Leden 2005

Každý svého štěstí strůjcem

Vladimír Cícha

Energetická krize ve které jsme se ocitli dnes, je zcela odlišná od dočasných problémů jaké jsme poznali v letech 1973-74, 1979-86, 1990-91 a 2000, napsal Charles T. Maxwell (Weeden & Co., Greenwich) odborník zabývající se 36 let energetickými problémy. Píše dále, že některé národy chtějí a jsou schopny těžit pro nás ropu (tedy pro západní svět) a jiné nikoli. Uvádí, že příští ropná krize bude se od oněch předchozích velmi lišit a bude mnohem obtížněji řešitelná než tomu bylo dosud. Autor soudí, že další mocná vlná postihne západní svět v letech 2009-2010, kdy země mimo OPEC dosáhnou vrcholu spotřeby ropy a stanou se současně zcela závislými na zvýšené produkci státy OPEC.

Větší kalamita nastane dle tohoto odborníka kolem let 2020 či dříve, kdy se zásoby ropy začnou snižovat. V té době už by vlády a společnosti zabývající se energií měli být plně zaměstnány novými zdroji energie na ropě nezávislými. Tato snaha by měla být tou nejhlavnější pro zbytek 21. století.

Autor dále uvádí, že nečlenské státy OPEC nejsou schopny zvýšit ročně zyvšovat těžbu o 2%, což povede k další, v podstatě absolutní závislosti na oněch pěti členských státech oné organizace: Saúdské Arábii, Iráku, Kuvajtu, Spojených arabských emirátech a Íránu, případně ještě na Venezuele.

V závislosti na jejich politické a ekonomické síle, tyto země mohou se rozhodnout zvyšovat ceny ropy rychleji než bude míra inflace dolaru, což, dle Charlese Maxwella může zvýšit cenu za barel z dnešních cca 40 dolarů v dalších pěti letech na 60 dolarů a v pozdější době ještě více. Autor se věnuje se probému obšírně, ale v této krátké reflexi se zmíním jen o možném řešení situace navrhované autorem.

Píše: „Vedoucí osobnosti naší země (t. j. USA) mají na vybranou tři řešení: Zmocnit se ropných polí jiných zemí; nechat věci plynout dál, až Američané ve tmě zmrznou; nebo změnit životní styl ve smyslu účinného šetření energií a investicemi do alternativních energií jakkoli drahých.“

První dvě řešení autor považuje za nevhodná a jsoucí v protikladu k principům Spojených států. A navíc nepovažuje tyto alternativy jako úspěch zaručující. Ten vidí v masivním národním a internacionálním usilí energetických úspor spolu s dalším rozvojem uhelné a nukleární energie, importu kapalného zemního plynu, využití uhelně-methanových ložisek, konverze plyn-kapalina a energie získané větrnými mlýny. Soudí také, že využití solární energie a biohmoty není dosud na potřebném stupni vývoje, aby měly praktický význam. Tolik tedy odborník, zřejmě na slovo vzatý.

Řešení nejschůdnější a nic nestojící je právě v onom úsilí energetických úspor. Pohlédnu-li však kolem sebe, připomenu si Don Quijotův boj se strašidly či s větrnými mlýny. Vozidel valem přibývá, stejně tak ohromných domů, obytnou plochou přesahující zdaleka potřebu jeho obyvatel. Nemám na mysli výstřelky celebrit. Ty si to lehce mohou dovolit (což energetické situaci nijak nepomůže) a pak jich přece jen není tolik, aby jejich počínání mělo na spotřebu energie velký vliv. Jinak je tomu samozřejmě s jejich vlivem na psychiku davů. Jde o počínání širokých mas o jejich až chorobný konzumerismus.

Způsoby jak uspořit energii nejsou nikterak záhadné a tajemné - nižší teplota obydlí v zimě a vyšší v létě, kombinace teplejších oděvů s nastavením termostatu, omezení nákupu horkých van (hot tubs), umírnění osvětlení v bytech, používání menších aut s nižší spotřebou a více užívat veřejnou dopravu, více chodit a jezdit na kole - jmenováno namátkou. Tedy možnosti, které ve většině případů jsou v rozporu se stavem věcí a počínání občanstva vyspělých států.

Nemohu se mnohdy zbavit dojmu, že valná většina v blahobytu (a dluzích) žijících občanů Kanady a USA reaguje na možnou energetickou krizi shovívavým úsměvem, připomínajíce si léta sedmdesátá, kdy taková krize poměrně rychle pominula a více či méně byly z ní viněny ropné společnosti.

Dnes je ale situace ve světě poněkud jiná. Přibylo několik jiných důvodů k obavám, které si ale mnozí nepřipouštějí, možná s odůvodněním, že tak rychle to nepůjde a konec konců, po nás potopa.

Zamýšlím se občas nad tím, zda onen neuvěřitelný přebytek tovaru (jaká jeho část je zcela nadbytečná a k solidnímu životu nikterak nezbytná?) má pozitivní vliv na ekonomiku a mezilidské obcování. Nepochybně jeho výroba poskytuje práci v ní zainteresovaným. Jenže, dochází k ohromné a zcela zákonité nadvýrobě. O tom se může přesvědčit kterýkolik laik, vejde-li do obchodního domu nebo do jedné z nespočetných prodejen automobilů. A tu vzpomínám nejen na to, co nám kdysi vykládali ve škole v zemi směřující k socialismu a svévolném znehodnocování zboží za účelem udržení poptávky po něm, nýbrž i na obdobnou situaci v praxi. Můj přítel v době nezaměstnanosti si sehnal práci pro obnchodní dům Eaton's ve Winnipegu. Jeho pracovní náplní bylo nožem znehodnocovat nespočet párů bruslařských bot (i s bruslemi).

Řídit chod hospodářství ve státě není jistě věc snadná. Ale plýtvání jídlem, materiálem a lidskou prací je věc zcela trestuhodná. Možná, že nejeden odborník-ekonom vypracoval studii o tom, že dnešní status quo je jediným, byť nedokonalým řešením toho, jak solidně a spokojeně žít. Tím si nejsem zcela jist. Neboť každý materiál má svou mez pevnosti, případně pružnosti. A myslím, že podobné meze mohou se aplikovat i na společnost a její fungování.

A o tom, že leccos je v ní horšího než kdykoli dříve navzdory dosavadnímu a rostoucímu materiálnímu bohatství, nemám pochybností. Smutné je, že články typu onoho shora citovaného čte jen hrstka lidí a že ani rozhodující politici, jak se dosud zdá, nevěnují jejich závěrům valnou pozornost.

Neuvěřitelný technický pokrok dekád, jakkoli mnohými vítán s obdivem a radostí, přináší s sebu leccos neblahého. Je než otázkou času, kdy se to naplno projeví. A zcela evidentní rozkol mezi dvěmi velikými kulturami (na mysli nemám buddhismus) situaci také nijak nezjednodušuje.