Leden 2005

Češi očima exulanta aneb Osmaosmdesát pohledů zvenku

Luděk Frýbort

(výběr z úvah a esejí)

(Část 4)

VI. Džunglemi a propastmi české politiky

O tom elitářském moralismu

O stavu morálky na českých tocích víme své. Málokdo si o něm dělá iluze; a psát další a další traktáty o morálním stavu české společnosti už pomalu začíná být jednotvárné. Ono se také není zvlášť čemu divit. Málem celé půlstoletí dělala ta společnost všechno zrovna naopak, než jak kázal rozum, zkušenost i sám přírodní zákon; jaképak tedy překvapení, že má teď následkem toho nejen málo peněz, bytů, vzduchu k dýchání a jiných takových věcí, nýbrž i málo morálky. Dalo se to čekat a byli jsme asi dost naivní, že jsme to nečekali.

Na pováženou je spíš něco jiného. Zatímco nedostatek bytů nebo prostředků obyvatelstva k obživě občas zahýbe myslemi volených zástupců českého lidu, prázdno a pavučiny v té morální pokladničce jako by se jich netýkaly. Jako by jim pro takové podřadnosti byla škoda času a námahy, takže se této kompetence raději vzdávají přenechavše ji svatým na nebesích. Nepříliš dávno si sám český pan předseda vlády i docela zažehral na ty, kteří mu v jednom kuse chtějí něco morálního omazávat o knír: prohlásil takové počínání za elitářský moralismus, odmítající všechna osvědčená řešení. Inu, může být, že určitá řešení jsou pro někoho osvědčená, druhý by zase rád viděl řešení jiná, ale prosím. O řešeních, prostředcích a cestách se lze demokraticky dohadovat.

Pokud ale jde o elitářský moralismus sám ... opravdu, třeba uznat, že tu cosi takového skutečně je. Vždycky bylo. Každá společnost má svou morální elitu; a když vyřknu slovo elita, netřeba si pod ním představovat nějaký povýšenecký, na své kvality domýšlivý spolek horlitelů, kladoucích na charaktery svých bližních nesplnitelné požadavky. Definice morální elity je mnohem prostší: je to jednoduše vrstva lidí, kteří žijí a jednají, nebo se aspoň pokoušejí jednat, podle morálních zásad. Nejsou to zásady nijak zvlášť přísné, jimž by snad mohl vyhovět jenom vše tělesné popírající příslušník kajícnického řádu. Naopak. Lze s těmi zásadami žít velmi vesele a plně, lecčeho si dopřát a lecčeho dosáhnout; a kdo na konci všech konců podtrhne a sečte účet svých skutků, zjistí, že součet vykazuje kladná čísla tam, kde si počínal morálně, červená čísla ztrát že se pak vyskytují v kolonce jednání nemorálního. Jednat morálně přitom neznamená víc než jednat slušně, ohleduplně, podívat se kolem, jestli v tlačenici nešlapu někomu na palec, neplivat druhému do polívky, projevit trochu vlídnosti, soucitu, pochopení, snad i humoru, nestát neústupně na malichernostech, mít kousek srdce pro slabší, umět prostě, protože nejsme robinsoni na pustém ostrově, uspořádat svou existenci tak, abychom se navzájem vedle sebe vešli. Abychom sobě vyhověli a druhým neškodili. To úplně stačí. Dokonalá svatost není do tohoto výčtu zahrnuta.

Krom toho je zde ještě jistá schopnost, o níž nevím tak přesně, zda také ona patří k morálce, ale v nějaké souvislosti s ní asi bude: umět svůj jednotlivý a současný čin posoudit v souvislostech co nejširších a daleko do budoucnosti sahajících. Neboť krátkozrakému chytrákovi se zdává, že si náramně přilepšil, když si bez ohledu na cokoliv a kohokoliv přichňapl, přihrábl, lokty se rozehnal, jiné od talíře odstrčil, břeskným hlasem vykřikl své já. Pouliční lotr, který přepadne a přizabije starou babičku kvůli padesátikoruně, vypečený »podnikatel«, který objedná zboží a nezaplatí, podlézavý kariérista, ochotný líbat komukoliv cokoliv, jen aby povyskočil na žebříčku svých představ - ti všichni se unášejí iluzí, jacípak obdivuhodní čímani nejsou a jak k smíchu jsou ti hlupáci kolem, z jejichž poctivého úsilí je možno s tak malou námahou těžit. Ale čas vystavuje své účty a nikoho není v kriminálech celého světa víc než chytráků. Účtem je, ač to třeba zpočátku vypadá jinak, konečné selhání, ztroskotání, zchudnutí, rozklad. Vystavení účtu lze zbrzdit, lze je všelijak obcházet a v jednotlivých případech snad i obejít, ale natrvalo a všeobecně nemůže nemorální chytráctví převládnout a zvítězit nikdy, nikdy se nemůže stát vůdčím principem společnosti.

Protože morální princip je zároveň i principem tvůrčím; jen on je prostředím, v němž jsou vytvářeny a rozšiřovány hodnoty, a to i hodnoty hmotné, tak drahé vypečeným chytrákům. V partě gaunerů, kolem dokolečka jeden druhého okrádajících, se může každý sám pro sebe považovat za obrovského vykutálence, který na všechny vyzrál; ale hodnota tím není vytvořena žádná, a když každý každého okradl, zůstalo v kapse stejné nic jako předtím. Což je matematika velmi snadná, chytrákům s uvažováním nesahajícím dál než půlhodinu dopředu ovšem naprosto nepochopitelná.Své půlhodinové chytráky má každá společnost. Každá má též svou vrstvu těch, kteří sice morální princip uznávají, není jim však proti mysli si v pravou chvíli i výnosně zachytračit. Kromě toho má každá společnost, jak již řečeno, i svou morální elitu. Vzájemný číselný poměr těch tří vrstev bývá rozličný. Čím širší je vrstva morální elity, tím lépe, bohatěji, bezpečněji, příjemněji se v dané společnosti žije každému jednotlivci. Jak silné ty vrstvy jsou, závisí z velké části na daných dějinných okolnostech. Je celkem pochopitelné, že po přejití bouří vichřic a hněvu se sice vláda věcí do vlastních rukou opět navrátí, ale, na což ani sám Komenský nepomyslel, vrstva morální elity zbude k pláči tenká. Jde pak o to, aby ve viklavém období po přejití těch vichřic vládu, státní moc a správu vykonávali spíš lidé náležející k morální elitě než lidé mysli obojetné. Půlhodinoví chytráci, Panebože nedopusť, už vůbec ne.

V tomto ohledu postkomunistické společnosti selhaly (v zájmu objektivity nemluvím jen o společnosti české). Bolševické bouře a vichřice přešly, ale ze zbylé morální elity se do jejich čela dostal jen zřídkakdo; a dostal-li se, trčí teď v tom tanci chytráků jak nahý v trní. Neboť i ten bolševický čas měl svou morální elitu: byli jí lidé, kteří si cenili svou čest výš než pochybnou výhodu privilegií, plynoucích z docházení do schůzí a školení, vstupování do spolků přátel toho či onoho, odříkávání súr bolševického koránu, radostného pochodování v prvních májích, ze vší té snaživé podlézavosti a bezohledné ctižádosti. Byli takoví a nebylo jich ani tak málo. Jiní si polínko přiložili, poníženě přitakali, kyselou slinu spolkli, měli jiný jazyk doma a jiný na schůzi, leckam vlezli, leckam se natáhli, lokty se ohnali, kádrové čistoty dbali ... ano, bylo to všechno dost lidské. V tom zlém čase omluvitelné a pochopitelné. Ale k titulu morální elity to nedostačuje. K vůdčí roli v obnoveném demokratickém státě rovněž ne.

Je možné, že v těch prvních posametových dnech a snad i létech bylo obtížné vyhledat pro veřejné funkce osoby vysokých morálních kvalit. Že bylo nutno se spokojit s obratnými praktiky a že jim snad lze i přičíst k zásluze rychlý odklon od poslední, shnilé a uzívané fáze papalášského bolševictví. Ale dnes už to pomalu přestává stačit. Obratní a měřítky vysoké morálky se nezatěžující praktici dokázali, co dovedou, a víc už od nich asi nelze čekat. Ono jisté umdlení českého reformního procesu, přešlapování na místě, nerozhodné odkládání důležitých rozhodnutí, to vše nenastalo v současné době náhodou; je to důsledek toho, že naši úspěšní vojvodové již vystříleli svůj prach. Cítí to, a reagují proto nedůtklivě, slyší-li něco o morálce; tuší totiž, že oni, kteří uměli svižně cvičit na zcela jiných hrazdičkách, na tuto doskočit nedokáží.

Z toho plyne jejich pochopitelná snaha odsunout pojem morálky kamsi směrem k ctihodnému, leč nepraktickému vrtáctví, k podivínskému mudrování, z nějž nic vyčíslitelného nekouká. Jenže ono kouká, vzácní pánové. Morálka je věc zatraceně praktická. Rozhlédněte se v dějinách tohoto století a poznáte, budete-li chtít, že jen tehdy dokázaly národy rozrazit své začarované kruhy, najít cestu k vítězství ducha i k vyšším kvalitám hmotným, stály-li v jejich čele osobnosti vysoce morální: vzpomeňte si jen na Masaryka, Churchilla, Adenauera, Reagana, abyste věděli, o čem je řeč. Já vím, nevzdychejte tolik a nekrčte rameny, já vím, že jsou to v dnešní české společnosti vzory stěží dosažitelné a že se Reaganové a Masarykové nerodí příliš často ani v poměrech mnohem zdravějších. Zato Chamberlainů a Fierlingerů je za všech dob jak naseto, oněch obratných a praktických chytráků, kteří dovedou vázat kličky okamžitého úspěchu, ale v souvislostech už jen několika po sobě následujících let zoufale ztroskotávají.

Přesto: kdyby ke mně přišel kouzelný dědeček a chtěl by mi vyplnit jedno přání k prospěchu české země, nehledal bych dlouho. Naděl, dědečku, řekl bych, Čechům velkou sílu morální elity. Ať je jí spousta; ať není k přehlédnutí ani k překřičení; ať je jí vrstva tak mocná, aby se v ní utopili čachrářští chytráci. A v čele českého lidu ať stanou osoby, které v této morální elitě ještě zvlášť vyniknou moudrostí, statečností, poctivostí a obětavostí, osoby nezištné a nechamtivé. Protože jen tak rozrazíme svůj začarovaný kruh, kouzelný dědečku.

(Hannover, 3. 2. 1995, Český Týdeník 1995, č. 14)

Očima druhých

Už se z toho stal takový zaběhlý rituál: některý vyšší západní činitel čas od času sbalí diplomatický kufřík a vydá se s ním na objížďku zemí, jimž se ze slušnosti říká různě, například »země bývalého sovětského bloku«. Přijede do Prahy, z diplomatického kufříku vyjme pár úsměvů, připevní si je na tvář a sdělí českému lidu, že Západ samozřejmě počítá s přijetím království českého do Evropské unie. Že je to už hotová věc, jenom pár drobností ještě je třeba vyřídit. Načež, jelikož je neúnosné předvést úsměv jedněm a druhým ne, odletí do Bratislavy a slíbí tam totéž milému lidu slovenskému. Z Bratislavy odletí třeba do Rigy nebo Bukurešti ... aj, veliký je ten bývalý blok a plný rozličných národů; a všechny, všechničky si přejí totéž. Vstoupit do NATO, aby na nás ruský medvěd nemohl. Vstoupit do Evropské unie, abychom se už také jednou měli dobře; copak jsme si bídy a srabu neužili už dost? A diplomat je nezklame, lichotivá uznání jen tak z rukávu sype, jenom ještě maličké posečkání a všechno bude, i NATO, i ta Unie.

Leč milý činitel obletí určená města, kufřík zase uloží a nestane se nic. Naděje na přijetí do západních struktur už pomalu dosáhly jisté příbuznosti s přijetím do království nebeského; je na dosah ruky, a přece nedosažitelné. Lid český, maďarský, slovenský i různý jiný už to pomalu štve. Kdypak už někdo řekne jasně a bez kroucení - ano, přijímáme vás, k tomu a tomu dni? Nejsme vám dost dobří? Copak jsme se nepřihlásili k demokracii, nekonáme volby, neodvrhli jsme plánované hospodářství a nezavedli tržní, co ještě po nás chcete? Čte-li člověk český tisk, nemůže z něj nevyčíst jisté rozmrzení. Západ by mohl, ale nechce. Protahuje a odkládá to přijetí, protože se ještě pořád bojí ruského medvěda, že by nelibostí zabručel. Z toho poznání pak již není daleko k tradičním povzdechům: jsme malí, nedůležití, ve srovnání s medvědem znamenáme pramaličko, zase nás velmoci obětují bůhvíjakým zájmům, zase o nás někde jednají jako o ošatce padavek a stejně lhostejně nás zase vyhodí přes plot, jako už tolikrát. Nezbývá než čekat. Jestli se Západ smiluje. Jestli medvěd konečně slabostí pojde. Jestli snad Západ už jednou nahlédne, že chcípající medvěd není žádná velmoc. Sami v tom nemůžeme dělat nic.

Nuže, nevím, jak bych si počínal, kdybych byl západním diplomatem s úsměvy v kufříku. Naštěstí jsem osoba soukromá a mohu si dovolit vyslovit svou úvahu bez nich. Také nejsem obyvatel zemí českých - neříkám, že naštěstí - a mohu si dovolit vyslovit tutéž úvahu bez ohledu na úpěnlivost pochopitelného přání už v těch kýžených strukturách být. Mohu si dokonce představit, ač mi to dá nějakého přemáhání, že nejsem Čech, že mi není do země české o nic víc než dejme tomu do Turecka, a že jsem tudíž schopen zvážit zcela bez zaujetí, má-li do těch struktur přijít, čili nic. Že jsem třeba občan dánský, irský, belgický nebo takový nějaký evropský a hledím na přifaření těch dosti vzdálených zašumavských končin nejen brýlemi čistého idealismu, nýbrž i své kapsy a navyklého pořádku; neboť ten je možno snad ještě vylepšit, ale o mnoho pravděpodobněji notně pocuchat. Vtělím-li se však do této mně nenarostlé kůže, musím říci - ať třeba českého čtenáře zklamu - že bych svým kufříkovým diplomatům k přílišné velkorysosti neradil.

Pozvedl bych svůj občanský a voličský hlas a zahovořil bych takto: Jen pomaličku s tím přifařováním, pánové. Je mi příliš milý tento můj západní svět, jeho blahobyt, jeho funkčnost, jeho bezpečí, než abych jej vsázel na kartu dosud převelmi nejistou. Nevidím v oněch východních zemích jistotu dobrého, bezkonfliktního splynutí se Západem, nýbrž nanejvýš naději. Vroucí přání. Dokonce, jak poslední čas ukazuje, ani není to přání vždycky tak příliš vroucí, ani té naděje nepřibývá. Jakýsi podivný politický zmetek se usalašil tam za Odrou a za Šumavou a zdá se, že se odtud nemíní hnout.

Jméno zmetka jest postkomunismus. Vzývalo se svého času strašidlo třetích cest, a ono se dostavilo. Zdá se mi dokonce z tohoto odstupu, že se ten způsob tamnímu lidu snad i líbí, protože pokud jsou výsledky všech těch voleb poctivé, lid jej svými hlasy zpravidla potvrzuje. Je to jeho svaté právo; ale sdělte tomu lidu, prosím, moji volení zástupci, že to není způsob náš a že si jej do kožichu nasadit nemíníme.

Je hezké, že toužíte stanout pod modrou evropskou vlajkou, milí obyvatelé Zašumaví; ale víte, my už jsme udělali jistou zkušenost s přijímáním jiných nehotových lidů. Ukazuje se, že jsme měli být přísnější, když jsme například svého času ze strategických důvodů přijímali Řecko, aniž se předem zavázalo vzdát se svých mechovitých sporů a nenávistí s Turky. Nic nám do nich není, jsou nám trapné, zbytečné a nebezpečné; kdo se naprosto nemůže obejít bez svých nenávistí a podezírání, ať si s nimi spánembohem zůstane na Balkáně či na Kavkaze, ale ať nám do nich nenamáčí náš hvězdičkový prapor. Rádi pod ním uvítáme Čechy, ale až nechají svého sočení na Němce; uvítáme pod ním Slováky, ale až se po lidsku srovnají s Maďary. Na malicherné a nám naprosto cizí důvody těch různic nejsme nikterak zvědaví.

Uvítali bychom posilu naší vojenské síly a rozmnožení členů NATO; ale museli bychom předem vědět, že to skutečně posila je, nikoliv oslabení. Že na ty nové členy můžeme část odpovědnosti vložit, v případě ohrožení se na ně plně spolehnout. Jenže jsme slyšeli, že ty východní armády zatím za mnoho nestojí; jak by také mohly, když v nich je dosud plno oficírů, kteří se svému umu učili v moskevských školách a jejichž jedinou kvalifikací bývala partajní knížka. Není příliš jasné, netíhnou-li ještě teď k Moskvě srdcem, k Západu pak pouze hubou; neradi bychom svou bezpečnost do jejich rukou skládali. Chápeme, že jejich země mají strach z ruského medvěda; ale to pak není nic přirozenějšího, než aby se k ochraně před ním nejdřív spojily samy. Už tak by to byla znamenitá síla, která by medvěda dokázala odstrašit. Nejsou-li toho schopny či ochotny ... co nám chtějí být platné v NATO?

Rádi rozšíříme meze svého hospodářského společenství, aby bylo v Evropě ještě méně hranic se závorami, celníky a jinou takovou veteší; ale nechceme na to příliš doplácet. Nejslabší článek evropského řetězu, Řecko, produkuje ročně na hlavu asi deset tisíc dolarů a jsou slýchat řeči o tom, že jeho přijetí byl omyl. Nejsilnější článek řetězu postkomunistického, Čechy, produkuje ty tisíce čtyři. Přivřeli bychom nad tou skutečností oko, kdybychom viděli, že po odvržení bolševických pořádků se české hospodářství mocně vzmáhá, že je zde síla, vůle a snaha se rychle vzepnout aspoň na úroveň toho Řecka, když už ne výš. Ale míjí už sedmý rok, a neděje se nic. Zdá se, že hlavní snahou Východoevropanů je s ničím příliš nehýbat, staré fabriky možná nově natřít, ale jinak v nich nic neměnit, nad všechnu produktivitu si cenit navyklých socialistických jistot. My víme, že nejjistější z těch jistot se jmenuje holá bída; ale naše věc to není. Také ať nám ale nikdo nevnucuje, že k nám přistoupí do spolku a my pak budeme smět na jeho jistoty a jeho bídu na věky věkův připlácet. Aniž bychom toužili po hranicích sice krásně otevřených, přes něž by k nám však proudili zloději aut, pasáci, mafiáni všech druhů a ražení a jiná verbež až od břehů Jeniseje. I ve své vnitřní bezpečnosti si musí každý udělat pořádek, než začne šilhat po hvězdičkovém praporu.

Čekali jsme, že se tam v těch zemích ujmou západní hospodářské zvyky: spolehlivost, kulance, dodržení závazků, rovné jednání. Ale ono se jim tam uhnízdilo vekslácké podraznictví, ne dál než k jednorázovému ošizení směřující chytráctví, jemuž je morálně nadřazen i turecký pouliční prodavač koberců. Říkají tomu tržnost a jsou na ni náramně pyšní. Čekali jsme nástup poměrů bezpochybně demokratických, ale vypadá to, že postkomunistické pojetí demokracie si za nejvyšší cíl klade dosažení soukromých prospěchů a obsazení vlivných pozic za účelem rychlého zbohatnutí.

Říkat tomu »banánová republika« je urážkou Hondurasu a jiných banány produkujících zemí. Pomohli bychom radou i prostředky, kdybychom viděli vědomí nedostatečnosti takového stavu a vůli jej změnit; ale místo toho vládne sebeuspokojení a samochvála. Třeba se ti lidé dovedou spokojit s málem. My ale rozhodně ne.

Nu, už toho nechám a převtělím se zpátky do své vlastní kůže, abych mohl české zemi dál palečky držet. Přiznám se ale, že mi už pomalu od samého držení modrají. Nedivte se příliš, čeští lidé, že Západ není tak úplně celý divý připojit ke svým hvězdičkám i tu českou, litevskou, slovenskou a různé jiné - pokud už pomineme směšně domýšlivou představu, že by si Západ připojil jen tu převzornou hvězdičku českou a ostatní ne. Co jsem během svého převtělení dokázal vidět já, není tajno ani nikomu jinému, komu na Západě záleží na uchování funkčnosti jeho struktur. Věru že nevládne přehnané nadšení přijmout postkomunistické polovičatosti do evropského klubu gentlemanů. Západ mívá rozličné vrtochy, ale dočista se ještě nezbláznil.

Ta neochota jmenovat nějaké datum připojení, ty neurčité sliby, ta uhýbavá diplomatická zdvořilost, nedovolující rázně vyřknout mužné slovo houby ... příčiny toho všeho neleží v zamčených šrajbtyších západních politiků. Ani je tak úplně nediktují ohledy na jistého vrávoravého medvědáře, jak se rádo říká. To je spíš vhodná výmluva. Příčina je u vás samých. Ve vaší spokojenosti s dosaženým málem. Vy a nikdo jiný máte klíče k vlastnímu vstupu do klubu funkčnosti a bezpečí. Ale musíte mít i vůli pro ně sáhnout.

Možnosti k tomu zatím jsou; nemýlím-li se, za nedlouhou dobu padne v zemích českých jisté rozhodnutí, které nebude jen pro tu či onu stranu, nýbrž i pro Západ, nebo pro Balkán. Vyjde-li z toho ten Balkán, bude pošetilé dávat vinu západní neochotě.

Je ovšem možné i něco jiného. Hrůza mě jímá při tom pomyšlení, ale nevylučuji je. Že Západ jednou rozevře náruč a pojme do ní postkomunistický Východ i s jeho polovičatostmi, veksláctvím, domýšlivostí, národoveckými nenávistmi, lehkými oleji, sponzorskými večeřemi, miliony rozdávajícími umrlci, s děravými zákony bez sankcí a darmo vyjmenovávat, s čím vším ještě. Že se do takto nenáročně rozevřené náruče vejde nejen země česká či polská, nýbrž i rumunská, albánská, ázerbájdžánská, tádžická a nakonec na svých vratkých nohou i sám medvědář. To ovšem ... ani bych vám takový vstup do Evropy nepřál, milí krajané. Zdá se mi někdy, že právě cosi takového mají vaši volení zástupci na mysli, hovoříce o evropských strukturách, ale snad nevědí, co činí. Nebo to vědí až moc dobře. Bude lépe a české zemi užitečnější, zůstanou-li prozatím hranice těch struktur tam, kde jsou, než aby se lidumilně posunuly až na Pamír a rozplynuly se v mlhách holého žvanění.

(Hannover, 5. 5. 1996, Český Týdeník 1996, č. 145)

Monopol roty zlostníků

»Obklopujíť mě býkové mnozí, silní volové obstupují mne,otevírají na mne ústa svá jako lev řvoucí...Nebo psi obskočili mne, rota zlostníků mne oblehla.« (Žalm 22).

Aby si to hned někdo nezačal brát na sebe, uvádím, že to o těch psech a volech nemám ze své hlavy, nýbrž z Písma svatého; nicméně je truchlivou skutečností, že rozmyslná a kultivovaná paní Hromádková v budoucím českém parlamentu zasedat nebude, kdežto rota zlostníků páně Sládkových ano. Zlostníci budou otvírat ústa svá jako lev řvoucí, a třebaže jim z nich kromě toho řevu už nic zvláštního nevyplyne, zejména nic rozumného či dokonce uskutečnitelného, v parlamentu sedí a sedět budou, k ničemu než k ostudě dobří. Jelikož se to zdá býti na luzích českých stav už pomalu trvalý a ustálený, je radno si položit otázku proč. Proč rozeřvané křupanství a proč ne solidní rozmysl. V čem tkví tajemství úspěchu roty zlostníků Mr. Beana, jelikož v naději na použitelné řešení čehokoliv to asi nebude.

Ano, nic si nezastírejme; duch český, už od dob bělohorských veškerého šlechtictví zbavený, víc než jiní duchové tíhne k způsobům proletářským. S jistým nádechem hrdé spravedlivosti se hovořívá o »prostém lidu« a zamlčuje se, že ta prostota nemusí být v každém případě velké terno; že ten lid může být mnohdy až přespříliš prostý. Malým posunem se z prostoty vylíhne sprostota, z lidovosti křupanství a hulvátství, z výměny názorů vulgární nadávání, z nesouhlasu, běžného průvodního jevu demokracie, se stává hospodské násilí. Štětinatý, pivem a hnojem páchnoucí nařvanec s červeným nosem, oděný v mastné modráky a nakloněný řešit sporné otázky pěstmi (pokud by se nevyskytl někdo s většími pěstmi, než má on) je úkaz velice český. Bylo by nanejvýš záhodno ukápnout do té lidové prostoty nějakého nového šlechtictví, jenže kde je vzít. Než se tak stane, budeme muset počítat s tím, že štětinatý nařvanec bude vždy obývat nejšpinavější kout české politiky. Leč pivní hulvát nemívá zvlášť vyvinutý politický zájem a k zabrání parlamentních křesel by sám patrně nestačil. Je i jiná příčina úspěchu roty zlostníků.

Až jsem se ulekl, dospěv k tomuto bodu; tuším, že chvály ani souhlasu si nevysloužím tím, co napíši dál. Ale chození kolem horké kaše nespraví také nic; budiž tedy vysloveno, že pan doktor Sládek dosahuje podstatného dílu svého úspěchu tím, že měl odvahu - nebo drzost - se zmocnit problému, na nějž poukázat se jiní neodvážili. Že tak činí způsobem hospodského křupana, že v jeho receptech není použitelnosti ani co by za nehet vlezlo a že celé věci spíš škodí, než prospívá, je věc jiná; ale nelze zastřít, že v zemi české kvete a na mohutnosti nabývá obrovský, složitě zapletený problém cikánský, na nějž pan Sládek získal díky opatrnosti jiných monopol. Vezměte Mr. Beanovi cikánský monopol a bude konec roty zlostníků v českém parlamentu.

Uvědomuji si, že bych měl vlastně mluvit o problému romském, ale nechávám tak; nemyslím, že by se těžkosti firmy daly řešit přejmenováním. Nehodlám také líčit všechny příznaky toho problému; každý je zná. Každý o nich ví a každý je podle svého a sám pro sebe řeší. Každý rovněž ví, že politika a veřejná správa této země je naopak naprosto neřeší a řešit také, staň se co staň, nemíní. Není v tom ostatně žádnou výjimkou mezi zeměmi. Neboť co si může potichu dovolit soukromník, nesmí se přihodit veřejnému činiteli: aby na něm ulpělo podezření z rasismu. Nuže, aby hned nebyly řeči, oznamuji, že ani já rasismus nemiluji. Leda že když píši toto slovo, mám na mysli něco poněkud jiného. Poznal jsem totiž svého času cikány dosti dobře a vím, že je mezi nimi spousta, možná i většina lidí pořádných, poctivých a pracovitých. Jsou to oni - a to je skutečné jádro problému - jimž se v rámci potírání rasismu děje křivda; křivda házení do jednoho pytle s ničemy. Veřejná politika, obávající se nařčení z rasismu, způsobila, že je těžko být pořádným cikánem. Místo aby se ho ujala a dala mu výraznou přednost před ničemy - zdůrazňuji opět, že nejen politika česká - omezuje svou účast v této věci na občasná liberální ušlechtilostí jen tak kypící prohlášení o rovnosti veškerého lidstva a o tom, že nikdo nesmí být postihován za barvu své pleti.

A věru že nesmí; ale to je, řekl bych, zbytečná starost. Žijí mezi námi zajisté i blázni, ty ale můžeme ponechat k péči psychiatrům. Jinak obvykle nestačí odlišná barva pleti k tomu, aby v někom propukaly nepřátelské nálady nebo přemrštěná opatrnost. Nepozoruji například v našem městě, že by někdo chodil obloukem kolem Japonců, třebaže barva jejich pleti je jiná. Mužové pleti černé se vyskytují na plácku před nádražím a je o nich známo, že prodávají drogy; ale jelikož od nich běžnému občanu jinak násilí nehrozí, nechodí se obloukem ani kolem nich. Obloukem se chodí kolem těch, z jejichž výskytu lze čekat nepříjemnosti včetně všelijaké chamradi pleti bílé. Lidské reakce prostě nemívají sklon se řídit liberálními poučkami, nýbrž spíše zkušeností. Je-li ta zkušenost ve více případech negativní, vznikají mezi občanstvem nálady, jimž se pak povrchně a z myšlenkové lenosti říká rasismus.

Zrno jest odděliti od plev, aby chléb byl k jídlu. Za účelem oddělování lidských plev máme svou ne právě lacinou veřejnou správu. Soudy, policii, ošatku jiných institucí, zákony, směrnice, paragrafy. Nefungují-li, je-li oddělování plev v zájmu zachování zdání nerasismu v případě cikánského problému zanedbáno, je to jistě pro vztek nám gádžům; ale ještě mnohem zoufaleji jsou postiženi poctiví cikáni. Vzniká rasismus naruby, o to horší, protože nezasloužený a šíření poctivosti nesloužící. Stane-li se nakonec, že celá cikánská populace upadne do kategorie plev, vinu si bude moci připsat liberální žvanivost, neobsahující kromě té verbální ušlechtilosti pranic.

Přitom by aspoň částečné řešení nebylo tak nemožné. Měřit každého naprosto stejným metrem, ať v síti uvázne pleva světlá nebo tmavá. Je-li v síti víc plev tmavých, zkoumat toho příčiny, ale neupadat v odpouštivost, jíž není nikomu a ničemu pomoženo, ze všeho nejméně poctivým cikánům. Přezkoumat bedlivě spleť ustanovení týkajících se nezaměstnanosti, předčasného důchodu, sociální pomoci, přidělování bytů a jiných takových věcí; jsou-li kýmkoliv soustavně zneužívána, patrně to budou ustanovení špatná, děravá, zasluhující důkladné revize. V západních zemích se podobné poznání probojovává sice ztěžka, ale přece: kdo opakovaně odmítne nabízená místa, ztrácí nárok na podporu v nezaměstnanosti; sociální podpora je čím dál častěji vázána na obecně prospěšné práce (sbírání odpadků apod.), invalidního důchodu se nedomůže člověk s třeba jen sníženou pracovní schopností. Holý podvodník už vůbec ne.

Pan Sládek ovšem zná řešení jiná. Vyhnat cikány do Španělska, tak! Jistě už o tom mluvil s králem Juanem Carlosem a má jeho souhlas; přece by si jen tak nepouštěl hubu na špacír, nemyslíte? Že je to pitomost? No ... sám bych řekl. Jenže pitomost nepitomost, je to jediný hlas, ozývající se z rozpačitého prázdna. Hlas monopolní. Dokud nezazní jiný, rozumnější, potrvá důležitost roty zlostníků v české politice. Zdůrazňuji, že rozumnější, to jest něco prakticky řešící. Ušlechtilá nabádání, k ničemu se nemající omluvné šplechty a všeobecně liberální prostopravdy v tuto kategorii nenáležejí.

(Hannover, 10. 6. 1996, Český Týdeník 1996, č. 155)

Zamyšlení nad komplotem

Když napřeme všechny své síly, ale ony nestačí a my v zápase podlehneme, říká se tomu tragédie. Je to výsledek truchlivý, ale čestný a snad i vznešený.Když situace vyžaduje napětí všech sil, ale my to z rozličných taktických důvodů neuděláme a v důsledku toho ztroskotáme, není to tragédie, nýbrž selhání. Výsledek nikoli čestný a už vůbec ne vznešený, ale ještě pořád omluvitelný; každý taktický propočet nemusí vždycky vyjít. Česká historie tohoto století je takových selhání plná. Když ale velmi vážná situace vyžaduje vynaložení všech sil, sebezapření, obětavosti a statečnosti, ale my chodíme, usmíváme se, říkáme, že žádná situace není, a když i je, že ji ovládneme jedním prstem, když si pochvalujeme, jací jsme to kabrňáci, když v nastalé situaci ještě hledáme, kde bychom v ní našli zlaté zrníčko vlastního prospěchu či výhodičky, a ono se nám v důsledku naší samolibosti a nevůle k činu nakonec všechno sesype na hlavu ... inu, pak to nebyla ani tragédie, ani selhání, nýbrž hloupost. A nesmíme se příliš divit, když někdo ani té hlouposti nevěří a mluví o zlém úmyslu a o vině.

Napadly mě ty tři odstavečky, když jsem ve Zpravodaji četl článek pana Klause o tom podivném komplotu. A ono se opravdu cosi podivného děje v zemi české, což může zpozorovat i ten, kdo do ní nahlédá jen zpoza hraniční závory. Situace se octla kdesi poněkud jinde, než jsme ji chtěli mít v radostném nadšení tehdy před sedmi léty. Po krátkém hospodářském vzestupu nastoupila stagnace a rozličné problémy hrozí teprve řádně se rozvinout. Důvěru a nadšení českých lidí vystřídala únava a nechuť k věcem veřejným, jak dosyta ukázaly nedávné senátní volby, k nimž se dostavil s bídou každý třetí občan. Celá klubka gordických uzlů mu svazují ruce, ale není snaha ani vůle je rozmotat či rozetnout, nejvýš zamést někam do kouta. Došlo to tak daleko, až i sám pan ministerský předseda ztratil svůj suverénní úsměv a začíná mluvit o komplotu.

Ve vší úctě před autoritou tak slovutného muže si dovoluji zapochybovat, má-li k tomu plné oprávnění. Neboť komplot má cosi společného s tragédií; předpokládá poctivé a statečné napření sil na jedné straně, které je ale mařeno zlou vůlí strany druhé. Jenže ohlédneme--li se do dějů posledních sedmi let, najdeme málo toho, co by odpovídalo této definici. Spíš shledáme v jejich počátcích nadšenou chuť a vůli napřít sílu k odstranění zla, jež nám nahromadil čtyřicetiletý ideologický nesmysl, ale té chuti ani vůle nebylo využito; místo toho bylo řečeno, že není třeba napření síly, neboť známe rozličné chytré kličky, jimiž půjde už všechno samo od sebe. Byla zde vůle skončit nejen s následky, nýbrž i příčinami materiálního i morálního debaklu; ale bylo řečeno, že by to bylo skoncování příliš obtížné a bolestné, takže raději zvolíme pohodlnější cestu kontinuity zákonů, institucí i osob. Byla zde výrazná touha po vlastním obrození morálním a vymetení toho všeho, co do lidských duší zasel komunismus; ale místo toho zazněla slova o planém moralizování, o tom, že neznáme špinavé peníze, a mnoho jiného.

Ale chytré kličky vedly k bezradnosti a k přešlapování; kontinuita vyústila v přežití a nakonec i v převládnutí pochybných způsobů a figur, jichž bylo radno se okamžitě zbavit; a povýšení materiálního, špinavých peněz ani jiných špinavostí neznajícího principu nad princip morální vedlo k nebývalému rozmachu organizovaného i neorganizovaného, malého, velkého i zcela největšího zločinu, který se z nemilého, leč okrajového společenského jevu stává společenským principem. Není příliš divu, že důvěra a nadšení občanstva pohasly; a není ani divu, že se nastalé situace pokoušejí využít síly, ochotné využít kdykoliv čehokoliv a k čemukoliv. Dokonce není ani vyloučeno, že se jim to v nastalém ovzduší nezájmu a zklamání povede. Je to ale komplot?

Abych připomněl slova článku - zahledění se do sebe samého ... opomenutí širších souvislostí ... krátkozraké partajničení ... pasivní čekání na plody bezbolestně fungující tržní ekonomiky ... bezmezná touha po moci ... vztahují se všechny tyto charakteristiky výhradně na páně Klausovy protivníky? Byli to pouze oni, kteří je zaseli do půdy postsametového času a povýšili je na politický princip? A jestliže se už něco takového stalo, neležela po převážnou část těch sedmi let politická moc spolehlivě v rukou pana premiéra a jeho strany? Neleží v nich, ač již méně spolehlivě, dodnes? Bylo té nesporné a po dlouhý čas bezkonkurenční moci užito k vytvoření účinných zákonných prostředků i společenského klimatu, které by ztížily, když už ne znemožnily rozličné sobecké až zločinné praktiky, na něž si občan právem stěžuje? Dochází-li dnes na jedné straně k politickému nezájmu a na druhé k příklonu k tlučhubovským radikálům, není selhání sametových receptů toho příčinou a úspěch tlučhubů teprve následkem?

Dosud, nemýlím-li se, stojí pisatel zmíněného článku v čele vlády. Stojí v čele strany, jejíž vůle je v českém parlamentu rozhodující. Dosud má v ruce velké možnosti a prostředky. Mohl by jich pomalu začít užívat. Tak, aby se obecná důvěra obnovila, prostor pro nekalé kejkle se smrštil a tlučhubům pára v kotli došla. Mohl by například začít zalepovat všelijaké díry v zákonech, jimiž mizí miliardy do soukromých kapes. Kdyby nevěděl, jak na to, mohl by se zeptat nás exulantů; ochotně bychom mu vyhledali k nápodobě neděravé zákony švýcarské, německé či americké, aby byl ušetřen námahy vynalézat všechno sám. Mohl by ukončit kontinuitu všech těch neslavných kontinuit. Mohl by se zasadit, aby se rozličné lotroviny nerozplizly do ztracena, nýbrž vedly k přímému a ostrému postihu. Mohl by začít rozlišovat nejen čisté peníze od špinavých, ale hlavně dobrou vůli od zlé. Ještě je dost té dobré vůle mezi lidem českým, a mohla by být nalezena a užita. Jsou k tomu zajisté po ruce onačejší prostředky než psaní žalobných článečků do novin.

Mohl by se rovněž, abych si přihřál naši polívčičku, účinně zasadit o ukončení nevrlého postoje českého státu k svému exilu. Ten postoj byl nastartován v zjevném úmyslu nepřipustit k rozhodování o věcech veřejných občany s živou zkušeností světa a komunismem neznetvořené demokracie. Došlo tak ke škodám, které se již nedají napravit, ale aspoň gesto by se dalo udělat, dobrá vůle ukázat. Volebnímu právu pro zahraniční občany, pokud vím, nestojí v cestě komplot páně Sládkův. Ještě je čas dohonit bycha. Ale už by se s tím mělo začít. Konečně najít a ocenit odvahu, poctivost, obětavost k napření síly, protože chytře taktické kličky se ne-osvědčily. Nestane-li se to ani teď, nesmí se nikdo divit následkům v podobě dalšího prohlubování občanské apatie a dalšího postupu extremistického tlučhubovství. Jakož i tomu, že lidské huby nebudou mluvit o komplotu, ani o tragédii, ba ani o omluvitelném selhání z omylu; řeč bude v lepším případě o hlouposti, v horším o zlém úmyslu.

(Hannover, 3. 4. 1997, Zpravodaj 1997, č. 4)

Hrst domněnek k článku »Osm dnů, které otřásly ČSSR«

Ano, prosím; cosi nevysloveného jako by se vznášelo nad těmi osmi dny, které svého času čímsi otřásly - je stále nejasnější, čím vlastně. Prosincové číslo Zpravodaje otisklo úryvek z analýzy pana Dolejšího, pokoušející se dopídit podpovrchových příčin onoho dění, jež jsme kdysi všichni vítali jako vítězství nad komunismem a o němž už dnes téměř všichni - neradi - tušíme, že vítězstvím tak docela a dočista nebylo. Analýza páně Dolejšího ovšem okamžitě sklouzává do nálad a nechutí někdy z počátku století, ze zaprášeného šuplete omšelých záští vytahuje na světlo zednáře a Židy (Židáky, tak to zní líp, pane Dolejší) jako osvědčené původce všeho zla, a stává se tak nevěrohodnou až směšnou ... ale znamená to, že dění před osmi léty žádné podpovrchové analýzy nepotřebuje?

Nejen rozličná temná tušení nám v exilu napovídají, že zvrat roku devětaosmdesátého neproběhl tak zcela spontánně; i mezi domácím lidem českým lze už obecně slýchat domnění, že listopadové události i jejich dodnes trvající následky byly aspoň zčásti kdesi kýmsi jaksi už dlouho předem upečeny. Určitého nevíme ovšem nic. A také vědět nebudeme; je mylné si dělat naděje, že se jednoho dne otevřou jakési archivy a z nich vyjde veškerá pravda na světlo Boží.

Takové pravdy na světlo Boží nevycházívají hlavně proto, že nebývají protokolovány a zanášeny do archivů. Zůstanou nejspíš napořád, čím jsou: domněnkami. Znamená to ale, že domněnky nesmějí být vyslovovány? Že pouze jevy řádně objasněné a všemi důkazy opatřené patří na stránky tisku? Že to, o čem nevíme nic jistého, se tím pádem vůbec nestalo? Zbytečně bychom si připínali ledakomu užitečný náhubek, kdybychom na takovou zásadu přistoupili. Nikoliv; vyslovujme domněnky, ale nezapomínejme přitom ani na vteřinu, že jimi jsou. Nedeklarujme je jako pravdy a skutečnosti, což je hlavní hřích, jejž se dopustil pan Dolejší. Čiňme otazník na konci svých vět, nikoli tečku.

Takže: před osmi roky dospěl komunistický systém ve své nefunkčnosti na konec všech svých konců a samotíží se rozpadl. Rozjásaný lid český vyšel na Václavák a zvoně klíči, vynutil si na třaslavě nemohoucím komunistickém vedení abdikaci. Mužové ryze demokratického smýšlení poté vyšli z anonymity a založili rozličné strany, které nikoli sice bez omylů a skandálů, přesto však v dobré vůli podnes vedou českou zemi na cestě k západním hodnotám politickým, hospodářským i morálním. Z takového scénáře aspoň bývá obecně vycházeno. I já sám bych mu z té duše rád věřil.

Nesmím se s ním ovšem vytasit před svými pražskými známými; jejich šikmý pohled by mi napověděl, že jsem naivka. Oni už dnes tuší cosi daleko méně jednoduchého, co však nelze vyjádřit písmem bez užití velkého počtu otazníků. Nebyl-li český listopadový převrat tak naprosto spontánní, jaký tedy byl? Je opravdu zcela náhodou, že časově zapadal do série jiných východoevropských převratů včetně velepřevratu sovětského?

Byla to série dost rychlá, půl roku stačilo, aby padly komunistické režimy od maďarského někdy v létě až po rumunský na Vánoce. Ty režimy si byly dost podobné, ale žalostná bída, do níž to dotáhly, byla přece jen kvalitativně rozličná; čím to, že jim došel dech všem naráz? A jak to, že nedošel, a jak se zdá, hned tak nedojde režimům vzdálenějším, třebaže dovedly své země k rozpadu ještě mnohem škaredějšímu? Kde a jak se vzali oni ryzí mužové, kteří ruče vytvořili demokratické strany? Jak a kde se na nich domluvili? Došlo tehdy k jakýmsi jednáním s komunistickým vedením, pokud si ještě vzpomínáme; dozvíme se někdy, co na nich vlastně bylo dojednáno? Pustili komunisté z ruky moc opravdu jen na dobré slovo? Nebyli přece bezmocní; kdyby bývali chtěli, mohli dát studentské hloučky rozdrtit tanky jako jejich čínští soudruzi nedlouho potom a západní svět by se po několika protestních rezolucích vrátil k uvolňování napětí, v němž se mu velice zalíbilo. Mohli dál vyjídat své země, užívat si papalášského luxusu a o hněv svého lidu ani o světové mínění se nestarat, jako se o něj dodnes nestarají bolševici severokorejští. Ale oni se lekli klíčů. Opravdu? Můžeme si dovolit určitá podezření; dál od pravdy než přijetím bezproblémového scénáře jimi bohdá nebudeme.

Není pravda, že v sovětském systému pranic nefungovalo. Jedna věc běžela jak na drátku: tajné služby. Směšní diletanti z CIA se od nich měli čemu učit. Málem se jim už povedlo, nač nestačilo celé obrovské sovětské zbrojení: geniálním systémem dezinformace, vytvářením mód a nálad, indoktrinací mládeže, intelektuálů i značné části politiků už připravily západní svět ke konečnému pádu jak zralou švestku. Ale právě že jen málem; pád samotný nemohla provést KGB, k tomu by bylo zapotřebí přece jen vojenského zásahu a stěží lze očekávat kloudnou vojenskou operaci od vojska, jemuž stačí otočit směrovky, aby propadlo bezradnosti. Západ i Východ tak mohly žít a napětí vesele uvolňovat ještě tisíc let.

Ale co by z toho měli tiší, bezejmenní, vysoce schopní pracovníci KGB? Leda tu čest udržovat neschopnou vojensko-politickou špičku v jejím tuzexovém nabobství. Co by bývali měli z toho, kdyby zničili Západ, jejž znali a po jehož blahobytu toužili? Věděli dosyta, že nejvyšší papalášské blaho nepřevyšuje úroveň, na níž běžně žije každý západní pošťák. Komunistickému učení nevěřili už dávno; nebylo tedy jen logické, že se po ztrátě všech iluzí rozhodli využít své moci a konspirativní organizovanosti k vlastnímu prospěchu?

Vím, že se ocitáme na půdě dohadů velmi nejistých; ale neusnesli se chytří a naprosto bezzásadoví kágébáci možná už někdy začátkem osmdesátých let obětovat své papalášské trubce i s jejich mechovitou doktrínou a sami se zmocnit všeho, co nevyjedeného a zpeněžitelného ještě v jejich truchlivé říši zůstalo? Zpeněžitelného ovšemže ne za rublíky; potřebovali zavést směnné a tržní mechanismy. Po svém, pochopitelně. Od velkého vola učí se orati malý, praví pořekadlo. Po jednom malém a učenlivém volu bylo v každé satelitní zemi: StB, STASI, Securitate. Všichni byli těsně napojeni na ústředního vola v Ljubjance a napájeli se jeho podněty. Vlastní brázdečku bez něj nevyorali. Je tak zcela nemyslitelné, že od něj přejali i podnět konečný? Jim samým stejně prospěšný?

Těžko vědět, jak dalece se jim pak všechno povedlo nebo snad dosud daří. Vůbec je těžko cokoliv vědět. Kdybychom si vážili klidu své duše, ani bychom o takových věcech nepřemýšleli. Žádné temné pletky v tom nebyly, viďte; to všechno udělaly ty klíče.Nu, a pak přišel ten sametový obrat. Lidé chodili a volali: »Nejsme jako oni!« Jisté je, že řečení »oni« se z té křesťanské slitovnosti mohli jen radovat. Dodnes se z ní radují a kupodivu, konce jí žádného není, čeští soudcové se dodnes přepevně drží zásady, že nejsou jako oni. Pokud ovšem oni sami nejsou oni. Kdo chce, může si myslet, že líbezné heslo tehdy jen tak spontánně vzniklo v lůnu klíči zvonícího davu. Ale bylo to užitečné heslo. Při jisté podezíravosti je možno si představit, kdo je pro ten účel už předem vynalezl a do zvonícího davu zasel. Po nedlouhém čase, kde se vzaly, tu se vzaly, přišly ty demokratické strany. Už docela pěkně sešikované, radost pohledět.

Po zkušenostech čtyřiceti temných let není zvlášť jasné, jak vlastně se mohli oni ryzí mužové sebrat a do stran tak rychle a účinlivě sdružit; takovou účinlivost už později nikdy nepředvedli. Víme, že byla jen dvě prostředí, v nichž za komunistů zbývalo sdružovat se lidem nekonformního názoru: v rodinách a v důvěrných přátelských partách. Musíme tedy přijmout buď představu, že strany jménem ODS, ČSSD i jiné takhle při kafi vymyslel dědeček s babičkou, nebo že některý dnešní předseda našed své kamarády v hospodě při mariáši pravil: Kluci, já mám prima nápad - pojďte, založíme stranu! Kdo by takovou představu shledal směšnou, musí najít nějakou jinou, nesměšnou. V tom případě se nevyhne lechtivé domněnce, že ani strany nepovstaly tak zcela spontánně. Ostatně, je známo jisté pařeniště, v němž se většina českých partají urodila: byl jím proslulý Prognostický ústav.

Je představitelné, že se státotvorná parta sešla právě v něm; v tom případě je ale s podivem, že byla tak nesvorná. Každý z jejích členů jako by byl posednut touhou mít vlastní partaj. Pan Klaus pravicovou, pan Zeman sociálně demokratickou, pan Ransdorf zbytkově komunistickou, pan Komárek se postavil v čelo skomírajícího průvodu reformně-dubčekovského. Podezíravý šťoural by mohl říci, že to ani žádná přátelská parta nebyla, nýbrž že se tady kdosi už předem přichystal na každou z možností, jíž se může vydat vrtkavé voličstvo, tak, aby ať se stane cokoliv, se vždy stalo to správné. A mohli bychom tak podezírat a domněnky vyslovovat ještě dál. Jestli třeba důvodem té náhlé a nevysvětlitelné zavilosti české politiky vůči exilu byla opravdu jen obyčejná závist a zabedněnost, nebo jednalo-li se spíš o dokonale se podařivší záměr vystrnadit z rozhodování o věcech českých jedinou neovlivnitelnou a prognosticky nepředvařenou sílu.

Jestli žalostný neúspěch dobráckých disidentů s jejich představou nepolitické politiky a nestranické strany se udál jen tak z holé nezkušenosti, nebo byli-li spíše usmaženi v šťávě své vlastní bezelstné naivity a tím vyřazen i ze závodu jiný těžko osedlatelný koníček. Jestli olbřímí rozměr korupce, rozkrádání, podvod, neplatičství a nevymahatelnost dluhů, tunelářství, nepokrytý a přesto nepostižitelný hospodářský zločin, děravé zákony, zřejmá nefunkce soudnictví a mnoho jiného jsou nechtěným výsledkem obecného nedostatku jakékoliv morálky mezi českým lidem - ale tomu je těžko věřit, když člověk pár českých lidí osobně zná - nebo stav chtěný, z poduralských stepí importovaný a k zřejmému účelu vědomě připravený.

Nu, zanechme toho. Kdoví, kam bychom se dostali, pokračovat v téhle analýze domněnek ještě dál. Vidíte, pane Dolejší, jde to i bez těch vašich Židů a zednářů. Komunisté a postkomunisté docela stačí. Ostatně, třeba se oba mýlíme a všechno opravdu přivodily ty klíče. Bylo by tak úlevné tomu věřit, viďte.

(Hannover, 12. 1. 1998, Zpravodaj 1998, č. 2)

Dodatek k hrsti domněnek. Dostalo se mi nesouhlasné reakce od pana Radana Haina na článek »Hrst domněnek«, uveřejněný v únorovém čísle tohoto časopisu. Nuže, zdůrazňuji znovu, že cokoliv jsem v něm vyslovil, nebylo víc než domněnka. Domněnka je věc, již nemohu dokázat, neznám její všechny okolnosti, nemohu s ní předstoupit před soud (leda jako obžalovaný z utrhání na cti) a dokonce ani ji sám nepokládám za jistou a určitou; mohu se s kýmkoli dohadovat leda o procentu její pravděpodobnosti. Rovněž názor pana Haina není víc než domněnka, v tom se sobě podobáme. On se domnívá, že dnešní obraz událostí před devíti léty je jejich konečná historická podoba; já se odvažuji mít důvody pro svou domněnku, že jest cosi skrytého pod jejich hladinou, co v právě přítomném čase, jak se zdá, začíná vyplouvat na povrch. Je darmé se přít o domněnky. Je však možné je srovnat.

Zopakujme si v krátkosti jejich jádro: semlelo se cosi před devíti roky jak v naší milé zemi české, tak i v širém světě. Táži se: známe všechny okolnosti toho semletí? Opravdu? Bylo nám o něm skutečně řečeno všechno, a to státníky jak Východu, tak i Západu, o těch českých ani nemluvě? Blahoslaven budiž, kdo se domnívá mít konečnou jistotu; ale budiž dovoleno vyslovit i pochybnost. Neubráníme se jí, zajímáme-li se o víc než jen o holý povrch událostí, nevyhneme se domněnkám, podezřením, kombinacím úvah. Blahoslaven budiž opět, kdo je dokombinuje do konečné podoby, již bude možno otisknout v učebnicích dějepisu, ale spíš bych řekl, že si dějepis bude muset na konečný výrok ještě počkat.

Buď vyplynuly události roku devětaosmdesátého spontánně z logiky času, nebo jim bylo vědomě napomoženo. Spontánnost, nebo úmysl, toť jádro jádra. Nezavrhneme-li a priori druhou možnost jakožto nedovolenou - ale tohoto hříchu by se neměl dobrý pozorovatel dopouštět - nevyhneme se tomu, aby náš zrak nezašilhal směrem k moskevské Lubjance, osvědčenému i usvědčenému to zdroji mnohé úspěšné dezinformace, na niž naletěl západní svět. Nemyslím si, že úloha a moc KGB v sovětském systému byly druhořadé, až v pozadí za okloboukovanými soudruhy, kynuvšími z tribun prvomájovým davům. Naopak se domnívám - povšimněte si, jak zdůrazňuji toto slovo - že KGB, jediná skutečně funkční síla v řečeném systému, byla silou určující.

Ostatně, kdoví, jestli je namístě psát v minulém čase. KGB nevzal dírou v stropě čert jako doktora Fausta ani se zajisté zahanbeně nerozešla se slovy - ó, kterak jsme se mýlili. Část se jí proměnila v rozličné zlodějské mafie; jiná část - kdoví. Čímsi zavání současná ruská politika a nejsem to pouze já, kdo vyslovuje své domněnky o kontinuitě ruských tajných služeb i jejích prapodivných cílech.

Stalo se obyčejem přičítat zásluhu o zhroucení sovětského systému jeho poslednímu faraonovi. Ó, kterak tančil celý západní svět až k omdlení kolem této dočasné modly! Lze si vzpomenout, jak tehdy kdekdo u vytržení vykřikoval - »Gorby, Gorby« a byla přejmenována jedna kořalka. Nuže, neomdlévejme ještě dnes; zkušenost nás učí, že kdekoliv za těch dob někde na Západě vykřikovalo víc než padesát lidí zároveň jedno heslo, nebývalo to náhodou a spontánně, nýbrž šlo o akci plánovanou a odborně řízenou. Spontánnost se takovou návštěvností nevyznačovala; k demonstracím po obsazení Československa se před sovětskými vyslanectvími například sešlo vesměs tak kolem pěti osob. Účelové řízení z moskevského centra se už stačilo provalit na druhdy slavné mírové hnutí s jeho pochody, rezolucemi a holubičkami jakož i na jiné tzv. »frontové organizace«; u jiných, zčásti dodnes aktivních hnutí si lze jejich účelový původ zatím jen domýšlet. Ani ti lidé, pokřikující »Gorby, Gorby« se asi nesešli jen tak náhodou, spíš je kdosi napreparoval k vhodnému použití.

A třeba, nevylučujme tak zcela tu možnost, i samotného Gorbyho. Byl to velký pán, leč dějiny znají mnoho zdánlivých pánů poskakujících na nitkách pánů skutečných, byť nenápadných. Tím méně, dovoluji si poznamenat, lze věřit spontánnostem ve vlastech českých. Mám s nimi svou zkušenost. Zamotal jsem se svého času do několika spontánností - tajná schůzka, důvěrný rozhovor, náhle se vynořivší přeochotný příznivec, nápomoc při nelegálním skutku - a už mě táhli k výslechu do Ruzyně, než jsem stačil říci švec. Kdo tu zkušenost nemá, neuvěří, jak bezvadně tohle fungovalo v systému jinak žalostně nefunkčním. Kde se sešli tři, byl čtvrtý fízl; a já teď mám uvěřit, že se v tomtéž systému dokázaly potají ustavit celé politické strany, jež po slavném zazvonění klíči už jen vystoupily a převzaly po zkoprnělém režimu vládu.

I když, chápu, to může být víra velmi úlevná. Zda bylo sesypání evropských komunistických systémů během jednoho půlroku náhodné, o tom nezbývá než si myslet své. Nesouhlasí však, že onen soudný den přetrvala jediná Severní Korea, třebaže jsem ji uvedl jako příklad; stejně neporušen zůstal režim kubánský, barmský, laoský, vietnamský, čínský, ačkoliv nedovedly své země k stupni zchátralosti nikterak lahůdkovějšímu než soudružské režimy evropské. Také nejde o to, který režim přežil a který ne, nýbrž o pozoruhodnou skutečnost: zchátralé režimy zřejmě nehynou na svou zchátralost ani na přežilost svých idejí, jak jsme se bláhově domnívali, nýbrž...

Nu? Jaké nýbrž? Je tak absolutně vyloučená domněnka, že se může udát i uhynutí plánované? Aby se uvolnila cesta něčemu, čemu už staří papaláši se svou trouchnivou věroukou stáli v cestě? Zchromlí, nehybní, žalostní, směšní? A přesto máme věřit, že je až do posledního dechu oddaně poslouchala zdatná a skvěle fungující podvratná organizace, bez jakékoliv postranní a zištné myšlenečky. Divné, přepodivné. Srovnání s pády jiných, nekomunistických diktatur není zvlášť přesvědčivé. Ano, svět zažil v posledních desítiletích i pád režimu Frankova a Salazarova, jak připomíná pan Hain, a z vlastní pilnosti bych připojil i Pinochetův režim v Chile, který svého času ležel levicové veřejnosti obzvlášť v žaludku.

Jsou tu však jisté jemné rozdíly. Nejzlejší diktátor Pinochet se postavil k volbám a nezvítěziv v nich, sňal svou generálskou čepici z věšáku a šel. Ostatně na něj lid chilský nevzpomíná nijak ve zlém, jak jsem sám měl možnost zjistit. Zlý fašista Franco sice dodiktátoroval až do své smrti, ale sám dal pokyn k tomu, aby diktatura nepokračovala, a vyvolil svému lidu za vládce nynějšího pana krále; a nelze pochybovat, že to byla volba dobrá, jíž se dostal k žezlu jeden z nejschopnějších evropských politiků této doby a Španělsko k věrohodné demokracii.

Řečení diktátoři totiž nespáchali víc, než že si troufali vést své země bez demokratického mandátu (a zkuste mi vypočítat všechny ty v OSN zastoupené figury, které dodnes dělají totéž). Nevzali si ale do hlavy, že obrátí své říše naruby hospodářsky, společensky a morálně. Když diktatury skončily, Chile i Španělsko (a dokonce i Německo po Hitlerovi, Bůh mi rouhání odpusť) celkem bez potíží navázaly na společnou tradici západního světa a staly se tím, čím jsou.

U diktatur rudých šlo o něco proklatě jiného. O zrůdné, leč úspěšné vykořenění všech dobrých a k životním funkcím nezbytných lidských vlastností, o zničení staletími vyrostlých společenských struktur, o cílevědomě prováděný negativní genetický výběr - když už vynecháme oblíbené srovnávání milionů mrtvol na té či oné straně. A třebaže i pravicové diktatury měly své tajné a špiclovské služby, nevyvolaly na sebe džina nekontrolovatelné, neohraničitelné a jen sobě samé odpovědné moci, jako byla KGB. Proto nelze říci - španělská diktatura skončila takto, tedy tak skončila i diktatura sovětská. To bychom si dělali ten dějepis náramně jednoduchý.

Zda se skutečnost zmýlila v nás nebo my v ní - nevím tak přesně, co tato základní otázka, jak ji pan Hain označuje, má znamenat. Ale jinak bych řekl, že samozřejmě jsme se v něčem zmýlili. Člověk málokdy odhadne skutečnost celou a stoprocentně; vždycky se z určité části mýlíme. Někdy i zcela. A budoucnost nám pak v našem bludu omazává nosíky. Dělo se to ve vzrušených časech lidských dějin vždy už od dob babylonských, proč bychom tedy bývali měli přesně odhadnout skutečnost zrovna my v roce devětaosmdesátém.

Nu, nechám už toho. Snad ještě jen, že se svými domněnkami nejsem tak naprosto sám. Česká společnost těchto dnů jimi zrovna vře. Zaznívají zejména do dýmu lacinějších hospod, ale už také dost veřejně. Jméno Prognostického ústavu je tak říkajíc vláčeno bahnem. Nežiji v Čechách, takže se ledacos nedozvím; ale shodou náhod mi dnes přišel dopis od jednoho bývalého čtenáře z dob Českého deníku - stojí za to z něj zacitovat: Nejsme paranoidní, nebo možná nejsme paranoidní sami, když za Listopadem vidíme KGB. Je to asi měsíc, co Česká televize odvysílala reportáž Lubora Kohouta a Josefa Landergotta o příčinách zdejšího chaosu. Většina našich domněnek zde byla zopakována a některá i doložena fakty. Je-li to pravda, není to nic potěšujícího...

Nu, potěšující aspoň je, že nejsem blázen sám, nýbrž se dala do bláznění i Česká televize. Ještě se budu muset poptat, co bylo doloženo těmi fakty. Jinak ... já vím: tak rádi bychom věřili, že jsme zvítězili nad komunismem, že konečně pošel jak hubený pes a nyní už jen zametáme ten svinčík, co tu po sobě nechal, viďte. Je obtížné pomyšlení, že tomu zatím tak zcela nebylo; že došlo jen ke kolapsu bolševické ideologie, komunismus se ale přerodil v postkomunismus a zápas pokračuje dál. Chápu, že spousta lidí nic takového nechce slyšet, jelikož chtějí mít v duši klid a pocit vítězství. Jistého pak neví nikdo nic. Nehádejme se tedy, pane Haine, nýbrž pozorujme, co se bude dít dále. Však ona budoucnost náš spor rozsoudí, nosíky v loužičce omylu omaže. Obávám se ale, velmi obávám, že budu se svou domněnkou o nějaké to procento skutečnosti blíž. Opak by mi byl milejší. (Hannover, 8. 3. 1998, Zpravodaj 1998, č. 4)

Návrh na pomník

jistým znepokojením jsem vzal na vědomí výsledek českých voleb a zahleděl se do seznamu ministrů nové vlády. Takových několik jmen totiž může předpovědět ledaco; lze očekávat, že jakými vavříny se kdo ověnčil v minulosti, tak povede i svůj současný úřad. Ta minulost je prý u některých členů Zemanova kabinetu ohleduplně řečeno nevalná, ale sám o nich vím málo ... až tady. Ing. Miroslav Grégr, ministr průmyslu. Grégr, Grégr ... to jméno mi zní povědomě. Snad to není Grégr zvaný Děčínský nebo též Veliký, proslulá lidská tvář z neslavných časů dubčekovských a posléze vrchní arciředitel (neboť obyčejný ředitel byla šarže v onom podniku poměrně nízká, jak si ještě ukážeme) děčínské továrny Desta?

O něm bych něco věděl. Mám k Děčínu jisté rodinné vztahy, které mi vynesly hromadu místních známých, z nichž větší část v řečené Destě buď pracovala nebo ještě pracuje. Pokud vím, jejich reference o někdejším panu šéfovi nevyznívají zvlášť pochvalně. Vyrozuměl jsem z nich především, že přivedl svůj podnik v poměrně nedlouhé době na buben. Zajisté mimořádná kvalifikace pro to, stát se ministrem průmyslu. Ale to je ještě málo, abych si učinil úplný obrázek o tomto znamenitém muži. Poprosil jsem tedy některé děčínské známé o zaslání bližších informací. Sešla se mi jich hromada. Vyjímám z nich v časovém sledu ty podstatnější a předkládám k zájmu čtenářům tohoto časopisu, ne ani tak pro samotnou osobu páně Grégrovu, třebaže by mohla stát modelem pro tragédii velikášství a neschopnosti, hodnou pera Shakespearova. Spíš ... ano. Napovídají cosi o budoucnosti, na niž se může těšit česká lodička v bouři času, stojí-li u jejího kormidla takovíto kormidelníci. Nuže, nechme mluvit tisk.

První zmínky se datují rokem 1992 a pan řídící v nich vystupuje značně sebevědomě, s oním nepřehlédnutelným sklonem k samochvále, jímž se vyznačovali velikáni socialismu, ať již s lidskou tváří nebo bez ní. Mnozí z nich zavčas přesedlali z pětiletek a údernických hnutí na ryze tržní způsoby, ale ten sklon jim zůstal. Zahraničí hodnotí ... vývoj našeho podniku co do rozsahu a rychlosti výše, než je rozvoj japonský, cituje děčínského velmože týdeník Sondy z roku 1995. Ó, ó. Kam se na nás hrabou Japončíci! Nesmírně dynamický rozvoj ... vítězili jsme nad nejsilnější západní konkurencí... (Rudé právo 23. 3. 1992).

Zasahovat nějakými reformami do tak světového podniku pokládal soudruh Grégr za zbytečné, ano škodlivé. O jeho racionalizaci si také myslel své. To není cesta průmyslově vyspělého státu (tentýž zdroj). Držet zaměstnanost, bylo jeho heslo. Propustit neužitečné lajdáky by bylo zhoubné, neboť fortel našich dělníků a úroveň managementu je obdobná jako na Západě, někde i vyšší. Náš mozkový potenciál i řemeslná zručnost... (Děčínská realita 11. 5. 1992).

Jen se pochvalme! Nějaká ta těžkost se ovšem objevila, ale za tu, pochopitelně, pan Grégr nemohl. Není to vina podniku, že jsme přišli o východní trhy (citát z téhož listu). Diletantsky jsme je vyklidili a přitom dnes bojují o trhy v Rusku ty nejvyspělejší západní firmy. Nu, zdá se, že už dobojovaly, takže by se tam pomalu mohl pan Grégr vrátit. Byl by mezi svými. O západních firmách - na rozdíl od Ruska - a jejich investicích si budoucí český ministr vůbec nic moc zvláštního nemyslel. Západ (citát z Děčínské reality 11. 5. 1992) nás přichází výhradně vysát a zničit. Jistě. Vždyť tehdy šlo o to slavné rodinné stříbro, že ano. Bídák, kdo by je chtěl nechat rozchvátit zahraničním kapitalistům.

Jen do toho, pane řediteli. Ukažte hyenám z Wall Streetu, zač je toho sametový loket. Ostatně není nějakých investic ani třeba. Zcela výjimečná, dynamicky se rozvíjející společnost, která svou strategií na domácím i zahraničním trhu úspěšně konkuruje ... duje soudruh Grégr do trub samochvály. Ještě budou všichni koukat, neboť jeho Desta je stlačená pružina, chystající se vymrštit do výšin světového byznysu... (Princip 2. 5. 1997).Ale roky jdou a světový byznys se přestal třást strachy, jelikož děčínská pružina se pořád jaksi ne a ne vymrštit. Dokonce jsou jakési řeči slyšet, jež si ale soudruh velkoředitel rázně zakazuje. Šeptem se praví, že vysokozdvižné vozíky z Desty, třebaže by mohly mít slušnou vyhlídku na světovém trhu, nikdo nechce, protože stojí za bačkoru. Denní produkce je jen zlomek možné kapacity, praví k tomu Severočeský deník z 26. 4. 1993. Jako její vzorek může posloužit výrobek, na němž bylo během dvou let nutno provést třicet oprav, třináct z toho v záruční době, buď z důvodu nekvalitní montáže nebo materiálu (Princip, 21. 6. 1996).

Zajisté. O takové zboží se světové trhy přímo perou. Zakázek se nedostává, vyrobené vozíky zůstávají na ocet, Desta je závratně předlužená, její akcie jsou neobchodovatelné, hospodaří se ztrátou 120 mil. Kč v roce 1995, téměř 180 mil. o rok později, auditor označuje celkovou hodnotu podniku za nulovou, není placena ani úhrada sociálního pojištění (Princip, 2. 7. 1997). Kterýžto výčet by leckterému kapitalistovi stačil k zamyšlení, ale toho je tržní stratég Grégr dalek. Naopak svůj podnik velkoryse rozšiřuje, kdeco k němu přikupuje, zřizuje si reprezentační filiálku v Praze. Vrcholem podnikové expanze je investment v rudé Číně. Byl opatřen zvučným názvem Desta - Hunan, leč dopadl podivně. Generální ředitel ... naletěl čínským podvodníkům (Týden, 10. 11. 1997). Nezjistil si, zda nabízené výrobní prostory jim opravdu patří ... většina čínského majetku byla již zastavena u tamních bankovních domů...

Na podobné výtky ovšem reaguje pan ředitel s důstojností sobě vlastní. Nevyjadřuje se k nim jednoduše. Možná si uložil bobříka mlčení, to se mezi sametovými velmoži teď nosí. Necítím nutnost se za současný stav v Destě stydět ani omlouvat, praví hrdě o něco později (Týden, 10. 11. 1997).

Čínská patálie je ale ještě z těch nevinnějších, Grégrově Destě se nevyhnulo ani podezření z tunelářství, oblíbeného to sportu české tržnosti. Spřáhla se se slovenským privatizačním fondem VÚB Kupón, který nejdřív nakoupil 46 % akcií Desty, načež se beze zbytku vytuneloval. Deník Slovo z 24. 11. 1997 komentuje tuto událost takto: Uvedené obchody nesou typické znaky tunelování: uzavírání nevýhodných a neprůhledných obchodů a majetkové propojování různých firem spojených stejnými jmény vlastníků...

Nepozornost? Bláhovost a obchodní naivita? Neschopnost? Nebo ... Nevyslovujme zcela nedoložená obvinění, ostatně, doložená v současných českých poměrech asi sotvakdy budou. Ale pomyslet si může člověk ledacos. Co nenapadlo bohorovného velkoředitele, napadlo v Destě každého až po uklízečku v kantýně. Grégrova geniální strategie vedla k nuceným dovoleným, ke zkrácení pracovního týdne, a tudíž k utažení mzdových opasků, z nichž byl vyňat pouze opasek páně ředitelův. Remcání se nedalo přeslechnout. Dokonce sám tiskový mluvčí firmy se přidal k chóru nespokojenců, leč tu náhle soudruha řídícího opustila shovívavost, jíž tolik oplýval k slovenským i čínským podvodníkům, a milého mluvčího vyhodil. Nejen jeho; pro drzé odmlouvání Nejvyššímu Rozumu vyletěli v krátkém čase (cituji soukromé sdělení): dva personální ředitelé, tři ředitelé pro strategii a marketing, dva ředitelé techničtí, pět obchodních, pět výrobních, šest ekonomických, drobnější havěť ani nepočítaje. Celkem tedy vyletělo 25 ředitelů. Nevím, zda nějací také na svých židlích zůstali, ale že je to úctyhodné numero.

Prý že tenkrát v Děčíně hlásil místní rozhlas: »Chrrr, chrrr ... žádáme všechny občany, kteří ještě nebyli řediteli v Destě, aby se přihlásili na referátu...«Ale zanechme špásů. Soudruh Grégr také žádný špás neznal. Zaměstnanec má právo svobodně nesouhlasit se zaměstnavatelem, ale pak musí odejít. Je to na Západě běžná praxe, prohlásil (Expres, 7. 5. 1993). Ó, kolik urodil český samet znalců Západu! Pivní spiknutí podprůměrných, odbyl moudře celou aféru (Děčínský deník, 8. 7. 1993). Absolvoval jsem stáž u americké firmy General Motors v roce 1967. Jedna věc se tam nezměnila ... kdo se prostě neztotožní s programem firmy, tak odejde. Dává-li někdo svůj názor hlasitě najevo, tak mu řeknu - vážený pane, děkujeme vám za spolupráci a příští výplatu vám posíláme poštou... (Relief, 1994, č. 20).

Divné, že ano. My zpozdilí exulanti pracujeme ve všelijakých podnicích a úřadech onoho Západu, co jej pan Grégr tak výborně zná; co nesouhlasu a kritiky, ba i nadávání tam občas bývá slyšet, ale výplatu poštou proto nedostává nikdo. Možná je to u General Motors jinak. Ale spíš bych řekl, že se z estébáckého Československa dostávaly na stáže v USA věru podivné figury a odnesly si odtamtud značně scestné představy. V časech, kdy jsme bývali vytahováni z vlaku a vyslýcháni, jedva jsme se přiblížili k Domažlicím, si někteří z rovnějších jezdili na stáže a studijní pobyty ... hm. Ať se stali v sametových Čechách, čím se stali, ruku bych jim nerad podal.

Navzdory ředitelské přísnosti nakonec Desta dodestovala a zneuznaný výrobní stratég od ní mračně odstoupil. Nechci být účastníkem likvidace tohoto relativně prosperujícího podniku (zlatý Einstein, že vynašel tu relativitu), dí k tomu na vysvětlenou (Právo, 17. 4. 1997). Pochopitelně. Třídní nepřítel to zbabral a on by nyní za to měl nést zodpovědnost. Nebo mezinárodní imperialistické spiknutí. Nebo kulaci. Nebo mandelinka bramborová. Zručný, v marxistické dialektice dobře vyškolený tržní manažer už dobře ví, proč jsou to jiní a ne on, kdo nesou vinu na ostudném krachu. Nezapomene se ovšem dostatečně zaopatřit, než zhnusen práskne dveřmi. Téměř žádný manažerský plat v této zemi nedosahoval jeho výše. Zřízení a provoz bytu ve správní budově na náklady podniku ... suma odstupného, kterou si nechal pan generální prezident (běda, on to byl prezident a já pořád jen o řediteli) zaplatit za to, že z fabriky odejde ... kdo ho ale zná,sedmimístné částce se jen usmívá... (Princip, 25. 4. 1997).

Ale už toho nechám, abych nebyl uvržen do šatlavy, až příště přijedu do Čech. Takový ministr, to už je velkomožný pán; a nenechal nikoho na pochybách, co čeká toho, kdo by se o něj nectně otíral. Podobné útoky proti mé osobě ... pokud budou pokračovat, budu se muset začít soudně bránit (Mladá fronta Dnes, 25. 7. 1998). Až mě mráz obešel.

Nuže, abych trochu napravil nevlídný dojem, který snad může tento výběr citací z českého tisku vzbudit, podávám tímto následující návrh: budiž panu soudruhu Miroslavu Grégrovi, přivedšímu na buben děčínskou Destu a vydobyvšímu si tím skutkem ostruhy ministerské, vztyčen pomník. Třeba v Děčíně na rynku, ale třeba i v Praze na Letné, víte, co je tam teď to trapně prázdné místo s metronomem. Proč, ptáte se? Inu, jako ministr průmyslu soudruh Grégr nejspíš díru do světa neudělá, a když ji udělá, nebude oč stát. Ale mohl by potomstvu posloužit jinak. Mohl by být odlit do bronzu a vystaven na význačném místě. K tomu by mohl být přičiněn nápis: Z marxistických kořenů vyrostlý, lidskou tváří i rouchem sametovým se v pravý čas oděl. Lpění na mechovitých představách, neochota pochopit skutečné tržní a demokratické principy, nezodpovědnost, neprůhledná spojení, neschopnost, sebeobdiv, napoleonské velikášství, nadutost, nedůtklivost, mstivost, hroší kůže, odmítání kritiky, chamtivost, toť věrný portrét postkomunismu. Vštip si dobře v paměť tuto tvář, ó lide český, a věz, že nebude lépe a ani blaničtí rytíři ti nepomohou, dokud si takové metly budeš sám na sebe volit.

(Hannover, 10. 10. 1998, Zpravodaj 1998, č. 11)

Smutek i naděje deseti let

Uplývá desátý rok od onoho času, kdy v Praze zvonily klíče. Deset let je dlouhá doba. Je možné v ní mnoho vykonat. A je rovněž možné v ní mnoho zanedbat, pokazit, zmařit. Jen jedno možné není: stále hovořit o začátcích. Ne. Co běželo deset let, to doběhlo k stavu ustálenému, který se bude už jen pomalu a nelehko měnit. Podívejme se tedy, jak běželo těch deset let, kam doběhla a jak dalece byly naplněny naděje zvonících klíčů. Učiňme tak ze svého pohledu českých exulantů, co nás je rozseto mezi Šumavou a Tasmánií. Třebaže se naše vlastní naděje splnily jen maličko, nezůstalo z nich mnoho nad to, že můžeme opět do staré vlasti jezdit a s našimi přáteli hovořit. Zejména se nesplnila naděje, že budeme české zemi něčím přispět, pomoci, naši zkušenost světa v ní uplatnit. Občas se nám dostane nerudného odmítnutí, občas je nám přivěšena medaile útěchy, ale i my už musíme vzít na vědomí, že o mnoho víc toho nebude. Že i nám a našemu vztahu k staré vlasti nastal těmi desíti lety stav setrvalý, a řekněme rovnou, neuspokojivý. Vzít na vědomí jej musíme, smířit se s ním naprosto ne.

Aspoň mluvit můžeme, volat, upozorňovat, třebaže náš hlas ledakdo nerad slyší. Že můžeme? Ne. Musíme. Bylo nadějí roku devětaosmdesátého, že česká země, třeba nesnadno, třeba s potížemi a snad i s omyly, dospěje po nějakém přechodném čase k stavu, v jakém se nalézají naše hostitelské země: k funkční demokracii. Že snad ještě obtížněji, ale přesto jednou dojde i jejich úrovně hospodářské. A že, pochopitelně, ti kteří všestranný úpadek minuvších čtyřiceti let zavinili a na něm se paraziticky přiživovali, budou ... třeba ani ne potrestáni, po té stránce bychom bývali snesli, kdyby samet zůstal sametem. Ale že budou odklizeni z veřejného i hospodářského života tak, aby už nemohli škodit.

Ale naděje nás zklamala. Žádný z těch tří předpokladů se nenaplnil, a pokud se naplňovat začal, zastavil se na dosti žalostné úrovni. Komunismus jako mocenský systém, jako přímá, násilná diktatura skončil. Ale již velmi brzy poté, kdy klíče dozvonily, nám bylo sděleno, že principem obnovené české demokracie nebude důrazné přerušení všech pout k otrocké minulosti, nýbrž kontinuita. Kontinuita zákonů i kontinuita osob. To se také stalo a ve svém důsledku přivodilo současný stav. Jeho jméno je postkomunismus a naprosto, netěšme se, naprosto to není stav přechodný. V čem se zmítá česká země dnes, v tom se může potácet ještě za dvacet, za padesát let, nestane-li se něco zásadního. Nebude-li konečně jednou přervána ta osudná kontinuita. Ledaže čeho se před desíti roky mohlo dosáhnout poměrně snadno, bude už nyní velmi obtížné a za dalších deset let snad i nemožné.

Brzy po událostech roku devětaosmdesátého byly všude v Čechách poopraveny a natřeny fasády. Domnívali jsme se, že je to znamení a začátek čehosi, co přijde, ale přišla kontinuita, něčeho víc neschopná. Natřená fasáda, toť symbol postkomunismu. Zbývá k dodělání zbytek obrovského díla, přestavba celého domu. Vznikl by předlouhý seznam, kdyby mělo být vypočítáno všechno, co je bezpodmínečně nutno v Čechách konečně vykonat, co změnit a napravit. V oblasti hospodářské dosáhnout nesrovnatelně vyšší produktivity, konkurenceschopnosti na světovém trhu a tím i podstatně vyšší kupní síly českého občana. V oblasti legislativní vytvořit zákonný podklad pro to, aby k takovému vzestupu vůbec mohlo dojít. Důsledně odstranit všechny nehotovosti a polovičatosti, všechny mezery a škvíry v zákonech i v jejich provádění, jimiž se cpe k povrchu a každý slibný začátek udupává nepoctivost, vychytralost, hrabivost, cynická bezohlednost, sobectví, zločin. A samozřejmě dosáhnout radikální změny v oblasti morální, ve vztazích českých lidí k sobě navzájem.

Pamatujeme se, že když se ještě před čtyřmi roky ozvaly varovné hlasy, vybízející k morální obrodě, rozhostilo se kolem toho jednak mlčení, jednak odmítavý výsměch. Byla řeč o planém moralismu, který nic neřeší, o šlehačkách na dortu a mnoha jiných takových věcech. Dnes se v tomto ohledu situace zcela obrátila; o špatném stavu veřejné morálky se mluví i píše velmi hojně a převládl názor, že za všechen nezdar sametových nadějí mohou čeští lidé sami, jelikož jsou tak velice mravně upadlí. Je to, povězme, tvrzení nepravdivé a podlé jedno jak druhé. Současný český člověk, aspoň ve své naprosté většině, není mravně zchátralý zpustlík. Jeho náklonnost k zlému činu ani zlému myšlení není vyšší, než je průměr národů jiných. Zanedbáním politiků a zákonodárců - ponechme zatím stranou úvahu, zda úmyslným - bylo ale způsobeno, že se zlý úmysl v dnešních Čechách daleko snadněji prosazuje, je tíž postižitelný a výnosnější než ve funkčních demokraciích.

Pravda je jiná: český člověk si během komunistického období osvojil různé taktiky a praktiky, které ho ochránily před zvůlí režimu, ale pro rozvoj normální občanské společnosti jsou jed. A desítileté období postkomunistické kontinuity ničím nepřispělo k tomu, aby se ostražitě obranné reakce českého občana rozplynuly.

Ale my přece známe české lidi. Ne toho anonymního, imaginárního Čecháčka, plného nepoctivosti, malosti, nepřejícnosti, zlovůle, hulvátství a závisti, ale jednotlivé, jménem a příjmením opatřené osoby. Jsou to naši přátelé, naši známí a příbuzní, za nimiž do staré vlasti jezdíme. Kdyby byli takoví, jak tvrdí uvedené zevšeobecnění, asi bychom nejezdili. Ale octneme se v důvěrně známém kruhu nebo jsme uvedeni a představeni v jiném - a kdo může vypsat tu srdečnost, nezáludnost, čestnost a poctivost, spolehlivost, obětavost, ochotu, přímost ... a nikomu, nikomu nevadí, že jsme emigranti! Že by takoví byli zrovna všichni naši známí bez výjimky, ale ti ostatní jsou mravně upadlí bídáci? Ne. Je to tvrzení povrchní, z povrchního pozorování vyplývající a dnes už možná i ledakomu příhodná lež. Problém je jiný a jeho řešení možné.Svým systémem strachu a špiclování dosáhl komunismus toho, že se česká společnost rozdrobila, stáhla se do ulit. Do nesčetných přátelských a rodinných kroužků a part, v nichž se lidé dokonale znali a mohli si důvěřovat. V ulitě vládlo úlevné prostředí slušnosti a přátelské obětavosti, kdežto za její skořápkou byl svět nepřátelský, nebezpečný, plný nástrah a zlé vůle. Bylo nutno se proti němu obrnit nevlídnou odmítavostí i různými ne právě poctivými triky, k jakým už se lidé v dobách útlaku uchylují, a nelze jim to zazlívat. Život v pravdě byla ušlechtilá, ale přece jen iluze, i ti, kteří se k němu rozhodli, tvořili takovou ulitu. Do ulit zalezlý lid neviděl to nesmírné množství ulit ostatních, plných lidské slušnosti, k níž nebylo lze proniknout.

Minul už čas, kdy živoření v ulitách bylo nezbytné. Ale ze zvyku přežívá dál. Je na čase jejich nepotřebné skořápky rozbít. Ne se mravně zcela předělat, jak vyžadují extrémní nabadatelé, ale rozšířit slušnost, vlídnost, poctivost i mimo důvěrně známé prostředí své přátelské party. Darovat důvěru i úsměv těm, jež osobně neznáme, nepředpokládat automaticky, že jsou to mizerové, před nimiž je nutno se mít na pozoru, a raději hned preventivně zaútočit, buď zlým slovem, nebo skutkem. Podaří-li se nám rozšířit svou osobní slušnost, bude celá společnost slušná. Není to neuskutečnitelný ideál, ale zcela konkrétní cíl.

Ale ovšem zbývá určitý počet těch, kvůli nimž je pobyt mimo ulitu nejistý. Darebáků z hlouposti i z přesvědčení. Těch, kteří nechápou nebo jim je jedno, že stálým vzájemným okrádáním nakonec chudnou i oni sami. Zatím jim lajdácký a lenivý právní systém v Čechách spíš napomáhá nebo aspoň se příliš nenamáhá jejich zlovůli potlačit. A to jak zlovůli drobných lotříků, kradoucích zrcátka u aut, tak lotrů gigantických, kradoucích miliardy. Čímž se konečně dostáváme k dosavadní české politice. Je poznamenána nepoctivostí, přetvářkou, hrabivostí a sobectvím. Ti, kteří tomuto stavu nejen nebrání, nýbrž jej tolerují a svými mocenskými zásahy umožňují a podporují, nezaslouží názvu čestného člověka, ať se odívají rouchem jakéhokoli politického úřadu. Je selháním české politiky, že dopustila, aby se jí takovíto vychytralci zmocnili. Aby ji užívali ne k rozumné správě země, ne k jejímu rozvoji, ale výhradně k osobnímu prospěchu bez ohledu na zájem veřejný. Byly vysloveny úvahy o tom, nebyl-li celý sametový převrat záměrně uspořádán právě za tímto účelem; věřme že nebyl, dokud nemáme usvědčující důkazy, ale věru že to tak někdy vypadá.

Český člověk nezmění na truchlivém stavu své země nic, i kdyby se celý mravně obrodil, dokud se nechává ovládat neschopnými a hrabivými politiky. Deset let selhání dává tušit, že žádná z politických stran, v jejichž rukou se střídá kormidlo moci, není schopna obrody. Jsou to strany postkomunistické svým myšlením i konáním, svými představiteli i svým původem z Prognostického ústavu neblahé paměti. Mnoho nadějí je skládáno do přičlenění České republiky k západním politicko-hospodářským strukturám; ale nás, kteří na Západě žijeme a tyto snahy pozorujeme, jímá spíš strach. Dovedeme si představit, že prognostičtí borci, ať se ozdobují peřím pravicovým nebo levicovým, se buď budou snažit řečené struktury zkorumpovat, nebo z jejich závazků nějak sametově vykličkovat. Kličkují už deset let a mají v tom velký cvik.

Jako v případě morální obrody, i náprava politického selhání leží v rukou české společnosti. Je škoda desíti promarněných let a ztráty tak mnohé příležitosti, ale ještě stále se dá něco dělat. Ale český občan bude muset změnit své návyky, vedoucí dosud vždy jen k tomu, že na rozhodujících místech sedí jednou ti, jednou oni prognostici. Bude muset upustit od představy, že jen podpora velkých a zavedených stran je účelná, bude muset oželet i ten libý pocit, že strana, pro niž hlasoval, to vyhrála. Bude muset přivyknout pomyšlení, že se na postkomunistickém partajním ohníčku už nic kalého neuvaří, že vše, čeho byl obojí spolek prognostiků schopen, už předvedl a víc toho nebude. A že, až bude zase mít v ruce své občanské rozhodování, učiní moudře, když se rozhlédne po politických sílách co nejméně postkomunistickou kontinuitou navřených.

Zatím ještě takové jsou, i když nevelké, roztříštěné, jistě i nezkušené, a je znát snaha vystrnadit je z politického života parním válcem Národní fronty. Ani ony sice neprovedou zázrak, ale aspoň snad projeví upřímnou snahu. Očistit český život od sametového chytráctví, přerušit zhoubnou kontinuitu, vynést zákony bez mezer a škvír, konečně už jednou postavit v politickém dění zájem veřejný nad zájem soukromé kapsy, přestupky proti té zásadě stíhat. A jinak, nic si nepředstírejme, jinak to nepůjde. Zestárli jsme v exilu, přátelé. Těšili jsme se nadějí, že se jednou vrátíme do rodné země, v níž opět budou platit zásady politické i lidské slušnosti. Ten okamžik však ještě nenastal. Ještě stále je proč být v exilu. Ale dokud žijeme, nezbavíme se své povinnosti ovlivňovat osud české země, být oknem českého občana do demokratického, funkčního Západu. Snad něco přece jen ovlivníme, třebaže jsme svého občanského práva byli postkomunisty zbaveni. Snad pomůžeme vyvést české lidi z jejich bludných kruhů. Aby nepřišlo dalších deset ztracených, v omylech i záměrné zlovůli promarněných let.

(Hannover, 4. 2. 1999, Annonce, 9. 8. 1999, psáno jako návrh Provolání krajanského spolku Bohemia v Kolíně nad Rýnem)

Dodatečné zakývání výstražným ukazovákem

Výzva krajanského spolku Bohemia z Kolína nad Rýnem »Smutek i naděje deseti let«, otištěná v ANNONCI 9. srpna 1999, se dočkala dosti slušného ohlasu; z větší části souhlasného, z menší negativního. Z těch negativních vynikl příspěvek paní Stuchlíkové na stránkách časopisu Český dialog. Obsahoval některé nepřesnosti a invektivy, stavící český exil do dosti divného světla. Spolek Bohemia uznal za potřebné na ně odpovědět, ale Český dialog odmítl odpověď otisknout. Třebaže již od té chvíle uplynul nějaký čas, domníváme se, že aktualita textu nevyprchala. Rovněž se na rozdíl od Českého dialogu domníváme, že je slušné poskytnout sluchu oběma stranám sporu, jak velí pravidlo demokratické diskuse.

Třebaže jsme jako autoři výzvy museli očekávat i nepříznivé reakce, tato nás přece jen trochu zarazila. Především ... proč tak bojovně, paní Stuchlíková? S celými pasážemi vašeho dopisu nezbývá než souhlasit, místy dokonce velmi vřele. Píšete: Marně po deseti letech hledáte známky rodící se demokracie ... nu, je to dost ostré ohodnocení, ale dejme tomu ... Současná vládní garnitura (...) jsou to typické produkty socialistického systému (...) duší i tělem straničtí funkcionáři ... svatá pravda ... slovo »gentleman« znají nanejvýš jako literární termín ... ba, do žuly je třeba vytesat tuto větu, lépe jste to říci nemohla ... všichni jsou poznamenaní socialistickou výchovou a jejími deformacemi ... ano, přesně tak! Jinde ovšem lze být názoru odlišného, ledacos v dopise paní Stuchlíkové volá po upřesnění a na pravou míru uvedení, ale to je přece běžné pravidlo demokracie, že se názory střetávají a z jejich střetu vyplývá společný konsens. Snad i paní Stuchlíková takový hledá, nebo by jej aspoň měla hledat, nemá-li její dopis být zbytečný. V tom případě je ale neužitečné vpadnout do vzájemné diskuse tónem zásadně odmítavým, jelikož takový postup dohodu značně ztěžuje. Nu, to jen tak na okraj, jako drobná poznámečka z demokratického slabikáře.

Vypovídejme si nyní, na čem se spolu naopak neshodujeme a co považujeme za potřebné upřesnit, abychom se když ne dohodli, tedy aspoň si navzájem rozuměli: Každý v Čechách dnes bojuje s ohromným množstvím nejistot v prudce se měnících poměrech ... ovšem a zajisté, ale až na to slůvko prudce. Prudce se v dnešních Čechách mění jen máloco; i když třeba opět vzbudíme nelibost paní Stuchlíkové, musíme si postěžovat, že vše se spíš beznadějně vleče a rozvléká, včetně věcí, jež vyřešit by bylo snadné. Neochota a nepoučitelnost oněch typických produktů socialistického systému, jak paní Stuchlíková trefně nazývá současné české oligarchy, vzbuzuje často podezření, že jejich liknavost nepramení z omylu a nezkušenosti, nýbrž z přesně vypočítané zlovůle, motivované sobectvím, chamtivostí a nejvyšší mírou pohrdání potřebami vlastní země.

Jakou míru shovívavosti či trpělivosti nám doporučujete, paní Stuchlíková, v hodnocení tohoto jevu? Říkáte, že nejméně tři generace, možná ještě déle ... a vy si opravdu myslíte, že to naše společná vlast vydrží? Že se po těch třech generacích bez dalších potíží začlení do soustavy svobodného světa? Řekněme si trpkou pravdu: nezačlení. Žádný vláček nečeká u nástupiště věčně. Času není na tři generace nebo ještě déle, nýbrž po čertech málo. Nestane-li se něco dost zásadního brzy, můžeme si svůj obrázek české země pověsit na hřebíček a plakat pod ním, protože pomoci jí už nebude. Svobodný svět se totiž vyvíjí velmi rychle dál a lenivé tempo českých reforem se mu spíš vzdaluje; nepřidáme-li výrazně plyn, předběhne nás brzy nejen Maďarsko s Polskem, ale i Pákistán a Uganda. Může se stát, že v středu Evropy natrvalo zůstane jakýsi nespolehlivý útvar, s nímž přes všechnu diplomatickou zdvořilost nikdo nebude příliš počítat a o němž bude hovořeno jedněmi ústy spolu s Bosnou a Makedonií. Již dnes se cosi takového rýsuje. Pozorujeme to a proto možná mluvíme netrpělivěji, než jste ochotna nám prominout. Budeme vám vděčni, vyvrátíte-li nám naši obavu, paní Stuchlíková, ale příliš se netěšíme.

Kde vzít někoho lepšího, ptáte se v souvislosti s nevalným obsazením české politické scény. Inu, po deseti promarněných letech už asi nikde, bohužel. Ale byli zde takoví, hned zpočátku, jenže byli z věcí veřejných obratně vystrnaděni mnohem lépe na daný okamžik připravenými prognostiky. Nicméně jsou Čechy dosud plné čestných, charakterních, inteligentních lidí, kteří nejsou oněmi vašimi produkty socialistického systému. Komunistický režim je morálně nezlomil, nikdy si s ním nezadali, do jeho spolků a grémií nenalezli. Jistě i mezi vašimi známými takoví jsou. Bylo by možné je nalézt a jejich vůli k aktivní politické práci podpořit. Jenže, to se ví, musel by se z politických míst o cosi takového ukázat zájem. Ale neukazuje se. Ničeho se produktové socialistického systému nebojí víc než této možnosti; lokty i koleny se nacpali na výhodná, výnosná místa v české politice a hospodářství a dobrovolně se jich nepustí, ani kdyby českou zemi zbídačili k podobě měsíčního povrchu. Proto jsme, jak se vám zřejmě zdá, tak velmi příkří k vykonavatelům politické moci v Čechách, proto tak vychovatelsky vztyčujeme ukazovák, což se vám snad nelíbí, ale my jsme názoru, že je toho velmi třeba.

Co se týče zúčtování s bývalými komunisty (...) jak si je konkrétně představujeme (...) jako fyzickou likvidaci? Dost tvrdá slova. Píšete, že jste naši výzvu četla několikrát, ale nejspíš trochu nepozorně, jinak byste si tyto věty ušetřila. Pro osvěžení paměti opakujeme, co k tomuto bodu ve výzvě stálo: Ti, kteří všestranný úpadek (...) zavinili a na něm se paraziticky přiživovali (...) třeba ani ne potrestáni, po té stránce bychom bývali snesli, kdyby samet zůstal sametem. Ale že budou odklizeni z veřejného a hospodářského života tak, aby nemohli škodit. Stačí?

Jistě jen z nedostatečného uvážení opakujete nejnestoudnější lež, jakou si dokázalo postkomunistické omlouvačství vymyslet: že v zájmu sebezáchovy vlastní a své rodiny musel za oněch časů každý s opresivním režimem spolupracovat. Jakže? Je tedy v míře kolaborantské viny na tom rozkulačený a třikrát zavřený sedlák stejně se Štrougalem a Grebeníčkem? Říkáte, že ten, kdo odsouzen až na samé kádrové dno házel ve výkopu lopatou, spolupracoval? A kdo týral, udával, existenčně ničil, své zemi obludně škodil, také jen spolupracoval?

Odmítáme rozhodně takovou logiku, kladení na roveň zločinců jejich oběti. Prosíme vás, paní, abyste se nad tímto dílem své argumentace velmi důkladně zamyslela.

„V Německu se (...) společnost nikdy plně nevyrovnala se svou nacistickou minulostí...“ Omlouvá vás značná vzdálenost od břehů Rýna, ale dovolte nám, kteří v Německu žijeme, s touto povrchností nesouhlasit. Ano, byla to oblíbená munice estébácké propagandy, to o tom nacismu a revanšismu, který v Německu zvedá hlavu. O minulosti, s kterou nebylo zúčtováno. Napájíme-li se však z jiných pramenů než z estébáckých, není obtížné uznat, že se ve skutečnosti Německo se svou hrůznou minulostí vyrovnalo (a dosud vyrovnává) velmi důsledně a radikálně. Nevyhlásilo žádnou kontinuitu s hitlerovskými zákony, máme-li už jednou srovnávat, ani nezasedly na přední místa německé demokracie figury poskvrněné aktivní spoluvinou; a zasedly-li přece, byly postupem času odhaleny a nelítostně odstraněny. Historický precedens, jak píšete, to opravdu je. Bylo by potřebné a záslužné jej aspoň trochu napodobit. Ono slavné - já musel, já mám rodinu, si přitom můžeme strčit za klobouk.

Irské záležitosti se současnými českými nesrovnávejme, není mezi nimi souvislost. Irské osvobození od britské moci byla jen věc národní emancipace, kterýžto problém u nás vyřídili už pradědečkové za Palackého. Úděsně destruktivní moci šílené ideologie irský národ nikdy vystaven nebyl.

Nakonec ještě k vlastní věci: máte jistě pravdu, nezbývá nám o mnoho víc než varovně kývat ukazovákem. Teď už, bohužel, ne. To ale neznamená, že se český exil brzy po sametovém převratu o nic podstatnějšího nepokoušel. Zklamání Čechů z emigrantů (...) čekali od vás konkrétní pomoc, radu a podporu (...) a jak to dopadlo? Věru bídně, paní Stuchlíková, ne však naší vinou.

„Nenašla jsem nikde, jak si ji konkrétně představujete...“ Nu, pro vaše poučení, například takto: jen sám spolek Bohemia nabídl někdejšímu Federálnímu shromáždění velmi konkrétní pomoc v podobě skupiny expertů z různých oborů (technika, management, urbanistika, nukleární i ostatní energetika, doprava, farmacie, zdravotnictví atd.), připravených přenést své zkušenosti se systémem svobodného světa do žalostné nezkušenosti popřevratových Čech. Výsledkem této snahy bylo razítko kanceláře Federálního shromáždění č. 3029/91 63/5-7 ze dne 22. 3. 1991. Kromě toho razítka se nestalo nic, odezva žádná, možná že nabídka dodnes žloutne v některém pořadači řečené kanceláře. Tuto zkušenost udělal snad každý, kdo se z exilu pokusil s něčím pozitivním přijít; a ti důraznější, kteří se nenechali odradit nezájmem a nelitovali vlastních peněz v prospěch české věci, se setkávali se záští tak otevřenou, s nohama tak důsledně nastavovanýma, že nakonec své snahy nechali.

Vzpomenete-li si ještě na noviny Český deník, víte, o čem je řeč. Také si možná vzpomenete, jak s nepořízenou, ba s pohrdáním a výsměchem odjížděl tehdy z Čech sám Baťa, který s sebou přivezl jistě víc než jen zmatkářské radilství, jaké předhazujete nám. Místo prvních vlaštovek přilétli spekulanti (...) Viktor Kožený ... ale kdepak, milá paní. Vlaštovky přilétly, bylo jich dost a držely v zobáčku velmi užitečnou nadílku. Ale bohorovnost českých postkomunistů se rozhodla jich nedbat. Místo toho otevřela dveře dokořán těm Koženým, jim překážky nekladla, jejich návrhy nezamítala.

Náhoda? Omyl? Ostatně nejen Kožený; ani příslušníci exilu, kteří se stali aktivními domácími politiky, nejsou až na pana Tigrida zrovna tím, co by si exil mohl vstavit na hlavu jako věnec slávy. Také náhoda?

Jinak musíme poctivě říci, že se ve vás příliš nevyznáme. Jste z těch, kteří si před deseti lety zažili slavného pocitu zadostiučinění a navzdory všemu, co se kolem nich děje, nemají sílu se své vidiny vzdát? Takoví se dosud vyskytují, zejména mezi velmi starými lidmi, a snad je opravdu slušné je o jejich poslední iluzi nepřipravovat. Nebo patříte k lidem, kteří se ke každé diskusi staví ze zásady odmítavě a názor jiných se ani nepokoušejí vyslechnout? To je běžná česká nectnost a mnohé pasáže vašeho dopisu tomu nasvědčují.

Hlavní záhadou je nám však jistý těžko vysvětlitelný rozpor, obsažený ve vašich vývodech. Přesně a správně shledáváte příčiny dnešní české mizérie, ale v zásadě doporučujete, aby se s tím nic nedělalo. Výstižně charakterizujete její nositele a původce, ale jste pro to, aby se na ně a jejich výnosné prebendy nesahalo. Vůči českému exilu, jehož jste sama údajně členem, přejímáte postoje a argumentace jeho bytostných odpůrců včetně uměle zkonstruovaného rozporu: my tady doma - oni tam venku. To všechno totiž není nic nového, s touto zbrojí vyrukovali proti českému exilu už sametoví nepřejícníci ve velké protiemigrační kampani začátkem devadesátých let. Stačí si přečíst několik vašich řádek a příbuznost s myšlenkovým světem pana Payna je zjevná. Česká země vysílá zoufalé signály, její naděje na splynutí se svobodným Západem mizí před očima, ale vy radíte do ničeho se z exilu nemíchat, výstražným ukazovákem nekývat, čekat, že snad za tři generace, snad za sto let se všechno zlepší. Proč, prosím vás?

(Hannover, 28. 5. 2000, ANNONCE, 1. 6. 2000)

O DUŠÍCH ZOTROČENÝCH aneb ZAČ HRABE KUŘE

Prosím o prominutí; já sám dobře vím, že o ničem jiném než o Kosovu se dnes člověk pomalu nedočte a že k té spoustě názorů, kritik a polemik už sotva co nového přidám. Kdyby bylo možno toho Miloševiče utlouci papírem, už dávno by byl mrtvý jak přejetá žába. Leda že bych si mohl takto písemně zchladit žáhu na jistých obzvláště dubových hlavách, a to zejména v mém milém království českém.

Ostatně - jsou opravdu tak dubové? Není to spíš směs načpělosti půlstoletí natloukané socialistické zlovůle a onoho druhu výjimečnické nadutosti, jaká pramení z dlouholetého odtržení od vyvíjející se reality světa? Nechtěl bych různým kritikům a odpůrcům západních postojů v té srbsko-kosovské patálii podsouvat vyslovenou podlost, ale jisté nechápající podivení bych si vyhradil. Ledakdo zde asi opravdu neví, stojí-li na hlavě či na nohou, byla-li příčina před následkem nebo naopak.

Ale vidím, že jsem se zase rozpovídal trochu od věci, odpusťte. Oč mi jde, je toto: sleduji ohlas současného dění v celém světě a shledávám v něm tváří v tvář kosovské tragédii mnoho opravdovosti bez postranních myšlenek. Mnoho ochoty k hmotným obětem a nepředstíranou snahu zmírnit utrpení. Úmyslně nechávám tentokrát stranou hodnocení toho, do jaké míry musí být v této ochotě obsažena i připravenost pomoci bitým a ponižovaným vojenskými akcemi; mnozí to shledávají zbytečným, nu, nebudu se s nimi pro jednou hádat. Zaráží mě spíš, že ochota bez postranních myšlenek je jaksi geograficky rozdělena. Vidím jí dost u široké veřejnosti i u politických osobností Ameriky, Německa a Británie, mezi nimi i u takových, jimiž obvykle nebývám nadšen a jejichž postranní myšlenky dovedu číst jak kalendář, ale v tomto čase, kdy exploduje nelidskost, se z nich stává cosi jiného.

Na druhé straně ... víte, mluvil jsem před několika dny s jedním panem farářem odkudsi z německého východu, z Lužice. Takový hodný, milý velebníček to byl, plný laskavého zájmu, radost si popovídat. Jen o té kosovské patálii jsme se spolu nemohli shodnout. Nedal si říci, že je to s tím bombardováním jen tak, jak se píše; za tím, pane, vězí kdovíjaké zájmy. Na tom Amerika vydělává hrůzu peněz. Prosazuje své mocenské ambice, jelikož chce být četníkem světa. To už tak je v dravé povaze kapitálu. Zkouší si nové zbraně. Pomoc bitým ... to si vyprávějte někomu hloupějšímu.

Je pozoruhodné, že tento způsob uvažování převažuje právě v postkomunistických zemích, mezi něž v tomto případě náleží i německý východ, který se sice dokázal k Západu přičlenit politicky, naprosto ale ne myšlenkově a morálně. A jak snad ani jinak být nemůže, převládá i v zemích českých. Nejde ani tak o nenávistně protiamerické žblepty pana filozofa Bělohradského a jiných jemu podobných, aniž o zmatené a nemastné neslané projevy českých politiků, trapných ve svém nemotorném amatérství jak vandrák na bále, jako o celkem běžný průměr domácího českého názoru. Nezřídka jej sdílejí i ti, kteří jinak dobře rozpoznávají, kde je příčina zla a co je jeho následek, kdo bije, kdo je bitý a kdo se pokouší - třebaže ne zcela účinně - zadržet ruku bijícího. Názor hrnců navřelých, duší zotročených. Nezazlívám nikomu zotročení, do nějž upadl; ale měl by se už dnes, po desíti letech, z něj pomalu dostávat, navřelý názor odložit.

Kosovská tragédie k tomu dává příležitost. Takže Amerika má z toho válčení jakýsi prospěch, viďte. Musí mít, proč by to jinak dělala. Zadarmo přece ani kuře nehrabe, není-liž pravda. Co, že z toho nemá nic, říkáte? Že ji to naopak stojí pěkné miliardy z kapes občanů? Ale prosím vás. Nebuďme tak naivní!

Také pan poslanec Macek se dal slyšet, že celé Kosovo slouží Američanům jen k tomu, aby si tam zkoušeli své zbraně ... co prosím? Zase nějaké námitky? Že to bylo za Žižky, kdy se nedaly nové typy halaparten a řemdihů vyzkoušet jinak než teprve na poli válečném? Že má Amerika k zkoušení nových zbraní dostatek vojenských prostorů v Nevadě či v Arizoně, které jsou dohromady dvacetkrát tak velké jako celé Kosovo? Že tam lze v naprosto přesných simulacích vyzkoušet cokoli daleko exaktněji než v nahodilosti válečné akce, nota bene když se jedná o akci víceméně jednostrannou, protože srbská protiletecká obrana dohromady neexistuje... A že by především musel být pěkný trouba ten, kdo by do hodinářsky vypočítaných akcí posílal něco nevyzkoušeného?

Haha. Naivita. Na-i-vi-ta! Amerika je přece četník světa, není-liž pravda. Celá se na to třese. Po ničem netouží tak hrozně jako posílat své vojáčky ke všem možným čertům ďáblům, deset tisíc mil od amerických břehů. Je to přece, jak jsme se již na různých večerních univerzitách učili, mocnost imperialistická. Přímo prahne zmocnit se Kosova, eventuálně samotného přebohatého, vzkvétajícího Srbska.

Co by z toho měla, říkáte? Že jen trápení a výdaje? Leda že by se zbláznila, pověsit si na krk ten balkánský pytel blech? Chacha. Každý přece touží sbírat po světě území jak borůvky, čím víc, tím líp ... proč prý ... no přece pro slávu. Pro čest a velikost. Pro zvětšení sféry vlivu. Podívejte se na Rusko; a to je náš slovanský bratr. Amerika musí být ještě o moc horší, nebo ne? Svět je samá špatnost, pane, kdo si představuje něco poctivého, je nevyléčitelný naivka.

Jsou to zarmucující hovory, jež tak lze vést s lidmi sice jazyka téhož, ale myšlení již na hony vzdáleného. Chmurný důkaz toho, jak velice se komunismu podařilo vytvořit v naší staré vlasti nového, socialistického člověka, přesně jak o to usilovali vousatí praotci marxismu. Jak výborně se mu podařilo potlačit ono staré, buržoazní myšlení, v němž se ještě počítalo s takovými kategoriemi jako čest, statečnost, ideál. Dokonce i u těch, kteří se jinak k Západu hlásí a pod prapory profesora Bělohradského ani na protiamerické demonstrace se nijak nehrnou, i ti jsou toho samozřejmého názoru, že něco hmatatelného, vyčíslitelného z toho ta Amerika musí mít, jinak by to nedělala. Zotročené mysli je nepochopitelné, že by se někdo mohl namáhat jen tak, z čisté dobré vůle. Poslechnout mravního příkazu. Jít na pomoc bitému, i když z toho hnedle nic nekouká. Že by kuře mohlo zadarmo hrabat. Že by dokonce mohlo jakémusi ideálu i mnoho ze svých vlastních zrníček obětovat. Že by se na tomhle zkaženém, podvodném, zlodějském světě - jen se, pane, podívejte kolem sebe, že ano - ještě vůbec mohl nějaký ideál vyskytovat, leda u úplných bláznů.

Zotročená mysl se probudila a rozhlíží se po dění světa. Vidí v něm všelicos, co si nedokáže srovnat v hlavě. Všelijaké podivné skutky, jimž nerozumí, jelikož v nich hledá své vlastní pohnutky a obraz vlastního hlubokého přesvědčení. Snad by se ty divné věci daly vysvětlit nezištností, dobrou vůlí, idealismem, ale takové věci si zotročení dávno vyhnali z hlavy a shledali je směšnými. Beze smyslu. Smysl přece má jen zisk a vyčíslitelný prospěch, hned a do mé kapsy, než přijde ten ještě chytřejší a vystřihne mi do ní díru. Neboť chytrost vítězí. Kdyby vám náhodou někdo povídal, že vítězí něco jiného, nevěřte mu. Kdoví, co z toho má.

Mohl bych se takhle pošklebovat ještě dál, ale už toho nechám, neboť je mi z toho smutno. Snad jen ještě závěrečné poučení abychom si nějaké odnesli: ta kosovská polízanice vyplavila na povrch mnoho špíny duší. Všelijakou přetvářku i způsob myšlení práchnivého, sovětského, jakož i mnohou dosud bedlivě utajovanou sympatii k Velkému stepnímu bratru, který ať je jaký je, srdce ledakterého demokrata, ba přímo tržního konzervativce bije nadále v rytmu jeho tepu, jak se naučilo a odučit nemůže ani nechce. A když i ne stepní sympatii, tedy nevědomý návyk na zlo. To ale se špatně rýmuje se vstupy do rozličných struktur demokratického Západu, moji drazí krajané. Z jednoho vstupu už se pomalu stává ostuda, ten druhý ... kromě další ostudy z něj může být i katastrofa, a to jak pro Západ, tak i pro vás samé. Neboť demokracie, víte, demokracie není cosi, co se vyhlásí z parlamentního řečniště, jako že se od zítřka přiráží koruna padesát na fajfkový tabák.

Demokracie vyrostla z jistých předpokladů, mimo něž nedává smysl, a není přenosná. K těm předpokladům patří i dobrá vůle, nezištná ochota k obětem v časech zlých a pěkný kus idealismu. I když za zrníčko tak směšné by socialistické kuře nehrabalo, ale to je kuře, račte vědět, už velmi vynošené. Říkávalo se mu brojler, jak si vzpomínám. Pokuste se neoctnout na pekáči dějin spolu s ním.

(Hannover, 4. 5. 1999)

Úspěšní

Tak jsem se vám na stará kolena dal do studia marxismu-leninismu. Jistě mi řeknete, že jsem se zbláznil, ale víte, to bylo tak: přišel jsem k jednomu známému, zrovna když se hotovil vyhodit velkou náruč marxistických knih z bůhvíjaké pozůstalosti. Velkomyslně mi nabídl, že si mohu všechnu tu veteš vzít, ale jak už nejsem skromný, vybral jsem si jenom jednu knížku. Nesla mnohoslibný název Základy vědeckého komunismu.

Cítím totiž, že mám jistou mezeru ve vzdělání. Bylť jsem již v mladém věku vyhozen a vyloučen ze všech jen trochu žádoucnějších povolání a poslán, jak se tomu tehdy říkalo, k lopatě. Což bylo dost smutné, ale na druhou stranu se mi tím dostalo vzácných privilegií. Nemusel jsem chodit do rozjásaných průvodů, mohl jsem zvysoka kašlat na veškeré schůze i školení, nepotřeboval jsem číst stranický tisk, vylepovat holubičky aniž vstupovat do Strany nebo aspoň do svazu přátel čehosi. Požíval jsem svobody slova, o jaké se ani disidentům nezdálo; po maringotkách, vrtech, šachtách a lomech jsem mohl mluvit, co jsem chtěl, a také jsem mluvil. Když některý přičinlivý kuklík donesl mé výroky na příslušná místa, nestalo se zase nic, protože hloub než k té lopatě mě nebylo kam poslat, leda do basy; ale na tu to zase bylo málo. Byl to, takto vzato, utěšený, záviděníhodný život.

Čímž se stalo, že jsem vznešené ideje komunismu znal spíš z jejich očividných a nevývratných výsledků, ale blíže, natožpak vědecky, jsem se s nimi neseznámil, jelikož mi toho nebylo zapotřebí. Až teď. Omatlaná knížka s mnoha stopami po pečlivém studiu mi slibovala netušený duševní zážitek.

A bylo to, truchlivo povědět, zklamání. Představoval jsem si, že najdu myšlenky, třeba scestné, duševní pochody, byť i mylné, argumenty, třeba i pošetilé a do prázdna jdoucí. Pokus o cosi opravdu vědeckého, třeba i nedopečeného. Pochybnou, ale přece jen logickou stavbu, s níž se budu moci chytit do křížku a srovnat nejen její rmutné výsledky, nýbrž sám ideový základ s mým skrovným rozumem i se zkušenostmi, z nichž vyrostl můj názor. Nenašel jsem z toho pranic. Nebylo žádného ideového základu ani logické stavby. Natožpak stavby vědecké, pokud není vědecké to, co samo sebe tak zve. Jen hloupoučké, dětinské žvásty, jakých bych dovedl sám z rukávu vysypat hromadu, kdybych se trochu přiopil.

Jednotlivá tvrzení, schopná obstát pouze za předpokladu, že proti nim nikdo nesmí vznést námitku. Ale nebudu vás dál unavovat. Četl jsem kdesi, že šimpanz dosahuje inteligence osmiletého dítěte. Nuže, vědecký komunismus je četba právě tak pro šimpanze. Někdo ovšem mou knížku důkladně studoval. Pravítkem a barevnými tužkami si v ní jednotlivé moudrosti zatrhával, celou ji ohmatal. Musel? Nebo snad dokonce chtěl? Přiznávám se, že mi duševní svět komunisty zůstává zahalen. Možná že těm pitominkám věřil. Byli i tací. Zpočátku i duchové značně inteligentní, třebaže myšlení nesamostatného, k posledku už jen duchové nevalní, dodnes jednou do roka povykující na Džbánu oplakávajíce ztracenou bezmyšlenkovitost šimpanzího ráje. Jiní na Džbán povykovat nechodí, stavše se demokraty. Nikdy jim nečinilo potíže stát se čímkoliv. Z celého marxistického mudrosloví sice ani slovu nevěřili, po straně si z něj při zachování veškeré opatrnosti šoufky dělali, ale bedlivě je studovali, na správném místě a v pravý čas se jím dovedně oháněli, postavili na něm svůj profesní a společenský vzestup.

Úspěch. Chtěli se stát Někým a také se stali. Možná se Někým stal i majitel té ošoupané knížky. Jeho jméno v záhlaví je pečlivě začerněno, patrně se za ně styděl, ale kdoví. Možná že je to jméno kohosi i dnes úspěšného. Některého z oněch nepostradatelných odborníků, za něž není náhrady, význačných ekonomů a tržních manažerů. Nebo snad docela i některého z předních demokratických vůdců české země, střídavších se s železnou neochvějností u kormidla dějin.

Desátý rok už uplývá od toho času, kdy se zdálo, že se vláda věcí českých do rukou lidu opět navrací. Byla to, jak dnes uznávají i bezbřezí optimisté, mýlka. Vláda věcí se nedostala do rukou žádného lidu, nýbrž téměř bez výjimky do rukou oněch druhdy Úspěšných. Neříkám že komunistů. Nikdy jimi nebyli, leda že do partaje vlezli, vědecký komunismus studovali a barevnými tužtičkami si v něm podtrhávali, ale prosím vás, to přece člověk musí, když to někam chce přivést, že.

Ostatně ti zcela nejchytřejší ani do té partaje nelezli, dovedouce si své zájmy pojistit jinak. Nelze popřít, že byli a jsou schopní, přičinliví, inteligentní. A přece se desítiletí jejich vlády vykazuje bilancí tak velmi zarmucující. Ne a ne se vzchopit ta země česká; co se za oněch sametových dnů zdálo ležet na dosah ruky, je čím dál vzdálenější, ohlašovaný hospodářský rozmach se nedostavil, utuchlo radostné očekávání a je konec české sebedůvěře, dráty na šumavské hranici jsou dávno strženy, ale odstup od zemí Západu se nezmenšuje navzdory občasným vyhlášením o touze po vstupu do jeho rozličných struktur. Ba, došlo-li k takovému vstupu, byla z toho po málo dnech ostuda.

Jsou slyšet řeči o neúspěchu českých politiků. Dovoluji si s tím názorem nesouhlasit. Mužové, třímající české otěže, byli neochvějně úspěšní již před časem sametovým a jsou tací i posud. Jde ovšem o to, čemu říkáme úspěch. Že prospěch země a jejích obyvatel, hospodářský růst a stoupající blahobyt, nedvojsmyslné právo, bezpečnost a důvěryhodnost...? Ale kdepak. Omyl, holoubkové. Tak tomu možná říkáte vy. Oni, za každých okolností úspěšní, tak nazývají něco jiného. Měří úspěch jiným metrem. Tím svým skládacím, vejde se jim dobře do kapsy. A s ním i všechno ostatní, co nevyjedeného ještě v zemi zbývá. Ano, jsou úspěšní, jako vždycky byli. Diví se, že se divíte. Což jste si jich nevšimli, když ještě marxistické žblepty pravítkem podtrhávali? Že jim celý socialismus i s dědou Husákem mohl být ukradený, jen když to dobře sypalo a jejich osobní ješitnost byla ukojena význačným postavením? Proč bychom od nich najednou měli očekávat něco jiného? Co? Jakousi snahu o úspěch jiného druhu? Proč bychom měli věřit, že jako dřív socialismus nemusí jim dnes být zrovna tak ukradena celá slavná země česká?

Marxismus, socialismus s lidskou tváří i bez ní, komunismus vědecký, reformní i fosilně zkamenělý, všechno to spočívalo na myšlence - pakli vůbec jaké - v zásadě zvrácené. Její výsledek byl týž. Měla tu význačnou vlastnost, že z ní vždy všechno vyplulo tím špinavým navrch. I lidské charaktery. Cokoliv se vynořilo z kalu komunistické louže, nebylo, nemohlo být dobré. Proto to dopadlo, jak to dopadlo. Ještě dopadá. Stalo se to nejhorší, co se stát mohlo.

Třeba mě trhejte na kusy, ale pravím vám, že mnohem lépe by bylo, kdyby vládu věcí českých měli v rukou ti věřící, na Džbánu povykující. Ti jsou aspoň pitomí, jejich šimpanzí mozky nepostačují k úspěšnému spřádání tunelářských sítí. Oni by nedokázali tu nešťastnou zemi tak do kořene rozvrátit. Ale třeba bychom si přáli, aby se vláda věcí českých už konečně dostala do rukou ani úspěšných tunelářů, ani šimpanzů, nýbrž někoho jiného. Snad dokonce toho lidu, jejž měl na mysli Komenský, když spisoval svůj Kšaft. Není to tak špatný lid, jak se leckdy povídá. Nesměl by ovšem být v jakémkoli náznaku poctivosti a slušnosti okamžitě utloukán zlým příkladem svých volených zástupců. Nesmělo by se mu na všech stranách ukazovat, jaký druh úspěchu se vyplácí.

Deset let se promarnilo v naivní víře v obrácení začerněných jmen, ale ještě je naděje. Rádi jsme se posmívali Slovákům, není-liž pravda, ale oni už své Úspěšné prohlédli. Zbavili se jich, třebaže je těžko vědět, jestli nastálo a všech. Co bylo možné nad Dunajem, není vyloučeno ani nad Vltavou. Ještě má český občan v ruce jisté eso toho prošvindlovaného mariáše, jen je musí už jednou konečně použít.Až ten den nastane, musí se dobře podívat, čí jména stojí na lístečcích, jež mu byly předloženy k vhození do urny. Nejsou-li to náhodou ta v jistých knihách začerněná. Jména těch vždy úspěšných, po svém úspěšných, majících zázračnou schopnost vyplout pokaždé na hladinu jako...

Jsou sdruženi v určité politické strany, takže je volba poměrně snadná: byť by Úspěšní na plakátech cokoliv psali a jakékoli modré z nebe slibovali, je možno je předem a hromadně ze své osobní volby vyloučit, neboť není horší volby než oni. Netřeba se těšit, že jejich srdce černá jako tunel v příštím volebním obdobím zesvětlají v pravé demokratické čistotě, že najednou povýší veřejný zájem nad svou osobní kapsu. Kdyby toho byli schopni, měli už deset let času to udělat. Ti, kteří celou tu dobu stáli v čele země a dovedli ji tam, kam ji dovedli, už by neměli další příležitost dostat, jelikož je dětinské od nich očekávat, že by se náhle začali chovat jinak. Rovněž není třeba se domnívat, že jsou jedni lepší druhých. Říkat, že pan A je přece jen o něco lepší než pan B.

Nedokáže-li český občan a volič nic kloudnějšího než každou příležitost promarnit vystřídáním jedněch prognostiků druhými ... nu, pak je asi možno želet české krajiny, české tradice, české řeči a ledačeho jiného, co nám exulantům leží na srdci, ne však českého lidu, protože ten by si tak svůj osud zasloužil. V tom případě by bylo nutno přiznat, že od něj chtěl Komenský příliš mnoho.A nelze se spokojit s málem. Třeba jsou mezi Úspěšnými lidé osobně lepší i horší, slušnější i zcela bezcharakterní, ale minulost mají všichni touž, do budoucna nic kalého neslibující. Jejich úspěch byl, je a bude neúspěchem české země a českého člověka, což není náhoda, ale železná zákonitost, vyplývající z povahy post- i nepostkomunismu.

Ještě ale jsou v Čechách lidé dřívějším úspěchem neposkvrnění a naději na obyčejnou lidskou slušnost skýtající. Snad i nezištný veřejný zájem by byl k nalezení. Nelze jej ovšem hledat na kandidátkách předních a úspěšných politických stran. Tam vypluli z hlubin komunistické louže jiní. Pohlédněte tedy, čeští lidé, čím býval kdo z těch pánů, hotovících se zasednout do vašich sněmoven. Dejte přednost těm, kteří v oněch nedobrých dobách neslynuli úspěchem. Nebylo úspěchu, aby nebyl vykoupen bezcharakterností. Dejte přednost těm stranám a sdružením, v nichž takoví nejsou zastoupeni; jsou malé a nevýznamné, ale to není nezměnitelný stav; váš hlas je může posunout k významnosti.

Nedejte si namluvit, že propadne; propadl by spíš, kdybyste jej dali Úspěšným. Nevěřte - jak je často slýchat - že hlas neznámým stranám a osobám je ve skutečnosti hlas komunistům; je to záměrná lež, ale kdyby tomu tak i bylo, ti praví, věřící, duchem chudí, na Džbánu povykující sirotci by nepředstavovali tak velkou hrozbu vaší budoucnosti jako Úspěšní.

A snad ani není třeba čekat na volby. Je v možnosti každého se s pravidly Úspěšných neztotožnit. Nečekat na ně, až zahájí občanskou a morální obnovu, oni jistě něco takového časem začnou hlásat, až se jim to bude zdát výhodné, ale bude to zase švindl. Zahajte svou obnovu sami, mimo ně a bez nich. Ať si jsou mezi sebou, cosi nevonného, vyplavavšího na povrch kalné louže, co se ale nemůže udržet na vodách čistých. Veď sa oni stratia, jak pějí přátelé Slováci, tímto časem o dost napřed před námi.

Nemyslím si, že postkomunismus zůstane v Čechách navěky. Na věky není nic, ani juchtové boty. Ale může vydržet dlouho. Tak dlouho, že na konci toho času už v Čechách nezůstane jedna neohlodaná kost. Ti Úspěšní, ti vaši obrození a sametoví demokraté, vaši tržní odborníci a manažeři, ti vaši schopní a všeho schopní ... není tak nesnadné uhodnout, co pak udělají. Nemajíce už co ohlodávat, začerní znovu svá jména a odejdou. Budou mít kam a hlavně s čím. Vy ne. Nenechte to tak daleko dojít.

(Hannover, 27. 5. 1999, Zpravodaj 1999, č. 6)

K možnostem revoluce hlav a srdcí

Rozvinula se na stránkách tohoto časopisu diskuse kolem Impulsu 99. Pan Lojda by byl pro to, aby se z řečené iniciativy vyvinula politická strana, neboť jiná možnost v demokracii totiž není. Pan Beran naproti tomu projevil názor, že dění v otevřené společnosti má nekonečně mnoho jiných možností, než je působnost politických stran.

Ve vší úctě bych si dovolil oběma pánům odporovat: jakápak demokracie, propánajána, pane Lojdo? Jakápak otevřená společnost, pro všechny svaté, pane Berane? Nepustili jste ve svém zápalu pro věc spravedlivou ze zřetele, že je řeč o současných Čechách? Přeložíme-li si slůvko demokracie do češtiny - jakýpak lid dnes v Čechách vládne, prosím? Není to spíš uzavřená, zvenčí zcela nedobytná skupina otrlých cyniků s hroší kůží, jejímž zájmem je především vlastní moc a kapsa? A otevřená je česká společnost těchto dnů nejvýš v tom smyslu, že si může povídat, co chce. Neposlouchá ji nikdo.

Nikoliv. Stav je takový, jaký je, nebuďme jako někteří západní žurnalisté, kterým také stačí, že se někde v Pákistánu nebo v Burkina Fasso vyhlásily nějaké volby a založilo pár partají, aby hned ony země prohlásili za demokratické. Definujme si stav věcí českých přesněji: byl položen základ demokracie, ale na něm už dál nevyrostlo nic kalého. Nekonečné množství možností česká společnost určitě nemá; mohli bychom být rádi, kdyby měla jednu. Má-li ji, pokusme se ji najít; ne-li, povídáme si beztak jen tak akademicky mezi sebou.

Mluvme, prosím, o věcech proveditelných, ne o nedosažitelném ideálu. Snažit se o revoluci hlav a srdcí ... krásná věc. Jenže pohříchu nemá v dnešních Čechách valnou vyhlídku na úspěch. On, víme, Masaryk drobet přestřelil - budiž mi dovoleno otřít se o muže tak slovutného - s tou revolucí hlav a srdcí. V jeho době byly revoluce velmi v módě, ale dnes už o nich víme své. I v optimálních podmínkách je přechod určité společnosti na vyšší morální úroveň věc dlouhodobá a výsledky se dostavují jen zvolna, kdežpak revoluce.

Tím méně postačí v dnešních Čechách vystřelit z nějaké morální Aurory, aby se vše v lepší obrátilo. Doufám velice, že ani iniciátoři Impulsu 99 nejsou tak pošetilí, aby si představovali, že stačí vydat jednu plamennou výzvu a už se pak jen se zalíbením dívat, jak se hříšní Saulové obracejí v Pavly. Jejich počin potřebuje naléhavě další pokračování. Jde o to, jaké.

Položit zdravé mravní základy společenského dění a pak čekat, až ten skutek najde svůj výraz v užší politice, pane Berane, inu, obávám se, že bychom se dost načekali. Těžko můžeme vyžadovat přechod k vyšší morální úrovni na lidech, jimž je z nejvyšších míst každodenně předváděno, jak se sobectví, bezohlednost, bezcharakternost i holý zločin vyplácejí a jaký trouba je ten, kdo jedná čestně. Zajisté je nutno upozorňovat českého člověka, že návyk na nestandardní společenské chování je při všem chytráctví zhoubný a nevede ve svém důsledku jinam než k stále hlubšímu propadu; ale snad ještě naléhavěji musíme usilovat o to, aby byl osvobozen z babylonského zajetí těch, kteří mu dávají špatný, duši a veškerou morálku ubíjející příklad.

Musí být rozbit krunýř bezvýchodnosti, aby se duše uvolnila. A duše se musí uvolnit, aby byl krunýř rozbit. To je ďáblův kruh, z nějž bude nesnadno najít cestu ven.Pokud jde o rozbíjení krunýře: rajtujeme na jistém omylu, přátelé, v němž ostatně nejsme sami. Domníváme se, že projeví-li podvedený lid dostatečně důrazně a zjevně svůj hněv a nespokojenost se stavem věcí, zaleknou se prognostičtí oligarchové a řeknou si - běda, nelze nám již déle vládnout, neboť nemáme podporu veřejnosti.

Houby, milý lide. K smíchu, ušlechtilí duchové. Mnohý příklad ukazuje, jak scestná je to představa. Pohleďme do ulic bělehradských, v nichž se co den demonstruje, protestuje, nesouhlas a hněv vyjadřuje, ale bělehradský samovládce sedí na svém trůně a je mu to jedno. To dřív byli samovládci tak hloupí, že potlačovali nesouhlas a zavírali ty, kteří projevili odlišné mínění. Dnes ... jen si mluvte, holoubkové. Nadávejte si. Pište si v novinách, co vás jen napadne. Máte kompletní svobodu slova, užijte si jí. Podívejte se, i voleb vám rádi popřejeme, takoví jsme demokraté. Můžete na volební cedulce zaškrtnout jednu prognostickou partaj a příště zase druhou. Naše starost jen bude, aby se ten výběr nerozšířil. My totiž máme hroší kůži a bobříka mlčení, víte; a takto vyzbrojeni budeme vládnout tak dlouho, dokud se nám to bude líbit. Dokud nám z toho bude něco koukat.

Nic naplat, má-li se česká společnost vyprostit z morální bídy, musí se změnit vnější okolnosti. Jinak z toho nekouká nic jiného než zase nějaký život v pravdě, jak jej svého času vynalezl pan Havel, a dopadlo to, jak to dopadlo. Naštěstí jsou zde jistá vrátka k vyklouznutí: ještě pořád máme parlamentní demokracii. Sice dost žalostnou, pákistánskou, sice jsou její vrátka uzamčena petlicí svobodné volby mezi prognostickým čertem a belzebubem, ale přece jen. A jinudy než jimi cesta ven nevede.

Z toho plyne závěr: je nutno odstranit tu petlici. Umožnit i jinou volbu než čerta a belzebuba. K tomu by český člověk ovšem musel mít nástroj v podobě politického objektu, který bude moci nejen ušlechtile mudrovat a výzvy vyhlašovat, ale i aktivně do politického dění zasáhnout. Jinými slovy, jelikož nejsme ve Švýcarsku, kde může občan uplatnit svou politickou vůli i jinak než prostřednictvím partají, musí zde být strana, která by prognostickou nabídku rozšířila o poctivost a mravnost. Jakákoliv mimoparlamentní hnutí mají smysl jen jako k příprava k takovému kroku. Chtít působit anonymně a všudypřítomně ... až příliš se to podobá někdejším snahám o nepolitickou politiku a podobné chiméry. Ostatně podezřívám iniciátory sametu, že vypustili tuto užitečnou kachnu do povětří záměrně. Netřeba se jí inspirovat.

Ano, pan Beran má nepochybně pravdu: byly tu už morálně ryzí politické objekty - a nebyly voleny. Nabízel se hodnotný denní tisk, ale zanikl pro nedostatek poptávky. Přiložil jsem si tenkrát k těm objektům a k tomu tisku své skromné polínko, takže o tom něco vím. Je třeba ale dodat, že obojí, jak ten ryzí objekt, tak ten hodnotný tisk zde byly trochu předčasně. V době, kdy byl dobrý lid český ještě pln důvěryplného optimismu, ba sebeobdivu a ochotně slupl svým prognostickým vůdcům malinu předstírání, že všechno jde skvěle, že jsme první z prvních, že co nevidět kdekoho doženeme a předeženeme a že jakási morálka - nu, nejvýš šlehačka na dortu, o niž je dost času se starat až pak, pakliže vůbec.

Dnes, zaposloucháme-li se do růstu trávy na české lučině, zaslechneme ševelení zgruntu jiné. Kdo by dnes nabídl české veřejnosti morálně ryzí politické objekty, nepotýkal by se už s povýšeným nezájmem, nýbrž spíš se sedmihlavou saní apatie, pocitu marnosti, otráveného mínění, že to ti nahoře beztak mají všechno zpachtované a rozdělené mezi sebou, takže nic není platné nic, že je jeden lump jako druhý, a kdo další k tomu přijde, nebude taky jiný. Obzvlášť vypečená je ta saní hlava, která jedovatým jazykem tvrdí, že volit něco nového nemá smysl, protože ti noví se beztak nedostanou přes pět procent a jejich hlasy nakonec ještě přijdou k dobru komunistům, takže raději budeme znovu volit ty zatracené, stokrát prokleté prognostiky. Anebo vůbec nikoho, ať nám všichni vlezou na záda.

Je třeba nového politického objektu, který by saň apatie dokázal skolit. A je jej třeba rychle. Iniciativa Impuls 99, podpořená jmény mnoha vynikajících a v národě oblíbených osobností, se jím může velmi dobře stát, bude-li k tomu mít vůli a kuráž. Nemusíme s ní do posledního puntíku souhlasit, ale projeví-li tu vůli, neměli bychom ji z ní zrazovat mudrováním o neparlamentních cestách, nepolitické politice a podobnými obehranými melodiemi. Protože času není. Neleží před námi dlouhé věky, v nichž bude dost času semínko poctivosti a slušnosti zasít, nechat je pomalu růst a působit, do obecného myšlení zvolna pronikat, ba nakonec snad i postkomunistické vypečence v bohabojné Pavly obrátit. Čas nestojí, vývoji demokratického světa se nepřibližujeme, nýbrž se nám každou vteřinou vzdaluje z dohledu, další pošetilosti a neprozíravosti si nemůžeme dovolit.

Někde před námi je dějinný zlom, po jehož překročení se vrátka definivně uzavřou, zbude jen výběr mezi úpadkem hlubším a ještě hlubším. Z Česka se s konečnou platností stane nedůvěryhodná končina, demokracie naoko, o níž každý bude vědět své, státní útvar druhé, pákistánské jakosti, který už se do první ligy západního světa neprobojuje, i kdyby se najednou celý morálně obrodil. Abychom byli konkrétnější, můžeme už možná ten zlom určit: snadno se jím mohou stát příští volby, v nichž se nejsilnější stranou - jak průzkumy ukazují - stanou komunisté, s nimiž se po nějakém upejpání ochotně spáří ve věčné koalici jedni, druzí nebo obojí prognostici. Konečně budeme vědět, na čem s nimi jsme, ale už nám to nebude nic platné. Bude po všem, tisíciletou korunu českou budeme moci uložit v muzeu, naději pohřbít a další úvahy o mravní i jiné obrodě si ušetřit.

Zbývá-li ještě nějaká možnost, není jí na dlouhé lokte. Chopme se jí. Zešeřívá se totiž a tato noc nebude krátká. Sklapnou-li vrátka, bratříčku, zůstanou už nastálo zavřená.

(Psáno pro Polygon, v Hannoveru v den 10. výročí Sametu, 17. 11. 1999)

PROČ OBCHÁZÍ STRAŠIDLO

Jestlipak to není k zbláznění: Evropou už zase obchází strašidlo komunismu. Nadzvedlo desku svého sarkofágu, pod níž se zdálo být tak dokonale pohřbeno, a chystá se vylézt. Je to sice upír proti Marxovým dobám už značně bezzubý, zchátralý a celkem směšný, také neobchází Evropou celou, nýbrž pouze její východní částí, ale...

Podivné zprávy totiž přicházejí ze zemí českých. Proces, který před desíti lety s takovými nadějemi a v sebejistotě až přehnané započal, zabředl do bezvýchodnosti. Ti, kteří se tehdy postavili do čela osvobozeného národa a měli sklon radit celému světu, nedovedou teď poradit sami sobě. Povadly samolibé úsměvy na tvářích sametových demokratů, jež národ český ještě před nemnoha lety hřejivě obdivoval, ale nyní by od nich pes kůrku nevzal. Není sporu, sametový čas stojí po deseti letech nad hromádkou trosek. A zklamaný lid poznav konečně, že od svých partají nemá co kalého očekávat, se buď štítivě odtáhl od věcí veřejných, pravě, že je to beztak všechno jedna lumpárna, nebo se mu začíná stýskat po starých pořádcích. Za komunistů bejvalo líp, jde hlas kraji českými. Za komunistů byl aspoň pořádek, zní dýmem hospod. Byly provedeny průzkumy veřejného mínění a jejich výsledek je výstražný: kdyby se dnes konaly volby, zvolila by na sebe jedna pětina až jedna čtvrtina demokratického národa českého své bývalé komunistické pohůnky.

Hloupost? Nepoučitelnost? Krátká paměť? Zlost a chuť to vymalovat těm sametovým darebákům, aby si to za rámeček nedali? Možná. Ale než vezmeme do ruky hůl, abychom ji zlomili nad českou nepoučitelností, neuškodí podívat se jinam. Je vždycky užitečné neuzavřít se jen do své domácí zahrádky, neboť v pohledu na cizí dvorky se může skrývat leckteré poučení. Před nemnoha týdny totiž proběhly volby ve čtyřech východoněmeckých zemích. Dopadly tak, že jedna pětina až jedna čtvrtina dobrého lidu východoněmeckého nedbajíc zlé zkušenosti, dala svůj hlas komunistům. Poměr, zdůrazněme, nachlup týž, jaký ukazují české volební průzkumy. Je to bezděčná shoda, nebo se v tom výsledku skrývá jakási souvislost? Ale jaká?

Bziklo-li českému voliči zklamáním v hlavě, takže je hotov na sebe znovu přivolat upíra, lze ho zčásti chápat. Vede se mu nedobře a velké naděje není. Ale proč, hrome, vyvolává upíra z hrobu volič východoněmecký? Co si od něj slibuje? Na rozdíl od českého voliče se má dobře, ba výborně, v každém případě lépe, než si vlastním přičiněním zasloužil. Jeho příjem sice ještě nedosáhl výše příjmů západních, ale už se k nim přiblížil skoro na dotek. Z rachtavých trabantů přesedlal na mercedesy a jezdí s nimi ne blátem a výmoly jako dřív, nýbrž po rovných, nových silnicích. Sirnatě šedožlutý puch, jejž byl zvyklý dýchat, udělal místo čistému povětří a modrému nebi. Jeho město se zvedlo z trosek a je zase čisté, výstavné. Okraj města sice ještě hyzdí paneláky, ale aspoň jsou již úhledně přestavěné, s přece jen jakýmsi zdáním osobitosti. Ostatně čím dál víc občanů bývalé DDR paneláky opouští a stěhuje se do pěkných, nových domků, takže vzniká bytová krize naruby: co s prázdnými byty v panelácích? Má všechno, po čem dřív jen toužebně vzdychal, včetně samozřejmostí jako třeba telefon. S čím je tedy nespokojen?

Nespokojenost s novými poměry bývá obvykle sváděna na vysokou nezaměstnanost, ale ani to nesouhlasí: i kdo je v dnešním východním Německu nezaměstnaný, těší se daleko vyššímu životnímu standardu, než když za Honeckera chodil do dobře honorované práce. Jistě by se pěkně poděkoval, kdyby ho někdo chtěl k tomu standardu zase vracet. Proč tedy ale volí Gysiho komunistické sirotky? Z jakého hnutí mysli?

Asi děláme chybu, hledáme-li logické vysvětlení toho jevu. Jsou i jevy, jež lze vysvětlit pouze nelogicky. Nesnažme se odvodit novou příchylnost k starým hrncům z nespokojenosti či bezvýchodnosti. Její příčina bude jiná. Hledejme ji.Odvozovat ji z materiální situace je zdánlivé a povrchní. Její stav je v obou zemích diametrálně odlišný, a přesto je výsledek stejný. Zbývá tedy ... ano, co zejména se změnilo od oněch dnů, kdy se hroutila berlínská zeď a pod sochou svatého Václava zvonily klíče? Že nic tak zvlášť? Ale kdež. Jedna věc se změnila nesmírně, totiž míra osobní a společenské svobody. A přebytek svobody je také důvod toho, proč čtvrtina občanstva obojí země hodlá svou svobodu pěkně vzít a vložit ji zpět do rukou těm, kteří s ní už jednou tak úspěšně zatočili. Ti lidé hovořívali se zaujetím o svobodě, dokud přesně nevěděli, co to je. Nyní to už vědí: svoboda je především zodpovědnost.

Zodpovědnost za svůj vlastní osud i podíl zodpovědnosti za osud společnosti. Svoboda je i příležitost: příležitost k mnoha dobrým věcem, k úspěchu a zámožnosti, ale také, jsme-li nemehla a měkkýši, příležitost k úpadku. Svoboda vydá své plody tomu, kdo si namáhá mozek a vůli, ale ochablému visí její jablíčko nedosažitelně vysoko. Svoboda není nic pro ty, kdož milují zabzděné, bezmyšlenkovité pohodlíčko. V každé společnosti je jistý podíl nemehel a měkkýšů, myslí líných, jimž svoboda nic neříká. I ve společnosti západní, nemylme se, ledaže se v ní sklon k duševnímu otroctví nevydestiloval do politického názoru; je asi zapotřebí půlstoletí nevolnictví, aby osoby s tímto předpokladem přijaly otrocký stav vědomě za svůj a nalezly v něm zalíbení. Nabízet jim svobodu znamená házet perly ... snad i ty svině si však cení perel víc než duše otrocká svobody.

Stav věcí po obou stranách Krušnohoří ukazuje, jaký asi je potenciál otroctví v lidské společnosti: je to pětina až čtvrtina populace. Chudobu, nezaměstnanost, dysfunkci státních institucí do toho nepleťme; s ní má výskyt otroků z přesvědčení málo společného. Na tomto bodě můžeme srovnání s německým východem opustit. Jeho měkkýši časem zjistí, že se jim přece jen vede líp, i když po vrchnostenském zaopatřování bez jiskry vlastní myšlenky asi toužit nepřestanou. Horší to bude na české straně Krušných hor.

Nestane-li se ještě zázrak, můžeme se po příštích volbách těšit ... ne snad rovnou na komunistickou vládu; k parlamentní většině otrocký potenciál v českém národě bohdá stačit nebude, i když jeho procento ještě asi o něco naroste. Ale bude dost toho, stanou--li se komunisté nejsilnější stranou, jak se pohříchu ukazuje. Ostatní strany, zejména obě strany prognostické, budou stěží mít dost morální síly i vůle pustit se s upírem do křížku, spíš všelijaké námluvy můžeme čekat, patrně i koalice, řeči o významné demokratické síle, již nesmíme nechávat stranou, a tak rozličně. Z řečí o pravicovosti naopak zbude jen prach a dým, neboť každý poběží přihřát si polívčičku na tomto ohníčku a mnohá stará náklonnost znovu propukne.

Co českou zemi v takovém případě čeká? Zkusme to odhadnout. Nu, snad ne to úplně nejhorší. Žádné Vítězné únory, šibenice, koncentráky, rozkulačování, estébé, ba ani vedoucí úloha Strany už ne. Ne že by v mnohé zatmělé palici neobcházelo i takovéto strašidlo, ale oni jsou v komunistickém vedení i o něco chytřejší lidé. Vědí, oč jim jde: české lučiny již jsou dosti vypasené, ale pro toho, kdo si přispíší, ještě leckteré tučné stébélko zbývá. Půjde o to, získat moc a také si ji podržet. Ani ne tak zahnat dnešní pasoucí se dobyteček, ale připojit se k němu. Na věčné časy snad ne, ale aspoň na tak dlouho, dokud je ještě něco k spásání. Jelikož se otevřené diktatury v dnešním světě už nenosí, budou se Gottwaldovi vnoučci muset udržet u vesla voličským souhlasem. Proto budou komunisté nejen slibovat, ale také, aspoň zčásti, své sliby plnit. Po svém, pochopitelně.

Tak, aby se zatetelila blahem otrocká dušička, toužící po státním zaopatřování. Bezplatné tohle a bezplatné tamhleto, různé jistoty, právo na to a ono, především právo na práci. Samozřejmě ví i hlavička dost prostřední, že všechny takové dárky něco stojí, a bude se ptát, kde na to komunisté chtějí vzít. Nu, jako každý jiný politický mikuláš. Nadílí z dvojího košíku, z nichž na jednom stojí nápis Dluhy, na druhém Daně. Bude pak dost záležet na prozíravosti západních bank, najdou-li odvahu říci - takhle prošustrovaným figurám se v naší hospodě na sekyru nedává. Neřeknou-li, může se český chudobinec octnout pod tíží hypoték, které nebudou splaceny ani do vypuknutí příští doby ledové.

Daně samozřejmě porostou. Pokaždé se najde nějaký sociálně spravedlivý důvod, aby se někomu udělala díra do pytlíka. Nejdřív pochopitelně boháčům, to přivádí závistné dušičky spolehlivě do extáze. Ovšem, boháčů jednak není tolik, jednak si to nedají líbit, takže lze ze všeho nejspíš čekat urychlený odsun soukromého kapitálu za hranice. Tomu sice bude bráněno zákazy, ale kapitál je jako voda, skulinku si vždycky najde. Boháči sametoví, jejichž pytlíkům by se mělo odlehčit především, se už nějak s komunisty dohodnou, aby se jim moc nestalo, však ona vrána vráně oči nevyklove. Poté se již nebude mluvit o boháčích, nýbrž o osobách s vyššími příjmy. I toto ohlášení bude provázeno závistným jásotem, ale chyba: zajisté nikdo předem nepoví, kdo už je osoba s vyšším příjmem a kdo ještě ne.

Hranice se bude stále snižovat, až nakonec přijdou k mimořádnému zdanění i vrátní a uklízečky. I všelijakých jiných daní bude vynalezena velká síla, pochopitelně vždy v zájmu sociální spravedlnosti. Mocně se komunisté oboří do nezaměstnanosti. Práce pro všechny! bude znít od Chebu po Beskydy. Produkční a obchodní mechanismy, jejichž dobrou funkcí vznikají pracovní místa, ovšem nebudou schopni uvést v chod a nadto jim takové věci budou připadat podezřele, kapitalisticky; i půjdou na to z jiné strany.

Se vší nesmlouvavostí prosadí další existenci rozpadlých, zbankrotovaných velefabrik, kdyby se v nich nevyrobilo čehokoli prodejného ani za pětník. Druhou stranou toho úsilí bude značná nevlídnost k podnikání skutečně soukromému. Kdo vlastní pílí a důvtipem zvelebil svůj podniček, nebude za to chválen, nýbrž trestán: daněmi, odvody, složitostí předpisů, jež je vždy možno vyložit k neprospěchu malého podnikatele. Jistě; kde také jinak vzít prostředky k podpoře zchátralých velkopodniků. Že by se za takové situace hrnuli do Čech investoři, lze stěží předpokládat. Spíš někteří z nich složí svá fidlátka, odepíší ztráty a odejdou, odkud přišli.

Bude to provázeno uspokojením - konečně jsme se osvobodili z diktátu zahraničního kapitálu! Konečně jsou ta rodinná stříbra zase naše! S tím bude souviset odklon od Západu. Komunisté, ale ani sametoví postkomunisté beztak nikdy Západ zvlášť nemilovali. Verbálně sice proklamovali snahu po připojení k evropským strukturám, ale občas se nezdrželi a jejich skutečné smýšlení vyplulo na povrch v různých euroskeptických řečích a v nevrlé kritice, jakmile Západ něco opravdu zásadního podnikl.

Počátkem kosovské krize, jak si každý vzpomene, spadly mnohé masky téměř dokonale. Dojde-li po příštích volbách k alianci komunistů s duševně spřízněnými prognostiky, kteří již nebudou považovat za účelné si dál před tvářemi přidržovat masky, dozvíme se jistě opět mnoho o západní dekadenci, o necitelné společnosti, v níž peníze jsou bohem a konzum králem. Rovněž o národní svébytnosti půjde řeč, o nám nade vše drahé samostatnosti, jíž se nemíníme vzdát v prospěch bruselské byrokracie, a tak všelijak rozličně. Krátce, někdejší vzorný a za příklad dávaný český žáček se octne v oslovské lavici Evropy, odkud bude vykřikovat pohrdlivá hesla.

Z toho může vyplynout sotva co jiného než opětný příklon k světlům slovanského Východu. Svou hvězdičku Česká republika za těch okolností na modrý evropský prapor nepřimaluje a ani o to nebude stát. Evropa ostatně také ne.

To ovšem nepůjde dobře a zejména to nepůjde věčně. Patrně nepotrvá ani jedno volební období, než otrocká sedlina, zklamaná ve své naději bezmyšlenkovitého přežvykování pod erárním dohledem, se zase jednou dá do skandování známých vět - to jsme nechtěli, tak jsme si to nepředstavovali. Měly by se ty věty pro paměť věků už jednou někde vytesat do žuly. Co by otrocké duše chtěly a co by si představovaly, nebudou příliš schopny vyjádřit, ale není nesnadné to uhodnout: chtěly by dál projídat. Zvykly si na projídání národní podstaty za dlouhých čtyřicet let komunistické vlády a budou se velmi divit, že už nebude co.

Mohl bych zakončit toto chmurné proroctví happyendem: za rok, za dva se komunisté znemožní a zesměšní, přijdou další volby a v nich hanebně propadnou. Otrocké duše zalezou do apolitičnosti, a protože i sametoví postkomunisté si odnesou svůj díl odplaty, zvolí poučený český občan konečně nějakou sílu novou, otrockým komunismem ani tunelářským postkomunismem nenačichlou, podruhé se ozve zvonění klíčů, tentokrát už bez sametů a kontinuit, konečně to půjde dopředu.

Rád bych takovému happyendu věřil. Nu, není zcela nemožný. Ale dost málo pravděpodobný. Ještě má český volič v ruce možnost obratu, ale musela by přijít brzy. Každými promarněnými volbami se tenčí. Nenastane-li zásadní zvrat k občanské zralosti, bude-li český volič otráveně žbrblaje nadělovat svůj hlas i nadále jednou těm, jednou oněm prognostikům, nebude-li odvahy k posílení nepostkomunistických stran, ačkoliv v přítomnosti neoplývají procenty preferencí, může být příštími volbami dosažen bod, za nímž končí všechno, i schopnost obnovy. Ve vývoji přírody i lidské společnosti totiž takový bod existuje. Po jeho překročení už cesta nahoru nevede, jen další a další úpadek. Česká země, český národ patrně stojí na poslední ze svých výhybek. Přehodí-li ji směrem, jímž se plouží komunistické strašidlo, může definitivně prohrát svůj dějinný závod. Ještě je jakási naděje, že se tak nestane, ale upřímně řečeno, netěším se jí příliš. Zatím se neděje nic, co by k ní opravňovalo.

(Hannover, 17. 11. 1999, Zpravodaj 2000, č. 2 - 3)

Jak dál v Čechách

Aby si někdo nemyslel, že se emigranti starají jen o svá tlustá konta a mercedesy: seděl jsem předevčírem v kruhu krajanského sdružení Bohemia v Kolíně nad Rýnem a účastnil se velmi opravdové a naléhavé debaty. Věci veřejné v zemích českých dospěly k jistému bodu, na němž už cítíme, že to takhle nemůže, nesmí jít dál. Což ovšem je snadné vyslovit, těžší už je povědět, jak by to tedy dál jít mělo. Byl jsem vyzván, abych se k této otázce vyjádřil, a tak se tedy po nějakém hlavy lámání vyjadřuji.Ze všeho nejdřív chci říci, čím tento příspěvek nemá být: obrázkem krásných přání, jaká jednou za čas malují na vzduch partajní předáci i tady na Západě za současného zvolání - My chceme! Nuže, pokud by šlo o to, co my příslušníci českého exilu chceme a co bychom zemi svého původu přáli, dovedl bych od té minuty napsat dlouhý seznam těch nejznamenitějších věcí, ale obávám se, že by stejně jako zmíněné předvolební výkřiky nebyl nic platný. Místo toho musíme mnohem skromněji uvážit, jaký postup by k něčemu platnému a rozumnému mohl vést. To už je ovšem písnička ne tak zcela optimistická, velmi odlišná od sebevědomého jásotu, jímž se české luhy rozléhaly ještě před nemnoha lety.

Úplným pesimismem ale také nezní. Třeba to zklamanému českému publiku ani tak nepřijde, ale při pohledu zpoza Šumavy je vidět, že byly během posledních deseti let aspoň zčásti splněny dva důležité předpoklady, na nichž je možno stavět demokratickou společnost. Je to zaprvé už zřetelně se uzdravující společenské klima. Bývalo to v těch prvních posametových časech dost hrozné. Klíči se zvonilo, ale jinak vládla nerudnost, nevlídnost, nepřejícnost, zlomyslnost, obličeje upjaté a naštvané, každý jako by měl na čele napsáno - já si tě nevšímám, ty se mě taky nevšímej. Pro maličkost propukaly hněvivé výlevy, vládlo přesvědčení, že kdokoli neznámý nám projde před nosem, je určitě nějaký lump, na nějž je třeba zaútočit co nejsprostěji, než se do mě dá ještě sprostěji on.

Dlouho do devadesátých let byla česká společnost nedobrovolným sdružením navzájem si nedůvěřujících hašteřivců. Na takovém základě není možno postavit nic a ze všeho nejméně nějakou demokracii, ta totiž vyžaduje dosti vyvinutý smysl pro vzájemnost. Teď už ... inu, není ještě všechno docela zlaté. Ale už je přece jen vidět tu a tam i úsměv, nerudné napjaté výrazy tváří se uvolňují, na druhém konci telefonního drátu se mi neozývá nevlídné zaštěkání, nýbrž přátelský hlas, slušnost, vlídnost, ochotu a obětavost už lze nalézt nejen v kroužku dobře prověřených přátel, ale i při náhodných setkáních se zcela neznámými lidmi. Ne vždy a všude, opakuji, ale přece jen je vidět pokrok, houf naježených nedůvěřivců se pomalu stává společností, biblické slovo bližní dostává znovu obsah. Na něm už se demokracie stavět dá.

Za druhé se česká společnost už značně vysvobodila z pout, jimiž sama sobě dlouho svazovala ruce: z lehkověrnosti, s níž poslušně přitakala všemu, co jí postkomunističtí lišáci předkládali. Přitakání, jak se pamatujeme, bývalo oslazeno šlehačkou sebeobdivu, pýchou primadony, nad niž v světě není. Nuže, i tento pocit se vytratil téměř dokonale a dostavil se okamžik pravdy. Česká společnost konečně prohlédla a vidí, jak na tom, bez přikrášlování a šmajchlování, skutečně je. Nijak valně, nutno přiznat. Což je zjištění neveselé, ale aspoň pravdivé, a je na něm možno stavět už něco víc než pyšné hrady z písku. V tom ohledu mělo uplynulé desetiletí, ač naplněné lecjakou pošetilostí i holým podvodem, přece jen smysl.Tím ale výčet pozitivních změn končí a přichází starost, co si s tímto zatím poněkud nehotovým základem počít dál, aby na konci našich snah stála opravdu demokratická vzájemnost, a ne zase jen nějaké lišácké předstírání.

Demokracii mohou budovat pouze demokraté, bylo kdesi řečeno, dobrá, ale tu je nutno vědět, že ani v mnohem zavedenějších poměrech nelze v tom díle počítat se všemi příslušníky společnosti, byť se i za demokraty pokládali. Máme a vždy budeme mít silnou vrstvu lidí neupotřebitelných, ne--li demokratickému vývoji přímo škodlivých. Jsou to jednak lidé lehkověrní, kteří se vždy a po jakkoli trpkých zkušenostech stále znovu budou hnát za jitrničkami růžových slibů. Až je s konečnou platností zklamou a dožerou jedni slibovatelé, se stejnou povrchností se poženou za vůní jitrniček jiných.

Není to žádné obzvláštní české specifikum, tato početná vrstva se vyskytuje všude a jen kvůli ní se vlastně vedou volební boje a vylepují plakáty s usmívajícími se partajními dobroději, protože člověk schopný vytvoření si vlastního názoru plakátových jitrniček před nosem nepotřebuje. Právě tak zde je a navždy bude stejně početná vrstva pošetilců jiných, totiž politických přívrženců. Těch, jimž politika není starostí o rozumný vývoj vlastní země, ale příležitostí zafandit si, vyhlédnout si klub, jehož dresy to nejspíš vyhrají, a když se to povede, hýkat jásotem nad tím, že jsme to slavně nandali těm druhým, salátům sešívaným. S tím se nedá nic dělat. Musíme se spoléhat jen na občanskou vrstvu kritickou, vlastní politické analýzy a z ní plynoucího názoru schopnou. I to už se, i když poněkud váhavě, děje.

Je ale jistý práh, před nímž jako by se kritický díl české společnosti zatím rozpačitě zastavil a netroufá si dál. Z obecného rozčarování a nespokojenosti vykrystalizovaly občanské iniciativy, ale jako by se zalekly vlastní kuráže a neodvažovaly se udělat další krok. Nasbíraly velké tisíce souhlasných podpisů, ale tím jako by to také skončilo. Našli se poctiví a odvážní jednotlivci, střemhlav se vrhli do stojatého bahna české politiky ... a je to, jako by se k Alibabovi a jeho čtyřiceti loupežníkům připojil jedenačtyřicátý, poctivý. Ne, prosím. Jedenačtyřicátý loupežník, byť i nejpoctivější, nikdy nic kloudného nepořídí, leda sám loupežnictvím načichne. Je nutno začít odjinud, sestavit útočnou jízdu rajtující na jiných ořích než loupežnických.

Jsou taková dvě práva, že ano: volit a býti volen. Zatím, jak se zdá, stačí českému nepostkomunistickému demokratu to první. Tady máte můj hlas, můj souhlas, můj podpis a teď se budu dívat, co s ním provedete. Jsem ochoten vás volit, vy všelijaké občanské iniciativy, vytvoříte-li ze sebe stranu. Jsem ochoten třeba i jít na Václavák a zatleskat vám, až zase sbubnujete nějakou demokracii. To přece stačí, ne?

Inu, nestačí, milí demokraté. Pasivní podpora sympatické politické síly je snad dostačující v dobře zavedených demokraciích. V nedopečeném systému království českého je třeba něčeho víc, aby se prolomil postkomunistický čertův kruh: takovou politickou sílu teprve vytvořit. K tomu je ale nutný nejen obecný souhlas, nýbrž navrch ještě velký počet obětavých lidí. Takových, kteří nebudou pokládat svůj úkol za splněný tím, že kdesi cosi podepsali a čemusi zatleskali, ale budou ochotni aktivně politicky pracovat. Vytvořit ze sebe ono podhoubí, z nějž funkční zastupitelská demokracie - zatím jinou nemáme - teprve vyrůstá: tisíce aktivních členů připravených konat i prostší politickou práci, vylepovat plakáty, organizovat volební shromáždění, diskutovat po náměstích, roznášet letáky, sbírat podpisy. A kromě nich sbírat i aktivní politickou zkušenost, aby si, až se možná jednou ocitnou na rozhodujících místech, nepočínali jako zmatkářští amatéři, na kteroužto chorobu svého času například zašlo slavné OF i jiné proudy, které by si bývaly zasloužily lepšího osudu.

Ti, kteří mají dost kuráže zorganizovat podpisové akce či protestní shromáždění, by měli zpytovat svou mysl, jsou-li ochotni - každý sám za sebe - udělat i další krok. Když se věci vyvinuly tak daleko a česká politická scéna je zralá pro novou, tunelářsko-prognostickým postkomunismem nenačichlou sílu, neříkat po prvním kurážném vykročení to věčné - já nemůžu, já se musím věnovat svému zaměstnání, já mám rodinu, já se pro politiku nehodím nebo jí dokonce opovrhuji, ať ji dělá někdo jiný, já se mu podepíšu pod to jeho lejstro.

Doba uzrála k vytvoření takové síly. Teď je na kritickém českém občanu, aby ji podpořil nejen svým právem volit, nýbrž se rozpomněl i na ono právo vyšší. Je to, pravda, právo namáhavé, mnohdy pro zlost, beroucí člověku čas, který by rád strávil na chatě nebo před televizí nadávaje na tu sametovou lumpárnu. Pro první čas z ní kromě všelijakého vztekání také nic nekouká. Líbezně placená parlamentní křesílka leda až úplně nakonec, když se všechno povede, ale kdo by vstupoval do aktivní politiky s vidinou takovýchto křesílek, snad aby se přihlásil v Lidovém domě nebo v jiném hnízdě sametové vykutálenosti, protože kritická hnutí je ještě dlouho poskytovat nebudou. Místo nich bude nutno svou vlastní hubenou portmonku otevřít, protože málo platno, k prosazení občanského názoru, i sebepravdivějšího, je třeba peněz. I tak jich bude nemnoho ve srovnání s finančními zdroji prognostiků.

Neshledá-li se dostatečně silná vrstva odvážných a obětavých donkichotů, kteří by se touto krušnou cestou vydali, nezmění se nic, ani kdyby kritická hnutí sebrala deset milionů podpisů s výjimkou Zemana a Klause. Proti vůli všech budou sametoví vypečenci dál vládnout, žádné kritiky si nevšímat, pohrdlivě se usmívat, jen občas koutkem povýšené huby něco o bobřících mlčení prohodí. A nezbaví nás jich nikdo, ledaže by se zčistajasna ukázal nějaký český Putin, což také není zcela nemyslitelné. To bychom, milí kritičtí demokraté, mohli na všechno zapomenout, své podpisy, souhlasy a potlesky si vstrčit za klobouk.

Kus cesty k opravdové demokracii v království českém se už urazil, byla by zbytečná skromnost popírat to. Ale stanuli jsme před prahem, jejž zatím váháme překročit. Nenajdeme-li k tomu dost obětavosti, nezlobme se na dvouhlavého draka Klauszemana, nýbrž jen na sebe.

(Hannover, 4. 4. 2000, ANNONCE, 13. 4. 2000)

Pokus o slovní rozbor

Skály, pukejte, a hrobové, otvírejte se! Co se zase nestalo v zemi české: pan prezident upustil několik nijak zvlášť nadsazených vět o jistých víc než dostatečně známých jevech uživ při tom slovního spojení mafiánský kapitalismus. Což se znelíbilo panu předsedovi sněmovny Klausovi, takže se rozkatil a prezidentovi za ta slůvka zle vyčinil. Veškerý tisk se nyní hádá o to, rozkatil-li se pan Klaus právem nebo neprávem, též o potrefených husách je mnoho řečí, ale já si soukromě myslím, že se v tom sporu nejedná ani o mafiánský kapitalismus, ani o husy.

Sleduji tuhle veselohru už několik let a na základě jistých srovnání bych hádal, že by se pan Klaus rozkatil stejně, i kdyby prezident sdělil národu, že na topole podle skal zelený mužík zatleskal. Pan Klaus prostě prezidentské úvahy špatně snáší.

Tuším také, odkdy a proč. Jest tomu tak, že si český pan prezident občas vyjede do světa a tam na ctihodné půdě rozličných parlamentů a univerzit prosloví něco moudrých vět. Týkávají se sice spíš problémů planetárních a univerzálních než našich aktuálních patálií, a také jejich použitelnost nebývá stoprocentní, ale nelze jim upřít, že vyplývají z hluboké filozofické úvahy, a kdo je vyřkl, byl mistr formulace. Přítomní kulturní i političtí velmoži zpravidla oceňují prezidentské mudrování obdivným potleskem říkajíce při tom och a ach.

Což je dobrá věc, protože aspoň něčím se světu připomene, že Čechy nejsou Afrika ani Balkán. Také lid český bývá v takových chvílích na hlavu svého státu pyšný, třebaže jinak pro její skutky vždycky tolik nadšení nejeví. Jen pan Klaus nikterak pyšný nebývá, nýbrž kolem sebe trousí uštěpačné žbrblání. Tak rád by totiž také stanul za řečnickým pultíkem a poučně pohovořil k hospodářské smetánce světa, aby dělala och a ach, ale nechce se mu to dařit.

Můžeme si dosti přesně vzpomenout, čím jeho protihavlovská averze začala: bylo to tenkrát, vzpomínáte-li si, v Davosu. Evropská smetánka se shromáždila a pan Klaus se nadechl k řeči, aby si rovněž vysloužil uznání jakožto myslitel. Jenže neuměl svá slova doprovodit tou jistou havlovskou rozpačitou skromností, jaká se oduševnělým posluchačům líbí, nýbrž se mu za brejlemi zřetelně leskl sebeobdiv a touha po potlesku. Rovněž jeho úvahy se nezdály plynout z filozofických hlubin, jako spíš z neukrotitelné chlubivosti. Pročež shromáždění velikáni nejsouce takoví tupci, za jaké je český velmož pokládal, nikterak nepropukli v dělání och a ach, nýbrž mu s veškerým diplomatickým taktem poradili, aby se šel dát vycpat. Dali mu jemně, leč nepochybně najevo, že si neradi dávají líbit poučování o zákonech svobodného trhu od někoho, komu ještě lpí na zadku skořápka reálněsocialistického pukavce.

I zatvrdil se zneuznaný poučovatel ... na koho byste řekli? Ne na ty, kteří mu navrhli dát se vycpat (i když také - kdož ví, z čeho pramení proslulá Klausova euroskepse), nýbrž na toho, kdo dovede sklízet potlesk a uznání lépe než on. Neboť takový je obyčej samolibých závistníků. Od toho času se totéž divadlo v různých obměnách opakuje a pan Klaus, v hlubokomyslnosti slovních formulací nedosahující výše svého kontrahenta, v něm zpravidla prohrává, což ho pokaždé vzpění k ještě jízlivější, arogantnější reakci. Člověk s normálními myšlenkovými pochody by snad zanechal soupeření v oboru, v němž vzhledem k své nižší schopnosti nemůže než podlehnout. Tak by se ovšem zachoval muž moudrý, kterážto vlastnost rovněž není dána každému.

To jen aby bylo zřejmo, kde se vzal tento český státní folklór. Jinak se můžeme, baví-li nás to ještě, zamýšlet nad obsahem páně prezidentova dvojsloví, plnivším v uplynulých dnech stránky českého tisku. Co se toho kapitalismu týče ... abych tak řekl, nechce se mi tenhle termín líbit. Nevím přesně, jestli jej vynalezl dědouš Marx, ale nevynalezl-li, bude zajisté ještě vousatější než on sám. Málo na tom mění skutečnost, že se mu podařilo zakotvit v obecném slovníku, přičemž lze pozorovat jisté geografické rozmístění: podstatné jméno kapitalismus bývá ve všech pádech skloňováno v krajích mezi Chebem a Čukotkou, kdežto západněji odtud se ho užívá celkem zřídka, a když už, tedy spíš jako součást slovní výzbroje takových těch bojovně levicových dušiček, co jim před deseti lety uplavalo rádio a ony se s tím podnes nemohou smířit. Což patrně cítíme i my: vezmouce do úst slovo kapitalismus, není-liž pravda, chutná nám po čemsi bezcitném, možná i úspěšném, ale za cenu neláskyplného světa, v němž vládne bůh jménem peníze a hlavním pracovním nástrojem jsou lokty. Světa neexistujícího, o němž se však učívali dnešní sametoví kapitalisté a tržní experti, dokud ještě vysedávali na večerních univerzitách čehosi, a dodnes se jeho představy nedovedou a ani nechtějí zbavit.

Můžeme týž pojem vyjádřit přesněji, třebaže ne jednoslovně. Nejedná se o nic víc než o přirozený hospodářský systém. Přirozené je to, co se samo od sebe od nepaměti čtvrtohor vyvíjelo v lidské smečce, aniž by to někdo musel extra vynalézat. Již ve chvíli, kdy první náš chlupatý prapředek připadl na ideu směnit jelení kýtu za opracovaný pazourek, byl položen základ kap... eh, přirozeného hospodářského systému. Co přirozeným způsobem roste, osvědčuje se, i když ne vždy bez bolesti.

Co umělého, v chaotických mozcích světa opravců se vylíhne, ztroskotává. Takové je bezvýjimečné pravidlo. Pročež je zbytečné mluvit o kapitalismu. Je to, jako bychom chtěli dávat nová, třídně zaměřená jména vzduchu a zemi.Podobně lze provést slovní rozbor osvědčeného pojmu mafiánství. Vznikl v předminulém století z chvályhodných snah o sjednocení Itálie, ke kterémužto účelu byl ustaven tajný odbojový spolek jménem Mafia. Když se Itálie sjednotila, pozbyl spolek účelu a pozvolna se změnil v souručenství zlodějů, vyděračů a podvodníků, propojených - což byla novinka proti zlodějstvům předešlým - podpovrchovými vazbami s vysokými vládními a policejními místy.

Je otázka, co má společného jev, zaplavující dnes Evropu a vycházející z morem komunismu zasaženého Východu, s mafiánstvím. Určité podoby tu jsou, ovšem nazývat jejich cynickou bezohlednost podle italské Mafie je holým pohlazením. Mafia byla, jak se sama nazvala, čestná společnost; ona i zloděj mohou mít svou čest. Hledat u sametovo-tunelářských kořistníků ždibec cti by bylo směšné.

Nazvěme ten jev přesněji: jde o poslední vývojové stadium návrhu na opravu světa, jak se vylíhl v pošetile chaotických mozcích proroků předminulého století, k dokonalosti přivedený systém příživnictví, v nějž se zákonitě změnila snaha o nahrazení přirozených společenských principů umělými. Nemohla vyústit jinam než do rozkladu, chaosu a zločinu. Je velmi potřebné to vždy znovu zdůrazňovat, protože pošetilci, domnívající se, že umělý plod jejich domýšlivé mysli je předurčen k nahrazení přirozených systémů, nevymřeli, a budou-li bráni vážně, i nadále budou rozsévat chaos a úpadek.

Ještě abychom si řekli, co z obojí té formulace se hodí k pojmenování současného stavu české společnosti. Kapitalismus ve smyslu přirozeného hospodářského systému ... no, ne tak zcela. Na to je až příliš proniknut prvkem druhým, totiž příživnictvím na všech úrovních politického a hospodářského života. Pan Klaus nám nemusí zdůrazňovat, že zde jsou i tisíce čestných a pracovitých podnikatelů, jež nelze nazývat mafiány ani příživníky; kdyby zde nebyli, nemohl by příživnický systém existovat ani čtvrt hodiny. Ledaže nejsou čestní podnikatelé tak velice uraženi Havlovou formulací; je mnohem spíš uráží existence beztrestného parazitismu, který je připravuje o plody jejich píle a jemuž jsou nuceni se chtíce nechtíce podřizovat.

Oni to nejsou, kteří vynalezli kuponová a privatizační chytráctví, drželi ochrannou ruku nad účelově mezerovitými zákony, způsobili nedůvěryhodnost bankovního systému, dali vybujet byrokratickému otesánkovi, jemuž je v světě stěží rovno, a přesto nedokáže vyřešit věc ani tak prostou, jako je řádná splatnost dluhů. Oni nevykrmovali, aspoň dobrovolně ne, ničemné fosilie socialistických velezávodů a nedusili všemi způsoby drobné a střední podnikání, jediné hodné toho názvu. Ba ani prezident Havel, ať je, jaký je, tohle všechno nevynalezl. Vynálezce je znám. Kdybych mu ve své bezvýznamnosti směl radit, pověděl bych mu, aby aspoň mlčel, nedovede či nechce-li zažehnat džina, jejž tak sebevědomě vypustil z láhve.

Ostatně vyslovil prezident Havel jistou poznámku, která nevzbudila takový ohlas jako jeho široce citované dvojsloví, ač by si jej zasloužila. Mám ústa svázanější než ostatní a nemohu říci všechno, co vím ... tisíce vrabců na střeše si cvrliká o všech vzájemně propojených objektech oné ... chobotnice, kterou jsem nazval mafiánským kapitalismem. Ale poslední, kdo může někoho nahlas jmenovat, je prezident republiky... (Literární noviny).

Čemuž je věru dobře rozumět. Je mi poněkud lechtivo při pomyšlení na čas po příštích prezidentských volbách; lze čekat, že budou ze stolce prezidentského vzácněji slýchána slova hluboce myslitelská a o to častěji směšně nadýmavá. Ale aspoň bude Václav Havel zbaven povinnosti mít svázaná ústa a nevyslovovat všechno, co ví, najmě jistá obecně známá jména. Jsa nadán myslí hloubavou, literární zběhlostí a navíc i značnou porcí poctivosti, bohdá si pak sedne a celou zkušenost svého prezidentství sepíše. Bude to sakramentsky zajímavá knížka. Už se na ni tak těším, že i představa pana Klause na hradě českých králů mi za tu radost stojí. Jen aby se Havel, dřív než začne psát, nestal obětí automobilové nehody, jak už se tak někdy všechno divně semele. Být prezidentským důchodcem, pohyboval bych se radši tramvají. Ale to už není moje věc.

(Hannover, 28. 4. 2000, ANNONCE, 4. 5. 2000)

Zabránit normalizaci

Tak se podívejme, ono to přece prasklo. Kdo by to byl řekl, že. Vždyť kam až paměť sahá, bylo na Švýcary spolehnutí: přišel k nim do banky někdo, ještě mu šperháky koukaly z kapsy, vysypal peníze z pytle na přepážku, bankéři je spočítali, uložili do trezoru - a nikomu ani muk. Přišli i Hitlerovi hoši, vysypali z pytle, co jim kde v Evropě přišlo pod ruku, bankéři diskrétně kývli, založili tajné konto - a už se nikdy nikdo nic nedozvěděl. Fungovalo to jako na drátku. Kdyby o tom výdobytku býval věděl kapitán Flint, nemusel schovávat své pirátské poklady do podmořských jeskyň, kde je pak sám nenašel, ale zavezl by je jednoduše třeba do Ženevy. Nu a najednou - jeden se spolehne, taky si založí tajné konto, aby bylo kam dát utajené miliony, však víte, ty od toho maďarského umrlce a od toho pána s indickým jménem ... a oni to Švýcaři, potvory, vyslepičí. Aby si napříště pan Klaus snad taky vyhlédl nějakou šikovnou jeskyni.

Zatím sice Švýcaři nevyslepičili tak úplně všechno, ještě je nějaké dohadování, kdo a jak a kam partajními penízky šoupal, ale tolik už je jisté: zase je na světě jedna ostuda. Zase jedno usvědčení ze lži a z podvodu. S ním pak i další kousek poklesu věrohodnosti partajní politiky, protože český občan samozřejmě není takový trouba, aby věřil, že do švýcarských jeskyň ukrývají své zlaťáky pouze piráti ze škuneru Modrý pták, kdežto ti ostatní jsou nevinní jak to lilium.

Vcelku shrnuto, lodička české demokracie dostala zase jeden zásah pod čárou ponoru a už se, chudinka, jen tak tak drží na hladině. Ne ovšem, že by to někomu zvlášť vadilo. Je až pozoruhodné, jak málo švýcarské vyslepičení zaujalo český tisk. Nějaké kontíčko by tu bylo, ale zatím Švýcaři, sláva, neřekli všechno, takže jako by se ani nic nestalo. Švýcaři opět odmítli odtajnit konto ODS, píše s jistým ulehčením komentátor Lidových novin z 15. července. Švýcaři potvrdili konto ODS, tvrdí naopak Mladá fronta Dnes téhož data. Z čehož může být v dialektice neškolený čtenář jelen, pročež se někteří reportéři obrátili o vysvětlení k panu Klausovi. Podal je tím, že třikrát zvolal slůvko ne - to už je výkon, protože jinak říkává všechno jen dvojmo - a tím je, zdá se, vše k všeobecné spokojenosti vyřízeno. Nebo to aspoň náhle zemdlelému tisku stačí, jelikož se v následujících dnech v obou zmíněných novinách už neobjevuje ani řádečka.

Píši tyhle řádky na půdě Německa, takže tuším, čím mě asi ledakdo zpraží: nono, ono to u vás taky není jiné, u nás švindluje s partajními penězi Klaus a u vás zase Kohl. Což nelze popřít, pokud hledíme jen na jev samý a ne na jeho následek. Pravda, i na Západě obchází duch Pokušitel stranické předáky a podstrkuje jim jablíčko tajných kont, zajisté. Ovšem - a tady už se obojí způsob rozchází - když to nevyhnutelně praskne, neodbude se celá aféra skromným článečkem a trojím pronesením slůvka ne, nýbrž se dostaví důsledné a nekompromisní vyhnání z ráje.

Málokdy zažila německá politika radikálnější zvrat. Pan Kohl byl přes všechny svoje obrovské zásluhy nucen odejít s hanbou ze scény (tady si z hanby ještě někdo něco dělá) a s ním i téměř všichni, kteří v jeho straně něco znamenali, a že to byli mocní, slavní pánové. Politické zemětřesení nenechalo ve straně jménem CDU kámen na kameni a dosud ještě, po dobrém půl roce, trvá v podobě dalších a dalších otřesů; její voličská přízeň, která před zemětřesením stála na vrcholu slávy, poklesla nebývale a zdá se, že i příští spolkové volby dají křesťanským demokratům pocítit, zač je tajných kont loket.

Pan Klaus naproti tomu ... ne, ne, ne. A basta, nic se neděje, jedeme dál. Kdepak, aby někdo odstoupil. Kdepak, aby se někdo třeba i jen zastyděl. Kdepak, aby se zahýbaly volební preference. Jsme přece v Čechách!

Smutek padá na duši. Čert vezmi modré ptáky i s jejich finančními triky, ostatně bychom je mohli za těch deset let už znát. Ale při pohledu na české věci zpoza Šumavy člověku neujde jakási pomalá, nehlasitá, ale v poslední době už zřetelná normalizace. Nejen že se figury starého režimu znovu vehementně cpou na vlivná místa a není jim bráněno. Nejen že se obě zdánlivě konkurenční partaje dohodly na rozdělení moci a nyní z ní důsledně vytlačují každého, kdo by jim mohl překážet. Nejen že jedna po druhé padají bašty nestranickosti a nezávislosti, televize, centrální banka, kdo mukne, ten letí... Co je však nejhorší - jako by si i veřejnost už na ten stav zvykala a přijímala jej! Je to tak a jinak to nejde, copak naděláme.

Jako tenkrát před třiceti lety, jak si my starší ještě vzpomeneme. Kolik bylo křiku a protestu, když po Praze jezdily sovětské tanky, co všelijakého psaní a rozhořčování... Za rok za dva ... alespoň je pořádek. Aspoň je klid, nacházeli v tom mrtvolném tichu zalíbení ti, kdo ještě nedávno divoce křičeli. Něco podobného se zdá opakovat.

Kolikpak to bylo křiku a protestu, není-liž pravda, když oba sehraní prognostici odhodili masku protivnictví a vysmáli se podvedeným voličům svým tolerančním patentem. Tisk se tenkrát rozpomněl na svůj úkol hlídacího psa demokracie a nenechal na tom švindlu chlup dobrý. Dnes ... ještě se nějaké to žbrblání ozve, ale čím dál víc druhdy tak kritických žurnalistů se s ním usmiřuje. A když se smířili, nacházejí i zalíbení. Další gigantický švindl, svévolná úprava volebního zákona ve prospěch obou prognostických partají, už zdaleka českou veřejnost tolik nedojal - inu, zvykáme si.

Mám před sebou článek pana Schmarcze v Lidových novinách z 11. července a mráz nedobré předtuchy mi jezdí po hřbetě. Je poctivé říci, že volební zákon ... rozhodně není ničím proti demokracii. Že není? Ale je. Je, můj holoubku sivý, jen se nepřetvařuj! Pranic na něm není poctivého, jako není žádný podvod na něčí důvěře poctivý, tudíž ani na voličově. Cosi se mu pověsilo na nos a po volbách to neplatí. A proti demokracii je to také, a jak! Nezavírejme oči nad tou bídou, lodička demokracie se zatím ještě nepotopila, ale dostala další zásah. Kolik jich ještě vydrží, než půjde definitivně ke dnu?

Volební klíč prostě občany nezajímá, objevil pan Schmarcz. Nu, jak kterého, jsou takoví, že by je i zajímal. V politice, konejší nás, jsou pro občany mnohem důležitější věci než klíč, podle kterého volí své zástupce... To tedy jsou, aspoň v té české, třeba různé zlodějny, lži a podrazy, jenže ty by, víte, pane Schmarczi, prolhaným politikům neprošly, kdyby se prozíravě nezaštítili neprůstřelným volebním klíčem. Nový volební systém není lepší ani horší než kterýkoli jiný, který ctí zásadu rovného a všeobecného volebního práva... Ale když on nectí, pane Schmarczi, nectí, prokristapána, to jste neráčil postřehnout? Ctí ji stejně jako všechny systémy toho ražení, v nichž občan jde, rovně a všeobecně odvolí a tím to skončilo, papaláši si pak dělají to, na čem se mezi sebou dohodli. Chodívali jsme tak volit, jistě i vy sám, celých čtyřicet let. Snad vám to nevypadlo z paměti. Kritika účelového volebního zákona je pro pana Schmarcze přehnaný humbuk, nakonec jde o věc, kterou mají politici mezi sebou, pro občana není tak důležité, zda si může vybrat z jedné nebo z více stran...

Musím se přiznat, že si připadám jak v Jiříkově vidění. Nebo ještě spíš jako v Husákově. Takže volební pravidla jsou soukromá záležitost politických profesionálů, že ano. Občanu a voliči do nich nic není. Je mu jedno, kolik politických koncepcí se mu předkládá k výběru. Čím míň stran se voleb zúčastní, tím líp, zdá se podle páně Schmarczovy logiky. A co takhle jedna, pane Schmarczi? To by bylo úplně nejvýbornější. A osvědčené. Jsou ostatně i politické systémy, že nepotřebují stranu vůbec žádnou. Je to velice výhodné: velmi snadno se v nich vládne. O zákonech se nikdo roky nehádá, nýbrž se sypou z vládcova neomylného rukávu. Nebo to nakonec může jít i docela bez zákonů. Jak znamenité. Je pořádek. Je klid. Když se k tomu občas někdo přetáhne pendrekem, může to tak jít i dvacet let.

Co? Že jste to tak nenapsal? Nemyslel? K takovým koncům nedovedl? Ale směřuje to k nim a zasmrádá normalizačním puchem roku devětašedesátého. Tehdy se také mnozí lidé najednou se vším rychle smiřovali, na všechno si ochotně zvykali a všelijaké přednosti nacházeli...Snad mi řeknete, že si jeden nepříliš domyšlený článek nezaslouží takové pozornosti. Nu, asi nezaslouží, leda že už jsem od pana Schmarcze četl lepší a poctivější věci. Něco se mi ale zdá signalizovat.

Není totiž jediný. V českém tisku se najednou začínají objevovat úvahy, které v něm nebývaly. Hrot jeho kritičnosti, jak se zdá, se začíná lámat, kritika se dostává na okraj, šalmaje pochlebného přitakání nabývají na hlasitosti. Švindl opoziční smlouvy ... švindl volebního zákona na míru ... švýcarské pokračování finanční aféry Klausovy strany ... slaběji a slaběji zní kritický tón, až možná docela zanikne a pochlebné šalmaje ovládnou muziku. Ne že by se jejich zvuk tolik líbil českému občanstvu. Také ne, že by se tolik líbil jeho žurnalistům. Ale když ono, jak se zdá, začíná být nevýhodné kritizovat. V tisku se zatím ještě kritika trpí, ale jinde už ji mnohý odskákal. V televizi. A zrovna čerstvě i v České národní bance. Je konec kritické nezávislosti, miláčkové, konec hádání, bude se dělat pořádek, důsledně, po putinsku. Smluvní partaje se zmocňují jedné instituce po druhé, brzy nebude bez partajního souhlasu možno uspořádat ani výstavu angorských králíků, a kdo pípne, poletí. Z novin zatím ještě ne, ale kdoví, co přinese čas.

Je radno být opatrný a raději předem do trub přitakání zadout. Kritického postoje se nenajíš a místa u lopaty nejsou. Že nebude tak zle, říkáte? Někam si zapište tu větu všech špatných začátků. Za nějaký čas si ji srovnejte s obvyklými větami špatných konců, které budou znít - tak jsme to nechtěli, tak jsme si to nepředstavovali. Bude zle, dáme-li si to líbit, jako už potřikrát během posledního století. Dřív, než nám znovu nezbude nic jiného než se stáhnout do soukromých ulit a zpoza dlaně si potichu a bezmocně vyprávět vtipy na papaláše, seberme všechnu svou občanskou statečnost a povězme otevřeně, nic nezastírajíce: Že to, co se děje v zemi české jedenáctým rokem po slavném sametovém převratu, se stále méně podobá demokracii v skutečném smyslu toho slova. Že je to mnohem spíše smlouva, jenže ne opoziční; je to smlouva mezi dvěma soukromo-prospěchářskými spolky, navléknuvšími si z taktických důvodů masky politických stran. Že občan nikterak nevládne prostřednictvím svých volených zástupců, nýbrž je jimi bezostyšně ovládán a vykořisťován; a že již se dobře zahnízdily mechanismy, zabraňující, aby se občanská vůle prosadila. Že nemáme strany ani dvě, ani jednu, nýbrž všemocný podpovrchový aparát, propojený vlákny starých známostí, kšeftů, bezohledné chamtivosti a bezmezného pohrdání občanským i demokratickým principem.

Smluvní partaje jsou jen jeho vyčnívající špičky pro ukonejšení těch, jimž stačí povrchní demokratický ceremoniál; až se jim podaří taktickými tahy odstranit politickou konkurenci - ostatně k pláči bezzubou - může dojít i na něj. A že, pohlédneme-li přes východní hraniční hory, spatříme dít se v lokální variaci totéž i v široké říši ruské. Kdo chce, může si myslet, že mezi těmi dvěma jevy, dvěma normalizacemi, není souvislost... Ale snad je ještě čas něco udělat, než se zase uzavřeme do soukromých ulit nebo začneme přemýšlet ... ne, o emigraci ne, ta možnost se už v dnešním světě nenaskýtá.

Ještě jsou zde strany nesmluvní a zčásti i nepostkomunistické. Je jen třeba, aby se vrátily k úkolu, jejž jim ukládá demokratický princip. Není jím pouhá existence ani obratné kličkování, nýbrž nabídka solidní politické koncepce. Aby si měl občan z čeho vybrat, což přesně je to, čemu chtějí smluvní spříseženci zabránit. Neměl by být velký problém vypracovat a nabídnout voliči jasný program, jaký se z českého politického jeviště jaksi vytratil. Program by to měl být výrazně nepostkomunistický, měl by se radikálně rozejít s praktikami posledních desíti let a přetít konečně už práchnivé pouto kontinuity s bolševickou minulostí. Měl by se bez výhrad a extrabuřtů přihlásit k hodnotám západní civilizace, což je o něco víc než pouhé připojení k bruselskému spolku, navíc dost váhavé. Možno-li, měl by to být i program pravicový, s kterýmžto peřím se zatím lživě chlubí bezpáteřní obojetníci.

Definovat pravicovost není těžké: skládá se ze dvou zásad, z principu tvůrčího, na rozdíl od principu rozdělovacího, a z principu vlastní zodpovědnosti, na rozdíl od nikdy nefungující státně přidělované zajištěnosti. Nabídne-li česká pravice - skutečná, ne ta předstíraná - koncept proti bezkoncepčnosti, pevný záchytný bod proti houpavému močálu chytráctví a sobecké lsti, může mít úspěch. A sestavením takového programu není třeba pověřit samo sedmero mudrců sionských, dokáže to každý rozumný, poctivý, půlstoletím chytračení i jeho selháním poučený člověk. Za pětku bych to dokázal i já sám. Nebo docela zadarmo.

(Hannover, 19. 7. 2000, ANNONCE, 27. 6. 2000)

Variace na baladu o Babinském

Agentury hlásí, že ze zločinů přepadení poštovního dostavníku, krádeže kostelní kasičky a protizákonného vydojení kozy byl obviněn jistý Babinský, slavný lotr mexický. Případem pověřený soudce Dědoušek projevil úmysl vynést rozsudek už za týden, ale ukázalo se, že proces bude neobyčejně složitý, neboť obviněný Babinský se schoval ve sklepě a nepřevzal obsílku k soudu. Podruhé se omluvil pro škrundání v břiše a poté se uchýlil do lesa Vidrholce, kam se za ním poštovní doručovatel neodváží, jelikož tam straší.

Nemůžeme začít, dokud to pan Babinský nepřevezme, odpověděl soudce rezignovaně na otázky novinářů. Svědkyně Barbora Telecí, která údajně držela při vydojování kozu za ocas, prohlásila: »Nechtějte, abych si vzpomínala na nějaké podrobnosti kolem té kozy. Odcházím a nemám chuť se tím zabývat.« Babinského bytná, stará Vajckrantová, nezvedá telefon a jeho kumpán Škrhola, který mu při krádeži kasičky měl svítit petrolejkou, si na nic nevzpomíná, jelikož dostal v hospodě půllitrem a má lékařské osvědčení o ztrátě paměti: »Kasička? Jaká kasička? Z kterého kostela? Co je to kostel? Nikdy jsem žádný kostel neviděl.«

Škrhola byl zadržen, když se mu cestou z místa činu sypaly ukradené krejcary děravou kapsou, obvinění z krádeže však popřel. Udal, že ukradené krejcary dostal od nějakého Lojzy ze Sedmihradska, ale neví, jak se jmenuje dál, ani jak vypadá. Kde zůstaly zlaťáky z přepadeného dostavníku, rovněž odmítl vypovědět. »To prozrazovat nebudeme«, odtušil chladně. Nic podobného nám neukládá zákon o svobodném přístupu k informacím.

Bezvýsledný byl i dotaz u obecního policajta Šmidry. »Nezajímal jsem se o to. Asi jsem měl, to je fakt,« sdělil zástupcům tisku. »Škrhola mě ujistil, že všechny transakce jsou v mezích zákona, tak jsem se o to víc nestaral«, pravil k té věci Šmidrův nadřízený, nadstrážmistr Flanderka. A sám vůdce bandy Babinský odmrštil zmužilého reportéra Špilberských listů, který ho navštívil v lese Vidrholci, slovy: »Bez komentáře.«

Soudce Dědoušek, uznav všechny tyto závažné okolnosti, zprostil nakonec pana Babinského, slavného lotra mexického, obvinění pro nedostatek důkazů. Ale dost, už toho nechám. Jsem vážně uražen. Čemu se pořád řehtáte, milí čtenáři? Já vám tady líčím závažný soudní případ a vy... A když vám je k smíchu případ lotra Babinského a vydojené kozy, proč se ani neusmějete, když se týmiž nejapnostmi hájí - a jak úspěšně - současní slavní lotři nikoliv mexičtí, nýbrž tuzemští, dosažitelní a usvědčitelní, jejichž činy jsou dokonale známé a doložené, nicméně jsou před spravedlností bezpeční jako Babinský v lese Vidrholci?

Nechme Babinského na pokoji; přiznám se, že jsem sestavil jeho příběh z řádky soudních i mimosoudních skandálů, které sice hýbají českou veřejností a plní stránky tisku, ale k potrestání jejich původců se neděje nic. A když děje, tedy polovičatě, naoko, aby podvodnická koza zůstala celá, ani se chudák vlk přitom nemusí nažrat.

Byl by tu třeba případ slavného tenisty a podnikatele v železu a oceli, pana Milana Šrejbera, štědrého to dárce milionových almužen do partajní kasičky Modrého ptactva. Měl z čeho rozdávat, neboť mu na oplátku bylo umožněno vydojit kozu asi tuctu socialistických podniků neprůhlednými čachry, z čehož mu zůstal za nehtem mnohonásobek onoho desátku, jejž do partajní kasy usypal. Což všechno je dobře známé a žalovatelné, ale když on ten Šrejber, kuliferda jeden, ne a ne převzít obsílku k soudu. Uchýlil se ... no, ne do lesa Vidrholce, ale do Ameriky, kam si zajel na dlouhou obchodní cestu. A až mu skončí, bezpochyby se odebéře obchodovat jinam a pak ještě jinam a chudák pošťák s obsílkou aby se uběhal. Než ho dohoní, uznáte sami, nemůže ovšem soud nic podniknout.

Napadá mi maně, že kdekoliv jinde než v kocourkovském království českém by si slavný soud rady věděl: požádal by prostě Američany o kuliferdovo vydání. Američané nemívají velký zájem o to, aby se jim po zemi potloukali lotři mexičtí ani jiní, takže by bohdá takové žádosti vyhověli. Místo, kde ji lze podat, se nachází v Praze na Malé Straně a nazývá se velvyslanectví Spojených států amerických, kdyby někdo potřeboval poradit.

Jiný kuliferda, jemuž se kostelní krejcary jen tak děravými kapsami zakutálely, vynálezce umrlých Maďarů a rozdávačných Mauricijců, pan Libor Novák, se nestačil prozíravě skrýt v nějakém zahraničním Vidrholci, takže soudnímu popotahování neunikl. Poslyšte, v tomhle momentě mě přechází legrace! Kolik lží, klukovského zatloukání, drzosti, nestydatosti, pohrdání ze strany nejvyšších politických vůdců nejen zastaralými pojmy jako jsou čest a slušnost, ale i zákony, k jejichž ochraně se zavázali, kolik holého výsměchu právu, tolik se jich na jedné hromadě nevyskytne každý den ani v Čechách! Jak to dopadlo, víte: pan sudí se v té soustředěné palbě prolhanosti zhroutil a lotra Babin... eh, promiňte, pana Nováka osvobodil. Ten může teď jít a vesele se smát, protože podruhé ho za týž švindl popotahovat nelze.

Když se to tak vezme, je náramně výhodné dostat se pro nějaký ten zašantročený milion či miliardu před český soud. Důkazy se nikdy nenajdou, vyšetřování se rozplizne jako mlha nad močálem, pochybný podnikavec je zproštěn žaloby a může si jít svých milionů užívat. Co snad jedině nepříjemného by mu z toho vyplynulo, ostuda, Kainovo znamení nečestnosti, obecná pověst podvodníka ... pchá. Z ostudy mají naši sametoví velikáni ušitý kabát, pojmy jako čest či poctivost jim jsou k smíchu.

Citát, podle nějž nebudeme nic prozrazovat, jelikož nám to neukládá zákon o informacích, pochází pro změnu - abychom nemluvili pořád jen o těch modrých ptácích - z úst strážce pokladu partaje páně Zemanovy. Rovněž ona zahalila původ nějakých těch milionů dýmem čachrů a neprůhledných hejblů. Jednoho ze zúčastněných kuliferdů postihla ztráta paměti, druhý všechno popřel a případem pověřený Šmidra, to se ví, prověřuje různé možnosti v rámci vytčených vyšetřovacích verzí, víc ovšem sdělit nemůže. Lze očekávat, že to tak i zůstane.

Poutavý a ještě dokonaleji v dým zahalený je případ záhadné ztráty licencí televizní stanice Prima. Totiž, ani tak moc zahalený nebyl, při troše skutečné snahy by nemusel přijít sám Sherlock Holmes, aby tu síť švindlů a lží rozmotal a zjistil, odkud a kam vedou podpovrchové nitky; už dnes se ví, že od neslavné banky IPB a všelijakých holdingů až k různým mafiím ... ovšem musel by si sametový Sherlock Holmes na ledaskoho dupnout. Nespokojit se, uráčí-li se zmíněnému ledaskomu milostivě otevřít hubu a povědět, že nemá chuť se tím zabývat. Chuti lze dodat, drahý český Sherlocku! Nevíš-li jak, například britský Scotland Yard by ti poradil. A předvést před soud i dost vysoce proslulého, leč zdráhajícího se pumprdenta, to už dovedou dokonce i na Slovensku. Jen ještě ovšem, aby soud taky soudil...

Tolik tedy o několika variacích na téma balady o Babinském, slavném lotru mexickém. Mohlo by jich být daleko víc, ale obávám se, že bychom se opakovali. Nevím, nepovím, nevzpomínám si, nic neřeknu, bez komentáře. Ti, co umějí americky, říkají s oblibou též no comment, to zní zvlášť světově. Při vší různosti čachrů a zlodějen, co jich jen dokáže vymyslet socialisticky vycvičený tržní odborník, se nakonec všechno opakuje jako v té písničce o psovi, co jitrničku sežral. Podvody, lži, podvody, lži, výsměch právu, jakého se odváží jen ten, kdo předem ví, že se mu nic nestane...

Při jisté nedůvěřivosti se pozorovatel nezbaví dojmu, že vedou jakési nitky nejen z bank k mafiím, ale zřejmě i z nejvyšších partajních míst k soudům a vyšetřovacím orgánům ... lži a podvody, podvody a lži. Ostuda ostudoucí. Ostuda nejen pro ty, kteří si z ní beztak nic nedělají, ale i pro nás všechny, kteří tomu trapnému maňáskovému divadlu přihlížíme, ale na víc než na trochu žbrblání se nezmůžeme. Ostuda pro zemi českou, jejíž hranice není tak zcela neprůhledná, jak si snad někdo myslí.

Poslyšte, vy, kteří jinak býváte tolik hákliví na své vlastenectví ... nezdá se vám, že by to byla výborná věc, očistit obrázek české země před očima světa? Přičinit se, aby její jméno nebylo vyslovováno jedním dechem s Bílou Rusí, Albánií a jinými nedůvěryhodnými končinami? Byla by to účinnější služba vlasti než se vztekat nad sjezdy landsmanšaftů.

Oklamat a ošulit nás sametoví vykutálenci už stačili o mnoho, o začachrované miliardy i o dobré jméno ve světě, ale snad nám ještě zbývá jeden prostředek. Říkám snad, protože vyloučené není nic. Ještě všichni můžeme, až ta chvíle přijde, nevolit ty, kteří dostatečně prokázali, že nic jiného než lhát, škodit a pohrdat slušným občanem nedovedou. Možná, že mají v rukávu nějaký trik i pro ten případ, nuže zkusme jej prohlédnout. Aby se konečně zpřetrhaly nitky zlodějských spojení. Aby zase začala platit slova jako čest, slušnost, poctivost. Aby nás naše děti neproklínaly a nevinily z hlouposti a lhostejnosti. Kdyby se opět měla vlastmi českými rozlehnout ta známá věta - Koho volit, když tady nikdo jiný není! - vězme, že i ona je prolhaná a pravděpodobně se svinským úmyslem v obecenstvu roztroušená. Je tady někdo jiný a je takových dost.

Mnoho milionů poctivých občanů, jen je třeba je povzbudit, aby od zápecního žbrblání přešli k aktivní politické práci. Kdyby to nestačilo, i lotr Babinský by byl lepší než to, co se nám vnucuje z partajních sekretariátů. Kam by se hrabal se svými kostelními kasičkami a vydojenými kozami na mistry miliardových švindlů!

Nestane-li se tak, bude-li český občan nestatečně žbrblat, ale odevzdaně i nadále házet do volebních uren preferencemi ověnčená, leč veškeré věrohodnosti i cti dokonale zbavená jména, bude mu nutno připomenout jistou souvislost, na niž, jak se zdá, zatím nikdo nepřipadl, a zvolat hlasem velikým:»A s t í m h l e neřádem chcete vstoupit do spojené Evropy, milí Čechové? Divíte se a zlobíte, že v ní nacházíte málo ochoty jmenovat datum toho vstupu? Že jí prostý občan západoevropských zemí jeví ještě mnohem méně než jeho vlády a že jí i nadále ubývá? Že to, co tu a tam utrousí prostořeký hejtman Haider, přesně odpovídá znepokojenému pocitu evropského občanstva? Že se nikdo zvlášť netěší na ten slavný den, kdy se brány Evropy otevřou soustředěnému útoku lhářů a podvodníků?

Nikoli, drazí občané, nikoli, česká veřejnosti, nikoli, rozladění komentátoři. Příčina váhavosti Západu nevězí v neužilosti jeho politiků, ale ve vás samých, v obyčejích vašich volených zástupců, s nimiž jste se již patrně smířili, ale západní svět naprosto ne. Nestačí převzít evropské hospodářské normy; ještě mnohem nezbytnější je rozpomenout se na normy poctivosti a zodpovědnosti, které bývaly v této zemi pravidlem, jak dosvědčí pamětníci. Rozhodnutí - doufejme alespoň - leží ve vašich rukou. Buď pro Evropu, spojenou zásadami slušnosti. Nebo pro postkomunistické zhoubce, pro lháře a podvodníky, proti nimž je holý břídil i sám Babinský, slavný lotr mexický.«

(Hannover, 17. 7. 2000, ANNONCE, 3. 8. 2000)

Mezera v brnění

Oznámil tuhle náčelník vládních poraděnků Šlouf, že se za svou minulost nestydí. Což mu rád věřím. Nestydí se, jelikož je nestydatý. Nestydatost je ze všech znaků sametové politiky ten úplně nejhlavnější. Kdybychom začali zpytovat naše partajní borce každého zvlášť, zač všechno se nestydí, mohlo by to být až nudné. Směle tedy soudruha Šloufa při jeho přihlášení k nestydatosti nechme. Nicméně mi zůstal rozum ... nu, vlastně ani ne příliš stát, rozum je na kousky sametových demokratů už dost zvyklý, ale přece jen v čase právě přítomném nasadili volení zástupci českého lidu své nestydatosti korunu. Víte, o čem je řeč - o tom novém volebním zákonu.

Je zbytečné jej rozsáhle komentovat, protože to už udělali jiní a dobře. Snad jen ještě učiňme závěrečný kříž nad jistou naivní vírou: Jestli se snad až dosud někdo domníval, že český parlament zastupuje zájmy těch, kteří jej zvolili, byl bohdá ze své pošetilosti s konečnou platností vyléčen. Nikoliv, milý občane, nikoliv, demokratická veřejnosti. Tebou zvolený parlament nezastupuje tebe, nýbrž partaje!

V podmínkách reálného postkomunismu jsou občan a politické strany dva různé, spolu nesouvisející a mnohdy se i popírající jevy. Jelikož nářek nad tím stavem nic nezmění, třeba jej vzít na vědomí: Kdesi mimo dosah našeho vlivu se nalézá grémium, nemající jiný účel než být samo sebou. Poskytovat těm, kdož v něm zasedají, rozličné výhody a příležitosti; a kdyby přece jen hrozilo nebezpečí, že by prvky dosud udržovaného demokratického ceremoniálu mohly tuto příjemnost narušit, vydá se zákon. Tak, aby - vol, koho vol - vždy byl zvolen ten pravý. Kdyby to náhodou nevyšlo ... nu což. Opět vydáme zákon. Nic není snadnějšího než podle potřeby vynalézat takové či onaké modely, poměrné či většinové, a všelijak jimi míchat. Trhni si nohou, občánku, neměls nám věřit, hned tenkrát na začátku! Teď nás máš a nezbavíš se nás, dělej, co dělej. Chceme vládnout a budeme vládnout, i kdyby ses uzlobil a uprotestoval.

Kolují všelijaké prognostiky po zemích českých a není snadné se v nich vyznat. Jedna potvrzuje a procenty preferencí dokládá, že občan schvaluje svým voleným zástupcům naprosto všechno. Kdyby vytunelovali Hradčany i s Karlovým mostem, preferencemi to nepohne, ledaže ještě o kousek narostou. Výsledky jiných průzkumů naopak ukazují, že občan sborem svých volených zástupců hluboce pohrdá, neočekávaje od něj nic než hrabivost, sobectví, pohrdání veřejným zájmem a nestydatost. Jen nevelké procento otázaných uvádí, že důvěřuje politickým stranám; hlubší propastí nedůvěry se mohou vykázat snad jen prodejci ojetých automobilů a sňatkoví podvodníci.

Jak se to spolu rýmuje? Jak jde dohromady vysoká míra volebního souhlasu a všeobecné odmítání stranického principu?Neohánějme se zvyklostmi v zaběhle demokratických zemích, nemůžeme se jim rovnat. Zajisté že ve Velké Británii dobře funguje většinový volební systém. Kdybychom se ovšem dočetli, že se dejme tomu v Nigérii místní demokraté rozhodli nahradit poměrný systém většinovým, pomysleli bychom si ... co asi, že. Nevím, byl-li v obou jmenovaných zemích proveden průzkum občanské důvěry; ale patrně by ukázal, že Britové svým stranám vcelku důvěřují, kdežto dobrým lidem nigerským mohou být ukradeny.

Aplikujme tu souvislost na stav v zemích českých a ukáže se příčina i výsledek zároveň: nefunguje demokracie ve své parlamentní formě. Demokracie je choulostivá věc; nemůže plnit svůj účel, není-li veřejné důvěry. Špatný rým mezi touto skutečností a vysokými preferencemi postkomunistických stran je česká specialita. Je ji možno vysvětlit pouze tak, že se občan s tím stavem smířil, protože od půl století žádný jiný nezažil. To je ovšem něco jiného než schválení. Lid český, ač ve svém smýšlení převážně demokratický - aspoň tu dobrou stránku mu ponechme - ukazuje, že by mohl shromáždění svých volených zástupců i s jejich partajemi postrádat snadněji než děravou ponožku.

¨

Demokratický rituál v Čechách nastolen byl. Pokud to někomu stačí, může být spokojen. Duch skutečné demokracie však ... lze prý ho v čase půlnočním potkat na chodbách parlamentu, kterak tam kvílí a hořce pláče.

Někam si zapišme datum toho černého pátku 26. května 2000. Časem si je můžeme dát vytesat do žulové desky a chodit k ní klást květiny: zde, udolán postkomunistickou nestydatostí, spočívá český parlamentarismus. Nám pozůstalým zbývá už jen útěcha všech zlých konců, že konečně aspoň víme, na čem jsme. A výsměch všem, kteří dosud zatvrzele doufali, že sametová hra na demokracii je až na nějakou tu vychytralou kličku poctivá. Teď už máte, co jste chtěli, vy všichni, kteří jste do únavy říkali - oni jsou to sice ... ale kde vzít jiné?

Všechno, co se děje, netrčí izolovaně v čase, nýbrž mívá příčiny a pokračování. O příčinách úpadku českého parlamentarismu už celkem víme své, i když se o lecjaké nejasnosti z těch sametovo-prognostických začátků ještě můžeme dohadovat. Pokračování nečekejme lepší. Připlesknout nálepku demokracie je snadné, i Severní Korea má cosi takového v názvu, že ano. Dosáhnout kvalit demokracie například britské je mnohem obtížnější, zvlášť chybí-li ze strany partají vůle, ze strany voliče důvěra.

Darmo zdůrazňovat, že navzdory zavedení i toho největšinovějšího volebního modelu jsme se britskému vzoru nepřiblížili ani o ždibec. Spíš, nezasáhnou-li nebesa svým největším zázrakem, směřuje u nás všechno k demokracii mečiarovského typu, jíž je možno podle potřeby tak či onak kroutit a ona ani nepípne. Taková je skutečnost a nepomůže nám nad ní naříkat ani vypočítávat, v čem všem je plod klauszemanské intriky nestydatý, podlý a vedoucí nás do neslavného sousedství Nigérie a podobných končin.

Kritika je dobrá věc, ale ani ona neplní svůj účel, když se vládní oligarchové proti ní obrnili nevšímavostí, rozhodnuti nedbat ničeho, ať si občanstvo láteří a tisk píše, co chce. Co se ještě dá dělat? Jaká možnost ještě zbývá českému člověku, aby nemusel klást květiny na hrob demokracie? Zkusme si ji představit.

Změnit už konečně jednou své voličské chování? Krásné by to bylo. Nevolit zjevně prošvindlované partaje a jejich nestydatostí proslulé načálstvo. Ovšem ztrácím pomalu důvěru, že by to k něčemu vedlo. Dokud sedí toleranční bratrstvo v parlamentních seslích, dotud mu nebude v případě potřeby činit potíž odhlasovat si i jakýkoli jiný zákon na míru. Ze všech naivit, jichž bychom se mohli dopustit, ta největší by byla věřit, že někde leží mez nestydatosti, již toleranční vypečenci nepřekročí. Říkat - to by oni přece nemohli...

Zajisté že mohli, milý voliči! Není podrazu a není švindlu, jejž by si zakázali. Ne, od voleb si mnoho neslibujme. Tedy nevolit vůbec? Znechuceně se obrátit k politickým pletichářům zády, dělejte si tu vaši politiku sami, pacholci, já s vámi nechci mít nic společného? Ještě hůř. To bychom jim už teprve odevzdali svou občanskou vůli na stříbrném talíři a ani bychom neměli právo se příliš zlobit. Volit budeme i nadále muset. Tolerančních spříseženců se tím nejspíš nezbavíme, ale můžeme je aspoň znepokojovat, snad jednou udělají chybu, která je pohřbí. Naděje je to ovšem ubohá.

Zkusit to jinak? Máme strany, že by jim člověk pětku do opatrování nesvěřil, dobrá; ale což tak do nich vstupovat, aby v nich slušní lidé časem převládli? Pronikat do jejich struktur a mocí i hrabivostí omámené politické šejdíře z nich vytlačit? I takový návrh jsem už slyšel. Nemyslím, že by měl naději na úspěch. Zkorumpované mocenské spolky jsou politickými stranami jen podle jména a naoko; ať do nich vstoupí kdokoliv, bude smět tak nejvýš platit členské příspěvky. Do stran vstupovat je možno; do jejich po mafiánsku spiknutých špiček ne. Ty jsou dávno a pevně obsazené.

Založit tedy novou, prognosticko-šloufovskou rakovinou nezasaženou stranu? Rezervoár nespokojenosti se současnou vládní a parlamentní nestydatostí je obrovský; nedal by se zorganizovat v mohutné hnutí a prognostiky přehlasovat, ať si čarují s volebními zákony na míru, jak chtějí? Čistě početně by něco takového bylo možné.

Obávám se ale, že i s takovým vývojem prognostici počítají a mají na něj vypracovaný trik. Asi jsme se všichni dost mýlili, když jsme partajní předáky, vyšlé z kvasu devětaosmdesátého roku, pokládali za nezkušené vyjevence, jimž nejsou jasná pravidla demokratické hry. Jsou jim velice jasná. A zatraceně přesně vědí, jak jich užít. Kdyby dosud nikoho nic netrklo, stačí se podívat na figury, jimiž správce zemský Zeman zvolna, ale neochvějně a se zřejmým záměrem nechává prorůstat svou partaj i celý mocenský aparát. Na mistry podpovrchové hry, podrazu, dezinformace. Můžeme (jen jednou) hádat, kde se v ní vycvičili a k jakému cíli budou svého umění užívat dál... Strana slušných lidí ... dejž nám ji, ó Pane. Ale bojím se, že krunýř profesionální podlosti neprorazí.

Nebo se nespoléhat na volby ani na partaje a vyjádřit svou občanskou nespokojenost jinak? Shromažďovat se, demonstrovat pod sochou svatého Václava (toho kolaboranta, jak mu říká znalec české historie Zeman), vykřičet svůj hněv a nesouhlas? Můžeme. Nikdo nám v tom nebude překážet. I v Bělehradě a v Minsku se takhle pochoduje, a dokud se ta dvě místa nerozpadnou v prach, jistě se i nadále v nich bude křičet a protestovat. Ulevit svému smutku si tak duše občanova může. Že by si z obecného nesouhlasu něco dělali ti, kteří se už stačili nastálo upelešit v moci nad společností, nebo že by se jej dokonce zalekli, v to ovšem věřit nesmíme. Staří samovládci, jak byli primitivní a hloupí, občanský nesouhlas zakazovali a umlčovali. Ty časy ale minuly a byl vypracován postup jiný. Protestujte si, holoubkové. Řečněte si a pochodujte. Nám to nevadí...Takže co? Smířit se s údělem poddaného, na jehož vůli nezáleží? Čekat na zázrak? Nebo že tu hru prokoukne Západ a vloží se do ní?

Ani v to nelze příliš doufat. Západ si cení gest a plnění formálních norem. Gesta se dají dělat a formální normy zkušený mistr falešných her obejde. Můžeme být v Evropě a přitom chycení do stejné pasti jako předtím. Snad jen ... poučí nás v naší dnešní svízeli dějiny?

Dávní rytíři hledávali, kde má jejich protivník mezeru v brnění, protože řezat do ocelových plátů nemělo valný význam. Možná že v tom je aspoň kousíček použitelného návodu. Nerubejme do postkomunistické neprůstřelnosti, ale hledejme mezeru v brnění. Mohli jsme si například všimnout, že se stranami dokázal postkomunismus zatočit podle svého hravě, ale zatím jaksi nenašel žádný trik na nezávislé politiky. Nazval bych ten jev fenomén Fischer: objevil se nezávislý kandidát a hle, najednou se hroutí preference a ukazuje se skutečný občanský souhlas. Užijme toho!

Občané s pocitem zodpovědnosti za svou zem, kteří k tomu mají předpoklady, udělají nejlépe, nebudou-li napříště vstupovat do politiky na opratích některé z partají, ale jako nezávislí kandidáti všude tam, kde je to možné: v Senátu, v obecních zastupitelstvech. A voliči, místo aby zoufale hledali, kterou ze stran lze pokládat za nejmenší zlo, je mohou podpořit.

Cesta, jak vidno, je obtížná a dlouhá. Nevede zdiskreditovaným parlamentem, nýbrž přímou občanskou vůlí. Kdekoli budeme moci, v tisku i prostřednictvím nezávislých politiků, prosazujme model - ani ne zvlášť nový, ve Švýcarsku už funguje řádku staletí. Je to model co nejpřímější demokracie a omezení partajního samoděržaví. Nesmíme však doufat, že se k němu dají přimět ti, kteří sedí na zlatých pytlích moci v pevném předsevzetí se z nich nehnout, ani kdyby na to měli sami sobě odhlasovat každý týden extra nový zákon.(Hannover, 7. 6. 2000, ANNONCE, 15. 6. 2000)

Sen o cti a hrdosti

Tak už to, zdá se, začíná; listuji českými novinami a jako by mi z nich vanul jistý vánek, který se slibuje časem změnit v pěknou bouřku. Ještě tři roky nás dělí od chvíle, kdy Václav Havel sbalí svá prezidentská fidlátka a bude nutno opuštěný stolec na hradě českých králů nějak obsadit. Což se lépe vysloví, než provede, protože hledej, kde hledej, za Havla není náhrada. Ne že by se jeho prezidentování nedalo ledacos vytknout, ne že by se býval nedopustil různých naivit a nedomyšleností. Ale nelze popřít, že je to muž čestný a v celém tom nedůvěryhodném spolku hrabivců a vypočítavých sobců, jimiž Bůh tresce zemi českou, jediný, který nám aspoň nedělá ostudu. Jak dál?

Jsou zde některé na první pohled lákavé návrhy. Například zvolit za českou prezidentku paní Albrightovou, jejíž úřední čas rovněž brzy vyprší. Ovšem ... řečená paní na české námluvy zatím reaguje negativně a nemyslím si, že se jen tak upejpá. Mám svou zkušenost a vím, kde se v životě emigranta nalézá ona hranice, za níž už pocit náležitosti k nové vlasti převáží nad nostalgickým poutem k staré. Pouhá vzpomínka z dětství není dostatečná pohnutka k radikální změně domovské příslušnosti na stará kolena.

Ale kdyby se i stalo a paní Albrightová zatoužila spojit zbytek života se zemí dosti nejisté budoucnosti, řekl bych, že by byla škoda jejích schopností a zkušeností pro úřad sice slavný, avšak pravomocí nevalných. Mnohem raději bych v tom případě viděl onu rezolutní dámu vtrhnout s železným pometlem přímo do středu české pokrytecké politiky, strhnout na svou stranu poctivé občany, povzbudit váhavé, zastrašit sobce a hrabivce. Ukázat modrým ptákům i lidovým domovníkům, zač je v Americe perník. Ne Pražský hrad, ale jiná budova nad Vltavou by ji velice potřebovala.

Slýchám i jméno Václava Fischera, a věru, přál bych co nejvyšší míru zdaru tomuto sympatickému a schopnému muži. Jenomže ... nezapomínáme trochu, kde to jsme vyslovujíce takový návrh? Že na půdě České republiky, jejíž demokracie upadla na nejhlubší úroveň soukromopartajnického politikaření? V politickém prostředí, v němž už pomalu nezbývá jediná vlivnější pozice, aby nebyla začachrována podle partajního klíče? Jak si můžeme myslet, že by v ní mohl dosednout do vysoké, byť i formální funkce nezávislý kandidát? Aby se taková věc stala, musela by přijít ke slovu většinová občanská sympatie, což nelze jinak než přímou volbou; k tomu ovšem nedají sametoví upelešenci nikdy dojít.

Nekochejme se růžovou nadějí; nedopustí-li nebesa zázrak, uskuteční se bezpochyby ze všech alternativ ta nejhorší, nejupocenější, ta nejvíc k breku: na slavném stolci prezidentském se octne žalostná postava vyšedší z mezipartajního koňského handlu, věrný obraz úrovně současné politiky, člověk třetí třídy lidských vlastností. Můžeme se jen dohadovat, bude-li jím spíš zasloužilý, ale už neupotřebitelný stranický borec, který bude takto odsunut do zlaté hradčanské trafiky, nebo se k prezidentskému stolci zuby i lokty prodere neronský megaloman, jemuž ještě tento bobkový lístek chybí v jeho césarském věnci.

Inu, hrad českých králů už viděl ve svých zdech ledaskoho, že ano, ale snad by byl, když tak o tom přemýšlím, nějaký neškodný trouba třetího řádu skoro lepší. Samolibostí opojený Nero, vypouštějící obden do světa poselství své myšlenkové nedomrlosti, plodící série ostud, blamáží a trapností ... smutek jímá duši. A jinak, netěšme se, nebude.

Ledaže by ... já vím, jako už bych viděl, milí čtenáři, vaše ťukání na čelo, vaše pobavené úsměvy a slyšel slova o střeleném bláznovi, ale dovolme si trochu snění. Odložme na chvíli pragmatické uvažování, ostatně, stali se z nás za ten poslední čas pragmatici až hrůza a nezdá se, že bychom se něčeho valného dopragmatizovali. Tato země má za sebou víc než tisíciletou psanou historii; a během ní - až na poměrně krátký poslední úsek - nesla titul království českého. Postůjme nyní trochu a nechme na sebe působit zvuk toho slova: neslyšíte z něj dunět zvon důstojné hrdosti, kontinuitu, která má, na rozdíl od kontinuit trapných a podvodných, věru právo se tak nazývat? Odvykli jsme tomu titulu, pravda; ale stalo se víceméně náhodou, že tento stát, obrodiv se roku osmnáctého prohlásil se republikou.

Tou náhodou byla okolnost, že v jeho čele stanula mimořádně silná osobnost Masarykova; a jelikož ho pouta rodinná a politická i jeho osobní filozofie pojily s tradicí Spojených států amerických, prosadil republiku i u nás. Lze se domnívat, že kdyby se v té věci dostali k slovu jiní českoslovenští vůdci toho času, Štefánik nebo Kramář, byla by zůstala koruna česká v používání. Museli by ji zrušit a do muzea zavřít teprve komunisté.

Dovolil bych si obnovitelům českého státu vytknout jistou nepřesnost v uvažování. Předpokládali u svého národa republikánský způsob myšlení, ačkoliv si mohli dobře všimnout, že jím není zvlášť obdařen. Republikánský nikoli ceremoniál, ale v myslích a v konání hluboko zapuštěný způsob ... je to vzácné koření v zemích světa. Vychází ze společné starosti občanského celku o svou věc veřejnou, a to ze starosti aktivní, ochotné se osobně na jejím vytváření podílet.

Skutečné republikánství vyklíčilo jen z několika málo míst na půdě Západu: z islandského thingu, v jehož kruhu se shromažďovali hluboce svobodní hospodáři k hájení společné věci, z lesů virginských a vermontských, jejichž osadníci vzali před dvěma stoletími své veřejné věci do rukou stejně uvědoměle a aktivně. V jiných zemích už takového aktivního uvědomění tolik vidět není, republikánský v nich bývá obřad, nikoliv cit.

Ještě za Masaryka vládla představa, že republika, toť něco pokrokového, kdežto monarchie byla synonymem copařského zpátečnictví, odsouzeným k uhynutí. Avšak čas několikrát trhnul různými oponami, desítiletí uběhla a můžeme shledávat poněkud jiný dějinný výsledek: kdekoliv se v světě uhnízdil způsob tyranský, domýšlivě panský a příživnicko-vyžírkovský, každičký se vyhlásil republikou.

Snad na sto je ve světě takových republik, které si svého titulu ani ždibcem nezasluhují; snad že se nízkým charakterům zdá snadnější přizdobit se rouchem republikánským, jelikož to až na ten název nic nestojí a schovat je pod ním možno cokoliv. Kde však monarchie přečkala čas vzývání pokroku a dočkala se dnů dnešních, můžeme pozorovat, že jde bez výjimky o země pořádné, důvěryhodné a funkční. S výjimkou bláznivého císaře Bokassy ještě žádného samovládného ničemu nenapadlo vyhlásit se monarchou. Švédsko, Anglie, Dánsko, Nizozemí, Japonsko ... kdo náleží k tomuto ctihodnému klubu, může o sobě říci, že je v dobré společnosti. Záplava republik všeho světa to o sobě tak beze zbytku říci nemůže.

Pohlédněme do zrcadla, čeští lidé, a povězme poctivě: kouká z něj na nás republikán? Není to spíš člověk nebažící příliš po republikánské cti brát věc veřejnou aktivně do vlastních rukou? Nezbavuje se jí raději pokládaje ji ochotně do rukou lepších či horších zástupců, aby tu nepříjemnou věc vyřídili za něj? A nežbrblá pak hněvivě a po poddansku, když se tak neděje dle jeho představ?

Hojné používání pověstného zájmena oni, neochota k vyšší míře politické aktivity než jednou za čas strčit volební lístek do urny, to je způsob člověka v jádře poddanského, z nějž ani osmdesát let republikánského rituálu neudělalo republikána švýcarského či amerického typu. A což je tak velmi české: není nám tolik vlastní uctívání mužů na hradčanském stolci, jež nazýváme tatíčky, pokud to jen jde - a občas i vůbec nejde? Lze si vzpomenout, jak úporně hledal český lid aspoň stín tatíčkovství na figurách značně odporných, na Zápotockém, že prý chodil do hospody, i na stříbrovlasém starci Svobodovi, postavě v českých dějinách z nejzrádnějších.

To ovšem, milí Čechové, je chování pramálo republikánské. Osměluji se říci, že důstojný, všemi ctěný, nad partajní hašteření povznesený král český by našemu obrazu v zrcadle odpovídal mnohem líp. Rovněž by nás uvedl do lepší společnosti; a až by nadešel čas zkoušky, podstoupil by ji se svým národem do všech důsledků. Kapitán, který by neběžel, aby první skočil do záchranného člunu jako náš dodnes otatíčkovávaný prezident Beneš, nýbrž by věrně vytrval v bouři jako norský král Haakon i jiní monarchové. Být prezidentem je úřad. Být králem je poslání, věc posvěcená, věc cti.

Přitom by to ani tak moc nestálo. Koruna česká trčí ve vitríně u svatého Víta, jen ji vzít a oprášit. Kolem trůnu českých králů chodí turisté nevědouce přesně, co je to za židli. Krásné, důstojné korunovační intrády složil Jiří Ignác Linek a je škoda, že naposledy zazněly už málem před dvěma sty lety. Komu českou korunu vstavit na hlavu, by se také snadno našlo. Ještě jsou zde členové starých šlechtických rodů; a kdyby se mezi nimi nikdo vhodný nenašel, evropské monarchie mají mnoho druhorozených i dalších odnoží, z nichž jedna, jsouc k tomu řemeslu vychována, by dovedla českou korunu nést se ctí a důstojností.

Ostatně je zde i pan Otto Habsburg, který by potřeboval jen královský plášť vyjmout z almary a vyžehlit; jeho poslední předkové jím z hlouposti a neprozíravosti pohrdli, ale on by jej bohdá s úctou a pocitem svatého závazku přijal. Bylo by to k našemu velkému prospěchu, protože ničeho nám není potřeba víc než skutečné hrdosti, jaká vyplývá z tisícileté tradice. Udělalo by to z nás, nerozpakuji se říci, lepší národ.

No, zasnil jsem se, promiňte. Nestane se to, nemůže se to stát, naše politika a naše švejkovská uhýbavost to nepřipustí, pokrytectví polovičatého republikánství se u nás až příliš zahnízdilo. Raději si dáme líbit ostudy, blamáže a trapnosti, jež nám nadělí nějaký partajní šašek, den co den se zesměšňující na hradě českých králů.

(Hannover, 3. 5. 2000, ANNONCE, 18. 5. 2000)

A mohl bych vytáhnout ze svého autorského šuplete ještě další úvahy, co jsem jich sepsal během toho zatím osmiletého klání o tvář české demokracie, ale vydalo by to na ještě jednou tak tlustou knihu. Mnoho platné beztak nebyly, snad jen jako ilustrace nadějí, změnivších se postupně v podiv, poté v rozčarování a nakonec hořkost a nevíru. Je těžko poctivému hráči obstát v pokeru, v němž se kolem dokola fixluje.

Snad jen že dnes už český hráč o tom fixlování aspoň vesměs ví. Že už nepokládá ty nedůvěryhodné postavy s cinknutými kartami v rukávu za rovné partnery ve hře. V tom už je určitý pokrok, i když nevelký, uvážíme-li, že muselo uplynout deset let prohry, aby český občan konečně poznal, jak se s ním hraje a na čí hromádky mizí jeho dolary. V tomto bodu však podoba s prošvindlovaným saloonem Divokého západu končí. Z něj by se totiž poctivý kovboj sebral a šel pryč, ponechav falešné hráče, ať si fixlují mezi sebou.

To, žel, český občan a čestný hráč nemůže. Už dávno skončily doby, kdy bylo možno se sebrat a jít. Tehdy ještě vládl prérii černý zloduch, který se ani jinak netvářil a každý to o něm věděl. Dnes je to složitější. Je nutno hrát dál ... ledaže stále ještě lze falešné hráče přes prsty klepnout, cinknuté karty jim z rukávu vytřepat. Ztracené dolary už se tím nevrátí, ale snad se jednou otevřou dveře saloonu, vnikne jimi čerstvý vzduch, temné figury, zbavené falešných karet, se vytratí kamsi do stepi. Jen pozor, počestný kovboji, aby ti ještě nakonec nezmizely na tvém koni ponechavše u dveří krčmy přivázané své hubené herky.4. března 2000

(Vydala ANNONCE, k. s. v roce 2000, ISBN 80-900125. Přetisk s laskavým svolením autora i vydavatele)

Zpátky