Leden 2005

Klišé: Tunel do češtiny

Tomáš Čechtický

Občan nadává u piva, že chování fotbalisty Nedvěda není o charakteru, ale o penězích. Úředník vylepuje na autobusové zastávce vyhlášku Oznámení utlumení spojení. Intelektuál voní člověčinou, poslanec vysílá signál a to, co je pro Havla smysluplné, je pro Klause jen třešničkou na dortu. Kdo a proč mluví v klišé a tuneluje tím český jazyk?

Slovo klišé pochází z francouzštiny a znamená štoček, tiskařský nástroj, který na čistý papír znovu a znovu reprodukuje text nebo obraz. Klišé vzniká podobně. Původně přiléhavá metafora se neustálým opakováním vyprázdnila a začala znít dutě.

Příkladem může být výraz tunel, jadrný obraz, jímž lid znectil polistopadový kapitalistický "zázrak" v Česku. Jediné slovo vystihlo způsob, jímž všelijací postkomunističtí vykukové nepozorovaně vysávali z bank a podniků vše, co mělo nějakou cenu. Zvenčí neporušený, zato zevnitř vyhlodaný podnik se pak k překvapení všech sesul. "Výstižný příměr," libuje si češtinář a mediální expert Jan Jirák z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. "Obsahuje dramatický příběh kohosi, kdo kope podzemní chodbu, aby se dostal k penězům. Je to slovo hodné střílečky s Brucem Willisem v hlavní roli."

Obrazný tunel prošel oslnivou kariérou, ve významu "vysát firmu" jej dokonce převzala angličtina. Současně začal degenerovat. Novináři tunelovali tak často, až se výraz posunul. Už se nevztahoval jen na hospodářské kolosy, ale postupně také na kostely, les, budovy. "Vytunelovaná Babička," poutá pozornost Nedělní Blesk (13. 4. 2003). Podnikatel František Wolf koupil za pakatel památky v Babiččině údolí a nechal je zchátrat. Tunel se stal synonymem pro podivné praktiky, metafora se proměnila v klišé.

Podobnou cestou od metafory k prázdné frázi prošly i jiné výmluvné obrazy, například kostlivec ve skříni. Bezpochyby mu předcházel romantický příběh o zapomenutém zcepenělém milenci, jehož kosti se s rachotem vysypou na světlo boží v nejnevhodnější okamžik. Kostlivec (rozuměj: prohřešek či skandál) zpráchnivěl a jeho milá, většinou politická partaj, se rozhodla jeho prach zamést pod koberec, jak zní novější fráze s podobným významem. Tím ovšem aféra ze světa nezmizela, jen se ji podařilo načas ututlat. "Je to nemilý kostlivec, který na nás teď ze skříně vypadl," prohlásil o utajeném dluhu nový ředitel nemocnice v České Lípě v MF Dnes (20. 12. 2003).

Slovní smog

Klišé je součástí "slovního smogu". Výraz spisovatele Milana Kundery zahrnuje klišé, fráze, floskule, vyčpělé metafory, slovní tiky a další verbální parazity do jednoho mraku dusícího mateřskou řeč. Slovní smog se šíří v parlamentu i v hostincích, v tisku i kolem domácího stolu.

Knižní a téměř už zapomenutý termín floskule pochází od Flóry, římské bohyně kvetoucí přírody. Je to výraz pro obzvlášť květnatá klišé, jimž se daří hlavně ve sportu. "Zubíček prostřelil brankáře Kladna podesáté a dokončil tak dílo zkázy," stojí v Lidových novinách (15. 11. 2003). Neznamená to, že gólman přežil devět průstřelů a zemřel až při desátém. Novinář jen obohacuje prosté konstatování "dal gól" o prefabrikované obrazné asociace: prostřelil (též vyškolil) brankáře, nachytal jej na švestkách, nemýlil se, poslal svůj tým do vedení, rozjásal ochozy, nekompromisně zavěsil, zpečetil osud zápasu, rozvlnil síť, uklidil míč do branky.

Reportéři, kteří píší tímto způsobem, považují obyčejnou formulaci "dal gól" za nenápaditou. Domnívají se, že čím víc květnatých floskulí ovládají, tím jsou lepšími profesionály. Mají usnadněnou práci, protože naučená klišé se jim vybavují automaticky a v řetězcích: "Koller naháněl strážcům svatyně husí kůži," (Sport 11. 10. 2003). "Nedvěd je obounohý fotbalista s dynamitem v noze," (Sport 13. 10. 1999).

Kromě vyprázdněných obrazů, jež neustálým omíláním opustily původní význam (tunel, kostlivec ve skříni), a floskulí, které jazyk rádoby obohacují (obounohý fotbalista, svatyně), existují rafinovaná parazitní slova, jež podstatu sdělení účelově zastírají. Modelovým výrazem je časový horizont.

Zeptá-li se novinář úředníka, dokdy míní provést to či ono, dotyčný se zachmuří. Kdyby se vyjádřil přesně, občané by ho jednou mohli brát za slovo. Řekne tedy, že práci dokončí ve střednědobém horizontu. Takový výrok si veřejnost správně přeloží takto: úřad ještě nerozhodl a v dohledné době to ani nemá v úmyslu, věc je však stále otevřená. Úřad se možná rozhoupe, možná také ne. Dlouhodobý horizont naproti tomu znamená definitivu: práce nebude hotova nikdy.

Sportovní komentátor říká, že vítězství se nerodilo lehce. Politik hlásá, že je nutné nastavit vztahy tak, aby nedošlo k eskalaci konfliktů, nýbrž k jejich obrušování. Policista píše, že svědkové byli vyslechnuti za účelem vydání svědectví. Úředník si zálibně prohlíží vyhlášku s názvem Vyzvání k zahájení odvšivení (reálný dokument ze sudetské vesnice osídlené na počátku 50. let volyňskými Čechy).

Všichni mají klišé v krvi. Často ani nevědí, jak dobře jim slouží. Klišé má totiž ještě jednu typickou vlastnost: chrání svého autora. Napíše-li novinář, že na koncert přišlo řádově několik stovek lidí, kdo jej vezme za slovo?

Velké malé "o"

Nejčastějším slovním tikem, neboť o pravé klišé nejde, je dnes výraz "o tom". Jazykovědci jej familiérně nazývají "otomování". Tik používá kdekdo, od domovnice po prezidenta republiky. Otomování se uplatňuje takříkajíc napříč spektrem, jak zní další klišé.

"O čem je podzimní Sazka Arena?" táže se rozhlasová redaktorka šéfa vysočanské haly. Chce se samozřejmě dozvědět, kdo bude na podzim v hale vystupovat, jaký je zájem o lístky a zda si kolos na sebe vydělá, je však líná přemýšlet a přesně formulovat otázku.

Hostitel se při provádění po novém domě svěří, že jeho vybavení "nebylo o penězích, nýbrž o známostech". Prezident republiky Václav Klaus v Sedmičce na TV Nova 5. září říká: "Evropská takzvaná ústava... není o tom, podílet se na evropském integračním procesu, to už je o tom, že... chci říci své jasné slovo." Premiér Stanislav Gross v Nedělní partii týž den na Primě míní, že zamýšlené rekreování dětí z Beslanu v Česku "není o tom, abychom stanovili nějaké číslo".

Zdroj otomování je vždy týž: nechuť nebo lenost vyjádřit se přesně. Tik je současně módní a vyjadřuje dobovou hektičnost: tazatel či řečník spěchají k jádru sdělení. Pochází z angličtiny, about značí "o" ve smyslu hovořit o něčem. Vladimír Just ve svém Slovníku floskulí píše: "Tento bacil amerikanizace je nekorunovaným králem floskulí posledního tuctu let."

Spisovatel Michal Viewegh běžná hovorová klišé nechce démonizovat. "Sám říkám, že je něco ‚o tom'. Třeba že hospoda není o pití, ale o povídání. Říkám to, ale nikdy bych to nenapsal. Jen jako součást přímé řeči svého hrdiny." Viewegh vysvětluje, že má dvacetiletou dceru a že prý by v tom byl čert, kdyby některé její obraty nepoužíval. "Ale jen některé," dodává. "Říci, že je něco vymazlené nebo vychytávka by mi bylo trapné." Spisovatel má za to, že si Češi mohou jistou hovorovou ledabylost doma klidně dopřát.

Politik se rád chlubí cizími slovy. Příčina je dvojí, buď zaujímá pózu mimořádně vzdělaného člověka, nebo zakrývá komplex méněcennosti.

Orgie subjektů

Europoslankyně Jana Bobošíková si do Bruselu najala jako asistenta svého manžela, čímž si rodina vylepšila rozpočet o sto třicet tisíc korun měsíčně. "Předem jsem to deklarovala," hájí tuto nehoráznost. Zatímco obyčejný člověk něco řekne, politik deklaruje. Prezident Klaus v již zmiňovaném pořadu na Nově říká: "Negociace tohoto typu... probíhá dnes a denně... mezi politickými subjekty." Co to asi je, ta negociace mezi subjekty, zajímá se babička na Šumavě (snad ve všech redakcích se traduje, že novináři mají psát tak, aby tomu rozuměla i babička na Šumavě), to oni nejspíš páší nějaké orgie. Žádné orgie. Normální lidé se snaží domluvit, vyjednávají, politické subjekty pěstují negociaci. Kromě anglických slov mají politici v oblibě výrazy latinské, o nichž si myslí, že ještě důrazněji podtrhují jejich důstojnost.

Mýt schody de facto

Mezi takové výrazy patří kauza (causa = příčina, v právnickém jazyce spor). Často sice jde o žabomyší spor, případně o bouři ve sklenici vody, kauza však patří k jazyku doby. Veřejní činitelé se rovněž důležitě přetahují o to, co komu náleží de iure (po právu) a de facto (ve skutečnosti). Doma se takhle nemluví. Stačí si představit, že by manželka zpražila chotě slovy: "De iure jsme si rovni, ale schody de facto myješ ode dneška ty!"

Jedním z vrcholů učenosti je výrok bývalé poslankyně Evy Fischerové (ČSSD), dokumentovaný v publikaci Jazyk, média, politika: "Nelze říci, že jde o postup lege artis, nelze ani říci, že jde o postup non lege artis, ale je zcela zřejmé, že jde o velmi chytře vymyšlený postup vitium artis." (Po pořádku: podle zákona, proti zákonu, díra v zákonu.) Další poslanec, jehož jméno kniha nezmiňuje, si vzal slovo a připomněl, že slova Fischerové jsou proti jednacímu řádu, jelikož jednacím jazykem ve sněmovně je čeština. Součástí slovní munice politiků a byznysmenů bývají složitě komponované věty, jež rafinovaně urážejí druhou stranu. Tak, aby nenásledovala žaloba. Hrdina Jirotkova románu Saturnin vysvětluje, že "diplomat nikdy neřekne, že někdo lže", nýbrž: "Domnívám se, že o pravdivosti vašich informací dalo by se s úspěchem pochybovat."

Také současný politik se uchýlí ke kulantnímu klišé, byť by dal oponentovi raději pořádnou přes ústa. Když vláda rozhodla, že policistům přidá osm tisíc měsíčně, zatímco úředníkům jen osm set, šéf lidovců a kritik růstu policejních platů Miroslav Kalousek nezbrunátněl a nezvolal "je to zvůle, jsme policejní stát, třikrát fuj!". Místo toho procedil skrze zaťaté zuby: "Ano, to je logika obtížně sdělitelná a já ji hájit neumím." (MF Dnes, 21. 9. 2004)

Trampoty se slovesy

Existuje ještě jedno jazykové kaliště, v němž se brodí zejména novináři. Jsou jím slovesa. Den co den někdo čelí obvinění, den co den policie něco šetří. Přitom lze jednoduše použít větu "policie obvinila" nebo "vznesla obvinění", floskuli policie šetří je možné nahradit slovesy "vyšetřuje", "pátrá", "zjišťuje".

Kamila Karhanová z Ústavu pro jazyk český uvádí tragikomické případy novinářských pokusů o ozvláštnění věty. „Včera pršelo, prozradil meteorolog“. Sloveso prozradil vzbuzuje dojem, že žurnalista musel páčit z vědce charakter počasí násilím. Příčinou neumětelství bývá většinou ledabylost a nedostatek jazykového citu.

Bulváry si oblíbily rovněž slovesa objevil, potvrdil, přiznal, svěřil se. Články mívají shodný scénář. Novináři třeba objeví, že Helena Vondráčková má zlato v hrdle. Zajedou do Řitky, kde zpěvačka bydlí a zeptají se jí, zda by mohla informaci potvrdit. Vondráčková přizná, že zlato v hrdle má, popřípadě se svěří, že za to vděčí čerstvému vzduchu na venkově. Příběhy vyšperkované takovými slovesy vzbuzují dojem, že novinář drží prst na tepu života a nic mu neunikne.

Karhanová uvádí jeden vyloženě ostudný případ. Média uvedla, že jacísi lumpové bodli mladíka nožem, jelikož se přiznal ke svému židovství. Věta rozlítila ředitele pražského Židovského muzea Lea Pavláta: Jaképak přiznal k židovství! hřměl v médiích, copak židovství je vina?

Pozor, vysílám signál!

Signály vysílají spíše politici než novináři. Na nějaký ten signálek se zmohou nejvýš političtí komentátoři, ti představují mezi novináři vyšší kastu. Většinou jde o signály jasné, popřípadě velké. Výrazy souvisejí se sklonem politika brát sebe samého smrtelně vážně a s chronickým nedostatkem jeho smyslu pro humor.

TÝDEN prostudoval zápisy již citovaných televizních vystoupení z 5. září, prezidenta republiky na Nově a premiéra na Primě. Signály vyslali oba. Prezident Klaus za půldruhého roku výkonu funkce nepodepsal devět zákonů a nelíbí se mu, že sněmovna každé jeho veto přehlasovala. Říká: "Chci vydat velký signál, prostě si myslím, že to je špatně... samozřejmě někdy jsem očekával, že dojde k tomu zamítnutí, přesto jsem měl pocit, že ten signál mám tímto způsobem vydat." Premiér Gross se vyjadřuje k řádění teroristů v Beslanu: "My jsme jen cítili jako svoji povinnost dát jasný signál, na jaké straně v té oblasti boje s takovými metodami stojíme."

Bývá zábavné představit si, co konkrétní klišé znamená doslova. Deníky například minulý týden psaly, že Gross vymohl policistům vyšší platy a ti už si na ně brousí zuby. Klišé navozuje scénu, jak například šéf protidrogové brigády Jiří Komorous sedí s pilníkem a vyceněným chrupem nad výplatní páskou.

Pátrání po skutečné podobě tajemných signálů je složitější. Pomoci může historka, kterou v románu amerického spisovatele Jeroma D. Salingera Kdo chytá v žitě vypráví jeho hlavní hrdina Caulfield. Studenti poslouchají v kolejní kapli nudnou řeč sponzora školy, načež se jeden, jistý Marshalla, přímo při donátorově projevu na svaté půdě "příšerně uřízne". Caulfield se baví: "Ten Marshalla! Div, že neulítla střecha!" Zdá se, že do daleka slyšitelné, jasné a velké signály, jež vysílají čeští politici, nejsou obvykle ničím jiným než podobným "uříznutím" ŕ la Salinger. Jinak si lze těžko vysvětlit, že na ně nepřichází žádná odpověď.

Rukověť českých klišé

Většinou jde o kdysi přiléhavé metafory, jež neustálým opakováním zevšedněly a vyčpěly. Po-užívají je zejména novináři a politici. Vybavují se podvědomě a v řetězcích a zamlžením podstaty sdělení chrání autora.

Klišé podle Viewegha

Michal Viewegh odlišuje klišé, slangové výrazy a fráze ve svých textech kurzivou. Dává příklad: "Referentka na úřadě připomene mému hrdinovi, že spolu kdysi byli na chmelové brigádě. Hrdina zapátrá v paměti a jeho oči se zastřou závojem vzpomínky." Kurziva zdůrazní autorův odstup od fráze, která jako by vypadla z červené knihovny. Totéž se týká klišé současných, třeba "zůstal stát jako opařený" nebo "krve by se v něm nedořezal". Je přesvědčen, že pražský intelektuál středního věku nemůže takovou větu napsat vážně. Zmiňuje britského spisovatele Grahama Greena, který ve svém životopise Kus života nabádá literární talenty, aby nikdy nepsali "střelhbitě se otočil", nýbrž jen "rychle se otočil". Kdo prý dramatizuje drama, skončí u klišé. "Věta hrdinovy oči byly chladnější než ocel patří do rodokapsu," říká Viewegh.

Český romanopisec učí tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Ještě nebezpečnější než jazykové fráze jsou pro spisovatele klišé námětů a postav. Konflikt hodného partyzána a zlého nacisty nikoho nezaujme. Když se charakterová znaménka přepólují, je rázem všechno jinak. Postavy nesmějí být prefabrikované: hloupá blondýna, nervózní brýlatý intelektuál či tlustý potící se muž nabízející bonbony školačkám, to všechno jsou klišé.

Vieweghův román Výchova dívek v Čechách vypráví o domácím učiteli, který vzbudí lásku znuděné dcery bohatého podnikatele. Námět byl několika literárními kritiky označen za klišé. "Knihu jsem psal vědomě jako příběh smutné princezny a chudáka, který ji má rozesmát," hájí se spisovatel. "Je to pohádkový archetyp. Není samozřejmě náhoda, že se otec hrdinky jmenuje Král." Viewegh míní, že kritici měli jeho záměr odhalit. Neučinili tak a chyba je prý na jejich straně. Podle autora nemůže být za klišé prohlášen námět, který s ním vědomě pracuje. Cituje filmového scenáristu a ředitele pařížské filmové školy Jeana-Clauda Carrie`ra: "Je lepší z klišé vyjít, než k němu dojít."

Výrazy s posunutým významem. Tunelovat, kostlivec ve skříni.

Květnatá synonyma. Vyškolit brankáře, orazítkovat tyč, vyšlápnout si na obránce, svatyně.

Výrazy zamlžující podstatu. Časový horizont, komunikační strategie, řádově, čas ukáže.

Slovní tiky. Aby (vrtulník vzlétl, aby se zřítil), je to o tom, takzvané otomování.

Výrazy, jež mají zvýšit autorovo sebevědomí. Dělí se na módní (vydat signál, mapovat, pilíř), patetické (tato země, časovaná bomba, smysluplně, deklarovat) a cizí (negociace, kauza, charisma, in).

Slovesa, která nesou děj. Objevuje, potvrzuje, přiznává.

(Zdroj: Ústav pro jazyk český, Vladimír Just - Slovník floskulí, Naďa Svozilová - Jak dnes píšeme, mluvíme a jak hřešíme proti dobré češtině.)

Prameny českých klišé

- Politika a historie. Sovětské satelity, do vlády šije tisk.

- Kulturní frazeologie. Obětní beránek, golem českých reforem, Potěmkinova vesnice.

- Lidová frazeologie. Kůl v plotě, vyprášit kožich, zakopaný pes, mrtvý brouk, nehodí se do krámu.

- Sport a hry. Dobíhat do cílové rovinky, černý Petr, masáž tisku, hrát kartu, ve finále.

- Jazyk. Restituční tečka, schvalovací razítko.

- Exaktní vědy. Potenciál nespokojenosti, silokřivky našeho světa.

- Literatura. Národ Švejků, systém kočička s pejskem vařili dort, kafkárna.

- Medicína. Líbivé recepty, pod drobnohledem, bylo nám ouvej.

- Divadlo, tanec, hudba. Kabaret, fraška, notovat si.

- Boj. Zbraň v ruce, vykopat válečnou sekeru.

- Cestování. Krok kupředu, svět z rychlíku.

- Oblečení. Bližší košile nežli kabát, převleky ideologie.

- Rodina. Matka problémů, otec vlasti, dítě privatizace, pohrobek.

- Části těla. Hodit za hlavu, na našich bedrech, krev národního hospodářství, kam noha nevstoupila.

- Příroda. Obtížný hmyz, kočkopes, hlídací pes, trvalky, turbulence, legislativní smršť.

- Stavba a její části. Dvojdomek, dveře k jednání, vrátka širší agendy, vyletět komínem.

(Zdroj: kolektiv autorů - Jazyk, média, politika)

(Týden)