Leden 2005

Národní bezpečnost v českém pojetí. Tradice a současnost

Bohumil Doležal

Mluvit o otázce národní nebo státní bezpečnosti zcela obecně nebo o „evropské bezpečnosti“ nedovedu. Necítím se být v těchto věcech kompetentní. Mohu však snad něco říci o tom, jak se rozumělo pojmu „bezpečnosti“ nebo „bezpečí“ v české společnosti od chvíle, kdy začala znovu existovat jako politický celek s politickými ambicemi (to znamená někdy v polovině devatenáctého století), a jak se tohle pojetí v proměnách i v kontinuitě vyvíjelo až do dnešní doby. Snad to může usnadnit přemýšlení o evropské bezpečnosti: stali jsme se součástí integrující se Evropy a naši partneři by měli znát naše specifika, i když třeba jen proto, aby věděli, co od nás mohou očekávat.

To, co mají Češi stejně jako ostatní menší středoevropské národy zakódováno ve své novější historii, je pocit permanentního ohrožení. Ohrožení představovaly velké státy s imperiálními ambicemi (Turecko, Rusko) a ovšem taky Německo, velká země, v první polovině devatenáctého století ve stavu zrodu, země s neujasněnými teritoriálními ambicemi: „Von der Maas bis an die Memel, von der Etsch bis an den Belt“ (Od Maasy až po Klaipedu /spíše než Klaipeda Němen, protože od řeky Maasy až po řeku Němen a ne město či území Klaipeda, v němčině je pro obé stejný výraz: Memel - pozn. red. CS-magazínu/, od Adige až po Belt – řeka Maas protéká dnešní Francií, Belgií a Nizozemskem, město Klaipeda-Memel je dnes v Litvě, řeka Adige v Itálii a průliv Malý Belt v Dánsku), zpívá se v Deustchlandlied politizujícího básníka Hoffmanna von Fallersleben, která se později stala německou národní hymnou.

V roce 1848 došlo právě kvůli těmto neujasněným nárokům k prvnímu konfliktu mezi Čechy a Němci. Způsobilo ho vlastně nedorozumění: organizátoři Frankfurtského sněmu cítili zjevně potřebu zakulatit hranice budoucího německého státu a pozvali českého historika a politika Františka Palackého, aby se jako zástupce Čechů jednání sněmu zúčastnil. Palacký odpověděl logicky (a ohleduplně): k něčemu takovému nemá mandát, Češi jsou samostatný politický národ s vlastními ambicemi a nemohou se tedy stát součástí německého národního státu. Pro malé národy střední a středovýchodní Evropy je Rakouská říše přirozenou ochranou před imperialistickými ambicemi Ruska (o rodících se imperialistických ambicích Německa ze zdvořilosti pomlčel). V Palackého dopise byly tedy zformulovány jakési základy bezpečnostní doktríny českého politického národa, které v podstatě sdíleli všichni významní čeští politici až po Masaryka a až po rok 1914.

Přitom problém národní identity a národní bezpečnosti malých i velkých národů střední Evropy je velmi podobný: Zabýval se jím v polovině minulého století ve svých pozoruhodných analýzách maďarský filosof István Bibó. Podle Bibó je evropský nacionalismus rodným bratrem širokého demokratizačního hnutí, které od konce 17. století zachvátilo postupně celou Evropu. Ve středověkém pojetí znamenal národ privilegované vrstvy společnosti (šlechtu, pak i městský patriciát), protože jen tyto vrstvy byly politicky relevantní. Od konce sedmnáctého století se politická relevance postupně či revolucemi rozprostřela po všech příslušnících daného státního celku – stali se z nich občané a společenství občanů pak tvořilo národ, národ politický. Ti, kteří byli do tohoto celku nově zahrnuti, se k němu vztahovali tak, jak byli v minulosti zvyklí se vztahovat ke svému bezprostřednímu okolí, z něhož vyšli: jako k prostředí, které je pro ně v mnoha ohledech užitečné, důvěrně ho znají, chovají k němu sympatie a cítí se za ně být zodpovědni. Jde tedy o stejný poměr, jaký chová malý princ z pohádky Antoina de Saint-Exupéryho ke své květině. Tak se zrodilo moderní vlastenectví.

Tento proces však probíhal neproblematicky jen na západ od Rýna, tam, kde se už ve středověku vytvořily pevné státy s nezpochybnitelnou identitou, víceméně zafixovanými hranicemi a etnicky homogenizovaným obyvatelstvem. Na východ od Rýna vypadala situace docela jinak: Německo bylo rozdrobené na spoustu států a státečků, jejich sjednocení bránily politické zájmy mocných sousedů. Napoleonské války daly Němcům pocítit jejich bezmocnost. Malé středoevropské národy se octly v mocenském poli tří imperiálních celků, Osmanské říše, Rakouska a Ruska. První z nich byl útvar založený na vojenské expanzi, cizí evropskému prostředí. Druhý plod politické improvizace mocného panovnického rodu. Třetí se v něčem podobal tomu prvnímu, v něčem tomu druhému. Ani jednomu z nich se nepodařilo, aby jej tyto národy považovaly za svůj a pokusily si ho i citově přivlastnit. Místo toho se vztahovaly k etnicitě (jazyku a kultuře) a k historii, k státním útvarům minulosti, které mohly daleko spíš považovat za své (středověký polský, český a maďarský stát). Existovalo tu tedy něco, co my Středoevropané považujeme za normální, ačkoli to normální nebylo: národy bez států, politická embrya, která o svou státní existenci usilovala. I tyto národy byly politické (nikoli jen kulturní) celky a měly politické ambice. To platí stejně pro Němce jako pro Čechy, Maďary a Poláky.

Bohužel se vlivem historických reminiscencí vztahovaly k jiným a většinou větším územním celkům, než jaké v tu chvíli obývalo politizující etnikum. Navíc jim chybělo to základní, co je pro politický národ nutné: bezpečné a zajištěné hranice. Jejich ambice na sebe navzájem narážely, docházelo ke konfliktům, výsledek byl stres a hysterie. Tak se národní a demokratické hnutí, jež v západní Evropě šlo ruku v ruce, ve střední a jihovýchodní Evropě dostávalo do konfliktu. Vyvinul se „antidemokratický nacionalismus“, něco, co je z hlediska zdravého (západo)evropského vývoje vlastně contradictio in adjecto.

Potud Bibó. Je zjevné, že v procesu emancipace středoevropských národů (emancipace má v sobě něco nedospělého, pubertálního; dospělý člověk se nepotřebuje emancipovat) a v atmosféře neustálého ohrožení, daného neujasněnou územní základnou národní existence hraje otázka bezpečnosti klíčovou roli. „Nepřipisuj svaté jméno vlasti kraji tomu, v kterém bydlíme, pravou vlast jen v srdci nosíme, tuto nelze bíti ani krásti“, napsal ve dvacátých letech devatenáctého století slovenský, český píšící básník Ján Kollár. Vlast je v tomto pojetí jakási virtuální realita, „mravy, řeč a mysli svorné“ - tedy něco nejistého, ohroženého, něco, co se má teprve zhmotnit. Český emancipační proces byl od počátku namířen proti Němcům (Němci se rozuměli v první řadě němečtí Rakušané a mezi nimi zase v první řadě čeští Němci, ale byli zároveň chápáni jako součást širšího proudu němectví, protože se tak sami definovali).

Zakladatel moderní české žurnalistiky Karel Havlíček tehdy prohlásil: „Jestli my Čechové přece máme nějakou kulturu, nesmí se nikdy říci, že ji máme od Němců, nýbrž říci se musí, že ji máme navzdor Němcům. Neboť pokud jen historie pamatuje, byli vždy Němci na odpor všelikému našemu vzdělání a jsou jistě až do této doby…“ To je ovšem optický klam, vzniklý hysterickou atmosférou národního ohrožení. Další generace českých optických myslitelů a historiků, například umírněný nacionalista Masaryk, konzervativní nacionalista Pekař a ovšem Emanuel Rádl, který vůbec nebyl nacionalistou, v době, kdy národní existence byla už víceméně zajištěná, dospěli k spravedlivějšímu posouzení německého vlivu.

Tak např. Pekař ho uznává „s tím, že velmi často jen zprostředkovával podněty ze vzdělanějšího Západu… Uváděje k nám Evropu, vykonal mnoho velikého a požehnaného v naší vlasti, přizpůsobuje ji – opakuji, že v kooperaci s přímými vlivy ostatní západní Evropy – vyšším formám života v kultuře duchovní a hmotné, v právních i společenských poměrech i v hospodářství.“ Bezpečnost v tomto období nebyla ovšem pojata jen negativně, jako bezpečnost „od Němců“, ale pozitivně. Šlo o to, jak uzpůsobit Rakousko, aby mohlo poskytovat malým středoevropským národům ochranu a aby ho tyto národy mohly považovat za své. Tím se zabýval zevrubně už Palacký a ještě Masaryk se v devadesátých letech devatenáctého století netajil přesvědčením, že „naše politika nemůže být úspěšná, nebude-li nesena opravdovým a silným zájmem o osud Rakouska“, který Masaryk chápe jako „kulturní a politické úsilí, v souhlasu s potřebami našeho lidu pracovat ku povznesení celého Rakouska a jeho politické správy“.

Rakousko se bohužel ukázalo být nereformovatelným (možná, že sám úkol, před nímž tento mnohonárodní útvar stál, nebyl politicky řešitelný). Vznik samostatného Československa znamenal určitou změnu bezpečnostní doktríny. Nový stát se orientoval na západní demokratické mocnosti (tato orientace byla správná a výhodná) a za největší nebezpečí považoval restauraci Rakousko-Uherska. Německo bylo sice pociťováno také jako rizikový faktor, ale zpočátku jen v druhém plánu. Zásluhou Masarykovou se neprosadila orientace na bolševické Rusko a komunisté, ruská pátá kolona, byli sice relativně silní, ale neměli na to, aby stát podstatně ohrozili.

Československo bylo fakticky národním státem Čechů, přičemž vznikla fikce jednotného „československého“ národa, který měl zahrnovat i Slováky. Slováci byli zpočátku - velmi krátkou dobu – s touto fikcí spokojeni, pak se pro ně stalo české objetí příliš těsným a začali se emancipovat trochu podobně, jako se v předchozí etapě Češi emancipovali od Němců. Sami Češi neměli v novém státě většinu a jeho existence byla vratká, závislá na garanciích velmocí. Vnitropoliticky – uvnitř české společnosti – ho upevňoval pocit ohrožení ze všech stran (ČSR si ve velmi krátké době znepřátelila všechny sousedy s výjimkou Rumunska) a ideologie „bašty demokracie ve střední Evropě“, která měla dát Čechům coby budovatelům nového státu právo hrát v něm „vedoucí roli“. Západní záruky vzaly za své v Mnichově v roce 1938 a stát pak neměl sílu – a vlastně ani praktickou možnost – odolat Hitlerově agresi.

Během druhé světové války (a v podstatě už těsně před ní) vznikl nový koncept. Jeho autorem byl druhý československý prezident, dr. Edvard Beneš. Beneš vycházel ze dvou premis: za prvé, výlučná vazba na západní mocnosti se neosvědčila. Je třeba hledat pojištění národní a státní existence na východě, ve Stalinově Rusku (Beneš realisticky odhadl, že Rusko bude v poválečné střední Evropě hrát významnou roli). A za druhé, neosvědčila se ani politická, "buržoazní" demokracie: bude ji třeba obohatit prvky sovětského "socialismu". U zrodu obou idejí byly Benešovy traumatické zážitky z bezmocnosti ČSR v roce 1938 a z toho, jak snadno se jej česká politická scéna po jeho odchodu do exilu zřekla. Historický kompromis mezi demokracií a stalinismem byl tedy provázán s budoucími ruskými zárukami vůči německému nebezpečí. Neoddělitelnou součástí nově koncipované národní bezpečnosti byla národnostní homogenizace Československa včetně vyhnání sudetských Němců. Bez Stalinovy podpory by ji tehdejší československá politická reprezentace nedokázala prosadit. Ani tato bezpečnostní doktrína se však neosvědčila: během necelých tří let se ČSR stala součástí Stalinova koloniálního impéria.

V atmosféře nesvobody, která vládla po čtyřicet let, nebylo možno tuto skutečnost veřejně kriticky zhodnotit (navíc i hnutí odporu proti komunistickému režimu tvořili převážně reformovaní komunisté a nacionalisté odchovaní léty 1945-8).

To jsou tedy domácí tradice, na něž mohla navázat svobodná česká politika po listopadu 1989. Během prvního stadia - bezprostředně po převratu - měli intelektuálové, kteří tehdy ovlivňovali veřejné mínění, nejasný pocit, že v minulosti došlo při definici bezpečnostních zájmů českého národa a českého (československého) státu k vážným chybám a že tato tradovaná osnova bezpečnostní doktríny musí být nějakým způsobem redefinována. Za velké nebezpečí byl považován Sovětský svaz (tedy Rusko). Český "panslavismus" bývá v Německu přeceňován. Šlo vždycky o směs neznalosti a nezávazné politické hry. Až do roku 1945 bylo Rusko pro Čechy zemí vzdálenou. Dva lidé, kteří je dobře znali, Karel Havlíček a T. G. Masaryk, před ním českou veřejnost varovali. Avšak zejména Havlíček v té věci nebyl vždycky důsledný. Varování zůstalo oslyšeno.

Nyní, po zhroucení ruského panství ve střední Evropě, nastoupily na místo sympatií strach a jisté opovržení. Za protiváhu byly považovány vazby na Západ, na NATO a EU. Polistopadová elita vycházela z přesvědčení, že svět zítřka bude stejný, jako svět studené války, jenomže bez Ruska. To byla česká představa "konce historie", totiž konce světa, v němž číhá nebezpečí.

Politici bezprostředně polistopadové doby a jejich publicistická lobby byli rovněž (správně) přesvědčeni, že obraz Německa jako "odvěkého nepřítele" by měl být opraven. Tato vrstva české společnosti pochopila, že Spolková republika je pevná část demokratického Západu a důležitý partner "ČSFR". Prezident Havel otevřel otázku vyhnání sudetských Němců. Radikálové byli ochotni přehodnotit některé součásti české národní mytologie: totiž minusová znaménka, jimiž byla opatřena rakousko-uherská monarchie a katolická církev. Dělali to někdy příliš důkladně.

Tyto úvahy byly ve společnosti, která byla po převratu v dobrém rozmaru a žila v přesvědčení, že ji čeká idylická budoucnost, přijímány s tolerancí: vládla všeobecná důvěra: svět je dobrý.

Jenže ve veřejnosti při tom při všem zároveň přežívaly i stresy minulosti. Polistopadoví intelektuálové je ignorovali: zajímala je "pravda" a nanejvýš ještě "láska", nikoli lid, kterému podle jejich představ nezbývá, než ji přijmout. To se jim stalo osudným. Komunisté a později i nejsilnější polistopadová politická strana, ODS, to zaregistrovali a využili. Následovala druhá etapa v pojímání národní bezpečnosti, pokus přizpůsobit přítomnost minulosti o něco vzdálenější, návrat k tradičnímu českému nacionalismu.

Svět v tomto pohledu byl světem z let 1945-48, jenže bez Ruska. Podstatnou roli začal hrát sudetoněmecký problém. Strach před tlakem na majetkovou restituci vyhnaných (přičemž otázku restitucí otevřela česká strana a sudetské Němce z nich vyloučila; korektní by bylo udělat to, co původně navrhovali ekonomové kolem Klause, tj. na majetkové restituce úplně rezignovat). Západ byl v očích těchto českých politiků stále rozpolcen na vítěze a poražené (Německo). Demokracie v Německu stále ještě nezdomácněla tak jako u nás, a proto musí zůstat pod evropskou kontrolou (jejich neuróza byla reakcí na pokusy kancléře Kohla vydolovat z české strany jakési náznaky lítosti nad deportacemi z roku 1945-6).

Postupně začala česká politika objevovat údajně problematické stránky evropské integrace. Zpočátku dávala najevo nespokojenost, že je příliš pomalá, později, že je příliš důkladná. Heslem se staly "národní zájmy". Musíme bránit naši suverenitu: před Německem, které dosud plně nepřekonalo svou minulost, před evropským socialismem a evropským nepochopením (v jednom rozhovoru s prezidentem Klausem je ztělesňuje laponský poslanec EP, který nerozumí našim specifikům a proto nedokáže pochopit, proč bylo nutné vyhnat z ČSR Němce).

V tomto období vznikaly divoké koncepty národní bezpečnosti: český filozof a publicista Václav Bělohradský hovořil o "excentrické Evropě", o jakémsi železném kruhu od Francie přes Británii až po Rusko, jehož součástí je i ČR a který obklopuje a izoluje nebezpečný evropský střed (Německo, Rakousko). Bělohradský jeden čas úzce spolupracoval s ODS. Jeho úvahy měly nepochybně vliv na pozdější představy "stínového ministra zahraničí" strany Zahradila o středoevropské "ose zla" Berlín - Vídeň - Budapešť (tehdejší maďarský premiér Orbán se odvážil kritizovat Benešovy dekrety). Její protiváhou by se měla stát Česká republika ve spojenectví se zeměmi "stejné váhové kategorie" (Velká Británie, Švédsko).

Všechny tyto fantastické představy vznikaly v prostředí, které poskytovalo falešnou svobodu, jakou požívají chovanci v ústavu choromyslných: ve prostředí deformovaném strachem a špatným svědomím, jsou pokřivené i představy o bezpečnosti. Je třeba ještě připočíst, že to vše se odehrávalo ve světě devadesátých let, v němž neexistovalo žádné skutečné, hmatatelné vážné ohrožení. Když se nedostává strachu z přítomnosti, žije společnost strachem z minulosti.

(www.bohumildolezal.cz)