Leden 2005

Grebeníčkova bublina. Jak KSČM „změnila strategii“ a novináři selhali.

Adam Drda

Minulý týden (od 06. 12. 2004 – pozn. red. CS-magazínu) napsala většina médií, že Miroslav Grebeníček „mění strategii“. Zprávy vyzněly tak, že předseda komunistů začíná mluvit o novém, kritickém pohledu na totalitní minulost, že zkritizoval vedení pražské KSČM za výroky při vzpomínkových oslavách u Gottwaldova hrobu, že zkrátka zásadně mění názory a vybízí bolševiky k reformám. Vzhledem k úpadku sociální demokracie a snaze komunistů o ovládnutí levice by taková taktika měla jistou logiku. Ve skutečnosti šlo spíš o selhání novinářů.

Grebeníčkovy výroky, pronesené k novinářům po zasedání ústředního výboru KSČM v Nymburce, byly klasicky vytrženy z kontextu. Dokud se na internetové stránce komunistů neobjevil přepis z příslušné tiskovky, přebíraly to zjednodušení jedny noviny od druhých, vyvozovaly dalekosáhlé závěry, zkrátka uchytila se fikce. Svým způsobem je to nebezpečné: žurnalisté (včetně autora těchto řádků) psali o něčem, u čeho nebyli, vzali vážně zprávy kolegů a rozšířili cosi, co mohlo komunistům zbytečně přihrát voliče.

Za lepší přetvářku

Dlouhodobě se v Česku píše, že v KSČM existuje reformní, středový a konzervativní proud – „modernisté“, „pragmatici“ a „stalinisté“. To je sice pravda, ale názorové rozdíly mezi lidmi, kteří ty proudy reprezentují, jsou z pohledu demokrata takřka zanedbatelné. Všechno jsou to vyznavači extrémních politických názorů, ideologové, populisté a demagogové, kteří překrucují historii – liší se občas jen v pohledu na strategický postup nebo na fungování KSČM v rámci evropských struktur. KSČM jde zároveň o to, aby měla aspoň trochu moderní nátěr a aby vystupovala jednotně, neboť v jednotě je síla.

Právě jednotu a modernost se snažili ukazovat Grebeníček a „modernista“ Jiří Dolejš na tiskovce v Nymburce, kde Dolejš mluvil o spolupráci s různými levicovými silami v Evropské unii a o nutné obraně evropského sociálního státu. Žádnou změnu nazírání totalitní minulosti pánové nevyhlásili, Grebeníček pouze – dotlačen otázkami novinářů – řekl, že „je třeba změnit komunikaci s širší občanskou veřejností“ a že představitelé pražské KSČM (velebitelé Gottwalda) si musí tato pravidla uvědomit. „My opravdu nejsme pohrobkem KSČ. KSČM vznikla v březnu 1990, ale pokud se týká minulosti, tak se ji snažíme vnímat objektivně. Vidět prostě to, co bylo neudržitelné,“ vysvětloval Grebeníček, „ale také to, co se dalo do nových podmínek transformovat.“

Věcně vzato to znamená, že komunisté zůstávají stejní, ponechají si svůj láskyplný vztah k předlistopadovému režimu, ale aby jim to dobře „komunikovalo“, neměli by tak moc a tak často dávat najevo obdiv k vrahům, protože by mohli zaplašit některé slabší voličské povahy. KSČM tady jako „změnu komunikace“ předvedla své obvyklé pokrytectví a část médií jí skočila na špek (v případě deníku Právo dosti ochotně). Napříště se tedy kupříkladu o Klementu Gottwaldovi bude mluvit jako o významné postavě, kterou je třeba „objektivně historicky hodnotit a vnímat její klady i zápory“ (místopředseda sněmovny Vojtěch Filip), eventuálně jako o „nejednoznačné osobnosti“, u níž „nikdo nemůže obhajovat neobhajitelné“ (Grebeníček).

Pokud jde o návaznost na KSČ, Grebeníček se k ní mnohokrát výslovně přihlásil; jistěže se necítí jako pohrobek – cítí se jako pokračovatel, který rozvíjí a obohacuje kdysi započaté a zmarněné dobré dílo. O „objektivním pohledu na minulost“ mluvil taky stokrát, v praxi z toho vyplývá, že „objektivně lepší“ bylo tehdy skoro všechno, s výjimkou „excesů“ 50. let a možná okupace v roce 1968. S příšerným a urážlivým projevem, který Grebeníček pronesl k patnáctému výročí 17. listopadu v Poslanecké sněmovně, nejsou jeho současná slova v rozporu, ale plně v souladu.

Podstavec nelze změnit

Přeceňování Grebeníčkových nymburských výroků vychází z jednoduché věci: v České republice – převážně v levicových kruzích – se ujalo přesvědčení, že KSČM se má omluvit za minulost, reflektovat zlo totality a bude vlastně vše vyřešeno. Uchazeč o předsednictví v sociální demokracii Zdeněk Škromach se například zabýval tím, zda jsou Grebeníčkova slova upřímná – kdyby prý čas potvrdil, že jsou, pak by zřejmě šlo uvažovat o užší spolupráci. Takový přístup je absurdní. Komunisté se vstřícného pohledu na minulost nemohou vzdát, protože celá strana je vystavěna na politické kontinuitě. Jediné, co mohou vyslovovat (a co už vyslovili stokrát), je lítost nad „přehmaty“; to nic nestojí, žádné důsledky z toho nevyplývají. Aby se KSČM stala pro demokratické spektrum přijatelnou, musela by se ostře distancovat od celého období 1948–1989, a to neudělá, protože by se zničila. A stále tu zůstává komunistické učení, které má KSČM v názvu, marx-leninský podstavec, bez něhož se neobejde a v němž se schovává likvidace svobody a práv jednotlivce, likvidace hodnot, které by západnímu člověku měly být svaté.

Komunisté vědí, že sociální demokraté jsou momentálně na kolenou a že vztah řady voličů (i politiků) ČSSD k totalitní minulosti se od toho komunistického zas tak moc neliší, společná je jim i vágně definovaná „levicovost“. Na jeden podstatný rozdíl však nelze zapomínat. Pro sociální demokraty je totalitní nostalgie průvodní jev, pro KSČM fundament: první dělají větší či menší chyby, druzí mohou českou svobodu promyšleně ničit.

(Respekt, www.respekt.cz)