Leden 2005

Bir az türkce konusuyorum aneb Jakou chceme Evropu

Luděk Frýbort

Kdybyste náhodou nevěděli, co si máte počít s větičkou v první části titulku, prozrazuji, že přeložena do češtiny značí umím trochu turecky. Zapamatujte si ji pro případ, že byste se chtěli stát poslanci Evropské unie v ten slavný den, kdy do ní bude pojato Turecko a jeho řeč stanovena jedním z jednacích jazyků. Bude totiž obtížné Turkům tu čest odepřít; když jím může být padesátimilionová francouzština, proč ne o polovinu větším počtem uživatelů se pyšnící jazyk turecký? Pak se vám ta znalost může hodit. O moc víc toho být nemusí, on leckterý z pánů, troufajících si reprezentovat v Bruselu českou vlast, toho anglicky taky víc nevymektá.

Co se mé nepatrnosti týče, umíval jsem turecky ne zrovna dobře, ale aspoň tolik, že mi to stačilo k základnímu dorozumění. Největším dílem se mi ta znalost zase vykouřila z hlavy; Turecko však s jeho lidmi, krajinami a rázovitostmi bych si dovolil dosti solidně znát, jistě solidněji než mnohý z žurnalistů, dávající k lepšímu své názory na turecké členství v EU. Jinak doznávám, že jsem si Turecko oblíbil. Vážím si jeho poctivých a srdečně pohostinných lidí; jeho veřejnou správu, schopnou vyjít s velmi nízkými prostředky a přesto fungovat efektivně a spolehlivě, bych neváhal dát za příklad leckteré zámožnější zemi.

Pomyslím-li si, že má vbrzku být za člena EU přijato Rumunsko, pak nevím, v čem má spočívat nepřipravenost Turecka k takovému kroku, státu v každém ohledu funkčnějšího. Jsou v Evropě kraje, kam je poutníku radno nelézt, leda velmi opatrně, s ohledem na kriminální pakáž za každým rohem. Turecko mezi takové nepatří, ba odvážil bych se soudu, že v punktu pořádku, bezpečí, nízké korupce a vůbec samozřejmosti denního obcování si z jeho vzoru může ukrojit skývičku i slavné království české.

Ani výhrady, jak bývají vůči Turecku vznášeny ze strany evropského státnictva, bych neměl za příliš podstatné. Že ještě nebyl zrušen trest smrti ... nu, kdo by v té věci uspořádal hlasování mezi evropským obyvatelstvem, mohl by být překvapen výsledkem. Rovněž údajné mučení v tureckých kriminálech ve mně nevyvolává záchvaty mdloby; ono takových dobře umístěných pár facek v pravý čas může přimět mnohou bezohlednou figuru k řádnějším mravům, až se z dopuštění Božího zase octne na volné noze.

Ať jsem třeba kamenován, ale tvrdím, že v záležitostech lidských práv a důstojností by mělo být postupováno diskriminačně, s výraznou předností řádného občana před zločinnými všiváky. Etika tohoto času sice káže něco jiného, ale čas běží a etiky se střídají, jednou taková, za pár let onaká, nemusí trvat dlouho a budeme ještě rádi přejímat tvrdší turecký mustr.

O utlačování Kurdů je rovněž třeba vědět něco bližšího, nežli kdo káravě otevře svá moudrá ústa. Nad hříchy vzdálenějších dob se nenutno pohoršovat; nejen turecký stát, není-liž pravda, se svými menšinami zacházel značně nevlídně. V době přítomné pak není Kurdům na škodu zásadní neochota tureckého eráru uznat jejich identitu, jako spíš ta nešťastná okolnost, že identity zneužili mizerové, proti nimž musí zasáhnout každý stát, nechce-li být vydán napospas dlouhodobé destrukci hmotné i morální.

Četl jsem v Mf Dnes z 8. října o vězněném vůdci povstalců Abdullahovi Öcalanovi, který vedl kurdský boj za nezávislost. Než počneme padat do mrákot obdivem k tomuto gerojovi, vězme, že to byl sovětský pacholek, vycvičený KGB k tomu, aby terorizováním tureckého východu rozvrátil nejspolehlivější pilíř obrany západního světa ve studené válce. Kdo vídal na zdech německých měst vylepené plakáty jeho partaje PKK, samý srp, rudá hvězda a nenávistné heslo, nebude ho srdce bolet pomyšlením, že milý Öcalan po svém zatčení obdržel nějakou po hubě; jsou případy, kdy nelze než zvolat - jen tak dál a nikdy jinak! Jaká škoda, že u nás nebylo dost turecké kuráže, když se naši Öcalanové chystali na mnoho generací znetvořit tuto zemi!

Nejostřeji je Turecku vytýkáno, že jeho armáda ještě stále není zbavena politické moci, což jí umožňuje zásahy do státních záležitostí. Ani zde bych nepřenášel vzorce jednání, obvyklé na břehu Seiny, do plání anatolských. Před osmdesáti lety tam došlo k dějinnému zvratu, jejž je z evropského pohledu asi obtížné docenit: zásluhou prezidenta Kemala Atatürka přijalo polofeudální, náboženskými příkazy spoutané, ve vývoji ustrnulé Turecko téměř přes noc sekulární a demokratický ideál západní společnosti. Jistě na tom má zásluhu rozumná mentalita tureckého člověka ve srovnání s jeho arabskými souvěrci, ale i tak je to víc než zázrak, jejž se nepodařilo zopakovat nikomu jinému v tom koutě světa.

Pochopitelně vyvolal ten krok mnoho dodnes trvajícího odporu; proto Atatürk pověřil jeho myšlenkám oddanou armádu, aby zakročila, kdykoli by někdo zkoušel znovu podřídit Turecko zákonům mešity, nebo prosadit své pojetí politiky pěstmi, klacky a pistolemi. Zažil jsem takový pokus v roce 1983, naštěstí však turecká armáda pod vedením generála Evrena zkrotila z řetězu utržené politiky a vrátila zemi řád už téměř beznadějně rozvrácený.

Mohu dosvědčit, že turecké obyvatelstvo na rozdíl od západních krasoduchů bylo řečenému pánu za ten zákrok velmi vděčné. Ne, ještě není Turecko z těch zemí, v nichž se demokracie stala takřka součástí přírodního koloběhu, ještě stále trvá nebezpečí zvratu buď k ideologické, buď k islámské diktatuře. Evropští nabadatelé pravděpodobně nevědí, s čím si hrají, vnucujíce Turkům svůj model demokracie bez bezpečnostní pojistky.

Jak se tedy rozhodnout? Co získáme, bude-li Turecko bez omezení vřazeno do evropského politicko-hospodářského systému? Co ztratíme, zůstane-li vně jeho hranic? Jedna z předností vstupu je asi nesporná: Turecko by se jím ještě o stupeň vzdálilo islámsko-orientálnímu blázinci s jeho sklonem k džihádskému fanatismu a diktátorským manýrům. Nebude-li přijato ... kdoví, jestli i nejráznější generalita dokáže být dostatečnou pojistkou Atatürkova odkazu. Dojde-li pouze na facky a občas to odskáče některá vzpurnější politická či náboženská skupina, dopadne to ještě dobře. Evropským mravokárcům bude v takových případech možno poradit, aby si své etické rozhořčení strčili za čepici.

Ve všem ostatním bude záležet na tom, co chceme z Evropské unie mít. Postačí-li nám svazek bez jiných nároků než na volnější obchodní provoz a výhody, plynoucí ze sjednocení norem a předpisů, můžeme spánembohem přijmout nejen Turecko, nýbrž i další a ještě méně s naším obyčejem souznící země; půjde pak jen o to, dokážeme-li se ubránit importu velkého i menšího lotrovstva a migraci mas, dychtivých příjemného živobytí na hloupém Západě, kde se dávají peníze za nic.

Jiná situace nastává, vytkneme-li si vyšší a náročnější cíl: Evropu jako sdružení států vycházející ze shodnosti tradic a způsobu myšlení, ze společné stupnice hodnot, ze zakotvení v témže nezaměnitelném civilizačním základě. Taková Evropa by mohla být něčím víc než jen terčem úvah, vyděláme-li či proděláme na dárcích z její kasičky; mohla by se stát naší společnou širší vlastí, předmětem osobní identifikace většiny z nás. Přiznám se hned, že se s touto představou neztotožňuji tak zcela; mnohem snáze bych se identifikoval se společenstvím postaveným na příslušnosti k civilizační oblasti Západu než s pouze geograficky vymezenou Evropou. Snad že ještě k tomu kroku nedozrál čas, což se může stát, až potíže s neskladností cizorodých přívěsků přimějí Evropu k odložení pokrytectví.

Přijetím Turecka, ale i jiných západnímu způsobu vzdálených zemí, končí sen o evropské identitě. I berní úřad můžeme pokládat za užitečné zařízení, ale milovat jej asi bude málokdo; právě tak jakž takž fungující, ale občanovu citu se vzdálivší Unii. Zvlášť jestli po vykročení z mezí geograficky pojaté Evropy dojde k soustředěnému náporu těch, kteří by se také rádi podíleli na bruselské štědrosti, a jejich hlas bude znít vyčítavou naléhavostí. Což také nejsme Evropa, my Gruzínci a Arméni? My Ukrajinci a Bělorusové, o širé Rusi pomlčivše? Nejsme bližší vaší křesťanské tradici než islámské Turecko? Když ono, proč ne my?

A z druhé strany uslyšíme stejně naléhavé výzvy ... když snesete ve svém středu Turecko, proč ne jiné kraje téže víry, Maroko například nebo Ázerbájdžán? Diskriminace! Rasismus!

Tak by se mohla Unie šířit a šířit, až by dospěla ... lépe nepsat kam. A ze svazku vyspělých, vzájemné podpory schopných států se stala chudobincem, neschopným už kromě natahování prázdných dlaní ničeho. Jak může vypadat další vývoj ... třeba takto: občanstvo starých, zámožných zemí si nedá líbit úděl oslíčka k věčnému otřásání, a přiměje své pošetilé vlády k novému ohraničení proti doléhající žebrotě. Unijní almužníci, počtem daleko přesahující dárce, se tím pochopitelně budou cítit zkráceni ve svých právech a evropská jednota se roztříští v jejich ukřivděném pokřiku.

V nejlepším případě se tak z EU stane další impotentní spolek, jakých je už dnes v celém světě hromada; v horším případě povede pocit křivdy v špatně přirostlých zemích i v přistěhovaleckých komunitách k nové bouři vzepjatého islamismu, nacházejícího v dárcovské neužilosti své potvrzení.

Ať tak či onak, stojíme patrně na historickém rozhraní: buď se ubráníme pokušení pojmout do své náruče Turecko i jiné končiny nezápadního mravu a zachováme si tak možnost dospět časem k identifikaci s širší vlastí, jakkoli se jí tak velice štítí náš vlastenecký pan prezident. Nebo zajde pošetilá Evropa na svůj pokus ukousnout si sousto, jež strávit není a nemůže být v jejích silách. Ale třeba se bojím zbytečně; třeba dojde jen k zpětné degradaci na nezávazné sdružení za účelem snadnějšího obchodu, což by konečně...

Jedna velká historická šance ale bude zmařena. Západ bude muset dál čekat, než odložením politicko-korektních pověr a transatlantických záští dospěje k novému sjednocení, tentokrát ne na geografickém, nýbrž na civilizačním základě. Že by k radosti páně prezidentově tento kontinent navěky setrval v rozkouskovanosti vzájemně na sebe nevražících státečků, toho bohdá nebude, to se vymyká zákonům vývoje, jež udělaly Západ Západem.

Co lze doporučit Turecku místo připojení k spolku, do nějž veškerým svým způsobem nenáleží... Při své sympatii k té zemi bych navrhoval: místo lámání do evropského šuplátka, z nějž vám ruce nohy přečnívají, se staňte, dědicové Atatürkovi, přirozeným politickým centrem Předního východu. Směřujte svůj vliv na Kavkaz a turecky mluvící Střední Asii, odejměte otěže muslimské víry z arabských rukou, veďte islámský svět z nenávistných zmatků k rozumnému řádu a k dobrým stykům s námi, evropskými sousedy. Toho jste schopni, v tom vás můžeme, ba musíme podpořit. Všechno ostatní je chiméra, která nemůže skončit jinde než v zklamání a vzájemném roztrpčení.