Leden 2005

Železná koule na německé noze

Luděk Frýbort

Byla to zvláštní atmosféra, jaká panovala v Německu v té převratné době před patnácti lety. Co do té doby platilo za pošetilost nehodnou úvahy, za narušování mocenské rovnováhy, výraz nepoučitelného zpátečnictví, ne-li přímo nacismu, najednou se uskutečňovalo, jako když bičem mrská: rozdělení Německa bylo u konce, nadcházelo málem už oplakané a mnohými i nechtěné sjednocení. Země tonula v optimismu, tiskem i přátelskými kroužky bouřily diskuse o tom, jak by se nyní mělo nejlépe postupovat, aby sjednocení přineslo očekávané plody. Maje své zkušenosti, přednesl jsem v kruhu svých kolegů vlastní iniciativní návrh. Zněl takto:

1) Veškeré obyvatele bývalé NDR vystěhovat do západní části země a rozptýlit je tam tak, aby se nemohli navzájem ovlivňovat.

2) Uvolněnou půdu rozorat a zalesnit. Do takto povstalého pralesa vypustit medvědy a zubry a na dobu padesáti let do něj zakázat vstup.

3) Po uplynutí této lhůty tam vyslat nebezpečím zhrdající průkopníky na krytých vozech a s winchestrovkami v rukou, aby divočinu znovu osídlili. Jen tak bude z té zakleté končiny vypuzen duch bolševismu, žádné ohleduplnější metody nepovedou ku zdaru.

To se ví, nebrali mě vážně. Jedni se smáli, jiní mi ostře oponovali, pravíce, že z věcí tak svatých se legrace nedělá. A ona to nebyla legrace. Po půldruhém desítiletí už nemůže být sporu: z optimismu těch dnů nezbylo nic, na německém východě se rozmáhá rozčarování, v posledních týdnech i hněv a výkřiky touhy po těch blahých dederáckých časech, kdy se lidem sice vedlo všivě, ale zato bezstarostně. A znenáhla, bez velkého rámusu se naplňuje můj někdejší plán. Už odcházejí valné proudy vystěhovalců na německý západ, rozptylují se tam, přizpůsobují se, jen o těch zubrech a medvědech zatím není řeč. Celé okresy se vylidňují, kdo byl ducha bystřejšího a něco uměl, je pryč, zůstali už jen, jak sám německý tisk připouští, alt und doof, neboli po česku staří a hloupí. Ti, kteří si odejít netroufali, se srocují po náměstích a rozběsněnými demonstracemi se domáhají toho, co pokládají za své právo, ale asiže marně.

Zoufale nezbytné reformy sociálních systémů mohou svým křikem zbrzdit, ne však odstranit důvody úpadku. Přičinili se o něj, odvažme se už jednou toho soudu, z velké části sami. Na druhou stranu i obyvatelstvo německého západu má bojovně prosazovaných práv a nároků svých východních pobratimů pomalu už plné zuby. Deutschland einig Vaterland - Německo, jednotná otčina, jak zní verš hymny ... ještě dávno ne. A jak se zdá, hned tak nebude, leda by došlo i na ty winchestrovky a kryté vozy. Jak se to mohlo stát? Jak se mohl vývoj domotat až do téhle slepé uličky? V čem se strůjci německého sjednocení dopustili chyb? Mohli jim zabránit? Jak?

Německo je dnes předmětem jízlivé kritiky jakožto nemocný muž Evropy, ale děje se mu do značné míry křivda. Hospodářské výsledky západní části země se dají vidět, nezaměstnanost je šestiprocentní, což v evropském kontextu není tak moc, k tomu i připravenost obyvatelstva k zásadním reformám nenasytných systémů je při všem brblání značná; je jisté, že bez svého východního přívěsku by Německo stálo ne na konci, ale v čele evropské ekonomické tabulky. Jenže dělejte něco s železnou koulí na noze, k jejíž tíze není v dějinách srovnání. Někdy na jaře byla úhrnná hodnota finančního transferu z německého západu na východ vyčíslena neuvěřitelnou částkou 1,25 bilionu(!) euro, k níž do dnešního dne jistě zase pár desítek miliard přibylo. Každý západoněmecký občan vidí na svém výplatním lístku, kolik zase obětoval na oltář sjednocení. Není sobecký a přispěl by rád k tomu, aby zaostalost východu skončila. Odpustil by i, že jeho peníze jsou někdy vynaloženy zmatkářsky a bez viditelného výsledku. Ale aspoň vděku by se chtěl dožít. Místo toho mu televize poskytuje scény popudlivého běsnění a dožadování se dalšího a ještě intenzivnějšího rabování jeho portmonky. Německo, jakž takž scelené, se znovu začíná štěpit.

Bylo by asi příliš příkré vyčítat někdejšímu kancléři Kohlovi a jiným aktérům sjednocení, že se dopustili omylů. Že spatřovali nápravu výhradně jen v dostatečném přílivu finančních prostředků, tak, sem pleskneme miliardu, tam deset miliard, a problém je vyřešen. Nenapadlo je, že dederácká mizerie vyrůstá z kořenů především morálních, z půlstoletého návyku na erární zaopatření, sice bídné, ale bez vlastní zodpovědnosti a přičinění. Udělali přesně to, čeho se měli vystříhat jako jedovatého plaza: zasypali čerstvě osvobozené Honeckerovy nevolníky nezaslouženými penězi, čímž je utvrdili v přesvědčení, že nová svoboda je vlastně pokračováním starého pečovatelství a poskytovatelství, jen na vyšší materiální úrovni. Mělo se ... ale já vím, dnes se snadno mluví o tom, co se tehdy mělo udělat jinak.

Přesto mi nedá, abych to nevyslovil: mělo se povědět východoněmeckému lidu, tehdy ještě nadšenému a připravenému k obětem - co se teď děje, není spojení dvou rovnoprávných částí téže země, nýbrž připojení bývalé NDR k západnímu Německu jako zvláštní hospodářské a politické zóny. Musíte se ještě mnoho učit, drazí krajané, než budete smět být rovnoprávní; musíte si zvykat na pravidla života ve svobodě a v demokracii, abyste jich dovedli užívat, ne zneužívat. Co jste si přinesli ze své staré existence, je neplatné a často škodlivé a musíte se obejít bez toho. Vaše peníze s vyobrazením vousatých proroků jsou téměř bezcenné papírky, za něž můžete dostat náhradu pouze ve výši jejich skutečné hodnoty, tedy v žádném případě jedna ku jedné, jak se stalo a vedlo jen ke krátkodeché orgii bezmyšlenkovitého konzumu. Vaše důchody ... připlatíme vám k nim něco z vlastních kapes, abyste nezahynuli hlady, ale musíte vědět, že je to z naší strany oběť, ne povinnost. Vaše umolousané, polozřícené fabriky draho produkují špatné zboží, po němž není poptávka, takže bude nejlepší je odstřelit a nahradit něčím konkurence schopnějším, i když to pro leckoho z vás může znamenat dočasnou nezaměstnanost. Mnohde ovšem vyrábíte i použitelné věci; ale vaše produktivita je nízká, takže se nemůžete dožadovat stejných mezd jako někde v Mnichově. A tak dále.

Jediný pozitivní aspekt sjednocení lze spatřovat ve skutečnosti, že do bývalé NDR byli ze západu vysláni zkušení a spolehliví úředníci, kteří zamezili tomu, aby se z ní po způsobu jiných postkomunistických zemí stal močál tunelářského korupčnictví. Jinak... Obrovské prostředky západní pomoci se rozplynuly v bezvýsledných pokusech o rekonstrukci zchátralých průmyslových závodů, které pak přesto zkrachovaly. Šílené heslo Stejnou mzdu za stejnou práci, jímž si východoněmečtí pracující při nízké produkci vydemonstrovali vyrovnání svých mezd na západní úroveň, vedlo k tomu, že se jejich země stala končinou drahé práce, jíž se zahraniční i vlastní investoři obloukem vyhýbali (a vyhýbají), což muselo skončit, jak skončilo - obrovskou nezaměstnaností, proti níž není léku, ze všeho nejméně novým křikem a demonstracemi.

Nejsem přívržencem pana kancléře Schrödera, ale nedělá mi potíže mu přičíst k zásluze, že po letech socialistické rozmařilosti dospěl k rozhodnutí zahájit nikoli obvyklé flikování, milion sem, dva miliony tam, nýbrž skutečnou reformu sociálních systémů. Kdyby byla provedena, mohla by vést ke snížení produkčních nákladů, zabránit odlivu investic do lacinějšího zahraničí a snížit tak chronicky vysokou kvótu nezaměstnanosti. Ještě dávno není vyřčeno všechno, ještě lecjaká posvátná levicová kráva čeká na své poražení, ale aspoň že tento začátek byl učiněn. Jde jen o to, jestli milý pan kancléř u svého předsevzetí, vzácně podporovaného i veškerou opozicí s výjimkou novokomunistické partaje PDS, také vytrvá. Jestli nakonec nepodlehne soustředěnému náporu dobře organizovaných křiklounů zpoza zrušené, ale stále znatelné hranice. To by se Německo ze své pozice koncového světla evropského vláčku stěží odpoutávalo.

Západoněmecký daňový plátce naslouchá pokřiku zpoza Labe s nepochopením a čím dál víc už také s nevolí. Co si ti tam chtějí vydemonstrovat? Ještě víc miliard a bilionů? Není jich už pomalu dost? Máme jim navěky připlácet na jejich životní jistoty a sociální výdobytky? Nepochopí nikdy, že nejdřív musí být vytvořen nějaký produkt a teprve po něm může následovat výdobytek, obráceně že to nejde? Nebude nikdy konec jejich nepoučitelnosti, s níž místo aby se obraceli k zásadám, které udělaly Západ Západem, chtějí mít jen jeho peníze a krásná auta, ale pro recepty si chodí k těm, kteří způsobili jejich čtyřicetiletou bídu?

Ve spolkové zemi Braniborsku byly nedávno volby, a jak se dalo čekat, vysoké, ostatní strany hodný kus převyšující vítězství si z nich odnesla postkomunistická partaj PDS, protože tak dobře umí po náměstích demonstrace organizovat, řevem si výdobytky vymáhat. Nu, říkám si, snad to není tak úplně na škodu. Alespoň je teď zřetelněji znát, kdo je kdo v německé zemi, kdo stojí za podporu a vlastní uskrovnění, a pro koho jsou to vyhozené peníze. Miliardy z daňového pytlíku, ano, ale na podporu trvale prospěšných investic. Stamiliardy na bezmyšlenkovité prožírání, na utopení v beznadějných pokusech o sanaci neopravitelných ruin ... vezměte si je, soudruzi, kde chcete. Ohraďte se v tom svém Braniborsku a budujte si v něm své socialistické ráje, ale za svoje. Možná že jste zklamaní a rozhořčení, ale my, račte si všimnout, už pomalu také. Německé státnictvo zatím takové řeči nerado slyší, ale výsledek patnácti let je, jaký je, a nevoní nadějemi.

Jcště zbývá dodat, jaké ponaučení si z těch enderáckých patálií může vzít země česká. Má možná štěstí, že nemajíc bohatého západního strejčka, ráda nerada se musí spolehnout na vlastní síly, ale tím není všech lekcí konec. Je nejvyšší čas, aby se rozpomněla, že rozkvět a blahobyt pojde z nemilosrdné nápravy toho, co se patnácti lety chytračení zkaňhalo a zanedbalo, ne novým příklonem k těm, kteří nedovedou víc než drzou hubou křičet a plnými dlaněmi brát. Mohlo by se totiž stát, že by se za jisté nepozornosti znovu chopili kormidla české lodičky, a pak běda jí. Nemáme za zády trojnásobek západních voličů, kteří by naši hloupost přehlasovali. Je ostatně dost možné, že ani západoněmečtí voliči k tomu nebudou navěky ochotní.