Leden 2005

Je na Západ cesta dlouhá… (…zbytečná a marná je touha?)

Luděk Frýbort

Politicky nekorektní komentáře amatérského prognostika. Výběr z úvah a esejí 2000 - 2003

(Část 4)

(Knihu nedávno vydala ANNONCE, k. s., ISBN 80-900125-7-4. Přetisk v CS-magazínu na pokračování s laskavým svolením autora i nakladatele)

IV. Tři králové podivného času

Kolikrát mě napadá, co asi zbude z české přítomnosti, až čas uhladí její vlny a jen nejvýznačnější jména a události budou lidem pozdějšího věku stát za to, aby je zaznamenali do učebnic dějepisu. Snad v nich naši dědicové najdou zmínku o podivném údobí postkomunistickém, jednou nohou se dobývajícím do dveří západního světa, tou druhou ještě úporněji setrvávajícím za prahem dávno zchátralé komunistické pastoušky. Tři jména a tváře budou bezesporu ilustrovat ten zvláštní čas: Klaus, Zeman, Havel.

Jejich sláva je taková, až přemýšlím, zda by koledníci neměli zaktualizovat své obyčeje a místo iniciál dávno umrlých králů psát křídou po vratech K+Z+H. Ač jsem rozjímání o české politice předešlou kapitolou ukončil, chci na následujících stránkách ještě jednou vyzvednout osobnosti a dílo oněch tří významných mužů, kteří každý po svém vytvářeli atmosféru minulého tuctu let. Budu-li se o jednom z nich zmiňovat obzvlášť často, není to mou mimořádnou náklonností k němu, nýbrž skutečností, že přikládal svá polínka k ohýnku postkomunistického času obzvlášť hojně. S jakým výsledkem, ukážeme si hned.

Do duše žáka Ortegova

Odpovídal pan Ohráblo u prověrkové komise pořád: »Již Engels napsal, že ... již Lenin řekl, že ... zakladatelé vědeckého marxismu si byli zajedno v tom, že...«, až to už jeden ze soudruhů nemohl vydržet. »Ale ano, člověče,« povídá, »to je hezké, že umíte citovat klasiky, ale máte taky nějaký vlastní názor?« »Prosím, mám,« špitl pan Ohráblo úslužně, »ale já s ním nesouhlasím!«

Ale to já jen tak, víte, že mi ten starý vtip něco připomněl. Současnost ovšem nabízí jiné věci naší pozornosti; například zrovna před nedávnem oslavil své šedesátiny pan profesor Klaus. Nedovtipný člověk by si mohl myslet, že narozeniny jsou soukromá věc a ať je slaví kdokoli, netřeba se nad nimi sáhodlouze rozplývat; leč český tisk byl v té věci zcela jiného názoru a oslavil páně Klausovo jubileum způsobem, jakého si lid český naposledy užil o narozeninách císaře a krále Františka Josefa I.

Nevím. Skoro bych řekl, že fanfáry takové hlasitosti zní divným neladem v zemi, o níž se tvrdí, že je republikou. Tím spíš, je-li oslavencem pouze předseda jedné z partají, navíc opoziční. Ale snad je to nevykořenitelným sklonem českého lidu k oslavě tatíčků, ať už jakýchkoli. Přitom, zaposlouchá-li se člověk do spodního tónu té slávy, může přijít na divné myšlenky. Kdo je vůbec ten pán, stojící novinám za takovou pozornost, že u příležitosti jeho narozenin popsaly mnoho papíru i obdivem jeho kravaty? Co o něm opravdu víme?

Leží přede mnou oslavencův spisek, nazvaný »Nemám rád katastrofické scénáře« a vydaný v době, kdy se politický fenomén zvaný Klaus teprve líhl. I sedím, v ruce červenou tužku, zatrhávám si různé pozoruhodné výroky a všelicos mě při té činnosti napadá. Pravicové smýšlení se line jako červená nit stránkami Klausovy knížky. Mohl bych od té minuty souhlasit s jeho četnými základními soudy, neboť patřím k lidem, jež zkušenosti přivedly k témuž názoru. Socialismus je přerozdělování, nesocialismus je tvoření, stojí na stránce 14. Samozřejmě! Socialismus, doplnil bych, připomíná partu karbaníků, hrajících mariáš o pětikorunu; každý už vyhrál celé tisíce, ale na stole leží stále týž bůra. Původní myšlenka osobní zodpovědnosti a spoléhání sám na sebe byla vystřídána svůdnou, protože nezodpovědnou doktrínou společenské zodpovědnosti a státního paternalismu (tamtéž). Svatá pravda, snad jen trochu kostrbatě formulovaná.

Kyvadlo dějin míří proti všem odrůdám socialismu a etatismu, čtu na stránce hned následující a chápu se tužky, abych si podtrhl zvlášť ten etatismus. Jistě. Stát, snažící se kontrolovat a ovlivňovat každý občanův pšouk, nepatří do tohoto času, jak nesouhlasit s výrokem tak pravdivým. Totéž se opakuje na str. 20, kde se Klaus dovolává Adama Smithe, Montesquieua a jiných autorit na podporu teze o velmi omezené úloze státu. Zajisté; zeštíhlení erárního otesánka a převedení velkého dílu rozhodování zpět do rukou občana musí být základním kamenem každé pravicové politiky.

Na téže stránce se autor vyslovuje proti ponižování schopných a povyšování neschopných, ovšem, nelze než důtklivě souhlasit s odpíráním levicové představě, v níž blaho neschopných je nadřazeno zájmům těch, kteří hmotné statky společnosti vytvářejí. Noviny, rozhlas, televize nesmějí být stranické, musí být maximálně kritické ... též s touto větou na str. 17 souhlasím rád a vřele, třebaže si nejsem jist, zda by ji autor s touž vřelostí vyslovil i dnes. Největší chybou je předpoklad politiků, že jsou chytřejší než jejich voliči ... čtu zase na str. 26 a nezbývá mi než souhlasně přikyvovat, i když...

Protože největší část knížky zabírají ekonomické úvahy, zastavme se namátkou třeba u této: Většinu nového výkonu zemí, které se transformovaly v tržní ekonomiky, přinášejí nové a nikoli staré podniky (str. 40). Tyto podniky vždy parazitovaly a dosud parazitují na ostatních... (str. 53). K čemuž není třeba nic dodávat. A jelikož pan Klaus rád cituje autority, završme tento odstavec jednou z nich. Není žádná třetí cesta, oznámil všem lidským tvářím a jiným snílkům Klausův vzor, Friedrich August von Hayek. Buď svobodné rozhodování i riziko náleží jednotlivci, nebo je zbaven obojího. Ani zde dovětků netřeba. S teoretickými výroky pana Klause lze vesměs a ze srdce souhlasit. Se skutky ... nu, to už bývá jiné.

Zdržme se zatím úvah, proč pan Klaus sice všechny tyto velmi správné a moudré zásady pronáší, ale nikdy podle nich nejedná. Něco nám mohou osvětlit jeho méně teoretické výroky, v nichž už lze rozpoznat kus autorovy osobnosti. Navzdory shora uvedenému citátu o tom, jak potřebná je kritika, ztrácí na str. 16 a 17 trpělivost a zlobí se, že novináři ... vytváření společenského konsenzu spíše komplikují a oddalují ... zpravodajství ... má ráz vždy negativistický, neboť už předem vychází z pochyb a nedůvěry... Zajisté. Kritika ano, ale ocaď pocaď, drzá verbeži. Jen pokud slouží slavnému cíli; a co jím je, vím nejlépe já. Aby nikdo nebyl na pochybách, stojí o stránku dál: ...nejsme ochotní vést permanentní dialog o věcech, kterými už jsme se mnohokrát zabývali. Tito lidé grafomansky rozšiřují své nezasvěcené a naivní názory ... tak. Roma locuta, causa finita (Řím promluvil - případ je ukončen), řekl by latiník. Neboli po česku - už jsem o té věci jednou promluvil, a kdo by se k ní chtěl vracet, je nezasvěcený a naivní grafoman.

Pluralus majestatis, podvědomé užívání osobního zájmena my v řeči velikánově, by pak nejlépe vysvětlil některý psychoanalytik. Kritika a diskuse jako by se jaksi vytratily z netrpělivé mysli pravicového demokrata Klause. Pan profesor se vůbec cení značně vysoko: Vladimír Dlouhý i já jsme ve světě známí odborníci v oblasti prognostických modelů... (str. 32). Ó, ó. Pomineme-li jistý omyl v hodnocení prognostika Dlouhého, lze poznamenat, že přílišnou skromností pan Klaus právě netrpí.

Ekonomika je hlavní autorův koníček, ale i zde se občas vynoří čertův chlup: Nečekejme na spásu v podobě zahraničního investora, varuje nadpis kapitoly III.-5. I leckde jinde ukazuje ekonom Klaus, že si o cizáckých investorech nic moc nemyslí, nacházeje zřejmě naději v domácích rodinných stříbrech. Jest to podivné. Zdá se, jako by nám pan profesor spíš uřeknutími dal tu a tam nahlédnout na dno své pravicové duše. Nahlas s velkým sebevědomím vyhlašuje a káže. Naše celá reformní strategie je správná (str. 90). Nějaké viditelné a výrazné nezdary prostě nejsou. A basta.

Dalo by se takto dolovat v citátech z páně Klausova spisu ještě drahný čas, ale prostor tohoto článku je omezený. Shrňme tedy: pan Klaus zná a hojně vyslovuje zásady pravicového myšlení, ale ve skutcích je neuplatňuje. Pomiňme ty z omylů, vyplynuvší z krátkosti času mezi listopadovým převratem a vydáním knížky. Dál však této omluvy užívat nelze. Jedenáct let Václav Klaus výrazně ovlivňuje českou politiku; značnou část té doby stál téměř bez konkurence v jejím čele a jeho slovo platilo. Kdyby se býval chtěl vlastními zásadami řídit, snadno mohl. Ale on se jimi neřídil, jen je vyslovoval. Činí tak dodnes; výroky o pravici a pravicovosti jsou stálým repertoárem jeho projevů.

Nicméně se protivil radikální přeměně českého hospodářství, pokud to jen šlo; udržoval při životě průmyslové brontosaury, bránil jejich bankrotům, nebránil naopak právní neprůhlednosti, umožňující dalekosáhlé loupeže, nezasadil se o vyčištění české politiky od temných figur starého režimu, ačkoliv popravdě, bezostyšně je tahat zpátky a povyšovat do vlivných funkcí začal až jeho spoluprognostik a nástupce v premiérské funkci. Stát, o jehož krocích v značné míře dosud rozhoduje, nepřiměl nikterak, aby dle Adama Smithe omezil rozsah svého zasahování, nýbrž nechal jeho byrokracii se nafouknout k samému prasknutí. A třebaže se vyslovuje proti Udržování neudržitelného (kap. II.-5), učinila jeho vláda svou hlavní zásadou kontinuitu osob, institucí i zákonů.

Kdyby býval imperialista svrhl na Čechy pět atomových bomb, nemohly mít tak ničivý účinek jako tato kontinuita, již snad Václav Klaus osobně nevymyslel, ale nebránil jí. A ještě je možno, má-li člověk schopnost číst mezi řádky, nalézt ledacos nevysloveného v Klausově knížce. Nápadně se nezmiňuje o svém působení v proslulém Prognostickém ústavu; proč? Stydí se za tuto část své kariéry? Má za to, že bude lépe o ní nemluvit? O euroskepsi zatím není řeč, ale jakási nedůvěra k Západu místy prosvitne: tu zlehčování významu zahraničních investic, tu nevrlá zmínka o emigraci, svět se Klausovi zužuje na českou kotlinu, což je divné u člověka, který dle údajů na poslední stránce studoval v Itálii (1966) a dokonce v USA (1969).

Jen tak mimochodem by se mi chtělo vznést naivní otázku - jak se to tenkrát, prosím, dělalo, aby člověk mohl studovat na imperialistickém Západě? Sám jsem ty doby důkladně zažil, ale o tak skvělých možnostech jsem se nedozvěděl; místo studijních pobytů v Americe mně i jiným nezbývalo než setrvat u lopaty a k šumavské hranici se raději moc nepřibližovat. Byli však, jak patrno, i tací, jimž byla brána zapovězeného Západu otevřená. Jak znělo kouzelné zaříkadlo, jímž se otvírala? Cosi mi napovídá, že nedávné historii ještě zbývá nadzvednout záclonu jakýchsi záhad.

Skoro bych byl v pokušení odložit Klausovu knížku s povzdechem, že jde o dílo muže, který má svůj pravicový názor, ale nesouhlasí s ním, přesně jako v tom stařičkém fórku. Ale tu mi padl zrak na slova, jichž jsem si zprvu nevšiml: Vzal jsem do ruky již poněkolikáté knížku španělského myslitele Ortegy y Gasseta... (str. 11). Tak již poněkolikráté, vida. Pilný Ortegův čtenář je pan Klaus. V té nenápadné řádce možná tkví vysvětlení jeho osobnosti, jeho postojů, jeho činů, jsoucích v takovém rozporu se slovy. Ortega y Gasset ... znám totiž jeho proslulý spis Vzpoura davů. Také jsem si v něm říkal, ale neztotožnil jsem se s ním jako pan profesor, spíš mi byl jeho základní tón z duše protivný, jelikož nemám-li něco rád, nejsou to ani tak katastrofické scénáře, jako spíš velkopanská nafouklost.

Snad abych z něj uvedl aspoň pár řádků, aby nepoučený čtenář věděl, čím tak nadchl pravicového demokrata Klause. Ortegovo poselství lze shrnout do tří slov: pohrdání obyčejným člověkem. Oznamuje, že je na světě jednak dav, což jest jakási méněcenná lidská hmota bez tvaru a bez ducha, mající jediné právo: poslouchat. Vzpoura davů pak záleží v tom, že se jim poslouchat nechce. Na straně druhé je elita, nadaná nejen rozumem a moudrostí, nýbrž zejména právem vládnout, a to bezvýhradně. Privilegovaná osoba má být schopna se vždy znovu zmocnit toho, co pokládá za potřebné / dav je nepoučitelný / myšlenky obyčejného člověka nejsou skutečné myšlenky / obyčejný člověk neumí myslet / davový člověk by byl ztracen, kdyby se chtěl pustit do diskuse, instinktivně se děsí nutnosti uznat vyšší objektivní instanci / kdo nemá vůli k pravdě, je duševní barbar - takový je davový člověk, když mluví nebo píše / největší část lidí nemá žádné mínění, musí do nich být napumpováno jako olej do stroje / buď se panuje, nebo se poslouchá / s panstvím jsme zajedno, radostně se řadíme pod jeho prapor...

Ale nechám už citací z Ortegy. Musel to být velmi domýšlivý pán. Nenapsal sice, kde leží hranice mezi hmyzovitým davem a vším právem obdařenou elitou, ale zdá se být nasnadě, že elita je on, kdežto dav, do nějž je třeba pumpovat myšlenky, jsme my ostatní. A velice se zlobí, když si osobujeme právo do něčeho mluvit, jelikož nám přísluší pouze se radostně řadit pod jakési prapory. Jako bychom to neznali, tohle radostné řazení, že. Politik, touto filozofií se inspirující, musí být, řekl bych, dost divný člověk. Kdoví; třeba v něm také kvasí zlobné přesvědčení, že lidský hmyz nemá co diskutovat nebo dokonce stavět své nicotné mínění na roveň Jeho Osvícenosti. Nechápu to dobře, jelikož obyčejný člověk, to jsem já; a třebaže nejsem netýkavý,

Ortegovo pyšné dělení lidstva mě dost uráží. Jsou však patrně i tací, jež neuráží, nýbrž se s ním ztotožňují. Jsou s Ortegou přesvědčeni o tom, že náleží k elitě, předurčené k panování. Že byli přírodou a Bohem pasováni na nejvyšší objektivní instanci. Že jen oni mají vůli k pravdě, bez níž nemá kdo co mluvit nebo psát. Že se, lapidárně řečeno, buď panuje, nebo poslouchá; a žádný nemá být na pochybách, zač je mu toho loket. Každý má právo na svůj kus bláznovství i na svou soukromou domýšlivost. Ale snad by raději neměl být politikem demokratické země. A je-li jím, měl by povědět upřímně a zplna, s čím do politiky vstupuje: že s archaickou představou o propasti mezi panskou elitou a hloupým poddaným. Aby obyčejný člověk věděl, na čem s ním je; v demokratických poměrech totiž na obyčejném člověku záleží, což ovšem se těžko vejde pod jednu peřinu s Ortegovou filozofií.

Jenže v takovém případě by asi bylo po politikovi, jelikož by si občan ortegovské pohrdání nedal líbit. Nenásledoval by politika, jenž ho má za bezduchý hmyz. Což náš pravicový demokrat patrně ví, takže se s ortegovštinou příliš neohání, jen se občas uřekne. A z očí mu svítí, z povýšené tváře. Kdepak, on asi nebude tím soudruhem ze stařičkého fórku, který má svůj názor, ale nesouhlasí s ním, to se jen tak povrchně může zdát. On se svým pohrdavým názorem souhlasí velice, ale z taktických důvodů nám jej nevěší na nos. Tak můžeme pochopit i zdánlivý rozpor mezi jeho slovy a činy. Slova jsou prostředek taktiky. Činy se činí, aby sloužily cíli, jímž je u žáka Ortegova naplnění jeho pýchy. Přesvědčení povýšence, že je cosi lepšího než jiní.

Ó, jak by mohl své zemi prospět člověk jeho inteligence, nadání a houževnaté pracovitosti, kdyby mu na ní za nehet záleželo! Ale ne, nechci mu křivdit. Snad mu i záleží. Ale v pokorné službě veřejnosti mu brání jeho z Ortegy vyčtená automatická nadřazenost. A nepovolí, dokud se neprodere na sám konec svého panovačného cíle. Nu, kdoví. Kdoví, bude-li spokojen s křeslem prezidentským, dosáhne-li jej; ono to křeslo mnoho příležitostí k ortegovskému panování neskýtá a ještě výš to u nás nejde.

Slýchal jsem pověst o jisté rybářce, která chtěla být Pánembohem ... pozor, ortegovci, pozor. Víte, jak takové touhy končí: z nebes by se ozvalo zahřmění a vy byste znovu seděli za stolem prognostického ústavu a podíleli se ... dosud vlastně nevíme dost dobře na čem.

(Hannover, 21. 6. 2001, ANNONCE, 4. 7. 2001)

Mezitím se lehce nahozená předpověď splnila: Václav Klaus se stal dalším v řadě českých prezidentů, přičemž o lidských i jiných kvalitách většiny z nich lze vést dlouhé debaty. Nicméně můžeme s výjimkou dvou nebo tří s úlevou vyslovit, že to mohlo být ještě horší. Totéž platí o volbě současné. Sledujme tedy projevy a skutky prezidenta Klause a pokusme se odhadnout, na který stupínek žebříčku osvědčenosti se nakonec zařadí. První zaujímá bezpochyby Masaryk a druhý při všech výhradách patrně Havel; medaile bronzová je však snadno k mání, jelikož veškeří ostatní kandidáti se ozdobili vavříny věru nevalné kvality.

Dobude jí Václav Klaus? Nebo jí historie ověnčí dr. Emila Háchu, muže aspoň čestného, třebaže božstvy štěstí opuštěného? Už nedlouhý čas po prezidentském nastolení dává tušit, že výsledek nemusí být nikterak jistý.

Těmito řádky jsem chtěl glosu ukončit, když se mi dostal do ruky malý článeček v Lidových novinách a přinutil mě, abych přehodnotil některé své soudy. Píše v něm bývalý prezident republiky české, pan Václav Havel: »Vzpomínám si, jak jsem kdysi dávno ... sehnal Vzpouru davů, knihu autora tehdy u nás přísně zakázaného ... a jak jsem byl tou knihou osloven.« Musím říci, že jsem po přečtení těch řádek zesmutněl, protože se mi opět rozplynula jedna iluze. Nebyl jsem slepým obdivovatelem Václava Havla, leccos z jeho myšlenek jsem odmítal a leccos se mi zdálo znít povrchností, ale viděl jsem v něm člověka poctivého v celém tom hejnu sametových pokrytců, státníka hodného svého úřadu, a snad dokonce, i tou nadějí jsem se kojil, schopného ještě zastavit kolotoč postkomunistického podraznictví. Cenil jsem si Havlovy uvážlivé skromnosti v protikladu ke Klausově ješitné aroganci, spatřoval jsem v něm občana oděného v úřad prezidentský, ale nad podhradí se nevyvyšujícího a odhodlaného mu sloužit.

Teď zjišťuji, že jsem se mýlil. Nikoli protiklad, nýbrž dva ortegovci, každý po svém přesvědčený o vlastní elitární výbornosti a předurčenosti panovat, ledaže jeden je opatrnější, nevyslovující své nadšení pro filozofii nadřazenosti naplno, kdežto druhý se k ní s jistou naivitou hlásí. Kdyby nám, hmyzovitému davu, pan Havel aspoň sdělil, že poblouznění Ortegou zůstalo věcí jeho nezralého věku (před téměř půl stoletím, určuje ten čas). Kdyby dal najevo, že zkušenostmi zmoudřel a pocit výjimečnosti z něj vyprchal. Ale nejeví toho známky. I vím už, kdo je Václav Havel, co od něho lze i nelze čekat, proč byl zvěstovatelem ušlechtilých tezí úspěšným, avšak oráčem na svěřené roli nikterak oslňujícím.

Demokracie, občanská společnost ... pára pouštěná z úst, mající za účel ukrýt pohrdavý odstup, jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou. Býval Václav Havel občas označován svými odpůrci za monarchu; kdyby jím aspoň chtěl být. Monarcha, toť osoba důstojná, dobru svého národa oddaně sloužící, svůj hermelínový plášť za účel všeho nemající. Sám v sobě zakochaný povýšenec ... v mlhách mizí břeh naděje, a druhého nevidět.

Na okraj Havlova projevu

Je to svého druhu rarita, slavit jako národní svátek založení neexistujícího státu. Jenže ovšem, ono se neví dost přesně, kolikátého zrovna bylo, když praotec Čech vystoupil na horu Říp, že, pročež se musíme spokojit s osmadvacátým říjnem. Nu, aspoň lze při té příležitosti pronášet státnické projevy. V tom ohledu je český pan prezident k nepředstižení, a nestrefí-li se mnohdy přesně do černého, je nutno aspoň uznat, že hovoří upřímně, bez ohledu na všelijaké partajní či ziskuchtivé cíle.

Mnohého ovšem právě tím dožere. Kejhot potrefených husí byl u příležitosti prezidentova posledního projevu obzvlášť rozčilený a dalo by se nad ním potměšile radovat, kdyby nebylo okolnosti, že se jím patrně dotkl i citů někoho jiného než jen kabátem vší ostudy oděných smluvně-opozičních partajníků. Nezdá se mi totiž, abych se tak ve vší úctě vyjádřil, už poněkolikráte vyslovený páně prezidentův názor, že je česká společnost taková, jaká je, jelikož jsme za bolševických časů všichni nějak s totalitním režimem spolupracovali, ba kolaborovali. Nečiní mi obvykle potíží uznat svá pochybení, dopustil-li jsem se jich, ale takové nařčení bych si přece jen nerad dal líbit.

Jakže? Kolaboroval jsem tedy, když jsem se, pro své kádrové hříchy i neopatrnou hubu odevšud vyhozen, bídně živil u lopaty? Celých těch třicet let bezvýchodnosti a ponížení až k odchodu do exilu že jsem vlastně spolupracoval s režimem? A se mnou i miliony jiných, stejně zkrušených, stejně nesmyslně utrativších roky svého života v tanci bláznů, jejž si neobjednali? Řekl bych, že by pan prezident měl přesněji stanovit hranici kolaborace. Nabízet se vědomě, v záměrném pachtění za výhodami a na účet ostatních, k službám zločinnému režimu, v pošetilém přívrženectví přebírat kus drábovského díla ... ano, to je, to byla kolaborace, konání zlé a zavrženíhodné. Ale být zavřen v otrocké kleci, z přinucení a bez možnosti vlastní volby se v její absurditě pokoušet, aby se to neštěstí aspoň nějak podobalo lidskému životu ... ne, třikrát ne. To bychom museli přijmout i logiku tvrzení, že ti, kdo z přinucení konali různé práce například v táboře Bergen-Belsen, kolaborovali s nacismem. Ne-li, rád bych věděl, v čem je podstata rozdílu.

Pan prezident nejen že křivdí těm, kdo promarnili dlouhá desítiletí svého života v bezútěšnosti komunistické klece, ale navíc a naopak i zlehčuje vinu těch, kdo je v ní drželi. Já jsem kolaboroval - ty jsi kolaboroval. Třikrát zavřený kulak a uherskohradišťský vyšetřovatel Grebeníček jedno jsou. Je myslitelné, že Havlův pohled se zploštil v jeho disidentských letech, kdy se kmotřil se ztroskotavšími aparátčíky typu Pelikánova či Hájkova i se zklamanými marxisty typu Patočkova, naslouchal jejich výlevům a míra zavinění i utrpení se mu slila v jedno. Proto stojí za připomenutí - ne, prosím. Byli jsme zde i my ostatní, my reakcionáři a kádroví ztracenci, kteří jsme si své životy za těch dob vykupovali všelijak, ale ne kolaborací s komunismem. Udělujete-li štempl kolaborace, můžete pro to mít své důvody; ale nás z nich vynechte, pane prezidente.

Zároveň chci vzít v ochranu obyčejného českého člověka času právě přítomného. I v něm se Havlovi vše slévá v jedno, v kal kořistnické, cynické, hrubě materialistické, k nesolidnosti a podvodu náchylné společnosti vyspělého postkomunismu. Znám dost českých lidí, abych opět mohl říci - ne, tak tomu není. Čas morální destrukce ovšem trval dlouho a slabší povahy se jí nechaly zlomit. Ale takoví tvoří opět jen část české společnosti, a pravděpodobně ani ne část početně převažující. Ještě stále, kamkoli se obrátíme, setkáváme se, pravda někdy až po nejistém vzájemném ohledání, s lidmi slušnými, přátelskými, nezáludnými, jejichž vědomí morálních hodnot zůstalo nenalomeno.

Můžeme se dlouho bavit o tom, je-li sklenice poloprázdná nebo napůl plná, vyslovit buď hrůzu nad tím, že takové množství českých lidí se dalo komunisty zpotvořit, nebo uznání, že navzdory všemu zůstalo v českém národě tak silné, mravně zdravé jádro. Dnešní situace je neradostná, ale její tragika spočívá v něčem jiném.

Jsme víc než rozpolcená společnost; jsme, vzato do důsledku, společnost dvojí. Jsou tu na jedné straně ti, kteří přijali znetvořenou morálku postkomunismu a už na jejím prašivém kožichu ani nic divného neshledávají. Na straně druhé pak stojí společnost těch, pro něž v tomto smyslu žádný zlom nenastal a oni se řídí týmiž morálními příkazy cti a solidarity jako předtím. V normálních podmínkách by nejspíš došlo k postupnému oddělení: lidé poctiví a slušní by měli dost spolužití s duševními pokřivenci, vytvořily by se čtvrti a sídelní oblasti těch i oněch, jak to můžeme pozorovat v současné Americe. V podmínkách České republiky, v jejím bytovém nedostatku a při mzdách, stačících právě tak k uspokojení základních životních potřeb, jsou slušní lidé nuceni zůstávat a trpět v obklopení pokřivenců.

To se asi jen tak hned nezmění. Ale v normálních podmínkách by v takových věcech bylo aspoň jasno a zákon i správa věcí veřejných by stály na straně čestného občana. V současných podmínkách českých nejen že na ní nestojí, ale až na výjimky Havlova typu je a zůstává veškerá politická a státní moc pevně v rukou typických představitelů oné pokřivené, nemorální, cynické a chamtivé společnosti postkomunismu. Každodenně je občanu z nejvyšších míst předváděno, jak výhodné je být nestydatý a prolhaný a jaký hlupák je ten, kdo jedná čestně; je div hodný uznání, že navzdory všemu je český člověk stále ještě převážně takový, jaký je. Ale zde už uznání končí a začíná cosi, co by opravdu bylo možno české společnosti vytknout, dokonce i její slušné a poctivé části.

Prezident ve svém projevu udělal nad českou politikou víceméně kříž a nabádá svůj lid, aby hledal své vyjádření v tom, čemu říká občanská společnost, ve spolcích, nadacích a jiných toho druhu korporacích. A pravda, truchlivá je občanská scéna s odumírajícími zbytky někdejšího bohatého spolkového života, ale vyslovme zároveň, že sebelépe fungující spolky nemohou suplovat politické strany. Sokolové a baráčníci nemohou zastoupit špatně fungující parlament a neschopnou vládu, není to jejich úkol a je pošetilé od nich něco takového žádat. Spíš si české občanstvo zaslouží výtku, že dodnes nepochopilo, oč v politice jde: že je to aktivní vytváření podmínek, v nichž se může odvíjet zdravý, lidskému rozumu a morálnímu nároku odpovídající veřejný život.

Máme dnes politické strany ... zdržím se příliš příkrých soudů; ale jsou to společky drobounké, s občanskou účastí nepatrnou a o větší ani zvlášť nestojící; je možno říci, že české veřejnosti panuje (užívám vědomě toho slova) menšina tak slaboučká, že ji snad ani nelze vyjádřit procentem. Přesto si občané nechávají její panování líbit. Stačilo by fouknutí a vláda postkomunistické chamtivosti by byla pryč; ale občan nefoukne. Neúčast- ní se aktivně politiky, nevstupuje do stran a nepracuje v nich, nezakládá nové, když zjistí, že v těch zavedených o jeho přispění nikdo nestojí, jelikož by se tím narušilo vzájemné rozdělení prebend a zpeněžitelných výhod. A když se dočká toho slavného dne, do nějž se smrskla celá demokracie, a jde hodit svůj lístek do volební urny, počíná si pošetile a nezodpovědně, pokládaje stranické soutěžení za cosi jako fotbalové utkání Sparta - Slavia. Raduje se, že vyhráli jeho zlatí hoši a že klubové barvy těch druhých dostaly nářez; i jde to spokojeně zapít do své oblíbené nálevny. Že tím na sebe ušil boudu, na niž bude už zítra v téže nálevně ukřivděně nadávat, že tak dal příležitost k dalším podrazům týmž hrabivým vychytralcům, kteří mu jezdili po hřbetě dosud a budou s jeho souhlasem jezdit i nadále, ho jaksi nenapadne.

Od dob Boleslava Ryšavého neměly Čechy tak zchátralý vládní aparát jako nyní; přesto neklesá jeho volební obliba víc, než jak se zpravidla děje každé jiné vládní straně. A dojde-li k výměně, tedy, lze se obávat, zase jen za jiný spolek téže kvality. Boleslav Ryšavý dovládl v důsledku své neschopnosti a morální zchátralosti během tří let; současný výměnný systém trvá v Čechách už let tucet, a nestane-li se něco zcela mimořádného, bude nerušeně trvat dál. Občan mu bude dávat svůj hlas v domnění, že jde o ligový zápas, načež si bude ukazovat palcem za záda. To oni. To oni to tu vedou od deseti k pěti.

Jinak lze českému lidu připsat ke cti, že je aspoň poučený z minula, takže se nedá jen tak snadno pobláznit trumpetami všelijakých světaopravců, co jich k němu zaznívá v těchto vzrušených dnech. Panu prezidentovi se ten jev moc nezdá. Je nadáváno všem, kdo si troufají samostatně, nezávisle a kriticky psát ... tvrdí, a nemá ovšem co do nezávislé kritiky na mysli list jako tento (ANNONCE, pozn. nakl.), nýbrž vývody pánů Koháka, Patočky a jim podobných.

Čtu české noviny dost pozorně a neshledal jsem, že by v nich bylo řečeným pánům nějak nadáváno. Diskusi, z velké části nesouhlasné, jsou ovšem vystaveni jako každý jiný veřejně se vyjadřující člověk. Nevím, co je na tom tak pobuřujícího. Ctím pana prezidenta, ale tohle je mi divné. Máme zde zase myslitele neomylné, jejichž vševědného kázání je zakázáno se dotknout? Jsou zde opět posvátné, z veškeré diskuse vyňaté články víry? Je nám opět přikázáno beze slova námitky spolknout moudrosti těch, kteří na ně mají patent? Havel v odmítání levičáckých a jim příbuzných názorů vidí relikt komunismu; byl bych ve své maličkosti spíš náhledu, že hodnější toho titulu by bylo ustanovení jejich nenapadnutelné svatosti. A tak bychom mohli pokračovat dál, neboť pan prezident náleží k lidem, jimž svět neběží tak, jak by si přáli, i prorokují mu zlé konce. Jsou i jiní, kteří tuší, že běží-li svět po svém a bez ohledu na různá přání už nějakou tu miliardu let, snad se ve svém běhu nezastaví ani pozejtří.

Tento rozpor nelze odstranit, neboť vždy bude raději věřeno prorokům zlých konců než představě světa jako dobře jdoucího stroje, třebaže se občas někdo octne v jeho ozubí. Rád bych viděl v čele zemí českých muže, který by je dovedl řídit k naději, ne k vidině špatných konců. Ale čas je takový, jaký je a k jakému všechno dospělo, nadějí to zrovna nevoní, takže nemůžeme mířit příliš vysoko. Přejme prezidentu Havlovi, aby ani ve zbytku svého funkčního období neuhnul z cesty, již po jistém váhání nastoupil. Aby měl příležitost přednést ještě víc projevů, jimiž se sice nestrefí přesně do černého, ale zato rozžhaví do běla představitele oné druhé, bezectné a nemorální společnosti. Aby, až se odebéře do soukromí, měl dost kuráže užít své formulační schopnosti k sepsání knihy, v níž nám vypoví vše, co ví a co zatím s ohledem na svou funkci musel zamlčovat.

Po něm ... nedělám si iluze. Kdokoli vstoupí po Havlovi na hradčanský stolec, najde u něj pár bot, příliš velkých jeho zakrnělé nožičce. Nějaký odložený partajní kašpar, nějaký postkomunistický velikáš a morální neduživec ... chmurno pomyslet. Nu, přežil už hradčanský stolec jiné figury, snad přežije i tu, co přijde po Havlovi. Ale je to smutné, pořád jen přežívat. Přežívat a přežívat a nikdy nezačít opravdu žít.

(Hannover, 6. 11. 2001, ANNONCE, 21. 11. 2001)

Zaznamenávám, že předpověď, vyslovená v posledním odstavci, se naplnila, jaký už je tak zpravidla sklon pochmurných předpovědí. Hrdostí úspěšného prognostika mě to právě neplní. A že by se česká společnost konečně poučila, začala v politice vidět něco víc než zábavné klání Sparty se Slavií, že by do ní vstoupila něčím aktivnějším než mdlým a otráveným vsunutím hlasovacího lístku jednou za čtyři roky ... nu, říká se, že naděje hynou naposledy. Ještě spíš ale bývají příčinou selhavších prognóz. A propos, k jedné se vyjádřím dodatečně: na Havlovu postprezidentskou knihu se už netěším, předvídám, že nevyjde, a vyjde-li, mnoho objevného ani inspirativního v ní nenajdeme. V glose k předešlému článku jsem uvedl proč.

Co takhle vyhlásit bohem?

Dificile est satiram non scribere... (obtížné je nepsat satiru - latinské přísloví).

Svět jest pln nevděku. Nehodní dosahují slávy a titulů, kdežto géniové umírají na tuberkulózu v nevytopeném podkroví. Tak tomu bylo už odjakživa, pomalu aby si člověk rozmyslel být géniem. Zrovna nedávno ustrnul svět také nad takovou nehorázností: pánové v komisi Nobelovy ceny udělili metál za zásluhy ve vědách ekonomických ... člověk by nevěřil komu. Takovým třem nebichům, jak by se řeklo v obchodním světě. Nulám. Nějakým ... počkejte, musím si to najít, Stiglitz, Spence a Akerlof se jmenují, tak. Pámbu ví, kde slavná komise tahle jména vyštrachala.

Sám pan profesor Klaus to nemohl spravedlivostí vydržet a před výkvětem českých národohospodářů, shromážděným v Praze na Žofíně, vydrbal pomýleným Skandinávcům řádně hlavy. Nechápu, pravil, proč byli oceněni právě tito tři ekonomové. Myslím, že oni nejsou do té míry celostními ekonomy, kteří by se zaskvěli celou řadou základních knih, které pozměňovaly v různých desítiletích minulého století základní debaty ekonomické nauky... Hned mu také přispěchal k podpoře a pomoci jiný ekonom světové pověsti, jistý pan Tříska, takto jeden z tvůrců mimořádně úspěšné kuponové privatizace, nad jejíž genialitou žasl celý vědecký svět, ba říká se, že někteří přední vědci samým úžasem tenkrát upadli v mrákoty, takže se jim muselo dávat čichat ke čpavku. Pan Tříska se totiž takovou celostní knihou zaskvěl, a k tomu přesně na totéž téma jako ti tři američtí nedoukové. Jenže co byste řekli - Nobelova komise si jí ani nevšimla. Přitom - jak praví pan Tříska - je v ní sedm až osm citací výroků pana Klause, pět jeho osobně a teprve pak přichází na řadu nějaký Stiglitz s Akerlofem. I slepý by z toho musel poznat, kdo je hoden Nobelovy ceny.

Pokud se rozděluje podle této publikace, jak začínám mít podezření, tak se můžete nadát, že tady bude muset někdo pohovořit o jejích dalších laureátech, oznámil pan Tříska. K tomu už není co dodat, leda že když už Nobelova komise rozhodla takto nespravedlivě ve věci věd ekonomických, aspoň by mohla zmíněné dva pány odměnit metálem za jazyk český. Soudě dle uvedených citátů jej ovládají přinejmenším stejně mistrně jako umění kuponově privatizační.

Abychom to všechno nějak pádně shrnuli: pan Klaus se ve své příslovečné ostýchavosti nevyslovil jmenovitě, komu by Nobelova cena dle práva a zásluh náležela, jelikož by se u toho musel pýřit. Věc však leží na dlani. Komu jinému než Jemu! Panu profesoru Václavu Klausovi Velikému, nejznamenitějšímu z ekonomů, co jich zrodil svět od těch časů, kdy jistý iškariotský národohospodář uzavřel ten slavný kšeft za třicet stříbrných. A když už ta zabedněná komise musí mermomocí dělit cenu na víckrát, mohla by s ním zároveň vyznamenat i pana Třísku skrze tu práci, v níž si sama říkává, když neví, kde najít laureáty. Ale to se ví, musela by to být cena o trošku skromnější, aby se Veliký zase neurazil. Nebo, navrhuji, by mohla zřídit extra cenu za mimořádnou skromnost.

Ale už zanechám šprťouchlat, neboť bych musel začít ječet. Ó Hospodine, jakou to další ránu jsi dopustil na tu už beztak dost utýranou zemi českou! Nestačí ti desítileté období hospodářské bezzákonnosti, starobolševické figury na místech vládních poraděnků, nezničitelnou opoziční smlouvou korunovaný řetěz parlamentního švindlu, stále drzejší pokusy o politickou cenzuru pomocí soudů, nestačí ti, že nás tresceš politiky, jež ani nejhrubší provinění a nejmastnější ostuda nepřiměje, aby se aspoň zamysleli, když už necítí potřebu opustit funkci, k jejímuž vykonávání nedorostli odborně ani morálně ... teď ještě jsi stihl zjevnou megalomanií jednoho z těch, kdož si troufají stát v čele těžce zkoušeného národa.

Psychiatrické ústavy celého světa jsou plné Ježíšů, Césarů a Napoleonů, a při bedlivějším hledání by se v nich jistě i mnohý Nobelův laureát našel, jakož i předseda OSN a obyčejných prezidentů celé ošatky. Protože člověk s normálními funkcemi tělesnými a duševními pracuje, odvádí to nejlepší, čeho je schopen, a když se jeho dílo osvědčí, nechá na jiných, aby je ohodnotili. Sami sobě nasazují korunu slávy pouze blázni. Nevím to jistě, ale hádal bych, že ani profesorem Klausem opovržení zámořští ekonomové se o své nobelovské vyznamení nedrali a slavnou komisi na svou výtečnost neupozorňovali, nýbrž počkali, bude-li jejich práce oceněna. Tak to dělá člověk normální.

V Čechách se však megalomanií stižení jedinci nezavírají do pokojíčku bez kliky, nýbrž se nechávají volit do nejvyšších úřadů a už to nikomu nepřipadne ani divné, ani trapné. Nebudu raději o českém prostředí tvrdit, že je korupční, jelikož bych mohl být pohnán před soud; ale nemohu si odpustit poznámku, že je dosti bláznivé.

Antraxem se u nás proti očekávání ještě nikdo nenakazil, ale virem chorobného velikášství ano; taktéž pan ministr Kavan si hlasitě říká o nic menšího, než je předsednictví Spojených národů. Patrně za své zásluhy o zdařilé obchody s Irákem a vývoz zbraní do Jemenu, o projeveném státnickém bystrozraku ve spojení s pastouškou jménem Český dům ani nemluvě. V jistém ohledu pan ministr našeho arciekonoma ještě předčí; kdyby totiž neužilá komise přiklepla panu Klausovi Nobelovu cenu, přitekl by mu tím do kapes i nějaký ten groš, za nějž by si pak mohl koupit třeba dům, nebo aspoň novou kravatu a brejle. Podpořil by tak konjunkturu, což by mohl být příspěvek české ekonomii významnější než celá kuponová privatizace i s panem Třískou.

Pan ministr Kavan je naproti tomu hotov za svůj věnec slávy zaplatit pěknou kupkou dolarových milionů, pochopitelně ne ze své kapsy, nýbrž z deficitního rozpočtu své vlády. Ať platí, troubové, když si mě zvolili, zdá se být slyšet zpod jeho neprobadatelného státnického pohledu. Ba, maličká a nevýznamná je česká země. V ní lze být leda prezidentem, nu dobře, když už to nechce být nic lepšího, i to by na sebe vzal po věncích slávy prahnoucí velikán. Jinak ale míří výš, do velkého světa, v němž by teprve naplno zazářil jeho génius.

Jenže je chyba v tom, že mezi čekateli na čelná místa tam panuje náramná tlačenice. Jeho nejmocnější muž je dnes prý nějaký Bush, prosím vás, ještě nedávno se nad jeho všelijakými přeřeknutími mohly všechny noviny potrhat smíchy a teď ... nezastal by například pan Klaus ten úřad lépe? Bezpochyby ano, ale nemůže, protože je to kšeftík jen pro Američany. Pak něco říkejte o spravedlnosti.

Papež zas ... no, když jím udělali Poláka... Ale když on to musí být nějaký kardinál, taky takové nadržování, a Nobelovu cenu sice může získat každý, jenže tu zas panu Klausovi vyfoukl před nosem ten nebich Stiglitz. Nakonec české slávě nezbude než pan Kavan za pultíkem předsedy OSN.

Ale pozor, teď mě něco napadá, hle, to by mohlo být východisko. Poslouchejte pozorně, čeští velikáši: v říši římské přece býval obyčej vyhlásit slavného vladaře bohem! Sice prý až na smrtelné posteli, ale toho bychom se nemuseli tak kór držet, aby si náš oslavenec božství drobet užil. Až se zardívám pýchou za ten skvělý nápad. DOMINVS. ADQVE. DEVS. CLAVSVS... Už ho vidím vytesaného v mramoru a ten nápis vymajzlíkovaný na podstavci.

A bohů prý měli Římané povícero, takže bychom se mohli i my kořit bohu ekonomiky, bohu zahraničních věcí, bohu pro místní rozvoj, klást jim na oltář oběti, podle tuzemského obyčeje nejlíp v obálce ... to by pak koukal nějaký Stiglitz se svou směšnou Nobelovou cenou. Nevím ovšem, co by tomu řekla ústava, ale to už by se nějak zařídilo. Třeba by mohlo vyhlášení za boha podléhat schválení parlamentu, však už schválil jinačí věci. Dokonce ani zadávat k soutěži by se nic nemuselo, takže by nám do toho neměla co kafrat Evropská unie, jak uznáte, samé výhody.

A ještě bychom našeho demokratického boha mohli vybavit otýpkou blesků, aby jimi srazil v prach každého, kdo by se mu zdráhal náležitě kořit. Jako ten Perun, víte, to už je taková slovanská tradice. Protože ona beztak celá ta patálie s Nobelovou cenou povstala z takové jedné neuctivosti. Kuponová privatizace musí být vnímána jako ne zrovna velký úspěch, dovolil si na pana profesora ten mizera Stiglitz. Pan Klaus udělal chybu v tom, že ... podceňoval nutnost kvalitních zákonů ... no tohle ... bleskem do takového, já ti dám kvalitní zákony, holomku!

Ale čert už vezmi nějakého Stiglitze, nyní jde o větší věci. Mnoho řečí se vede o té Evropské unii, vstoupit, nevstoupit, pan profesor před unáhleným vstupováním rázně varuje a já ho, račte dovolit, naprosto chápu. To tak, když Jeho slávě utekla Nobelova cena jen omylem nebo spíš nízkou zlomyslností, hradčanský stolec jako by už měl v kapse a teď se pro něj i vhodný mramorový kvádr a majzlík hledá ... a oni by si ho v tom Bruselu nakonec třeba ani nevážili. Hemžil by se tam mezi hejny všelijakých komisařů, premiérů a jiné pakáže, a nikdo by si jeho génia dohromady nevšímal. Říkali by, nejapové, kdopak to je, ten s tím fouskem a brejlema ... ale, nějakej Klaus. Odkud? Počkejte ... z Makedonie? Ale ne, prý z Prahy. Nebo tak odněkud. Tomu, uznáte, je nutno zabránit. Lépe být hromovládný Jupiter nad českým rybníkem než šedá rybka v evropském moři.

Leda by, však on ještě není všem dnům konec, leda by poznali ti bruselští oslové, že se bez jeho génia neobejdou. Poslali by pro něho kočár, přijď, ó Božský, přijď, jelikož daleko jest Praha a záře Tvé velikosti k nám jen slabě doléhá, přijď, ať Tě můžeme ozdobit tógou Nejvyššího! To by byla ovšem jiná píseň a zajisté by pominula euroskepse na luzích českých, ba nebylo by nadšenějších Evropanů nad modroptačí sbor. I když ... jistě, veliká je Evropa a slavný její trůn, ale svět je ještě větší a co teď s tím Bushem...

Ale promiňte, nechám dalšího psaní, jelikož zjišťuji, že si už zase dělám šoufky ze zasloužilých velikánů. Nechť mi některý laureát Nobelovy ceny poradí, jak si je za daných okolností nedělat; ostatně to za Říma a jeho božských césarů nebývalo jiné.

(Hannover, 6. 12. 2001, ANNONCE, 19. 12. 2001)

Ale co, aspoň je u nás legrace. V tom už máme tradici. Zhlédl jsem nedávno proslulý film Pupendo a opravdu, nestačil jsem zírat, jak velice muselo být k smíchu všechno v oněch letech osmdesátých. Hořké, ponuré veselí, legrace z absurdity života bez naděje, že by se jí dalo uniknout. Ó osude, jak ti děkuji, že jsi mi umožnil odejít do poměrů, v nichž člověk může na propletence veřejné i soukromé reagovat jinak než smíchem zoufalců! Ještě že je ta doba za námi. Nebo ne tak docela? Pročítám po sobě, co jsem před dvěma lety napsal, a už jej zase poznávám, ten hořký posměch, jenž zachvívá bránicí, když nezbývá nic jiného. Tak to u nás chodí. Směj se, paňáco!

Tak pravil Klaus aneb O hře na euroskepsi

Jel pan profesor Klaus před Vánoci do Bruselu, aby tam poučil shromážděné státnictvo o tom, jak má správně vypadat Evropská unie. Pan Klaus totiž, jak známo, takové věci ví, kdežto ti bruselští troubové by si sami nevěděli rady. V Čechách však kolem jeho projevu povstalo mnoho řečí. Jedni se zlobili tvrdíce, že řečený velmož nebyl vyslán do Bruselu jakožto zvěstovatel svých averzí, nýbrž v roli zástupce českého parlamentu; měl tudíž prezentovat jím přijaté závěry a ne dělat, jako by byly Čechy jeho soukromé léno. Jiní, mající vznešenou mysl svého Mistra za neomylné orákulum, jeho projev popuzeně obhajovali, jak lze čekat od lidí, kteří postrádajíce schopnosti vytvořit si vlastní názor, koří se Nejvyšší Moudrosti. Ještě jiní pak vyslovili skeptickou domněnku, že panu parlamentnímu předsedovi nejde o takovou nebo makovou Evropu, nýbrž o to, aby pochytal do svého volebního hrníčku ty z dušiček, jimž evropská integrace ze zásady nevoní.

Kdybych směl i já přispěchat se svou troškou do prognostického mlýna, řekl bych asi toto: Není tak podstatné, že pan parlamentní předseda nemiluje Evropskou unii. Na svou osobní výstřednost má každý právo. Divnější je, že buď bezděky, buď záměrně vzbuzuje zdání, jako by nevěděl, o čem mluví a co činí. Že by jen ze zalíbení ve vlastních slovech útočil na dávno stojící hradby unie a vystavoval se tak selhání a výsměchu ... necenil bych si jeho rozmyslu tak nízko. Nemůže přece doopravdy očekávat, že bruselští pánové, vyslechnuvši jeho moudrá slova, se chytí za čelo a vykřiknou v úžasu - tohle je to pravé a spásné, nač jsme odevždy čekali, a jmou se Unii rekonstruovat podle jeho návodu. Leda by byl tak hloupý; ale Václavu Klausovi lze přisoudit mnohé, ne však hloupost.

Zbývá možnost druhá: Klaus ví, co činí, a činí to záměrně, za jakýmsi předem vykalkulovaným cílem. Ale za jakým? Vysvětlení pomocí hrníčků na voličské dušičky může mít něco do sebe, tušil bych však, že tak prostě a povrchně nelze celou věc odbýt. Vím ovšem, že každá další úvaha vede do říše holých spekulací. Ale kdo si počíná podivně, nesmí se divit, když kolem jeho skutků kolují všelijaké dohady.

Nebude na škodu si v jednotlivých bodech zopakovat Klausovy výhrady vůči Evropské unii, jak je formuloval v Bruselu i jinde. Mívají totiž své na první pohled rozumné jádro, a teprve zadíváme-li se pozorněji, najdeme v nich čertův chlup. Tak se například pan profesor obává, že vstoupivše do Unie, octneme se rovnýma nohama v socialistickém spolku, čehož nám není zapotřebí. A vskutku; v Evropě došlo před několika lety k tomu, že až na jednu (španělskou) výjimku si všechny národy uie na sebe zvolily socialistické vlády, z čehož nemusí být každý nadšený.

Pan Klaus se však mýlí - nebo dělá, že se mýlí - pokládá-li tento stav za jámu, do níž Evropa jednou provždy spadla a s ní každý, kdo by se k ní připojil. Skutečnost je spíš taková, že evropská - nepříliš jinak než česká - společnost je celkem stabilně rozdělená na dvě části. Jednu tvoří mírně přespoloviční většina těch, kdo se neradi zatěžují starostmi o vlastní existenci, a mají tudíž sklon svěřovat ji do rukou státu. Druhou je mírně podpoloviční menšina občanů samostatnějších, vědoucích, že si lépe a zejména laciněji vyřeší své záležitosti sami, aniž je erár musí na každém kroku vést za ručku. Z toho vyplývá lehká volební převaha socialistických stran.

Jelikož však jsou socialistické recepty i při nejbujnější konjunktuře nezaplatitelné, docházívá zpravidla po slavném zvolení k postupnému zabředání do neřešitelností, z životních jistot se stanou nejistoty a dožraný občan odejme socialistům na čas svou volební přízeň, jak ostatně lze poslední dobou pozorovat. Když se mu pak vede lépe, opět se rozpomene na životní jistoty a tak to jde v delších či kratších cyklech pořád dokolečka.

Kdyby pravicový demokrat Klaus opravdověji sledoval západoevropský politický vývoj, musel by tu zákonitost postřehnout. Postřehl-li ji a vede si přesto dál svou, dá se z toho usoudit, že se mu socialistická Evropa spíš hodí do výpočtu jako účinné strašidlo. Ostatně, kdyby si opravdu tak ošklivil socialisty, jak dělá, patrně by s nimi na domácí půdě neuzavíral smlouvy za účelem věčného vládnutí. Už jen tento rozpor by stačil, abychom pojali nedůvěru k páně Klausovým pravicovým vyhlášením, za nimiž se nic dalšího neskrývá. Nebo ještě hůř, kdoví co se za nimi skrývá.

S podobně zdánlivou povrchností odmítá Klaus plíživou europeizaci a tvrdí, že nejvýznamnější garanci osobní svobody představuje demokratický národní stát. Nu, snad bych byl trochu opatrný s termínem národní. Demokracie je jedno slůvko a nacionalismus druhé; a spíš se navzájem vylučují, než aby spolu souzněla. Jistě je demokracie jednou z podmínek svobody, nejde-li ovšem o demokracii pouze předstíranou. Národní však je i Lukašenkova Bílá Rus, bylo takové i Miloševičovo Srbsko a vůbec lze pozorovat, jak diktátorské režimy, octnuvší se v úzkých, se obvykle jmou bubnovat na národní buben. Nikoliv; do Evropské unie tento omšelý mustr netahejme.

Nevěřme ani, že by Čechové, integrujíce se v nadstátním celku, za to museli pykat ztrátou své národní identity, což je druhý z Klausových bubáků, ledaže se o něj musí dělit s komunisty. Evropská integrace a národní svébytnost se nikterak navzájem nevylučují, což by pan Klaus mohl snadno zjistit, kdyby se ráčil podívat. Integrační proces probíhá, ba stupňuje se už přes třicet let, ale naprosto kvůli tomu nepřestali být Dánové Dány a Irové Iry, z čehož lze vyvodit, že ani Čechům by bohdá nikdo koneček neukousl. Čeho ovšem znatelně za ten čas ubylo, jsou různé národovecké štětivosti, předsudky a pověry; v Evropě, zbavené hraničních a jiných zábran, se lidé častěji a snáze setkávají, poznávají se a učí se spolu vycházet.

Snad se mysliteli Klausovi stýská po časech, kdy se evropské národy obklopovaly obtížně prostupnými bariérami, možná se mu jeví jako ideální stav, v němž člověka na každých sto kilometrech někdo zastavuje, šacuje, šikanuje a otravuje. V tom případě ale tvoří v lidstvu velmi vzácnou výjimku a neměl by svou vyšinutost vnucovat jiným. Běžný evropský člověk výsledky integrace za negativní nepokládá, po zašraňkovaných hranicích se mu nestýská, ve své identitě se ohrožen necítí a z plíživé europeizace si nic nedělá.

Ostatně - co je na ní plíživého? Plíživé mohou být různé triky současných českých demokratů, jež je pomalu únavné vyjmenovávat, ale Evropa se domlouvá na společných pravidlech hry zcela otevřeně. Patrně panu profesoru vjelo na jazyk freudovské uřeknutí; jeho mysl je plná různých plíživostí, což ovlivnilo jeho slovník. Jinak je to nesmysl. Fragmentace Evropy vytvořila její svobodu, vyvodil z dějin myslitel Klaus. Vzato tedy do důsledku, čím menší a od ostatních odříznutější státeček, tím víc svobody, že ano. Inu, proč tedy zůstávat na současném nedokonalém stupni? Proč nevytvořit Svobodnou republiku žižkovskou, jak o ní psal již Jaroslav Žák? A s ní třeba i Republiku dejvickou a Velkovévodství kujebácké ... to by bylo svobody!

Co, že blbnu? Zajisté že ano; ale račte postřehnout, že blbnu v důsledku rozvinutí Klausovy teze o svobodě jakožto plodu fragmentace. Nikoli, slovutný státníče. Jest pod sluncem mnoho zemí fragmentovaných a lidská svoboda je v nich bita; a jest i země veliká, sestávající z padesáti vzájemnou smlouvou vázaných států, nad niž lze najít sotva co svobodnějšího.

Občanská svoboda západního člověka pramení z jiného zdroje, jímž je jeho odvěký životní způsob, jím uznávané hodnoty, jeho schopnost dohlédnout k potřebám budoucnosti. V jiných civilizačních okruzích nejsou tyto předpoklady do té míry vyvinuty, a proto v nich není ani stejné míry svobody. Jako obvykle, skloubil Václav Klaus dva nesouvisející jevy, aby mu vyšlo, co zamýšlel.

Nám, stejně jako Slovákům, Polákům ... hrozí, že se staneme chudou periferií evropského superstátu, dí Klaus. Zajisté; jsmeť nyní jeho periferií nad pomyšlení bohatou, není-liž pravda. Nuže, ač je mi trapno poučovat tak věhlasného ekonoma, řekl bych, že chudobu či bohatství každé země vytváří její hospodářská výkonnost, která bývá tím vyšší, čím méně je omezena umělými bariérami. I o tom by mohl vydat svědectví každý občan unie při pohledu do své peněženky. Jinak je tomu s tou periferií. České země jí jsou a také zůstanou, odmítnou-li dle páně Klausova doporučení plíživou europeizaci a octnou se tak za evropským plotem spolu s Bosnou, Moldávií a podobnými útvary třetí jakostní třídy. Periferií naopak být přestanou, přijmou-li za své zásady a pravidla evropského klubu. Je to věc tak prostá a zřejmá, až se zdá, že bude cosi nevyřčeného v Klausově euroskepsi. Zkusme se podívat, co to asi může být.

Mohu vyjít z vlastní zkušenosti. Jsem už přes dvacet let občanem země integrované v evropském společenství, a třebaže nejsem slepý k jeho různým omylům a hloupostem, jsem jím velmi rád. Mé osobní svobody ani mého soukromého blahobytu tím ni-kterak neubylo, naopak bylo obojí výrazně posíleno. Státník a ekonom Klaus však v důsledku téhož hrozí záhubou. Nechceme-li ho mít za duchaprázdného tlučhubu - a to on přece není, že - musíme se ptát, čeho se vlastně bojí. Patrně, obávám se, velmi správně předvídá, že připojením k Evropské unii a přijetím jejích pravidel by Čechy přestaly být tím, čím jsou. Možná že běžný občan by to za zvláštní pohromu nepokládal, ale jsou lidé, jimž nynější stav velice vyhovuje.

Úsilím tuctu let byl vytvořen uzavřený a po svém fungující systém, jehož jméno je postkomunismus. Je charakteristický tím, že imituje způsob, příznačný pro státy západního typu, ale jen naoko a jen jakoby. Jeho demokracie je demokracií předstíranou a sotva poloviční, umožňující vybrané a vzájemnými svazky propojené nomenklaturní skupině přístup k politické i hospodářské moci; nu, a pánové, obšťastnění privilegii jinde nevídanými, pochopitelně nemají zájem na tom, aby se něco změnilo. Zákonnost tohoto systému se v mnohém, zejména hospodářském ohledu rovná bezzákonnosti, umožňující beztrestné loupeže a nepostižitelnou korupci. Občanovo právo v něm sestává z možnosti vhodit jednou za čas do urny volební lístek, přičemž je postaráno o to, aby k žádné skutečné změně nedošlo, vol koho vol.

V tomto ohledu, pravdaže, hrozí české svébytnosti náramné nebezpečí. Státnictvo spojené Evropy si občas sice počíná pošetile, ale z úplných bláznů také nesestává. Nelze čekat, že bez odporu nechá do Evropy zavléci svébytně postkomunistická neřádstva. Přijetím evropských pravidel a norem vznikne unii možnost zasahovat do věcí nových členů nejen radou a zdvořilým poukazem jako dosud, nýbrž bude moci vydat příkaz k odstranění různých s jejím pořádkem neslučitelných neplech. Tím se mnohé změní. Možná že hloupější příslušníci postkomunistické nomenklatury se na připojení k Evropské unii těší, domnívajíce se, že budou moci těžit z jejího bohatství, přitom se však ničím nezavázat jejímu pořádku. Inteligentnější Klaus tuší, že to bude jen stěží možné. Že může být česká politická elita včetně něho samého ráda-nerada dotlačena k celé a nepředstírané demokracii, k skutečné účasti občana na správě státu, k solidním, na podpovrchových vazbách nezaloženým tržním vztahům, k zákonům neponechávajícím volný prostor pro korupci a neprůhledné kšefty.

To by ovšem byl, trudno pomyslet, ledačí konec. Na domácí půdě lidé jako Klaus víceméně zvítězili; podařilo se jim přesvědčit většinu české společnosti, že se za uplynulých dvanáct let dosáhlo všeho, čeho se dosáhnout dalo, že jsme dospěli k normálnímu stavu, že tak už to v demokracii a v kapitalismu chodí a po něčem víc že mohou bažit jen realitě života vzdálení blázni. Přesvědčit o tomtéž politiky i občanstvo členských států unie bude však obtížné. Václav Klaus to vše moudře předvídá, a staví proto svou hradbu euroskepse. Ví, že jen tehdy bude zachován jemu a jeho společníkům užitečný stav, zůstanou-li Čechy za evropským plotem, jelikož přelézt jej s pytlem neplech na rameni nedokáže ani nejcvičenější postkomunista. Co z toho vyplývá obyčejnému, do výhodných spřeženectví nezapojenému občanu, je nasnadě. Neprohlédne-li euroskeptickou past, stane se jeho země článkem jiné unie, Unie třetí jakosti, Unie východoevropsko-balkánského postkomunismu. Dej Bůh, aby měl rozum a sílu tomu zabránit.

(Hannover, 29. 12. 2001, ANNONCE, 9. 1. 2002)

Hosana, slovo skutkem učiněno jest. Nadešel den referenda, prvního vskutku všenárodního hlasování od toho času, kdy Lechové čeští uvedli Přemysla Oráče na stolec knížecí, a rázem všechno vypadá jinak. Přiznám se, že jsem měl své obavy, nedůvěřuje příliš státnickému géniu prostého lidu, avšak ukázalo se, že předvídavostí a rozmyslem vysoko předčí své volené zástupce. O okolnostech referenda se však zmiňuji na jiném místě, takže se nyní omezím na potměšilé potěšení, s nímž zírám na ovadlý škleb v tváři milého pana prezidenta, jeho věrného pejska pana Zahradila a jiných takových.

Neumdlévej, ó lide, neboť v sobě máš sílu, v niž jsem už ani nedoufal. Vodítkem v rozhodnutích na národa roli dědičné ti buďtež jisté zakyslé tváře, oznamující, že jsi volil správně, byť i proti určitým veřejně nevyhlašovaným zájmům. Jenže, abych své věštecké roztoužení hned zase zchladil, předvídám, že k dalším referendům a jiným projevům bezprostřední občanské volby hned tak nedojde, o to se majitelé zakyslých tváří už postarají; bude-li to na jejich vůli, uběhne mezi nimi času jako mezi nastolením Přemysla Oráče a čtrnáctým červnem roku přítomného. Leda by to na jejich vůli nebylo. Co že mám na mysli? Můžete třikrát hádat.

Odsunout Zemana

Běhají za mnou posledním časem lidé a vyptávají se - prosím vás, pane Frýborte, vy jste Čech ... kdo to byl, ten Bénes? O čem byly ty jeho dekrety? A ten váš premiér Céman ... je to blázen? A já musím poskytovat vysvětlení, při němž je mi samotnému stydno, a říkat ne, pan Zeman není blázen, nýbrž pouze nezodpovědný tlučhuba. Proč ho české občanstvo zvolilo do nejzodpovědnější státní funkce, je mi záhadno a z největší části to neví ani občanstvo samo.

Ale vždyť žijeme v zastupitelské demokracii, že ano. Lid blbne prostřednictvím svých volených zástupců, nebo tak nějak to stojí v ústavě. Kdyby pan premiér blbnul ve vší skromnosti na vlastní půdě, nic zvláštního by se nestalo, jelikož značná část občanstva i voličstva se s ním v těch věcech ztotožňuje. Malér nastává, když přenáší všelijaký pochybný svéráz na mezinárodní scénu, kde je mu těžko rozumět, ještě těžší jej pochopit a zcela nemožné schválit. Oč vlastně jde v celosvětovém rozrušení nad páně Zemanovými nejapnostmi?

Zhruba o toto: ve vlastech českých se od poválečných časů zahnízdila jakási posedlost, jíž je pan premiér poslem a hlasatelem. Je to posedlost odsuny. Dostali se po skončené válce zase jednou k tahání pilky milí Čechové, a užili své příležitosti, aby si vyřídili účty s nemilovanými spoluobčany německého jazyka. V podvědomí ale tušili a posud tuší, že šlo o špatnost a nelidskost, a rádi by v ní nebyli sami. To je důvod, pro nějž, jakmile se objeví nemilý odpůrce, rozlehne se luhy českými pokřik - odsunout! Můžeme si vzpomenout na jisté příklady toho hnutí ducha.

Tak třeba pan doktor Sládek, jak zajisté dosud neupadlo v zapomnění, svého času doporučoval odsunout cikány, tuším že do Španělska. Nic se mu nelíbili se svými obyčeji, tak co s nimi, že. Teď zase pan Zeman v tom Izraeli: jsou to potvory, ti Palestinci se svými teroristickými nájezdy, pročež poslyšte českou radu, Židé: odsuňte je! Tak se to, víte, dělá u nás.

Dobře. Neukvapujme se hned nad tím obojím návrhem, on opravdu trápí zemi českou jistý obrovský, neřešený problém romský, jemuž nebude pomoženo tím, je-li rozličně zamlčován, omlouván a ošmajchlováván. Říká si o řešení. Jenže o řešení proveditelné, milý pane doktore Sládku, víte, co jste ráčil vypustit z huby o tom Španělsku, je žvást hloupý a zbytečný k tomu. Problém neřeší, nýbrž pěkně doširoka rozmazává. Stejně tak páně Zemanovo doporučení v palestinské věci. I ona si naléhavě vyžaduje řešení a lze předpovědět, že omluvné šmajchlování a povšechné řeči o míru, jak se jimi vyznamenává zejména evropské státnictvo, nevyřeší nic.

Kdyby býval pan Zeman rozumnými a uvážlivými slovy vyjádřil solidaritu s Izraelem, kdyby řekl, že nebude míru ve Svaté zemi, dokud v ní podle libosti budou řádit nikomu nepodléhající bratrstva, jimž je teror ne posláním, ale řemeslem ... asi by vzbudil podiv u levicovější části evropské veřejnosti. Ale zároveň by se projevil jako státník hodný toho názvu, s nímž sice může ten či onen nesouhlasit, ale nemůže ho odbýt posměchem a pohrdáním. Zemi, již zastupuje, by spíš prospěl. Takhle ji vydal nedůvěře. Co si to chystáme pustit do své domácnosti, ptají se západoevropské národy, a mají proč. Přitom je jádro věci zakleto v témže jevu jako v případě Sládkova žvástu: v použitelnosti.

Odhlédneme-li už od humánní stránky všelijakého odsunování, musíme vědět, že má dvě strany. Na jedné se odsouvá, na druhé přisouvá. České odsunování poválečného času mělo svého příjemce: bezmocné Německo, za něž rozhodovali jiní. Do Španělska však doktor Sládek své cikány odsouvat nemůže, jelikož by o to Španělé patrně nestáli. Pročež je o tom nejen zbytečné, ale hlavně škodlivé žvanit. Právě tak neprozradil náš osvícený pan premiér, kam by mínil odsunovat Palestince; možná měl na mysli třeba Pobřeží slonoviny, ale v tom případě se měl nejdřív přeptat, zda by tam o to stáli. Ne-li, vypustil z huby žvást, za nějž je nyní trestána celá země česká.

Uškodil pan Zeman státu, jejž si troufá reprezentovat, uškodil mu možná víc než celý sudetský landsmanšaft. Ve svém úřadě selhal a bylo by načase se ho zbavit. Možná ve volbách, v nichž by se neměl dočkat od soudných lidí ani hlasu; ale třeba bychom to také mohli vzít do ruky od podlahy, po česku, víte: odsunout ho. Jen mi ještě vrtá hlavou kam, jelikož se nechci dopustit stejné chyby jako on a pan doktor Sládek. Ale už ... halt! Už to mám. Dal se tuhle slyšet ministr informací slavné republiky Zimbabwe, jistý Jonathan Moyo: »Je mnohem lepší mít vládu bez novin.« To je ono! Odsuňme pana Zemana do Zimbabwe, Čechové. Jistě ho tam se slávou a hymnami uvítají a třeba ho udělají i ministrem pro nakládání s novinami. Byl by mezi svými.

(Hannover, 12. 3. 2002, ANNONCE, 15. 3. 2002)

Rozštěpená duše státníkova aneb O trhu a ekologii

Nerad se opakuji, ale znovu musím zdůraznit, jak velmi často a ze srdce souhlasím se slovy pana profesora Klause. Souhlasit však s jeho skutky jsem zatím neměl příležitost. Je to zvláštní; jako by duše toho slovutného muže byla rozštěpená na dvě protichůdné části. V jedné polovině sídlí bystře uvažující myslitel názorů ostře a zásadně pravicových, zastánce občana jakožto samostatně jednajícího individua, stát by měl být podle něj štíhlý, omezující se na své základní funkce a zejména do věcí hospodářských nekafrající.

Z druhé půle se však dere k slávě a moci bezskrupulózní politik, schopný čehokoliv, kdykoliv a s kýmkoliv, partajník bez zásad a bez programu, neboť programem i účelem všeho je mu moc, vláda, pyšné rozhlížení se z vrcholu společenské pyramidy.

Není snadné dohlédnout až na dno této části páně Klausovy duše, ale rozumět jí lze: sídlí v ní sám v sobě zakochaný autokrat, jemuž, řekl bych, musí být dost těsno v demokratickém kabátě. Navzdory tomu rozporu se však obě půlky, jak se zdá, dobře shodly a rozdělily si své úkoly. Myslitel a pravicový reformátor si vzal na starost slova, kdežto k moci se deroucí taktik vládne činy.

Je pozoruhodné, že stejně je rozdělena i česká veřejnost tohoto času: jedni pana profesora nadmíru zbožňují, zachovávajíce mu navzdory všem jeho kouskům věrnost až za hrob; to jsou ti, jimž stačí ku štěstí slova. Jiní ho stejnou mírou nemají rádi a spíš by volili samotného satanáše než jeho; to jsou ti, kdož si od politika žádají skutků. Žádného středu ani přechodu mezi těmito oběma tábory není.

Právě nedávno pan Klaus znovu osvědčil svou schopnost bystře zahovořit. Nemohu než mu do značné míry vyslovit souhlas; samotnému se mi nezdá způsob, s nímž jako by jistá část věcí veřejných nepodléhala ani většinovému občanskému souhlasu, ani liteře zákona, nýbrž se stala výsadní honitbou některých soukromých spolků. V daném případě měl Václav Klaus na mysli spolky ekologické, činící si nárok rozhodovat o záležitostech tohoto oboru a neuznávat názor odlišný. A to jsou jím kritizovaní čeští ekologové ještě hodní a upřímní hoši.

Žiji v Zašumaví a sleduji vývoj dění na tomto poli už od dob, kdy v království českém nebylo o ekologii slýcháno; i oznamuji, že ve srovnání s agresivními a záludnými, z radikálního marxismu vyšlými západními ekologisty se česká odnož téže víry vyjímá ještě celkem krotce. Přísné demokratické měřítko však rovněž stěží snese. Pan profesor má bezpochyby mnoho pravdy. Jenže pak už to přehnal. Ve svém teoreticky pravicovém rozvášnění setřel rozdíl mezi zpolitizovaným ekologismem a prostou občanskou starostí o životní prostředí. Není jí třeba, pravil, jelikož všechno automaticky obstará trh. Trh, vězme, je dle přesvědčení profesora Klause schopen pohybovat i tělesy nebeskými.

Nuže, není nutno dlouze dovozovat, že je to nesmysl. Ano, jsou a fungují automatismy, vyplývající z desetitisíců let vývoje lidské společnosti, mezi nimi i trh. Nebylo by třeba jej řídit a omezovat, kdyby společnost sestávala výhradně z lidí slušných a poctivých, na zájmy jiných ohled beroucích. Ale ona, jak pan profesor zajisté může i ve svém partajním okolí pozorovat, nesestává. Na okraji každé společnosti stojí tu silnější, tu méně početný šik postav bezohledných, slušnosti neznajících, schopných vykořistit i vlastní prababičku, neřku-li občanskou veřejnost nebo stát. Na okraji společnosti české je takových figur k spatření obzvlášť požehnaně a některé i pozoruhodně vysoko na žebříčku zneužitelné moci. Ponechme zatím stranou otázku, nebyl-li to náhodou právě pan profesor, který jim do toho postavení mocně dopomohl, a je-li tudíž věrohodné jeho dovolávání se tržních, kontroly nepotřebujících automatismů.

Nikoli, prosím. V jakémkoli konání lidském je možno stanovit určitý ideální poměr mezi přirozenými automatismy a zákonným omezením, a zákonodárce hodný toho titulu by jej měl znát. Nechat působit neviditelnou ruku trhu i jiných věcí tak daleko, jak jen je beze škody možno, odpustit si vrchnostenské zásahy v zájmu všelijakých šťastných zítřků, neboť ty vedou bez výjimky do ... řekněme, že do háje. Zároveň však postavit nepropustnou bariéru zákona, již by nepřelezl ani nepodlezl vychytralý hrabivec, bezohledný podvodník, zloděj. Čím méně mezer v takové bariéře, tím dál a svobodněji se může rozpřáhnout neviditelná ruka společenských automatismů; zákon a automatismus se vzájemně podpírají a podmiňují, nikoli vylučují, jak se zdá domnívat ctný pan profesor.

I poměrně prostoduchý pozorovatel snadno odhadne, jak by to asi dopadlo, kdyby se ve věcech ekologických - když už jsme u nich - ponechala neomezená působnost ruce trhu bez ochrany proti trikům cynických kořistníků. Pochopitelně že trh, ovládaný přirozenou snahou o co nejvyšší zisk, by s životním prostředím zatočil velmi brutálně, a to i v režimech demokraticky zaběhlejších než je český. Ohleduplný výrobce by se octl v nevýhodě před bezohledným, takže by za krátký čas všechno vyústilo v absolutní bezohlednost. Proto jsou i v nejliberálnějších zemích stanoveny zákony na ochranu vzduchu, půdy a vodstev a rozdíl je jen v jejich kvalitě a vyváženosti.

Že pan profesor tuto souvislost nespatřuje ... možná z něj mluví posedlost učence, ochotného obětovat vynalezené teorii rozum i praktickou zkušenost. Možná také, že z něj vykukuje druhá půle jeho duše, bratra neznající dravec na cestě k vrcholu politické moci. A možná ... kdož ví. Až příliš důvěrné vztahy k temným postavám české ekonomiky se zdají napovídat mnohé.Především však: kdyby tržní automatismy dokázaly bez zákonných bariér řídit hospodářství, vztah k životnímu prostředí i jiné věci - nač bychom pak vůbec potřebovali stát? K čemu by nám byla vláda, stovky poslanců a senátorů, veškeré partaje i sám pan předseda parlamentu? Proč bychom si nechávali od eráru vytahovat z kapes polovinu námi vyprodukované hodnoty, když je to vlastně zbytečné? Pomysleme jen, co všechno bychom mohli mít, na jakou úroveň se jako jednotlivci i jako společnost pozvednout, nebýt nenasytného eráru s jeho stále se stupňující chtivostí daní!

Není mnoho jiných důvodů k vydržování státního aparátu, než aby nám upletl pevnou síť zákonů proti zvůli mravního odpadu. Slušní lidé by se sami mezi sebou obešli bez zákonů, jim by stačila, pravda, pane Klausi, neviditelná automatika pradávných pravidel soužití lidské smečky.

Když jsem před čtvrt stoletím přišel na Západ, nestačil jsem se divit, jak čisté je povětří a jak pěkně zelený je kraj průmyslového Porúří, v němž jsem dle veškeré zkušenosti z Kladna a jiných takových míst očekával ukoptěný, zaprášený, lidské spotřebě obětovaný hřbitov přírody. Sledoval jsem říčku, přitékající z Černého lesa, na jejímž hornějším toku stála kaskáda pěti papíren; byla v ní voda jako ve studánce. Přitom strana Zelených nebyla tou dobou ještě založena a slovo ekologie bylo v běžném slovníku téměř neznámé. Stačily rozumné, z potřeby a zkušenosti vycházející zákony: který provozovatel papírny vypustí do řeky hlenovité cáry a smrdutý rudohnědý sajrajt, zaplatí pokutu ... odbručí si v base ... pozbude licence... Existuje řádka jednoduchých a snadno formulovatelných opatření, jimiž je k dobru občana i životního prostředí možno zabránit jak neprozíravé lehkomyslnosti, tak příživnické zlovůli. Jak prosté, milý Watsone.

Čímž nechci říci, že je občanská, mimoparlamentní péče ve věcech ekologických zbytečná nebo dokonce škodlivá, jak má za to pan profesor Klaus. Ale také není jediná a samospásná. Trojí je síla působící na tomto poli. Neviditelná ruka trhu se stará o úspornost a hospodárnost, protože kdo by mrhal materiálem nebo energií a tak negativně působil na životní prostředí, ruka trhu mu to nemilosrdně spočítá. O to, aby tržní volnost nepřerůstala v kořistnictví, se stará zákon.

Je třeba obojího: volného, ideologickými schématy nespoutaného trhu, ale také zákonů. Záleží na moudré předvídavosti zákonodárců i na ryzosti jejich úmyslů, budou-li stanoveny zákony dostačující a zlou vůli omezující, nerozrůstající se však po byrokraticku do samoúčelu. Ostatně lze českým zákonodárným sborům doporučit, aby se poohlédly, jak a s jakým úspěchem se takové záležitosti řeší jinde; netřeba vždy znovu vynalézat kolečko k trakaři.

A je v té věci zapotřebí i bdělého, kritického občana, pozorně sledujícího, nešeredí-li se s přírodou v zájmu ekonomické výhody nebo nerozlézá-li se škvírami v zákonech podvod a zločin. Zjistí-li takové věci, musí mít možnost na ně upozornit a musí mít právo být slyšen. Není-li, zůstávají-li v zákonech mezery navzdory upozornění, je právem kritického občana vyvodit z toho důsledek a vymáhat změnu soudně; k tomu účelu se může sdružit v občanskou inciativu. Na konci všeho má možnost odejmout liknavým zákonodárcům důvěru a použít svého demokratického práva k zvolení jiných. To všechno lze a to všechno může, ba musí být uplatňováno.

Co naopak být nemusí, je jistá povýšenost, jíž se vyznamenávají některá ekologická sdružení. Jsouce se svým názorem v menšině, mívají tendenci neuznat demokratické pravidlo respektování většiny - přičemž jim nikdo nezakazuje pracovat i nadále ve prospěch jejich přesvědčení - nýbrž pokládat všechny ostatní za tupé stádo, jemuž je nutno natlouci pravdu do nechápavých palic. Rovněž není k ničemu ekologie jako utahaný a zneužitý přívěsek světaspásných, najmě levicových teorií. A kde se trh, zákon a ekologie nemohou dohodnout na společném jmenovateli, mělo by poslední slovo mít grémium nezávislých, osobně ani finančně na věci nezainteresovaných odborníků. Nijak se mi totiž nelíbí obyčej ekologických spolků v případě jim nemilého dobrozdání prohlásit odborníky za zaprodance a lobbisty a nesmiřitelně vést dál svůj amatérský džihád.

Trh, zákon a objektivní občanská iniciativa jsou tři síly, jejichž optimálním užitím lze dojít k rozumnému výsledku ve věcech ekologických i jiných. Co by v té věci mohl udělat Václav Klaus ... asi že nařídit bystře uvažujícímu teoretikovi v polovině jeho rozštěpené duše, aby se konečně chopil skutků, nerozohňoval se tolik na amatérské ekology a raději použil svého nemalého vlivu k utěsnění zákonů. Ale příliš v to nedoufám. Měl už k tomu času dost, zatím však jen mluví a káže, káže a mluví.

(Hannover, 7. 4. 2002, ANNONCE, 24. 4. 2002)

Jest mnoho úkazů na zemi i v povětří, jež silně nemá rád pan Václav Klaus, z dopuštění božího prezident český. Nemá rád ekologii, nemá rád Evropskou unii, nemá rád svého předchůdce pana Havla, v čase posledním se celí zkoprnělí dozvídáme, že nemá rád ani prázdný, silácký antikomunismus - vida, co všechno se nevejde do široké duše státníkovy!

Mám dojem, že i v budoucnu se můžeme nadít mnoha dalších jevů, jež pan prezident rovněž velice nebude mít rád, a že se ještě budeme divit, co všechno mezi ně patří. Svrbí mě na jazyku otázka, co tedy rád má, ne-li jen sám sebe a svou velikost, nad níž je souzeno žasnout dějinám. Mohli bychom se spokojit s odpovědí, že náklonnosti i nenáklonnosti jsou každého privátní záležitost, jenže taková shovívavost náleží osobě soukromé, ne muži, jenž se dal zvolit do nejvyššího úřadu státního. Ještě je brzy vyslovit definitivní soud, ale jak se v něm může osvědčit člověk plný negativních postojů a mající rád pouze svůj věnec slávy?

Prognóza by mohla být obtížná, kdybychom ve svých dějinách už jednu takovou postavu neměli: člověka plného ctižádosti, pracovitého a schopného důmyslných intrik k dosažení jeho cílů, ale duchem malého, na nějž dějiny naložily víc, než jeho charakter unesl. Dodnes jsme se nevzpamatovali z ran, jež nám přivodil nebo je nedokázal od nás odvrátit prezident Beneš, muž mnoha obdivnými přívlastky obdařený a záslužnými metály až podnes ověšovaný, jinak ale nejžalostnější figura modernější české historie. Značně mě mrazí při zjištění, v kolika ohledech se mu Václav Klaus podobá.

Prosme Boha, aby ho neráčil vystavit týmž zkouškám jako jeho tragického předchůdce, neboť by v nich bezpochyby selhal touž měrou.

Zle nebo ještě hůř

Žádná přímá volba prezidenta nebude, ty blázne, říkalo mi cosi uvnitř duše, když jsem se před nemnoha měsíci kochal tou vyhlídkou. A ovšem, mé cosi mělo pravdu, jako už skoro pokaždé. Ne, dušičko důvěřivá, nebude žádné přímé volby, nebude jí nyní ani napříště, ba ani do skonání věků jí v zemi české nebude, nevyrajtují-li ze své sluje blaničtí rytíři nebo nenastane-li nějaká jiná toho druhu převratná okolnost. Neboť straničtí šéfové dobře vědí, že by přímá volba prezidenta mohla být skulinkou, jíž by se vloudily principy přímé demokracie do dosud neotřesitelné tvrze jejich všemoci. Všetečný lid by si mohl začít říkat - když to jde takhle pěkně s volbou prezidenta, proč to nezkusit i s jinými funkcemi a úřady, k řešení i jiných otázek, až by se nakonec třeba ukázalo, že si lidé se svými problémy poradí většinou sami, země vystačí se zlomkem svých politických manažerů, z dobře výživných korýtek by se staly čestné funkce a z vševládných partají diskusní kluby. Jako tamhle ve Švýcarsku, že. Toho bohdá nebude, aby si český politik větévku pod vlastním zadečkem uřezal.

Ano, ale čeho tedy bude, opustíme-li, jakáž pomoc, onu pošetilou naději? Už jen dny nás dělí od chvíle, kdy obvyklý partajní handl rozhodne o jménu hradčanského nájemníka; a mé skeptické cosi mi opět šeptá - neraduj se, nedoufej, ničím dobrým to nevoní, už by sis měl zvyknout, že v řádu věcí zvaném postkomunismus se z výběru možností zpravidla uplatní ta nejhorší. Ostatně věru že nejsem sám, jenž si s trnutím klade otázku: kdo po Havlovi? A ať obracím ten krajíček na kterou stranu chci, žádná se nezdá být namazaná něčím dobrým.

Za Havla není náhrada a dlouho ještě nebude. Pravda; napáchal se během své dlouhé vlády dosti chyb, nepředložeností a naivit. I domýšlivostí, smím-li se tak vyjádřit, třebaže s nimi nebyl sám; i mnozí jiní, jedva se před třinácti lety rozmžourali z komunistických temnot, hned začali vynalézat nová pojetí politiky, státu a takových věcí. V tom Havel nevybočoval z běžného českého mustru, vždy hotového poučovat svět. Byla to jeho nestranická strana a nepolitická politika, které otevřely dveře nejkoženějšímu partajnictví, o němž není jisto, má-li ještě oprávnění zvát se demokracií. Jeho ušlechtilá filantropie někdy přecházela v umanutost a svými nalevo napravo rozsévanými prezidentskými milostmi si rozlil dosti octa u nepříliš filantropického lidu českého. Ale nikdo mu nemohl předhodit nepoctivost, nikdo ho nemohl obvinit ze zištné obmyslnosti. Byl a zůstává bílou vránou v sobeckém, chamtivostí a chytráctvím prolezlém prostředí české politiky.

K posledku pak dozrál, oprostil se od svých disidentských naivit a stal se tím, co tato země neměla už od dob Masarykových: státníkem. Je to on, kdo před tváří demokratického světa úspěšně smazává leckdy pochybný obrázek Čech, jejž stačili namalovat rozliční Kavanové, Šloufové a podobní experti. Jestli je potřeba tuctu let, aby se z neohrabaného dobráka stal rozmyslný politik a z něj pak dalším vývojem státník, Bůh pomáhej zemím českým: nedočkají se ho při současných zákonných ustanoveních nikdy. Zaslechl jsem nějaké hlasy, vyzývající k dalšímu prodloužení Havlova mandátu, ústava neústava; ale to se ovšem nestane, jest příliš mnoho Napoleonů, dychtících nasadit si vavřín hlavy státu. Hoden jej není žádný z nich.

Bubliny řečí o přímé volbě prezidenta mezitím vyčpěly, poznamenané chytráckou vypočítavostí od samého začátku. Ještě hůř: daly vykvést švindlu sociálně demokratického »referenda« (dávám ten výraz do uvozovek, ač to jinak ze zásady nečiním). Tento šloufovsky vychytralý paskvil na přímou demokracii, reflektující názor ne víc než hloučku vybraně věrných partajníků, je nám teď prodáván za reprezentativní vůli občanstva. Přičemž se nelze zbavit obav, že ani při tom nezůstane, že má být předehrou k čemusi ještě podlejšímu.

Až donedávna to nevypadalo tak úplně nejhůř, neboť v čele kandidátů se zdál pevně stát pan Otakar Motejl, vážený a vcelku oblíbený i mezi obecným lidem. Pravda, nepotřísnil se ten muž zvláštním udatenstvím ducha, různé partajně-vládní švindlíky pomíjel mlčením a jsou mu vytýkána i jakási dřívější uklouznutí, ale vcelku se zdál dávat záruku, že by byl prezident svědomitý, suše střídmý, pracovitý úředník spíše než charismatický idol davů, což by bylo jedině dobře; on náramným charismatem jen tak září i leckterý mizera, že ano. Z prezidentů české historie by upomínal nejspíš na doktora Háchu, což by rovněž nebylo tak zlé, jak se někdo může domnívat; z úřednické zodpovědnosti převzal Emil Hácha beznadějný úřad v beznadějné době a vykonával jej bez úspěchu, ale se ctí. Kdyby se na prezidentském stolci objevil někdo aspoň přibližně jeho mravního formátu, mohli bychom si zpívat.

Pročež mi mé uštěpačné cosi opět napovídalo, že z dané nabídky bude mít pan Motejl nejméně šancí, nemaje k tomu dostatek vlezlosti. Nechtěl jsem mu věřit, ale jako obvykle se nemýlilo. Zajisté. Mohl jsem vědět, že výrazná osobnost není žádána, takže bude mezi uchazeči vládní strany dána přednost figuře bezbarvé a nudné, nemající co víc nabídnout než schopnost hledět si za každého režimu své kariéry, i kdyby měla kvůli tomu chrousty polykat. Což není za těchto dnů nic zvlášť neobvyklého, takže bychom mohli nade vším mávnout rukou, jakáž pomoc, budeme mít za prezidenta mátohu. Jenže ona to asi nebude mátoha v podobě ohebného pana Bureše, co je cílem prezidentské licitace. Daleko podvodnější esa jsou, jak se zdá, zamíchaná v té hře a čekají na chvíli, kdy budou tažena.

Než k nim ale dojdeme, uvažme i tu možnost, že by hra dopadla jinak a na hradě českých králů by se usadil pan Václav Klaus, scénář to zatím sice méně pravděpodobný, leč nikterak vyloučený. Nemohu předstírat, že bych patřil k obdivovatelům jeho génia, ale pokusím se odhadnout bez zaujetí a předsudků (kuš, mé všetečné cosi, nebreptej mi do toho pořád), jak by se na řečeném hradě asi vyjímal.

Jest pravděpodobné, že panovnický trůn by pro něj musel být o kus nastaven, jelikož by byl krátký Jeho Velikosti; též nějaký imperátorský věnec by bylo vhodno uvít pro jeho skráně a možná i zohlednit můj někdejší návrh a vyhlásit ho bohem; jeť nepravděpodobné, že by mu natrvalo stačilo postavení prezidenta málo významné země. Bezpochyby by rozdával světu četná naučení, poučení a doporučení, radil by Eskymákům, jak si mají počínat při stavbě iglú, a beduínům, jak se správně sedlá velbloud. Nadto by se ten vzácný muž bezpochyby co nejúporněji snažil obout Havlovy boty světového uznání i filozofické rozšafnosti a pokud možno je ještě podrazit, což by ve světě nejspíš vzbudilo podiv.

Avšak podiv či odmítnutí, skryté za diplomatickou zdvořilost, bývá v Čechách pokládáno za výraz souhlasu; i lze očekávat úrodu směšností, které však nebudou na březích vltavských jako takové vnímány. Nicméně: ješita, nehledící si ničeho než své pýchy a věhlasu, aspoň nenapáše kromě nějaké té ostudičky mnoho škody. Lze dokonce doufat, že by odložil některá již nepotřebná roucha, euroskeptika například, roucho bijce za posvátnost všelijakých dekretů, ba kdoví jestli ne i roucho světového velmistra v oboru ekonomie, a věnoval by se již pouze budování své Věže Slávy. Postava sice poněkud legrační, zvlášť v pohledu zvenčí, ale v nejhorším případě... Neboť jak již naznačeno, hrozí jistý nejhorší případ vlastem českým, a víc než hrozí; je z představitelných scénářů patrně ten nejpravděpodobnější.

Nastane, vystoupí-li na hradčanský stolec vítěz partajnické ankety, onen přeskromný důchodce z chaloupky na Vysočině, jemuž se do prezidentování vůbec, ale pravůbec nechce, leda by ho všichni na kolenou prosili a drahé vlasti hrozila zhouba. Již vytvoření této legendy, jak ušité pro český kult lidovosti, dává tušit, že jejím autorem nebude důchodce sám, nýbrž ony odborné síly, jež vždy stály v jeho pozadí, a jak to tak vypadá, dosud stojí. Těšme se tedy na návrat soudruha Šloufa do hradních hodností a úřadů, těšme se na síně Pražského hradu, do posledního koutku obsazené temnými figurami starého režimu. Těšme se na další vlnu prezidentských milostí, udělovaných tentokrát ne chudákům a zatracencům, nad jakými se v jisté naivitě slitovával Václav Havel, nýbrž gaunerům nejvyšší úrovně a rozkrádačům miliard. A všelijaké mnohonásobně předražené dálnice budou zadávány »izraelským« (opět si neodpustím uvozovky) firmám, z Pražského hradu povedou obnovené nitky tu na Ukrajinu a Bílou Rus, tu do Damašku a do Bagdádu, saň postkomunismu, jež se pomalu, ale přece jen už zdála ustupovat jisté politické kultuře, opět zasrší ohněm z jedovatých tlam.

To ovšem ledakoho nezajímá. Nezajímá to lokajíky z důchodcova průvodu, kteří si od něj slibují výhody ve formě dalšího poklesu práva a politické zodpovědnosti; a nezajímá to ani zákazníky náleven čtvrté cenové skupiny, mezi nimiž má svou nejvěrnější klientelu. Jsou to ti, z jejichž řad se ozývá - »aspoň s ním bude legrace«.

Ano. Legrace v podobě křupanského hulvátství, sprostých urážek, nejpokleslejšího druhu humoru, opileckých žvástů. Nu, své k svému. Však se Čechové odjakživa rádi stylizují do role proletářů, proto je tak rádo dopřáváno sluchu rovnostářským heslům, proto česká demokracie nebývá víc než tenká košile, pod níž se klepe závistí i pokorou ušlápnutý poddaný, proto až dodnes otravuje český vzduch sprostota zaměňovaná za vtip, vyjevená záliba v košilatostech, jazyk pokleslý na úroveň chlévů a kořalen.

A proto, dopustí-li Bůh ten krutý žert skutečně, se po Havlově vytříbené uvážlivosti usadí pod standartou českých prezidentů figura oblíbená v podřadných nálevnách. Nejen k ostudě - z té si rumoví braši mnoho nedělají - ale především k nesmírné škodě země české. My, v partajních výborech nezastoupení, v tom můžeme sotva co dělat, když to s tou přímou volbou zřejmě byl švindl. Ale aspoň poučit bychom se konečně měli, ksakru. Vyléčit se z pohádek o bodrém chlapíkovi, který skleničku v jedné ruce, cigaretu v druhé, je s námi, jelikož je to muž z lidu. Houby je s námi. Je s těmi, s nimiž bývali do hodností povýšení pastuchové už vždycky, s parazity oddanými jejich bezohlednému prospěchu bez citu pro právo, tím méně pro nějakou, hahaha, slušnost. V erbu českého království je však lev, symbol cti a ušlechtilosti, ne proletářský potkan. Měl by se konečně probudit, a to především v nás samých.

(Hannover, 19. 12. 2002, ANNONCE, 15. 1. 2003)

Nuže, zmýlil jsem se, tentokráte naštěstí, i když zase ne tolik: je zle, ale aspoň že ne ještě hůř. Důchodce z vysočinské chaloupky byl zapuzen, nepřivlekl na Hrad pražský svůj sbor temných postav, nenalezl k nám zpátky kavansko-šloufovský mor. Jak jinak to dopadlo, jsem okomentoval; na tomto místě bych jen chtěl českého čtenáře napomenout k bdělosti a ostražitosti, jelikož jich vůči jistým figurám nikdy není dost. Jak ostatně naznačuje článek následující.

Pozor na troglodyty

I oddechla si země česká a noviny s úlevou zvěstují: Konečně jsme se zbavili Zemana! Utekl od té volby, ani neřekl maucta, konečně se teď zavře v chalupě na Vysočině se svými bačkorami, becherovkou a cigaretou u pysku, konečně nám dá pokoj, nebude nás strkat zpátky do bažin raného postkomunismu, troglodyt s krví podlitýma očima. Kdyby nic, aspoň tento pozitivní výsledek nám přinesly ty neblahé prezidentské volby.

Pozor, pravím. Pozor na troglodyty, lidé. Hledím na tu masivní tvář a snadno nacházím pod maskou žoviálního strejce, oddaného obhroublým žertům a kořalence, neústupnou dravost, chtivost moci a nesmírnou zalíbenost v sobě samém, to vše spojené tisíci podivných vazeb na nejtemnější politické podhoubí a jeho nejpochybnější figury. Takoví dobrovolně neodcházívají, a když, ne natrvalo. Žiji v Německu a už čtvrt století bezprostředně sleduji jeho politiku; a i zde, v prostředí nepoměrně demokraticky vyzrálejším, není nouze o troglodyty. V právě současných dnech máme příležitost pozorovat dva exempláře toho antropologického druhu.

Pan Jürgen Mölleman už byl nesčetněkrát odepsán, soudně stíhán, nejrůznější ostudy se mu nalepily na kramflek a kamaráčofty s nejpochybnějšími figurami podemlely poslední zbytky jeho důvěryhodnosti ... vše nadarmo. Bude nadále sedět v parlamentu nejlidnatější německé země, bude nadále plodit ostudy a zmatky, bude škodit své politické straně, a když se jí podaří se ho ráznější metodou zbavit, stejně zase odněkud vyleze, troglodyt s hroší kůží, po níž se jakákoli blamáž sveze jako olej pro vodě.

A máme zde i pana Oskara Lafontaina, nezničitelného troglodyta s bonapartskými rysy, už tolikrát ztroskotavšího s jeho rigidně socialistickými představami. Před čtyřmi lety ho kancléř Schröder nevybíravým způsobem vyhodil z vlády a zbavil vlivu v sociálně demokratické straně, takže si mnozí oddychli; máme ho z krku, troglodyta s rudýma očima. Byla to pošetilá představa. Troglodyt pouze číhal, až se pan kancléř dostane do úzkých a jeho důvěryhodnost poklesne k bodu mrazu, což se nyní stalo. Tu zavětřil, vylezl z úkrytu a už zase rozdává rady a kritiky a nenechává nikoho na pochybách, že zamýšlí znovu se prodrat k hodnostem a moci.

Troglodyt neodchází, ani do chalupy na Vysočině, ani do procovské vily na Kanárských ostrovech, protože nemůže, i kdyby chtěl. Nelze se těšit představou, že vzhledem ke svým prohrám nechá zápasu o moc. Je to stejně nereálné jako očekávat, že když policajt sebere narkomanovi stříkačku a balíček s denní dávkou, skončí tím jeho závislost na drogách. Neskončí, nemůže skončit, jed v žilách je mocnější než zkušenost porážky. Politický narkoman musí mít svou dávku moci, a je-li mu odebrána, vynaloží všechno úsilí a všechny myslitelné i nemyslitelné prostředky, aby si ji opět mohl vstříknout. Normálnější člověk, vyhodí-li ho z hospody, už do ní nevkročí, třeba by se i cítil v právu; ale je mu to trapné. Troglodytovi není trapné nic. Vyhozen dveřmi obchází a hledá, kterým by nalezl oknem.

Proto nedoufám, že jsme se zbavili Zemana. Neodešel na výměnek, jen ze své sluje pozoruje politickou scénu a číhá. Čeká na chvíli, kdy se politika jeho protivníků octne v troskách a on bude znovu moci vystoupit jako zachránce a moudrý soudce ... vidíte, kam vás zavedli ti hlupáci a vrtáci, ale neklesejte na duchu, ještě jsem tady Já. Já veliký, Já přemoudrý, všechno vyřeším, všechno spravím, jenom mi dejte do ruky stříkačku s drogou a uvidíte.

A věru, uvidíme, nedokážeme-li včas poznat chtivě krhavé oči troglodytů. Naštěstí je tu ještě stále cosi jako demokracie. Třebaže notně oškubaná, náš voličský hlas nám zatím ponechává. Ještě můžeme říci - odstup, zlý duchu, nejsme zvědavi na další peripetie tvých kejklů, Bůh nestvořil tento národ, aby ti sloužil za rohožku v tvém pochodu k moci. Můžeme též bedlivě pozorovat, komu z pánů na nižších stupních politiky troglodyti nevadí, a vynechat je ze své volby také. Třeba nejde o narkomany moci, nýbrž pouze o lidi nevalných morálních kvalit, jimž nevadí nic, ale kvalifikace k obsazení vlivných míst to také není.

Ještě se neradujme, ještě není vše zažehnáno. Sledujme dobře okna té naší hospody; zjistíme-li, že se do nich kdosi rukama nohama dobývá, a spatříme ve tmě rudě svítit pár krhavých očí, vězme, že troglodyt se vrací. Neotvírejme mu.

(Hannover, 4. 2. 2003, ANNONCE, 7. 2. 2003)

A hle, už se dal troglodyt na pochod, jak předpovězeno. Ještě zůstává v bačkorách a v chaloupce, ale už z ní ovlivňuje dění ve straně rudé růže, už ji dokázal rozštěpit, jeho sympatický, ale v skutcích neobratný nástupce už je blízek pádu ... co ještě se má stát? Na stolci prezidentském Miloš Zeman nespočinul, a dobře tak; ale smíme si úlevně vydechnout? Nehrozí nebezpečí, že zaútočí z jiné pozice, jen co uzná čas k tomu za vhodný?

Škromachovské křídlo sociální demokracie v alianci s komunisty veřejné klatby zbavenými, k tomu houfek modrého ptactva, mezi nímž se také najde dostatek obratných obratlovců vždy hotových chňapnout po kořisti, k dovršení všeho snad i ten, kdo ptactvo do houfu sehnal a tomu umění je naučil, ostatně už oznámil, jak odporný mu je antikomunismus, čemuž se nedá nerozumět ... co pak chceme dělat, neblahý premiére Špidlo? Leda by tříkrálový hrdina na K tu hru nepřijal, ale jaké jsou jeho vyhlídky v soutěži s troglodytem? Mohu se mýlit, ale odhadl bych, že král na Z je z obou obmyslnější, na víc tahů dopředu hrající, číhavější; král na K je stejně ctižádostivý, v zájmu svého věhlasu cokoli spolknout ochotný, ale těch lstivých hloubek nedosahující. A král na H, jenž jediný by se mohl postavit do čela tolikrát zklamané veřejnosti, se místo toho hotoví do světa, radit Fidelu Castrovi, že má být hodný na disidenty. Ó Bože, dejž, ať se mýlím.

Prezidentská alternativa

Pozoruji vzrůstající souzvuk v českých novinách: píší tu otevřeněji, tu s mnoha okolky, ale vcelku jednomyslně o tom, že ať se kterýkoliv z kandidátů vyšplhá na hradčanský stolec, bude to nějaký partajní tajtrlík, figurka třetí jakostní skupiny. Pámbu mě netrestej, ale jakkoli mám velmi daleko k tomu, abych mohl být čítán k obdivovatelům pana Václava Klause, kdoví, jestli z celého toho truchlivého jarmarku to nakonec není on, kdo ještě skýtá nejméně trapnou podívanou. Aspoň je to osobnost ostře ohraničená, v jejímž profilu se nikdo nemůže mýlit.

Ti ostatní ... lidičkové došediva rozplizlí, nicotní, více či méně pochybné minulosti a diskutabilních kvalit morálních, vynikající pouze v chtivosti usadit se v roli Svého vlastního Veličenstva na pozlacené hradčanské židličce. Běda ti, ó republiko česká, neboť již brzy ztratíš to poslední, v čem sis ještě zachovávala jisté dekorum: obecně přijímanou úctyhodnost prezidentského úřadu. Není třeba darů prorockých, abychom předpověděli, že než se rok s rokem sejde, budou si z prezidentského kašpárka tropit šprťouchlata i vrabci na svatovítských střechách, štěbetajíce o nejapnostech a nedomrlostech, jež bude vypouštět z úst v uřícené snaze o napodobení filozofické uvážlivosti svého předchůdce. Kéž bys aspoň mlčel, kdokoliv obuješ jeho o tři čísla větší trepky. Kéž bys byl pamětliv antického pořekadla o sově, již lze pokládat za moudrou, dokud neotevře zobák. Ale v to se nedá doufat.

Než takový prezident, to snad by bylo lepší nemít žádného. Není to tak zcela nereálný požadavek; bohaté a vysoce funkční Švýcarsko se bez Jeho Republikánské Pozlacenosti dobře obejde. To ovšem jsou Švýcaři, proslulí svým skrblictvím. My jsme jinačí junáci, že, na halíř nekoukáme, však máme z čeho rozhazovat.

Vzor opačný, lesk a důstojnost koruny královské, kterýžto požadavek se už také vznesl k zachmuřeným nebesům nad Prahou, pak stěží dojde většinového souhlasu, i kdyby se na něj někdo nedopatřením ptal. Co šlo šejdrem v království českém? Proč po tisíci letech jeho existence najednou nelze nalézt muže, jenž by se mu postavil v čelo, aniž by tropil ostudu? Není takových? Vymřeli?

Nikoli, nevymřeli. Celý zchátralý strahovský stadion by bylo možno hustě zaplnit vhodnými kandidáty na prezidentství. Chyba je v tom, že nejsou a nebyli ve výběru osobností nejen do prezidentské, ale ani do jiných státních a hospodářských funkcí, ba bylo vynaloženo pozoruhodné úsilí, aby se do takového výběru nedostali. Mluvím o... ale než vyřknu to slovo, chci se vzpomínkou vrátit do svého mládí, do pochmurného roku dvaapadesátého.

Krvavému skřetu Stalinovi zbýval ještě rok života, jáchymovské i jiné lágry praskaly ve švech, a mně bylo v té atmosféře skládati zkoušku maturitní na dejvickém gymnáziu. Byla to doba, v níž se lidské charaktery dělily na zrno a ... kdyby aspoň plevy. Jednoho odpoledne toho času bylo vyzváno žactvo řečeného ústavu, aby se shromáždilo v aule. I zřeli jsme vyvýšené pódium, a na něm zasedal soud. Ne ještě ten úplně opravdovský, co posílal na šibenice a do Jáchymova, ale stál už taky za to. Košilky modré, svazácké, držtičky dozelena uvědomělé, třídní záští jen tak sršící a už dopředu napovídající, že to obviněným nedarují. Jinak to byli kluci z vedlejších oktáv, osmnáctiletí spratci jako my ostatní, ale kdosi jim dal moc se rozkročit a trestat a oni toho slastně využili.

Dodnes nevím, kdo tu odpornou šaškárnu zpunktoval, jestli nějaká vyšší místa, příslušná k potírání vnitřního nepřítele, nebo spíš některý z našich pedagogů, zjistivší, že nadešla příležitost se vyznamenat extra vysokým stupněm čekistické bdělosti ... nu, beztak už asi nežije, budiž proklet.

Všechno, všecičko bylo na tom pódiu jako doopravdy. Soudce, sbor přísedících, zapisovatelka, snad kdyby si původce té frašky vymyslel obsadit i funkci kata, i pro ni by se našla nějaká košilka modrá, horlivá, třídně uvědomělá. Nade všechny však vynikal veřejný žalobce, chlapecká tvář inteligentní, ale děsivá ve své kruté nesmiřitelnosti. Metal nelítostně své obžaloby: parta kluků hrála karty o jakési papírky, jimž říkali dolary, čímž prokázali, že jsou lokaji prohnilého Západu. Jeden mládenec nosil kalhoty s širokými záložkami, což bylo známkou jeho buržoazního kosmopolitismu; jistá dívčina zase nosila tlustý cop, znamení to neméně buržoazního nacionalismu; a korunu všemu ovšem nasadil chlapec, který v prvním poválečném čase dlel na žákovské výměně ve Švédsku, a nejen že nevyslovil opovržení pro tu dekadentní monarchii, nýbrž o ní mluvil jako o zemi blahobytu a svobody, v níž by rád žil. S takovými bylo ovšem nutno zatočit.

Soud neměl pravomoc vynášet hrdelní tresty, i když ti modrokošiláči vypadali, že by je vynést dovedli. Jen odsouzencům napařil trest vyloučení z ČSM (tehdy ještě SČM), což dnes může někomu připadat špásovně, ale tehdy to byl start ke kariérám pomocných dělníků a jiného životaběhu nenapravitelně pokřiveného. Přesto ti mládenci a holky, vyzváni k obhajobě, neškemrali o odpuštění, nepokořili se, pronesli pár slov, z nichž bylo znát, co si o svazáckém soudu myslí, a odešli. Osmnáctiletí lidští pulci, ale už dávali tušit, že z nich budou čestní, stateční, nepoddajně hrdí lidé, ona sůl země, která je tak často vzývána a zároveň bita.

Nevím, co s účastníky svazáckého soudu pak bylo dál. Jménem si pamatuji jen dva z odsouzených, z ochotných drábů perverzní moci žádného. Prosím abiturienty zmíněného gymnázia z roku 1952, jimž se snad tento článek dostane do rukou, aby osvěžili mou stařeckou paměť. A zatímco o odsouzencích nemám pochyb, velmi by mě zajímalo, co vlastně vedlo ty modrokošilaté hochy k tomu, aby ze sebe nechali udělat zmenšeninu krvavých pacholků Urválka a Vaše. Byli to jejich ustrašení rodiče ... ale ne; ustrašení rodiče těch dob říkávali, jen se do ničeho nezapleť, ty kluku pitomá, aby tě nevyhodili ze školy. Nebo že by to byl už v mladém věku cynický kariérismus, jakým se vyznamenal jeden z dnešních pretendentů prezidentského stolce ... také asi ne, cynické kariéry započínaly až později.

Pak tedy ... ti modrokošiláči svou oddanost rudému náboženství a svůj třídní hněv nejspíš nepředstírali, jakkoli to dnes může vypadat šíleně. Poctivě věřili v pikle vnitřní i zahraniční reakce a pokládali za svůj čestný úkol přispět k jejímu zničení. Šibenice a mučírny se jim do svědomí nezavrtaly, třebaže bylo obtížné o nich nevědět, neboť se domnívali nacházet uprostřed lítého třídního boje, v němž nesmí být slitování. Ano; ale proč? A proč zrovna oni?

Možná to byla dítka příslušníků předválečné levicové, olbrachtovské a nezvalovské elity, oné avantgardy, jak se hromadnému poklusu za módami času dodnes říkává, a věřila v své nepochybné poslání. Nebo je možné, že svazáci, nevedeni doma pro jistotu vůbec k ničemu, se nechali unést příkladem Pavky Morozova. Nebo že to skutečně byl jejich vlastní, mladistvě jednoduchý názor, jenž je vedl k čemusi proletářskému a protikapitalistickému.

Přes všechna poučení času je dodnes takových dost, z jejichž projevů a protestů je neomylně znát náramnou chuť kázat, komandovat, a kdyby to šlo, i soudit a zavírat. Nicméně chci zdůraznit, že ti idealističtí svazáčci, ochotní si ve jménu třídního zápasu zahrát i na kata, ještě nebyli cynikové s hroší kůží, jací obsadili partajní funkce o dvacet let později. Vesměs postupně prohlédli, zmoudřeli, jejich někdejší rozjásanost jim začala být protivná a styděli se za ni. Socialismus ano, ale ... znělo motto jejich pozměněné víry, když na sebe brali podobu lidských tváří roku osmašedesátého. Moudřeli pak nadále v různých kotelnách, až se naučili pět ódy na demokracii málem stejně zaníceně jako někdy na Velikého Stalina.

Ale ne, nechci se posmívat. Jejich obrácení bylo opravdové a museli za ně tvrdě platit. Ještě těžší mohla být hanba před sebou samým, nevím, nedovedu posoudit, jak může být kolem duše člověku, který si musel přiznat, že dělal slouhu zločineckému režimu. Ale kvalifikace pro roli rádců a vůdců společnosti to nebyla a není. Byl bych ochoten odpustit někdejším svazáckým horlivečkům, kdyby po svém prohlédnutí zůstali skromní, věnovali se svým povoláním a k věcem politickým se raději nevyslovovali, neboť ve svém odporu netrpícím kazatelství už jednou tragicky selhali. Ale oni se znovu vecpali na vlivná místa a předvádějí tam tytéž vlastnosti, jež je kdysi přiměly usednout na pódium svazáckého tribunálu: nedostatek soudnosti a hroznou chuť poučovat, povyšovat se, komandovat. V alianci s cyniky a kariéristy mladší generace vytvořili v těch zmatených polistopadových měsících nepropustnou zeď, přes niž se do politických a hospodářských funkcí nedostal ten, kdo ani rozjásaně nejuchával v modré košili, ani nedokázal slevit z nároků na charakter a dosáhnout tak postavení, z jakých se zaklekávalo do startovních bloků sametového času.

Proto jsme na tom tak, jak jsme, proto dostaneme prezidenta takového, jakého dostaneme. Dokončím, co jsem před několika řádky nakousl: nemůže se úspěšně transformovat ve skutečnou demokracii společnost, řízená lidmi nízkých či v nejlepším případě polovičních charakterových kvalit. Kde vzít jiné ... mezi těmi, pravím, kteří si dovedli uchovat čest a svědomí před tribunály temného času, a to i za cenu odsunutí do bezvýznamnosti. Zůstali v ní dodnes, všichni ti odsouzení, rozkulačení, povyházení, pozavíraní, existence zničené a umlčené. Nepostačí jim postavit váhavý pomníček u paty Petřína, ani jim tu a tam připnout na hruď plechový metál; oni jsou to nejkvalitnější, co na lidských charakterech národ má a měli by stát v jeho čele. Oni, kteří znali pravdu už od počátku a nemuseli teprve zdráhavě a polovičatě přicházet k rozumu.

Jenže to se asi stěží stane, příliš pevně zaklekli v startovních blocích chytráci a překabátěnci. Takže ... než zvolit prezidenta z těch, kteří se tak horlivě nabízejí, to radši Ferdu Mravence? Nebo vůbec nikoho, jako ve Švýcarech? Stálo by to za uvážení, lidé; uspořil by se tak mnohý groš a nám by byl ušetřen pohled na trapného tajtrlíka v rouše hlavy státu. Je, řekl bych, dobře postradatelný, když zřejmě neexistuje možnost sáhnout do dosud hojné zásoby lidí moudrých a čestných.

(Hannover, 14. 1. 2003, ANNONCE, 22. 1. 2003)

A už je pozdě, unáhlil jsem se, promiňte. Nelze už vybírat z lidí, jejichž charakter odolal tlaku času, jenž rozděloval společnost na prověřené a nepřátele, jedněm přisoudil privilegia a vzestup, druhým lopatu, Jáchymov, exil. Už jim je všem, těm čestným a nezlomným, nejméně sedmdesát, z nich už, jakáž pomoc, politickou strukturu této země neupleteme, ani kdyby se jí současní držitelé moci, ti někdejší ohební svazáčci a bystří budovatelé kariér, dobrovolně vzdali, což zajisté nehrozí. Jakáž pomoc, sůl země byla bez užitku vyplýtvána - co teď? Snad hledat charaktery mezi těmi, kteří dorůstají a urválkovský čas jim je práchnivou minulostí? Jistě takoví jsou a budou, z hluboké minulosti rostoucí kořen lidského smyslu pro čest a vzájemnost nedokázal komunistický potkan beze zbytku rozhlodat. Jenže by museli dostat příležitost. Kdo jim ji dá? Partaje?

Darmo se zlobit. Musel by přijít někdo jiný, v sametových švindlech nenamočený ... jenže takové snahy už tu byly a co z nich zůstalo, ne, odpusťte, je to řeč pořád dokola, už toho nechám.

Tvář pod maskou aneb Hodina kryptografie

Tak už tedy máme prezidenta. Prezidenta partajního, z partajního handlu vyšlého, vůlí komunistů stvrzeného. Občan neměl do volby co mluvit, jak je v postkomunistické demokracii obvyklé, jen lehkověrní blouznivci mohli čekat něco jiného. Je někdy truchlivé dostat za pravdu, oč raději bych se býval mýlil tehdy v lednu, když jsem předpověděl ... k žádné přímé volbě prezidenta nedojde! A ono také nedošlo a stěží se tak někdy stane, to jen partajní stratégové zjistili, že by si poddaný lid takové jitrničky přál, takže bylo takticky výhodné mu ji dočasně pověsit před nos.

Právě tak tomu bylo s prezidentskými kandidáty. Mohly se těšit, naivní dušičky poddané, z toho krásného výběru osob schopných a ochotných sloužit veřejnosti, ale i to byla taková před nos pověšená jitrnička. Pochopitelně se hlavou státu nestal žádný z nich, nýbrž tuhý partajník. Někdo, jehož jméno lze vyvolávat jako na jarmarku, kšeftovat s ním, měnit výhodu za výhodu, ústupek za ústupek, obročí za obročí. Jedno s kým, jedno jak, třeba s ďáblem rohatým, třeba i s bolševiky, hlavně že si přijde na své Matka Partaj, ostatně také jedno která.

Od samého začátku bylo zřejmé, že v celém tom ohňostroji jmen přicházejí v úvahu pouze dvě, pánové Zeman a Klaus. Oba prognostici, oba záhadné vyvřeliny sametového handlu, o němž víme po třinácti letech stejně málo jako před nimi, bratři rodní, sobě podobní, dvě tváře téhož proměnlivého božstva. Vyznávám se ze své pošetilosti, s níž jsem se radoval, když Zeman s hanbou utekl z volebního sálu; mohl jsem tušit, že se tím nezměnilo nic. Jen partajní žreci obrátili dvouhlavou modlu a ukázali ji lidu druhým obličejem. Jinak tomu být nemohlo a nesmělo, všechna ostatní jména, jež v té komedii padla, byla jen pro ozdobu, jitrnička k ochotnějšímu poklusu před nos pověšená.

Nic na tom nemění ani okolnost, že někteří mužové politiky včetně premiéra Špidly si v dvouhlavé modle nelibovali, pokoušejíce se vnést do výběru něco méně zdiskreditovaného. Marně, vůli měli třeba upřímnou, ale stali se oběťmi systému, jejž sami s velkým úsilím a taktickým umem pomáhali vytvořit. Systému dvoupartajního, opozičně smluvního nebo smluvněopozičního, jak je komu libo a celkem jedno, jehož principem jsou dvě stejné, vzájemně zaměnitelné vážní misky a mezi nimi jazýček - komunista. Výsledek je logický a mohl být předvídán. Tak tedy Václav Klaus.

Slýchali jsme během volebních měsíců uvažovat o tom či onom nápadníkovi hradčanského trůnu ... no jo, když on ale je politicky nečitelný. I byl upuštěn jako horká brambora a nastalo shánění po jiném, čitelnějším, aby z toho nakonec vyšel ten nejnečitelnější ze všech. Co vlastně víme o Václavu Klausovi, abychom mohli odhadnout jeho budoucí působení? Skutky jeho předchůdce mohly být leckdy hodnoceny všelijak, že však byl své zemi velmi atraktivním vývěsním štítem, to může popřít leda soudruh Ransdorf. Jak si teď bude v tomto i v jiných ohledech počínat pan Klaus? S jakým úspěchem?

Zatím víme jen jedno: desátým z prezidentů této země se stal muž velmi záhadný. Ne tvář, nýbrž maska. Ne čitelnost, po níž se sháněli kritičtí komentátoři, nýbrž neproniknutelnost kryptogramu.

Od samého počátku se vyznamenával Václav Klaus neobyčejnou obratností, převyšující všechno, co dokáže nabídnout i řemeslo tak úhořovité, jako je politika. Jako celá řada postkomunistických vůdců vyšel z někdejšího prognostického ústavu, instituce pozoruhodné, v níž se urodilo po jednom představiteli pro každý názorový směr, právě tak, aby nezůstal ani kousek spektra nepokrytý. To je okolnost věru kryptografická, která ještě čeká na svého Champolliona, ale chci ji pro tentokrát opomenout.

Důležitější pro rozšifrování Klausovy osobnosti je skutečnost, že přesně odhadnuv nálady toho času, neomylně v řečeném spektru vyhmátl jeho nejslibnější, pravé křídlo. Jiní blouznili o třetích cestách, o nepolitických politikách, šilhali o dvacet let nazpátek po lidských tvářích, ale Václav Klaus věděl, že český člověk, maje po krk komunismu, rozšířil dočasně svou nechuť i na veškeré zbývající odrůdy socialismu; i vyskočil si na pravicovou vlnu a dal se jí úspěšně nést. Jestli k pravicovosti tíhl i osobním názorem, toho soudu bych se zdržel; ale přesnou analýzu veřejných nálad a vynikající odhad předvedl už tenkrát a dodnes těží z té schopnosti, v níž nemá na politickém kolbišti rovného. Jako otec české pravice pak bezpečně a bez konkurence prokormidloval dějinami dlouhých sedmi let.

Pravicovost ovšem pod jeho vedením konala prazvláštní kousky, jež není nutno zvlášť vypočítávat; ve skutečnosti nebylo v celém polistopadovém vývoji období, v němž by se s takovou zaťatostí prosazovaly socialistické principy, ani se tak katastrofálně diskreditovaly principy volného trhu, jenž se Klausovou zásluhou stal v myslích českého lidu synonymem pro obzvlášť rafinovanou zlodějnu. Můžeme se ptát, jestli to tak chtěl. Věřme, že ne, ale bylo mu to jedno, neboť sledoval jiné priority.

V roce devadesátém osmém začalo být lidu českému v pravicovém kožichu už dusno, i rozhodl se přehodit dějinám výhybku. Což ovšem byla pošetilost; milý lid mohl už své pappenheimské znát a tušit, že si tak snadno výhybku přehodit nedají. Také že nedali. Kormidelník Klaus, jenž předtím tak dobře odhadl nosnost pravicové vlny, nyní bystře změnil kurz a zamířil do bezpečného přístavu opoziční smlouvy. To už z nějakého názoru nezbylo vůbec nic. Rozhořčení ovšem veliké zabouřilo mezi Aší a Jablunkovem, a uzavíraly se sázky, jak brzy se ten bezostyšný švindl zhroutí. A nezhroutil se. Sloužil k plné spokojenosti obou zúčastněných stran dlouho a úspěšně, dokázav tak, že byl skut s velkou obratností. Společným úsilím se oba prognostici jali prosazovat základní poučku postkomunistické politiky: ať si lidé volí koho chtějí, nakonec pokaždé zvolí nás. Tehdy započalo účelové zužování stranického spektra, trvající dodnes a nejevící známek, že by chtělo ustat.

Zpoza hraničních horstev však vnikl do zemí českých nepokoj. Tu o sobě daly vědět zrádné landsmanšafty, tu zase lstivý Brusel se hotovil uchvátit naši vzkvétající vlast, a byl to opět Václav Klaus, jenž neomylně odhadnuv svou šanci, obořil se s nebývalou vehemencí do obojího jmenovaného zloducha. Úspěšně byl vyhrabán kostlivec Benešových dekretů, potvrzena posvátnost etnických čistek, a kdo byl ducha vlasteneckého, oděl se zbrojí euroskepse. Odezvy ze Západu byly diplomaticky zdvořilé, jak je v oněch podivných končinách zvykem, což česká politika pod ideovou taktovkou Václava Klause promptně vyložila svému posluchačstvu jako souhlas.

Pravdaže tomu bylo jinak, spíš si vlast česká omázla o podpatek značně nevonnou ozdobu, jež jí bude ještě dlouhá léta ke škodě a k ostudě; i lze se opětně ptát, zda tomu kormidelník Klaus tak chtěl. Z obvykle přesného odhadu situace musíme usoudit, že není neprozíravý hlupák; je tedy otázka, proč se vydal cestou izolace. Patrně proto, že v případě sudetské otázky umí jakožto bezpříkladný cynik dokonale v svůj prospěch vytěžit českou záštiplnost, vyplývající ze špatného svědomí. A jakožto patron rázovitého chápání tržních způsobů dobře tuší, že aparát Evropské unie bude trvat na zacelení různých příhodných skulinek v postkomunistických zákonech. Jsa realistou, nedomnívá se, že by tomu mohl zabránit, ale oddálit hodinu pravdy ano; a kdo je šikovný, zajistí si mezitím svou kořist.

Ze všeho se zdá vyplývat závěr, že státníku Klausovi nejde příliš o vlast českou, jakkoli se jí v pravou chvíli dovede dovolávat. Nejde mu o pravicovost, nejde mu tržní systém, a když na to přijde, nejde mu ani zvlášť o jeho vlastní partaj. A už vůbec mu nesejde na těch, kdož mu udělili svůj voličský hlas. Dalším z jeho neobyčejných nadání je schopnost přesně a bez zbytečných ohledů rozlišit mezi cílem a prostředkem. Cíl je on sám. Prostředek jsou slova, jež lidé rádi slyší, póza, již honorují, gesta a fráze, schopné nahnat do uren voličské hlasy. Přitom vizme, že se ani příliš nepřetvařuje; nesnižuje se k nesplnitelným volebním slibům jako jeho konkurence, neboť zná své zákaznictvo a ví, že jsou to duše prosté, jež ani slibů nepotřebují, protože se spokojí s nic nevyjadřujícími hesly. S Klausem vstříc budoucnosti, tak, pakáži, tady to máte, to vám stačí.

Čím dál zřetelněji proniká Klausovou maskou povahový rys nejzákladnější, totiž bezedné pohrdání každým, včetně jeho podpůrců a spolupracovníků. Nositel takového vztahu k životu a lidem by snad udělal nejlépe, kdyby se uzavřel do skalní poustevny a věnoval se přemýšlení o tom směšném, hloupém stádu, jež si říká lidstvo. Václav Klaus však činí opak, dobývaje se lokty nehty do společenského popředí. Jeho obraz v tisku je převážně negativní; přesto se nemůže nabažit publicity, jako by ho štvali jacísi běsi.

Ten rozpor lze vysvětlit dvojím způsobem: jednak mimořádným oceněním své vlastní osoby a touhou stanout co nejvýš nad opovrženým stádem, jednak podvědomým tušením, že mu k naprosté genialitě ještě cosi chybí, pročež si ji musí neustále dokazovat. Tak tedy vychází z povahové analýzy člověk Václav Klaus, nastávající prezident České republiky. Muž bystrého odhadu, avšak v sobě zakochaný, sám sebe za cíl a účel všeho mající, zbytkem člověčenstva pohrdající. Jest otázka, jakým může být prezidentem.

Hádal bych, že dosti úspěšným tam, kde se ztotožní se vznešeností svého úřadu, selhávat však bude, kdykoli dá najevo svou povýšenost. Ani nadále mu nebude činit potíží vykonat obrat kterýmkoli směrem, vypočte-li si, že mu z toho kyne věhlas a obdiv; neboť jakkoli pohrdá principy a ideami stejně jako lidskými červy, má silnou potřebu obdivu a uznání. Na domácím poli bude jednou částí publika bezmezně uctíván, druhou ze srdce nesnášen; jednotící postavou, vrcholovým svorníkem společenské stavby, jak je posláním prezidenta, se stát nemůže a nestane.

O stupeň horší postavení bude mít na jevišti mezinárodním; lze předpokládat, že vydávaje poučení kdekomu od papeže k dalajlámovi bude selhávat až k směšnosti (on sám by řekl, že k úsměvnosti, nu, promiňte mi ten úlet do jazykového podsklepí. Ale i jazyk, jejž politik užívá, může být vodítkem při odhadu jeho osobnosti; i lze soudit na inteligenci snad značnou, ale nevytříbenou, ne šlechtic, nýbrž zámecký písař). Možná doživotně, ale zcela určitě až do konce jeho prezidentství, ho bude pronásledovat stín jeho předchůdce. Postrádaje Havlovy zdrženlivosti, bude se jeho věhlasu a světové váženosti usilovně, leč marně pokoušet dosáhnout. Z toho mu poplynou mnohé trapnosti a ostudy, neboť stěží lze očekávat, že by světové státnictvo mělo s jeho poučnými výklady trpělivost.

Vysvobozením by mu mohlo být, kdyby konečně zjistil a uznal, že ani on nepředstavuje nepředstižitelný vrchol všeho stvoření, ani lidé kolem něho že nejsou bezcenný a opovrženíhodný hmyz. Pak by snad mohl místo neustálého dokazování své výbornosti objevit potěšení ze zodpovědné služby. Ale pochybuji, můžeme-li se na takovou metamorfózu těšit.

(Hannover, 4. 3. 2003, ANNONCE, 12. 3. 2003)

Tento článek byl napsán poměrně nedávno, takže je ještě brzy soudit, do jaké míry se splnily předpovědi, soustředěné zejména v posledních dvou odstavcích. Nějaké náznaky by tu ovšem už byly. Jak se dalo čekat, pan prezident se osvědčuje jako mistr gest a póz: přijet někam, rozhodit hrst vlídných slov, potřást rukou, ujistit seběhlý dav, že hlava státu je s námi, obyčejnými lidmi. V čem konkrétně s námi je, už nebývá tolik zřejmé, ale to je vedlejší; na prostší část publika je možno tak učinit dojem. Oduševnělejší publikum se však nedá gesty okouzlit a setrvává v nedůvěřivém odstupu, takže národ je v postoji k hlavě svého státu rozpolcen jako dosud nikdy.

To se dalo tušit a poměrně snadno předpovědět. Zajímavější je sledovat, kam směřuje pokračování těchto tendencí: utvrdiv v oduševnělejších vrstvách společnosti pocit, že je hlava státu nezastupuje, stává se Václav Klaus prezidentem prosťáčků. Což mu při českém svérázu, v němž je kladen důraz na lidovost a prostotu, nemusí zvlášť vadit. Princip pravicový, na němž svého času tak úspěšně vyrajtoval na pole české domácí politiky, v těch proměnách ochabl a vytratil se, byv beztak od samého počátku ne víc než přízrak mlhavý, schopný se dle potřeby přeměnit v cokoliv.

Na poli mezinárodním to vypadá jinak, neboť tam stěží lze sbírat body pózou, třebaže se pan prezident o cosi takového zdál pokoušet. O četných faux pas, jimiž si za ten krátký čas stačil rozlít ocet u pozoruhodného počtu zahraničních představitelů, bylo napsáno dost; sám bych se jen připojil drobným pozorováním.

Prostředkem července tohoto roku se oba čelní představitelé českého státu rozjeli na oficiální návštěvy: premiér Špidla do Washingtonu, pan prezident do Paříže. Může být, že to tak vyšlo, jelikož jak G. W. Bush, tak i prezident Chirac měli právě v zápisníku volné termíny. Nabízí se však k zamyšlení i jiná, snad přespříliš odvážná teorie, ale u Václava Klause člověk nikdy neví; krkolomných obratů předvedl už dost. Louže octa, již si rozlil u nejmocnějšího muže světa, nebude snadno k vysušení, neboť prezident Bush neslyne právě diplomatickou hladkostí a své rozladění dovede dát znát. Je tedy možné, že Václav Klaus, čekaje marně na pozvánku do Washingtonu, si nakonec, zhrzen nezájmem o svou osobu, řekl: když vy takhle, já vám ukážu, že ještě jsou místa, kde si mě budou jinak vážit! I vydal se pro chválu a uznání do konkurenčního mocenského centra, nedbaje toho, že se tím ocitá v povážlivé blízkosti jevů, před nimiž varuje a jež s rozhořčením odmítá: evropského nadstátu, bruselského diktátu, rozplynutí českého cukru v hrnku evropského kafíčka a takových věcí.

I jsem napnut. Že bychom se časem dočkali Václava Klause jakožto přesvědčeného bijce za co nejspojenější Evropu a zastánce německo-francouzské vůdčí role? Že by se domáhal všestranného zapojení do tohoto monstra, identita sem, suverenita tam? Říkáte, že něco takového by přece nemohl ... nebyl bych si tak jist. Politik, který uměl den před volbami nenacházet chlupu dobrého na konkurenční partaji a krátce po nich s ní vytvořit účelové bratrstvo opoziční smlouvy ... politik prohlášeně pravicový, nelenící se zaštiťovat vzorem baronky Thatcherové, aby posléze provedl přemet na pozici zlobného kritika antikomunismu ... cosi mi říká, že od muže takové ohebnosti - z vrozeného ostychu nemluvím o bezpáteřnosti - se dá očekávat cokoliv, včetně trojitého názorového rittbergera.

Neodvažuji se tímto odstavcem vyřknout prognózu, spíš jen upozornit na možnost. Abychom zase nezůstali koukat celí vyjevení, podívejme se, kdo by to do něj býval byl řekl.

Ideový trojúhelník páně prezidentův

Je nutno uznat, že nový pan prezident je pro každé překvapení dobrý. Kdo by ještě neměl v živé paměti jeho přísnou, nesmlouvavou pravicovost, s níž před tuctem let vstoupil do české politiky, jeho odmítání byť i lehounkých náznaků čehokoli socialistického, jeho skloňování kapitalismu a tržních pouček ve všech myslitelných i nemyslitelných pádech? Ukázalo se ovšem, že přiznání ke konzervativním hodnotám bylo především ústní, jelikož skutkem pravicového nevykonal ten v teoriích vždy tak pohotový muž za dlouhá léta své vlády dohromady nic, a co vykonal, bývalo by lépe nevykonat. Avšak nerozvádějme dál, co je všeobecně známo. Ostatně jak čas šel, odtávalo z ledovce páně Klausovy pravicovosti, až se dozvídáme, že jako dříve socialismus, odmítá nyní antikomunismus. A aby si někdo nemyslel, že šlo jen o mimoděké ujetí roztěkané mysli, hned i obsáhlý traktát o té věci sepsal, poněkud profesorsky suchopárný - neníť na rozdíl od svého předchůdce pan prezident právě mistrem pera - avšak v tom nejzákladnějším jednoznačný: velikánu české pravicovosti vadí ledacos a ledaskdo, nikoli však komunisté a komunismus.Snad je to jen komická shoda: před tři čtvrtě stoletím uveřejnil Karel Čapek svou brilantní úvahu o tom, proč není komunista. Nyní, po věru nezapomenutelných zkušenostech s praxí nejpokrokovějšího učení, zdůvodňuje jiný český myslitel, proč není antikomunista.

Je to posun proti proudu času? Zatuchlá utkvělost v obyčejích husákovské normalizace? Bylo celé Klausovo polistopadové pravičáctví jen dočasnou úlitbou právě panujícím náladám? Začtěme se blíže do Klausova článku, nadepsaného »Neulehčujme si spor s komunistickou ideologií a praxí lacinou rétorikou«. Je to četba sice klopotná, ale v mnohém objevná, ukazující, co dříme na dně prezidentovy duše a nač se máme asi tak co těšit.

Bravurním logickým obratem vytváří její autor pojmový trojúhelník: komunista - nekomunista - antikomunista. Rozumějme tomu tak, že pan Klaus, ó nikoli, komunista není a s komunismem nic společného nemá, ale s antikomunismem také ne; je jen nekomunista. Což je formulace, volající po zdůvodnění. Možná se nejlépe přiblížíme jejímu smyslu, když klausovský trojúhelník přeneseme na jiný obor lidského konání.

Co takhle: švec, nešvec, antišvec? Ale odpusťte, to je pitomost, já vím, já vím. Nikdo nemůže být antišvec, leda by se zbláznil, neboť není toho, komu by vadili ševci. Takže jinak: zloděj, nezloděj, antizloděj. To už, tuším, trochu smyslu dává. Jsou totiž jisté činnosti lidské, které tu a tam někomu vadí, jelikož je jimi bolestně postižen; pročež se ne-li z pohnutek ideových, tedy z praktické zkušenosti stává jejich protivníkem. Komu byla v pražském metru vytažena portmonka z kapsy u kalhot, tomu přichází nesnadné nebýt antizlodějem. Náš rozmilý pan prezident ale říká, že je pouze nekomunista. Velmi striktně bych odděloval antikomunismus od nekomunismu, sděluje nám; první nezastávám, druhé ano.

Děkujeme, slovutný muži, za to poučení; aspoň víme, na čem jsme. Takový postoj totiž není za současných zvyklostí nic neobvyklého v království českém. Není málo těch, kteří vidí-li někomu v metru vytahovat z kapsy peněženku, obrátí raději hlavu jinam, aby neměli nepohodlné oplétačky. Je ovšem chvályhodné, že takový občan osobně nekrade; ještě ho od zařazení mezi zloděje dělí jistý zbytek mravnosti. Ale přinejmenším mu zlodějství nevadí, neúčastní se jej sice, ale ani je neodmítá, což u podezíravějších povah může vytvořit podezření, že nejspíš bude se zlodějem nějak spřažen. Jinak by musel zaujmout postavení antizloděje, pro člověka se vztahem k okolí jiným než chorobným přirozené a jedině možné. Ale třeba by se řečmi o zlodějích mohl cítit někdo dotčen; přejděme tedy zpět na pole politické, i když nevím, proč by komunismus měl být přijatelnější stav ducha než zlodějství. Pan prezident sice mnoha učenými slovy rozvádí rozdíl mezi Marxovou naukou a jejím praktickým výsledkem, ale před nařčením z nevysoké mravní kvality svůj nekomunismus neobhájí, jen přidává další obměnu k obvyklým komunistickým výmluvám - ona to byla původně dobrá myšlenka, ale lidé ji zkazili.

Nikoliv, slovutný muži. Výsledek zlý, všechno zlé, kdyby andělé nebeští zavedli na zemi ráj, který by skončil kriminály a šibenicemi, nevyrovnalo by se jedno druhým, výsledek by nebyl omluvitelný výchozí představou. Je mi proti mysli ještě dnes takhle rozumovat o zločinném nesmyslu zvaném komunismus, ale je to nejspíš nutné, jelikož jsou dosud tací, kteří těžko chápou, že zlo bylo komunismu zabudováno přímo do základů, dokonce zcela zjevně a úmyslně. Nestačí se od něj distancovat, stejně jako nestačí jen obrátit hlavu při spatření zlodějny; je nutné a slušné být proti ní. Být antizloděj, antivrah, antikomunista, neboť všechno jiné páchne spoluúčastnictvím.

Pan prezident by ovšem předešlé řádky nejspíš neschválil. Vizme, co je v jeho podání antikomunismus: povrchní, negativistický pohled na svět, který ... silácky zastával některé ... nekomunistické postoje, ale ze kterého vůbec nevyplývalo, proč mu komunismus vadí... A abychom nebyli na pochybách, kdo a co vadí jemu, hned pokračuje: Antikomunističtí nebývali ti lidé, kteří komunismem nejvíce trpěli, ale ... nejvíc záviděli těm, kteří se měli lépe než oni ... salonní diskutéři ... zastávali projekty sociálního inženýrství ... chtěli násilnou změnu režimu shora či ozbrojenou akcí...

Hleďme, hleďme. Teď už konečně chápu, proč byl pan Klaus tolik nepřízniv americkému zásahu proti Saddámu Husajnovi; byla to násilná změna sadistického režimu ozbrojenou akcí, že ano. Srdce myslitelovo, zdá se, promluvilo. Ale to je vedlejší. Důležitější je předešlé sdělení: ti, proti nimž pan prezident obrací hrot svého pohrdání, jsou ... inu, přeložme si ta slova správně, někdejší disidenti. Ti, kteří měli silácké a negativistické postoje, i když nevím, co siláckého bylo na pokorné suplice, jež svého času vstoupila do dějin pod jménem Charta 77; pes by nechtěl míň než ti siláčtí disidenti tehdy. A samozřejmě, pochopitelně, především jistý silácký negativista, zvaný Václav Havel.

Ó bohové, jak dlouho nám bude ještě otravovat vzduch tahle ješitná malost, nemohoucí vystát pomyšlení na věhlas svého předchůdce! V lecčem ostatním bych pana prezidenta zčásti chápal. Ano, ani já neberu zcela stoprocentně jím zmíněné salonní diskutéry, za starších časů vesměs horlivé prorežimní přícmrdy, rozjásané svazáky a pěvce častušek, kteří když posléze přišli k rozumu nebo se v nich probudilo svědomí, stali se antikomunisty. Ne že by to nebylo lepší než nic; kus práce ti lidé udělali, rozhodně víc, než kdo jen s neposkvrněným kádrovým profilem seděl v úřadě (neříkám hned že prognostickém) a stačilo mu být nekomunistou.

Krom toho, což rovněž pan prezident správně naznačuje, jistá komunistická navřelost jim zpravidla na dně duše zůstala a občas z ní unikává v podobě záchvatů sociálního inženýrství. Ale dál už se Václav Klaus zle a obávám se, že záměrně mýlí. Neboť v rozporu s jeho údajem se skutečnými antikomunisty stávali v naprosté většině lidé, kteří komunismem trpěli, a to v míře, již si nedovede představit se vším svolný nekomunista. Je to přirozené. Snad mezi svatými na nebesích sídlí evangelická odpouštivost, nezazlívající křivd, ale v smrtelníkovi vzbudí svinský skutek protireakci. Nelze-li ji vyjádřit ozbrojenou akcí (mnozí z nás siláckých antikomunistů by jí opravdu bývali příznivě nakloněni, v tom se pan prezident nemýlí, bohužel nebyla šance ji provést), je jejím výrazem vědomé a důsledné odmítání všeho, co k svinským skutkům vedlo. A je-li záporný postoj k zločinnému režimu (nebo k chmatákovi v metru) negativismem, pak, jakáž pomoc, buďme negativisty, protože postoj neutrální se od schvalování a spoluviny liší jen nevelmi.

Sám jsem vyklouzl z komunistického mlýna jen dvaceti lety důsledně ničené existence, ale stačilo mi to, abych se stal antikomunistou, protože hledět si jen tak svého a nevšímat si zločinného dění bych pokládal za zradu na sobě samém. A byli i jiní, postiženější. Je zcela v duchu postkomunismu, že pan prezident zřejmě neví o všech těch vězněných, utloukaných, o těch, jimž komunistická zlomyslnost rozvrátila rodiny, kteří byli nuceni dlouhá desítiletí bídně proživořit, obětovat komunistickému molochu zdraví, promarnit své nadání v podřadném zaměstnání. Nebo o nich ví a nezdají se mu důležití, protože se mu nehodí do jeho trojúhelníku: nikoli nekomunisté, nýbrž protikomunisté, ne ti páně prezidentovi salonní, kteří nevědí, proč jim komunismus vadí a čím by měl být nahrazen, ale lidé s trpkými osobními zážitky, kteří obojí velmi dobře věděli a vědí. Kdyby byli vyslyšeni, vypadala by tato země lépe než vypadá, jen se k nim snížit a poučit se jejich zkušeností. Ale to se nestalo a už nestane.

Nositeli vlivu a moci v obnovené české demokracii se už definitivně stali ti, kteří ladně vpluli z komunismu do postkomunismu, své ohebné svědomí se vším srovnali, zmocnili se výhodných pozic politických i hospodářských, postarali se o bezešvou návaznost na režim Husákův a Jakešův ... že bolševici, říkáte? Ale kdepak, to se jen tak říká. Jenom nekomunisté. Opatrní majitelé neposkvrněných kádrových profilů, jimž komunismus nevadil a dovedli se s ním k vlastnímu prospěchu aranžovat, vybudovat na symbióze s ním své kariéry.

Chápu, že antikomunismus může z jejich hlediska vypadat podezřele. Možná ale, že je pan prezident muž velmi prozíravý. Důmyslně a vytrvale řídí českou politiku, a není už obtížné vysledovat kudy a kam. Nejprve k vytěsnění těžko pochytatelných politických proudů, skrovných sice a nevlivných, které by ale mohly nepříjemně zesílit. Když se podařilo obratně vyloučit z dění malé strany, bylo přikročeno k upevnění systému dvou velkých, vzájemně zaměnitelných, lišících se od sebe právě jen slovními vyhlášeními. Současně vytvořit pocit naštvanosti v českém publiku, a nechce se mi zdát, že pouze následkem nešikovností a morálních selhání. To, co v nedávných dnech vzbudilo vzruch a jednohlasně odmítavou reakci, arogantní a názorem veřejnosti pohrdající samoobsluha s poslaneckými byty v nejlepší tradici komunistického papalášství, může být příkladem a součástí takového záměru. Otrávit občana a voliče, vnuknout mu představu politiky jako podlosti a špinavosti do té míry, až se odmítne na ní podílet. Pak už je cesta volná, za neexistence stran, jejichž volbou by občan mohl dát své nespokojenosti průchod, nebrání věčné opoziční smlouvě už nic.

A naskýtá se i třetí do karet, komunisté, jejichž váha narůstá úměrně k poklesu volebních účastí, ale co by nám to vadilo. Vždyť my přece nejsme antikomunisté, že ano. Vždyť rezidua institucionálního uspořádání minulosti (vznešeně, vědecky hovoří pan prezident) nám sem dnes nevnáší dnešní KSČM. Lze se s ní o moc podělit, a ještě lépe, lze s jejím přispěním dospět k moci, vymykající se občanské kontrole a vlivu. A kdyby náhodou KSČM, která, kdepak, nikam nevnáší žádná komunistická rezidua, měla jednou dosáhnout volebního vítězství a chopit se vlády, no bóže. Nějak bychom se už s ní dohodli, o sladký chlebík moci podělili.

Neboť, rozumějme, komunisté jsou chytří, ale pan Klaus je ještě chytřejší. Nepochybuje zajisté, že i jich by využil a pak je vyšachoval, aby na vrcholu vší slávy stanul už jen on sám. Ani to není nic nového. Měla tato země už jednou prezidenta, muže malého postavou i morální silou, velkého však ve své ješitnosti a v zášti ke každému, kdo se opovážil ho nenásledovat. Ani on nebyl antikomunista, nýbrž nekomunista. I on byl obratný taktik, jenž zjistiv, že vítr věje ze stalinského Východu, nerozpakoval se rozprostřít do toho směru svůj státnický plášť. Také on nejdřív vyřadil z konkurence ty z demokratických stran, jež se vymykaly jeho manipulaci, a ponechal živnostenské oprávnění jednak hrstce partají neškodně poslušných, jednak komunistům.

I on bystře rozpoznal jako vhodný nástroj k upevnění své moci krajní, hysterický nacionalismus. I on, zřejmě záměrně, vzdálil výzvami k zášti a krutosti českou společnost Západu. I jeho přičiněním došlo k volbám, z nichž vyšli komunisté jako vítězi, což se sice jeho dnešnímu následníku a obhájci zatím nepodařilo, ale směřuje k tomu. O něco později pak odmítl podporu zbytkům demokracie v jejich posledním zápase a způsobil tak její pád. Neznejistěl, neodstoupil, vládl dál, teď už jen se samotnými komunisty, k nimž se sice nepočítal, ale nevadili mu. I on věřil, že má všechny otěže tak pevně v rukou, že mu neuškodí, naopak že jejich prostřednictvím nakonec dospěje k vrcholu slávy, svému jedinému životnímu cíli. A opravdu, všechno se mu dařilo jak na drátku. Zemřel, zlomený, všemi opuštěný a do bezvýznamu odsunutý stařec, půl roku poté, kdy otevřel komunistům bránu k moci.

(Hannover, 12. 5. 2003, ANNONCE, 30. 5. 2003)

Abych se neopakoval a šetřil místem této knížky, chci jen upozornit na závěr glosy k předešlému článku. Nehledejme u Václava Klause zásadovou přímost, jíž v něm není, a nebudeme překvapeni trojitými rittbergry.

O možnostech vyslanců dobré vůle

Jsem trochu zklamán: doufal jsem - nejspíš naivně - že se Václav Havel po složení svého prezidentského úřadu a nějakém času na odpočinek pustí se vší energií do mýcení české politické džungle, v kterémžto počínání by vzhledem k své světové reputaci, nenakaženosti korupcí a stále ještě dobrému jménu mezi lidem českým mohl dokázat víc než kdo jiný. Ale proslechlo se nyní, že se bývalý pan prezident nehodlá špinit s močálem postkomunismu, nýbrž že bude místo toho sbírat další body cti a slávy na mezinárodním poli. Bodejť.

Kdo by byl zvědav na práci tak nevděčnou, jakou je náprava věcí veřejných v této zemi, s žárlivými a skutečných změn si nepřejícími partajními pleticháři za zády. To vyslanec dobré vůle, jak se má nazývat nové Havlovo povolání ... ano. Ze vznešených pódií bude promlouvat k diktátorům a jiným temným postavám tohoto světa, nabádat je k smíru a toleranci. Sklidí za to uznání, jeho jméno se opět rozletí do celého světa, čestné tituly a doktoráty budou jen pršet. Docela nadarmo to snad nebude, snad budou Havlovým přičiněním aspoň zčásti vyrovnány všelijaké trapné šrámy na pověsti českého státu, o něž se zasloužili jiní. Jenom ... nepočítáme-li tuto zásluhu, čeho může být dosaženo? Čeho může dosáhnout vyslanec dobré vůle? Přesněji řečeno: každý dialog má dvě strany; a co je platná dobrá vůle na jedné straně stolu, když na druhé sedí ve zlovůli zatvrzelý, nadutý, mravního citu prostý despota, vší ostudě přivyklý a v jakékoli změně k civilizovanějším způsobům větřící nebezpečí pro svou osobu?

Nečiňme si pošetilých iluzí, prosím. Je to už jakási nemoc evropské diplomacie, tahle víra, že lze s diktátory a jinými mizery kloudný výsledek, že se vyjádřím tak nízce, vykecat. Možná pochází ta víra ze slavných jednání v minulých staletích, kdy diplomaté Svaté aliance či stran míru vestfálského spolu jednali, jednali, až po nějakém měsíci či roce vyjednali všestranně přijatelný kompromis. Jenže to spolu seděli vyslanci sice znepřátelených, ale rozumných knížat, bojících se Boha a dbajících dobrého jména.

Od těch časů se nic takového nepovedlo; Chamberlain, Roosevelt, Genscher, celý houf vyjednávačů v palestinské věci ... výsledkem nebyl triumf obratné diplomacie, nýbrž selhání. A jestli je jméno Ronald Reagan spojeno s pádem Říše zla, tedy nikterak pro jeho konciliantní blahovůli, nýbrž pro tvrdost, s níž přitlačil sovětské papaláše ke zdi. A nic jiného na takové neplatí, neplatilo a platit nebude.

Oznámil již náš milý vyslanec dobré vůle, že míní promluvit do duše jistému Fidelu Castrovi, mizerovi v represích a zločinu zestárlému a přivedšímu svou nešťastnou zemi do bídy, s jakou není mnoho srovnání. Věří, že se vetchý diktátor na ta slova zamyslí, zastydí se a uvolní své rdousivé sevření. A když ne to, že aspoň bude roztomilejší k disidentům a jiným kritikům své vlády. Nuže, dobrý muži: vsadím své nevalné jmění proti dvacetníku českému, že se diktátor nezamyslí ani nezastydí a vaše důtklivá slova budou mít leda ten účinek, že káže zase pár remcalů zavřít, případně popravit.

Podobně může dopadnout i jakákoliv iniciativa k ukecání diktátorů například barmských. Takových iniciativ už bylo na fůry, s tím výsledkem, že samozvaní barmští vládci dali statečnou obhájkyni lidských práv, paní Aung San Su Ťij, jednou zavřít, jednou zas na chvíli pustit, jak se to zrovna hodilo. K ničemu nebyla dlouhá desítiletí ukecávání arciteroristy Arafata ani jeho ozdobení Nobelovou cenou, k ničemu není ani nebude podobná snaha v případě severokorejském, rasistický vrah Mugabe bude muset zemřít sešlostí stářím nebo v blázinci, ale žádné sankce, bojkoty ani jiné výrazy opovržení jím nepohnou. Nabídky dialogu už teprve ne.

Západ se mě asi bojí, podumává takový diktátor, protože jinak by přece se mnou nevyjednával; to tedy mohu zkusit trochu vydírat. A jestli jsme to domydlili až k hladomoru, tím lépe; pak už se podpory, rozvojové pomoci, nenávratné půjčky a jiné dárky jen tak pohrnou. Za ně si můžeme pořídit třeba palác se zlatými klikami, nebo také jednu či dvě atomové bombičky, aby se Západ bál ještě víc a dal se ještě ochotněji vydírat.

Chápu, že západní politikové, soudící svůj protějšek za jednacím stolem podle sebe, dosud nestačili proniknout do logiky diktátorského myšlení. Václav Havel, mající s ním svou vlastní zkušenost, by mohl mít víc rozumu. Ale třeba se mu nechce do něčeho pronikat. Třeba jsou mu lhostejní diktátoři i osud jejich poddaných, jen když se dočká potlesku na mezinárodní scéně. Jsem, jak již pravím úvodem, poněkud zklamán. Svět se navzdory všemu vyjednávání a kompromisů hledání bude točit dál a po svém, politiky demokratického světa včetně pana Havla už dávno pohltí historie, ale vyjmenovaní mizerové i další jim podobní tady budou strašit a rozsévat zlo, dokud na ně nedošlápne někdo jako Reagan nebo Bush. A jestli jsem si tím posledním jménem u někoho rozlil ocet, učinil jsem tak vědomě.

Západní společnost - a část české s ní - rajtuje na jistém tragickém omylu: domnívá se, že když nadutá tyranie nechá svou zemi zchátrat a přivede ji k všeobecnému rozpadu, zhroutí se. Chacha! Zbídačení pravou diktaturu neoslabí, nýbrž ji posílí. Teprve když se denní miska rýže stala vzácností, hlásí se barmští sedláčkové dobrovolně do armády, aby se aspoň najedli. Teprve když Saddám Husajn zavedl snad nejsadističtější z diktatur, jaká kdy zdobila tuto planetu, mohl se rozrůst sbor jeho katovských pohůnků na půl milionu - dá rozum, že je příjemnější mučit než být mučen. Teprve když se běžné stane nedosažitelným, snadné komplikovaným, když režim nastaví do cesty dennímu životu systém nepřekročitelných byrokratických a ideologických hrází, vyrojí se k jeho posílení houfy ochotných pomahačů, aby si zajistily privilegia na účet ostatních.

Abych předešel námitkám, neračte mi, prosím, omazávat o nos příklad sovětsko-gorbačovský; ani tehdy nedošlo k zhroucení diktatury následkem hospodářské či jiné nemohoucnosti, nýbrž k náhradě jednoho systému druhým, skupině vybraných chytráků výnosnějším. Jestli lze totéž očekávat i jinde, o tom bych se do sporů nepouštěl.

Vše leží v rukou Západu, s odstupem největší hospodářské i vojenské síly tohoto světa i času. Ale Západ se bude muset rozhodnout, protože vysílání poslů dobré vůle nevede k ničemu. Má na vybranou trojí alternativu. Buď může nechat všechno běžet jak běží, vyjednávat, konference svolávat, s tyrany a samovládci si za kulatý stůl sedat. V tom případě musí být připraven na to, že jejich moc a drzost - navzdory jakémukoli stupni zchátralosti - poroste až k chvíli, kdy se jim uzdá, že obyčejné vydírání už není hodno Jejich Náramnosti a přistoupí k onačejším prostředkům. Logické myšlení nebo sebekritickou uvážlivost u nich, opakuji, nepředpokládejme. Zvrátit ten vývoj pak bude možné jen za cenu obrovského požáru a milionových obětí. Což je ostatně bod, na němž se díky otálení svobodného světa už stačil octnout problém severokorejský.

Nebo naopak sáhne Západ - za dnešního stavu především USA - po ráznějších prostředcích. Opustí cestu věčného vyjednávání, i kdyby se samotná OSN do pekel propadnout měla, vyhlídne si, kdo je nebezpečím pro svět a mučitelem svých vlastních lidí, a bez velkých okolků udeří. Tento projekt, jak je zjevné už v dnešním Iráku, má však svá úskalí. Vyžaduje vojenské obsazení země a důslednou pacifikaci. Jemné, humánní metody jsou v tomto ohledu nepříliš účinné; vůbec se naskýtá otázka, nakolik je nutné, aby Západ s protivníky z prostředí, jež samo žádnou demokracii, humanitu ani lidská práva nemá v tradicích a neuznává, zacházel přísně dle demokratických, humánních a právních pravidel. Tak by bylo možno dosáhnout v počáteční fázi rychlých úspěchů, za nimiž by se ale táhla nekonečná vlečka potíží.

Kolik zemí si Západ může dovolit takto rázně pacifikovat? Musel by to být značný díl světa; má k tomu sílu a především chuť? A co s nimi chce podniknout dál? Dosadit vlastní správu, protože žádná lokální nebude spolehlivá ani výkonná? Dokdy? Až se vytvoří domácí, demokratická, nezkorumpovaná politická scéna?

Opět jedno chacha. Tedy nastálo? Takový systém už tady byl, vcelku se osvědčil, ale vysloužil si opovržlivý titul kolonialismu a byl zavržen. Není pochyb, že návrat koloniálních poměrů by leckteré nešťastné, ve vražedný chaos propadlé zemi, velmi prospěl. Ale proveditelné to není. Tím méně nadějí lze vkládat v pokusy o implantaci západních hodnot demokracie a právního státu. Jsou odsouzeny k nezdaru, jak už asi pociťuje americká správa v Bagdádu, a to je teprve počátek. Ne; co je životaschopné, prosadí se obvykle samo. Kdyby byly islámské a jiné společnosti demokracie a jiných západních norem schopny, už by je dávno měly samy od sebe. Tudy cesta také nevede.

Takže se uskrovnit v demokratickém zvěstovatelství a soustředit se na to, co je proveditelné? Není toho tak zvlášť moc. Omezit se na vlastní zájem a netrpět hryzením svědomí pro nefunkční chaos, jenž je mnoha společnostem nezápadního světa vlastní, a tudíž nezměnitelný. Pojmenovat jevy pravými jmény, nechat libozvučného šmajchlování, exotický diktátor nechť je a zůstane vyvrhelem, s nímž se nevyjednává a dárky se nezahrnuje. Tyranské režimy uzavřít v jejich hranicích, neobchodovat s nimi ani se jinak nesbližovat, svůj vliv a zásahy omezit na prosté, leč bedlivé hlídání. V případě, že budou zjištěny podezřelé aktivity, vypustit pár raket a úpravnu obohaceného uranu či laboratoř chemických jedů rozbourat, pokřiku mírových aktivistů nedbajíce. Tato metoda má naději na trvalý úspěch, ovšem za velmi ohyzdnou cenu: jí je k věčnému utrpení odsouzený diktátorův poddaný, což může být jedno zmíněným aktivistům, ale člověku s kusem soucitu v těle ne.

Je to nesnadný výběr. Ponechat nešťastné lidi ve spárech destruktivní diktatury s dobrým svědomím nelze. Vysvobodit je apely na svědomí tyranů tím méně. Zasáhnout, diktaturu odstranit, jejím obětem darovat svobodu ... jak kde. Jsou kraje, kde si osvobození zvlášť neváží. Na Kubě, na niž se náš zvěstovatel chystá nejdřív, by to mohlo jít, je to přes všechnu padesátiletou destrukci ještě pořád země našeho civilizačního okruhu a našemu způsobu chápání blízká, ale ... no nic. Zakončeme to mudrování.

Na západní svět čekají těžké časy a osudová rozhodnutí. Je sporné, co v nich mohou být platní vyslancové dobré vůle. Sám bych soudil, že nemnoho. Čím konkrétním by místo toho mohla přispět jedna malá země na pokraji Západu ... ze všeho nejspíš postavit a začlenit do jeho obranného systému silnou, ne pouze symbolickou vojenskou jednotku, rychle nasaditelnou, dobře vyzbrojenou, vycvičenou a motivovanou. Schopností bývalého pana prezidenta by pak bylo možno nejlépe využít návratem do domácí politiky. Bylo by to sice nesnadnější než sbírání zlatých lupínků slávy na pódiích světa, ale vyjednávačů a nabadatelů má lidstvo dost, ty do pole stavět nemusíme.

(Hannover, 8. 7. 2003, ANNONCE, 16. 7. 2003)

Zdá se, že pomalu končí tříkrálový čas, i když bych pro jistotu za tím zjištěním ještě tečku nedělal. Jinak lze konstatovat, že co se týče Václava Klause, postavy v této kapitole nejčastěji uváděné a vítěze prezidentského mariáše, vyřčené prognózy už se stačily ze značného dílu naplnit. Už si náš čacký představitel stačil znepřátelit amerického prezidenta a urazit slušnou řádku jiných lidí, už poučil Poláky, Němce i jiné pronárody, kde je jejich místo, už stačil vzbudit podiv nad tím, jaký spolek jsou tihleti Češi, když si postavili do čela tak výstřední figuru. A ještě není všem dnům konec.

Na scéně domácí však - oho! Vyslovil jsem prognózu, že prezident Klaus bude jedny inspirovat k nezřízenému nadšení a jiným bude stejnou měrou z duše protivný, avšak vizme: jeho popularita roste a pořadatelé anket nestačí přepisovat procenta obliby. Snad že tatíčkovský pud, v prostším českém lidu vždy přítomný, se neptá po osobě svého zbožštění, nýbrž je rád, že nějakou má. I rostla by procenta obliby i pátera Koniáše, kdyby byl oděn v háv prezidentský. Na druhou stranu si můžeme vzpomenout, kdo všechno už také stál na vrcholu žebříčku popularity, včetně privatizačního génia Dlouhého a jiných postav už dávno z dobrých důvodů zapomenutých, a podivit se, jakými cestami dospívají ankety k svým výsledkům a jestli náhodou ... ale nic, k vážnějším pochybám chybí podklady. Ostatně je to jedno.

Nicméně připravila zlomyslná Prozřetelnost milému panu Klausovi mnoho prahů k možnému klopýtnutí, a my teď můžeme se zájmem sledovat, jak se bude činit. Zatím nijak závratně: předpoklady mu nevycházejí tak, jak by géniovi jeho ražení měly. Evropské unii se bránil, ale neubránil; hledal pro svou euroskepsi podporu mezi onou vrstvou, jež si snad už nezaslouží ani titulu prostého lidu, ale našel jí nemnoho, jelikož nejprostší lid na takové věci kašle. Znovu potvrdil, že neumí být ani velkomyslný vítěz, ani se ctí podlehnout; jeho ošklebování se nad zařízením Pražského hradu, střela mířená na vkus jeho předchůdce, bylo směšné, jeho neschopnost strávit výsledek unijního referenda trapná. Leč nechme již hodnocení a zakončeme tuto kapitolu. Čas ukáže, zda po éře tří králů, pravých to mudrců z Východu, konečně přijde něco západnějšího.

(pokračování)

Zpátky