Leden 2005

Lež a tolerance ke zločinu – základní pilíře státu

Čestmír Hofhanzl

Motto: „První věcí, kterou je národu třeba, je duchovní pořádek a poznání, že zlo je zlem. Neodhalené, neobjasněné, omlouvané zlo je schopno plodit další zla. Jde o více než potrestání viníků, jde o to, aby národ měl jasné představy o tom, co je hanebné. Je to boj o duši národa.“ (Ferdinand Peroutka.)

Projev Václava Klause při příležitosti státního svátku založení Československa mne nepřekvapil. Obsah projevu, jeho zacílení a vyznění není projevem prostoty a nedostatku mravnosti autorů a řečníka. Řeč pronesená 28. října 2004 ve Vladislavském sále byla vykalkulovanou výzvou prvého úředníka a představitele Českého státu k obecné demoralizaci.

Státy se zakládají, udržují a obnovují na vůli k svéprávnosti. Na rozhodnutí spravovat si své věci sám, jako společenství ctící a uznávající určité hodnoty. Československo na konci I. světové války bylo založeno na takovéto vůli a představě. První prezident Tomáš Masaryk do jeho základů vložil velmi náročné vyznání a heslo – „pravda vítězí“.

Čas prokázal, jak je takové vyznání a motto, jako ideální norma, náročné. Problémy s jeho dodržováním měli sami zakladatelé státu. Již Masarykův nástupce Edvard Beneš nejednal tak, aby udržel vysoké ideály svého předchůdce. Svým jednáním za II. světové války a těsně po jejím skončení učinil některá rozhodnutí, která v důsledcích usnadnila komunistům uchopení se moci v Československu. Mezi ně patří: jednání se Stalinem, odsun Němců jako celého etnika bez hledání konkrétní viny, zákaz agrární strany a další.

Komunističtí prezidenti s pravdou problémy neměli. V jejich pojetí měl pravdu ten, kdo držel moc. Ty, kteří jejich koncepci pravdy a práva nepřijali, zavřeli, popravili a ostatní umlčeli. Čas a oni sami na sobě prokázali, že pravdu nemají. Rozvrátili společnost, její hodnoty a zanechali po sobě morální spoušť.

Na konci osmdesátých let krize komunistického mocenského pojetí organizace společnosti a státu vyhřezla na veřejnost. Rozpad sovětského impéria byl dokladem, že dlouhodobě životaschopný stát, natož mocnost, musí mít ve svých základech vyšší hodnoty a principy než jen lež a zneužití síly.

Naše země dostala na konci roku 1989 šanci obnovit svou státnost na původních hodnotách. Dostali jsme příležitost vrátit náš stát k zásadám a hodnotám, které do základů Československa vložili jeho zakladatelé.

Co se v průběhu devadesátých let na české veřejné a politické scéně odehrálo a dodnes odehrává je smutným dokladem hloubky morálního rozkladu, který po sobě zanechal komunismus. Technokratická mocenská elita totalitního státu si byla vědoma příčin kolapsu jejich mocenského stroje. Svědčí pro to nastavená kritéria i celý průběh „sametové revoluce“. Šlo jim jen o to změnit technologii ovládání společnosti a udržet svou společenskou vrstvu v privilegovaném postavení.

Na přelomu let 1989-90 se, z hlediska schopnosti demokratické organizace veřejného života, česká společnost fakticky nacházela v bodě nula. V zemi neexistovala společenská vrstva, která by vyrostla v jiném hodnotovém prostředí, než jaké nastavil komunismus. Plodem toho prostředí bylo i společenství označované jako disent. Nebyl organizovanou politickou skupinou sdílející společné hodnoty, rozhodnutou důsledně pracovat na obnově státu a hodnot, na nichž byl náš stát před sedmdesáti lety založen. Jediní, kteří měli svou představu byli ti, kteří společnost a stát do katastrofální situace přivedli. Jejich představy a koncepce odpovídaly hodnotám a zvykům, ve kterých vyrostli a které v nich totalitní systém upevnil. V žádném případě neměli v úmyslu pracovat pro skutečnou změnu poměrů, ta by jejich společenskou vrstvu postupně vyřadila z jejich pozic.

„Kontinuita právního řádu“ zajistila kontinuitu pravidel, jimiž se řídil totalitní stát, pokračování způsobů fungování policie, soudnictví i státního aparátu. Nezakázání komunistické strany politicky jistilo překlenutí rizikového období v počátku devadesátých let, než proběhla privatizace – převážně do jejich rukou – a než ovládli média. Líbivá populistická hesla, „nejsme jako oni“, „tlustá čára za minulostí“, byla účelově použita jen proto, aby zabránila snaze vracet společnost a stát k hodnotám, na nichž byl založen. Václav Havel aktivně posloužil jako figurka a ikona, která vyráběla krásné formy a pojmy, aniž na nich trvala. On má největší podíl na tom, že do základů nového Českého státu byla vložena lež.

Obsazení klíčových ministerstev a politických pozic pracovníky „Prognostického ústavu“ – řízeného přímo ÚV KSČ by mělo dnes vypovídat o tom, kdo ve skutečnosti „revoluci a reformu“ dělal, kam ji směroval a kdo tedy především nese odpovědnost za důsledky.

Václav Klaus od samého počátku své strmé kariéry pracoval pro to, aby základy „jejich“ ekonomické reformy mohly být plánovaně zneužity, aniž za to někdo ponese odpovědnost. Každá úvaha o směrování státu, reforem, hospodářských koncepcí, o směrování oborů a odvětví… každá taková úvaha byla označena jako sociální inženýrství. Ve skutečnosti šlo o to, aby neexistoval oficiální koncepční písemný materiál, podle kterého by bylo možno po čase někoho volat k odpovědnosti.

Role Václava Klause v podpoře Koženého Harvardských fondů je známa. Fondy s americkým názvem s nastrčenou figurou Koženým pomohly nastartovat jejich kupónovou privatizaci. Celý proces podivné privatizace, bez vymahatelných pravidel, bez možnosti a vůle privatizaci v obecném zájmu usměrňovat, byl záměrně nastaven k možnostem zneužití. „Pravidla“, záměry a cíle „politického procesu“ privatizace a reformy znali jenom oni. Způsob reformy odporoval „dobrým mravům“, často porušoval platné zákony. V důsledku toho se pak i ti, kteří „jen“ neměli zábran a využili příležitosti, do budoucna stali závislými spojenci a spoluviníky iniciátorů toho zločinného spiknutí. Jako poslanec parlamentu jsem v tom čase opakovaně upozorňoval a v konkrétních kausách interpeloval Václava Klause, jako předsedu vlády, v záležitostech zneužití privatizace a jeho důsledky.

Machinace s lehkými topnými oleji byly způsobem „primární akumulace kapitálu“. Tyto transakce byly úmyslně umožněny a tolerovány. Mohl by o tom jistě vypovídat a mechanismus popsat bývalý vysoký státní úředník Klak, stejně tak ministr financí Ivan Kočárník.

V květnu 1990 byl zrušen zákon o majetku v socialistickém vlastnictví a roky nebyl nahrazen jinou normou. Úmyslně, aby neexistovala zákonná norma, podle které by soudy mohly formálně postihovat machinace se státním majetkem. O důvodech a účelu takového legislativního postupu by jistě mohl podrobně vypovídat dnešní nejvyšší rozhodčí spravedlnosti v českém státě, předseda ústavního soudu, Pavel Rychetský – v té době generální prokurátor České republiky a následně místopředseda federální vlády pro legislativu.

Do podrobností jsem viděl průběh i aktéry „reformy lesního hospodářství“. „Reformy“, která odporovala všem zásadám dlouhodobého, odpovědného hospodaření s lesem. Její účel byl jediný: vykrást ze zdrojů lesa to, co našetřily předchozí generace. Systém byl neprůhledný, nekontrolovatelný a nikdo v něm neměl dlouhodobou odpovědnost. Důsledky věděl každý zkušený lesník; bylo to v té době řečeno i napsáno. Pozdější ředitel státních Lesů České republiky Jiří Oliva mi v poslanecké sněmovně na argument, že jejich „reforma“ je cíleně udělána tak, aby se mohlo krást, tehdy odpověděl: „děláme jen to, co na nás žádají nejvyšší státní představitelé“.

Namátkou jsem uvedl některé příklady, jak „revolucionáři“ reformovali totalitní komunistický systém a stát. V principu se něco podobného, v různé míře, odehrálo ve všech odvětvích národního hospodářství i sférách společenského života.

Do doby než jsem se na jaře 1990 stal poslancem České národní rady jsem ve svém životě nikdy nepotřeboval zákon, máma nás vychovala v tom, že určité věci se nedělají. Ve sněmovně jsem brzo pochopil, že má-li lidské společenství být schopné spolupráce a fungovat, musí si stanovit jasná pravidla. I jen pět lidí si musí dát své zákony a trvat na jejich dodržování. Neudělají-li to, nebo si stanoví pravidla neslušná, některý z nich ten stav zneužije a poškodí to celé společenství.

„Sametová revoluce“ porušila základní princip slušného a právního státu, a to že zlo musí být jasně označeno a potrestáno. Navíc, takovéto pojmy obrátila často v opak a zesměšnila je. Co v devadesátých letech následovalo, bylo již jen přirozeným posloupným vývojem. Tak byla v počátku nastavena kritéria. Ďábla, kterého komunismus svou bezzásadovostí čtyřicet let pěstoval v lidských duších, pustili postkomunisté ze řetězu. V devadesátých letech došlo v české společnosti ke zpochybnění významu elementárních pojmů umožňujících lidem společenskou koexistenci a v důsledku toho i fungování státu a jeho institucí.

Řeč Václava Klause ve Vladislavském sále při příležitosti státního svátku byla neuvěřitelná. Znamenala: smiřte se s tím, že lež, loupež, podlost jsou normální. Od reprezentanta nové postkomunistické „elity“, to bylo logické, protože jen tak si tato „elita“ může udržet co zneužitím získala. Z úst prezidenta, nejvyššího úředníka státu, který si říká demokratický a právní, to byla urážka občanů, kteří si přejí, aby v naší zemi platilo slovo a zákon.

(www.konzervativnistrana.cz)