Leden 2005

Karel Schwarzenberg: Lidi mě mají rádi, nevím proč

Jana Ciglerová

Po vítězství ve volbách do Senátu na Praze 6 se slavilo dlouho, takže do staré pražské Kavárny u sv. Vojtěcha přišel Karel Schwarzenberg trochu unavený. Přesto nezapomene pochválit svůj tým a rýpnout si do ODS.

LN: Co pro vás znamená moc?

Moc je nutná, protože jenom když nějakou máte, můžete něco změnit. Ale je mi jasné, že je to taky droga. Lidi se mocí opájejí, protože je to veliké pokušení. A politika není nic jiného než hra o moc.

LN: Vy jste někdy osobně zažil pokušení moci?

Asi ne, já nějakou velkou moc nikdy neměl. Když jsem byl na Hradě, byl jsem jenom úředník, který prováděl příkazy hlavy státu. Ale viděl jsem spoustu lidí, kteří moci podlehli, na druhou stranu i hodně dalších, kteří navzdory obrovské moci zůstali úplně stejní jako předtím.

LN: Říkáte, že chcete věci měnit, proto jste se chtěl stát senátorem. Vyšlo to, i když volby byly docela napínavé. Proč si upřímně myslíte, že lidi nakonec zvolili právě vás?

Měl jsem prostě výborný tým.

LN: To je jistě záslužná skromnost, ale neodpověděl jste mi na otázku.

Byl jsem překvapený. Čekal jsem, že budu zažívat daleko víc nepříjemných reakcí. Těch bylo ale strašně málo. Očividně mě lidi mají docela rádi, já nevím proč, ale je to tak.

LN: Co jste měl na mysli nepříjemnými reakcemi?

Nesmíte zapomenout, že jsme tu po desetiletí byli vychováváni k opovržení a nenávisti ke šlechtě. Taky jsem čtyřicet let žil v zahraničí, což spoustě lidí vadilo. Ale nakonec pro mne bylo nádherné zjištění, že už to tak nefunguje. Ať to byli metaři nebo číšník v hospodě, lidi se ke mně chovali hezky a vynadáno jsem dostal opravdu jen někdy - přesně třikrát.

LN: Jak?

Třeba že jsem zdegenerovanej. Ale to já znám šedesát let. Dokonce mi to dojemně připomíná moje dětství, kdy mi tak říkali učitelé a já to slyšel pořád dokola.

LN: Nemáte pocit, že se přístup lidí k vám obrací? Že k vám teď naopak mají přehnanou úctu?

To ne, vůbec. Spíš mám obavy z toho, že lidi ode mne očekávají příliš. Proto jsem lidem před volbami dokola opakoval, že nemám čarovný proutek, že mohu něco změnit, ale pozvolna. Nechci, aby lidi čekali, že mým vstupem do Senátu se všechno změní. Je to práce na dlouhou trať. Velmi dlouhou trať.

LN: Tak vy máte vlastnosti, které naprostá většina politiků nemá - máte velké finanční zázemí a historický závazek vůči svému rodu. Nemusíte jít do politiky ani kvůli penězům, ani kvůli slávě - to všechno už máte. Nemáte pocit, že vás lidé volili právě kvůli tomu, že vám věřili čistotu úmyslu?

Kladete mi otázky, které patří spíš do sociologického výzkumu. Já se na to dívám podobně jako herci. Když stojíte na jevišti a hrajete, taky si nejste jistá tím, proč publikum tleská. Vy jen víte, že jste úspěšná nebo že máte propadák, nic víc.

LN: Určitě se kolem vás objevila spousta přizvukovačů a poklonkářů…

Během té kampaně to tak nebylo, to přijde teprve po vítězství.

LN: Jste na to připravený? Dokážete je rozeznat?

Doufám. Víte, já během svého života zažil několik momentů, kdy jsem byl nahoře a pak jsem spadl dolů. Když jsem byl mladý kluk, tak to bylo hodně obtížné, pak mě můj strýc adoptoval a já najednou přišel k velkému jmění. Tehdy jsem poprvé zaznamenal, že se lidi potom chovali trošku odlišně. Pak jsem v osmdesátých letech pracoval pro Český helsinský výbor a lidi mi říkali, "Ty magore, Sovětský svaz tady bude ještě po desetiletí, co děláš Dona Quijota. Neztrácej čas a věnuj se lepším věcem." Pak přišel listopad, já byl na Hradě a všichni zase byli kamarádi. Když se po dvou letech rozpadlo Československo a já sebral klobouk a šel, tak zase zájem o mou osobu poklesl. Já to prostě už několikrát zažil. Ono to jde nahoru a dolů, a to je v životě ta sranda.

LN: Neměl jste v kampani problém chovat se politicky?

Jako myslíte házet špínu na druhého? To jsem se dopředu zařekl, že dělat nebudu. Mě to nebaví. Já chtěl zvítězit pořádně, ne podpásovými triky. Buď se nám podaří vytvořit civilizované prostředí, nebo se propadneme níž. Musíme si vybrat, jestli jako malý stát půjdeme po vzoru Finska nebo Švédska, nebo jestli se staneme středoevropskou Sicílií. Obojí je stále v kartách.

LN: Do vašeho obvodu přišlo volit mnohem víc lidí, než je průměr v republice. Jak si to vysvětlujete?

To mě na tom potěšilo úplně nejvíc. Že když lidi mají pocit, že o něco doopravdy jde, tak nakonec přijdou.

LN: Nebylo to taky tím, že se svou oponentkou Kousalíkovou jste představovali tak rozdílné světy?

Těžko - to by přece pak obvody, ve kterých stáli proti sobě komunista a odéesák, musely mít taky tak vysokou účast. Myslím, že důležitou roli hrál způsob naší kampaně. My jsme lidi prostě probudili.

LN: Čím?

Humorem.

LN: Myslíte to, jak jste jezdil po Praze v obrněném transportéru namalovaném na růžovo?

Třeba tím, nebo naší starou babičkou. To když Jágr řekl, že podporuje paní Kousalíkovou, ale pak přiznal, že ji nikdy v životě neviděl. Udělali jsme si z toho legraci. Našli jsme si takovou babičku jako od Boženy Němcové, která v kostýmu chodila po Kulaťáku a říkala lidem, že za Karla ručí. Už sto sedmdesát let...

LN: A co měly znamenat ty tři modré kačenky, které jste za sebou při kampani těch několik dní táhl?

No přece modrý ptáci! (Modrý pták je symbol ODS – poz. red. CS-magazínu) Táhnul jsem za sebou tři malé modré ptáčky. Chtěl jsem naznačit, že to nejsou žádní orlové, ale normální, český kachny.

LN: Nebagatelizovali jste tím vaši kampaň, když jste si z ní dělali srandu?

Ne. Lidi u nás nemají přehnanou úctu před politiky, a tudíž dokážou ocenit, když přijde jeden a řekne, že jsme jenom nahatí císaři, co tady pobíhají. Lidi se chechtali, a to bylo účelem. Proto jsem měl nálepky s heslem "Z některých věcí už jsem vyrostl". Jakmile se začnete brát vážně, ztratila jste polovinu. A pro srandu jsou Češi vždycky k mání. Člověk má brát vážně politiku, práci, ale ne sebe. Už jsem příliš starej a viděl jsem příliš mnoho lidí na to, abych bral vážně sebe nebo nějaký papaláše.

LN: Jaké chyby udělala konkurence?

Odéeska si původně myslela, že to bude taková pohodová kampaň, a vůbec nečekala, že se dostanu do druhého kola. Vlastně tři měsíce před volbami ještě vůbec nevěděli, že budu kandidovat. A pak nasadili ohromné prostředky, počínaje Lucií Bílou až přes obrovské billboardy.

LN: Byl jste svědkem nějaké předvolební machinace?

Ani ne, spíš lajdáctví. Někdo třeba vůbec nedostal hlasovací lístky. Ale jinak mi odéeska spíš pomohla.

LN: Pomohla?

Šlo o dopis pana předsedy Topolánka, ve kterém mě nařkl ze spousty věcí, a který pak rozdávali na Kulaťáku při odhalování pomníku vojákům padlým v zahraničí. Češi jsou sice stydliví, ale přece jen vlastenečtí lidé. Hrozně je to naštvalo a přišli k volbám vyjádřit svůj názor, protože o mně věděli, že jsem přece jen něco pro naši zemi udělal. Takže já bych vlastně měl za ten dopis Topolánkovi poděkovat.

LN: Mimochodem - komu jste volal jako prvnímu, že jste vyhrál?

Svojí sestře. Je totiž jediná, jejíž číslo si pamatuju. Seděla s mým synem a hned to taky mohla vyřídit sourozencům.

LN: Volbami do Senátu boje ale neskončily. Co jste říkal tomu, že sociální demokracie chce po svém katastrofálním propadu zrušit Senát?

To je ve stylu - když se mi nelíbí obraz, musím vyměnit zrcadlo. Samozřejmě můžeme rozbít zrcadlo, ale nemůžeme si myslet, že tím něčemu pomůžeme. To je přece blbost. S ústavou se má zacházet velice šetrně. Kdybychom zrušili Senát jako jeden prvek, museli bychom přepracovat ústavu celou.

LN: Proč je Senát důležitý?

Je to pojistka. Kdyby se stalo, že je rozpuštěný parlament a prezident měl nehodu, tak je tady ještě pořád Senát. Navíc mezi lidmi v Senátu a ve Sněmovně je rozdíl, protože způsob volby do Senátu posiluje silné osobnosti. Zajímavé je to třeba v Německu, kde je volba kombinovaná. Ti, kdo jsou voleni přímo, jsou zajímavější a silnější osobnosti.

LN: Petr Čtvrtníček v rozhovoru pro Reflex řekl, že se těší, až do Senátu vejdete vy, protože "jako šlechtic byste občas mohl profackovat nějaké nezařazené ožralé hovado, aby si ti chlapci uvědomili, že si nemůžou dovolit úplně všechno". Chystáte se rozdávat v Senátu facky?

Prozatím ještě nevím komu. Mělo by se to používat vzácně, ale čas od času to nemůže uškodit.

LN: Nemáte pocit, že si u nás nevážíme toho, co máme? Nemohlo by to být také trochu tím, že naše listopadová revoluce proběhla mírně, sametově?

A co jste si myslela? Že tím, že se svrhne režim, se změní lidi? A jejich mentalita? Samozřejmě, že ne! Vždyť jsou to pořád ti samí lidi.

LN: Ale já si je nepamatuji, mně bylo při revoluci třináct a já rovnou začala myslet jinak. Navíc jsem žila venku - pro mne je mentalita lidí o dvacet třicet let starších nepochopitelná. Já nechci ztrácet čas tím, že budu přemýšlet, kdo všechno si tady třeba odposlouchává telefony.

Samozřejmě, že určitá výměna generací je nutná. Víte, k zemi, kde proběhla válka, mají její lidé hlubší vztah než tam, kde byl klid. Já si jako dítě pamatuju, když jsme bydleli v Čimelicích, jak ta vesnice držela pohromadě. Ať to byl můj otec, který byl knížepán, nebo socialisté či lidovci. Všichni, po mši svaté v neděli, automaticky povstali a zpívali svatého Václava a "Hospodine pomiluj ny". Národy, které o svou svobodu bojovaly, jako třeba Poláci, mají jiné povědomí o své zemi než my. Ale já nejsem pesimista, nejsme ani hloupější, ani horší, ani slabší jsme lidi jako všichni ostatní.

LN: Ale nemáme rádi konflikty, a mám pocit, že uděláme cokoliv pro to, abychom se jim vyhnuli?

Já nevěřím v národní charakter. Znám Rakušany, Bavory, Poláky a mohu říci, že všichni dohromady jsme taková středoevropská směs. Ale je pravda, že naši společnost formovala ta nešťastná představa, že nás někdo zachrání z venku. Nevěříme ve vlastního hrdinu, bojovníka, který by nás osvobodil. Nás zachraňovali učitelé a učenci. Dobrovský, který napsal českou mluvnici, byť tehdy německy. Hus, Palacký a nakonec i Havel, to byli učitelé. Ti všichni utvářeli, abych to nazval jungovsky, archetypy našich dějin. Ale učence i kantory dnes zanedbáváme. Přišli jsme o ně.

LN: Umíte si představit, jak by vypadal váš život, kdyby listopadová revoluce nikdy nepřišla?

Asi bych žil v Rakousku. Já netušil, že se to zhroutí tak rychle, čekal jsem pozvolný a pomalý rozpad. V 80. letech jsem měl v plánu pronajmout si nějakou chatu kolem Orlíku a jezdil tam na dva týdny, procházel se kolem a užíval si to.

LN: Žil jste na několika místech na světě, co považujete za svojí vlast?

Určitě české země. Proto jsem sem vždycky jezdil. Člověk je vždycky ražený svým dětstvím, a já ho prožil tady.

LN: Chcete tady umřít?

Prosím, ještě ne teď.

LN: Já nemyslím hned, myslím jednou, někdy.

Chtěl bych umírat tam, kde se mnou budou moje děti. Ale jestli to bude ve Vídni nebo v Praze, je tak trochu jedno. Pak člověk přemýšlí o úplně jiných věcech. Jen doufám v to, že když ten okamžik nastane, budu se na něj moci připravit. To je taková stará motlitba, která říká: "Před náhlou smrtí uchovej nás, Pane." Chtěl bych před tím mít čas dát věci do pořádku a připravit se na onen život.

LN: Ptám se vás na to, protože znám několik lidí, kteří emigrovali, ale pak přijeli dožít svůj život sem.

Vždyť já už tady jsem! Pamatuji si na ten okamžik, kdy jsem sem přijel a uvědomil si: "Vždyť ty už tady můžeš zůstat." Šel jsem do takového kostela, kam jsme chodili s rodiči, a poděkoval pánu bohu, že konečně můžu být zase doma. To byl jeden z nejkrásnějších momentů v mém životě. Na ten nikdy nezapomenu. Víte, váš problém vždycky byl, jak se dostat ven, zatímco můj byl, jak se dostat dovnitř. A teď jsem tady a jsem opravdu šťastný.

LN: Co uděláte se svými statky v Rakousku, když teď budete žít tady?

Předal jsem je to svému synovi. Už je dospělý dost. Za svůj život jsem viděl spoustu podniků, kde doplatili na to, že tam ten starý seděl příliš dlouho. On je teď mladý, má zkušenosti, tak by to měl spravovat on. Člověk musí nejenom vědět, kdy věci začít, ale i kdy má přestat.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)