich už šedesát let nedělá nic jiného, a tak vybaveni patřičnými stimuly pozitivními i negativními dokážou na objednávku vypracovat i alibi pro komunisty a Gottwalda. Nejlepší by bylo utvořit nějakou společnou rusko-českou historickou komisi a vydat k tomu jakési stručné dějiny našeho novodobého pobytu v ruském impériu, které pak jednohlasně odhlasuje parlament (nejlépe ve formě zákona) a stanou se pro nás pro všechny závaznými.

Senát vypustil z novely zákona o hluku (!) paragraf zakazující další privatizaci nemocnic. Jednak právem zazněla námitka, že tohle omezení je protiústavní, protože porušuje zásadu volného nakládání s majetkem, a jednak jde většinou (ne-li výlučně) o nemocnice, o nichž by měly rozhodovat podle vlastního uvážení krajské samosprávy. Vítězství je to nejspíš Pyrrhovo, protože v PS sociální demokraté spolu s komunisty senátní veto přehlasují.

Podle toho, co píší Lidové noviny, přišel předseda SLÖ Zheisel s tím, že Mozart svým výrokem „Moji Pražané mi rozumějí“ myslel nikoli Čechy, ale pražské Němce. Věcně má pan Zheisel asi pravdu, nicméně spor v této poloze mi připadá infantilní a má lehce temelínský charakter.

Sobota 11. prosince

Soud dosud nerozhodl o stížnosti dirigenta Kulínského proti vzetí do vazby. Občas se u nás stává, že lidé obvinění z daleko horších věcí běhají na svobodě. Těžko se ubránit dojmu, že hlavní důvod je psychologický: když stráví vánoce za mřížemi (a lidé podezřelí z mravnostních deliktů tohoto typu to se spoluvězni nemají jednoduché), možná změkne.

Podle průzkumů veřejného mínění je u nás běžné, že rodiče podporují své děti ještě když jsou sami hluboko v penzijním věku. Taktéž jsou u nás tzv. třígenerační domy daleko obvyklejší než v sousedním Německu. Nevím, proč by tyhle věci měly být hodnoceny pozitivně: normální (a morální) je, když děti pomáhají svým zestárlým rodičům a ne naopak, a „třígenerační domy“ jsou u nás důsledkem bytové nouze a spolehlivým generátorem nejrůznějších stresových situací pro všechny zúčastněné.

Ukrajinská krize skončila opravdu podivným výsledkem: podle reformované ústavy bude prezident napříště jmenovat jen premiéra, ministra zahraničí a obrany. Ostatní ministry najmenuje parlament. Tímhle způsobem přece nemůže nikde, a na Ukrajině dvojnásob, vzniknout akceschopná vláda, stírají se hranice mezi koalicí a opozicí, uzavřený kompromis je horší než prezidentský systém a horší než když o premiérovi rozhoduje většina v parlamentu a o složení vlády premiér.

Václav Klaus poskytl Právu pozoruhodný rozhovor. Klaus mj. tvrdí, že porážka „dominantní politické síly“ ve třech volbách těsně za sebou je něco, co snad nemá obdoby, „i když mě nějaký historik voleb možná usvědčí, že roku 1820 nebo 1947 se něco takového stalo“. V roce 1947 se bohužel nic takového ani náhodou nestalo, dominantní politickou silou u nás byla KSČ a pádlovala za nechtěné, ale intenzivní podpory lidí jako prezident Beneš a Jan Masaryk, vstříc Vítěznému únoru. Vím, že to Klaus jen tak plácl jako příklad, ale na jeho místě bych se zrovna roku 1947 byl taktně vyhnul. A jak to, že minulost nemůžeme měnit? Každá nová interpretace dějin znamená jejich změnu, dějiny neexistují „an sich“, ale jenom ve různých interpretacích. Jde o to, která interpretace je správnější: to se samozřejmě dá poznat, a důsledkem toho je, že se např. nedá úplně všechno okecat. Skoro z každé Klausovy věty v tom rozhovoru bohužel čiší víra v opak.

Mladá fronta Dnes se věnuje dvěma historickým okamžikům, kdy významné osobnosti české kulturní scény podpořily nelidský režim: schůzi v Národním divadle za heydrichiády a poněkud obdobné schůzi tamtéž po vystoupení Charty77. Přiznám se, že míru viny lidí, kteří v roce 1942 v Národním divadle hajlovali, nedovedu posoudit, že by se tím řadoví účastníci mohli chlubit nebo to jen tak přejít, se mi ale nezdá. Zato je mi zcela jasné, že těm, kteří by do téhož Národního divadla nešli v roce 1977, nehrozily žádné „tvrdé výslechy na StB“, protože sám jsem naopak Chartu 77 podepsal a žádný tvrdý výslech jsem neabsolvoval. Nikdo neměl povinnost Chartu 77 podepsat (a nikdo se podpisem Charty 77 nestal lepším, než byl předtím), ale nikdo neměl povinnost lézt do Národního divadla, i když by tím trochu riskovat musel (když chce člověk zůstat slušným, musí občas trochu riskovat). Něco jiného jsou ovšem sáhodlouhé seznamy signatářů Anticharty, tam jistě spoustu lidí napsali bez jejich vědomí, a že se někomu nechtělo to hlasitě a veřejně odvolávat, dovedu pochopit. Velmi mne ovšem zaráží závěry, k nimž dochází v téže Mladé frontě Dnes Karel Steigerwald (ostatně jsou to vlastně jen mírně upravené názory Václava Klause, k duchovnímu souznění mezi panem Steigerwaldem a českým prezidentem dochází poměrně často). Něco jiného je, chtít Vlastu Buriana nebo Karla Gotta či Helenu Vondráčkovou existenčně zničit, a něco jiného je jejich počínání kritizovat, jako že je, a to ve všech třech případech, problematické. Kritizovat znamená soudit. Svoboda kritiky patří k demokracii. Naproti tomu rozdávání odpustků napravo nalevo je morální korupce. Pan Steigerwald končí svůj článek patetickým zvoláním „Hanba sudičům“. Hrdě se k sudičům hlásím. A myslím si, že stydět by se měl pan Steigerwald.

Pondělí 13. prosince

Předseda Nejvyššího správního soudu Baxa dal najevo rozčarování z toho, že prezident zpochybňuje právo NSS rozhodovat o platnosti voleb. V této věci má úplně pravdu, problém s nařízeným opakováním voleb na Praze 11 není v tom, že by k tomu snad NSS neměl právo. Klaus by si měl pořádně přečíst volební zákon a občanský zákoník.

Lidovci ustoupili od požadavku kriminalizace potratů, přesněji řečeno zabránili poslanci Karasovi, aby jim v této věci i do budoucna dělal svým fundamentalismem ostudu. Teze, že úctu k nenarozenému životu nelze vynutit represí, ale dostatečnou prevencí a pozitivní politikou, je správná. A to, že člověk nesouhlasí s Karasem, neznamená ještě, že by souhlasil s řečmi o tom, že každá žena má právo zacházet se svým tělem, jak si zamane, a že by bylo v pořádku, když se chodí ke gynekologovi jako k zubaři. To, co člověk má, má jen propůjčeno a znamená to spoustu závazků. Když člověk nějakému závazku nemůže dostát, musí k tomu mít vážné důvody.

A do třetice všeho dobrého: senátor Kubera a místopředseda US-DEU Pelc se bouří proti vládnímu tažení za zmrazení platů politiků. Tvrdí, že jde o pokrytecký populismus, a pokud už chce vláda mermomocí šetřit tímto způsobem, měla by vlastně zmrazit platy v celé nepodnikatelské sféře. I oni mají pravdu.

Podle GfK Custom Research je ČR jedinou zemí v Evropě, kde mají ateisté nadpoloviční většinu: je tu údajně jen 32% věřících. Deník vysvětluje český ateismus špatnými historickými zkušenostmi, zejména upálením Jana Husa. To je nějaké krátké spojení, Hus, jeho stoupenci a následovníci, a ostatně drtivá většina Čechů patnáctého století byli hluboce a leckdy i divoce věřící lidé a dnešního průměrného českého ateistu, pokud by se jim vyznal, by si po tehdejším způsobu opekli. V jednom ale zmíněná agentura našincům křivdí: český ateismus je ze značné části bojovný a útočný, je to víra sui generis. Není to tak, že by lidé, kteří se k němu hlásili, nevěřili, že Bůh je. Oni věří, že Bůh není.

Lidové noviny získaly znamenitého odborníka na Maďarsko, maďarské reálie a maďarštinu Luboše Palatu. Pan Palata je příliš pevně přesvědčen o exotičnosti toho jazyka pro průměrného českého čtenáře a věří, že mu může namluvit cokoli. V jeho posledním článku v dnešních LN např. tvrdí, že knedlík se řekne maďarsky knedle (správně knédli), vacsorája je prý černý pes (ve skutečnosti to znamená jeho/její večeře). Štúrovo se maďarsky (rozuměj taky původně) nejmenuje Parkán, jak tvrdí pan Palata, ale Párkány (čti Párkáň). A hospoda (přesněji řečeno zájezdní hospoda) není czárda, ale csárda (čti čárda). Maně si vzpomínám na to, jak kdysi za války přesvědčil Jan Masaryk předsedu severoirského parlamentu, že základní česká zdvořilostní fráze zní: „Polibte mi prdel“. A taky ho naučil tuto větu správně vyslovovat, což není jednoduché, protože angličtina jako ostatně většina evropských jazyků nezná slabikotvorné souhlásky. Zmíněný předseda si frázi dobře zapamatoval a po nějaké době ji i použil, pozdravil jí konsternovaného ministra Feierabenda. Trnu, čím vším nás může v budoucnu pan Palata překvapit.

Úterý 14. prosince

Poté, co českými médii prolétla kachna o prodeji televize Nova německé společnosti RTL, vyšla najevo plná pravda: kruh se uzavřel, první česká soukromá televize se vrací do rukou svého někdejšího hlavního, lépe řečeno jediného investora. V tomto smyslu bylo spravedlnosti učiněno zadost. Ke zprávě se nepochybně vrátíme, protože Nova je záležitost celonárodního zájmu: každý z nás do ní totiž nedobrovolně investoval tisíc Kč. Stálo by za to sledovat vznik a oběh této sumy: podle slov velvyslance USA Cabanisse je odkoupení Novy dosud největší americkou investicí v ČR. Nás může hřát oprávněný pocit hrdosti, že jsme se na ní ze dvou třetin podíleli my sami částkou deseti a půl miliard, kterou musel český stát zaplatit ošizenému majiteli za napoleonské manažerské a podnikatelské ambice pana Železného. O něco víc než před rokem jsem se pokusil podstatu „případu Nova“ v záchvatu jakéhosi prorockého osvícení popsat, zatím tedy jen připomínám svůj článek z Událostí v říjnu 2003.

KDU-ČSL a US-DEU chtějí prosadit, aby se restituce církví řešily obecným restitučním zákonem a nikoli zákonem položkovým. Arcibiskup Graubner celkem logicky upozorňuje, že by návrh položkového zákona v tom rozsahu, v jakém žádá restituce katolická církev, obsahoval asi sto třicet tisíc položek. Sociální demokracie a ministerstvo kultury (všimněte si, že nepíši ministr, slíbil jsem, že o něm budu mluvit jen tenkrát, když ho budu moci pochválit) chce zredukovat okruh vracených nemovitostí na ty, které sloužily k pastoračním, duchovním, správním, sociálním zdravotnickým či vzdělávacím aktivitám církví či k ubytování duchovních. Zřejmě spoléhají na to, že katolická církev bude pak schopná vydělat si na údržbu těchto objektů standardním způsobem, popsaným v evangeliích, totiž zázrakem. Víra zdánlivých volnomyšlenkářů z ČSSD je tak velká, že se obávám, aby snad nezaveleli Řípu k pochodu směr Praha. Problém je v tom, že katolická církev jako nejsilnější a tradiční církev v zemi i vzhledem ke svým historickým specifikům je v úplně jiné situaci než např. malé protestantské církve: její provoz je nákladný a musí si na něj nějak vydělat. Úplné oddělení státu od církví, které by protestanti zřejmě buď uvítali, nebo aspoň snesli a přežili (peníze ministerstva kultury chutnají hořce), je v případě katolíků velmi svízelná věc. Nejsem slepý, abych neviděl, že i vláda to má v této věci těžké. Ale nejsem zároveň slepý, abych neviděl, že jí doposud chyběla shoda a tedy i dobrá vůle. Jedno je zjevné: od státu, kde drtivá většina občanů jsou bojovní ateisté, nemohou církve čekat nic dobrého. Nezbývá jim, než se co nejrychleji postavit na vlastní nohy.

Vždy po nějaké době se v Právu objeví neformální rubrika, kterou bych nazval „Koutek strýce Kovaříka“. Jejím jediným tématem je sudetoněmecké (a šíře německé) nebezpečí a jak mu čelit. Dnes obsahuje mj. mimořádně křupavý text právního experta Richarda Krále z PF UK (jsem naštěstí už starý a brzy zemru, takže se mi snad podaří uniknout spárům české justice, až ji budou ovládat žáci lidí jako je Pavlíček, Král, Přibáň apod.) Jsem zásadním odpůrcem toho politického stylu, který u nás prosazoval bývalý prezident Havel, a nijak jsem se s tím na veřejnosti netajil. Král ovšem Havlovi přičítá odpovědnost za silné pozice sudetských Němců, protože „přes varování tehdejšího kancléře Helmuta Kohla problematiku odsunu oživil a přispěl k tomu, že se z přesídlenců stala politická síla, kterou žádná německá vláda nemůže ignorovat.“ To je věcně naprosto nehorázný nesmysl, „přesídlenci“ (rozuměj vyhnaní) mají silnější politické postavení jen v Bavorsku, kde představují nezanedbatelnou voličskou masu. Jinak je německá politika nemůže úplně ignorovat jen proto, že s brutálním vyháněním vlastního obyvatelstva po druhé světové válce se kromě komunistů dokáže ztotožnit jen velmi málo Němců (Schröderova vláda je s úspěchem ignoruje skoro úplně). Podíl Václava Havla na obojím je zjevně nulový (ostatně, kdyby otázku vyhnání nebyl „oživil“ on, postarali by se o to jiní) a to, co píše Král, se přibližuje dosti sprosté pomluvě. Bylo by také dobré, kdyby nějak doložil, jak, kde a kdy Kohl varoval Havla (doložil nikoli stylem jedna paní povídala, ale přesnými citacemi písemností nebo citacemi opřenými o svědeckou výpověď – a v druhém případě bych velmi přivítal, kdyby pak Havel Krále a jeho svědky zažaloval a věc se řešila před soudem, kde by ovšem v senátu neseděli Královi žáci).

Komunistická strana Čech a Moravy se reformuje opravdu mohutně. Její vůdce Grebeníček rozhodl, že KSČM bude oslavovat jen kulatá gottwaldovská výročí. Čarodějnické sabaty toho typu, jaký se odehrál před nedávnem na Olšanských hřbitovech, se tedy nebudou konat každoročně, ale jen jednou za pět či deset let. To se nám všem uleví.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky