Leden 2005

Zapisovatel soumraku. Ladislav Karel Feierabend (1891-1969)

Pavel Kosatík

V českém veřejném životě dvacátého století jsou známější lidé než tento muž. Pohyboval se na výsluní jen necelých deset let, a vlastně celou tuto dobu jako představitel proudu, jemuž vývoj ani trochu nepřál. Protože podle převažujícího dobového názoru stál na špatné straně, o jeho charakter nebo schopnosti se zajímal jen málokdo. Jméno Ladislava Karla Feierabenda z řady důvodů, které nezávisely na jeho vůli, není spojeno s velkými činy.

Zapsal se do dějin jiným způsobem. V letech 1938-1948 se stal poučeným a vnímavým svědkem vývoje v zemi a podal o něm písemnou zprávu, která předčí mnohá přímá svědectví těch, kdo stáli na vrcholu. V něčem tak Feierabend připomíná staré letopisce z dob, kdy zanikala římská říše: také on si byl vědom, že žije v čase úpadku, a také jemu nakonec nezbylo nic jiného, než se alespoň vypsat ze všech událostí a podat o nich svědectví.

V temných dobách

Narodil se v Kostelci nad Orlicí ve východních Čechách, vystudoval práva Praze, pobýval na univerzitách v Anglii a ve Švýcarsku. Svět agrárního družstevnictví, ve kterém se za první republiky pohyboval, dnes beze zbytku zanikl, a tak jeho tehdejší profesní účinkování není jednoduché přirovnat k něčemu dnešnímu. V každém případě byl Feierabend, řečeno naší terminologií, mimořádně schopný manažer. V roce 1930 se stal vrchním ředitelem Kooperativy (ústřední jednoty hospodářských družstev), o čtyři roky později ho vláda jmenovala do čela Československé obilní společnosti.

Vesměs šlo o hospodářské funkce; vliv, který z nich Feierabend uplatňoval, však směřoval daleko do politiky. Až do roku 1938 ho tak bylo možné pokládat za příslušníka vrstvy, která tvoří lidský a odborný rezervoár pro nejvyšší státní funkce. Bylo vlastně jen otázkou času, kdy se po něm poohlédne někdo, kdo bude sestavovat vládu. Podobně jako například Petru Zenklovi poštěstilo se to také Feierabendovi v době nejméně šťastné pro český národ. Ještě předtím, než prezident Beneš po Mnichovu odstoupil, ho jmenoval do druhé vlády generála Syrového do čela resortu zemědělství. Ministr si potom podržel křeslo i v následujících vládách Rudolfa Berana a Aloise Eliáše, tedy za protektorátu.

Později, když se Feierabend ocitl v londýnském exilu, a zejména po osvobození, ho kvůli tomu mnozí napadali. Svědectví o těchto útocích podal archivář Jan Opočenský, který si v letech 1940-1946 vedl deník, kam jako blízký Feierabendův přítel zaznamenal také mnohé jeho myšlenky a skutky. "Ve státní radě Osuský napadl Láďu, že prodával pšenici Němcům," zapsal si Opočenský v březnu 1942, "účastnil se nacistických sjezdů a byl Hitlerovým ministrem. Láďa mu odpoledne odpovídal. Žádal Osuského o text jeho řeči, a ten odmítl. Vyložil, že prodej pšenice nařizovala vláda, kde byl předsedou Hodža, Hodža že mu řekl, že musí na sjezdy. Do vlády ho jmenoval Beneš, od 12.-16. března nebyl v Praze (pobýval na papežské korunovaci v Římě, pozn. aut.), a pak čtyři členové stran ho žádali, aby zůstal ve vládě. Považoval se ve vládě za exponenta Benešova. Obrazy nesundal. On do Paříže utekl, když už mu hrozila oprátka na krku."

Feierabend ve své obhajobě nelhal; už to, že taková smyšlená obvinění mohla být jiným demokratickým politikem vyslovena a že se jim ministr musel před kolegy bránit, svědčilo o proměně, jaká se v českém politickém životě odehrála už dávno před rokem 1948 nebo 1945. Mnichovské trauma zatížilo českou politiku takovým pocitem viny, že hledání viníků čehokoli se stalo málem každodenním rituálem. Všichni, kdo hned po Mnichovu neodlétli do Londýna a setrvali třeba jen chvíli ve veřejném životě, byli "Londýňanům" podezřelí - a obdobně byli členové londýnského exilu podezřelí exulantům v Moskvě nebo lidem doma.

Z ministra pan Nikdo

Sám Feierabend připisoval vinu za mnichovskou prohru západním velmocím. Pokud Benešově politice něco vytýkal, nebyla to její koncepce, ale spíše zbytečně velké prezidentovo osobní angažmá v Evropě, jež neodpovídalo tomu, že stál v čele málo významného státu. "Někdy by nám bývalo slušelo více skromnosti," napsal Feierabend v pamětech.

Jako příslušník republikánské (agrární) strany měl mít správně k Benešovi tak daleko, jak to bylo možné. Beneš před válkou, za ní i po ní považoval agrárníky za své hlavní protivníky během prezidentské volby v roce 1935 i v následujících třech letech. Feierabend byl jediným představitelem strany, se kterým Beneš za války vedl (na své poměry) v podstatě přátelské, v každém případě velice důvěrné rozhovory. To už bylo v době, kdy se Feierabend ocitl vedle něho v Londýně: uprchl z protektorátu v lednu 1940, když mu hrozilo, že bude vyzrazeno jeho členství v odbojové skupině Politické ústředí.

Také v Londýně se pak stal členem exilové vlády, od roku 1941 jako ministr financí. Zblízka sledoval Benešův postupný odklon od západních spojenců a jeho přimykání k Sovětskému svazu. Na prezidentovo optimistické snění o lepším příští v SSSR namítal, že "Stalinova politika, snažící se zvětšit území a rozšířit komunismus, nedbá na smlouvy, závazky a sliby". Z moskevských jednání v prosinci 1943, kde byla podepsána smlouva se SSSR, se podle Feierabenda vrátil už "jiný Beneš".

Ministrovy obavy z prezidenta dospěly v závěru války tak daleko, že když se Beneš na jaře 1945 rozhodl k nové cestě do Moskvy, Feierabend se mu v tom, bohužel neúspěšně, pokusil zabránit. Když se mu pak dodatečně dostal do ruky seznam členů vlády, jež prezident jmenoval v Košicích, užasl: "Nechtěl jsem věřit svým očím, když jsem ho četl, neboť odporoval zásadám, které prezident a vláda v Londýně hájili."

Největší rozčarování však Beneš za války Feierabendovi způsobil svým rozhodnutím neobnovit činnost agrární strany. Prezident si neuvědomoval, že svým účtováním s osobními nepřáteli likviduje nejsilnějšího protivníka jiné, nebezpečné síly, která se hrnula k moci, komunistů. Než se však Feierabend stačil vrátit do osvobozené Prahy, bylo už doma vše hotovo. I mnozí z někdejších přátel mu teď naznačovali, že coby exponent agrárníků by správně patřil před Národní soud. Protože o něm bylo známo, že z exilové vlády dobrovolně odešel už v únoru 1945, byl doma považován za odepsaného člověka.

Stal se soukromou osobou. "Moje osobní postavení bylo ubohé politicky, hospodářsky i společensky." Jako agrárníkovi mu dokonce nechtěli uznat ani činnost v odboji. "Zejména mě mrzelo, že mimo dr. Jaroslava Stránského nikdo z kolegů ve vládě a z členů Státní rady a nikdo z vedoucích úředníků státního zřízení, které jsem zvával, neuznal za vhodné nás pozvat." Ačkoliv byl ještě před několika měsíci Benešovým důvěrníkem, za celé tři poválečné roky nebyl pozván k žádné hradní recepci.

Budoucnost: K pláči

Většina agrárních politiků vždycky stála jednou nohou v politice a druhou na vlastním gruntě. Podobně i Feierabend se rozhodl vyhnout hrozbě nucené nečinnosti návratem na rodinný statek v Mirošově u Rokycan, který byl poté, co na něm několik neděl pobyla Rudá armáda, vzhůru nohama. Začal žít životem, o kterém Emerson a Tolstoj měli za to, že modernímu člověku nejvíc sluší: chvíli pracuje rukama, chvíli hlavou, napřed kydá hnůj a potom píše esej, a tak se udržuje v plném fyzickém i duševním zdraví. Ani Feierabend nepopíral, že ho práce osvobodila. "Sám jsem vydezinfikoval kurníky, vycementoval bazén pro husy a kachny, přehazoval obilí na špýchaře a v případě potřeby i nakládal pytle." Také jeho žena vstávala ve čtyři hodiny ráno, aby se postarala o dojení a o drobné zvířectvo. "Nasazovala krůty, husy a kachny a pěstovala kuřata, jichž jsme mívali na tři sta kusů. Vykrmená kuřata po zabití čistila a připravovala na trh. V noční době, kdy ve vepřinci nebyl personál, chodívali jsme se ženou k vrhům prasnic."

Situace v zemi však vůbec nebyla taková, aby se dalo žít jen podle Emersona. Protože se Feierabend nechtěl dát vyšachovat z politiky jednou provždy, využil spolu s několika dalšími předními agrárníky nabídku národních socialistů a vstoupil k nim do strany. Ocitl se nejdál napravo, jak bylo možné, a přesto v socialistické straně. Bylo toho hodně, v čem tehdy se stranickými šéfy nesouhlasil: poměr k první republice, účast v retribučních procesech, podpora znárodňování.

Jako ekonom pochopil, že o osudu země je definitivně rozhodnuto, už v červenci 1947, když vláda odmítla nabídku Marshallova plánu. Země dala najevo, že chce zakotvit v ruské sféře vlivu; politické potvrzení stavu bylo jen otázkou času. Od této chvíle Feierabend odpočítával čas spějící ke katastrofě.

Proto když přišel únor 1948, byl schopen jednat rychle. S vědomím, že doma by ho čekala buď smrt, anebo dlouholeté vězení, se rozhodl k útěku už den po převratu; v dubnu zmizel na palubě lodi plující po Labi do Hamburku. Loučil se s vlastí jako člověk zdrcený skutečností, že obyvatelstvo dobrovolně rozhodlo o tom, že odešle sebe sama do minulosti. "Skoro jsem plakal, když jsem si jako národohospodář uvědomoval, jak bohatá mohla být republika a jak vysokou životní úroveň mohl v ní mít každý, kdo chtěl pracovat."

V exilu pak vynikl hlavně jako autor řady prací o ekonomické a politické situaci v komunistických zemích, které kromě jiného připravoval i do vysílání Hlasu Ameriky a Rádia Svobodná Evropa. Jako veřejný činitel však postupně hasl, tak jako drtivá většina exulantů z roku 1948. Tím nejlepším, co po sobě zanechal, jsou jeho třísvazkové paměti, jeden z vrcholů české politické memoárové literatury.

(Týden)