Leden 2005

Nějak to přežít k dalšímu safari

Hana Čápová

Čeští velkofarmáři jezdí za dotace na lov do Afriky, malí sedláci strádají. Za hubičku nabytá státní půda na jedné straně a tučné dotace na straně druhé umožňují blahobytný život hrstce zemědělských velkopodnikatelů. Venkov jako celek na tom tratí, ale systém pokračuje dál. Proč? Ukázkovým vysvětlením je příběh Jiřího Čížka, dobrého kamaráda ministra zemědělství Jaroslava Palase.

Trefa v Namibii

Pomalu se stmívá a do vrat bývalého státního statku u osady Jelení na Bruntálsku vjíždí modré terénní auto. Vystupuje tělnatý muž v kostkované košili a vede návštěvu do svého království. Na konci chodby za kancelářemi, které doby státního statku pořád připomínají, se otevírá jiný svět. „Tohle je srnčí salón,“ ukazuje Jiří Čížek místnost přeplněnou trofejemi, příchozího na uvítanou hypnotizují skelné oči vycpaného daňčete. „A tohle africký svět.“ Z trámů v tomhle pokoji visí ledabyle přehozené kůže žirafy a zebry, vedle krbu stojí vycpaný gepard, na zdi je přibitý dikobraz. „Ty jsem skolil v Namibii,“ ukazuje Čížek na hlavy několika antilop. Právě tohle místo si ministr zemědělství Palas vybral před dvěma roky k oslavě svých padesátin. „Měli jsme tu zemědělský den, tak se to spojilo,“ vzpomíná Jiří Čížek. „Aby nám dodal trochu energie. Abychom přežili další rok.“

Oba muži se znají léta, jsou z nedalekého Města Albrechtic a pracovali spolu na zdejším státním statku. Zatímco Jaroslav Palas usedl začátkem devadesátých let do poslanecké lavice, Jiří Čížek se pustil do zemědělského podnikání. Louky a pastviny si pronajal od pozemkového fondu za symbolickou cenu. Dnes hospodaří na 1600 hektarech, víc než polovina je už jeho. Vzhledem k dvacetiletému splátkovému kalendáři ho jejich nákup každý rok přijde ani ne na desetinu státní dotace – ta dělala v posledních letech kolem 14 milionů korun ročně.

„Umět zemědělství není v tomhle podnikání tak důležité, lopatu umí držet každý,“ říká Jiří Čížek. „Podstatné je umět shánět peníze. Vědět, kam pro ně sáhnout.“ Právě v tom je známost s ministrem k nezaplacení a farmář z Jelení se opravdu vyzná: peníze dostává na každý svůj hektar stejně jako na každou krávu a ovci, na tvorbu nových pracovních míst, na podporu méně příznivých oblastí, na rybník, na pojištění, na spálení mrtvých zvířat… Letos budou dotace díky vstupu do Evropské unie podle odhadu Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky výrazně – asi třikrát – vyšší.

Jiří Čížek pase venku dva tisíce ovcí a šest set krav bez tržní produkce mléka. Teoreticky se proti dotacím směrovaným ne na zemědělskou výrobu, ale na spásání a sekání luk nedá nic namítat. Přesto však po návštěvě jeho hospodářství zůstává rozpačitý pocit. Za prvé údiv nad tím, jaký luxus si dopřává z daní občanů, kteří většinou žijí neporovnatelně skromněji.

„Chlubí se tím, že si může dovolit za víc než tři sta tisíc odjet lovit do Namibie. Teď staví loveckou oboru, plot kolem ho vyjde na víc než dva miliony korun,“ vystihuje pocity místních podnikatel a známý bojovník proti korupci ve státních zakázkách Petr Czasch z nedalekých Karlovic. A za druhé si člověk odnáší pocit, že té půdy tady přece jen patří panu Čížkovi nějak moc. „Je to druhá kolektivizace,“ říká Czasch. „Kam se podíváte, všechny louky tady v okolí jsou jeho.“

Jak se kalila půda

Sousedský odpor má racionální jádro. Jeho důvodem je naše odlišnost od evropských poměrů. Tak velké zemědělské podniky, jako je ten Čížkův, tam totiž nenajdeme. „V Bavorsku by se o takhle velkou dotaci dělilo nejméně deset zemědělských rodin,“ říká Josef Stehlík z Asociace soukromých zemědělců. Ani v severním Španělsku, kde jsou pastviny na evropské poměry rozlehlé, nemá jeden zemědělec víc než jedno údolí – nejvýš stovky hektarů. „Tak velká dotace pro jednoho příjemce se míjí účelem. Kromě jiného mají státní peníze příznivě ovlivňovat sociální situaci na venkově. Ta bude úplně jiná, když tam místo jednoho velkého podnikatele bude hospodařit deset 160hektarových sedláků,“ říká pan Stehlík. Zároveň dodává, že velký statek vlastně dotace ani nepotřebuje.

Asociace proto navrhovala, aby malí farmáři do 100 hektarů měli snazší přístup k dotacím – stálo jim v cestě méně byrokracie a byla pro ně určena širší škála nabídek. „Sám nejsem vyloženě malý farmář – mám na Benešovsku 250 hektarů – ale tenhle návrh mi připadá spravedlivý. Menší kolegové to mají těžší,“ říká Josef Stehlík. Palasův úřad ale na výzvu neslyšel.

Kořeny kumulace rozlehlých pozemků v jedněch rukou vězí v začátku 90. let. Tehdy se státní půda převedla na pozemkový fond s tím, že ji pronajme hospodářům a zbytky jim pak po vyrovnání restitučních nároků rozprodá. Pohraničí – což je i případ Bruntálska – bylo ve zvláštní situaci. Restituenti tam vzhledem k vyhnání původních sudetoněmeckých majitelů skoro neexistovali, a půdy bylo proto k mání hodně. Lidé z někdejších státních statků, sdružení v místní agrární komoře, k ní měli díky svým známostem snazší přístup. Lidé z pozemkového fondu zase často podlehli možnosti přihrát známým a mocným lidem v regionu lacino majetky.

Podržel souseda

Dát se do boje proti těmto v podstatě zločinným, ale těžko dokazatelným praktikám nebylo jednoduché. Ukazuje to příklad jiného bruntálského farmáře Jiřího Janyšky. Rozjezd měl kdysi stejně slibný jako jeho kolega a známý Čížek. Coby zaměstnanec sousedního státního statku ve Vrbně se po listopadu dostal k sedmi stům hektarů. Pak ale upozornil úřady na to, že lidé kolem bruntálského pozemkového fondu skupují restituční nároky starých lidí a výměnou za ně přihrávají budovy, komu zrovna chtějí. „Dal se tak získat majetek v ceně desetkrát vyšší, než kolik stály restituční nároky,“ říká Jiří Janyška. Nikdo z fondu nebyl odsouzen.

Zato pana Janyšku to stálo živnost. Podmínkou pro získání dotace totiž mimo jiné bylo, že žadatel nic nedluží fondu. A před šesti lety dorazila na ministerstvo z Bruntálu lživá zpráva, že žadatel Janyška je dlužníkem. Farmář tudíž nedostal dotaci, protože než stihl dokázat, že to není pravda, bylo dotační řízení uzavřené. Rok chtěl přežít tak, že se jeho hospodářství po tu dobu ujme Jiří Čížek. Ten mu to sice slíbil, ale hned situace využil ve svůj prospěch: nahlásil, že mu Janyška tajně pronajal pozemek a tím porušil pravidla, načež lidé z fondu obratem Janyškovi zrušili nájemní smlouvu a uzavřeli ji s Čížkem. „O tom nechci mluvit,“ říká dnes Čížek stručně.

Bruntálsko, stejně jako ostatní pohraniční regiony, je dnes rozdělené mezi vlastníky podobně velké, jako je Čížek. Drobní zemědělci drží mnohem méně pozemků. Přestože Evropa má, pokud jde o rozlohy statků, lepší startovací pozici než my, snaží se jejich zvětšování čelit. Od roku 2007 chce Unie zavést tzv. modulační systém vyplácení dotací. Jednoduše, statky do určité velikosti by dostávaly dotaci plnou, zatímco s jejich rostoucí velikostí by byla dotace krácena. Pro nás by tenhle přístup měl platit až ve chvíli, kdy se naše přímé platby zemědělcům vyrovnají evropské úrovni. „Naše vláda se proti tomu už teď bouří,“ říká Josef Stehlík. Nechuť pomoci malým zemědělcům se projevila už letos. Z evropských peněz čerpáme na investice v zemědělství. Ale zatímco v Unii je běžné, že nižší investice malých hospodářů se hodnotí ve zjednodušeném režimu, my jsme o tuhle výsadu pro malé vůbec nepožádali.

RÁMEČEK

Aspoň si nahřát klouby

„Mohl jsem schramstnout víc, ale nechtěl jsem. Nechci dělat prachy, ale hospodařit,“ říká pan Koláček. Sehnat ho není vůbec jednoduché, od rána do večera je totiž někde po hospodářství. „Vyskakovat si nemůžeme,“ hodnotí finanční situaci rodiny. „Ale na dovolenou nám každý rok vyjde, aspoň do Maďarska do termálu, nahřát si trochu klouby.“ Zatímco ale dotace Jiřího Čížka každý rok rostou, Josef Koláček má letos o osm set tisíc méně (1,7 milionu korun). Změnila se totiž pravidla – dotace může žádat jen na pozemky, které má najaté na dobu určitou – aspoň na 5 let. Pan Koláček má ale s armádou smlouvu na dobu neurčitou, 130 hektarů je proto mimo dotační podmínku. Jiřímu Čížkovi hrozilo totéž – na 700 hektarů pronajatých od pozemkového fondu by peníze nedostal. Jenže on si to umí zařídit. „Posíláme ministru Palasovi prostřednictvím agrární komory naše poznatky. Předá to určitým lidem, kteří se to snaží vyřešit,“ říká Jiří Čížek. Výsledkem byl jednoduchý příkaz ministra pozemkovému fondu: Změňte nájemní smlouvy tak, aby byly na dobu určitou, nejméně na pět let.

(Respekt, www.respekt.cz)